4 Tdo 404/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 404/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Vyhrožování, Vydírání, Poškození cizích práv Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., § 181 odst. 1 tr. zák., § 175 odst. 1 tr. zák. Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 404/2026-370 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného A. CH., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 55 To 373/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 77/2024, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 5 T 77/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný A. CH. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: s vědomím toho, že poškozený P. B., koncem března a v průběhu měsíce dubna 2023 projevil zájem o koupi nebo dlouhodobý pronájem pozemků spravovaných státním podnikem DIAMO, když o možnosti nákupu nebo pronájmu pozemků e-mailem komunikoval se zástupci podniku R., K., a nakonec i s ředitelem podniku L. K., a dne 19. 5. 2024 se e-mailem s podobným dotazem na pozemky ve správě podniku DIAMO obrátil na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, dne 25. 5. 2023 kolem 14:15 hodin zavolal z telefonního čísla XY poškozenému P. B. na telefonní číslo XY, před volaným své telefonní číslo skryl, představil se jako K., státní podnik DIAMO, předpokládal, že poškozený jej bude považovat za ředitele státního podniku DIAMO L. K., a začal poškozenému vulgárně nadávat a vyhrožoval mu „co si to ty kriple, ty hajzle, dovoluješ, psát opakovaně na DIAMO a dokonce na ministerstvo, už informace o tobě už máme zjištěné, jestli nepřestaneš, tak tě zlikviduju", čímž jednak v poškozeném P. B. vyvolal obavu o život a zdraví jeho a jeho rodinných příslušníků, jednak poškodil dobré jméno ředitele státního podniku DIAMO L. K., když v souvislosti s vyhrožováním užil jeho jméno, a poškozené právnické osobě, státnímu podniku DIAMO, IČO: 00002739, Máchova 201, Stráž pod Ralskem, způsobil svým jednáním a užitím jména ředitele podniku újmu na právech spočívající ve zpochybnění nakládání s majetkem státu s péčí řádného hospodáře.

2. Za uvedené přečiny soud prvního stupně uložil obviněnému podle § 181 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 úhrnný peněžitý trest. Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 80 denních sazeb, přičemž podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku byla výše denní sazby určena na 1 000 Kč, tedy peněžitý trest byl uložen v celkové výši 80 000 Kč.

3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud uložil obviněnému povinnost uhradit poškozenému L. K., nemajetkovou újmu v penězích ve výši 50 000 Kč a poškozené právnické osobě Státnímu podniku DIAMO, IČ: 00002739, se sídlem Máchova 201, Stráž pod Ralskem, nemajetkovou újmu v penězích ve výši 25 000 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce a obviněný, přičemž obviněný jej zaměřil do všech výroků napadeného rozsudku. Státní zástupce odvolání podal v neprospěch obviněného a zaměřil jej do výroků o vině a trestu. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl rozsudkem ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 55 To 373/2025, tak, že vyhověl odvolání státního zástupce a podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Podle skutkových zjištění se měl obviněný trestné činnosti dopustit tím, že: s vědomím toho, že poškozený P. B., koncem března a v průběhu měsíce dubna 2023 projevil zájem o koupi nebo dlouhodobý pronájem pozemků spravovaných státním podnikem DIAMO, když o možnosti nákupu nebo pronájmu pozemků e-mailem komunikoval se zástupci podniku R., K., a nakonec i s ředitelem podniku L. K., a dne 19. 5. 2024 se e-mailem s podobným dotazem na pozemky ve správě podniku DIAMO obrátil na Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, dne 25. 5. 2023 kolem 14:15 hodin zavolal z telefonního čísla XY poškozenému P. B. na telefonní číslo XY, před volaným své telefonní číslo skryl, představil se jako K., státní podnik DIAMO, předpokládal, že poškozený jej bude považovat za ředitele státního podniku DIAMO L. K., a začal poškozenému vulgárně nadávat a vyhrožoval mu „co si to ty kriple, ty hajzle, dovoluješ, psát opakovaně na DIAMO a dokonce na ministerstvo, už informace o tobě už máme zjištěné, jestli nepřestaneš, tak tě zlikviduju", čímž jednak v poškozeném P. B. vyvolal obavu o jeho život a zdraví jeho, jednak poškodil dobré jméno ředitele státního podniku DIAMO L. K., když v souvislosti s vyhrožováním užil jeho jméno, a poškozené právnické osobě, státnímu podniku DIAMO, IČO: 00002739, Máchova 201, Stráž pod Ralskem, způsobil svým jednáním a užitím jména ředitele podniku újmu na právech spočívající ve zpochybnění nakládání s majetkem státu s péčí řádného hospodáře.

5. Následně odvolací soud zopakoval výrok o uloženém trestu a výroky o povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. z rozsudku soudu prvního stupně. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.Dovolání obviněného 6. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 55 To 373/2025, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 5 T 77/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou podle něj napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy a nadto k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zároveň namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Posledním explicitně zmíněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť podle obviněného odvolací soud rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, ač byly dány všechny výše popsané dovolací důvody.

7. V podaném dovolání obviněný předně shrnuje, že rozhodná skutková zjištění se koncentrují do jediného, přibližně sedmdesátisekundového telefonního hovoru. Jeho vlastní obsah tak nemohl vnímat nikdo jiný než poškozený B. a on sám jako volající. Upozorňuje na to, že rozhodná skutková zjištění týkající se obsahu hovoru se proto odvíjejí od hodnocení vzájemně rozporných tvrzení. Nadto ve věci ani nebyl prokázán a konkrétně vymezen zákonný následek vážné újmy na právech ve smyslu § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného rozsudek odvolacího soudu staví závěr o vážné újmě na obecných reputačních úvahách a hypotetických konstrukcích (co by se potenciálně mohlo stát, ale nestalo se). Namítá, že soud dostatečně nezjistil, jaké subjektivní právo bylo skutečně dotčeno v intenzitě způsobení vážné újmy na právech. Zdůrazňuje, že celá konstrukce skutku i společenská závažnost jednání je vystavěna na jediném předpokladu, že volající měl být ředitel Státního podniku DIAMO, K., jako vlivná veřejně exponovaná osoba, jejíž postavení mělo výrokům dodávat váhu a autoritu. Má za to, že pokud se však hned následující den po telefonátu prokázalo, že K. volajícím nebyl, odpadá tím základní předpoklad, na němž je postaven tvrzený omyl či údajný donucující účinek jeho výroků i z něj dovozované následky v podobě vážné újmy. Následně shrnuje hlavní vady rozsudku odvolacího soudu, které ale následně rozvádí pod jednotlivými dovolacími důvody.

8. Dovolatel se nejprve věnuje argumentaci vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v odvolání chybně uváděné jako § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. – poznámka NS), tedy k vadě nesprávného právního posouzení. Nejprve rozvádí argumentaci k tomu, že podle něj nebyl naplněn znak způsobení vážné újmy u trestného činu podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť skutková podstata vyžaduje kumulativně existenci omylu, vznik vážné újmy na právech a příčinnou souvislost mezi omylem a touto újmou. Akcentuje, že odvolací soud ve svém rozsudku nekonkretizoval znak skutkové podstaty vážné újmy na právech, tedy v čem konkrétně měla vážná újma spočívat. Další pochybení spatřuje v tom, že tento soud převzal právní kvalifikaci skutku podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a pro stručnost odkázal na právní závěry nalézacího soudu. Současně však odvolací soud změnil hledisko, podle něhož posuzoval naplnění znaku vážné újmy, když uvedl, že není podstatné, jak dlouho trval omyl na straně B., nýbrž po jakou dobu a v jakém rozsahu museli poškození K. a státní podnik DIAMO snášet zásah do svých práv a oprávněných zájmů (rozsudek odvolacího soudu na str. 12). Zdůrazňuje, že ze samotného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že B. nejpozději následující ráno zjistil, že volajícím nebyl K. – poškozený popírá, že by se představil jako K., ale připouští, že toto jméno mohlo zaznít – tedy případný omyl byl bezprostředně vyvrácen a mohl trvat nanejvýš velmi krátce, tedy nemohly nastat „dlouhodobé“ následky ve smyslu § 181 tr. zákoníku, které odvolací soud vztahuje k období do 6. 3. 2024. Uvádí, že z popisu skutku odvolacího soudu vyplývá, že měl poškodit dobré jméno ředitele K. a státního podniku DIAMO tím, že jej poškozený B. měl považovat právě za ředitele K. To však podle dovolatele nemohlo nastat, neboť poškozený B. se ihned následující den po telefonátu dozvěděl, že nemluvil s K. Tedy B. nemohl předpokládat, že hovořil s ředitelem K., proto tímto nemohl být ředitel K. poškozen. Rozsudek odvolacího soudu se podle obviněného dále nevypořádal s otázkou přičitatelnosti údajného omylu, ani nehodnotil existenci a význam dalších příčin popsaných následků, a konečně ani z tohoto nevyvodil odpovídající závěry pro posouzení příčinné souvislosti mezi omylem a následkem. Následně zpochybňuje dopad navazujících interních postupů ve Státním podniku DIAMO (dále také jako „poškozená společnost“) do naplnění subjektivní stránky.

9. Obviněný rovněž namítá, že nebyla zjištěna, prokázána a konkrétně vymezena žádná újma na právech, neboť z rozsudku odvolacího soudu neplyne, jaké právo mělo být v případě ředitele Státního podniku DIAMO, K., a zmíněné poškozené společnosti vážně dotčeno v intenzitě potřebné k naplnění § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Pokud se jedná o reputační rovinu, měl odvolací soud takový závěr řádně odůvodnit.

10. Poté dovozuje, že příčinná souvislost byla přerušena, neboť omyl byl bezprostředně vyvrácen (toto je již rozvedeno výše a dovolatel tak pouze opakuje argumentaci – poznámka NS). Dovolatel k tomu dále opětovně rozvádí argumentaci, že nemohl trvat následek omylu, neboť omyl byl následujícího dne vyvrácen. Akcentuje, že je zde klíčový nesoulad mezi tím, za jaký skutek je stíhán, a tím, z čeho odvolací soud dovozuje vážnost dopadů, neboť je skutek konstruován na tezi „odsouzený se vydával za ředitele“, z čehož má být odvozena vážná újma na právech ředitele a poškozené společnosti. Uvádí, že pokud interní procesy a organizační kroky poškozených byly spuštěny v okamžiku, kdy již bylo zřejmé, že o ředitele nejde, pak tyto procesy nemohly být reakcí na omyl „že volal ředitel“. Odvolací soud tímto postupem fakticky nahradil zákonný znak příčinné souvislosti vážné újmy s omylem hodnotícím kritériem délky dopadů. Takový postup však podle dovolatele není přípustný. Délka dopadů může být právně významná teprve poté, co je prokázáno, že jde o dopady způsobené omylem.

11. Zároveň namítá, že nebyl prokázán úmysl způsobit vážnou újmu na právech. Uvádí, že ve vztahu k ustanovení § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nepostihuje toto ustanovení jen samotné uvedení v omyl, ale i způsobení vážné újmy na právech tímto omylem. Proto musí být prokázáno nejen úmyslné uvedení v omyl, ale také úmysl vztahující se k vážné újmě na právech poškozených, přičemž úmysl způsobit újmu se podle dovolatele v jeho případě neprokázal. Tvrdí, že nemohl mít představu o institucionálních dopadech, které nastaly, a které odvolací soud popisuje jako významné. Pokud pak odvolací soud tvrdí, že délka omylu B. není podstatná, pak tím spíše není možné bez dalšího dovozovat jeho úmysl vztahující se k dlouhodobým následkům, které soud vztahuje k období mnoha měsíců.

12. Následně dovolatel uvádí, že nebyl naplněn znak opomenutí ani pohrůžky násilím. Uvádí, že rozsudek odvolacího soudu vychází z obecně správné teze, že vydírání je předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán použitím nátlaku. Rozsudek odvolacího soudu však podle obviněného ani v tomto případě neprovádí konkrétní subsumpci rozhodných znaků skutkové podstaty na skutkový stav tak, aby bylo zřejmé: (i) co konkrétně měl poškozený opominout; (ii) zda tvrzená pohrůžka měla povahu pohrůžky násilím a byla způsobilá poškozeného k takovému opomenutí donutit; a (iii) zda byl prokázán úmysl odsouzeného ve vztahu ke konkrétnímu požadovanému opomenutí. Namísto vymezení těchto rozhodných skutečností pracuje odvolací soud s obecnými formulacemi o „podnikatelských aktivitách“ a „určitých krocích“, které však předmět donucení nekonkretizují. Odvolací soud se materiálně nevypořádává ani s námitkou, že popsané jednání nedosahuje intenzity trestného činu vydírání a že případná protiprávnost nemá být řešena prostředky trestního práva. Odvolací soud sice subsidiaritu trestní represe odmítl, avšak učinil tak bez toho, aby řádně konkretizoval skutková zjištění, jak měla být pohrůžka realizována a proč měla být způsobilá k donucení konkrétního poškozeného (s ohledem na jeho osobu a chování po telefonátu či skutková zjištění k předmětu donucení).

13. Dále obviněný uvádí, že nebylo řádně vymezeno, co konkrétně měl poškozený opominout a zda vůbec bylo co. Upozorňuje na to, že v době telefonátu poškozený B. ve vztahu k pozemkům, o něž u poškozené společnosti projevoval zájem, nečinil další kroky a ani je činit nehodlal, neboť podle jeho výpovědi pouze čekal na odpověď z ministerstva, a jakmile obdržel zamítavou odpověď, považoval věc za skončenou. Ačkoli sám odvolací soud sice správně uvedl, že pokud pachatel používá pohrůžky, ale nesnaží se nikoho k něčemu nutit, nejde o vydírání, současně ponechal předmět donucení v neurčité rovině „určitých kroků“ a „podnikatelských aktivit“. Tím však vytvořil nepřípustnou zkratku mezi samotnou hrubostí projevu a existencí donucovacího účelu.

14. Poté namítá, že není popsáno, jak měla být pohrůžka násilím realizována a zda ji mohl takto poškozený vnímat. Akcentuje, že judikatura Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1246/2016), na niž obhajoba v průběhu řízení opakovaně odkazovala, vyžaduje, aby bylo z výroku o vině patrno, jakým způsobem měla být pohrůžka realizována, jakým způsobem by mohla přivodit těžkou újmu poškozeným a zda ji poškozený mohl takto vnímat. Bez těchto skutkových okolností nelze uzavřít, že šlo o pohrůžku způsobilou vyvolat nátlak ve smyslu § 175 tr. zákoníku. Poukazuje na rozpor výpovědi poškozeného B. ve vztahu k pociťované obavě o život a zdraví mezi úředním záznamem a pozdějšími vyjádřeními. Odvolací soud tak nezodpověděl klíčovou otázku, kterou citovaná judikatura vyžaduje zodpovědět. Tedy, zda pohrůžka byla za daných okolností (zejména pak při zohlednění osoby B., jeho reakce a jeho vyjádření), objektivně způsobilá působit na vůli poškozeného tak, aby jej donutila ke konkrétnímu opomenutí. Bez této konkretizace nelze uzavřít, že šlo o pohrůžku způsobilou vyvolat nátlak ve smyslu § 175 tr. zákoníku, a právní posouzení skutku jako vydírání proto neobstojí. Poté znovu připomíná, že nebyl prokázán úmysl ve vztahu ke konkrétnímu opomenutí.

15. Poté se dovolatel věnuje argumentaci směřující k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Opětovně poukazuje na to, že k obsahu rozhodného hovoru existuje fakticky jen jeden přímý důkaz, neboť, jak již bylo výše uvedeno, obsah předmětného hovoru nemohl vnímat nikdo jiný než on sám a poškozený B. Uvádí, že skutková zjištění proto fakticky stojí na tvrzení proti tvrzení. Namítá, že i přes velké množství navazujících listin a komunikace, se kterými odvolací soud pracoval, nemohou tyto materiály samy o sobě být přímým důkazem obsahu hovoru. Za takové situace je povinností soudu postupovat zvláště obezřetně, tedy je třeba se vypořádat i s různými alternativními vysvětleními a je třeba pečlivě posoudit konzistenci tvrzení poškozeného. Dovolatel má za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tento standard nesplňuje. Znovu upozorňuje na to, že poškozený B. lhal o tom, že si telefonát s obviněným nahrál, ač to nebyla pravda. Má za to, že se odvolací soud s touto skutečností nevypořádal.

16. Dále se věnuje procesní použitelnosti úředního záznamu pro hodnocení věrohodnosti a zjevnému rozporu při hodnocení proměnlivosti poškozeného. Poukazuje na to, že odvolací soud odmítl jeho námitku stran neprovedení úředního záznamu o výpovědi poškozeného B. z přípravného řízení s argumentem, že soud prvního stupně provedl dokazování zcela vyčerpávajícím způsobem, a že proto jen stěží obstojí výtka, že úřední záznam nepoužil podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem procesních stran k posouzení věrohodnosti. Současně odvolací soud bez bližší konkretizace uzavřel, že obě výpovědi poškozeného nevykazovaly takové odlišnosti, které by byly způsobilé jeho věrohodnost podlamovat, a dovodil, že neprovedením úředního záznamu proto nemohlo dojít ke zkrácení práva na obhajobu a spravedlivý proces. Podle obviněného argumentace odvolacího soudu není přiléhavá, přestože si je vědom toho, že úřední záznam není přímo použitelný jako přímý podklad pro rozhodnutí o vině. Zdůrazňuje, že podstatou jeho námitky byla proměnlivost tvrzení poškozeného (z kontextu vyplývá, že jde o poškozeného – B. – poznámka NS) rozhodující pro hodnocení specifické věrohodnosti poškozeného. Obviněný má za to, že by čtení úředního záznamu před soudem za současného splnění podmínek ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. mohlo napomoct hodnocení věrohodnosti poškozeného B.. V nevyjasněnosti proměnlivosti tvrzení zmíněného poškozeného spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť tímto došlo k vytvoření skutkových závěrů soudů zjevně rozporných s obsahem spisu (v důsledku neúplně a nesprávně provedeného hodnocení prakticky jediného usvědčujícího důkazu). Následně rozporuje odůvodnění k odmítnutí doplnění dokazování výslechem jeho kolegů (obviněného) k otázce, zda si obvykle v rámci telefonních hovorů zapíná funkci skrytého čísla.

17. Poté namítá zjevný rozpor v rozhodných skutkových zjištěních k § 181 tr. zákoníku při krátkodobém omylu. Poukazuje opětovně na dobu, po kterou mohli být poškození v omylu ohledně osoby volajícího (1 den). Uvádí, že odvolací soud však naplnění skutkové podstaty vážné újmy na právech podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postavil na zásahu do práv a oprávněných zájmů v celém období až do 6. 3. 2024 a vážnost dopadů dovodil z navazujících interních postupů v poškozené společnosti a procesního vývoje trestního řízení. Tím však založil vnitřní rozpor v rozhodných skutkových zjištěních. Má za to, že je-li omyl o identitě volajícího bezprostředně vyvrácen, nelze bez dalšího přičítat dlouhodobé dopady právě tomuto omylu, jak to činí rozsudek odvolacího soudu. Uvádí, že by takový závěr vyžadoval přesvědčivé vysvětlení, proč následky popisované v dlouhém časovém období mají i nadále povahu následku omylu, a nikoli povahu následku navazujících kroků poškozených a procesního vývoje. Akcentuje, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku tento rozpor nepřekonal, když přijal závěr o krátkodobém omylu, a současně vyložil dlouhodobé dopady jako důsledek omylu, aniž by vyložil kauzální vazbu mezi omylem a následky. V důsledku toho jde podle obviněného o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soud současně vychází ze skutkového předpokladu, který dlouhodobé dopady vylučuje, a přesto na nich staví naplnění zákonného znaku skutkové podstaty. Zmiňuje, že v souvislosti s naplněním zmíněné skutkové podstaty § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je důležité znovu připomenout proměnlivost tvrzení poškozeného B. ve vztahu k dlouhodobým dopadům. Znovu připomíná, že odvolací soud nekonkretizuje, čím mělo dojít k vážné újmě na právech.

18. Následně se věnuje argumentaci k vnímanému zjevnému rozporu v rozhodných skutkových zjištěních o tom, zda B. mohl vyhrůžku vnímat jako reálně donucující a zda byl k čemukoliv nucen. Akcentuje, že poškozený B. je bývalý vysoce postavený policejní důstojník, tedy měl by mít vyšší míru tolerance k tomu, co je reálná hrozba a co nikoliv. Uvádí, že zmíněný poškozený reagoval na hovor konfrontačně, nikoliv v úleku, což sám potvrdil. Následně se věnuje polemice týkající se toho, co zmíněný poškozený mohl – na základě skutkových zjištění – vnímat jako skutečnou hrozbu. Poté znovu poukazuje na proměnlivost tvrzení poškozeného, přičemž akcentuje, že jednou obavy neměl, pak je měl a uplatňoval nárok na náhradu nemajetkové újmy za ně. Upozorňuje na to, že vzhledem k popisu chování po telefonátu samotným poškozeným jsou skutkové závěry soudů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Následně znovu odkazuje na již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tdo 1246/2016). Uvádí, že pokud není ve skutkové větě (a v návazném odůvodnění) konkretizováno, v čem konkrétně spočívala realizovatelná hrozba a proč měla být způsobilá působit na vůli poškozeného, nelze učinit spolehlivý závěr o naplnění znaku pohrůžky jako donucovacího prostředku. Akcentuje, že se odvolací soud pohybuje v rovině spekulativního hodnocení, jak poškozený vyhrůžky asi vnímal, namísto toho, aby vycházel z rozhodných skutkových okolností, která má výrok o vině obsahovat. Následně ještě zpochybňuje, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, že měl B. něco opominout, avšak to je podle obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť poškozený již v době telefonátu pouze čekal na vyjádření ministerstva a další kroky již činit nehodlal, což plyne z vlastní výpovědi svědka. Z tohoto důvodu je proto závěr o donucení v přímém rozporu s obsahem provedených důkazů.

19. Následně obviněný pouze rekapituluje již zmiňovanou důkazní situaci a vady skutkových zjištění.

20. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 55 To 373/2025, jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 1. 7. 2025, sp. zn. 5 T 77/2024, zrušil a zprostil ho obžaloby, případně aby přikázal nalézacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 13. 5. 2026, sp. zn. 1 NZO 306/2026. Nejprve stručně zrekapituloval průběh řízení před odvolacím soudem a jaké uplatnil obviněný dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Poté rozvedl předpoklady naplnění jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů.

22. Ohledně argumentace, jež míří na naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že tato fakticky míří na způsob, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, z nichž je evidentní, že obsah telefonátu, který uskutečnil obviněný, vnímal svědek K. velmi negativně z hlediska dopadů na jeho osobu, když musel vyvinout enormní úsilí, aby postupně „neutralizoval“ negativní následky vyvolané jednáním obviněného nejen na své pověsti, jako vrcholného manažera státního podniku, ale také firmy, kterou řídil. Skutkové závěry, včetně namítané nevěrohodnosti svědka B., považuje státní zástupce za správné a pro stručnost odkazuje na bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 9 a 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Následně uzavírá, že obviněný fakticky nenamítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, nýbrž se jen snaží zpochybnit výsledná skutková zjištění. Proto nelze tyto námitky označit za právně relevantní (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1251/2017). Navíc pod tento zvolený dovolací důvod nelze podřadit námitky vůči zjištěnému skutkovému stavu, jestliže se soudy z různých verzí skutkového děje přikloní k té, kterou uváděla obžaloba a dospějí k závěru o vině obviněného. Podmínkou ústavnosti takového postupu je, že soud přesvědčivě odůvodní, z jakého důvodu se přiklonil soud k verzi obžaloby, a nikoliv verzi obhajoby. Tyto předpoklady zejména soud druhého stupně zcela naplnil.

23. Stran nevyhovění návrhu na přečtení úředního záznamu podaného svědkem B. k posouzení jeho věrohodnosti u hlavního líčení, v čemž spatřuje obviněný naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce zdůrazňuje, že neakceptování důkazního návrhu může být odůvodněno i tím, že se jedná o důkaz nadbytečný (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2024, sp. zn. I. ÚS 733/01). Podle státního zástupce předmětný návrh neměl povahu opomenutého důkazů, když z odůvodnění rozsudku obou soudů je zřejmé, jak se s tímto důkazním návrhem strany vypořádaly (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 8 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. předně státní zástupce rozvádí, v čem spatřuje obviněný jeho naplnění. Poté rozvádí jednotlivé skutkové podstaty trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. Ve vztahu k naplnění trestného činu podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku pak zdůrazňuje, že to, zda se jedná o vážnou újmu na právech, je nutno vždy posoudit ad hoc, tj. se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaká práva a v jaké oblasti společenských vztahů se jednalo, jaká byla intenzita zásahu a jaké důsledky to mělo pro poškozeného. Podle státního zástupce takto soudy postupovaly (viz bod 16 rozsudku soudu prvního stupně, bod 14 rozsudku soudu druhého stupně), přičemž se s jejich závěry zcela ztotožňuje, včetně naplnění subjektivní stránky.

25. Ohledně přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku státní zástupce předně rozvádí předpoklady naplnění této skutkové podstaty, včetně subjektivní stránky. Akcentuje, že je v zásadě nerozhodné, zda je pachatel ochoten své vyhrůžky uskutečnit v případě, že se mu poškozený nepodvolí. Podle státního zástupce ze skutkových zjištění je dostatečně zřejmý a jasný záměr obviněného (ovlivnit rozhodování poškozeného), tak i povaha a závažnost vyhrůžek, jakož i obsah toho, k čemu poškozeného nutí. Proto má za to, že k naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v dané věci došlo.

26. Pokud se týká uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jestliže nebylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadami naplňujícími dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být naplněn ani tento zvolený dovolací důvod.

27. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

28. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal dne 18. 5. 2026 obhájci obviněného k případné replice, přičemž tuto repliku zaslanou obhájcem obviněného Nejvyšší soud ke dni rozhodování neobdržel. III.Přípustnost dovolání 29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

31. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

32. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

33. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

34. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

36. Obviněný výslovně uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

37. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

38. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, dále tzv. nedůvodně neprovedené podstatné důkazy, nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

39. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je převážně vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestným řízením, především je pak obviněný uplatnil ve své závěrečné řeči před soudem prvního stupně (viz č. l. 259 až 262 spisového materiálu) a v odvolání, respektive v jeho doplnění ze dne 13. 10. 2025 (viz č. l. 293 až 296 spisového materiálu). Co se tedy týče jeho dovolací argumentace, jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 12 a 16 až 19 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 7 až 11 a 14 až 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.

40. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Předně považuje dovolací soud za nutné uvést, že přestože obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a rozvedl uplatněnou argumentaci k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, tak je z konkrétních uplatněných dovolacích námitek nepochybné, že fakticky uplatňuje obdobnou argumentaci jak ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jinak vyjádřeno, jeho dovolací námitky ohledně obou těchto zvolených důvodů jsou obdobné a vzájemně se prolínají.

41. Jak již bylo konstatováno, obviněný namítá ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Konkrétně uvádí, že nebyly dostatečně zjištěny skutkové okolnosti ohledně rozhodného hovoru, nebyla dostatečně vypořádána věrohodnost poškozeného B., zjevný rozpor spatřuje v rozhodných skutkových zjištěních k § 181 tr. zákoníku při krátkodobém omylu i v rozhodných skutkových zjištěních o tom, zda B. mohl vyhrůžku vnímat jako reálně donucující a zda byl k čemukoliv nucen.

42. Obecně k obviněným deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud nejprve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, vadu tzv. zjevného rozporu nelze dovozovat jen z toho, že obviněný hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě tohoto vlastního hodnocení dospívá k závěru o jiné, pro něho příznivější skutkové verzi události. Taková situace v dané věci nastala.

43. K první námitce obviněného stran toho, že jediný přímý důkaz v předmětné věci představuje telefonní hovor mezi ním a poškozeným B., jehož záznam ovšem neexistuje, takže skutková zjištění, z nichž je odvozováno páchání trestné činnosti, stojí fakticky na hodnocení tvrzení proti tvrzení, lze uvést následující. Nejvyšší soud musí předně uvést, že taková námitka fakticky nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod v jeho první alternativě, neboť ve své podstatě směřuje do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Přesto považuje dovolací soud za vhodné na tuto argumentaci reagovat. Předně je vhodné uvést, že situace „tvrzení proti tvrzení“ klade na soudy, s ohledem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 36 Listiny, zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Jinak vyjádřeno samotný případ „tvrzení proti tvrzení“ nevylučuje možnost uznat obviněného vinným, kdy ovšem taková situace klade zvýšené nároky na soud z hlediska odůvodnění jeho rozhodnutí a nutnosti řádně posoudit důvěryhodnost všech provedených důkazů (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16-1 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1141/2018).

44. Nejvyšší soud má na rozdíl od tvrzení obviněného za to, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně, této povinnosti dostály, když velmi podrobně ve svých rozhodnutích poměřovaly jednotlivá tvrzení obviněného a dalších svědků, včetně listinných důkazů a dospěly k logickému závěru, že věrohodná je výpověď poškozeného B., a to v rozhodujících částech řetězce jeho tvrzení (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 10 a 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Současně je třeba akcentovat, že oba soudy, a to zejména soud prvního stupně se zabývaly i některými tvrzenými rozpory ve výpovědi poškozeného B. (např. tvrzení poškozeného ohledně pořízeného zvukového záznamu hovoru poškozenému K.), tedy nepominuly je. Jinak vyjádřeno, soudy nižších stupňů zcela řádně hodnotily všechny provedené důkazy, a to jednotlivě i v jejich vzájemném souhrnu v souladu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Jejich závěry jsou pak logické, odpovídající zásadám formální logiky a nelze je považovat za vnitřně rozporné.

45. Nadto je třeba zdůraznit, že ve věci nejde o namítané tzv. tvrzení proti tvrzení, které by bylo zcela izolováno, když věrohodnost výpovědi poškozeného B. podporují další provedené důkazy, byť nepřímé povahy. V tomto směru nelze pominout, že v řízení bylo dostatečným způsobem prokázáno, jak poškozený B. jednal bezprostředně po zmíněném telefonickém hovoru s obviněným, který tento hovor nepopírá, pouze rozporuje jeho obsah. Toto bylo soudy dostatečným způsobem zjištěno prostřednictvím navazujících listin a další komunikace (například výslechy svědků či e-mailová komunikace). Byť lze skutečně připustit, jak již bylo naznačeno, že listinné důkazy nejsou přímým důkazem ve vztahu k obsahu samotného hovoru, tak jsou za této důkazní situace nezbytné pro podporu či vyvrácení zmiňovaného jediného přímého důkazu ve vztahu k samotnému rozhovoru. Zde je třeba opětovně akcentovat bezprostřední reakci poškozeného B. na uskutečněný telefonický hovor, který se fakticky ihned po tomto telefonátu pokoušel dovolat K., jako řediteli státního podniku DIAMO, prostřednictvím jeho sekretariátu (hovor s poškozeným proběhl z utajeného čísla). Nadto nelze pominout ani to, že ihned prostřednictvím e-mailu kontaktoval státní podnik DIAMO a stěžoval si na vyhrůžky ze strany ředitele tohoto státního podniku. Jinak vyjádřeno již samotná bezprostřední reakce poškozeného B. na uskutečněný telefonický hovor podporuje věrohodnost tvrzení poškozeného B. ohledně jeho průběhu a toho, co bylo ze strany obviněného přesně vysloveno. Současně skutečně nelze ani pominout rozporuplné tvrzení obviněného, který nedokázal přesně identifikovat, kdo ho z vedení státního podniku DIAMO požádal, aby poškozeného kontaktoval, ale i skutečnost, že obviněný při telefonátu skryl své telefonní číslo, což je zcela nelogické, když se mělo podle tvrzení obviněného jednat o telefonát, který měl být fakticky pracovní. V tomto směru nelze také přehlédnout, že žádný ze slyšených svědků, pracovníků státního podniku DIAMO, nepotvrdil, že by snad obviněného požádal, aby záležitost s pozemky s poškozeným B. řešil, a v tomto směru s ním komunikoval.

46. Druhá námitka obviněného směřující do naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se týká věrohodnosti svědka a zároveň také poškozeného B., jehož věrohodnost obviněný zpochybňuje ze dvou hlavních důvodů. Za prvé vnímá jako problematické, že tento poškozený tvrdil, že má předmětný telefonní hovor nahraný, ač tomu tak nebylo. Za druhé poukazuje na rozpor mezi úředním záznamem o podaném vysvětlení B. ze dne 10. 10. 2023 (srov. č. l. 113 až 118 spisového materiálu) a jeho následnou změnou stanoviska k pociťovaným obavám o svůj život a zdraví i své rodiny, kdy toto stanovisko změnil prostřednictvím své výpovědi ve smyslu § 158 odst. 6 tr. ř., tedy doplněním úředního záznamu o podaném vysvětlení ze dne 17. 1. 2024.

47. Lze mít za to, že i tyto námitky obsahově vyjadřují jeho nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jako takové nemohou naplňovat tvrzený extrémní rozpor. Navíc k tomu Nejvyšší soud uvádí, že se s první námitkou dostatečně vypořádaly oba soudy v odůvodnění svých rozsudků (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 rozsudku soudu druhého stupně), když tyto soudy i řádně vysvětlily proč považují výpověď poškozeného B. z pohledu ostatních provedených důkazů za věrohodnou a na základě jakých skutečností a důkazů neuvěřily obhajobě obviněného. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

48. Nejvyšší soud k tvrzené změně stanoviska B. ve vztahu k pociťované újmě zdůrazňuje, že tvrzený extrémní rozpor ve výpovědi a postoji poškozeného B. k věci neshledal. Předně je třeba zdůraznit, že je to obviněný, který nepřesně tvrdí, že snad poškozený B. žádal náhradu škody, byť i případný požadavek na náhradu škodu či nemajetkové újmy by nemohl vést k závěru o snížené věrohodnosti poškozené osoby, když možnost uplatnit nárok na náhradu škody či vydání bezdůvodného obohacení či na náhradu nemajetkové újmy patří k základním právům poškozeného (viz § 43 tr. ř.). Ze spisového materiálu totiž jednoznačně plyne, že B. o náhradu škody či nemajetkové újmy v předmětném řízení nežádal. K samotné tvrzené změně stanoviska B. ohledně obav z pronesených vyhrůžek, která je založena na tvrzeném rozporu mezi úředním záznamem o podaném vysvětlení B. v přípravném řízení (první úřední záznam) a jeho následných vyjádřeních, je třeba zdůraznit, že úřední záznam o podaném vysvětlení sepsaný podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. není důkaz. Zde je třeba odkázat na ustanovení § 158 odst. 6 tr. ř., věta třetí, podle kterého je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah. Úřední záznam o obsahu podaného vysvětlení slouží v řízení před soudem jen k úvahám o provedení výslechu svědka. Nelze tedy k obsahu pořízeného úředního záznamu v řízení před soudem jakýmkoli způsobem přihlížet při provádění dokazování ani při rozhodování ve věci, pokud ovšem trestní řád nestanoví jinak. Trestní řád pak připouští přečtení úředního záznamu o vysvětlení osoby (a o provedení dalších úkonů) se souhlasem stran podle § 314d odst. 2 tr. ř., poslední věty, ve zjednodušeném řízení navazujícím na zkrácené přípravné řízení (srov. § 179a a násl.), jakož i za podmínek uvedených v § 211 odst. 6 tr. ř. (ve znění novely provedené zákonem č. 459/2011 Sb.) i v jakémkoli jiném hlavním líčení nežli pouze ve zjednodušeném řízení se souhlasem státního zástupce a obžalovaného; tato úprava se týká i úředních záznamů o provedení dalších úkonů uvedených v § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958.) V jiných případech nesmí být takový záznam ani při výslechu svědka čten či předestírán. Pokud svědek, který dříve podával vysvětlení do úředního záznamu, vypovídá při své svědecké výpovědi rozporně oproti obsahu záznamu, nesmí být ani upozorňován na skutečnost, že v záznamu jsou uvedeny jiné skutečnosti. To však neznamená, že by vyslýchající či jiná oprávněná osoba (§ 215 odst. 1, 2 tr. ř.) nemohla v řízení před soudem otázkami podrobně objasňovat skutečnosti jinak obsažené v záznamu, aby mohla být posouzena věrohodnost výpovědi takového svědka (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 666/2002 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1452/2017). Tento přístup vyplývá z toho, že v případě úředních záznamů jde pouze o zdroj (pramen) důkazu, podnět k tomu, aby byl určitý důkaz proveden. Úřední záznamy lze vzhledem ke znění § 164 odst. 1 druhé věty tr. ř. pořizovat i ve stadiu po zahájení trestního stíhání. (ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav. § 158 [Přijímání a prověřování oznámení a jiných podnětů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1958).

49. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba zdůraznit, že v rámci hlavního líčení strany trvaly na osobním slyšení poškozeného B., tedy nesouhlasily s přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. Poškozený B. pak byl v rámci hlavního líčení vyslechnut jako svědek, takže obhajoba měla nepochybně možnost na jeho výpověď reagovat, a to i z pohledu obsahu úředního záznamu, na který obhajoba odkazuje, a se kterým se obhajoba nepochybně seznámila před hlavním líčením (viz seznámení s výsledky vyšetřování). Jinak vyjádřeno, pokud měla obhajoba za to, že snad mezi obsahem podaného vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. a výpovědí poškozeného existují určité rozpory, které považovala za podstatné, a které podle jejího přesvědčení snižují jeho věrohodnost, nic jí nebránilo v tom, aby tyto podle ní existující rozpory v rámci hlavního líčení objasnila. Nadto je třeba zdůraznit, že o tom, že celou situaci s telefonátem nevnímal poškozený jako standartní a že v něm vyvolala obavy svědčí i jeho okamžité řešení tohoto telefonátu, když z obsahu e-mailu zaslaného poškozenému K. vyplývá, že takové jednání považuje za kriminální a mající povahu mafiánského jednání. Není tedy pochyb o tom, že takové jednání v poškozeném vzbuzovalo ihned určité obavy ohledně jeho osoby.

50. Navíc je třeba zdůraznit, že předmětný úřední záznam, na který poukazuje obviněný, aniž by Nejvyšší soud hodnotil jeho obsah, byl pořízen s určitým časovým odstupem (od události uplynulo 5 měsíců), tedy za situace, kdy se po telefonátu nic nestalo, poškozený se nestal obětí nějakého protiprávního jednání, takže se lze domnívat, že toto nepochybně ovlivnilo obsah pořízeného úředního záznamu. Nejvyšší soud považuje za logické, že právě určitý odstup času, skutečnost, že se poškozenému a jeho rodině nic nestalo a to, že pachatel byl v době sepisování tohoto úředního záznamu neznámý, nepochybně ovlivnila obavy poškozeného z jednání případného pachatele. Pokud následně svůj postoj změnil, tak se to stalo za situace, kdy už bylo známo, že protiprávní jednání obviněného souviselo právě s aktivitami poškozeného B. týkajícími se státního podniku DIAMO. Jinak vyjádřeno, bylo zjištěno, že pachatelem je osoba, která měla určité pracovněprávní vztahy ke státnímu podniku DIAMO. Nadto je rozhodující, zda tyto obavy měl poškozený bezprostředně po uskutečněných vyhrůžkách. O tom, že skutečně tyto vyhrůžky vnímal jako formu nátlaku na svou osobu, nakonec svědčí, jak již bylo naznačeno, i obsah e-mailu, který bezprostředně po události zaslal poškozený na státní podnik DIAMO a ve kterém se mimo jiné zmiňuje o mafiánských praktikách ředitele státního podniku DIAMO.

51. Ke třetí námitce obviněného, týkají se naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou obviněný zpochybňuje naplnění znaku uvedení někoho v omyl ve vztahu k naplnění § 181 tr. zákoníku, má Nejvyšší soud za to, že tato námitka se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem. Je tomu tak proto, že tato směřuje do naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy do právního posouzení jednání obviněného. Taková námitka se tedy obsahově zaměřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zde je na místě zdůraznit, že obdobnou argumentaci obviněný nakonec uplatnil, jak již bylo konstatováno, i ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba uvést, že s touto argumentací se dovolací soud vypořádá v rámci zvažování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř .

52. Poslední námitkou ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolatelem spatřovaný zjevný rozpor v rozhodných skutkových zjištěních o tom, zda B. mohl vyhrůžku vnímat jako reálně donucující a zda byl k čemukoliv nucen. Dovolatel argumentuje tím, že sám poškozený reagoval na výhružný hovor konfrontačně a že jako bývalý vysoce postavený policista musí vykazovat vyšší odolnost. Ohledně této námitky je pro stručnost nutno odkázat na předchozí odstavec tohoto rozhodnutí, kdy s touto argumentací se dovolací soud vypořádá v rámci dovolací argumentace směřují do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

53. Dále obviněný namítá v rámci podaného dovolání vadu tzv. nedůvodně neprovedených důkazů ve smyslu třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato námitka je sice uplatněná právně relevantně, ovšem Nejvyšší soud jí považuje za zjevně neopodstatněnou.

54. Nejvyšší soud předně k problematice tzv. opomenutých důkazů obecně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

55. Zároveň je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

56. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

57. Obviněný spatřuje naplnění citovaného dovolacího důvodu v neprovedení jím navrhovaných důkazů, tedy již zmiňovaném neprovedení dokazování v oblasti porovnávání úředního záznamu s následnými výpověďmi poškozeného B. k ověření jeho věrohodnosti, kde spatřuje rozpor mezi úředním záznamem o podaném vysvětlení B. ze dne 10. 10. 2023 (srov. č. l. 113 až 118 spisového materiálu) a jeho následnou změnou stanoviska k pociťovaným obavám o svůj život a zdraví i své rodiny (viz úřední záznam o podaném vysvětlení ze dne 17. 1. 2024). K tomu si dovoluje Nejvyšší soud odkázat na body 40-43 tohoto rozhodnutí, ve kterých se Nejvyšší soud zabýval možností použití těchto úředních záznamů v řízení před soudem. Nadto je třeba zdůraznit, že oba soudy neprovedení důkazu úředními záznamy o podaných vysvětleních poškozeným B. řádně odůvodnily (viz bod 8 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), takže již z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. V případě nevyslechnutí kolegů obviněného v rámci požadavku na doplnění dokazování ke zjištění, že si obvykle v rámci uskutečňovaných telefonních hovorů zapíná obviněný funkci skrytého čísla, je možné uvést toliko, že se s touto námitkou odvolací soud rovněž vypořádal v bodě 8 odůvodnění svého rozsudku. Není pochyb o tom, že takový důkaz považoval odvolací soud za nadbytečný a bez vypovídající důkazní hodnoty. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil a v této souvislosti připomíná, že dokazování není bezbřehé a je pouze na úvaze soudu, které důkazy ve vztahu k projednávané věci provede, a které nikoliv. Je však důležité, aby takové rozhodnutí v adekvátním rozsahu odůvodnil, přičemž tento požadavek byl v bodě 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zcela naplněn. Nejvyšší soud k tomu znovu připomíná, že soudy nejsou povinny provádět všechny navržené důkazy, a to jak ze strany obviněného, tak také státního zástupce, ale jsou povinny svůj postup stran rozsahu dokazování zdůvodnit.

58. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily a v souladu s požadavky na odůvodnění uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, proč neprovedly některé navrhované důkazy i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného či svědeckými výpověďmi, především pak věrohodností svědka B. (k tomu srov. zejména bod 12 rozsudku soudu prvního stupně a body 8 až 11 rozsudku odvolacího soudu).

59. Ve vztahu k obviněným tvrzeným vadám tzv. zjevného rozporu a tzv. opomenutých důkazů, tedy k naplnění první a třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost shrnout, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejnou argumentaci jako po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly, jak již bylo naznačeno. Obecně je také třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku obviněného v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku).

60. Obviněný v podaném dovolání dále namítá vadu nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tj. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v jehož rámci namítá nenaplnění znaku vážné újmy ve vztahu k trestnému činu podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nenaplnění znaku opomenutí ani znaku pohrůžky násilím ve vztahu k trestnému činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a zásadu subsidiarity trestní represe.

61. Ve vztahu k obviněným tvrzenému nenaplnění znaku vážné újmy ve vztahu k trestnému činu podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je předně nutné uvést, že komentářová literatura vážnou újmu definuje takto: „Otázku, zda jde skutečně o vážnou újmu na právech, je třeba posoudit podle okolností konkrétního případu, přičemž je třeba zohledňovat charakter a význam daného práva pro poškozeného, zda je tato újma odstranitelná snadno, obtížně, či vůbec, jak dlouho tato újma trvá a jak je intenzivní atd.“ (viz ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. § 181 [Poškození cizích práv]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 9.). Jak již bylo naznačeno, podstatou argumentace obviněného je tvrzení, že poškozenému B. muselo být hned druhý den po telefonátu s K. zřejmé, že volajícím, který mu vyhrožoval, nebyl K. Proto podle jeho přesvědčení nemohlo dojít k dlouhodobému zásahu do práv a oprávněných zájmů poškozených tímto trestným činem (tedy K., Státního podniku DIAMO).

62. Z pohledu zvolené argumentace obviněného je nejprve nutno zdůraznit, že se uvedenou námitkou již řádně a dostatečně zabývaly soudy nižších stupňů (viz zejména bod 14 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Nadto Nejvyšší soud k tomu uvádí, že obviněný opomíjí, že přestože skutečně poškozenému B. bylo již druhý den zřejmé, že volající nebyl K., tak si nadále nemohl být jistý, kdo mu volal, zda volající nevolal skutečně na základě pokynu poškozeného K. či jiného pracovníka státního podniku DIAMO, což se i jevilo zcela logické (volající věděl o komunikaci poškozeného B. se státním podnikem DIAMO, včetně jeho komunikace s ministerstvem).

63. Navíc je třeba zdůraznit, že z hlediska naplnění skutkové podstaty podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl poškozeným K. a státní podnik DIAMO a do jejich práv bylo zasahováno. Lze mít za to, že zásah do osobnostních práv poškozeného K. nebyl ukončen tím, že poškozený B. zjistil, že volajícím nebyl K. a podáním trestního oznámení poškozeným K.. Není totiž pochyb o tom, že nadále trvalo podezření, že předmětný hovor uskutečnil někdo z okolí K. a státního podniku DIAMO, a to právě vzhledem k informacím, které měl tento volající k dispozici, což se nakonec i potvrdilo, ač o tom ředitel K. prokazatelně nevěděl. Za takové situace reálně hrozilo, že může dojít k dovození pracovněprávní odpovědnosti vůči poškozenému K. ze strany zřizovatele státního podniku DIAMO, a bylo to zcela reálné, když zřizovatel mohl poškozeného odvolat z funkce či to mohl navrhnout (viz § 12 odst. 2, § 13 odst. 1 písm. j) zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku). Zároveň poškozený K. a státní podnik museli podat trestní oznámení a poškozený K. se musel podrobit určitým nezbytným úkonům ze strany orgánů činných v trestním řízení, jako např. podání vysvětlení. Současně musel i státní podnik aktivovat interní předpisy, které se týkaly Compliance programu, když vhledem k tomu, že trestná činnost souvisela se zájmen poškozeného B. o pozemky státního podniku DIAMO, nepochybně celé jednání vyvolávalo podezření, že státní podnik může mít problémy s hospodařením se svým majetkem a že k zatajení této skutečnosti blíže neurčení pracovníci přistoupili k zastrašování jiných osob. Nelze také pominout, že existovalo zcela důvodné podezření, že státní podnik umožnil neoprávněné osobě přístup ke své interní komunikaci (komunikace ohledně zájmu poškozeného B. o prodej pozemků). Jak již bylo naznačeno, z komentářové literatury plyne, že otázku, zda jde skutečně o vážnou újmu na právech, je třeba posoudit podle okolností konkrétního případu, přičemž je třeba zohledňovat charakter a význam daného práva pro poškozeného, zda je tato újma odstranitelná snadno, obtížně, či vůbec, jak dlouho tato újma trvá a jak je intenzivní atd. (blíže viz ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. § 181 [Poškození cizích práv]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 9). Lze mít za to, že takto soudy nižších stupňů postupovaly. Pokud obviněný namítá, že nemohl předpokládat takové následky pro poškozeného K. a státní podnik DIAMO, je třeba zdůraznit, že samotný obviněný spolupracoval se státním podnikem DIAMO externě, takže mu muselo být známo, že tento musí mít Compliance program. Nepochybně si i jako osoba, které sama podnikala, musel být vědom toho, že jeho předmětné jednání je reálně způsobilé státní podnik poškodit v rámci jeho podnikatelské činnosti, ale i na veřejnosti. Současně si musel být vědom toho, že jeho jednání je způsobilé ohrozit dobré jméno a pracovní postavení ředitele podniku K., ale i jeho postavení na veřejnosti. Není tedy pochyb o tom, že mezi jednáním obviněného a následky, které jeho jednání způsobilo poškozeným je příčinná souvislost a tyto následky byly zcela předvídatelné.

64. K dovolatelem uváděné námitce nenaplnění znaku opomenutí ani znaku pohrůžky násilím ve vztahu k trestnému činu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, když konkrétně dovolatel uvádí, že „rozsudek KS však ani v tomto případě neprovádí konkrétní subsumpci rozhodných znaků skutkové podstaty na skutkový stav tak, aby bylo zřejmé: (i) co konkrétně měl poškozený opominout; (ii) zda tvrzená pohrůžka měla povahu pohrůžky násilím a byla způsobilá poškozeného k takovému opomenutí donutit; a (iii) zda byl prokázán úmysl odsouzeného ve vztahu ke konkrétnímu požadovanému opomenutí. Namísto vymezení těchto rozhodných skutečností pracuje odvolací soud s obecnými formulacemi o „podnikatelských aktivitách“ a „určitých krocích“, které však předmět donucení nekonkretizují.“, a následně dovolatel argumentuje tím, že sám poškozený reagoval na výhružný hovor konfrontačně a že jako bývalý vysoce postavený policista musí vykazovat vyšší odolnost, lze uvést následující. Předně není pochyb o tom, že obviněný zvolenou argumentací částečně jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu soudů nižších stupňů, takže jeho argumentaci lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s určitou mírou tolerance. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že na tuto argumentaci již reagovaly soudy nižších stupňů, zejména odvolací soud, který na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného částečně změnil právní kvalifikaci jednání obviněného (viz bod 12 a 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.

65. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů uvádí, že z výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně, konkrétně z citace z telefonního hovoru mezi obviněným a poškozeným B.: „co si to ty kriple, ty hajzle, dovoluješ, psát opakovaně na DIAMO a dokonce na ministerstvo, už informace o tobě máme zjištěné, jestli nepřestaneš, tak tě zlikviduju“ podle Nejvyššího soudu jednoznačně plyne pohrůžka likvidací, přičemž z kontextu je patrné, že je tím myšlena fyzická likvidace (srov. bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obecně je třeba uvést, že nelze chtít po poškozeném, aby si tzv. vybíral, co mohl citovaným výrokem obviněný myslel, zda například fyzickou likvidaci nebo likvidaci prostřednictvím mediální kampaně, která je zmíněná v obviněným citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tdo 1246/2016). Rozhodující je, že z citovaného výroku vyplývá, že jak možnost fyzické likvidace, tak i tzv. likvidace např. prostřednictvím mediální kampaně, což by nepochybně naplňovalo znak jiné těžké újmy.

66. Nadto je důležité uvést, že podle komentářové literatury platí, že „(z) hlediska naplnění znaků trestného činu vydírání nemá význam, jak silně, respektive zda vůbec, je pachatel připraven, popřípadě schopen naplnit své výhrůžky, respektive pokračovat v používání násilí v případě, že mu nebude vyhověno, tedy že se mu poškozený nepodvolí a nekoná, neopomíjí či netrpí to, k čemu jej pachatel nutí. O vydírání jde tak například i tehdy, když pachatel dopředu ví, že není vůbec schopen své výhrůžky naplnit.“ (blíže viz ŠČERBA, Filip, KALVODOVÁ, Věra. § 175 [Vydírání]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 7). Obviněný rovněž nemohl v době uskutečněného telefonického hovoru vědět, zda B. nebude ve svém jednání stran zájmu o pronájem či prodej pozemku od státního podniku DIAMO pokračovat, takže z tohoto pohledu je bezpředmětná námitka obviněného, že poškozený již nehodlal v době telefonátu ohledně pozemků nic podnikat. Je tomu tak proto, že toto nemohl obviněný v době telefonátu vědět a není pochyb o tom, že předmětným telefonátem chtěl poškozeného B. donutit k tomu, aby vůči státnímu podniku DIAMO již žádné další kroky nečinil. Proto je námitka ohledně toho, zda byl poškozený vůbec k čemukoliv nucen, zcela bezpředmětná, když obviněný o zamýšleném konání B. nemohl v době telefonátu vědět, a z jeho vyjádření vůči poškozenému B. explicitně vyplývá pohrůžka použití násilí, pokud jeho zájem o pozemky státního podniku DIAMO bude trvat. Zároveň je nutno k této námitce uzavřít, že pohrůžka je ve výroku rozsudků obou soudů formulována dostatečně konkrétně, neboť z ní jednoznačně plyne, že obviněný poškozenému vyhrožuje likvidací. Zde je třeba uvést, že průměrného člověka a nadto i zkušeného policistu s největší pravděpodobností jako první napadne vykládat si tuto pohrůžku jako vyhrůžku fyzickou likvidací a takto je i obecně chápana. Samotná skutečnost, že poškozený B. dříve pracoval jako policista je pro naplnění zvolené skutkové podstaty zcela bezpředmětná, neboť dřívější pracovní pozice poškozeného nemůže vést k závěru, že tento se nemůže stát obětí trestného činu vydírání a že musí být více tzv. odolný. Současně je nutno zdůraznit, že pro naplnění zákonného znaku spočívajícího v pohrůžce násilím se nevyžaduje, aby tato pohrůžka u poškozeného skutečně vyvolala obavy z použití násilí, postačí, že ji poškozený jako pohrůžku násilí vnímá. Dokonání trestného činu vydírání není na překážku, že pachatel použitím pohrůžky násilí nedosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jejím vlivem něco konal, opominul nebo trpěl (srov. přiměřeně NS 11 Tdo 1545/2006, Rt 55/2007).

67. Nejvyšší soud k tomu nad rámec uvedeného uvádí, že odvolací soud, jak již bylo konstatováno, řádně odůvodnil naplnění znaků uvedeného přečinu podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku. Ze zjištěného skutkového stavu je tedy zřejmé, že (i) obviněný se snažil dosáhnout zanechání aktivit poškozeného B. ve vztahu k pozemkům, které chtěl od Státního podniku DIAMO B. získat, (ii) že pohrůžka likvidací je nepochybně pohrůžkou násilím, která je způsobilá poškozeného donutit, aby něčeho zanechal, (iii) že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že při telefonickém rozhovoru ve znění, v němž proběhl, nutí poškozeného k tomu, aby zanechal svých aktivit ve vztahu k pozemkům, o něž měl B. zájem. Minimálně nepřímý úmysl je tedy nade vší pochybnost prokázán, což ostatně plyne i z bodu 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, s nímž se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

68. K namítanému možnému porušení zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout jednak závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak závěry obsažené v individuálních rozhodnutích týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentace subsidiarity trestní represe, a tedy také principu ultima ratio (který obviněný ale explicitně nenamítá – poznámka NS) nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jinak řečeno, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).

69. Nejvyšší soud ještě připomíná, že ani z příslušné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12). O takovou situaci se však v posuzovaném případě nejednalo.

70. Pokud tedy jde o dovolatelem namítané porušení zásady subsidiarity trestní represe, je namístě uvést, že tuto zásadu zohlednil jak nalézací soud (srov. bod 15 a 17 rozsudku nalézacího soudu), tak odvolací soud (srov. bod 15 rozsudku odvolacího soudu). Soudy tudíž jasně vymezily, že jednání obviněného je natolik společensky škodlivé, že nezbývá než uplatnit normy trestního práva. S těmito závěry se pak Nejvyšší soud plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

71. Ve vztahu k námitce možného postupu soudů za užití principu in dubio pro reo Nejvyšší soud akcentuje, že je tento princip zmíněn pouze formálně, bez navázání na skutkový stav. Lze se tak pouze domnívat, že celková nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů a rozsahem provedeného dokazování ve spojitosti s jím předkládanou verzí skutkového děje jej vede k závěru, že zde jsou přítomny pochybnosti, které by mohly svědčit v jeho prospěch. Nejvyšší soud však této námitce nemůže přisvědčit, neboť se plně ztotožňuje s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, především pak v bodech 8 a 10, kdy ze zmíněného odůvodnění jednoznačně plyne, že se soudy věnovaly dokazování prakticky vyčerpávajícím způsobem právě s cílem dostatečně objasnit skutkový stav v dané věci. Tento cíl tak byl podle Nejvyššího soudu zcela naplněn. Námitka je proto ve vztahu k předmětné věci zjevně neopodstatněná.

72. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

73. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

74. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného ve značné části neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu