4 Tdo 453/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 453/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Znásilnění, Násilí Dotčené předpisy: § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 185 odst. 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 453/2026-352 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného D. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 55 To 231/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 128/2023, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 4 T 128/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný D. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: v noci ze dne 3. 7. 2023 na 4. 7. 2023, kolem půlnoci, na pokoji č. 406 ve čtvrtém patře hotelu XY, ul. XY, XY, v Turecku, kde trávili dovolenou, na poškozenou R. Š., nejdříve po předchozí slovní rozepři několikrát plivl, poté jí začal nadávat, přičemž se poškozená zvedla a chtěla odejít z balkónu, kde se hádka odehrávala, ale obžalovaný jí vyhrnul letní šaty, stáhl kalhotky ke kolenům a vyzval poškozenou, aby ho pomočila, což tato neučinila, snažila se mu vytrhnout, ale nepodařilo se jí to a posléze ji strčil na manželskou postel, klekl na ni, držel jí ruce a mačkal jí krk, zatímco poškozená křičela a snažila se fyzicky vymanit z jeho sevření a následně na ní proti její vůli vykonal vaginální soulož s vniknutím penisu do pochvy zepředu, poté jí nadzvedl nohy a se slovy: "Teď ti ho strčím do prdele, ty kurvo!" jí zasunul penis do análního otvoru, což poškozenou bolelo, až se z toho pomočila, kdy obžalovaný přestal, ale poté ji začal opětovně dusit rukou přes ústa a znovu jí zasunul penis nejdříve do pochvy a poté do análního otvoru a vykonal na ní soulož, přitom držel poškozenou za ruce, poškozená byla přidušená, oslabená a pouze ležela na posteli, obžalovaný svého jednání zanechal, aniž by vyvrcholil, v důsledku uvedeného jednání utrpěla poškozená podlitiny na obou pažích a měla opuchlý krk a levou tvář.

2. Za uvedený zločin soud prvního stupně obviněnému podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let.

3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. nalézací soud uložil obviněnému povinnost uhradit poškozené R. Š. nemajetkovou újmu v penězích ve výši 200 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem svých nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání státní zástupce, obviněný i poškozená. Obviněný své odvolání zaměřil do všech výroků napadeného rozhodnutí. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného a zaměřil jej do výroku o trestu. Poškozená podala odvolání do výroku o náhradě nemajetkové újmy. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 55 To 231/2025, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. II.Dovolání obviněného 5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 55 To 231/2025, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 4 T 128/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle něj jsou napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy.

6. Obviněný předně uvádí, že v trestních věcech, kdy soud projednává obžalobu, ve které je muž viněn z toho, že se na své partnerce dopustil zločinu znásilnění, jsou obvykle předmětem dokazování vedle existence samotného souhlasu s pohlavním stykem, také skutečnosti, ze kterých lze odvozeně usuzovat na to, že poškozené ženě bylo proti její vůli v sexuální oblasti ublíženo. Tedy je nutno hledat takové objektivní důkazy, u nichž je možné, aby byly porovnány s výpovědí poškozené ženy a mohlo tak být posouzeno, zda s ní korespondují, či nikoliv. Má zároveň za to, že samotný fakt, že oba aktéři nesli na svých tělech znaky určitého násilí, ještě sám o sobě nevypovídá o nedobrovolném sexuálním styku, zvlášť za situace, kdy obvyklé praktiky těchto aktérů mohou takové následky způsobit. Obviněný vyslovuje domněnku, že pokud žena neutrpí po několikahodinovém sexu do vagíny a análního otvoru žádná zranění na těchto částech, mělo by toto zjištění být interpretováno jako důkaz, který existenci nedobrovolného pohlavního styku vyvrací.

7. Napadená rozhodnutí se podle obviněného vymykají v otázce viny obvyklému posouzení. Poukazuje na to, že poškozenou tvrzený tříhodinový boj o život, kdy ji měl soustavně škrtit a znásilňovat do vagíny a análního otvoru, nezanechal poškození na genitálu ani análním otvoru a poškozená neutrpěla ani žádnou duševní újmu. K předmětnému činu navíc došlo za situace, kdy z dokazování vyplynulo, že si s poškozenou, jakožto partneři, běžně hráli, že poškozená je prostitutka, hráli si na znásilnění, sprostě si nadávali, vzájemně se pomočovali a plivali na sebe, brali na sebe role dominy a submisiva a opačně, poškozená ho souložila do jeho análního otvoru a dráždila ho, používali bičíky a vibrátory. Na základě výše uvedeného proto obviněný dovozuje, že je výrok o vině nesprávný, neboť se zakládá na skutkových zjištěních, která z provedených důkazů zjevně nevyplývají, pokud by se hodnocení soudů drželo logiky a bylo racionální.

8. Poté se dovolatel věnuje argumentaci k absenci zranění poškozené v intimních partiích. Uvádí, že spatřuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními formujícími naplnění znaků trestného činu znásilnění a provedenými důkazy v tom, jak soudy hodnotily důkazy týkající se prohlídky těla poškozené. Akcentuje, že prohlídka prokázala pouze jednu modřinu na pravém bicepsu a jednu modřinu na levém bicepsu. Prohlídkou nebylo prokázáno žádné zranění v oblasti krku a ani vyšetření – 4 dny po údajném útoku – v Nemocnici v Jablonci nad Nisou na Gynekologicko-porodnickém oddělení neprokázalo zranění pohlavních orgánů, včetně řitního otvoru a jeho okolí. Znovu poukazuje na to, že pokud nedobrovolný sexuální akt trval blízko ke třem hodinám, je poměrně nestandartní, že by nedošlo k žádnému zranění genitálu a análního otvoru. Zdůrazňuje, že absence zranění na genitálu a análním otvoru poškozené je spíše skutečnost svědčící v jeho prospěch. Namítá, že tuto neobvyklost soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily. Dále má za to, že ačkoliv nalézací soud provedl listinné důkazy a v odůvodnění konstatoval jejich obsah, tak je již nehodnotil ani jednotlivě, ani v souhrnu s ostatními provedenými důkazy. Podle něho tak soud prvního stupně postupoval tak, jako by tyto listinné důkazy neexistovaly.

9. Následně rozporuje způsob vypořádání se s jeho námitkami uplatněnými v odvolání soudem druhého stupně, především pak vypořádání se s námitkou absence zranění poškozené v intimních partiích. Odvolací soud uvedl, že je tento stav logický, když nebyly užity žádné předměty, které by poškozenou v intimních partiích mohly zranit. Obviněný tento závěr rozporuje, přičemž argumentuje tím, že neodpovídá logickému a racionálními uvažování. Uvádí, že při nedobrovolném sexuálním aktu neprožívá poškozená žena vzrušení, a proto nedochází k lubrikaci vagíny, v důsledku čehož musí dojít ke zranění, zvláště při delším trvání. Tuto argumentační konstrukci poté dále rozvádí. K absenci předmětu ve vztahu ke zranění poškozené akcentuje, že netuší, co by odvolací soud považoval při řešené souloži za dostatečné, aby došlo ke zranění poškozené v intimních partiích. Domnívá se, že u popisovaného skutku by muselo při běžné znalosti fyziologie ženského a mužského těla a jejich fungování při sexuálním aktu za užití selského rozumu dojít ke zranění, které by bylo i po čtyřech dnech zjistitelné na gynekologii, ve 100 % případů. Má za to, že tuto domněnku mu soudy ve svých odůvodněních dostatečně nevyvrátily, respektive že dostatečně neodůvodnily, proč k takovému zranění nedošlo. Znovu poté opakuje, že absence zranění poškozené v intimních partiích má svědčit ve prospěch jeho tvrzení. Fakt, že se tak nestalo, považuje za zjevný rozpor mezi skutkovými závěry soudů a tím, co ve skutečnosti z provedených důkazů vyplývá. Závěrem argumentace k této námitce uvádí, že ústředním skutkovým zjištěním o nedobrovolnosti předmětného sexu je vyjádření poškozené, která uvedla, že by nikdy dobrovolně nepodstoupila škrcení vzhledem k jejím zdravotním problémům s krkem, se kterými se v minulosti léčila. Obviněný znovu argumentuje tím, že se poškozená dobrovolně oddávala daleko tvrdším praktikám, než je popisovaný skutek, což plyne ze skutkových zjištění.

10. Poté se dovolatel věnuje argumentaci k absenci duševní újmy poškozené a hodnocení odvolacího soudu. Uvádí, že spatřuje zásadní rozpor mezi skutkovými zjištěními formujícími naplnění znaků trestného činu znásilnění a provedenými důkazy, pokud jde o skutečnosti, které soudy dovodily ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii s. r. o. č. 130/2024 ze dne 9. 12. 2024, jenž byl vypracován mimo jiné i k posouzení psychického stavu poškozené a dopadů předmětného trestného činu na její psychický stav, se skutečnostmi, které z tohoto znaleckého posudku při logickém a racionálním hodnocení ve skutečnosti vyplývají. Akcentuje, že ačkoliv tento posudek sám soud prvního stupně dne 8. 8. 2024 zadal, jeho provedení a obsah v odůvodnění rozsudku opomněl uvést, a především jakkoliv hodnotit. Existenci znaleckého posudku zmiňuje nalézací soud pouze v souvislosti s uplatněným nárokem poškozené, přičemž v tomto spatřuje obviněný tzv. opomenutý důkaz.

11. Dovolatel zdůrazňuje, že ze znaleckého posudku nevyplývá, že by poškozená trpěla lehkou formou posttraumatické stresové poruchy, jak uvádí odvolací soud, ale přesný opak. Toto dovozuje z toho, že je velká část znaleckého posudku psána podmiňovacím způsobem. Tedy pokud je pravda, že obviněná trpí určitými symptomy, tak je možné z toho dovodit „xy“. Z toho obviněný dovozuje, že podle znaleckého posudku neexistují objektivní známky toho, že by obviněná utrpěla v souvislosti s posuzovaným protiprávním jednáním jakoukoliv duševní újmu. Dovolatel uvádí, že námitka absence duševní újmy poškozené, respektive nesprávné hodnocení odvolacího soudu, jsou ve spojení s výše uvedeným samostatným důvodem pro to, aby dovolací soud podrobil skutkové závěry napadeného rozhodnutí meritornímu přezkumu. Netvrdí však, že by absence duševní újmy poukazovala na jeho nevinu. Uvádí ovšem, že za tohoto stavu s přihlédnutím k presumpci neviny je nutné připustit, že neexistuje stoprocentní jistota, že ke znásilnění došlo. Akcentuje, že má právo na to, aby mu bylo vysvětleno, proč soudy dospěly k tomu, k čemu dospěly. Obviněný se dále domáhá toho, aby bylo ze strany soudů v novém odůvodnění seznatelné, proč pro jeho vinu postačí toliko výpověď poškozené a svědků, kteří jen tlumočí skutečnosti, které jim poškozená sdělila. Zdůrazňuje, že se nepotvrdila psychická újma poškozené, její strach z jeho osoby a ani to, že by se společným neobvyklým sexuálním praktikám podrobovala jen z donucení, aby uspokojila potřeby obviněného.

12. Poté uvádí, že nepochybuje o tom, že je jeho dovolání důvodné. Akcentuje, že soudy bez předmětných listinných důkazů a znaleckého posudku spoléhají jen na takové důkazy, na které se spolehnout nelze. Zdůrazňuje, že jde v této věci prakticky o tvrzení proti tvrzení. Uvádí, že samotný fakt, že svědci potvrdili, že byla poškozená rozrušená, ještě neimplikuje, že se skutečně stalo něco tak závažného, jako je znásilnění. Tento názor podporuje tím, že z dokazování vyplynulo, že mezi ním a poškozenou došlo v rámci jejich dovolené, na které mělo k předmětnému trestnému činu dojít, k vážným neshodám, které nepochybně k rozrušení poškozené mohly vést. Rozhodnutí o jeho vině za této situace je tak podle něj dojmologie, nikoliv dokazování materiální pravdy. Uvádí, že z porovnání výpovědi poškozené a společné komunikace s obviněným vyplývá, že poškozená neuváděla o společném sexuálním životě úplnou pravdu, což dále rozvádí. To podle obviněného zakládá nespolehlivost poškozené například v jenom ze stěžejních důkazů – v jejím tvrzení, že by nikdy nesouhlasila se škrcením při pohlavním styku. Následně zpochybňuje objektivitu výpovědi své dcery, která bezprostředně po projednávaném trestném činu byla v kontaktu s poškozenou. Možnou neobjektivitu této výpovědi podle dovolatele zakládá negativním vztahem k jeho osobě, což uvedla v přípravném řízení, byť připouští, že to neznamená, že by její výpověď nemohla být pravdivá, kdy na druhou stranu to znamená, že může být nepravdivá.

13. Na závěr dovolatel uvádí, že popírá, že by se dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání vůči poškozené, a uvádí, že není povinen dokazovat svou nevinu. Akcentuje, že v této věci jsou dva absolutně stěžejní důkazy, které se neodvíjí od subjektivního vnímání skutečnosti, ale od objektivních zjištění. Za tyto stěžejní důkazy považuje psychologicko-psychiatrický posudek a gynekologickou zprávu. Ani jeden z těchto stěžejních důkazů ovšem nebyl s jistotou vyvrácen, neboť obviněný má za to, že svědčí spíše ve prospěch jeho neviny. Nakonec znovu konstatuje, že se soudy nedostatečně vypořádaly se skutkovým stavem, což zakládá pochybnosti o tom, že se jakéhokoliv protiprávního jednání dopustil.

14. Proto závěrem podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 55 To 231/2025, jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 4 T 128/2023, zrušil a přikázal soudům, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.

15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 16. 3. 2026, sp. zn. 1 NZO 198/2026. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem předně uvádí, že tento byl relevantně uplatněn, přičemž ovšem dodává, že obviněný měl formálně správně uplatnit také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

16. K dovolatelem uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že se po obsahové stránce jedná o opakování argumentace předestřené v předchozích stádiích trestního řízení, mimo jiné v podaném odvolání. Akcentuje, že se s touto argumentací oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z nějž plyne, že se za takovéto situace jedná zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

17. Poté konstatuje, že podané dovolání je vystavěno z podstatné části pouze na výhradách proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů ve věci provedené důkazy hodnotily. Má za to, že se dovolatel snaží předestírat vlastní výklad důkazů a formovat vlastní skutková zjištění, což obecně vzato není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Státní zástupce uvádí, že oporou této dovolací argumentace jsou samotná vlastní popěrná obhajoba obviněného, gynekologická zpráva, z níž nebylo zjištěno poranění v intimních partiích poškozené, a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který podle dovolatele závěr o duševní újmě poškozené nade vší pochybnost nepotvrdil. Právě s těmito důkazy je podle obviněného skutkový závěr soudů v rozporu. Státní zástupce k tomu uvádí, že se taková námitka s velkou mírou tolerance dá podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, avšak je zjevně neopodstatněná, neboť se s těmito námitkami přesvědčivě vypořádaly oba soudy. Zdůrazňuje, že dokazování bylo provedeno nalézacím soudem úplně a bezvadně, přičemž byly provedeny všechny důkazy klíčové pro ustálení skutkového stavu v míře potřebné pro rozhodnutí, zároveň i skutková zjištění byla zformulována výlučně na podkladě důkazů řádně obstaraných a provedených, a tedy procesně použitelných.

18. Ve světle výše uvedeného státní zástupce konstatuje, že oba soudy akcentovaly, že skutkový děj popsaný v odsuzujícím rozsudku prokazuje celá řada důkazů, které popěrnou obhajobu dovolatele zásadním způsobem devalvují. Poukazuje na to, že výpověď poškozené R. Š. byla správně vyhodnocena oběma soudy jako věrohodná, neboť v procesním postavení vypovídala opakovaně a její vyjádření si vzájemně neodporovala. Pokud byly v její výpovědi dohledány dílčí rozpory, jednalo se pouze o drobnosti, které lze přičítat běhu času. Setrvala po celou dobu řízení na tom, že vaginální a anální soulož nebyla dobrovolná, nýbrž k ní byla přes svůj výslovně prezentovaný nesouhlas donucena násilím. Nadto není její výpověď osamocena, neboť ji podporovala naprostá většina důkazů. Předně lze zmínit vyjádření svědků Z. N. a R. Š., kteří sdělili, že jim poškozená nedlouho po spáchaném skutku sdělila, že byla obviněným znásilněna a měla obavu o svůj život. Současně doplnili, že po návratu z dovolené pozorovali změnu jejího chování, kdy byla ustrašená a změnila se po psychické stránce. Obdobně také svědkyně E. Z. popsala, že po inkriminovaném nočním útoku na poškozené pozorovala stopy po fyzickém násilí, kdy R. Š. byla opuchlá, vyklepaná a vyděšená, a hovořila o tom, že ji obviněný škrtil a že ji znásilnil. Svědkyně zároveň potvrdila, že když obviněný bouchal na dveře jejího pokoje, měl strach v očích a sdělil jí, že se stalo něco vážného, že poškozená asi zavolá policii a mohli by ho zavřít, z čehož měl obavy. Přehlédnout pak není možné podle státního zástupce ani listinné důkazy, zejména protokoly o prohlídce těla poškozené i obviněného s fotodokumentací, z nichž vyplývají zranění poškozené na ruce a krku a také poranění dovolatele v intimních partiích. Na pravdivosti výpovědi poškozené nic nemění ani absence zranění na jejích intimních partiích tak, jak tato skutečnost vyplynula z gynekologické prohlídky. O tom, že mezi poškozenou a obviněným k vaginálnímu a análnímu sexuálnímu styku skutečně došlo, není sporu, neboť toto připouští i sám obviněný.

19. Pokud jde o znalecký posudek na osobu R. Š., státní zástupce zdůrazňuje, že z něj vyplynulo, že netrpěla a netrpí duševní poruchou, která by mohla zkreslovat její schopnost vnímat, pamatovat si a reprodukovat prožité události. K dovolatelově námitce, že se podle znaleckého posudku neprokázala posttraumatická stresová porucha, je nutné zdůraznit, že právě z výpovědí svědků Z. N. a R. Š. a také výpovědi samotné poškozené vyplynulo, že se R. Š. po návratu z dovolené psychicky změnila, a proto je změna jejího psychického rozpoložení k horšímu zřejmá. To potvrzuje jí uváděné obtíže, které jsou zmíněné i ve znaleckém posudku. Dovolatelovo zpochybnění věrohodnosti poškozené R. Š. je tak pouhou jeho snahou zbavit se trestní odpovědnosti.

20. K obviněným akcentovanému právu na spravedlivý proces státní zástupce uvádí, že jej nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Tímto základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty ovšem v rámci trestního řízení vedeného proti dovolateli naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze nic vytknout. Nemohlo proto dojít ani k obviněným zmiňovanému porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem, že za situace, kdy proti sobě stojí dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty skutkového děje, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Tato zásada cílí na situace, kdy zůstávají po vyhodnocení všech důkazů před soudem pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud ovšem soud pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, není možné uplatnit zásadu „v pochybnostech ve prospěch“. Právě tak tomu bylo podle státního zástupce i v posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

21. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal dne 14. 5. 2026 obhájci obviněného k případné replice, přičemž tuto repliku zaslanou obhájcem obviněného Nejvyšší soud obdržel dne 20. 5. 2026.

23. V zaslané replice obviněný uvádí, že předmětné vyjádření státního zástupce neobsahuje nic konkrétního a pro posouzení věci přínosného. Státní zástupce podle obviněného nepředstavuje žádné argumenty pro to, proč poškozená logicky neutrpěla zranění na intimních partiích a proč naopak utrpěla duševní újmu, přestože znalec dovodil, že žádné objektivní známky duševní újmy poškozená nevykazuje. Pouze uvedl, že dokazování bylo úplné a bezvadné a že se soudy se všemi argumenty dovolatele vypořádaly, respektive zopakoval i třeba nepravdivé skutkové zjištění, ke kterému soudy dospěly. Argumentace státního zástupce ohledně prokázaní změny psychického stavu poškozené je podle obviněného zjevná nepravda, která je v rozporu se samotným znaleckým posudkem, který dospěl k závěru, že chorobu nelze forenzně prokázat, protože neexistují objektivní ukazatele onemocnění.

24. Závěrem svého vyjádření dovolatel uvádí, že trvá na správnosti svého dovolání a důvodu, pro který tento mimořádný opravný prostředek podal, a znovu si dovoluje navrhnout, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 55 To 231/2025, jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 4 T 128/2023, zrušil a přikázal soudům, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly. III.Přípustnost dovolání 25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

26. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

27. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

28. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

30. Obviněný sice výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož prostřednictvím se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vzhledem k tomu, že dovolatel namítá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku odvolacím soudem, bylo uplatnění tohoto dovolacího důvodu namístě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

31. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

32. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně mu při velké míře benevolence sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům –v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

33. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je převážně vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, především je pak obviněný uplatnil ve svém odvolání, respektive jeho doplnění ze dne 3. 6. 2025 (viz č. l. 286 až 289 spisového materiálu). Lze tedy uzavřít, že dovolací argumentace představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 12 až 18 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 11 až 14 usnesení odvolacího soudu), byť lze připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je stručnější. I přesto lze konstatovat, že oba soudy dostály svým zákonným povinnostem na dostatečné odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.

34. K obviněným deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak Nejvyšší soud považuje za nutné obecně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03).

35. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily a v souladu s požadavky na odůvodnění uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, proč neprovedly některé navrhované důkazy i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného či svědeckými výpověďmi, především pak věrohodností poškozené.

36. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání. Obviněný v něm namítá ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vadu zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Konkrétně uvádí, že spatřuje zjevný rozpor v rozhodných skutkových zjištěních v tom, že z protokolu o prohlídce těla poškozené vyplývá, že měla čtyři dny po tvrzeném útoku „pouze“ modřinu na levém a pravém bicepsu. Zároveň akcentuje, že ani z prohlídky na gynekologickém oddělení nemocnice v Jablonci nad Nisou, která byla rovněž provedena čtyři dny po možném útoku obviněného, nevyplývá, že by utrpěla jakékoliv zranění v oblasti genitálu či análního otvoru. Zjevný rozpor má tedy spočívat v tom, že podle výpovědi poškozené, která byla soudy shledána věrohodnou, trval nedobrovolný sexuální akt blízko třem hodinám, a přesto na intimních partiích poškozené nevznikla žádná zranění. Obviněný se domnívá, že tyto skutečnosti svědčí spíš ve prospěch jeho neviny, nikoliv ve prospěch výpovědi poškozené. Soudy se podle něj s touto námitkou dostatečně nevypořádaly, a proto je zde založen zjevný rozpor mezi provedeným důkazem a následným hodnocením důkazů.

37. K těmto uplatněným námitkám, které fakticky v rozhodující míře směřují do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterým obviněný vyslovuje nesouhlas, a proto je možno je podřadit pod zvolený dovolací důvod jen s jistou mírou tolerance, je nutno uvést následující. Předně je třeba uvést, že v dané věci není podstatné, zda v minulosti zvolené sexuální praktiky obviněný a poškozená dobrovolně provozovali, o čemž v dané věci ovšem není pochyb, když toto nakonec ani poškozená nepopírá. Rozhodující v předmětné věci je, zda s těmito sexuálními praktikami poškozená souhlasila v noci ze dne 3. 7. 2023 na 4. 7. 2023 či nikoliv a zda tedy obviněný při realizaci předmětných sexuálních praktik tohoto dne použil vůči poškozené násilí či nikoliv. K vlastní námitce ohledně absence zranění v intimních partiích poškozené Nejvyšší soud uvádí, že není možné přisvědčit tvrzení obviněného ohledně prakticky přibližně 3 hodiny trvajícího sexuálního styku (vaginálního i análního), jak to má vyplývat z výpovědi poškozené. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 3. 2024 (č. l. 186 až 195 spisového materiálu) totiž plyne, že poškozená neuváděla, že by se jednalo o tříhodinový sexuální styk, ale pouze to, že celý incident (i s několika přerušeními) trval asi 3 hodiny. Jinak řečeno, z výpovědi poškozené před soudem vůbec neplyne, jak dlouho trval samotný sexuální styk mezi ní a obviněným, když lze mít za to, že i doba trvání celého konfliktu na pokoji představuje ze strany poškozené jen určitý odhad (viz např. lékařská zpráva ze dne 7. 7. 2023). V tomto směru je třeba poukázat na skutečnost, že na upřesňující dotaz obhajoby poškozená uvedla, že vlastní sexuální akt trval krátce, bylo to pár minut (viz č. l. 193). Z tohoto důvodu není nelogické, že intimní partie poškozené nenesly po přibližně čtyřech dnech od předmětného útoku obviněného známky traumatu, tedy byly bez jakýchkoliv zjistitelných zranění. Navíc je třeba uvést, že samotná poškozená připustila, že v minulosti tyto sexuální praktiky provozovali dobrovolně (anální sex), takže taková praktika nebyla pro poškozenou zcela neobvyklá a nepochybně tato skutečnost mohla ovlivnit případné zranění poškozené. Námitce obviněného je možno přisvědčit pouze do té míry, že jí oba soudy mohly věnovat větší pozornost a lépe ji v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat. Je však třeba zároveň zdůraznit, že intenzita jejich pochybení ani zdaleka není způsobilá založit nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí. Na základě výše uvedeného proto Nejvyšší soud konstatuje, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Navíc je třeba zdůraznit, že na těle poškozené byly zjištěny určité stopy násilí (modřiny), což nepochybně podporuje výpověď poškozené o použitém násilí, když nakonec i na těle obviněného v jeho intimních partiích bylo zjištěno zranění. Pokud jde o neexistenci stop škrcení, tak je třeba zdůraznit, že prohlídka těla poškozené byla provedena až za 4 dny po incidentu, takže nelze vyloučit, že stopy škrcení vymizely. Z pohledu této námitky je ovšem třeba zdůraznit, že obviněný zcela pomíjí, že o škrcení hovoří nejen poškozená, ale také svědkyně E. Z., která viděla poškozenou bezprostředně po incidentu a která potvrdila, že viděla, že poškozená měla oteklý krk a viděla na ní stopy zranění.

38. Další námitkou, kterou obviněný uplatňuje, je tvrzená absence duševní újmy poškozené a související hodnocení odvolacího soudu. Zjevný rozpor obviněný spatřuje v tom, že závěry znaleckého posudku č. 130/2024 dne 9. 12. 2024 nepoukazují na duševní újmu poškozené v důsledku jeho protiprávního jednání, kdy ovšem odvolací soud ze stejného znaleckého posudku dovodil podle obviněného dokonalý opak. K této námitce Nejvyšší soud uvádí, že jí je možné přisvědčit pouze v tom směru, že odvolací soud v bodě 11 odůvodnění svého usnesení jistým způsobem nepřesně formuloval závěr o přítomnosti lehké posttraumatické stresové poruchy u poškozené, když vypustil podmiňovací způsob uvedený v samotném znaleckému posudku (ke znaleckému posudku viz č. l. 229 až 250 spisového materiálu). Nad rámec tohoto závěru je ovšem třeba zdůraznit, že znalci zvolená podmiňovací forma odpovídá tomu, že závěr o tom, zda se poškozená stala obětí sexuálně motivovaného trestného činu a zda její případné psychické problémy souvisí s touto trestnou činností, je závěrem právním, který znalcům nepřísluší posuzovat. Nadto je třeba uvést, že vznik posttraumatické stresové poruchy není vždy u takové trestné činnosti nutný, což nepochybně souvisí s osobností osoby, která se stala obětí této trestné činnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že je všeobecně známou skutečností, že posttraumatická stresová porucha může po určitém čase pominout či se zmírnit. Zde je třeba poukázat na to, že předmětný znalecký posudek byl vypracován více než po roce od události. Současně je třeba zdůraznit, že o tom, že poškozená po návratu z dovolené v roce 2023 trpěla určitými psychickými problémy, svědčí i skutečnost, že prokazatelně vyhledala odbornou pomoc (viz č. l. 185c), kdy o jejím psychickém stavu po události vypovídala i řada svědků.

39. Z pohledu naznačeného určitého nepřesného postupu soudu druhého stupně týkajícího se předmětného znaleckého posudku je nutno konstatovat, že se jedná pouze o drobné pochybení soudu druhého stupně, které ovšem ani náznakem nedosahuje takové intenzity, aby bylo schopno založit nepřezkoumatelnost daného usnesení. Na základě znaleckého posudku je však možné uvést, že z něj vyplývá, že došlo ke stresové reakci poškozené na jednání obviněného, avšak nedosahuje takové intenzity, aby ji bylo možné diagnostikovat, respektive zařadit pod konkrétní psychiatrickou diagnózu. Popisované obtíže poškozené znalec nemohl ověřit, proto staví své závěry na hypotéze, že pokud jsou uváděné obtíže poškozené pravdivé, je možné usuzovat na lehkou formu posttraumatické stresové poruchy, která nevedla k psychiatrické léčbě ani k významnějšímu sociálnímu narušení. Znalec zároveň uvádí, že tyto potíže nedosahují stupně ublížení na zdraví či těžké újmy na zdraví. Proto ani tato námitka, tedy námitka absence duševní újmy poškozené, nemá opodstatnění, neboť ublížení na zdraví či jiná těžká újma není součástí skutkové podstaty § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Nad rámec tohoto závěru je nutno ještě uvést, že ze samotného znaleckého posudku explicitně vyplývá, že uvedené závěry o nepřítomnosti duševní poruchy u poškozené není možné použít pro obecné posouzení její ne/věrohodnosti. Jinak vyjádřeno, obviněný zcela pomíjí, že podle tohoto znaleckého posudku má zachovanou jak obecnou, tak i specifickou věrohodnost.

40. Pokud jde o samotnou věrohodnost poškozené, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se jí oba soudy dostatečně zabývaly, když popsaly, z jakých konkrétních důkazů byla tato věrohodnost dovozena, poukázaly například na konzistenci výpovědí poškozené v průběhu celého trestního řízení, byť s drobnými nevýznamnými odlišnostmi. Poukazovaly také na bezprostřední kroky poškozené v rámci času, tedy například telefonáty kamarádce a bývalému manželovi po předmětném trestném činu, kdy jejich obsah byl zjištěn výslechem těchto svědků a potvrzoval výpovědi poškozené. Nejvyšší soud se se závěry nižších soudů ohledně věrohodnosti poškozené plně ztotožňuje a pro přehlednost na ně odkazuje (viz bod 14 až 16 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 11 až 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než konstatovat, že se i v tomto případě jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Navíc skutečně nelze v dané věci pominout výpověď svědkyně E. Z., která viděla poškozenou bezprostředně po události, stejně jako obviněného, který je jejím otcem, když tato svědkyně hovořila o silném rozrušení poškozené a o tom, že tato jevila stopy napadení jinou osobu (podlitiny na rukou, nateklý krk a fialová pusa, špatně mluvila). Nelze také pominout, že z výpovědi této svědkyně vyplývá, že samotný obviněný ještě předtím, než viděla poškozenou, ji navštívil, byl rozrušený a hovořil o tom, že poškozená asi zavolá polici a že by ho mohli zavřít, takže prvotní informace neměla svědkyně od poškozené ale od obviněného. Samotná skutečnost, že svědkyně připustila, že její vztah k obviněnému není dobrý, nelze interpretovat tak, že by tato svědkyně lhala. Nadto její výpověď zapadá do kontextu výpovědí svědků, kterým poškozená volala ihned po incidentu.

41. Ve vztahu k obviněným tvrzeným vadám tzv. zjevného rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné na závěr pro úplnost shrnout, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejnou argumentaci jako po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly. Obecně je také třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku obviněného v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku).

42. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ačkoliv se oba soudy dopustily jistých drobných pochybení ve svých odůvodněních, je třeba akcentovat, že tato pochybení zjevně nezatížila jejich rozhodnutí natolik, aby bylo možné označit je za nepřezkoumatelná. Navzdory drobným pochybením totiž oba soudy podrobně vysvětlily, jak hodnotily provedené důkazy a proč provedly či neprovedly určitý důkaz, a nezatížily tak svá rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti. Nejvyšší soud k tomu znovu připomíná, že soudy nejsou ani povinny provádět všechny navržené důkazy, a to jak ze strany obviněného, tak ani státního zástupce.

43. Ve vztahu k námitce možného postupu soudů za užití principu in dubio pro reo Nejvyšší soud akcentuje, že je tento princip zmíněn pouze formálně, neboť ony pochybnosti, které by měly zakládat užití tohoto principu, spatřuje obviněný pouze v tom, že podle něj měly soudy jinak hodnotit například věrohodnost poškozené. Nespokojenost obviněného s hodnocením důkazů ve spojitosti s jím předkládanou verzí skutkového děje nemůže vést k závěru, že zde jsou přítomny pochybnosti, které by mohly svědčit v jeho prospěch. Nejvyšší soud proto ani této námitce nemůže přisvědčit, neboť na základě odůvodnění obou soudů není pochyb o tom, že se skutek stal tak, jak je popsáno ve výroku obou rozhodnutí, a že soudy nižších stupňů o vině obviněného neměly žádné pochybnosti.

44. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněný dovolací důvod ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

45. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

46. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného sice odpovídala zvolenému dovolacímu důvodu, byť ovšem s určitou vyšší mírou tolerance, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu