4 Tdo 430/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. c) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 430/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Týrání osoby žijící ve společném obydlí, Nutná obhajoba, Skutkové vady a vady dokazování, Výslech svědka Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 199 odst. 1 tr. zákoníku, § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, § 36b odst. 1 tr. ř., § 36b odst. 2 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 430/2026-536 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného O. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 31 To 441/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 56/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 4 T 56/2025, byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: nejméně od roku 2012 do 2. 4. 2023 ve společně užívaných obydlích v Liberci, na různých adresách, nejméně XY, XY, XY a XY, opakovaně, někdy pod vlivem alkoholu, fyzicky i psychicky napadal svoji partnerku M. Š., uplatňoval vůči ní svoji dominanci, přikazoval jí, co smí dělat, často jí vulgárně nadával a urážel, zpochybňoval ji jako matku a ženu, často ji po požití alkoholických nápojů napadal i fyzicky, a to fackami do obličeje a pěstmi do těla, strkal do ní, vědom si své váhové převahy, kdy vážil kolem 150 kg a poškozená kolem 55 kg, tahal ji za vlasy a občas do ní také kopal, a tím jí způsoboval modřiny po těle, avšak lékařské vyšetření nevyhledala, omezoval ji v kontaktu s rodinou a kamarádkami a omezoval ji v přístupu k penězům, kontroloval jí její osobní telefon, vyžadoval přípravu jídla pro něj i v nočních hodinách, přičemž zejména - v době kdy byla v pátém měsíci těhotenství, tedy cca v květnu 2012, jí dal facku a držel ji pod krkem až přitom roztrhl její tričko; - dne 2. 4. 2023 v době kolem 22:10 hodin v Liberci, v bytě v XY, ji poté, co se jej dotázala a vzala si jedno křidélko z jeho talíře, protože měla hlad, táhl jí za vlasy, kopal do ní a opakovaně ji udeřil talířem do hlavy a tento na ní vyklopil, vulgárně ji napadal a tímto jí způsobil zhmožděniny v oblasti hlavy, a tímto svým jednáním poškozené, a mnohdy před přítomnými nezletilými dcerami, způsoboval útrapy a vzbuzoval v poškozené obavy a strach, když ve svém důsledku poškozené způsobil reaktivní emoční rozkolísanost tendující k subdepresivním až depresivním rozladám.

2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 28 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku soud prvního stupně obviněnému dále uložil povinnost nahradit poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČO 47114321, se sídlem Roškotova 1225/1, Praha 4, škodu ve výši 8 937 Kč a poškozené M. Š., nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 30. 5. 2025 do zaplacení.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci odvolání. Obviněný svým odvoláním napadl výrok o vině, výrok o trestu i výrok o náhradě škody. Odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o vině a bylo podáno v neprospěch obviněného. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 31 To 441/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené M. Š. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je povinen nahradit poškozené M. Š., nemajetkovou újmu ve výši 180 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně od 30. 5. 2025 do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání státního zástupce odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 31 To 441/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř., neboť neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a zároveň ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované důkazy.

6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že neměl v části trestního řízení obhájce, ačkoli vzhledem k výši trestu, kterým byl ohrožen, se u něho jednalo o případ nutné obhajoby. Uvádí, že se obhájce sice podle § 36b odst. 1 tr. ř. vzdal, nicméně jeho prohlášení nepředcházela porada s obhájcem, která je podle § 36b odst. 2 tr. ř. nezbytná. Odkazuje přitom i na komentářovou literaturu, podle níž nestačí pouhá přítomnost obhájce při učinění prohlášení, ale je nutné, aby příslušný orgán činný v trestním řízení dbal na to, aby předchozí porada skutečně proběhla a aby tato skutečnost byla zachycena v protokolu.

7. Podle obviněného v projednávané věci žádná taková porada před jeho prohlášením o vzdání se obhájce neproběhla, což má vyplývat z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2025. Tvrdí, že jako právní laik jednal impulzivně v důsledku nespokojenosti s tehdejším obhájcem Mgr. Zrnovským, aniž by byl soudem poučen o důsledcích vzdání se práva na obhájce a o nutnosti předchozí porady s obhájcem. Zdůrazňuje, že institut nutné obhajoby představuje součást práva na spravedlivý proces garantovaný čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, přičemž jeho účelem je zajistit obviněnému kvalifikovanou právní pomoc v řízení o závažnější trestné činnosti.

8. Obviněný dále uvádí, že absence obhájce měla negativní dopad na výkon jeho procesních práv, a to jak v průběhu hlavního líčení, kdy nedostatečně reagoval na prováděné důkazy, tak následně v odvolacím řízení, když nebyl schopen formulovat konkrétní odvolací námitky, včetně výhrad proti neprovedení jím navrhovaných důkazů. Dodává, že pozdější ustanovení obhájce pro účely odvolacího řízení již nemohlo uvedené procesní pochybení zhojit, protože odvolací soud neprováděl dokazování znovu a vycházel ze skutkových závěrů nalézacího soudu. Akcentuje, že tuto námitku uplatnil již v odvolacím řízení, avšak odvolací soud se s ní podle jeho názoru vypořádal nesprávně.

9. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledává v tom, že v řízení nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním. Odkazuje přitom na důkazy uvedené v bodě 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které podle jeho názoru soud nedůvodně neprovedl, ačkoli mohly přispět k objasnění rozhodných skutkových okolností. Současně zdůrazňuje, že tato vada je minimálně zčásti důsledkem výše popsaného procesního pochybení spočívajícího v absenci obhájce při hlavním líčení, neboť pokud by byl obhájce přítomen, mohl by bezprostředně reagovat na neochotu soudu navržené důkazy provést, resp. soudu lépe vysvětlit, jaké skutečnosti mohou být předmětnými důkazy prokázány.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 31 To 441/2025, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 4 T 56/2025.

11. Závěrem dovolání pak obviněný uvádí, že jeho nezletilá dcera byla svěřena do střídavé péče rodičů, avšak matka se o nezletilou fakticky nestará, neboť je podle jeho informací ve výkonu trestu odnětí svobody. Z tohoto důvodu dále navrhuje, aby dovolací soud podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil výkon napadeného rozhodnutí.

12. K dovolání obviněného se dne 27. 4. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 322/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného.

13. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívajícímu v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, státní zástupce nejprve připomíná právní úpravu obsaženou v § 36b odst. 1, 2 tr. ř. upravující možnost vzdání se obhájce v případě nutné obhajoby a podmínky, za nichž lze takové prohlášení učinit. Dále konstatuje, že v projednávané věci situace předpokládaná § 36b odst. 1 tr. ř. v hlavním líčení skutečně nastala, přičemž obviněný následně před odvolacím soudem namítal, že po určitou dobu nebyl právně zastoupen, a tím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

14. Podle státního zástupce se odvolací soud s touto námitkou řádně vypořádal (viz bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), když podrobně popsal průběh výkonu nutné obhajoby v návaznosti na procesní kroky obviněného, který se v průběhu hlavního líčení obhájce vzdal, následně své stanovisko změnil, vzal své prohlášení zpět a požádal o ustanovení obhájce, čemuž soud vyhověl. Odvolací soud dále vyložil obsah § 36b odst. 1, 2 tr. ř. a dospěl k závěru, že ze zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení vyplývá, že obviněný se obhájce vzdal ústně do protokolu, za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním, tedy v souladu se zákonnými podmínkami.

15. Státní zástupce připouští určité pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že vzdání se obhájce nebylo řádně zaznamenáno do protokolu o hlavním líčení. Současně však uvádí, že vzhledem k tomu, že splnění podmínek zakotvených v § 36b odst. 2 tr. ř. vyplývá ze zvukového záznamu, nepovažuje tuto vadu za natolik významnou, aby zakládala porušení práva na obhajobu v intenzitě odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

16. K námitkám uplatněným podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívajícím v tom, že nebyly nedůvodně provedeny obviněným navržené podstatné důkazy, státní zástupce odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž lze neprovedení důkazu odůvodnit i jeho nadbytečností (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Návrhy obviněného na výslech D. H. a na provedení zvukového záznamu telefonického hovoru s paní E. proto podle něj nepředstavují opomenuté důkazy, neboť soudy se s nimi vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí (viz bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a svá skutková zjištění založily na řadě dalších provedených důkazů, které hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutkový stav byl podle státního zástupce objasněn nade vši pochybnost a další dokazování by bylo zjevně nadbytečné (viz body 2 až 21, 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 12 až 14 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

17. Státní zástupce uzavírá, že soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním i odpovídající právní kvalifikaci a že dovolací námitky obviněného jsou neopodstatněné. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasí s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.

18. Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Uvádí, že ačkoliv se formálně vzdal práva na obhájce, nebyly splněny podmínky pro to, aby soud mohl pokračovat v hlavním líčení bez účasti obhájce, neboť před učiněním prohlášení o vzdání se obhájce neproběhla porada obviněného s obhájcem. Tvrdí, že jako právní laik jednal impulzivně v důsledku nespokojenosti s dosavadní obhajobou, aniž byl soudem poučen o důsledcích vzdání se práva na obhájce a o nutnosti předchozí porady s obhájcem. Poukazuje na protokol i zvukový záznam z hlavního líčení, z nichž podle něj nevyplývá, že by k poradě došlo, a zdůrazňuje, že časový průběh jednání takovou poradu fakticky vylučuje. Nesouhlasí ani s názorem státního zástupce, že nezaznamenání porady do protokolu představuje pouze „určitý nedostatek“ bez relevantních důsledků, a označuje postup soudu za závažnou vadu řízení a porušení svých práv.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

22. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je poskytována ochrana a garance jednomu z nejdůležitějších procesních práv, totiž právu na obhajobu, zaručenému jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, tak na ústavní úrovni Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy, podle něhož má každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Tento dovolací důvod je ovšem svým obsahem užší, než je obecné právo obviněného na obhajobu, neboť nezahrnuje jakékoli porušení práva na obhajobu, ale toliko takové, kdy obviněný, ačkoli byly splněny zákonné podmínky nutné obhajoby, neměl v trestním řízení obhájce vůbec, anebo jej neměl po určitou část řízení, po kterou orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním [srov. rozhodnutí č. 23/2007-II. Sb. rozh. tr., též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 23. 5. 2019 ve věci Doyle proti Irsku č. 51979/2017, § 79 až 103].

24. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

25. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

26. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá porušení práva na obhajobu a nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

27. Navíc je třeba uvést, že totožné námitky obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, přičemž odvolací soud se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal (viz body 9, 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), tedy reagoval na ně. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci.

28. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že v hlavním líčení nebyl zastoupen obhájcem, ačkoli u něho byly dány důvody nutné obhajoby. Připouští, že se práva na obhájce vzdal, zdůrazňuje však, že tak učinil, aniž by byl soudem upozorněn na důsledky z toho plynoucí a na to, že se nejprve musí se svým obhájcem o chystaném prohlášení poradit. Současně poukazuje na negativní dopad, který měla absence obhájce na výkon jeho procesním práv. Předmětná argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná.

29. Jak již bylo uvedeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. V posuzované věci je nesporné, že u obviněného byl dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. Trestní řád v § 36b odst. 1 tr. ř. připouští, aby se obviněný i v takovém případě obhájce vzdal, nejde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Podle § 36b odst. 2 tr. ř. se obviněný může obhájce vzdát pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení, a to za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.

30. Nejvyšší soud shledal, že argumentaci obviněného nelze přisvědčit. Je tomu tak proto, že z obsahu trestního spisu, zejména ze zvukového záznamu hlavního líčení konaného dne 18. 6. 2025, na který správně poukázal již odvolací soud, vyplývá, že obviněný prohlášení o vzdání se obhájce učinil osobně, výslovně a za přítomnosti svého tehdejšího obhájce Mgr. Zrnovského. Současně ze zvukového záznamu vyplývá i to, že před učiněním tohoto procesního úkonu proběhla mezi obviněným a jeho obhájcem porada, když tuto skutečnost obviněný na výslovný dotaz samosoudkyně potvrdil (srov. zvukový záznam založený na č. l. 404a v čase 1:22–3:39), takže byly splněny i podmínky předpokládané v § 36b odst. 2 tr. ř. Námitka obviněného, že žádná porada s jeho obhájcem před učiněním prohlášení o vzdání se obhájce neproběhla, proto neodpovídá obsahu spisu. Nadto z pořízeného zvukového záznamu není pochyb o tom, že ze strany soudu bylo obviněnému poskytnuto řádné poučení o důsledcích souvisejících se vzdáním práva na obhájce, včetně možnosti o vzetí tohoto prohlášení kdykoliv zpět.

31. Obecně lze sice přisvědčit tomu, že soud prvního stupně nepromítl všechny skutečnosti související se vzdáním se obhájce do protokolu o hlavním líčení, když z tohoto není patrné, zda před učiněním prohlášení o vzdání se obhájce proběhla mezi obviněným a jeho obhájcem porada (srov. protokol o hlavním líčení konaném dne 18. 6. 2025 na č. l. 387). Takový dílčí nedostatek v protokolaci však sám o sobě neznamená, že by k poradě mezi obviněným a jeho obhájcem nedošlo nebo že by prohlášení obviněného o vzdání se obhájce bylo neplatné. Rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, včetně toho, jaké bylo poskytnuto obviněnému poučení soudem, je zvukový záznam pořízený v hlavním líčení podle § 55b odst. 1 tr. ř. Z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení (§ 55b odst. 2 tr. ř.) soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 58/2005 tr.). Za situace, kdy z tohoto zvukového záznamu (z něhož při svých závěrech vycházel i odvolací soud), splnění podmínek předpokládaných v § 36b odst. 2 tr. ř. jednoznačně vyplývá, nelze pouze z absence podrobnější protokolace dovozovat porušení práva na obhajobu v intenzitě předpokládané § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

32. Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani tvrzení obviněného, byť tato námitka nenaplňuje zvolený dovolací důvod, že jako právní laik jednal impulzivně a nebyl si vědom důsledků svého rozhodnutí. Ze zvukového záznamu je patrné, že obviněný učinil předmětný procesní úkon zcela vědomě a jednoznačně, přičemž byl i řádně poučen o důsledcích takového prohlášení, kdy následně využil i zákonné možnosti vzít své prohlášení zpět podle § 36b odst. 3 tr. ř. a požádal o ustanovení obhájce, čemuž bylo vyhověno. Nelze proto dovodit, že by orgány činné v trestním řízení obviněného zbavily možnosti realizovat jeho právo na obhajobu nebo že by jeho procesní postavení bylo v důsledku jejich nesprávného postupu jakkoli zkráceno.

33. Pokud obviněný dále namítá, že absence obhájce měla negativní dopad na jeho procesní aktivitu v hlavním líčení a následně i na formulaci odvolacích námitek, je třeba konstatovat, že jde již převážně o obecná tvrzení bez konkretizace toho, jaké konkrétní úkony obviněný nemohl vykonat či jaké konkrétní návrhy nemohl uplatnit. Nadto je zřejmé, že stav, kdy se rozhodl hájit sám, byl důsledkem jeho vlastního procesního rozhodnutí učiněného v souladu se zákonem. Samotná skutečnost, že později toto rozhodnutí přehodnotil, nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Navíc je třeba zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 6. 2025 je zřejmé, že přestože se obviněný v tomto hlavním líčení vzdal práva na obhájce, tak v řízení vystupoval velmi aktivně, kladl slyšeným svědkům řadu otázek a měl i návrhy na doplnění dokazování. Jinak řečeno, v řízení se orientoval, nebyl pasivní, jak naznačuje v podaném dovolání. Současně nelze pominout, že po tomto hlavním líčení požádal soud o ustanovení obhájce a tento mu byl ustanoven, takže v řízení před odvolacím soudem byl již zastoupen obhájcem. Tento ustanovený obhájce pak v rámci odvolacího řízení i navrhl doplnění dokazování o důkazy, které již navrhoval obviněný v rámci řízení před soudem prvního stupně, takže těmito důkazními návrhy a jejich relevanci pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, se zabýval i odvolací soud.

34. Za těchto okolností Nejvyšší soud uzavírá, že obviněný nebyl v řízení bez obhájce v rozporu se zákonem, neboť se obhájce platně vzdal postupem předvídaným v § 36b tr. ř. K porušení práva na obhajobu ani práva na spravedlivý proces proto nedošlo. Uplatněná dovolací námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.

35. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. na tzv. opomenuté důkazy. Obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v neprovedení jím navržených důkazů uvedených v bodě 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Jedná se o zvukový záznam telefonického hovoru obviněného s paní E. a výslech svědka D. H.

36. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

37. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

38. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

39. Nejvyšší soud musí na základě shora uvedených východisek konstatovat, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Soud prvního stupně se návrhy obviněného na doplnění dokazování podrobně zabýval v bodě 22 odůvodnění svého rozsudku, kde srozumitelně vysvětlil, proč považoval provedení zvukového záznamu telefonického hovoru s paní E. i výslech svědka D. H. za nadbytečné. Ve vztahu k navržené nahrávce správně poukázal na to, že otázka existence mimopartnerského vztahu obviněného nebyla předmětem trestního řízení a případné potvrzení či vyvrácení návštěvy poškozené u této ženy nemohlo přinést relevantní poznatky k posouzení věrohodnosti poškozené ani k objasnění skutků, pro něž byl obviněný stíhán. Stejně tak soud logicky vysvětlil, proč nepovažoval za potřebný výslech svědka D. H., který nebyl přímým svědkem projednávaných útoků a jeho případné poznatky se měly vztahovat toliko k dílčím tvrzením poškozené o chování obviněného v minulosti.

40. S touto argumentací soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který v bodě 10 odůvodnění svého rozsudku zdůraznil, že dokazování bylo provedeno v rozsahu plně odpovídajícím požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř., když soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování výslechem obviněného, poškozené, dalších svědků, znalců i listinnými důkazy. Odvolací soud současně přesvědčivě vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné provádět další obviněným navrhované důkazy, zejména výslechy osob z okruhu známých a návštěvníků restaurace, kteří nebyli přítomni konfliktům mezi obviněným a poškozenou a nemohli tak disponovat relevantními poznatky k projednávané trestné činnosti, která se převážně odehrávala bez přítomnosti dalších osob.

41. Za tohoto stavu je zřejmé, že soudy nižších stupňů důkazní návrhy obviněného nepominuly, ale zabývaly se jimi a jejich neprovedení řádně odůvodnily. Nejde tedy o tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu, ale o důkazy vyhodnocené soudy jako nadbytečné. Takový postup je plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. i s judikaturou Ústavního soudu, podle níž neakceptování důkazního návrhu může být legitimně odůvodněno právě jeho nadbytečností.

42. Pokud obviněný současně dovozuje souvislost mezi neprovedením navržených důkazů a absencí obhájce při hlavním líčení, ani této argumentaci nelze přisvědčit. Z obsahu trestního spisu je zřejmé, že obviněný předmětné důkazní návrhy uplatnil, soudy se jimi zabývaly a o jejich neprovedení rozhodly na základě jejich významu pro objasnění věci, nikoli z důvodu absence obhájce. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je přitom patrné, že si byly vědomy toho, jaké skutečnosti mohou být navrženými důkazními prostředky prokázány a zda jsou pro rozhodnutí podstatné. Nadto tyto důkazní návrhy uplatnil ustanovený obhájce v rámci odvolaní. Ani v tomto směru proto nelze dovodit zásah do práva obviněného na obhajobu či spravedlivý proces. Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolací námitky obviněného stran tzv. opomenutých důkazů jsou zjevně neopodstatněné.

43. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

44. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného uplatněným dovolacím důvodům sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

VI. Rozhodnutí o návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody

45. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu přerušila výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu