33 Odo 1253/2004

Rubrum

33 Odo 1253/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce J. H., proti žalovanému M. Z., o návrhu žalobce na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 11 C 286/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 24. února 2004, č. j. 29 Co 101/2004-55, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 24. května 2004, č. j. 29 Co 101/2004-55, potvrdil usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 11 C 286/2002-47, jímž byl zamítnut návrh žalobce na obnovu řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 7 C 1450/98 a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že zákonné podmínky obnovy řízení v daném případě nebyly splněny. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost výslovně opřel o § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, v platném znění (tedy po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) - dále jen „o. s. ř. po novele“. Namítl, že řízení o žalobě na obnovu řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. po novele), spočívající v tom, že návrh na výslech svědka J. S. nevzešel z iniciativy žalobce - dovolatele, ale přímo z iniciativy soudu, a že žalobce nebyl předvolán k jednání, při němž odvolací soud projednal jeho odvolání proti zamítavému usnesení soudu prvního stupně o obnově řízení. Prostřednictvím dalšího uplatněného dovolacího důvodu, jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. po novele), poukázal na to, že důkaz získaný v rámci řízení o obnovu řízení od společnosti Š. A., a. s., může pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Z uvedených důvodů navrhl zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 16. přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Jelikož v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. května 1999, č. j. 7 C 1450/98-69, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. ledna 2000, č. j. 30 Co 695/99-96, není pochyb o tom, že návrhem na obnovu řízení napadená rozhodnutí byla vydána před 1. lednem 2001 a po řízení provedeném podle občanského soudního řádu ve znění před jeho novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tedy ve znění do 31. 12. 2000, jak je ostatně výslovně uvedeno v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Proto i Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. l2. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), byť dovolání směřovalo proti rozhodnutí vydanému po 1. lednu 2001 a dovolatel byl nesprávně přesvědčen, že dovolací řízení se řídí procesními předpisy účinnými po 1. lednu 2001, jak vyplývá z obsahu dovolání. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. Podle § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím a napadené rozhodnutí nelze podřadit ani případům vyjmenovaným v § 238a odst. 1 písm. b/ až f/ o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 239 o. s. ř. nejsou rovněž naplněny, neboť rozhodnutí (usnesení) o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.) není ve smyslu § 239 o. s. ř. rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/1998). Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle 237 odst. 1 o. s. ř., jež spojuje přípustnost dovolání (proti každému rozhodnutí odvolacího soudu - až na výjimky zakotvené v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí. Dovolatel v posuzovaném případě namítal, že odvolací soud jej nepředvolal k jednání, resp. že rozhodl o jeho odvolání, aniž nařídil jednání. Tím uplatnil námitku, že řízení trpí zmatečnostní vadou uvedenou v § 237 odst.1 písm. f/ o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. V dané věci se však o takovou situaci nejedná. Podle § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. jednání (u odvolacího soudu) není třeba nařizovat, jestliže odvolání směřuje proti usnesení. Bylo-li tedy předmětem odvolacího přezkumu rozhodnutí mající formu usnesení, pak odvolací soud (jenž neprováděl dokazování) nenařídil jednání v souladu se zákonnou úpravou. Přitom je pojmově vyloučeno, aby postupem, který je v souladu se zákonem, byla účastníku odňata možnost jednat před soudem. Z uvedeného logicky plyne, že v řízení o obnovu řízení dovolateli postupem soudu možnost jednat před soudem odňata nebyla a že tedy řízení před odvolacím soudem netrpí vadou ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř., která by byla způsobilá sama o sobě založit přípustnost dovolání. Za situace, kdy dovolatel netvrdí žádné další vady uvedené v § 237 odst. 1 o. s. ř. (zbylé výtky uvedené v dovolání nejsou podřaditelné žádné zmatečnostní vadě) a jejich existence z obsahu spisu nevyplývá, je nepochybné, že dovolání není přípustné ani z hlediska § 237 odst. 1 o. s. ř. Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je proto podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalovanému podle obsahu spisu v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti žalobci, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 9. března 2005 JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu