33 Odo 333/2004

Rubrum

33 Odo 333/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. S., zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1) M. S., zastoupené, advokátem, a 2) Ing. J. S., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 220.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 122/2000, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 22 Co 446/2003-178, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č. j. 23 C 122/2000-141, výrokem označeným I. uložil žalované 1), aby zaplatila žalobci částku 220.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal zaplacení stejné částky se stejným příslušenstvím proti žalovanému 2), a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce a žalované 1) Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. listopadu 2003, č. j. 22 Co 446/2003-178, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce byl po dobu 5 let nájemcem nebytových prostor v domě č. p. 568 v P. 2, B. 92, který je ve vlastnictví žalované 1). Při uzavření nájemní smlouvy žalovanou 1) zastupoval na základě plné moci z 15. 12. 1991 žalovaný 2). Po skončení nájemního vztahu se žalovaná 1), rovněž zastoupená žalovaným 2), dohodou z 15. 7. 1997 zavázala zaplatit žalobci částku 285.000,- Kč za stavební úpravy, které žalobce v pronajatých prostorách provedl, a za jejich zařízení. Z této částky již žalobce 65.000,- Kč obdržel od nového nájemce nebytových prostor. Plná moc z 15. 12. 1991 podle názoru soudů obou stupňů opravňovala žalovaného 2) k uzavření dohody z 15. 7. 1997, neboť v řízení bylo prokázáno, že na základě této plné moci jednal ve všech záležitostech, kompletně spravoval celý dům a žalovaná 1) se o tyto věci nikdy nestarala a nájemce odkazovala na žalovaného 2). Proto je z dohody z 15. 7. 1997, která je dohodou podle § 51 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), zavázána ona, nikoli žalovaný 2). Oba soudy pak vyslovily názor, že i kdyby žalovaný 2) překročil oprávnění vyplývající z plné moci z 15. 12. 1991, platilo by ve smyslu § 33 odst. 1 ObčZ, že žalovaná 1) dohodu z 15. 7. 1997 schválila, neboť svůj nesouhlas s ní neoznámila žalobci bez zbytečného odkladu poté, co se o jejím uzavření dozvěděla. Námitku této žalované, že dohoda z 15. 7. 1997 je neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost, neshledaly soudy obou stupňů důvodnou s tím, že považují předmět dohody za řádně vymezený a závazek z ní za náležitě specifikovaný. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalovaná 1) dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“] a v němž (podle obsahu) namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. I nadále trvala na tom, že dohoda z 15. 7. 1997 je absolutně neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. V této souvislosti uvedla, že dohoda by mohla být posuzována jako písemné uznání závazku, ovšem v takovém případě je zřejmé, že v ní uvedené závazky nejsou oprávněné, resp. nikdy ani nevznikly. Pokud by pak na dohodu bylo nahlíženo jako na smíšenou smlouvu kupní s dohodou o vypořádání, je v ní neurčitě vymezen předmět plnění, neboť nároky žalobce jsou specifikovány jen povšechně, a tuto neurčitost nelze odstranit ani výkladem. Dovolatelka dále namítla, že z textu plné moci vůbec neplyne, že by žalovaný 2) byl oprávněn uzavírat dohody, jimiž by uznával nároky třetích osob či kupoval movité věci, a pokud soudy znění plné moci vyložily jinak, postupovaly v rozporu s § 35 ObčZ. Žalovaná 1) nepokládala za správný ani závěr o tom, že bez zbytečného odkladu nevyrozuměla žalobce, že žalovaný 2) překročil oprávnění z plné moci, přičemž své argumenty v tomto směru blíže rozvedla. S odkazem na shora uvedené důvody pak navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné. Jak už bylo uvedeno, žalovaná 1) napadla svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy včetně té části potvrzujícího výroku, která se týkala vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2). Žalovaní ovšem v tomto řízení nemají postavení nerozlučných společníků ve smyslu § 91 odst. 2 OSŘ, a tak v něm žalovaná 1) jedná pouze sama za sebe (odst. 1 téhož ustanovení). Z toho plyne, že je subjektivně oprávněna podat dovolání jen proti výrokům, které se týkají jí samé, a že jí naopak nepřísluší podat tento opravný prostředek proti výrokům, které se týkají výlučně ostatních účastníků řízení. Proto pokud dovolání směřovalo proti výroku, jímž byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti žalovanému 2) a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), a proti výroku o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi těmito dvěma účastníky, muselo být jako subjektivně nepřípustné, tedy jako podané někým, kdo k němu není oprávněn, podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) OSŘ odmítnuto. Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, nemůže být dovolání žalobce přípustné podle písm. b) uvedeného ustanovení. Zbývá proto přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tedy námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je v případě takového dovolání podle výslovného znění uvedeného ustanovení zcela vyloučen. Žalovaná 1) ve svém dovolání zpochybnila závěr soudů obou stupňů, že plná moc z 15. 12. 1991 opravňovala žalovaného 2) k uzavření dohody z 15. 7. 1997. Závěr o tom, co je obsahem právního úkonu, je závěrem skutkovým, takže tato námitka žalované není ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, nýbrž výhradou ke skutkovým zjištěním, která, jak už bylo uvedeno, v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována výlučně z pohledu § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, nemá místo. Touto námitkou tedy dovolací soud není oprávněn se zabývat. Pak ovšem pozbývá významu i námitka týkající se včasnosti vyrozumění žalobce o tvrzeném překročení oprávnění z plné moci žalovaným 2), která je ostatně též námitkou skutkového charakteru. V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Obdobný závěr pak přijal i v usnesení ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. C 71. Z hlediska právního posouzení věci dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že považoval dohodu z 15. 7. 1997 za platný právní úkon, ač podle jejího názoru jde o dohodu neplatnou pro neurčitost a nesrozumitelnost ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ. Vzhledem k tomu, že v této věci soudy obou stupňů zvažovaly určitost a srozumitelnost zcela konkrétního a nezaměnitelným způsobem formulovaného právního úkonu, nemůže mít posouzení této právní otázky obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Pokud pak jde o namítaný rozpor řešení uvedené právní otázky s hmotným právem, zaujaly soudy stanovisko, že v dohodě z 15. 7. 1997 je dostatečně specifikováno, čím je částka 285.000,- Kč, kterou se žalovaný 2) v zastoupení žalované 1) zavázal splácet, tvořena, a tento závazek je zcela konkrétně formulován. V judikatuře již byl opakovaně vysloven názor, že za neplatné pro neurčitost či nesrozumitelnost lze považovat jen takové právní úkony, které nelze vyložit podle interpretačních pravidel uvedených v § 35 odst. 2 ObčZ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopisu Právní rozhledy č. 7/1998 nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. září 1997, sp. zn. 5 Cmo 494/96, uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 8/1998). Takovýmto úkonem ovšem dohoda z 15. 7. 1997 není, neboť práva a povinnosti, které z ní pro smluvní strany plynou, je možno na základě skutkového stavu, který byl v řízení zjištěn, výkladem spolehlivě dovodit. Výklad provedený soudy obou stupňů neodporuje § 35 odst. 2 ObčZ a pokud jej bylo možno takto provést, není dohoda – ve smyslu shora zmíněné judikatury – neplatným právním úkonem. Otázku její platnosti tedy soudy vyřešily způsobem, který neodporuje hmotnému právu, a tak napadený rozsudek nemůže být z tohoto důvodu považován za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud tudíž musel konstatovat, že dovolání žalované 1) proti potvrzujícímu výroku ve vztahu mezi ní a žalobcem není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Za této situace nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně 26. ledna 2005 Vít Jakšič, v.r. předseda senátu