33 Odo 527/2006

Rubrum

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 527/2006-115 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce F. B., proti žalovanému J. K., o návrhu žalovaného na obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 4/2005, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. září 2005, č. j. 7 Co 1785/2005-99, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Žalovaný se návrhem podaným u soudu dne 10. 10. 2000 domáhal, aby byla povolena obnova řízení vedeného u Okresního soudu v Písku, jenž rozsudkem ze dne 29. října 1999, č. j. 6 C 935/97- 52, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 80.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % od 21. 3. 1997 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedený rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2000, č. j. 7 Co 527/2000-71, a nabyl právní moci. Návrh odůvodnil tvrzením, že po pravomocném skončení původního řízení se objevily nové skutečnosti zpochybňující věrohodnost svědků P. H. a P. K. (z jejichž výpovědí soudy při rozhodování vycházely), kteří na Policii České republiky, Okresním ředitelství Plzeň - sever oproti původnímu řízení vypovídali o stejných skutečnostech zcela odlišně. Žalovaný se o tom dozvěděl až z usnesení Policie České republiky, Okresního ředitelství Plzeň - sever ze dne 14. 8. 2000, č. j. ORPS-559/KS-2-Pč-2000. Okresní soud v Písku usnesením ze dne 8. dubna 2005, č. j. 6 C 4/2005-84, ve znění opravného usnesení ze dne 6. června 2005, č. j. 6 C 4/2005-93, zamítl návrh na povolení obnovy řízení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací usnesením ze dne 16. prosince 2004, č. j. 33 Odo 1007/2003-77, zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. června 2003, č. j. 7 Co 791/2003-63, a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 22. ledna 2003, č. j. 6 C 856/2000-48, a vrátil věc Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení (pro úplnost je třeba uvést, že v pořadí první usnesení ze dne 24. září 2001, č. j. 6 C 856/2001-27, jímž Okresní soud v Písku povolil obnovu řízení, bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. března 2002, č. j. 7 Co 308/2002-39, zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení). K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 19. září 2005, č. j. 7 Co 1785/2005-99, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzovaném případě není naplněn důvod povolení obnovy řízení ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž zpochybnil podrobně rozvedenou argumentací právní závěr odvolacího soudu, že novými skutečnostmi, které zakládají důvod obnovy původního řízení, nejsou změny výpovědí svědků P. H. a P. K. (slyšených v původním řízení) po právní moci původního rozhodnutí soudu, protokolární zachycení jejich svědeckých výpovědí Policií ČR v Plzni a ani faktura č. 7/97 doplněná o kvitanci (založená do trestního spisu sp. zn. 9 T 42/2001). Z uvedeného důvodu navrhl usnesení odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 16. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001). Jelikož v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. října 1999, č. j. 6 C 935/97-52, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. března 2000, č. j. 7 Co 527/2000-71, tedy před účinností zákona č. 30/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) správně v řízení o povolení obnovy postupoval podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (dále jen „o. s. ř.“). Proto i v dovolacím řízení bylo postupováno podle dosavadních právních předpisů (část dvanáctá, hlava I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.). V posuzovaném případě sice podal žalovaný řádně zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) dovolání až po uplynutí jednoměsíční zákonné dovolací lhůty uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř.; protože se však řídil nesprávným poučením obsaženým v dovoláním napadeném usnesení odvolacího soudu, zůstala mu lhůta k podání dovolání zachována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 35 Odo 317/2001, publikované v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 7/2003). Dovolání však není přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje § 238a o. s. ř. O žádný z případů v tomto ustanovení vyjmenovaných však v dané věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o. s. ř. není dána již proto, že usnesení odvolacího soudu není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a písmenům b/ až f/ odstavce 1 citovaného ustanovení nelze napadené rozhodnutí podřadit. Přípustnost dovolání nezakládá ani § 239 o. s. ř., neboť upravuje přípustnost výhradně proti rozsudkům a usnesením ve věci samé, jímž rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení není (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/98). Přípustnost dovolání by tak mohla být dána pouze v případě existence vad řízení uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu bez ohledu na povahu předmětu řízení). Tyto vady však nejsou v dovolání namítány a ani se z obsahu spisu nepodávají. Vzhledem k tomu, že v daném případě je dovoláním napadeno rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaného odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat z pohledu v něm uplatněných námitek. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že žalovaný byl odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání, neboť tato skutečnost nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání, která je výlučně odvozována ze zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 140/2002, nebo jeho další usnesení ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 62/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2001). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první o. s. ř., za stavu, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu byl jinak měl vůči žalovanému právo. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. JUDr. Blanka Moudrá, v.r. předsedkyně senátu