4 Tdo 388/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 388/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Zneužití pravomoci úřední osoby, Subsidiarita trestní represe, In dubio pro reo, Subjektivní stránka, Zavinění, Úmysl nepřímý, Nedbalost vědomá, Srozumění, Objektivní stránka trestného činu Dotčené předpisy: § 265k odst. 1, 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř., § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zák., § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 388/2026-292 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2025, sp. zn. 7 To 344/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 29 T 60/2022, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 344/2024-256, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 29 T 60/2022-218, v celém rozsahu.

II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Děčíně přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 29. 7. 2024, č. j. 29 T 60/2022-218, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: v době od 23:15 hod. dne 24.8.2021 do 01:00 hod. dne 25.8.2021, v nákladovém prostoru dolního nádraží u železniční stanice XY, XY, XY, jako inspektor Obvodního oddělení Děčín – město, při výkonu služby na uvedeném místě, v rámci ohledání místa prováděného v souladu s ustanovením § 67 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb. o Policii České republiky, vykonával svou pravomoc v rozporu s ustanovením § 45 odst. 1, písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ustanovením § 158 odst. 1 trestního řádu a ustanovením § 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, když do křovinatého porostu za betonovými pražci v blízkosti 12. koleje a sloupu trolejového vedení s označením XY odhodil a bez dalšího ponechal celkem 18 ks policií zajištěných balení střešních samořezných vrutů značky Lindab v celkové hodnotě 8.100 Kč, a činil tak z důvodu ulehčení si fyzické námahy při výkonu svých povinností, přičemž uvedená balení střešních vrutů s dalšími nalezenými věcmi měl za úkol přepravit z místa nálezu do budovy Obvodního oddělení Děčín – město, přičemž mu muselo být s ohledem na místo, kam balení vrutů odhodil, zřejmé, že může zcela reálně dojít k jejich ztrátě, odcizení nebo znehodnocení, ku škodě doposud nezjištěného vlastníka těchto věcí.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 344/2024-256, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 344/2024-256, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný namítá nesprávnost právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž zastává názor, že v posuzované věci nebyly naplněny jednak znaky subjektivní stránky tohoto trestného činu, ale ani podmínky pro uplatnění trestní represe. Zdůrazňuje, že za přiléhavější vždy považoval právní kvalifikaci svého jednání jako přečinu maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle § 330 tr. zákoníku, čemuž nalézací soud v předchozích rozhodnutích přisvědčil, když skutek překvalifikoval na přečin maření úkolu úřední osoby z nedbalosti podle § 330 odst. 1 tr. zákoníku a věc posoudil toliko jako kázeňský přestupek. Tato rozhodnutí však byla zrušena odvolacím soudem, jenž zaujal názor o naplnění všech znaků přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, včetně naplnění subjektivní stránky.

6. Obviněný následně především zpochybňuje závěr soudů o existenci nepřímého úmyslu. V tomto směru poukazuje na bod 21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně týkající se naplnění subjektivní stránky, když ovšem se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že odvolací soud dovodil jeho srozumění s možným ztracením odhozených krabic pouze spekulativně, aniž by takový závěr měl oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje, že si byl vědom existence fotografické dokumentace i evidence zajištěných věcí, přičemž bylo podle něj standardním postupem, že se počet a druh zajištěných věcí následně kontroloval. Z toho dovozuje, že nemohl být srozuměn s tím, že by se krabice již nikdy nenašly. Současně namítá, že krabice byly nakonec dohledány, přičemž nesouhlasí s tím, že se tak stalo jen díky svědku C. Akcentuje, že se na místo vracel i on sám se svědkem K. Pokud krabice zprvu nenašli, tak poukazuje na to, že tyto byly následně nalezeny, včetně další krabice, kterou nikdo nehledal a dříve nebyla nalezena. Navíc nic nebránilo dalšímu pátrání po krabicích za denního světla. Zdůrazňuje, že zcela standardním postupem je, že se o ohledání místa činu pořizuje fotodokumentace, kdy tato se následně eviduje a porovnává se se zajištěnými věci, a pokud něco chybí, tak se následně po chybějících položkách pátrá, dokud se nenajdou.

7. Dovolatel rovněž odmítá závěr soudů o tom, že jednal v pohnutce „ulehčit si práci“. Namítá, že jeho jednání bylo impulzivní reakcí na obnovené zranění zad a následnou bolest, tedy důsledkem krátkodobého lidského rozčarování, nikoli promyšlené snahy vyhnout se služebním povinnostem. Uvádí, že utrpěl služební úraz, který byl doložen lékařskými zprávami a následně i uznán jako úraz služební. Podle jeho názoru proto nelze dovozovat, že by neoprávněným způsobem získal prospěch spočívající v tom, že již nemusel plnit další služební úkoly. Namítá rovněž, že odhozením krabic sledoval toliko okamžité zbavení se břemene v důsledku bolesti a rozčarování ze zranění, nikoli způsobení škody či újmy.

8. V této souvislosti obviněný poukazuje i na porušení zásady in dubio pro reo. Tvrdí, že soudy vycházely pouze z jedné možné verze skutkového děje a pominuly jinou, podle něj stejně pravděpodobnou variantu, totiž že krabice odhodil v afektu na místo, kde očekával jejich následné nalezení spolu s ostatními věcmi. Zdůrazňuje, že jej při odhození krabic viděl svědek C. a že sám předpokládal, že krabice budou standardně zajištěny. Poukazuje i na okolnosti odhození krabic, kdy se tak stalo ve tmě a na místě, kde byl poprvé, takže nemohl být srozuměn s tím, že krabice již nikdo nenajde. Podle obviněného tak nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že jednal se srozuměním, že krabice již nebudou nalezeny.

9. Další námitky obviněného směřují proti závěru soudů o naplnění znaku úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu, případně opatřit sobě neoprávněný prospěch. Obviněný namítá, že soudy pouze obecně spekulovaly o možných problémech jeho kolegů, aniž by konkretizovaly reálné následky. Tvrdí, že případná kázeňská či škodní odpovědnost jiných policistů by byla podmíněna individuálním prokázáním zavinění, přičemž z dokazování vyplynulo, že na místě zasahovalo více osob a nebylo zřejmé, kdo měl za jednotlivé věci odpovídat. Podle obviněného proto nešlo o „jinou závažnou újmu“ ve smyslu § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Za nepřiléhavý označuje i závěr, že neoprávněný prospěch spočíval v usnadnění výkonu služby, když v důsledku utrpěného zranění již nebyl schopen v plnění služebních úkolů pokračovat.

10. Obviněný současně namítá porušení principu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zdůrazňuje, že jeho jednání nepředstavovalo projev dlouhodobě negativního vztahu ke služebním povinnostem, nýbrž ojedinělý exces vyvolaný služebním úrazem. Poukazuje na svou dosavadní bezproblémovou služební minulost, absenci kázeňských postihů i dobré služební hodnocení. Tvrdí, že společenská škodlivost jeho jednání nedosahovala intenzity vyžadující trestněprávní reakci a že postačovalo uplatnění kázeňské odpovědnosti podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. V této souvislosti uvádí, že nalézací soud dvakrát rozhodl o postoupení věci do kázeňského řízení, avšak jeho závěry byly změněny závazným právním názorem odvolacího soudu.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvádí, že tento důvod uplatňuje v návaznosti na tvrzenou existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť odvolací soud zamítl jeho řádný opravný prostředek, ačkoli podle jeho názoru byly již v předcházejícím řízení dány vady zakládající důvod dovolání.

12. V závěru dovolání obviněný opakuje svůj apel na spravedlivé posouzení věci a zdůrazňuje, že je za své pochybení již dostatečně postižen samotným vedením trestního řízení a jeho důsledky. Poukazuje na dlouhodobý stres spojený s trestním stíháním a na skutečnost, že v důsledku pravomocného odsouzení za úmyslný trestný čin byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie ČR. Uvádí, že tím přišel nejen o své zaměstnání, které pro něj bylo vším, ale i o výsluhové nároky související se skončením služebního poměru, což podle něj mělo zásadní dopad do jeho osobní i majetkové sféry.

13. Zdůrazňuje přitom, že byl dosud bezúhonným a dlouholetým policistou s řádným služebním hodnocením a že za jednání spočívající v odhození dvou krabic, které byly následně nalezeny, byl fakticky postižen způsobem „jednou a dost“. Podle jeho názoru proto důsledky trestního odsouzení představují nepřiměřeně přísný a až excesivní zásah, neodpovídající povaze posuzovaného skutku. Namítá, že postačovalo postoupení věci do kázeňského řízení, v jehož rámci bylo možné uložit odpovídající kázeňský postih bez likvidačních dopadů do jeho profesního a osobního života.

14. Na podporu své argumentace obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 3403/11, z něhož dovozuje požadavek individuálního a spravedlivého posouzení každé věci. Uvádí, že ačkoli napadené rozhodnutí podle něj formálně odpovídá zákonným požadavkům, neodpovídá ideji spravedlivého řešení případu.

15. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 344/2024-256, ale i rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 29 T 60/2022-218, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

16. K dovolání obviněného se dne 31. 3. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 223/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného. Podle státního zástupce obviněný adekvátně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když namítá nesprávné právní posouzení skutku, a to zejména ve vztahu k subjektivní stránce přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a k neaplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Tyto námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné.

17. Současně konstatuje, že dovolací argumentace obviněného v podstatné části opakuje jeho dřívější obhajobu uplatněnou již v předchozích stádiích trestního řízení. V této souvislosti připomíná, že soud prvního stupně původně zvažoval mírnější právní kvalifikaci skutku jako přečinu maření úkolu úřední osoby z nedbalosti a možnost postihu toliko v kázeňském řízení, avšak tyto závěry byly odvolacím soudem v předchozích kasačních rozhodnutích opakovaně odmítnuty s tím, že jednání obviněného vykazovalo znaky úmyslného porušení povinností úřední osoby a vybočovalo z rámce pouhého kázeňského pochybení.

18. K námitkám směřujícím proti závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby státní zástupce uvádí, že není sporu o tom, že obviněný jako příslušník Policie České republiky plnil služební úkol při zajišťování důkazního materiálu na místě činu. Namísto řádného zajištění a přepravy části tohoto materiálu však podle státního zástupce vědomě odhodil balení střešních vrutů do křovinatého prostoru za betonové pražce, tedy mimo běžně přístupné a přehledné místo. Argumentaci obviněného, podle níž nejednal úmyslně a mohl předpokládat, že krabice budou následně nalezeny, státní zástupce odmítá s tím, že v době jejich odhození neměl obviněný žádný konkrétní důvod spoléhat na opětovné a důkladnější prohledání místa činu. Zdůrazňuje, že opakovaná kontrola proběhla až poté, co policisté zjistili, že část již zadokumentovaného materiálu chybí. Současně poukazuje na to, že obviněný nikoho o odhození krabic neinformoval, ani poté, co jeho kolegové začali chybějící věci hledat, a jejich nalezení bylo výsledkem vlastní iniciativy zasahujících policistů. Státní zástupce rovněž připomíná, že svědek C. neviděl samotné odhození krabic, ale pouze neurčité pohyby rukou obviněného, jejichž význam pochopil až dodatečně. Za podstatné označuje i to, že pokud obviněný skutečně pociťoval zdravotní indispozici či jiné omezení, mohl tuto skutečnost sdělit kolegům nebo zajištěné věci alespoň ponechat na viditelném místě. Z uvedených okolností státní zástupce dovozuje nejméně nepřímý úmysl obviněného.

19. Podle státního zástupce lze dovodit i existenci specifického úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (tzv. druhého úmyslu). Akcentuje, že z výsledků dokazování vyplývá, že obviněný si chtěl svým jednáním ulehčit výkon služby, neboť se mu nechtělo zajištěné krabice nést. Takovou motivaci označuje s odkazem na odbornou literaturu i judikaturu Nejvyššího soudu za způsobilou naplnit znak opatření neoprávněného prospěchu. V této souvislosti poukazuje i na dřívější vyjádření obviněného, podle něhož není úkolem policie přepravovat materiál, z něhož dovozuje negativní postoj obviněného k plnění služebních povinností tohoto druhu.

20. Ve vztahu k zásadě subsidiarity trestní represe státní zástupce uvádí, že její použití přichází v úvahu pouze u skutků vykazujících nižší než běžnou společenskou škodlivost, což podle něj v projednávané věci nenastalo. Zdůrazňuje, že jednání obviněného mělo aktivní a opakovaný charakter, týkalo se osmnácti balení zajištěného materiálu v hodnotě 8 100 Kč a mohlo negativně zasáhnout i další zasahující policisty, kteří nesli odpovědnost za zajištění a evidenci věcí. Pokud by se nepodařilo zjistit skutečného původce zmizení krabic, mohli být podle státního zástupce tito policisté sami vystaveni podezření z pochybení nebo kázeňskému postihu. Současně zdůrazňuje, že obviněný své jednání sám neoznámil, nesnažil se jeho následky napravit a krabice byly nalezeny výhradně díky aktivitě jeho kolegů. Ani v průběhu trestního řízení podle státního zástupce obviněný neprojevil dostatečnou sebereflexi, když své jednání převážně omlouval tvrzenou zdravotní indispozicí.

21. K námitkám týkajícím se nepřiměřených dopadů trestního řízení a odsouzení do osobního a profesního života obviněného státní zástupce uvádí, že soudy tyto okolnosti zohlednily při ukládání trestu, když obviněnému uložily tzv. prostou podmínku a neuložily mu trest zákazu činnosti. Ztrátu bezúhonnosti a ukončení služebního poměru označuje za standardní zákonný následek pravomocného odsouzení příslušníka bezpečnostního sboru, nikoli za nepřípustné „další trestání“. Zdůrazňuje přitom, že výkon služby u Policie České republiky předpokládá zvýšené nároky na profesionalitu, kázeň a odpovědný přístup k plnění služebních úkolů, a to i tehdy, jde-li o rutinní či fyzicky náročné činnosti.

22. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí, aby bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.

23. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

24. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

26. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

27. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

29. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá nesprávné právní posouzení skutku, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zčásti odpovídají, přičemž některé z nich jsou důvodné.

32. Obviněný v podaném dovolání namítá především nesprávné právní posouzení skutku jako přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu, tedy zavinění ve formě úmyslu, dále tzv. druhý úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch nebo způsobit jinému škodu či jinou závažnou újmu. Současně namítá, že v posuzované věci mělo být s ohledem na okolnosti případu aplikováno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe.

33. Pokud jde o námitky směřující proti naplnění subjektivní stránky, konkrétně proti závěru soudů, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, je třeba připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným zásadně k nápravě vad právních, nikoli skutkových. Nejvyšší soud je proto vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy či nahrazovat skutkové závěry soudů vlastním hodnocením. Lze mít za to, že námitky stran toho, zda dovolatel jednal v úmyslu nepřímém, či z nedbalosti, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod, když otázka naplnění subjektivní stránky se týká předpokladů naplnění trestní odpovědnosti fyzické osoby, byť část zvolené argumentace je skutkového charakteru (porušení zásady in dubio pro reo).

34. K námitkám stran naplnění subjektivní stránky lze obecně uvést, že přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Z hlediska zavinění se u přečinu zneužití pravomoci úřední osoby v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, přičemž postačí i úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Zavinění se zde musí vztahovat jak k samotnému výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, tak i ke zvláštní pohnutce spočívající v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě či jinému neoprávněný prospěch (tzv. druhý úmysl). Nestačí tedy pouhé vědomí úřední osoby, že postupuje v rozporu se zákonem, ale je nezbytné i zjištění tzv. druhého úmyslu ve vztahu k některému z alternativně vymezených následků či cílů sledovaných ustanovením § 329 odst. 1 tr. zákoníku.

35. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 316 s.) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

36. O zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele.

37. Na tomto místě je vhodné blíže rozvést a připomenout teoretická východiska týkající se definice srozumění z pohledu ustanovení § 15 odst. 2 tr. zákoníku. Trestní zákoník upravuje výkladovou definici srozumění na podkladě tzv. teorie smíření s naplněním znaků skutkové podstaty. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Smíření představuje spodní hranici, tedy určité minimum srozumění, pokud jde o odlišení nepřímého úmyslu od vědomé nedbalosti. Spodní hranice v podobě smíření vyjadřuje právě tu nejméně intenzivní mez srozumění, tedy specifický typ této vůle, nejslabšího volního vztahu. Srozuměním je vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Komentářová literatura pak s odkazem na odbornou literaturu (Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D. Systém českého trestního práva: základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Orac, 2003, s. 281) explicitně uvádí „vůlí je charakterizován zejména úmysl přímý, kdežto úmysl nepřímý pouhým ‚srozuměním‘. Jsem-li však s něčím srozuměn, znamená to rovněž kladný volní vztah k této skutečnosti, provázející činnost k ní směřující, třebaže vlastním objektem přímo směřující vůle je něco jiného. V tomto smyslu tak ‚chci‘ způsobit i výsledek, s nímž jsem jen ‚srozuměn‘. Musíme proto rozlišovat dvojí pojem vůle: užší pojem vůle směřující přímo k výsledku a širší pojem zahrnující i ‚srozumění‘, a to i ve formě ‚smíření‘ ve smyslu § 15 odst. 2.“. Na druhou stranu u tzv. pravé lhostejnosti zde absentuje i ten nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku, kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde.

38. Jelikož obviněný v rámci dovolání namítá, že nejednal úmyslně, nýbrž nedbalostně, považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné rozvést i předpoklady naplnění nedbalostní formy zavinění, a to zejména nedbalosti vědomé. Nedbalost je upravena § 16 tr. zákoníku, když se rozlišuje nedbalost vědomá (§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku) a nedbalost nevědomá (§ 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku). V případě vědomé nedbalosti platí, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. V případě nedbalosti nevědomé nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Trestní zákoník tedy vymezuje nedbalostní zavinění při neexistenci volní složky pomocí složky vědění (intelektuální, vědomostní, rozumové), která tu buď je, nebo není. Kvalitativní rozdíl oproti úmyslu je ve volní složce, která u nedbalosti chybí, neboť tu není vůle spáchat trestný čin (jednání samo je však i zde aktem vůle pachatele, která však směřuje k cíli z hlediska trestního práva nezávadnému, např. u trestného činu v dopravě při řízení motorového vozidla k přemístění z jednoho místa do druhého). Nedbalost je tedy možno obecně vymezit tak, že pachatel zanedbáním povinné opatrnosti při svém jednání způsobí nezamýšlený trestněprávně relevantní následek. Klíčový je tedy pojem povinné opatrnosti (s kritérii objektivním a subjektivním), jejímž zanedbáním byl takový následek způsoben. Pokud by pachatel splnil všechny požadavky kladené na něj náležitou (povinnou) opatrností, byť by jeho jednání vedlo k nezamýšlenému trestněprávně relevantnímu následku (byla by dána příčinná souvislost – srov. ÚS 157/2010-n.), neodpovídal by za příslušný trestný čin, neboť by u něj nebylo dáno zavinění z nedbalosti (ŠÁMAL, Pavel. § 16 [Nedbalost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 367–368, marg. č. 1.).

39. Při vědomé nedbalosti (culpa luxuria) tedy pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný trestním zákoníkem. Pro závěr o zavinění z vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) proto nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (srov. R 45/1965) (ŠÁMAL, Pavel. § 16 [Nedbalost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 368, marg. č. 2.). Nedostatečné zhodnocení nebezpečí tedy nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel nedocenil možné následky svého jednání. Vědomá nedbalost se tedy shoduje s eventuálním úmyslem v intelektuální složce, ale oproti eventuálnímu úmyslu zde chybí volní složka vyjádřená srozuměním. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit následek trestného činu, avšak nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Naopak spoléhá, že ho nezpůsobí. Při posuzování rozhraničení vědomé nedbalosti od eventuálního úmyslu je třeba hodnotit, zda důvody, pro které pachatel spoléhá, že následek nezpůsobí, mají charakter dostatečných důvodů, za něž je možno považovat jen takové důvody, které sice v posuzovaném případě nebyly způsobilé zabránit relevantnímu následku z hlediska trestního práva, ale v jiné situaci a za jiných podmínek by k tomu mohly být reálně způsobilé. Nejde tedy o spoléhání se na náhodu. Tam, kde pachatel spoléhá jen na šťastnou náhodu, nejedná z vědomé nedbalosti, neboť jde o eventuální úmysl (srov. výklad v marg. č. 9 k § 15 odst. 1 a komentář k § 15 odst. 2).

40. Z pohledu těchto shora naznačených východisek, při respektu ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, posuzoval Nejvyšší soud důvodnost uplatněných námitek obviněného směřujících do naplnění subjektivní stránky. Předně je třeba uvést, že soudy nižších stupňů se otázkou naplnění subjektivní stránky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podrobně zabývaly (viz body 9 až 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 21 až 24 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně) a uzavřely, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když dospěly k závěru, že obviněný jednal v nejnižší formě chtění, tedy lhostejně k způsobenému následku, kdy vyjadřoval kladné stanovisko k tomu, zda následek nastane či nikoliv. Současně v jeho jednání shledaly i tzv. druhý úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu a opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch.

41. Z písemného odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů není pochyb o tom, že závěr o naplnění nepřímého úmyslu tyto soudy fakticky založily na tom, že obviněný jako příslušník Policie České republiky při výkonu služby vědomě odhodil část věcí zajištěných pro účely trestního řízení do nepřístupného prostoru zarostlého křovinami, ačkoli si musel být vědom, že místo již bylo prohledáno a že bez další iniciativy nemusí být předmětné věci vůbec nalezeny a že současně nikoho neinformoval o odhození věcí a neučinil tak ani poté, co bylo zjištěno, že část zajištěných věcí chybí (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 21 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), kdy k jejich nalezení došlo až následně na základě iniciativy jeho kolegů a okolností na jeho vůli nezávislých. Lze tedy mít za to, že podle soudů nižších stupňů se v případě obviněného jednalo o případ nepravé lhostejnosti.

42. Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za odpovídající provedenému dokazování a skutkovým závěrům na podkladě tohoto dokazování vzešlým. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů a z pohledu tvrzení obviněného, že spoléhal, že jím odhozené věci budou nalezeny a že tedy ani nemohl předpokládat, že by mohlo dojít k jejich ztrátě, lze uvést následující. Předně je třeba uvést, že není pochyb o tom, že obviněný měl věci, které byly zajištěny při ohledání místa činu, spolu s dalšími kolegy přenést na služebnu Policie ČR, což prokazatelně neučinil, když část věcí odhodil do křoví a následně musely být hledány. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný ani nakonec nezpochybňuje, že 2 krabice s vruty odhodil a že tyto zapadly do křoví. Z pohledu tohoto závěru a obhajoby obviněného je třeba zdůraznit, že v dané věci je nerozhodné tvrzení obviněného, že tak učinil ve vzteku, neboť se zranil. Podstatné a rozhodující je, že obviněný plnil v dané době a na daném místě služební povinnosti, v jejichž rámci měl předmětné věci přenést na obvodní oddělení Policie ČR, čehož si byl obviněný vědom. Tvrzené zranění v žádném případě neopravňovalo obviněného k tomu, aby mohl jednat tak, jak jednal, a spoléhat, že věci některý z jeho kolegů najde a odnese. Toto ani nakonec nemohl důvodně předpokládat. V tomto směru je třeba zdůraznit, že byť ani Nejvyšší soud nevylučuje, že si skutečně mohl obviněný při odnášení věci poranit záda, tak není pochyb o tom, že jeho zranění nebylo takového charakteru, že by nemohl učinit nezbytné kroky k tomu, aby zajištěné věci byly odneseny na služebnu. Mohl např. požádat kolegy o odnesení zbývajících krabic. Nic takového prokazatelně neučinil, kolegům nesdělil, že nějaké krabice neodnesl, přestože si při odhození krabic musel být vědom toho, že je odhazuje do křoví, tedy do místa, které nebylo viditelné. Navíc krabice odhazoval za tmy a za situace, kdy obviněný se při odnášení věci po ukončení ohledání místa činu nacházel až za svědky K. a C., takže ani nemohl důvodně předpokládat, že by tito mohli věci odnést sami od sebe, když tito byli tzv. před ním. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem musel být obviněný srozuměn s tím, že fakticky může dojít k tomu, že předmětné krabice nebudou odneseny na služebnu Policie ČR a že tím, že zůstanou na místě, může dojít k tomu, že budou odcizeny, a to i s přihlédnutím k tomu, že právě v nákladním prostoru nádraží docházelo prokazatelně k odcizování věcí (viz důvod ohledání místa Policii ČR). Jinak vyjádřeno, jestliže někdo odhodí důkazní materiál v nočních hodinách do hustého porostu mimo běžný manipulační prostor a současně o tom nikoho nevyrozumí, nelze hovořit o spoléhání se na konkrétní okolnost způsobilou zabránit škodlivému následku, nýbrž toliko o spoléhání se na náhodu, že ke škodlivému následku nedojde, jak správně poznamenaly i soudy nižších stupňů.

43. Nejvyšší soud proto považuje právní závěr soudů nižších stupňů o existenci nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku za správný, byť se v posuzované věci pohybuje na samé hranici odlišení od vědomé nedbalosti. Z pohledu dovolacího soudu totiž obviněný nejednal přímo s cílem způsobit škodu či zmařit objasnění věci v pravém slova smyslu, nýbrž primárně v reakci na momentální fyzickou indispozici a snahu zbavit se neseného břemene. Současně však odhodil zajištěné věci do nepřístupného prostoru, nikoho o tom neinformoval a musel si být vědom toho, že bez další iniciativy věci nemusí být nalezeny. Za této situace proto nelze dovodit existenci konkrétní okolnosti, na niž by obviněný mohl reálně spoléhat ve smyslu § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

44. Obdobně pak nelze přisvědčit ani námitce, že nebyl naplněn tzv. druhý úmysl opatřit sobě neoprávněný prospěch. Nejvyšší soud již dříve dovodil, že neoprávněným prospěchem ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nemusí být toliko majetkový prospěch, ale i jiné neoprávněné zvýhodnění pachatele, spočívající např. v usnadnění výkonu služby či vyhnutí se plnění služebních povinností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 523/2016, nebo ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1266/2019). V posuzované věci soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný věci odhodil proto, aby je již nemusel dále přenášet, tedy aby si ulehčil výkon služby. Tento závěr přitom není v rozporu s obsahem provedeného dokazování ani s pravidly formální logiky.

45. Obviněný dále zpochybňuje, že nenaplnil znak, že by vykonával svoji pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu. Obviněný tedy zároveň namítá nenaplnění všech znaků objektivní stránky předmětného přečinu. Taková argumentace je sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, avšak je zjevně neopodstatněná. Předně je třeba zdůraznit, že z právní věty rozsudku soudu prvního stupně, který byl potvrzen rozhodnutím soudu druhého stupně, je zřejmé, že u obviněného byla zvolena varianta, že jednal v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit sobě neoprávněný prospěch. Tedy varianta, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému závažnou újmu nebyla zvolena. Pokud se týká naplnění znaku objektivní stránky spočívající v úmyslu způsobit jinému škodu, je třeba uvést následující. Škoda musí nastat v majetkové sféře, být objektivně vyčíslitelná v penězích a být odstranitelná poskytnutím peněz, popřípadě naturální restitucí (srov. NS 5 Tdo 334/2017) (PROVAZNÍK, Jan. § 329 [Zneužití pravomoci úřední osoby]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

91. Dostupné na beck-online.cz.). Úmysl způsobit jinému škodu soudy nižších stupňů spatřovaly v tom, že v případě ztráty odhozených věcí by byla způsobena škoda ve výši 8 100 Kč majiteli věcí, které byly zajištěny, a v tom, že jednání obviněného mohlo vést u kolegů ke kázeňskému postihu (viz bod 24 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Nejvyšší soud považuje tyto závěry za správné, byť lze připustit, že v případě hrozícího kázeňského postihu nelze hovořit o tom, že toto hrozící nebezpečí směřovalo k naplnění znaku úmyslu způsobit škodu. Eventuálně hrozící kázeňský postih by podle Nejvyššího soudu mohl naplňovat znak jiné závažné újmy, neboť zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměrů příslušníků bezpečnostních sborů v platném znění za kázeňské provinění umožňuje uložit kázeňský trest (viz § 51 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů v platném znění). V tomto směru je ovšem třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů toto uvedly, aniž by se zabývaly tím, zda stejný postih mohl hrozit i obviněnému, když není pochyb o tom, že tento také na místě plnil služební povinnosti. Bez ohledu na tento závěr je ovšem třeba zdůraznit, že z právní věty nevyplývá, že by soudy dovodily naplnění znaku jiné závažné újmy. Navíc pro naplnění dané skutkové podstaty postačí, že byl naplněn znak, že obviněný jednal v úmyslu způsobit jinému škodu a opatřit sobě neoprávněný prospěch. Jinak řečeno, k naplnění zvolené skutkové podstaty postačí naplnění jedné z variant uvedené § 329 odst. 1 tr. zákoníku, nevyžaduje se kumulace všech těchto variant.

46. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného nejsou důvodné ani potud, pokud zpochybňují samotné naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

47. Jak již bylo konstatováno, dovolatel dále uplatnil námitku subsidiarity trestní represe. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou. Dovolací soud považuje za vhodné a potřebné předně rozvést obecná východiska týkající se subsidiarity trestní represe. Obecně lze říci, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst.2 tr. zákoníku.

48. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž ji vždy je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

49. K výkladu subsidiarity trestní represe, která představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva, považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné odkázat na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“ 50. Následně Nejvyšší soud přistoupil k věcnému posouzení této dovolací argumentace. Nejprve je třeba uvést, že odvolací soud se otázkou aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval. Přesto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nikoliv dostatečně a že nevzal v úvahu všechny relevantní skutečnosti. Na rozdíl od odvolacího soudu má Nejvyšší soud za to, že jednání obviněného v posuzované věci je provázeno řadou okolností, které jeho společenskou škodlivost výrazně snižují oproti běžně se vyskytujícím případům předmětné skutkové podstaty. Předně je třeba zdůraznit, že obviněný byl stíhán za přečin, tedy za trestný čin, který se obecně vyznačují nižší typovou společenskou škodlivostí než zločin a u kterého je třeba možnost aplikace ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku vždy zvažovat. Současně nelze pominout, že ze strany obviněného se jednalo o exces jednorázového charakteru, tedy nikoliv o systematické či opakované porušování služebních povinností, byť lze připustit, že samotná skutečnost, že se jednalo o jednorázové pochybení neznamená, že by to samo o sobě výrazně snižovalo společenskou škodlivost jednání obviněného a neumožňovalo použití prostředků trestního práva. V dané věci ovšem podle Nejvyššího soudu lze považovat za významné rovněž to, že odhozené krabice byly v relativně krátkém čase nalezeny, a nevznikla tak majetková škoda a hrozící škodlivý následek byl ve velmi krátké době odstraněn. Nelze také pominout, že do hledání odhozených krabic se ihned po zjištění jejich ztráty zapojil i obviněný, který je nejprve hledal se svědkem K. a poté i se svědkem C. Samotnou skutečnost, že odhozené krabice nalezl až svědek C. nelze interpretovat tak, že by se obviněný aktivně nesnažil odstranit hrozící škodlivý následek. Nadto nelze pominout, že v dané věci se nepochybně ze strany obviněného jednalo o jisté zkratkovité jednání, když nebylo vyloučeno tvrzení obviněného, že důvodem odhození krabic byla náhlá bolest zad. Navíc při hledání věcí byly nalezeny další odcizené věci, které při původním ohledání místa nebyly nalezeny, takže se snížila i škoda hrozící subjektu, kterému byly věci odcizeny neznámým pachatelem. Stejně tak jednání obviněného nemělo zásadní negativní dopad na ostatní zúčastněné policisty, jejichž možné kázeňské či služební postihy zůstaly toliko v rovině hypotetické úvahy, když ovšem stejný následek nakonec hrozil i u obviněného. Podpůrně rovněž nelze pominout, že obviněný se do té doby v rámci plnění služebních povinností nedopustil žádného závažného porušení, jeho pracovní hodnocení bylo do té doby bezproblémové. Význam pro úvahu o společenské škodlivosti činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku má rovněž již výše zmíněný hraniční charakter subjektivní stránky posuzovaného jednání. Přestože formálně bylo možno dovodit existenci nepřímého úmyslu, šlo o úmysl vzniklý situačně, vedený momentální reakcí obviněného na fyzickou indispozici a subjektivně pociťovanou frustraci při výkonu služby. Nejednalo se o případ cíleného zneužití pravomoci motivovaného osobním obohacením, snahou zakrýt trestnou činnost či poškodit konkrétní osoby, tedy o typově závažnější formy jednání, s nimiž bývá skutková podstata podle § 329 tr. zákoníku standardně spojována. Jinak vyjádřeno, obviněný jednal v nejnižší možné formě srozumění ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku.

51. Přestože tedy nelze jednání obviněného bagatelizovat a Nejvyšší soud sdílí závěr soudů nižších stupňů, že šlo o jednání neprofesionální a odporující povinnostem příslušníka Policie České republiky, tak současně v dané věci není pochyb o tom, že posuzovaný případ svým významem i intenzitou neodpovídá běžné spodní hranici trestnosti přečinu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku. Bez významu pak není ani doba, která uplynula od spáchání trestné činnosti do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku, která činila v dané věci skoro 3 roky, ačkoliv se nejednalo o věc skutkově náročnou a ze strany obviněného nebyly činěny žádné kroky, které by vedly k prodlužování probíhajícího trestního řízení.

52. Vzhledem ke specifickým okolnostem této věci proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ačkoli jednání obviněného formálně naplnilo znaky přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, stupeň jeho společenské škodlivosti nedosahuje takové intenzity, aby bylo nezbytné uplatňovat vůči obviněnému trestní odpovědnost. Na zjištěné porušení služebních povinností bylo totiž možné dostatečně reagovat prostředky kázeňské odpovědnosti podle zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, jak to již původně činil soud prvního stupně, byť při jiných právních závěrech ohledně právní kvalifikace jednání obviněného.

53. Na závěr ovšem považuje Nejvyšší soud za vhodné a nutné zdůraznit, že závěr o aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku v posuzované věci nelze vykládat tak, že by každé porušení služebních povinností příslušníka bezpečnostního sboru menší intenzity mělo být automaticky vyloučeno z trestněprávní roviny. V tomto případě však dovolací soud považuje za rozhodující souhrn jistých specifických okolností, zejména jednorázový a situační charakter jednání, hraniční povahu subjektivní stránky, absenci reálně vzniklé škody či jiného závažného následku, dosavadní bezúhonnost obviněného i skutečnost, že nápravy obviněného je možno dosáhnout prostředky kázeňské odpovědnosti.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

54. Jelikož Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů postupovaly v posuzované věci v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2025, č. j. 7 To 344/2024-256, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 29 T 60/2022-218, v celém rozsahu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

55. V novém řízení je soud prvního stupně povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jelikož bylo napadené rozhodnutí zrušeno v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu