33 Odo 118/2002

Rubrum

33 Odo 118/2002 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. B., proti žalovaným 1/ R. P. a 2/ L. P., o zaplacení 37 097,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 176/98, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. července 1999, č.j.40 Co 645/99-40, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobce se domáhal, aby žalovaným bylo soudem uloženo zaplatit mu 37.097,50 Kč s příslušenstvím, a dále pak aby soud v rámci předběžného opatření „žalovaného vyzval k oznámení jeho plátce mzdy, respektive vydal příkaz k nevyplácení mzdy takové, na kterou se bude vztahovat exekuční řízení v základní žalované výši o částce 37.097,50 Kč a nákladech 184,60 Kč.“ Poté co Okresní soud v Přerově marně vyzval žalobce, aby obě podání opravil a doplnil tak, aby měla náležitosti řádného návrhu, usnesením ze dne 22. 9. 1998 č.j. 10 C 176/98-10 zastavil řízení o zaplacení 37.097,50 Kč a usnesením ze dne 22. 9. 1998 č.j. 10 C 176/98-11 zastavil řízení o vydání předběžného opatření. Proti usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o zaplacení 37.097,50 Kč příslušenstvím podal žalobce odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 1. 1999, č.j. 40 Co 31/99-24, pro opožděnost odmítl. Následné podání žalobce ze dne 14. 4. 1999 nazvané „dovolání proti č.j. 10 C 176/98-10“ je s přihlédnutím k obsahu třeba považovat za dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání. Pro řízení o dovolací požádal žalobce „vzhledem ke svým sociálním poměrům o přidělení právního zástupce.“ Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 20. 4. 1999, č.j. 10 C 176/98-31, zamítl návrh žalobce, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Uzavřel, že v případě žalobce se jedná o „svévolné a bezúspěšné uplatňování práva“, neboť žalobce v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávnou aplikaci ustanovení § 47 odst. 2 o. s. ř., přičemž soudu je „z úřední povinnosti známo, že žalobce často nepřebírá poštu jemu určenou a byl již opakovaně poučován o tom, že má tedy sdělit soudu adresu pro doručování pošty do jiného místa, než je místo jeho trvalého bydliště či zmocnit k přebírání pošty jinou osobu.“ K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 7. 1999, č.j. 40 Co 645/99-40, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 4. 1999, č.j. 10 C 176/98-31 potvrdil. Dospěl k závěru, že ačkoliv soud prvního stupně nesprávně argumentuje svévolností a bezúspěšností uplatňování práva, které je rozhodující toliko z hlediska naplnění podmínek pro osvobození účastníka řízení od placení soudního poplatku, je jeho rozhodnutí správné, neboť k ochraně žalobcových zájmů není ustanovení zástupce třeba; žalobce totiž požaduje ustanovit zástupce pro řízení o dovolání, které směřuje proti usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení, a proti takovému rozhodnutí není dovolání ze zákona přípustné. Vedle toho nejde v dané věci ani o případ skutkově složitý nebo právně obtížný. Proti tomuto usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, brojí žalobce podáním nazvaným „k pochybení KS v č.j. 40 Co 645/99-40, které je ve smyslu ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. namístě považovat za dovolání. Odvolací soud podle názoru žalobce pochybil dovodil-li, že žalobce požadoval ustanovit zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání, které bylo namířeno proti rozhodnutí soudu prvního stupně; je přesvědčen, že v tomto svém podání dostatečně ozřejmil, že jím vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu, jímž bylo pro opožděnost odmítnuto jeho odvolání proti usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 22. 9. 1998, č.j. 10 C 176/98-10. Srozuměn není ani se závěrem odvolacího soudu, že zástupce z řad advokátů není žalobci třeba ustanovit, protože se nejedná o věc skutkově či právně složitou. Námitkou, že „má za to, že soud rozhodl o něm bez něho, čímž porušil zákon“ žalobce vytýká zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) se nejprve zabýval otázkou, zda je splněna podmínka povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení (srov. § 241 odst. 1 větu první o. s. ř.); dospěl k závěru, že v daném případě není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.4.1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97, uveřejněné v Soudní judikatuře pod číslem 80/97), žalobce však napadá usnesení odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je vždy přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, jimiž bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), pokud řízení trpí některou z vad taxativně uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř.; k takovým vadám je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§ 242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou z vad v tomto ustanovení uvedených, nastává až tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu takovou vadou skutečně trpí. Odnětím možnosti jednat před soudem ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. se rozumí postup soudu, jímž znemožnil účastníku řízení realizaci procesních práv, která mu občanský soudní řád přiznává (např. právo zúčastnit se jednání ve věci, činit přednesy, navrhovat provádění důkazů apod.). Nejde-li o případy, kdy účastník nebyl přibrán do řízení (§ 94 odst. 2 o. s. ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, je dovolací důvod podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže soud věc projednal v nepřítomnosti účastníka v rozporu s § 101 odst. 2 o. s. ř. O vadu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. jde přitom jen tehdy, jestliže šlo o postup nesprávný. Podle ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. není třeba k projednání odvolání nařizovat jednání, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. V posuzované věci směřovalo odvolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo zastaveno řízení; bylo tedy plně na uvážení odvolacího soudu, zda k projednání takového odvolání nařídí jednání či nikoli. Postupoval-li odvolací v intencích ustanovení § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a nenařídil jednání, nelze dovodit, že došlo ke zmatečnosti řízení tím, že účastníku byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Postup odvolacího soudu totiž nebyl nesprávný, tedy v rozporu s právními předpisy, a vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. spočívající v tom, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, tak není řízení postiženo. Protože žalobce nenamítá a ani dovolací soud ze spisu nezjistil, že by řízení bylo postiženo některou ze zbývajících vad vyjmenovaných v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., zůstává posoudit přípustnost dovolání podle ostatních v úvahu přicházejících ustanovení občanského soudního řádu. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně (jak je tomu i v posuzované věci), je (s výjimkou věcí upravených zákonem o rodině) zákonem dána ve třech případech. Podle prvního z nich je přípustné dovolání proti usnesení, jímž bylo odvolacím soudem potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu (§ 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř.). O takový případ se v dané věci nejedná. Ve druhém případě je dovolání přípustné proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu ve věci samé, vyslovil-li odvolací soud ve výroku rozhodnutí, že dovolání je přípustné z důvodu zásadního právního významu rozhodnutí (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Třetí případ přípustnosti je upraven v § 239 odst. 2 o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení ve věci samé, nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání učiněnému nejpozději před vyhlášením (vydáním) usnesení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Podmínky přípustnosti dovolání podle obou posledně uvedených ustanovení v posuzované věci naplněny nejsou již proto, že dovolatelem napadené usnesení odvolacího soudu není usnesením ve věci samé. Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 238a odst. 1, ani § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o. s. ř., ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, kteří byli v dovolacím řízení úspěšní, náklady v tomto řízení nevznikly a žalobce na jejich náhradu nemá právo. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 28. března 2002 JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r. předsedkyně senátu