4 Tdo 471/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 471/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Usmrcení z nedbalosti, Prohlášení viny, Trest odnětí svobody, Trest zákazu činnosti, Skutkové vady a vady dokazování, Náhrada nemajetkové újmy Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 143 odst. 1 tr. zákoníku, § 143 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 471/2026-451 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného P. C., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 14 To 162/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 7 T 6/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 7 T 6/2025, byl obviněný P. C. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: dne 10. září 2024 kolem 17.40 hodin jako řidič osobního automobilu Škoda Octavia, reg. zn. XY, při jízdě po silnici II. třídy č. XY ve směru od XY na XY v kilometru 71,2 této komunikace porušil povinnost přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, kterou mu ukládal § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., neboť v důsledku nepovolené a vysoké rychlosti jízdy nezvládl řízení vozidla při průjezdu levotočivou zatáčkou a na výjezdu z této zatáčky vyjel pravou stranou vozidla vpravo mimo komunikaci, kde nejprve zachytil o svodidla a po ujetí vzdálenosti více než 100 metrů pravými koly po nezpevněné pravé krajnici ztratil nad vozidlem v levotočivém smyku kontrolu, takže přejel do levé poloviny komunikace, kde narazil do levého boku protijedoucího osobního automobilu Volkswagen Golf, reg. zn. XY, který odrazil mimo pozemní komunikaci, přičemž se vozidlo Golf převrátilo na střechu a jeho řidič F. K. při této nehodě utrpěl četná vnitřní zranění, z nichž bezprostřední příčinou smrti poškozeného F. K. na místě nehody bylo zakrvácení dutiny hrudní při trhlině hrudní srdečnice, spolujezdec ve vozidle Volkswagen Golf J. K. pak při nehodě utrpěl zranění spočívající v kontuzi hrudníku a distorzi krční páteře, které si vyžádalo pracovní neschopnost poškozeného do 22. 9. 2024, přičemž během této doby omezovalo hybnost poškozeného.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na 7 let.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. dále soud prvního stupně obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému J. K., částku 22 354 Kč a poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ 47114975, se sídlem České Budějovice, Lidická 2331/6a, částku 39 069 Kč. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. K., částku 500 000 Kč, J. K., částku 116 475 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení, E. K., částku 116 475 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení, A. K., částku 441 532 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení, J. K., částku 658 237 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení, J. P., částku 658 237 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení, J. P., částku 658 237 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení a D. D., částku 820 764 Kč s 12 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2025 do zaplacení.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak soud prvního stupně odkázal poškozenou M. D., s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věch občanskoprávních. Poškozeného J. K., pak podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a poškozená M. D. odvolání. Obviněný výslovně napadl toliko výrok o uložených trestech a výroky o náhradě nemajetkové újmy. Odvolání poškozené směřovalo do výroku, jímž byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 14 To 162/2025, tak, že (výrok I) podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu, a ve výrocích o náhradě škody a nemajetkové újmy vůči poškozenému J. K., a ve výrocích o náhradě nemajetkové újmy vůči poškozeným J. K., E. K., A. K., J. K., J. P., J. P., a D. D.. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud sám obviněnému, při nezměněných výrocích o vině a náhradě nemajetkové újmy vůči poškozené M. D., uložil podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na 7 let.

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud druhého stupně obviněnému dále uložil povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozeným J. K., ve výši 116 475 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, E. K., ve výši 116 475 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, A. K., ve výši 441 532 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, J. K., ve výši 156 027 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, J. P., ve výši 156 027 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, J. P., ve výši 156 027 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení, D. D., ve výši 54 176 Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 27. 3. 2025 do zaplacení.

8. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak soud druhého stupně odkázal poškozeného J. K., s uplatněnými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Odvolání poškozené M. D. pak soud druhého stupně podle § 256 tr. ř. zamítl (výrok II).

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 14 To 162/2025, podal obviněný dne 13. 12. 2025 prostřednictvím zvolené obhájkyně dovolání, které směřuje do výroků o trestu a o náhradě nemajetkové újmy (výrok I). Dovolání podává výslovně z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (správně dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu), neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

11. Obviněný následně uvádí, jaké tresty mu odvolací soud uložil. Akcentuje, že soudy ovšem při ukládání trestů nedostatečně zohlednily jeho osobní poměry. Poukazuje na svou dosavadní bezúhonnost, absenci předchozí trestní i závažnější přestupkové minulosti, prohlášení viny před soudem prvního stupně, projevenou lítost, omluvu pozůstalým, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a skutečnost, že v době nehody nebyl pod vlivem alkoholu ani jiných návykových látek.

12. Dále zpochybňuje skutkové závěry soudů o riskantním až hazardérském způsobu jízdy. Namítá, že soudy se nevypořádaly s rozpory ve svědeckých výpovědích ohledně rychlosti a způsobu jeho jízdy (150 km/h podle svědka R., 110-120 km/h podle svědka N.) a bez dostatečného odůvodnění převzaly pro něj nejméně příznivou verzi skutkového děje, když soud prvního stupně ani nezdůvodnil, proč nevzal v úvahu výpovědi svědků P. N. a K. O. Současně soudům vytýká, že neprovedly další důkazy potřebné k objasnění skutkového stavu a bez dalšího odmítly jeho obhajobu o možném podílu jiného vozidla na vzniku nehody.

13. Za nepřípustný obviněný označuje rovněž postup odvolacího soudu, který při hodnocení jeho jízdy vycházel z úvahy soudu prvního stupně založené na místní znalosti, který odhadl bezpečnou rychlost pro projetí předmětného silničního úseku na 70-80 km/h. Podle dovolatele tím soud nahradil dokazování vlastním úsudkem, aniž by takový závěr opřel o odborné vyjádření nebo znalecký posudek. Podle dovolatele tak odvolací soud vzhledem k zjištěným rozporům nenařídil provádění dalších důkazů, např. expertízu poškození vozidel, stanovení přibližné rychlostí znalcem, rekonstrukci ani přizvání odborníka z oblasti dopravních nehod, čímž odvolací soud porušil zásadu vyšetřovací.

14. V návaznosti na uvedené obviněný namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, porušení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

15. Obviněný dále vytýká odvolacímu soudu, že nepřiznal odpovídající význam jeho prohlášení viny, které označil za formální. Namítá, že soud prvního stupně prohlášení viny přijal jako zákonné a splňující podmínky § 206c tr. ř., přičemž jeho následná vyjádření týkající se okolností nehody nepředstavovala popření viny, ale pouze vysvětlení jeho subjektivního vnímání situace. Podle jeho názoru proto odvolací soud nesprávně interpretoval jeho procesní postoj a neoprávněně jej hodnotil v jeho neprospěch.

16. Ve vztahu k uloženým trestům dovolatel namítá, že odvolací soud dostatečně nezohlednil polehčující okolnosti, a naopak účelově dospěl k řadě přitěžujících okolností. Jako nesprávné zmiňuje hodnocení svého chování bezprostředně po nehodě, které bylo podle jeho názoru důsledkem šoku a nelze jej přičítat k jeho tíži. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu sedmi let považuje za nepřiměřeně přísné a v rozporu se zásadami proporcionality a subsidiarity trestních sankcí. Zdůrazňuje, že řízení motorových vozidel je pro něj nezbytné k výkonu povolání a získávání prostředků na obživu i na náhradu způsobené újmy. Současně namítá, že soudy nevysvětlily, proč nebylo možné dosáhnout účelu trestu uložením mírnější sankce.

17. Obviněný v této souvislosti poukazuje také na skutečnost, že státní zástupce navrhoval v obžalobě i v závěrečné řeči uložení podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a že i odvolací soud sám považoval původně uložený nepodmíněný trest za nepřiměřeně přísný. Namítá, že při převaze polehčujících okolností, zejména s ohledem na jeho bezúhonnost, projevenou lítost a přijaté prohlášení viny, byly splněny podmínky pro podmíněné odsouzení podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku.

18. Dovolatel rovněž argumentuje tím, že uložené tresty vybočují z rozhodovací praxe soudů v obdobných případech. Odkazuje na konkrétní rozhodnutí okresních soudů, v nichž byly pachatelům ukládány tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem a mírnější zákazy řízení, a namítá porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání.

19. Závěrem dovolání obviněný brojí proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Má za to, že přiznané částky jsou nepřiměřené a neodpovídají ustálené judikatuře, podle níž má být výše náhrad diferencována podle intenzity a povahy vztahu k zemřelému. Rovněž namítá, že odvolací soud v případě některých nároků dostatečně nezohlednil plnění již poskytnutá pojišťovnou a že soudy vycházely převážně z písemných vyjádření poškozených, aniž by provedly jejich výslechy k objasnění skutečné intenzity vztahů.

20. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k a § 265l tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 9. 2025, sp. zn. 14 To 162/2025, ve výrocích o trestu a o náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. K., E. K., A. K., J. K., J. P., J. P. a D. D., případně též vadné řízení mu předcházející a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozhodl tak, že uloží dovolateli podmíněný trest odnětí svobody, sníží délku uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel a přiměřeným způsobem upraví výroky o náhradě nemajetkové újmy poškozeným J. K., E. K., A. K., J. K., J. P., J. P. a D. D.

21. Následně, dne 19. 4. 2026, bylo soudu prvního stupně doručeno prostřednictvím nově zvoleného obhájce podání dovolatele ze dne 19. 4. 2026 označené jako doplnění dovolání. Obecně je nutno připomenout, že ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. připouští dodatečnou modifikaci již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno, včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené po uplynutí této lhůty jsou bez právního významu a dovolací soud k nim není oprávněn přihlížet. Tato zákonná dvouměsíční lhůta se přitom uplatní nejen na případy, kdy je měněn rozsah či důvody dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., ale i na jakékoli jiné doplňování již podaného dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019). Vzhledem k tomu, že v posuzované věci připadl konec lhůty k podání dovolání na 3. 1. 2026 (rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému dovolání směruje, bylo obviněnému doručeno dne 3. 11. 2025 a jeho tehdy zvolenému obhájci dne 31. 10. 2025), je třeba konstatovat, že doplnění dovolání bylo učiněno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, a Nejvyšší soud k němu proto nepřihlížel. Z tohoto důvodu pak nepovažoval ani za potřebné rekapitulovat na tomto místě jeho obsah.

22. K dovolání obviněného se dne 29. 1. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 54/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Předně uvádí, že dovolání směřuje pouze proti výrokům o trestu a o náhradě nemajetkové újmy a opírá se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle jeho názoru z obsahu dovolání lze dovozovat i snahu o uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce má však za to, že dovolací argumentace neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů.

23. Státní zástupce dále poukazuje na to, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou uplatnil již v podaném odvolání, když opětovně namítá nepřiměřenou přísnost nepodmíněného trestu odnětí svobody a nepřiměřenou výši náhrad nemajetkové újmy. Zdůrazňuje, že odvolací soud se s těmito námitkami již vypořádal v bodech 27-41 odůvodnění svého rozsudku, když trest i výši náhrad nemajetkové újmy snížil, přičemž s jeho argumentací se plně ztotožňuje.

24. Mimo jiné se ztotožňuje i s názorem odvolacího soudu vyjádřeným v bodě 29 odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož nemělo být při ukládání trestu přihlíženo k nalézacím soudem přijatému prohlášení viny. Poukazuje na to, že dovolatel se po celou dobu hájil tvrzením o podílu jiného vozidla na vzniku nehody a že prohlášení viny učinil až v závěru dokazování, kdy již bylo jeho tvrzení provedeným dokazováním vyvráceno. Současně vyslovuje pochybnosti o procesní bezvadnosti přijetí prohlášení viny, neboť podle jeho názoru neproběhlo za podmínek vyžadovaných judikaturou Nejvyššího soudu. Tuto otázku však označuje za podružnou, neboť ani případné vady prohlášení viny nemají podle něj pro posouzení dovolání zásadní význam.

25. K námitkám vztahujícím se k trestu uvádí, že otázka přiměřenosti uloženého trestu zpravidla nepodléhá dovolacímu přezkumu, pokud byl uložen zákonem přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby. Odkazuje přitom na ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17), podle níž nelze prostřednictvím dovolání úspěšně namítat nepřiměřenou přísnost trestu ani nesprávné vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností. Výjimku připouští pouze případy zcela mimořádné, kdy by uložený trest byl v extrémním rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zjevně nespravedlivý zásah do základních práv pachatele (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016).

26. Podle státního zástupce však projednávaná věc takovým výjimečným případem není. Připomíná judikaturu Nejvyššího soudu, v níž byly jako nepřiměřené shledány pouze tresty ukládané za zcela specifických okolností, zpravidla s významnými dopady na nezletilé děti nebo jiné osoby závislé na pachateli. Dovolatel je naproti tomu svobodný a bezdětný a jeho osobní poměry podle státního zástupce neodůvodňují závěr o protiústavní nepřiměřenosti uloženého trestu.

27. Námitka dovolatele, podle níž je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v rozporu s rozhodovací praxí nalézacího soudu, není podle státního zástupce z hlediska dovolacího řízení významná. Rozhodující je podle něj soulad napadeného rozhodnutí s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že za přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody i dosud bezúhonnému pachateli, který se k činu doznal a projevil lítost.

28. Na podporu tohoto závěru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, v němž byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložen řidiči traktoru, který přehlédl vozidlo na hlavní silnici a způsobil smrt jeho řidičky. Nejvyšší soud nevyhověl dovolání, přestože šlo o pachatele dosud řádně žijícího, s velmi dobrou pověstí, pečujícího o tři nezletilé děti a projevujícího upřímnou lítost. Ani argumentace zásadou proporcionality trestních sankcí a odkaz na judikaturu Ústavního soudu nevedly k závěru, že by nepodmíněný trest byl nepřiměřený, přičemž Nejvyšší soud zdůraznil, že dopady výkonu trestu na rodinné poměry pachatele nepřevážily nad účelem trestu. Tomuto pachateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců a trest zákazu činnosti na dobu 5 let.

29. Dále státní zástupce poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 341/2024, týkající se řidiče, který při překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci usmrtil chodkyni na přechodu pro chodce. Ani v tomto případě Nejvyšší soud neakceptoval námitky založené na dosavadním řádném životě pachatele, jeho doznání, projevené lítosti, snaze pomoci poškozené, péči o nezletilé dítě a nepříznivých dopadech výkonu trestu na rodinu. Uvedl, že uložení nepodmíněného trestu odpovídalo závažnosti porušených povinností, okolnostem činu a vzniklému následku. Tomuto pachateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců a trest zákazu činnosti na dobu 7 let.

30. Podle státního zástupce srovnání uvedených případů vyznívá v neprospěch dovolatele, neboť oba citovaní pachatelé vykazovali přinejmenším srovnatelné, v některých ohledech i výraznější polehčující okolnosti, zejména pokud jde o jejich rodinné poměry. V prvním případě navíc nešlo o hazardní způsob jízdy, ale o pouhé přehlédnutí jiného účastníka provozu, zatímco dovolatel vědomě riskoval ve snaze projet zatáčky rychlostí neodpovídající stavu vozidla ani jeho řidičským schopnostem. Na rozdíl od druhého z citovaných pachatelů pak neučinil bezvýhradné prohlášení viny.

31. Závěrem vyjádření státní zástupce poukazuje na pečlivé odůvodnění uložených trestů v bodech 28-31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a neshledává je natolik přísnými, aby jejich uložením došlo k porušení principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Současně zdůrazňuje, že úvahy o přiměřenosti uložených trestů se pohybují mimo rámec dovolacích důvodů, a dovolání tedy žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

32. Ve vztahu k výrokům o náhradě nemajetkové újmy státní zástupce uvádí, že dovolací argumentace je neurčitá a neobsahuje žádné hmotněprávní námitky. Dovolatel podle něj pouze obecně zpochybňuje výši přiznaných náhrad, poukazuje na plnění poskytnutá pojišťovnou a namítá nedostatečné dokazování ohledně intenzity vztahů poškozených k zemřelému. Takové výhrady však podle státního zástupce směřují proti skutkovým zjištěním, nikoli proti právnímu posouzení věci.

33. Zdůrazňuje, že dovolatel ani nekonkretizoval, kterých poškozených se jeho námitky týkají, jaké konkrétní nároky považuje za nesprávně přiznané ani jaké ustanovení hmotného práva mělo být porušeno. Současně připomíná, že odvolací soud při stanovení výše náhrad zohlednil již vyplacená pojistná plnění a své závěry podrobně odůvodnil. Námitky dovolatele proto podle státního zástupce postrádají potřebný hmotněprávní základ a neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.

34. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

35. Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Ve svém vyjádření ze dne 27. 5. 2026, které bylo Nejvyššímu soudu doručeno dne 1. 6. 2026 prostřednictvím zvoleného obhájce, setrval na svém názoru, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti jsou nepřiměřeně přísné a že soudy při jejich ukládání nezohlednily všechny rozhodné okolnosti případu.

36. K otázce prohlášení viny dovolatel uvádí, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že tak učinil po poradě se svým obhájcem. Zdůrazňuje, že nikdy netvrdil, že by skutek nespáchal, a že jeho vyjádření týkající se okolností ztráty kontroly nad vozidlem nepředstavovala popření viny, ale pouze popis jeho subjektivního vnímání průběhu nehody. Podle jeho názoru měly soudy tuto skutečnost zohlednit a přiznat prohlášení viny odpovídající význam.

37. Ve vztahu k argumentaci státního zástupce ohledně soudní praxe při ukládání trestů za přečin usmrcení z nedbalosti obviněný doplňuje konkrétní případy, v nichž byly pachatelům ukládány tresty odnětí svobody s podmíněným odkladem. Poukazuje zejména na případ projednávaný Okresním soudem v Jindřichově Hradci týkající se smrtelné dopravní nehody z ledna 2024 a dále na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 4. 2026, v němž byl řidiči odpovědnému za smrtelnou dopravní nehodu uložen podmíněný trest odnětí svobody a zákaz činnosti na dobu 5 let. Dovolatel zdůrazňuje, že v uvedené věci soud akcentoval potřebu zachování ekonomické aktivity pachatele a jeho schopnosti nahradit vzniklou škodu, přičemž současně poukazuje na tvrzení tohoto soudu, že převážná většina obdobných případů končí uložením podmíněného trestu.

38. Dovolatel dále namítá, že z rozhodovací praxe soudů vyplývá ukládání podmíněných trestů zejména tehdy, jde-li o dosud bezúhonného pachatele, jednorázové pochybení a jsou-li dány významné polehčující okolnosti, jako je lítost či náhrada škody. Tvrdí, že všechny tyto podmínky byly v jeho případě splněny, přesto je soudy dostatečně nezohlednily. Zdůrazňuje rovněž, že podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je podmíněný trest odnětí svobody za přečin usmrcení z nedbalosti běžně ukládanou sankcí a že samotný smrtelný následek není automatickým důvodem pro uložení nepodmíněného trestu. Uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let proto považuje za vybočující z rozhodovací praxe ve skutkově obdobných věcech.

39. Obviněný rovněž poukazuje na svou dosavadní bezúhonnost, projevenou lítost, opakovaně deklarovanou odpovědnost za následek svého jednání a skutečnost, že v době nehody nebyl pod vlivem alkoholu. Namítá, že tyto okolnosti měly být při ukládání trestu zohledněny výrazněji. K argumentaci státního zástupce týkající se jeho osobních poměrů uvádí, že skutečnost, že je svobodný a bezdětný, mu nemůže být přičítána k tíži. Současně zdůrazňuje, že se stará o své rodiče.

40. Ve vztahu k trestu zákazu činnosti namítá, že sedmiletý zákaz řízení významně omezuje jeho možnost pracovního uplatnění a získávání prostředků k obživě i k náhradě způsobené újmy. Uvádí, že žije v obci XY v okrese XY, kde jsou pracovní příležitosti omezené a výkon jeho dosavadní samostatné výdělečné činnosti by byl bez možnosti řídit motorové vozidlo zásadně ztížen. Podle jeho názoru je v zájmu společnosti, aby zůstal ekonomicky aktivní a byl schopen vlastní činností přispět k náhradě vzniklé újmy.

41. Dovolatel dále poukazuje na své chování po nástupu výkonu trestu, když uvádí, že se aktivně podílí na pomoci obětem trestných činů, projevuje hlubokou lítost nad svým jednáním a ve výkonu trestu dosahuje velmi dobrého hodnocení ze strany zaměstnanců věznice.

42. Závěrem opakuje, že soudy nižších stupňů podle jeho názoru nezohlednily všechny významné okolnosti případu a uložily mu tresty, které jsou nepřiměřené a v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Stran rozhodnutí pak činí stejný návrh jako v podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

46. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

47. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jen slovně, který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

48. Dále obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

49. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14).

50. Na základě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný v podaném dovolání odkazuje (byť ne zcela přesně) na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Lze ovšem mít za to, že námitky, které uplatňuje, svým obsahem těmto ani žádným jiným dovolacím důvodům neodpovídají. Navíc nelze pominout jistou rozporuplnost podaného dovolání, které výslovně směřuje do výroků o uložených trestech a náhradě nemajetkové újmy, když obviněný opakovaně zdůrazňuje učiněné a přijaté prohlášení viny, přičemž ovšem současně zpochybňuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů ohledně vysoké rychlosti jeho vozidla.

51. Současně je třeba uvést, že dovolání obviněného je vystavěno přinejmenším v jeho podstatné části na námitkách, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 309-311 spisového materiálu). Z jeho strany tak jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci jde i v posuzované věci.

52. Bez ohledu na shora uvedené musí Nejvyšší soud především konstatovat, že skutečně nelze přehlédnout, že podstatnou část dovolací argumentace tvoří námitky skutkové, resp. procesní povahy, a to přesto, že obviněný směřuje podané dovolání výslovně do výroků o uložených trestech a do výroků o náhradě nemajetkové újmy, když současně zdůrazňuje i skutečnost, že učinil prohlášení viny podle § 206c tr. ř. Obviněný především zpochybňuje správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů, pokud jde o způsob jeho jízdy a rychlost vozidla, dále hodnocení svědeckých výpovědí, úvahy soudu prvního stupně založené na místní znalosti dopravních poměrů, odmítnutí jeho obhajoby o možném podílu jiného vozidla na vzniku nehody a neprovedení dalších důkazů. V této souvislosti namítá porušení zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů a porušení práva na spravedlivý proces.

53. Takto formulované výhrady však směřují výlučně proti rozsahu provedeného dokazování, způsobu hodnocení důkazů a správnosti skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Jejich prostřednictvím se dovolatel domáhá změny skutkového stavu a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, která by pro něj byla příznivější. Takové námitky však, jak již bylo naznačeno, pod deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. podřadit nelze. Navíc v dané souvislosti nelze opomenout, že odvolání obviněného směřovalo pouze do výroků o trestu a o náhradě nemajetkové újmy, tudíž obviněný nemůže v dovolacím řízení napadat výrok o vině (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003). Kromě toho je třeba zdůraznit, že obviněný učinil prohlášení viny před soudem prvního stupně podle § 206c odst. 1 tr. ř. a soud prvního stupně toto prohlášení viny podle § 206c odst. 4 tr. ř. přijal. Za takové situace přijatého prohlášení viny nemůže obviněný napadnout výrok o vině odvoláním (§ 246 odst. 1 písm. b) tr. ř.). Nadto i v rámci podaného dovolání obviněný opakovaně akcentuje skutečnost, že učinil prohlášení viny a toto bylo přijato, tedy nijak nezpochybňuje, že by snad prohlášení viny neučinil svobodně a vážně a nebyl si vědom důsledků takového prohlášení. Proto se těmito námitkami mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud blíže nezabýval.

54. Bez ohledu na výše uvedené však považuje Nejvyšší soud za potřebné akcentovat, že v posuzované věci porušení zásad zakotvených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani porušení práva na spravedlivý proces neshledal. V tomto směru totiž skutečně nelze pominout, že přes učiněné prohlášení viny a jeho přijetí soud prvního stupně ve věci provedl komplexní a rozsáhlé dokazování, když následně své úvahy stran hodnocení provedených důkazů a skutkové závěry řádně zdůvodnil (viz body 10-11, 16-17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jinak vyjádřeno, přes přijaté prohlášeni viny obviněného je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně patrné, které skutečnosti vzal soud za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil při hodnocení jednotlivých důkazů i proč neakceptoval obhajobu obviněného.

55. Navíc přestože obviněný nemůže napadat výrok o vině v rámci dovolání, považuje Nejvyšší soud za nutné ještě uvést, že pokud obviněný poukazuje na to, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve svědeckých výpovědích ohledně rychlosti jeho vozidla, je třeba konstatovat, že za situace, kdy sám obviněný připouští, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost, a to v úseku, jehož stavební a dopravně technický stav znal, a zároveň všichni svědci se shodují v tom, že rychlost překročil významně a způsob jeho jízdy byl tzv. hazardní (před zatáčkou nezpomalil, naopak zrychlil, najel si do protisměru), není stanovení přesné rychlosti vozidla pro posouzení věci podstatné. Zde je třeba zdůraznit, že ve skutkové větě není přesná rychlost vozidla obviněného ani uvedena, je zde toliko konstatováno, že obviněný porušil povinnost přizpůsobit rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, čímž porušil ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Nadto z pohledu tvrzení obviněného je třeba uvést, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupně je zřejmé, že tyto uzavřely, že obviněný před zatáčkou jel rychlostí nejméně 120 km/hod, přičemž tento závěr odpovídá výpovědi svědka P. N., kterého obviněný předjížděl (sám svědek jel rychlostí 100 km/hod) a který uvedl, že obviněný jel do zatáčky rychlostí 120 km/hod., když ani nebrzdil, když podle něho mohl dokonce i možná zrychlit (viz body 6, 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 29 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Lze mít za to, že tento svědek mohl rychlost vozidla kvalifikovaně odhadnout, když řídil vozidlo, které obviněný krátce před nehodou předjížděl. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že není důvod zpochybňovat výpověď dalšího svědka T. R., když tento rychlost vozidla obviněného pouze odhadl, když ovšem není pochyb o tom, že obviněný jel vyšší než povolenou rychlostí, což nakonec i sám připouští.

56. Jak již bylo naznačeno, obviněný směřuje své dovolací námitky především do uložených trestů. Obviněný namítá, že soudy dostatečně nezohlednily polehčující okolnosti, nesprávně hodnotily okolnosti přitěžující, nepřiznaly odpovídající význam jeho prohlášení viny, dosavadní bezúhonnosti, projevené lítosti a dalším okolnostem svědčícím v jeho prospěch, přičemž uložený nepodmíněný trest odnětí svobody i trest zákazu činnosti považuje za nepřiměřeně přísné. Zároveň poukazuje na svou pracovní situaci, možnost náhrady způsobené újmy, své rodinné poměry, chování ve výkonu trestu i na rozhodovací praxi soudů v obdobných věcech, z níž podle jeho názoru plyne, že byly splněny podmínky pro podmíněné odsouzení.

57. Ani tyto námitky však v dovolání deklarovaným dovolacím důvodům neodpovídají. Dovolací argumentace obviněného se nejvíce blíží dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak po obsahové stránce se s ní míjí. Dovolatel totiž netvrdí, že by mu byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu; toliko rozporuje výši, resp. formu trestu odnětí svobody a trestu zákazu činnosti, které považuje ve světle učiněného prohlášení viny a dalších jím namítaných skutečností za nepřiměřené. Z pohledu zvolené dovolací argumentace je ovšem třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu nelze prostřednictvím dovolání úspěšně namítat pouhou nepřiměřenost uloženého trestu, nesprávné hodnocení polehčujících či přitěžujících okolností ani nesouhlas s úvahami soudů o druhu a výměře trestu, byl-li uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, či nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17).

58. Lze ovšem připustit, že určitý průlom do možnosti přezkumu uloženého trestu v rámci dovolacího řízení je možný ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Je tomu tak proto, že dovolací řízení, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Pak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Lze mít za to, že obviněný v dovolání naznačuje, že v jeho věci byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí. Zde je na místě vhodné uvést, že podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon, z čehož vyplývá, že každý zásah do práv a svobod jednotlivce musí být náležitě ospravedlněn.

59. V trestním právu takové opodstatnění a odůvodnění zásahu ze strany soudu do základních práv a svobod obviněného představuje účel trestu. Jelikož zákonodárce v tr. zákoníku výslovně nevyjádřil účel trestání, tak se v soudní praxi nalézá ospravedlnění pro zásahy do základních práv a svobod jedinců při výkonu trestní justice cestou interpretace principů a zásad pro ukládání trestů, a to zejména principu proporcionality (§ 38 odst. 1 tr. zákoníku) a principu ultima ratio, neboli subsidiarity (přísnější) trestní represe (§ 38 odst. 2 tr. zákoníku). Jedním z účelů trestu přiměřeného k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu je spravedlivé potrestání viníka (trestá se, protože bylo spácháno zlo). Nová koncepce trestání, která se projevuje v tr. zákoníku zejména formulací principu ultima ratio, zdůrazněním alternativních trestů a promítnutím zásad pro trestání jak do ustanovení o ukládání trestů obecně, tak do ustanovení o jednotlivých trestech zvláště, umožňuje účinnější dosahování též konsekvencionalistických (důsledkových) účelů trestání – účinně chránit společnost, předcházet trestné činnosti, odškodnit oběti (srov. § 38 odst. 3 tr. zákoníku). Každé uložení trestu (ať už samostatného trestu, či více trestů vedle sebe) musí nicméně sledovat a respektovat principy proporcionality a ultima ratio, a to i v případě, že by soud v konkrétní situaci shledal, že některý z konsekvencionalistických (důsledkových) účelů - například odstrašení potenciálních pachatelů, začlenění odsouzeného do terapeutického programu za účelem nápravy (rehabilitace) – by vyžadoval trest pro odsouzeného citelnější, respektive trest více omezující jeho základní práva a svobody [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4503/12 ze dne 11. 6. 2014 (N 119/73 SbNU 827)].

60. V soudní praxi představuje ústavněprávní minimum z pohledu požadavku náležitého ospravedlnění zásahů státu do svobody jednotlivce při ukládání trestů, požadavek na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu. Význam práva na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu má hned tři roviny. Je korelátem práva účastníka řízení přednášet návrhy, argumenty a námitky, aby na ně dostal od soudu náležitou odpověď. Představuje zároveň jednu ze záruk, že výkon spravedlnosti není arbitrární, neprůhledný a že rozhodování soudů je kontrolované veřejností. Vytváří rovněž předpoklad pro účinné uplatňování opravných prostředků, které má účastník řízení k dispozici (viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758; obdobně též DRÁPAL, J. Odůvodnění trestů: Argumenty pro a proti detailnímu odůvodnění trestů. Státní zastupitelství, č. 5/2019, s. 15 an.). Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Odůvodnění rozhodnutí musí účastníkům řízení umožňovat seznatelnost těch úvah soudu, jež byly relevantní pro výsledek řízení, a tím přezkoumatelnost soudního rozhodnutí z hlediska zákonnosti i věcné správnosti.

61. Proto Nejvyšší soud posoudil přiměřenost uložených trestů mimo dovolací důvody, a to z hlediska jejich souladu s ústavní zásadou proporcionality trestní represe, když obviněný namítá, že jejich uložením došlo k porušení zásady proporcionality a subsidiarity trestních sankcí.

62. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že soudy nižších stupňů uložily obviněnému tresty, co do druhu a jejich výměry, v souladu s ustanoveními trestního zákoníku. Současně své úvahy ohledně druhu a výše uložených trestů řádně odůvodnily. Obviněný byl totiž ohrožen v rámci trestní sazby podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody na 1 rok až 6 let. Trest zákazu činnosti mu pak bylo možné uložit podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku na 1 rok až 10 let. Nalézací soud potrestal obviněného nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 3,5 roku a trestem zákazu činnosti na 7 let, přičemž skutečnosti, ze kterých při úvahách o trestu vycházel podrobně rozvedl pod body 13-20 odůvodnění svého rozsudku, na které dovolací soud pro stručnost odkazuje. Odvolací soud, který z podnětu odvolání podaného obviněným přezkoumával výrok o trestu, shledal uložený trest odnětí svobody nepřiměřeně přísným a nově uložil obviněnému nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 2 let a trest zákazu činnosti v trvání 7 let. Skutečnosti, které při úvahách o trestu zvažoval, rozvedl v bodech 28-31 odůvodnění svého rozsudku, přičemž neopomněl ani zdůvodnit, proč nepostačilo uložit obviněnému trest odnětí svobody v podmíněné formě. Odvolací soud přitom neopomněl zohlednil ani dosavadní trestní bezúhonnost obviněného jako významnou polehčující okolnost. Nejvyšší soud na tuto část jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje a považuje za vhodné akcentovat zejména okolnosti dopravní nehody spočívající v úmyslném hrubém porušení zákonných povinností řidiče, které obviněnému při úvahách o trestu významně přitěžují. Pokud obviněný akcentuje, že i státní zástupce navrhoval před soudem prvního stupně uložení podmíněného trestu, je nutno uvést, že státní zástupce je v řízení před soudem stranou jako obviněný (viz § 12 odst. 7 tr. ř.). a o vině a trestu rozhoduje toliko soud. Jinak vyjádřeno, návrh státního zástupce na uložení určitého druhu a výměry trestu neznamená, že se soud od tohoto návrhu nemůže odchýlit, tento návrh není pro soud závazný.

63. Pokud jde o prohlášení viny, dovolací soud má ve shodě se soudem odvolacím za to, že jeho význam v posuzovaném případě nelze přeceňovat a hodnotit ho jako významnou polehčující okolnost, a to jednak proto, že bylo nalézacím soudem přijato až po provedeném dokazování (takový postup již od 1. 1. 2026 vylučuje ustanovení § 206e tr. ř.), a jednak proto, že sám obviněný ho svými postoji prezentovanými před soudy do určité míry relativizoval (tvrzení o protijedoucím vozidlu). Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že právní řád při prohlášení viny obviněnému negarantuje uložení mírného trestu. Ani přijaté prohlášení viny nebrání tomu, aby byl obviněný potrestán i trestem na horní hranici zákonné trestní sazby (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. II. ÚS 1873/23, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8 Tdo 258/2021). Jinak vyjádřeno, prohlášením viny nejsou zákonné limity při výměře trestu v rámci zákonem stanovené trestní sazby nikterak omezeny.

64. Lze připustit, že tresty, které odvolací soud obviněnému uložil, zejména pak trest odnětí svobody, se na první pohled mohou zdát přísné. Nejvyšší soud však po prostudování spisového materiálu dospěl k závěru, že uložené tresty odpovídají závažnosti porušených povinností, okolnostem činu a vzniklému následku. Nejedná se přitom o tresty extrémně přísné, které by byly v rozporu s principem proporcionality trestní represe a z něj plynoucí zásady přiměřenosti trestních sankcí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1404/2016, ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, nebo již státním zástupcem zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 Tdo 341/2024).

65. Závěrem dovolání obviněný brojí proti výrokům o náhradě nemajetkové újmy. Je třeba konstatovat, že argumentace obviněného v této části dovolání je do značné míry neurčitá. Obviněný pouze obecně zpochybňuje výši přiznaných náhrad, namítá nedostatečné dokazování ohledně intenzity vztahů poškozených k zemřelému, nesprávné hodnocení již poskytnutých pojistných plnění a absenci výslechů některých poškozených.

66. Ani tyto námitky nicméně uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají. Výrok o náhradě nemajetkové újmy je možné dovoláním napadnout pouze z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu druhé varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, publikovaný pod č. 51/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikované pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Výhrady obviněného však směřují výlučně proti skutkovým zjištěním a procesnímu postupu soudů, nikoli proti aplikaci příslušných ustanovení hmotného práva upravujících náhradu nemajetkové újmy. Dovolatel přitom ani nekonkretizuje, kterých poškozených se jeho námitky týkají, které konkrétní nároky považuje za nesprávně přiznané ani které ustanovení hmotného práva mělo být porušeno. Nejvyššímu soudu proto na tomto místě nezbylo, než odkázat na body 32-41 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který z podnětu odvolání podaného obviněným korigoval náhrady přiznané nalézacím soudem, když mimo jiné v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu diferencioval náhrady u jednotlivých poškozených podle příbuzenského poměru k zemřelému a zohlednil již vyplacená pojistná plnění, přičemž své závěry podrobně odůvodnil.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

67. Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované, ale ani žádné jiné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b“. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu