4 Tdo 466/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 466/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Útisk, Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 466/2026-439 USNESENÍ Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 dovolání obviněného P. Š., podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 12 To 287/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 33/2025, a rozhodl takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. Š. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 3 T 33/2025, byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v souběhu s přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a dále v souběhu s přečinem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl shledán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 36/2025, ze dne 14. 3. 2025, byl pak odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců za současného vyslovení dohledu. Dále byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 37 500 Kč sestávající z 50 denních sazeb po 750 Kč, který mu bylo umožněno zaplatit v nejvýše 5 pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 7 500 Kč. Soud prvního stupně obviněnému též uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, na dobu 18 měsíců. Obviněnému byla uložena i povinnost odčinit dle jeho sil nemajetkovou újmu, kterou poškozené trestným činem způsobil a dále mu bylo uloženo omezení zdržet se jakéhokoliv neoprávněného zásahu do užívacích práv poškozené ve vztahu k jejímu obydlí. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zároveň zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 3 T 36/2025, ze dne 14. 3. 2025, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Soud prvního stupně též uložil obviněnému, aby zaplatil na náhradě nemajetkové újmy poškozené D. H. částku ve výši 80 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně, jdoucím z částky ve výši 80 000 Kč ode dne 12. 5. 2025 do zaplacení a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestné činnosti dopustil tak, že: „V době od 31. 5. 2022 do 2. 9. 2024 v obci XY, okres XY, v ulici XY, ve snaze docílit odstěhování své tchyně, poškozené D. H., z pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, v katastrálním území XY, v ulici XY, případně dosáhnout od poškozené plateb souvisejících s užíváním obydlí poškozené ve výši, na něž neměl nárok, v přesně nezjištěné době, v měsíci květnu roku 2023, záměrně přerušil vedení kabelu elektrické energie v domnění, že jde o jediné kabelové spojení mezi odběrnými místy, umístěnými na výše uvedených parcelních číslech, a to tím způsobem, že provedl výkopové práce a přerušil kabel vedoucí v zemi a místo zabetonoval, načež se později vyjevilo, že šlo ve skutečnosti o kabel od venkovního osvětlení, přičemž takto zamýšlel znemožnit obnovu dodávek elektrické energie do mobilheimu, který je ve vlastnictví poškozené D. H., a je umístěn v prostoru zahrady na pozemku S. H., kterýžto mobilheim je poškozená na základě smluvního ujednání se svou dcerou S. H., na jejím pozemku oprávněna doživotně užívat bezplatně na základě čestného prohlášení uzavřeného dne 3. 7. 2014, přičemž obžalovaný si byl vědom, že je proti jeho družce S. H., zahájeno exekuční řízení vydané Okresním soudem v Kladně pod č. j. 23 EXE 6/2022 ve věci povinnosti strpět odběr elektrické energie ve prospěch poškozené D. H. z odběrného místa elektřiny označené kódem odběrného místa č. 0001822814, umístěného na pozemku parcelního čísla XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, rodinný dům, do mobilheimu poškozené D. H., umístěného na pozemku parcelního čísla 263/4, ostatní plocha, vše v obci a katastrálním území XY, list vlastnictví č. XY, vedeného u katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na základě exekučního titulu, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 6. 2022, č. j. 11 C 19/2022, ve věci žaloby o obnovení přístupu k odběru elektřiny o nařízení předběžného opatření, dále obžalovaný dne 31. 5. 2022 vulgárním jednáním vůči poškozené a pracovníkovi firmy na vývoz jímek M. P., kterého si poškozená D. H. objednala na vývoz její odpadní jímky, umístěné nedaleko mobilheimu, nechtěl umožnit vyprázdnění přeplněné jímky a tím znemožnit jmenované užívání toalety, dále systematicky bez zjevného důvodu likvidoval zahrádku, a skalku, rostliny popř. jejich plody vypěstované poškozenou D. H. s vědomím toho, že poškozené na zahrádce záleží a tato pro ni představuje jeden ze zásadních důvodů, pro který si bydlení na pozemku své dcery zajistila, vystavoval poškozenou dalším schválnostem, např. ve formě záměrného bezdůvodného zamykání vstupní branky na pozemek či kladení překážek do cesty mezi brankou a mobilheimem a za neutěšenou situaci poškozené, na jejímž vyvolání se zásadně podílel, ji vystavoval posměškům, jež měly umocnit negativní působení na poškozenou.“ 3. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 12 To 287/2025, k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu tak, že napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o náhradě nemajetkové újmy a poškozenou D. H. odkázal s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný (dále i jako „dovolatel“) prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Výborčíka dovoláním napadá shora uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a jako dovolací důvod uvádí § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Dovolatel nejprve rekapituluje rozhodnutí obou nižších soudů.

5. Připomíná, že základní část kauzy byla pravomocně odsouzena na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 11. 2023, sp. zn. 26 T 45/2023 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 13 To 21/2024, jímž byla uznána vinnou odsouzená S. H., když obviněný v její věci vystupoval jako svědek. Obviněný je druhem S. H., se kterou společně obývá rodinný dům umístěný na předmětných pozemcích. Obhajoba považuje tyto skutečnosti za prvopočátek nesprávných právních východisek a závěrů, na kterých soudy vystavily závěr o vině obviněného jako samostatného pachatele.

6. Upozorňuje, že S. H. v nynější druhé věci nebyla uznána vinnou, proto obviněný nemohl naplnit všechny znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a trestného činu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku jako samostatný pachatel, nesouhlasí ani s tím, že by jeho jednání popsané ve výrokové části odsuzujících rozhodnutí naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku.

7. Obviněný především zpochybňuje, že právo k mobilheimu je srovnatelné k „právu k domu“ a mělo být podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a jeho východisek stejně chráněno. Odsouzený si pak rovněž myslí, že soudy ve vztahu k některým tzv. ústrkům, zásahům či naschválům nesprávně právně posoudily, v jakém rozsahu a k jakému způsobu mohla poškozená skutečně předmětný pozemek oprávněně využívat, a také, že předmětný trestný čin nelze naplnit pouhými nezdařilými pokusy ústrků.

8. Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku pak obviněný nemohl jako samostatný pachatel spáchat. Účastníkem občanskoprávního řízení, z něhož by maření mělo vycházet, byla toliko S. H. a jen pro ni z předmětného předběžného vykonatelného rozhodnutí vyplývaly práva a povinnosti, proto orgány činné v trestním řízení původně stíhaly obviněného i S. H., jako spolupachatele, společně. Zdůrazňuje, že výrok předběžného opatření nařízeného za účelem obnovení odběru elektrické energie poškozenou, aby vlastnice pozemku strpěla tento odběr, se týkal toliko S. H. a nelze k němu vztahovat jednání obviněného spočívající v přetnutí přívodu elektrické energie.

9. Skutková podstata podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku je podstatou zcela samostatnou, nezávislou na ostatních odstavcích předmětného ustanovení. Jeho smyslem je postihovat jen ta jednání, kterými by osoby mařily dosažení nebo nakládání s věcí – typicky zajištění konkrétní věci při výkonu rozhodnutí či exekuci nebo v trestním řízení. Jednání obviněného, který úmyslně přesekl kabel, není trestným činem podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a ani jiným trestným činem podle tr. zákoníku.

10. K trestnému činu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvádí, že závislost poškozené na něm zde neexistovala a neexistuje v takové podobě, jakou ji vyžaduje předmětná skutková podstata, oproti tomu závislost poškozené existovala ve vztahu k S. H., nikoliv však k němu. Pozemek, na kterém je umístěn mobilheim náleží do výlučného vlastnictví S. H., nikoliv obviněného. Ani „čestné prohlášení“ o užívání mobilheimu nepodepisoval obviněný, ale S. H. Obhajoba i v tomto případě konstatuje, že jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, není trestným činem útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku.

11. K trestnému činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku obviněný nesouhlasí, jak soud posuzuje ochranu objektu, jakým je mobilheim. Oba nižší soudy nesprávně odkazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 488/2024, z něhož plyne, že mobilheim poškozené má být podle norem trestního práva považován za „dům“, protože je dlouhodobě užíván k bydlení, ačkoliv podle norem civilního a správního práva se o dům nejedná a podle norem správního práva není poškozená oprávněna mobilheim jako dům užívat, když byl nesprávně vzat za podklad pojem „obydlí“ podle § 133 tr. zákoníku, oproti tomu však ustanovení § 208 odst. 2 tr. zákoníku pojem „obydlí“ nepoužívá.

12. Trestný čin podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku chrání obecně užívací právo k nemovité věci, včetně komerčních prostor před neoprávněnými omezeními a zásahy, přičemž se může jednat o jakýkoliv důvod užívání včetně například podnikání, pro tyto důvody proto nemůže být hodnotícím východiskem toho, zda objekt je „domem“ nebo není, skutečnost, zda zde někdo trvale bydlí nebo ne – na účelu užívání podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku totiž vůbec nezáleží. Obviněný namítá, že § 208 odst. 2 tr. zákoníku by měl pravděpodobně chránit oprávněné uživatele po právu – v souladu s tím, jak je předmětná skutková podstata koncipována a že chrání nekonečnou množinu důvodů užívání, avšak jen užívání a nic jiného – jen v takových případech, kdy oprávněná osoba objekt užívá v souladu s tím, k čemu takový objekt slouží nebo může sloužit. Na relevantnosti shora uvedeného nic nemění ani existence judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1355/2009, neboť není rozhodující, zda je nějaká stavba skutečně zkolaudovaná nebo ne, zda je takto povolené její užívání. Je nutné zdůraznit, že v předmětném judikátu Nejvyššího soudu šlo, na rozdíl od této věci (mobilheimu), o skutečnou stavbu, a to stavbu rodinného domu spojenou se zemí pevným základem.

13. Obviněný pak sporuje správnost právního posouzení, kdy soudy rozumí trestněprávně relevantními ústrky, naschvály či zásahy i systematické bezdůvodné likvidování zahrádky, a skalky, rostlin, popřípadě jejich plodů vypěstovaných poškozenou s vědomím toho, že poškozené na zahrádce záleží. Tyto skutečnosti, mimo jiné, nebyly uvedeny ani v popisu skutku v obžalobě. Obviněný opět zdůrazňuje, že poškozená nebyla oprávněna užívat pozemek odsouzené S. H. jinak než tím, že zde bude mít umístěn mobilheim s připojením k elektrické síti a s tím související přístup k tomuto objektu. Poškozená tak nebyla oprávněna si vedle mobilheimu na pozemku odsouzené S. H. zahrádku nebo skalku vůbec zřizovat, a proto pokud by došlo k jejich likvidaci, nejednalo by se ve smyslu § 208 odst. 2 tr. zákoníku o bránění v užívání pozemku odsouzené S. H., na kterém se dohodly.

14. Není pak ani možné naplnit skutkovou podstatu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku pouze jednáními, které jsou kromě nadávek, posměšků a případných nepodstatných schválností definovány, a především pojmenovány pouze a jen jako akty, které jsou svou povahou pouze pokusy o ústrky a „škození“. Tím myslí jednak přeseknutý kabel od elektřiny, jednak snahu zabránit vyvézt jímku, kterou poškozená používala. V obou případech šlo o nezdary, které ve finále neměly na užívací právo poškozené žádný negativní vliv. Všechny ostatní útoky, zásahy, ústrky či naschvály, kterých se měl obviněný mimo jiné také dopustit, zůstaly v rozhodnutích zcela nepojmenované.

15. Závěrem obviněný navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. řádu z důvodu, že v žalobním návrhu označené skutky nejsou trestnými činy.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. řádu.

17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

18. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvod, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, na který je odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. řádu).

19. Pokud dovolatel podřadil své námitky pod jediný dovolací důvod vyjádřený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pak napadá hmotněprávní závěry odvolacího soudu. Tento dovolací důvod je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat vady hmotněprávní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny právní vady v napadených rozhodnutích spatřované. To znamená, že předmětný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

20. Dovolatel se domáhá, aby jeho jednání nebylo právně posouzeno jako přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho argumenty vycházejí ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a aprobovaného odvolacím soudem, tedy jeho dovolání je uplatněno v hranicích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud jej proto v těchto mezích projednal, avšak konstatuje, že dovolací námitky nejsou důvodné.

IV. K meritu věci

21. Obviněný, jak již bylo řečeno, brojí svými právními námitkami proti tomu, že by se dopustil přečinů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku. Dříve, než bude přikročeno k reakci na jednotlivé námitky, je třeba říct, že Nejvyšší soud se prakticky ve stejném rozsahu již dříve zabýval správností právní kvalifikace skutku vycházejícího z téměř stejných skutkových zjištění týkajících se již odsouzené S. H. Obviněný ostatně rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 488/2024 sám zmiňuje, když říká, že oba nižší soudy se snaží rozšířit trestnost jednání, jímž byla uznána vinnou odsouzená S. H., i na něj, je přesvědčen, že trestní odpovědnost za přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku se může týkat jen již odsouzené S. H. a zároveň pak zpochybňuje právní závěry obou nižších soudů ve vztahu k obecnému naplnění základních znaků skutkové podstaty podle skutkové podstaty přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku.

22. Nejvyšší soud především považuje za potřebné znovu uvést, že poškozená v inkriminované době byla vlastnicí mobilheimu, který i užívala, byť byl tento umístěn na cizím pozemku patřícímu již odsouzené S. H. Obviněný k tomu namítá, že podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku by mělo být chráněno toliko právo uživatele užívat objekt v souladu s tím, k čemu takový objekt slouží nebo může sloužit. Obviněný tedy nezpochybňuje, že poškozená byla vlastnicí předmětné věci a nezpochybňuje ani to, že fakticky užívala tuto věc k bydlení, ostatně mobilheim i svojí podstatou je k tomuto účelu určen. Dovolatel zdůrazňuje, že ustanovení § 208 tr. zákoníku nestaví do popředí pojem obydlí ve smyslu § 133 tr. zákoníku a nechrání primárně možnost v předmětném objektu bydlet, z vyznění jeho argumentace tak v podstatě není zřejmé, čeho se svým dovoláním vlastně domáhá. Je totiž zcela evidentní, že obviněný svým jednáním zasahoval do práva poškozené užívat objekt jakýmkoliv způsobem (nejenom k bydlení) a znemožnil jí tak realizovat podstatnou část náplně jejího vlastnického práva (právo užívací) k němu. Pokud jednání obviněného spočívalo v tom, že se pokoušel přerušit dodávku elektrické energie do mobilheimu a nedovoloval vyvézt jímku, jejíž funkčnosti bylo k užívání objektu třeba, již tyto zásahy byly způsobilé znemožnit objekt užívat k jakémukoliv účelu a šlo tak o zásadní zásah do vlastnického práva poškozené.

23. Tyto úvahy Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit především vzhledem k obsahu dovolacích námitek obviněného. Sám však, na rozdíl od obviněného, souzní i s tím závěrem, že poškozená byla oprávněna mobilheim užívat i k bydlení a že k tomuto účelu, bez ohledu na výhrady stavebního úřadu, i sloužil fakticky. Zde je možno odkázat (nejen) na znění „čestného prohlášení“ z 3. 7. 2014, v němž již odsouzená S. H. potvrzuje, že její maminka D. H. (poškozená) v mobilheimu trvale bydlí a má právo jej takto doživotně užívat a to včetně zahrady; toto jen k dalším výhradám obviněného, že jeho jednání spočívající v poničení záhonů poškozené údajně nemůže být hodnoceno jako zásah do práva poškozené užívat samotný mobilheim. Z výpovědi dovolatele pak plyne, že si byl těchto skutečností ohledně dohody poškozené se S. H., vědom.

24. Za takových okolností se pak uplatní, pokud jde o právní kvalifikaci jednání dovolatele jako přečinu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, závěry Nejvyššího soudu z usnesení sp. zn. 11 Tdo 488/24 týkající se již odsouzené S. H., nicméně dopadající i na stávající trestní věc obviněného: „Jde-li o skutečnost, že mobilheim nesplňuje podmínky pro trvalé bydlení z hlediska stavebních předpisů, pak je k danému nutno v prvé řadě konstatovat, že samotný účel stavby a otázka její kolaudace podle správního práva nemá na shora deklarované závěry žádný faktický vliv, když již soud prvního stupně v tomto směru přiléhavě upozornil na existenci dřívější judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že předmětem ochrany podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku (tedy i § 208 odst. 2 tr. zákoníku) může být i dům nezkolaudovaný. Nejvyšší soud tedy ve shodě s těmito závěry může pouze zopakovat a zdůraznit, že objekty útoku podle správních předpisů a podle trestního práva jsou v daném případě rozdílné a povaha objektu využitelného k bydlení jako dům podle veřejného práva a stav, v jakém je zkolaudován, je toliko určitým vodítkem při zkoumání jeho způsobilosti užití jako domu z hlediska skutkové podstaty trestného činu podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku. Zatímco smyslem úpravy ve stavebním zákoně je, aby stavby určené k trvalému bydlení splňovaly určité normy z hlediska bezpečnosti a bezpečnosti zdraví osob, zvířat anebo životního prostředí, objektem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku je primárně ochrana výkonu práv spojených s jejich užíváním nebo dispozicí. Ochrana těchto práv se vztahuje na prostory, které uživatel drží k bydlení, tj. kde má svoji domácnost a své soukromí, přičemž rozhodným hlediskem je skutečnost, zda je ze stavebně technického hlediska možno stavbu k bydlení fakticky užívat a zda je k tomu účelu skutečně využívaná (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1355/2009)“.

25. Nejvyšší soud proto ani v této stávající věci nepochybuje, že obviněný svým cíleným jednáním zasahoval do vlastnického práva poškozené k jejímu domu, v němž byla oprávněna i bydlet a držet svoji domácnost. Naplnil tak jednáním popsaným ve skutkových zjištěních obou nižších soudů všechny znaky skutkové podstaty podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku.

26. Obviněný ve vztahu k přečinu podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že neexistoval vztah závislosti mezi ním a poškozenou, nicméně připouští, že takový vztah byl mezi poškozenou jako osobou závislou na již odsouzené S. H. Důležité je nikoliv to, že mezi ním a poškozenou vztah závislosti nefiguroval, nýbrž to, že o vztahu závislosti poškozená na již odsouzené S. H. obviněný věděl (ani toto obviněný nepopírá), byl si jej tedy perfektně vědom a své jednání vůči poškozené směřoval právě z toho důvodu, že sám chtěl prostřednictvím tohoto vztahu závislosti mezi poškozenou a již odsouzenou S. H. a ústrků vůči poškozené, které činil, docílit jejího odstěhování z jejího mobilheimu umístěného na pozemku již odsouzené S. H.

27. Obviněný volil jako prostředek k dosažení tohoto cíle zásahy (nebo pokusy o zásahy) do možností poškozené obsluhovat jí vlastněný mobilheim na cizím pozemku, ať již se jednalo o přerušení dodávek elektrické energie, zbavení možnosti vyvážet jímku nebo zbavení možnosti užívat záhony u mobilheimu; zde dovolací soud připomíná, že již odsouzená S. H. umožnila ve svém čestném prohlášení svojí mamince (poškozené D. H.) zahradu kolem mobilheimu užívat. Byť se v souhrnu nejednalo o tak intenzivní zásahy, které by bylo možno posoudit až jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, zcela určitě postačovaly k tomu, aby soud prvního stupně právně kvalifikoval tuto činnost dovolatele jako přečin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku.

28. Nejvyšší soud pak nesouhlasí s námitkou obviněného, že nižší soudy systematicky nerozlišily jednotlivé případy zásahů do vlastnického práva poškozené a nevyjádřily se k tomu, který zásah považují za přečin podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku a který za přečin podle § 208 odst. 2 tr. zákoníku, neboť je doslova právní notorietou, že pokud určité jednání naplňuje více skutkových podstat trestných činů, musí být právně posouzeno podle všech v úvahu přicházejících zákonných ustanovení trestního zákoníku, tak také soud prvního stupně, v souladu se zákonem, učinil.

29. Naposled bylo nutno se zabývat správností právní kvalifikace jednání obviněného jako přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud tuto problematiku dostatečným a vyčerpávajícím způsobem vysvětluje v odstavci 7 svého usnesení, proto Nejvyšší soud může jeho argumenty jen zopakovat: „Obviněný si byl vědom soudem vedeného exekučního řízení proti jeho družce S. H. ve věci povinnosti strpět odběr elektrické energie ve prospěch poškozené D. H., přičemž současně doznal, že v rozhodné době záměrně přerušil vedení kabelu elektrické energie v domnění, že jde o jediné kabelové spojení mezi odběrnými místy umístěnými na výše uvedených parcelních číslech, a to tím způsobem, že provedl výkopové práce a přerušil kabel vedoucí v zemi a místo zabetonoval, načež se později vyjevilo, že šlo ve skutečnosti o kabel od venkovního osvětlení, přičemž takto zamýšlel znemožnit obnovu dodávek elektrické energie do mobilheimu, který je ve vlastnictví poškozené D. H., a je umístěn v prostoru zahrady na pozemku S. H.“.

30. Nejvyšší soud považuje za určující, že dovolatel věděl o exekučním řízení směřujícím k obnovení dodávek elektrické energie do mobilheimu poškozené a pokusil se shora popsaným způsobem zmařit soudní rozhodnutí o obnovení těchto dodávek, byť jeho pokus byl nezpůsobilý k dosažení zamýšleného cíle, k naplnění předmětné skutkové podstaty ve stadiu pokusu přeci došlo. Námitka obviněného, že soudní rozhodnutí neukládalo žádné povinnosti přímo jemu, je právně irelevantní, protože úmysl dovolatele byl jednoznačný a jasný, když chtěl způsobem ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně docílit zmaření rozhodnutí soudu ve vykonávacím řízení, tedy výsledku, který tato skutková podstata trestního zákoníku má za naplněný i jen ohrožením výkonu takového soudního rozhodnutí; zcela tak postačuje poškození nebo zničení věci, které je třeba ke splnění soudního rozhodnutí nebo i pokus docílit úmyslným jednáním takového stavu, byť se úřední nebo soudní rozhodnutí týkalo jiné osoby než dovolatele.

V. Závěrečné shrnutí

31. Obviněný ve svém dovolání formuloval konkrétní dovolací námitky a správně je podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Jeho dovolání však Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněným, proto postupoval podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a dovolání odmítl.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu Vypracoval: JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D. soudce