4 Tdo 465/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 465/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek Dotčené předpisy: § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 465/2026-240 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání obviněného J. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 67 To 369/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 45/2025, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 67 To 369/2025 a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 24 T 45/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 24 T 45/2025, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) dne 10. 2. 2021 v době od 15:09 do 15:41 hodin, na adrese XY, Praha XY, na služebně Policie České republiky, XY, Odboru hospodářské kriminality, detašované pracoviště, před policejním orgánem v rámci trestního řízení vedeného pod sp. zn. KRPU-204338/TČ-2019-040281, policejním orgánem, SKPV, Územní odbor XY, Oddělení hospodářské kriminality, mimo jiné pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, po řádném poučení podle § 345, § 346 odst. 2 a § 184 trestního zákoníku, o následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy, vypovídal v postavení svědka tak, že myslí, že při zkoušce k přezkoušení odborné způsobilosti řidičského oprávnění na skupinu A+B, konané dne 28. 7. 2020, na Městském úřadu XY, k němu zkušební komisař nepřistupoval a správnost odpovědí v testu mu nekontroloval, nikdo mu otázky neopravil, neví, že by zkušební komisaři někomu radili, jemu neradili, přestože věděl, že jeho výpověď není pravdivá, neboť komisař R. Š., stál u něj a test kontroloval, gestem mávnutí pravé ruky mu dával znamení, aby přešel k další otázce a sedmkrát mu gestem naznačil správnou odpověď a výrazně se tak podílel na úspěšném splnění testu.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 346 odst. 2, § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 1 200 Kč, tedy celkem 120 000 Kč.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 24 T 45/2025, podali obviněný J. V. a státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 67 To 369/2025, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 67 To 369/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný v dovolání namítl procesní nepoužitelnost kamerového záznamu, na němž je zachyceno jednání zkušebního komisaře při zkoušce k získání řidičského oprávnění. V této souvislosti zdůraznil absenci připojeného protokolu ve smyslu § 158d odst. 10 tr. ř., přičemž poukazoval na to, že záznam pochází z jiné trestní věci. Dále obviněný zpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů, když namítl, že z předmětného kamerového záznamu nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když nesouhlasil se způsobem hodnocení gestikulace komisaře, kterou soudy interpretovaly jako formu nápovědy. V další části dovolání obviněný uplatnil námitku porušení zásady zákazu sebeobviňování, a to zejména s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1536/22. Konečně brojil i proti právní kvalifikaci skutku podle § 346 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když dovozoval, že jeho nepravdivá výpověď v postavení svědka se netýkala okolností majících podstatný význam pro rozhodnutí ve věci.

6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby zrušil také rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 24 T 45/2025 a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že první okruh dovolací argumentace obviněného J. V. směřoval ke zpochybnění procesní použitelnosti kamerového záznamu ze dne 28. 7. 2020, pořízeného ve zkušební místnosti Městského úřadu ve XY, zachycujícího jednání zkušebního komisaře při zkoušce k získání řidičského oprávnění. Uvedl, že použití takto pořízeného záznamu je přípustné i v trestní věci obviněného J. V., neboť s odkazem na § 158d odst. 10 tr. ř. šlo o řízení vedené pro úmyslný trestný čin. Pokud jde o způsob provedení tohoto důkazu v řízení před soudem, je třeba uvést, že v hlavním líčení konaném dne 29. 9. 2025 před Obvodním soudem pro Prahu 7 byl předmětný záznam podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložen stranám k nahlédnutí (per analogiam). Z protokolu o hlavním líčení se přitom podává, že žádná ze stran, včetně obhajoby, nenavrhla jeho přehrání.

8. Obviněný dále namítal, že z obsahu kamerového záznamu ze dne 28. 7. 2020 nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, když nesouhlasil se způsobem hodnocení gestikulace komisaře, kterou soudy interpretovaly jako formu nápovědy. Takto formulované výhrady však představují běžnou polemiku s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

9. V další části dovolání obviněný namítal porušení zásady zákazu sebeobviňování. V této souvislosti je nezbytné vycházet z jeho procesního postavení v době, kdy podával svědeckou výpověď před policejním orgánem. Obviněný J. V. tehdy vystupoval jako svědek v jiné trestní věci vedené pro přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, v níž byli jako obvinění stíháni R. Š. a spol. Obviněný J. V. v dané věci neměl postavení obviněného ani podezřelého, a to ani ve vztahu poskytnutí úplatku. Zásada zákazu sebeobviňování se přitom vztahuje k ochraně jednotlivce před nucením k výpovědi o vlastní trestné činnosti, nikoli k odmítnutí vypovídat o trestné činnosti jiných osob. Za nepřípadný považoval i odkaz obviněného na použitelnost závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, neboť tento se týkal odlišné procesní situace.

10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitky obviněného se zaměřením na jeho tvrzení, že nepravdivá výpověď v postavení svědka se netýkala okolností majících podstatný význam pro rozhodnutí ve věci. Přesto nelze ani těmto námitkám přiznat opodstatnění. V trestní věci zkušebního komisaře R. Š. představoval sice klíčový důkaz kamerový záznam zachycující průběh zkoušky odborné způsobilosti, avšak zákonná dikce § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nevyžaduje, aby se nepravdivá výpověď svědka vztahovala k okolnosti rozhodující, nýbrž postačuje, že šlo o okolnost mající podstatný význam pro rozhodnutí. Takový význam přitom svědecké výpovědi obviněného J. V. nepochybně přiznat lze. Jeho výpověď jako přímého účastníka zkoušky představovala důkaz jiného druhu, tj. založený na bezprostředním vnímání průběhu zkoušky, jenž mohl významně přispět k objasnění podmínek, za nichž byla zkouška realizována, a doplnit tak obsah kamerového záznamu o subjektivně vnímané okolnosti děje.

11. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

12. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce dne 22. 5. 2026 replikou. V rámci repliky uvedl, že absence protokolu o sledování tak způsobuje procesní nepoužitelnost kamerového záznamu jako důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž skutková zjištění soudů obou stupňů jsou na tomto nepoužitelném důkazu postavena.

13. Rovněž uvedl, že nelze argumentovat tím, že obviněný měl možnost výpověď odepřít. Policejní orgán by totiž dále zkoumal, zda je dán zákonný důvod pro odepření výpovědi, a to mohlo být pro obviněného (navíc bez přítomnosti jakékoliv právní pomoci) stejně citlivé, jako se rozhodnout vypovídat. Nelze tak nyní obviněnému vytýkat, že nevyužil právo odepřít výpověď, které by mu za daných okolností nemuselo poskytnout reálnou ochranu.

14. Obviněný rovněž nesouhlasil s tvrzením, že výpověď obviněného jako přímého účastníka zkoušky „mohla významně přispět k objasnění podmínek, za nichž byla zkouška realizována, a doplnit tak obsah kamerového záznamu o subjektivně vnímané okolnosti děje". Tato argumentace je podle názoru obviněného vnitřně rozporná. Pokud soudy i státní zástupce považovaly kamerový záznam za absolutně spolehlivý a průkazný důkaz, pak výpověď obviněného objektivně nemohla mít pro průběh trestního řízení ani jeho výsledek podstatný vliv. Nelze zároveň tvrdit, že (i) kamerový záznam jednoznačně a nepochybně prokazuje nápovědu komisaře, a (ii) že výpověď obviněného měla podstatný význam pro rozhodnutí. Jsou-li oba závěry pravdivé, pak byl obviněný odsouzen za nepravdivou výpověď, která nijak výsledek trestního řízení neohrozila ani neovlivnila.

15. V závěru se ztotožnil s argumentací obsaženou v podaném dovolání.

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Obviněný J. V. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně uplatnit v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

21. K námitkám obviněného o absenci protokolů o sledování Nejvyšší soud uvádí následující.

22. Přípravné řízení trestní je koncipováno tím způsobem, že zásadní úkony ať již v rámci fáze prověřování (zpravidla pokud jsou neodkladné či neopakovatelné), či v rámci fáze vyšetřování, jsou úkony formalizovanými, jinými slovy řečeno zpravidla podléhají protokolaci. Tím se chtěl zákonodárce vyvarovat nepřípustným machinacím v této citlivé a zásadní části trestního řízení a zajistit tak právo na spravedlivý proces obviněného.

23. Podle § 158d odst. 7 tr. ř. má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř.

24. Podle § 158d odst. 10 tr. ř. v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 (rozuměj § 158d odst. 2 tr. ř.) provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno.

25. Protokol připojený k záznamu o sledování osoby nebo věci musí obsahovat obecné náležitosti podle § 55 a 55a tr. ř. (zejména uvedené v odstavci 2), které jsou obligatorní. Jedná se o dobu, kdy bylo sledování prováděno, místa, popř. prostory, kde bylo sledování prováděno, druh prováděného záznamu a popis činností sledované osoby v okamžiku pořízení záznamu nebo polohy věci, která byla předmětem sledování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2681–2686).

26. V posuzované věci je obviněným zpochybňován důkaz vyplývající ze sledování osob provedený na základě § 158d tr. ř., jenž upravuje sledování osob a věcí jako operativně pátrací prostředek. Obviněný namítal, že protokol o sledování nebyl proveden jako důkaz a nebyl součástí trestního spisu.

27. Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a tr. ř. Jako důkaz (§ 89 odst. 2 tr. ř.) neslouží samo sledování, ale záznamy při něm pořízené. Jejich použitelnost je vázána na připojení protokolu (s náležitostmi uvedenými v § 55 a § 55a tr. ř.), jenž může být pořízen až dodatečně, pokud se ukáže, že pořízené záznamy obsahují skutečnosti důležité pro trestní řízení.

28. Z obsahu připojeného spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že trestní spis sp. zn. 24 T 45/2025 obsahuje na č. l. 5 pouze CD nosič s kamerovým záznamem KRPU-87324-3/TČ-2025-040281, avšak předmětný protokol vztahující se k tomuto záznamu se v trestním spise nenachází. Z uvedeného nelze zjistit, zda byl o průběhu sledování osob a věcí sepsán protokol, z něhož by byla patrná doba, místo, jakož i průběh sledování, zda byl podepsán osobou, která jej vyhotovila. Proto se kamerový záznam pořízený v rámci sledování osob stal nezákonným důkazem, neboť k němu nebyl protokol ve smyslu § 158d odst. 7 tr. ř. per analogiam připojen. To ve svém důsledku vyloučilo možnost, aby byl předmětný kamerový záznam použit jako důkaz v řízení před soudem. Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že se jedná o natolik závažnou procesní vadu, která způsobila nezákonnost užití kamerového záznamu pořízeného v rámci sledování osob a věcí jako důkazu. Samotný kamerový záznam tudíž neměl být jako důkaz v hlavním líčení připuštěn.

29. Protože tato okolnost byla schopna ovlivnit výsledné hodnocení důkazů provedené soudy a tím i jimi zjištěný skutkový stav věci (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), bude nezbytné řízení před soudy nižších stupňů opakovat. V navazujícím řízení před soudem prvního stupně bude nutné provést v potřebném rozsahu dokazování, tj. vyžádat a doplnit protokol k záznamu o sledování osoby nebo věci – ke kamerovému záznamu KRPU-87324-3/TČ-2025-040281, aby mohl být tento kamerový záznam užit jako důkaz v řízení před soudem, a následně znovu vyhodnotit všechny provedené důkazy.

30. Rozhodná skutková zjištění jsou proto založena na procesně nepoužitelném důkazu, jímž mělo být podle námitek obviněného použití záznamu pořízeného v rámci sledování osob a věcí podle § 158d odst. 10 tr. ř.

31. V další části svého dovolání obviněný namítal porušení zásady zákazu sebeobviňování soudy obou stupňů, když podle dovolatele měl být aplikován extenzivní výklad nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, tj. „nikdo nemůže být sankcionován za nepravdivou výpověď, kterou o své trestné činnosti učinil v jakémkoliv řízení" (bod 15 nálezu), a že není rozhodné, v jakém právním postavení pachatel o své trestné činnosti vypovídá, stejně tak je nerozhodné, v jakém druhu a fázi řízení tak činí“. Dále v rámci této námitky odůvodňuje, proč nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, dopadá na posuzovanou věc.

32. V nyní projednávané trestní věci byl obviněný J. V. vyslýchán jako svědek ve věci obviněných R. Š. a spol., kteří společně jako pověření zkušební komisaři k přezkušování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel v rozporu se svými povinnostmi zkušebních komisařů jednak rezignovali na svou zákonnou povinnost kontrolovat zákonnost zkoušek žadatelů, jednak těmto v rozporu se zákonem radili, zkontrolovali ještě před jejich ukončením, a takto jednali ve značném množství případů. Obviněný J. V. uvedl při výslechu dne 10. 2. 2021 nepravdu, když tvrdil, že k němu během testu nikdo nepřistoupil a otázky mu nebyly překontrolovány zkušebním komisařem (srov. protokol o jeho výslechu na č. l. 146 a násl. trestního spisu).

33. Jak bylo již uvedeno shora, zákaz nucení k sebeobviňování (zásada nemo tenetur se ipsum accusare) se vztahuje pouze k té části výpovědi, v níž by měl svědek popisovat skutečnosti týkající se jeho vlastního trestného jednání, nikoli jednání jiné osoby. V případě, o kterém pojednával zmiňovaný nález Ústavního soudu, byl pachatel vyslýchán v postavení svědka o okolnostech jasně svědčících o tom, že se sám dopustil trestného činu, za který byl také následně stíhán a odsouzen. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě bylo nepochybné, že dovolateli jakožto svědkovi byly v přípravném řízení policejním orgánem kladeny otázky výlučně k trestné činnosti výše zmiňovaných obviněných (mj. zneužití pravomoci úřední osoby), nikoli k okolnostem, které by mohly mít bezprostřední význam pro posouzení otázky, zda se on sám nedopustil jakékoli trestné činnosti. Mimoto dovolatel ani materiálně v postavení potencionálního obviněného v té věci být nemohl, jelikož se v posuzovaném směru žádného trestného jednání nedopustil ani neměl důvod se tak domnívat a nic takového mu ani nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení naznačeno, a to ani volbou otázek či jinými úkony (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 Tdo 101/2025, a zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 8 Tdo 601/2025 v prakticky totožné věci). Pouze vlastní nejasná obava dovolatele (obzvlášť pokud byl údajně sám přesvědčen o tom, že se ničeho nedopustil), zda ho policie rovněž nebude prověřovat, nemohla ospravedlnit jeho jednání, že se i přes výslovné poučení o následcích křivé výpovědi vědomě rozhodl – aniž byl k výpovědi jakkoli nucen – uvést nepravdu o zásadních skutečnostech v tehdy vyšetřované trestní věci.

34. Ostatně pokud by obviněný měl skutečně subjektivní obavu, že z nějakého důvodu podáním výpovědi sebe vystaví nebezpečí trestního stíhání, měl možnost nastolit otázku odepření výpovědi, o čemž byl rovněž poučen podle § 100 odst. 2 tr. ř. Poté by orgány činné v trestním řízení dále řešily, zda obviněný má k odepření výpovědi zákonný důvod (aniž by jej nutily k uvedení takových podrobností, které by byly fakticky sebeobviňováním). Avšak pokud této možnosti nevyužil a zcela dobrovolně a úmyslně uvedl při výslechu u policejního orgánu nepravdu, založil svou odpovědnost podle trestního zákona za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o situaci předpokládanou ve výše uvedeném nálezu (neuváděl nepravdu ve vztahu k vlastní trestné činnosti, nýbrž k okolnostem majícím bezprostřední význam pro posouzení, zda se zkušební komisaři dopustili trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby), byl jeho postih v podobě trestní represe zcela na místě. Zmiňovaná zásada zákazu nucení k sebeobviňovaní tak nebyla porušena, do Listinou zaručeného práva obviněného na soudní ochranu nebylo nijak zasaženo. Skutek obviněného vykazuje znak protiprávnosti. Námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.

35. Pouze s jistou mírou tolerance lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. námitku obviněného, kterou mj. také zpochybňuje zákonný znak § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to „podstatný význam nepravdivé okolnosti pro rozhodnutí“.

36. Obviněný uvádí, že jeho předmětná výpověď nemohla mít podstatný význam pro věc vedenou proti zkušebnímu komisaři R. Š. a spol., neboť v té době již existoval kamerový záznam, který průkazně zachycoval skutkový děj. Ve vztahu k této námitce je třeba uvést, že v obsahově shodném významu byla uplatněna již v řízení před odvolacím soudem, který na ni v odůvodnění svého rozsudku reagoval (bod 11). Nejvyšší soud se v této otázce ztotožňuje s vyjádřením státního zástupce, že výpověď obviněného J. V. jako přímého účastníka zkoušky představovala důkaz jiného druhu, tj. založený na bezprostředním vnímání průběhu zkoušky, jenž mohl významně přispět k objasnění podmínek, za nichž byla zkouška realizována, a doplnit tak obsah kamerového záznamu o subjektivně vnímané okolnosti děje. Obviněný přitom nemohl legitimně spoléhat na to, jaký bude rozsah a povaha dalších zajištěných důkazů. Nad rámec uvedeného lze uvést, že okolnost, „která má podstatný význam pro rozhodnutí“ nemusí být jedinou a rozhodující okolností, když ji je nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu a brát v úvahu, že pokud byla „nepravdivá okolnost“ vyslovena, zda také mohla mít vliv na možnost jiného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ohledně průběhu trestního řízení a možnosti zjištění skutkového stavu věci, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci nepravdivé tvrzení obviněného (tehdy v postavení svědka) takový „podstatný“ význam mělo (mohlo vést ke ztížení, či znemožnění zjištění soudu o pravém stavu věci obviněného R. Š.), je třeba argumentaci dovolatele odmítnout.

37. Vzhledem k výše zmíněnému důvodu Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného J. V. a podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 67 To 369/2025, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 9. 2025, sp. zn. 24 T 45/2025, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 7 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

38. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu