33 Odo 114/2006

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 114/2006-239 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. F., proti žalovanému MUDr. J. V., o zaplacení částky 126.780,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 58/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. února 2005, č. j. 25 Co 559/2004-217, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Žalobce se po žalovaném domáhal žalobou v konečném znění zaplacení částek 67.280,- Kč a 59.500,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že pro žalovaného v letech 1996 až 1997 vykonával na jeho chatě a zahradě udržovací práce a zařizoval výstavbu skleníku, za což neobdržel žádné finanční plnění. Žalovaný mu rovněž odpovídá za škodu, která vznikla poškozením, ztrátou a odcizením jeho věcí. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 28. dubna 2004, č. j. 13 C 58/99-197, zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částky 67.280,- Kč a 59.500,- Kč se 17 % úrokem z částek 29.050,- Kč od 7. 2. 2000 do zaplacení, 13.780,- Kč od 7. 2. 2000 do zaplacení a 15.610,- Kč od 30. 4. 1999 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení. Jeho předchozí (rovněž žalobu zamítající) rozsudek ze dne 5. ledna 2001, č. j. 13 C 58/99-96, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16. listopadu 2001, č. j. 25 Co 584/2001-114, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně po poučení žalobce ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. a po koncentraci řízení rozhodnutím soudu podle § 118c o. s. ř. (usnesení ze dne 5. března 2003, č. j. 13 C 58/99-142) dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce pro žalovaného vykonával na jeho zahradě práce spojené s údržbou zahrady a chaty a že si účastníci dohodli odměnu pro žalobce ve výši 50,- Kč za jednu hodinu vykonané práce. Žalobce za práci vykonanou pro žalovaného od něho obdržel nejméně v šesti či sedmi případech odměnu v rozmezí od 2.000,- Kč do 5.000,- Kč. Žalobci se však nepodařilo prokázat tvrzení, že pro žalovaného provedl práce a vynaložil náklady, za které mu žalovaný nezaplatil. Z žádného z provedených důkazů (zejména z výpovědí svědků V. L., J. C., I. P. a Ing. K. M.) totiž nevyplynulo, že tomu tak skutečně bylo, a jaký byl případný rozsah těchto prací a vynaložených nákladů. Soud prvního stupně neuvěřil ani tvrzení žalobce, že v chatě a na pozemku žalovaného zanechal svoje věci, které mu byly odcizeny, poškozeny a ztraceny. V řízení nebylo prokázáno, že žalobci svědčí vlastnické právo k popisovaným věcem a že je odcizil, poškodil a ztratil žalovaný. Žalobce totiž sám uváděl, že takového jednání se dopustil J. C. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci sice mezi sebou uzavřeli nepojmenovanou smlouvu podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), avšak žalobce neprokázal, že pro žalovaného provedl tvrzené práce a vynaložil náklady, za které mu žalovaný nezaplatil, přestože se k tomu zavázal. Ohledně nároku na náhradu škody uzavřel, že nebyly splněny zákonné předpoklady pro jeho přiznání ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. (vznik škody, porušení právní povinnosti žalovaným). K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. února 2005, č. j. 25 Co 559/2004-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se zcela se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Připomněl, že v daném případě jde o sporné řízení, v němž mají účastníci jak povinnost tvrzení (§ 79 odst. 1 a § 101 o. s. ř.), tak povinnost důkazní (§ 120 odst. 1, 3 a 4 o. s. ř.). Žalobce tvrdil, že pro žalovaného vykonal práce, které mu žalovaný nezaplatil a že v důsledku jednání žalovaného mu vznikla škoda. Popsal, které práce pro žalovaného vykonal a jaký materiál zajistil, uvedl, že mu nebyly vydány věci, které ponechal u žalovaného. Tížilo jej proto důkazní břemeno tato svá tvrzení prokázat. Důkazní povinnost však nesplnil, neboť žádný z jím navržených a provedených důkazů neprokázal pravdivost jeho tvrzení. Z provedených důkazů nevyplývá, že žalobce pro žalovaného provedl i jiné práce, než které mu byly podle svědkyně H. zaplaceny, případně v jakém rozsahu práce provedl a jaké vynaložil náklady. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a v němž označil dovolací důvody podle § 241 odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navržený důkaz znaleckým posudkem ke zjištění hodnoty prací, které pro žalovaného vykonal, a místo toho se spokojil pouze s tvrzením žalovaného a svědků, že veškeré práce, které vykonal, mu žalovaný uhradil. Je přesvědčen, že „nalézací soud“ pochybil, když jej nepoučil o možnosti požadovat plnění z titulu bezdůvodného obohacení. Z uvedených důvodů proto navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1993 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tu nepřichází v úvahu, neboť odvolací soud napadeným rozsudkem sice potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, kterým však nebylo rozhodnuto jinak než v předchozím rozsudku. Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání je podle něho přípustné pouze k řešení otázek právních. Znamená to, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., kterým lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zcela vyloučeno je uplatnění dovolacího důvodu, jímž je možno namítat nesprávnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto musí při zvažování přípustnosti dovolání převzít skutkový stav, na němž spočívá rozhodnutí soudu odvolacího. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě uvedený dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže. Vzhledem k řečenému jsou z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela bez významu výhrady žalobce představující dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem, namítané nesplnění poučovací povinnosti soudem). Ačkoliv žalobce v dovolání rovněž výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., z obsahového vylíčení jeho námitek je zřejmé, že ve skutečnosti uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž brojí proti správnosti skutkového závěru, že veškeré pro žalovaného vykonané práce a vynaložené náklady mu byly uhrazeny. Podstatou jeho dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu věci s tím, že kdyby odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svém skutkovém závěru, musel by dospět k závěru, že žaloba je důvodná. Námitka žalobce, že nebyl soudy poučen o možnosti požadovat plnění z titulu vydání bezdůvodného obohacení, je irelevantní za situace, kdy je nezpochybnitelný skutkový základ věci. Je tedy zřejmé, že dovolání žalobce podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné není, a proto nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalobci právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu