4 Tdo 490/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. a) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 490/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Zákonný soudce Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 490/2026-455 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného D. J., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 106/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 3 T 96/2024, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 3 T 96/2024 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli obvinění D. J. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) a V. B. uznáni vinnými, a to obviněný J. jako organizátor podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a obviněná B. přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku spáchaným ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): D. J. jako odsouzený vykonávající trest odnětí svobody ve věznici XY v soudním okrese XY v blíže nezjištěné době do 12. 4. 2023 neoprávněně užíval mobilní telefon, jehož prostřednictvím požádal obžalovanou V. B. o zaslání drogy pervitin do věznice, za tímto účelem ji opakovaně telefonicky kontaktoval, úkoloval ji, kdy a kam má jít, co od koho má převzít, a řekl jí, na kterého vězně má zásilku zaslat, načež V. B. vědomě opatřila od další osoby oděvní svršky s uschovanou látkou metamfetamin (pervitin), které zabalila do balíku a odeslala do Věznice XY na jméno odsouzeného M. K., jako odesílatele uvedla smyšlenou osobu T. G., zásilku odeslala z pobočky České pošty Ostrava 1 dne 12. 4. 2023 v 17.17 hodin J. J., přičemž zásilka byla do Věznice XY doručena dne 13. 4. 2023, kde byla téhož dne při kontrole zajištěna, neboť v ní byla ve švech ve dvou kusech černých bavlněných trenýrek zjištěna krystalická látka, ve které byla prokázána přítomnost látky metamfetamin v celkovém množství 1,8675 gramu, ve kterém bylo zjištěno 80,34 % (1,5 gramu) účinné látky metamfetamin, přičemž látka metamfetamin je uvedena v Seznamu psychotropních látek v Příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, vydaném na základě zmocnění zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách.

2. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Spoluobviněné byl za uvedenou trestnou činnost podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 60 odst. 1 písm. a), odst. 2, 5 tr. zákoníku a za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest domácího vězení ve výměře 12 (dvanácti) měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Podle § 60 odst. 4 tr. zákoníku stanovil soud prvního stupně, že spoluobviněná je povinna se po dobu výkonu trestu zdržovat v určeném obydlí, a to ve dnech pracovního klidu a pracovního volna po celý den, ve dnech všedních a pracovních od 12.00 hod do 7.30 hod, nebrání-li jí v tom důležité důvody. Dále podle § 61 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by se spoluobviněná vyhýbala nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu porušila sjednané podmínky jeho výkonu, zaviněně nevykonávala ve stanoveném období uložený trest či jinak mařila výkon tohoto trestu nebo nevedla řádný život, ji stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně odvolání směřující výlučně do výroku o trestu v neprospěch spoluobviněné. Obviněný rovněž podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které směřovalo toliko do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil shora citovaný rozsudek soudu prvního stupně ze dne 22. 10. 2024, sp. zn. 3 T 96/2024, ve výroku o trestu ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z tohoto rozsudku znovu rozhodl tak, že spoluobviněné uložil podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, pro jehož výkon spoluobviněnou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Obviněnému pak uložil podle § 283 odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon obviněného podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věci. Dále podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku také zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 3. 2025, sp. zn. 2 T 17/2025, a i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

5. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 4 Tdo 719/2025 tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2025, č. j. 13 To 106/2025-272, ve výrocích týkajících se obviněného D. J.. Současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc obviněného D. J. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň Nejvyšší soud rozhodl, že se podle § 265l odst. 4 tr. ř. obviněný nebere do vazby.

6. Následně soud druhého stupně o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 106/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek nalézacího soudu částečně zrušil, a to ve výroku o trestu ohledně obviněného D. J.. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil za nedotčené účastenství ve formě organizátorství k přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 283 odst. 1 tr. zákoníku a nedotčený přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku podle § 283 odst. 1 za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. II.Dovolání obviněného 7. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 106/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který dopadá na situace, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. V podaném dovolání obviněný předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů. Jeho primární námitka, na níž je vystavěno celé dovolání, pak spočívá v tom, že odvolací soud se dopustil extrémního porušení § 42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. (dále také jako „zákon o soudech a soudcích“), kdy podle něj rozhodoval senát v nesprávném složení.

8. V podaném dovolání obviněný následně uvádí, že odvolací senát nebyl náležitě obsazen, neboť ve věci rozhodoval senát 13 To ve složení JUDr. Eva Holasová, JUDr. Mgr. Ivana Doubková a JUDr. Eva Lamplotová, přestože místo JUDr. Evy Lamplotové měl správně v senátu zasedat JUDr. Ondřej Načeradský. Dovolatel připomíná, že jeho odvolání bylo poprvé soudu druhého stupně předloženo 17. 4. 2025, kdy ve věci bylo namístě uplatnit rozvrh práce Krajského soudu v Praze pro příslušné datum, tedy rozvrh práce Krajského soudu v Praze pro rok 2025 ve znění čtvrté změny rozvrhu práce ze dne 28. 3. 2025 s účinností od 1. 4. 2025. Podle tohoto rozvrhu práce měl senát 13 To rozhodovat ve složení JUDr. Lucie Černá, JUDr. Eva Holasová, JUDr. Ivana Doubková. Toto složení ovšem nebylo možné dodržet, neboť JUDr. Lucie Černá dne 24. 4. 2025 zemřela. Na tuto skutečnost poté reagovala pátá změna rozvrhu práce Krajského soudu v Praze, přičemž tento rozvrh práce určoval složení senátu 13 To takto: JUDr. Eva Holasová jako pověřená předsedkyně senátu a soudci JUDr. Mgr. Ivana Doubková a JUDr. Ondřej Načeradský. V tomto složení tento senát zasedal a dne 13. 5. 2025 vydal rozsudek sp. zn. 13 To 106/2025, jímž bylo jeho podané odvolání poprvé meritorně vyřízeno. Po kasačním zásahu Nejvyššího soudu byla věc znovu odvolacímu soudu předložena dne 23. 10. 2025, kdy byl platný rozvrh práce pro Krajský soud pro rok 2025 ve znění změny z 10. 10. 2025, který stále počítal se „stejným“ složením senátu 13 To, tedy se soudci JUDr. Holasovou, JUDr. Mgr. Doubkovou a JUDr. Načeradským. Teprve rozvrh práce Krajského soudu v Praze s účinností od 1. 1. 2026 změnil složení senátu 13 To tak, že v něm zasedali soudci JUDr. Holasová, JUDr. Mgr. Doubková a JUDr. Lamplotová.

9. Odvolací soud tedy dne 20. 1. 2026 rozhodoval ve složení, které předepisoval aktuálně účinný rozvrh práce, v čemž dovolatel vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení spatřuje extrémní porušení ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, a tedy porušení práva na zákonného soudce. Dovolatel namítá, že ačkoliv již byly ve věci učiněny více než podstatné úkony, tedy bylo provedeno dokazování a byl dokonce vydán rozsudek ve věci samé, došlo následně ke změně složení rozhodujícího senátu, a to zjevně pouze na základě organizačních potřeb odvolacího soudu v situaci, kdy všichni původně rozhodující soudci stále soudci zůstali, a to na konkrétním soudě, a dokonce v konkrétní agendě rozhodování o trestních věcech (JUDr. Načeradský byl z personálních důvodů od 1. 1. 2026 zařazen do senátu 14 To). Následně obviněný cituje část § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích. Poté akcentuje, že je evidentní, že změna rozvrhu práce účinná od 1. 1. 2026 nemohla mít vliv na složení senátu rozhodujícího ve věci vedené pod sp. zn. 13 To 106/2025, a to zejména proto, že a contrario k ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích již ve věci byla učiněna řada úkonů (všechny úkony, které připadaly v úvahu). Následně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3693/19 ze dne 12. 5. 2020, z nějž a contrario dovozuje, že v případě, kdy jsou ve věci provedeny podstatné úkony, tj. proběhne veřejné zasedání, jsou prováděny důkazy a je vydán rozsudek, nelze již do složení senátu zasahovat novým rozvrhem práce, pokud to nepodmiňuje zásadní okolnost toho typu, že některý z původních soudců již danou funkci soudce vykonávat nemůže.

10. Následně poukazuje na čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v kontextu pravidla (práva), že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Poté akcentuje, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15, konstatoval, že podstatou tohoto práva je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. Je třeba zároveň pamatovat na to, že smyslem tohoto ustanovení není pouze garantovat, že soudce bude vybrán podle zákonných pravidel, ale především to, že soudce bude vybrán podle předem stanovených transparentních pravidel dostupných a srozumitelných účastníkům řízení i veřejnosti. Změna rozhodujícího senátu bez respektu k potřebě zachování zákonného soudce a při porušení zákonného ustanovení § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je proto podle dovolatele vadou, která naplňuje dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.

11. Závěrem dovolatel Nejvyššímu soudu navrhuje, aby rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 13 To 106/2025, zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. K dovolání obviněného se dne 10. 6. 2026, pod sp. zn. 1 NZO 291/2026, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem zrekapituloval průběh řízení před soudy nižších stupňů, včetně skutečnosti, že ve věci již jednou rozhodoval Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného.

13. Následně rozvedl uplatněný dovolací důvod a v čem konkrétně spatřuje obviněný jeho naplnění. Poté se vyjádřil tak, že podané dovolání obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale že je zjevně neopodstatněné. Připouští, že původně senát 13 To odvolacího soudu rozhodoval ve složení JUDr. Eva Holasová, JUDr. Mgr. Ivana Doubková a JUDr. Ondřej Nečeradský, když po zrušení věci Nejvyšším soudem připadla věc opětovně do senátu 13 To, přičemž v době nového nápadu senát 13 To působil ve stejném složení senátu.

14. Pokud se dovolatel dovolává obecných zásad nezměnitelnosti senátu poté, co tento učinil ve věci kroky směřující k meritornímu rozhodnutí ve věci, tak podle státního zástupce obviněný odvíjí tuto zásadu od úkonů učiněných v původním řízení před zrušením předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem. Obviněný ovšem pomíjí, že po tomto zrušení věc tzv. obživne a k odvolacímu soudu fakticky „nově napadá“. V tomto směru pak odkazuje na obecné zásady rozvrhu práce pro úsek trestní v části B. bod 9), kdy tento bod byl dodržen. Akcentuje, že z rozvrhu práce nevyplývá, že po novém nápadu tzv. obživlé věci musí senát rozhodovat ve stejném složení.

15. Za rozhodující považuje, že po novém nápadu se JUDr. Ondřej Nečeradský nepodílel na žádném úkonu směřujícím k vyřízení věci, což nakonec ani obviněný netvrdí. Za takový úkon ve smyslu předestřeného nálezu Ústavního soudu nelze považovat ani prosté nařízení veřejného zasedání, které učinila předsedkyně senátu. Za první úkon je třeba považovat až konání veřejného zasedání, kdy senát rozhodoval ve složení platném v době jeho rozhodování. Podle státního zástupce by naopak senát nejednal v platném složení, pokud by v době konání veřejného zasedání byl členem rozhodujícího senátu i JUDr. Ondřej Načaredský, který v té době již členem senátu 13 To nebyl.

16. Závěrem vyjádření proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 tr. ř, podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.

17. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhajobě k případné replice. Ke dni rozhodování Nejvyšší soud případnou repliku neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

20. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

21. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem –advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Citovaný dovolací důvod tedy obsahuje dvě alternativy; vedle rozhodnutí věcně nepříslušným soudem může jít také o vadu, která spočívá v tom, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen (s výjimkou, že místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně). Věcně nepříslušným soudem se rozumí soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudu. V praxi se jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. TR NS 47/2008-T 1110). Kdyby rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Pojem, že soud nebyl náležitě obsazen, se vykládá tak, že obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů. Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce místo senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (rozh. č. 36/2012-II. Sb. rozh. tr.) apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. není dán.

23. V praxi Nejvyššího soudu je ovšem předmětný dovolací důvod interpretován šířeji, a to v tom smyslu, že se neomezuje pouze na výše uvedené případy. Z pohledu ústavního vymezení obsahu práva na zákonného soudce totiž vyplývá, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, odpovídají těm kritériím, jejichž podstatou a smyslem je zaručit zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Součástí tohoto základního práva je přidělování soudní agendy a určení složení senátů podle rozvrhu práce soudů. Tomuto požadavku koresponduje zákonná úprava rozvrhu práce v ustanoveních § 41 a § 42 zákona o soudech a soudcích. Současně je však vhodné připomenout, že ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 alinea 1 Listiny), je ochranou především proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a nelze jej zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 711/01 uveřejněný pod č. 66 ve sv. 26 Sb. nál. a usn. ÚS).

24. Zároveň je nutno připomenout, že základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny je především ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Zákaz odnětí zákonnému soudci společně s ústavním příkazem, aby příslušnost soudu (věcnou, místní, funkční, vnitrosoudně kompetenční) stanovil zákon, shrnujeme obecně pod právo na zákonného soudce. Listina zakazuje svévolné určování soudce. Projevuje se zde dlouhodobá zkušenost s aplikací práva (v rozpravě ve FS ČSFR bylo před přijetím Listiny připomenuto, že F. W., původně odmítající tuto zásadu jako samozřejmost, posléze uznal její opodstatnění, s ohledem na historické zkušenosti, neboť smyslem je čelit kabinetní justici). Právní normy jsou aplikovány lidmi, jejichž vnitřní motivace při rozhodování je obtížně zachytitelná. Lidem aplikujícím právo bude zákon díky své obecnosti vždy poskytovat prostor pro úvahu. Rozhodování je vždy vědomě či podvědomě ovlivňováno osvojenou sadou hodnot. (Jde o namátkový výčet faktorů, které by mohly mít vliv na skutečnost, že stejná či obdobná věc bude různými soudy rozhodnuta poněkud odlišně.) Dalším činitelem, který může více či méně otevřenou formou a více či méně jemnými a rafinovanými prostředky ovlivňovat úsudek členů soudního tělesa, je možnost přímého mocenského vlivu. Ze všech těchto důvodů byl formulován zákaz ustanovování soudů k té které konkrétní věci (soud vybraný a ustanovený ad hoc), stejně jako ústavní příkaz, aby osoba soudce byla určena pro typové případy předtím, než je podán konkrétní návrh, jímž jsou určeni konkrétní účastníci řízení. Je nutné zamezit možnosti, aby soudce či soud bylo možno měnit v závislosti na tom, kdo jsou konkrétní účastníci řízení o návrhu, předloženém soudu k rozhodnutí. Zásada zákonného soudce platí i pro delegování z důvodu vhodnosti, vylučování pro podjatost, ale i u prorogace (založení příslušnosti dohodou). Ústavní soud restriktivně vyložil možnost odnětí věci nalézacímu soudci odvolacím soudem – viz nález ve věci tzv. justiční mafie sp. zn. IV. ÚS 956/09. Vady v obsazení soudu nicméně musí účastník namítnout okamžitě a neschovávat si je až na dobu, kdy to bude výhodné.

25. V praxi pak rozdělování věcí mezi jednotlivá soudní oddělení a s tím související přidělování věcí jednotlivým soudcům upravuje zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, konkrétně ustanovení § 42 tohoto zákona. Podle § 42 odst. 1 zákona o soudech a soudcích v rozvrhu práce soudu se zejména a) jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních, b) stanoví okruh věcí, které se projednávají a rozhodují na pobočce soudu (§ 13), c) stanoví způsob rozdělení věcí mezi jednotlivá soudní oddělení, d) určují soudci, kteří budou zastupovat v jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout, e) určuje zastupování asistentů soudců, vyšších soudních úředníků, soudních tajemníků a soudních vykonavatelů působících v jednotlivých soudních odděleních pro případ, že nemohou provést úkony ve věci z důvodu nepřítomnosti nebo vyloučení anebo z jiných vážných důvodů. Současně podle § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení.

26. Jak je patrno z podaného dovolání, obviněný v dané věci nezpochybňuje vlastní přidělení věci v rámci odvolacího řízení do soudního oddělení 13 To, zpochybňuje toliko složení senátu tohoto soudního oddělení rozhodující o podaném odvolání, a to z důvodu změny složení senátu, když odkazuje na § 42 odst. 2 zákona o soudech o soudcích v platném znění. Taková argumentace je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale je zjevně neopodstatněná.

27. Předně je třeba uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že po zrušení prvního pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 13 To 106/2025, Nejvyšším soudem věc opětovně napadla u odvolacího soudu dne 23. 10. 2025. Věc napadla do soudního oddělení 13 To. Takový postup odpovídal tehdy platnému rozvrhu práce, konkrétně části B. bod 9), podle kterého „Věc zapsaná v rejstříku To, v níž bylo rozhodnutí krajského soudu zrušeno Nejvyšším soudem nebo Ústavním soudem, se po opětovném nápadu přidělí do soudního oddělení, které vydalo zrušené rozhodnutí; to neplatí, bylo-li takové oddělení zrušeno nebo jde-li o specializovanou věc.“, což nakonec nezpochybňuje ani obviněný. V té době soudní oddělení 13 To rozhodovalo ve složení JUDr. Eva Holasová, JUDr. Mgr. Ivana Doubková a JUDr. Ondřej Nečeradský.

28. Následně ovšem od 1. 1. 2026 došlo ke změně rozvrhu práce, kdy v soudním oddělení jako předsedkyně senátu působí JUDr. Eva Holasová a jako soudci JUDr. Mgr. Ivana Doubková a JUDr. Eva Lamplotová. Pro jistou přesnost je vhodné uvést, že JUDr. Ondřej Načeradský od tohoto data působí v soudním oddělení 14 To. O podaném odvolání obviněného pak bylo rozhodováno dne 26. 1. 2026, přičemž odvolací senát rozhodoval podle rozvrhu práce platného od 1. 1. 2026. Dovolatel má za to, že takovým postupem došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, když namítá, že ve věci již byly provedeny před 1. 1. 2026 podstatné úkony, které takový postup vylučují.

29. V dané věci jde tedy o výklad § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, podle kterého rozvrhem práce pro příští kalendářní rok nebo změnou rozvrhu práce nesmí být dotčeno rozdělení věcí, a pokud je to možné, ani zařazení soudců a přísedících do jednotlivých soudních oddělení, provedené před jejich účinností. To neplatí, nebyl-li ve věci učiněn žádný úkon nebo došlo-li ke zřízení nového soudního oddělení nebo jeho zrušení. Obviněný fakticky nezpochybňuje, že v době rozhodování odvolacího soudu senát rozhodoval ve složení, jež odpovídalo platnému znění rozvrhu práce. Obviněný se ovšem domnívá, že před vlastním meritorním rozhodováním odvolacího soudu byly ze strany odvolacího soudu provedeny podstatné úkony v jiném složení senátu, a proto nemohlo dojít ke změně rozvrhu práce, která by znamenala změnu zařazení soudců do jednotlivých soudních oddělení.

30. Předně je třeba uvést, že obviněný nijak nerozvádí, o jaké podstatné úkony se jednalo, což nepochybně představuje jistou vadu podaného dovolání. Zde je třeba uvést, že není úkolem dovolacího soudu si dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet; právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinné zastoupení obviněného v rámci odvolacího řízení obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Za takové situace se Nejvyšší soud může s uplatněnou argumentací vypořádat pouze obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Lze se toliko domnívat, že obviněný má za to, že se jednalo o úkony, které byly provedeny před prvním meritorním rozhodnutím odvolacího soudu, když z předloženého spisového materiálu vyplývá, že po opětovném nápadu věci u odvolacího soudu po jejím zrušení Nejvyšším soudem první úkon věci představovalo konané veřejné zasedání o podaném odvolání.

31. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že Nejvyšší soud má za to, že po opětovném nápadu věci u odvolacího soudu, tedy po tzv. obživnutí věci je nutno otázku, zda ve věci byly provedeny podstatné úkony směřující k vyřízení věci ve smyslu § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích vztahovat jen k těm úkonům, které byly provedeny po tzv. obživnutí věci v rámci odvolacího řízení. Jinak vyjádřeno, otázku, zda ve věci byly provedeny podstatné úkony směřující k vyřízení věci, nelze vztahovat k úkonům, které byly provedeny v původním odvolacím řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, které vedlo k tzv. obživnutí věci. V dané věci ovšem není pochyb o tom, že po tzv. obživnutí věci první úkon směřující k vyřízení věci představovalo konané veřejné zasedání, které se konalo dne 26. 1. 2026, tedy za účinnosti rozvrhu práce účinného od 1. 1. 2026. Za takové situace podle Nejvyššího soudu bylo složení senátu soudního oddělení 13 To správné a odpovídalo platnému rozvrhu práce. Nad rámec shora prezentovaného závěru je třeba zdůraznit, že provedená změna člena rozhodujícího senátu se týkala všech věcí, které napadly do tohoto předmětného soudního oddělení a které nebyly vyřízeny ke dni změny rozvrhu práce, takže lze vyloučit, že by se snad jednalo o nějakou účelovou změnu, která by směřovala k porušení práva na zákonného soudce v této konkrétní věci. Proto považuje dovolací soud uplatněné dovolání za zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

32. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu