4 Tdo 500/2025-122

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 6. 2025 o dovolání, které podala obviněná G. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 50/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 5 T 6/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné G. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2025, sp. zn. 5 T 6/2025, byla obviněná G. K. uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a odsouzena podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm měsíců. Pro výkon trestu byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

2. Uvedeného přečinu se obviněná podle zestručněných skutkových zjištění dopustila dne 8. 1. 2025 v 16:10 hodin v prodejně XY v Brně na XY tím, že v prodejně vzala čokoládové vajíčko s překvapením v hodnotě 54, 90 Kč, kondenzované mléko Piknik v hodnotě 31,90 Kč a dvě tyčinky Corny Big v hodnotě 14,90 Kč za kus, vše si schovala do kapes bundy a vyšla bez zaplacení zboží ven z prodejny, čímž způsobila společnosti Albert Česká republika, s. r. o., škodu ve výši 117 Kč. Popsaného jednání se obviněná dopustila i přesto, že za takový čin byla v posledních třech letech odsouzena i potrestána. Konkrétně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 9 T 114/2020, který nabyl právní moci téhož dne, byla uznána vinnou zločinem krádeže podle § 205 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který ji byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok, který vykonala dne 10. 3. 2022, a trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 89 T 97/2024, který nabyl právní moci téhož dne, byla uznána vinnou přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody na sedm měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu pětadvaceti měsíců a nad obviněnou byl vysloven dohled.

3. Rozsudek soudu prvního stupně obviněná napadla odvoláním, kterým brojila výlučně proti výroku o trestu s výhradou, že jde o trest extrémně přísný, který nevystihuje skutečnost, že v době činu byla bez práce, kradla z hladu i z nutkavé potřeby vyvolané abstinenčními příznaky a že odcizila věci zcela marginální hodnoty. Upozornila na to, že uhradila náklady spojené s trestním řízením a že je odhodlána se po propuštění na svobodu registrovat u úřadu práce a absolvovat rekvalifikační kurz. Připomněla také, že je matkou dvou nezletilých dětí, ke kterým má stanovenu vyživovací povinnost a o které chce pečovat. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 2. 2025, sp. zn. 8 To 50/2025, odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněné

4. Obviněná podala prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Bučka proti usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, které směřovala také proti výroku o vině z předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a formálně ho opřela o dovolací důvody označené podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. ovšem se slovní citací odpovídající dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř. Uvedla totiž, že namítá nesprávné hmotněprávní posouzení věci, zjevnou nepřiměřenost uloženého trestu a to, že odvolací soud rozhodl navzdory vadám řízení, které měl zohlednit. (Z uvedeného lze usuzovat na to, že obhájce zřejmě nezaznamenal novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., a proto uplatnil dovolací důvody v jejich historické podobě účinné do 31. 12. 2021.)

5. Dovolací námitky obviněná započala konstatováním, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců je nepřiměřeně přísný a že byl soudy stanoven v rozporu se zásadou přiměřenosti trestu zakotvenou v § 38 tr. zákoníku. Přestože nepopírá, že se skutku dopustila, a akceptuje i jeho právní kvalifikaci jako trestného činu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, považuje trest za zjevně neadekvátní okolnostem případu i svým osobním poměrům.

6. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [resp. písm. h)] je podle mínění obviněné založen tím, že soudy nevzaly náležitě v potaz polehčující okolnosti, které snižují škodlivost jejího činu. Mezi ně řadí obviněná zejména zanedbatelnou výši způsobené škody, která dosáhla přibližně 100 Kč, tíživou životní situaci, ve které se nacházela, a motivaci k trestné činnosti (věci vzala podle svých slov z hladu a pro abstinenční příznaky, které se u ní projevují nutkavou potřebou krást). Polehčuje jí také doznání a na ně navazující prohlášení viny, stejně jako lítost nad spáchaným činem a faktická snaha o řádný život (ta se projevila tím, že uhradila náklady trestního řízení, že navázala spolupráci s orgánem sociálně právní ochrany dětí ohledně svých nezletilých synů a že po propuštění na svobodu má zajištěné zaměstnání). Soudy neměly při ukládání trestu přehlédnout ani skutečnost, že je matkou dvou dětí, vůči nimž má vyživovací povinnost, které nemůže ve výkonu trestu ve věznici dostát. Zdůraznila, že za této situace měly soudy zvažovat možnost uložení mírnějšího, případně alternativního trestu, jakým je např. podmíněný trest odnětí svobody, obecně prospěšné práce či peněžitý trest, což jim umožňuje § 40 odst. 2 tr. zákoníku.

7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písmene h) tr. ř. [resp. písm. i)] obviněná spatřuje v extrémním nepoměru uloženého trestu k závažnosti spáchaného činu a poměrům obviněné. Nepodmíněný trest odnětí svobody podle jejího mínění postrádá výchovný efekt a jen zvyšuje riziko další recidivy, protože jeho výkon naruší pracovní začlenění obviněné, její kontakt s dětmi i snahu o psychiatrickou léčbu a stabilizaci životní situace. Argumentaci uzavřela konstatováním, že trestní právo má být prostředkem ultima ratio, nikoli prvoplánové represe bez individuálního posouzení.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [resp. písm. m)], je podle obviněné založen postupem odvolacího soudu, který navzdory vadám řízení před soudem prvního stupně, na které obviněná v řádném opravném prostředku výslovně poukazovala, její odvolání zamítl bez věcné argumentace a realizace hlubšího přezkumu. Tím porušil její právo na spravedlivý proces a efektivní odvolací přezkum.

9. Nejvyššímu soudu obviněná závěrem navrhla, aby zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a ve výroku o trestu také odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

10. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že tvrzené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. se fakticky vztahují k rozsudku soudu prvního stupně a že usnesení odvolacího soudu obviněná patrně chtěla napadnout dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který nesprávně označila písmenem l).

11. Státní zástupce dále zdůraznil, že obviněná ve svém dovolání jen opakuje argumentaci, kterou uvedla v odvolání, tj. že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je nepřiměřeně přísný. S touto námitkou se ovšem odvolací soud řádně vypořádal a přiměřeností trestu se dostatečně zabýval i soud prvního stupně, takže pro stručnost postačí odkázat na jejich odůvodnění, se kterým se státní zástupce ztotožnil.

12. Podle státního zástupce navíc námitka směřující proti přiměřenosti uloženého trestu neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Upozornil na judikaturu, podle níž lze přezkoumávat druh a výměru trestu v dovolání jen tehdy, pokud byl uložen trest, který zákon nepřipouští, nebo pokud byla překročena zákonná trestní sazba, což se v dané věci nenastalo. Skutečnost, že nesprávné zhodnocení polehčujících okolností a tvrzená neadekvátnost trestu nemůže založit dovolací přezkum rozhodnutí podle něj potvrzuje i judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Konkrétně státní zástupce upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, podle kterého pouhá námitka nepřiměřenosti trestu nepředstavuje nesprávné hmotněprávní posouzení.

13. Podle státního zástupce je možné otázku přiměřenosti trestu výjimečně posuzovat mimo rámec dovolacích důvodů, pokud by byl uložený trest zjevně v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Takové okolnosti ovšem musí obviněný v dovolání výslovně uplatnit a podložit konkrétními argumenty. A to se v daném případě nestalo. Obviněná neuvedla žádnou skutečnost, která by nasvědčovala tomu, že by uložený trest dosahoval intenzity protiústavnosti.

14. Závěrem státní zástupce shrnul, že žádná z námitek obviněné neodpovídá dovolacím důvodům vymezeným v § 265b tr. ř., a Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného než zákonem stanoveného důvodu. Zároveň vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

IV. Přípustnost a důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Jak už bylo shora uvedeno, zjistil, že obviněná uplatnila dovolací důvody s odkazem na písmena g), h) a l) prvního odstavce § 265b tr. ř. v jejich historické podobě účinné do 31. 12. 2021, ale fakticky svou dovolací argumentaci opřela o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., neboť konstatovala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci a že jí byl uložen trest mimo zákonnou trestní sazbu nebo jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští. Poslední z uplatněných dovolacích důvodů postavila na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo učiněno navzdory vadám řízení před soudem prvního stupně, na které obviněná v odvolání výslovně poukazovala. Zjevnou nesprávnost týkající se označení dovolacích důvodů, která evidentně padá na vrub obhájce obviněné, který zřejmě nezaznamenal novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., Nejvyšší soud ale nepokládá za důvod pro odmítnutí dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., protože s jistou mírou tolerance lze z obsahu podaného dovolání zjistit, o jaké dovolací důvody se obviněná reálně opírá a dovolání obviněné tak splňuje podmínky stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Věcný přezkum napadených rozhodnutí Nejvyšší soud neprovedl z jiné příčiny. Důvody, pro které bylo dovolání podáno, totiž nejenže neodpovídají § 265b odst. 1 písm. h), i) a m) tr. ř., ale ani jiným dovolacím důvodům v § 265b tr. ř. taxativně vymezeným.

16. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí soudů druhého stupně a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Právně fundovanou argumentaci má při tomto restriktivním pojetí zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

17. V kontextu výše uvedeného je namístě úvodem zdůraznit, že v posuzovaném dovolání se obviněná domáhá zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu a výroku o trestu z rozsudku soudu prvního stupně ve stručnosti s argumentací, že uložený trest nepodmíněného odnětí svobody v trvání sedmi měsíců je co do zvoleného druhu a výměry extrémně přísný a neodpovídá závažnosti spáchaného provinění ani osobním poměrům obviněné. Její námitky se v zásadě shodují s těmi, které uplatnila už v odvolání, které směřovalo také jen proti výroku o trestu. Výrok o vině obviněná řádným opravným prostředkem nenapadla a nerozporovala ho ani před soudem prvního stupně. Naopak v přítomnosti svého obhájce v hlavním líčení konaném dne 11. 1. 2025 po řádném poučení s vědomím všech důsledků takového úkonu, protože soud prvního stupně postupoval přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř., prohlásila, že je vinna spácháním skutku popsaném v návrhu na potrestání a že souhlasí s právní kvalifikací v žalobním návrhu uvedenou. Soud prvního stupně poté usnesením podle § 206c odst. 4 tr. ř. prohlášení viny přijal. Za tohoto procesního stavu věci není přezkum výroku o vině v rámci dovolacího řízení v zásadě možný a Nejvyššímu soudu nezbylo, než se v posuzované věci omezit na posouzení důvodnosti dovolání ve vztahu k napadenému výroku o trestu (srovnej § 206c odst. 7 tr. ř. a přiměřeně rozhodnutí publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

18. Obviněná se přezkumu výroku o trestu Nejvyšším soudem domáhala s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. První ze zmíněných dovolacích důvodů je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Žádnou takovou vadu ale obviněná v dovolání napadenému výroku o trestu nevytkla. Všechny její dovolací námitky směřují jen proti druhu a výměře uloženého trestu.

19. Výhrady vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Taková pochybení ovšem obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku soudům nižších stupňů nevytýkala.

20. Obviněná se v dovolání soustředila jen na přílišnou přísnost uloženého trestu, která sama o sobě nemůže přezkum napadeného rozhodnutí zásadně vyvolat. K tomu je namístě znovu poukázat na už zmíněné rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, podle kterých se dovoláním nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdy nebyla důsledně respektována ustanovení trestního zákoníku, která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání. Připomenout lze i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, ve kterém Nejvyšší soud striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, ve kterém Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení.

21. Jen zcela výjimečně je možné mimo dovolací důvody připustit přezkum napadeného rozhodnutí tam, kde byl uložen trest zjevně extrémně přísný a nespravedlivý, protože dovolací řízení se, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). O takový případ se ale v posuzované věci nejedná.

22. Soud prvního stupně, který obviněné uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, akceptovatelně vyložil, jakými úvahami se při ukládání tohoto trestu řídil. Uvedl, že obviněná je osobou již osmkrát trestanou, z toho sedmkrát za majetkovou trestnou činnost, přičemž v minulosti na ni bylo působeno jak alternativními tresty (podmíněným odnětí svobody, dohledem probačního úředníka i obecně prospěšnými pracemi), tak opakovaně i nepodmíněným trestem odnětí svobody. Žádný z uložených trestů neměl u obviněné předpokládaný nápravný efekt. Nejlépe je to čitelné ze skutečnosti, že obviněná se přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, za který je nyní sankcionována, dopustila nejen poté, co byla dne 10. 8. 2022 propuštěna z posledního výkonu trestu odnětí svobody, který jí byl uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2021, sp. zn. 91 T 33/2021, ale i ve zkušební době následujícího odsouzení, tentokrát k podmíněnému trestu odnětí svobody s dohledem, který jí byl uložen trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 89 T 97/2024, tedy jen necelé dva měsíce před skutkem. Ani pohrůžka dalšího věznění tedy obviněnou nepřiměla vést řádný život a obviněná se i nadále dopouští majetkově motivované trestné činnosti. Za těchto okolností jiný druh trestu než nepodmíněné odnětí svobody, nepřichází do úvahy. Skutečnosti, že obviněná se k činu doznala, prohlásila svou vinu a odcizila zboží v hodnotě jen těsně přesahující 100 Kč, soud prvního stupně zohlednil jako významné polehčující okolnosti, pro které trest odnětí svobody vyměřil ještě na téměř samé dolní hranici zákonné trestní sazby, která podle § 205 odst. 2 tr zákoníku činí šest měsíců až tři roky. Odvolací soud pak v souvislosti s námitkou uplatněnou v řádném opravném prostředku konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu s § 38 až 42 tr. zákoníku, neboť zvolený druh ani výměru trestu nelze mít za nepřiměřeně přísné vzhledem k trestní minulosti obviněné a nezpochybnitelnému faktu, že možnosti její nápravy jiným druhem trestu jsou výrazně limitovány, což obviněná dává svým chováním jasně najevo. Současně odvolací soud uvedl, že pro podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody nebyly vzhledem k dosavadnímu způsobu života obviněné a poměrům, ve kterých žije, splněny podmínky dané v § 81 odst. 1 tr. zákoníku (viz odst. 6 a 7 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud se zabýval i možností aplikace § 58 tr. zákoníku a odmítl ji s akcentem na to, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, a navíc je nesporné, že obviněná si z předchozích odsouzení nevzala žádné ponaučení a stále páchá majetkovou trestnou činnost, takže trest v kratší výměře než zákonem stanovené, není k její nápravě dostačující. Proti takovým závěrům v zásadě nelze mít výhrad, protože z trestního spisu je patrné, že obviněná byla i přes svůj poměrně mladý věk už opakovaně soudně trestána za majetkovou trestnou činnost a v podstatě žádný z doposud uložených trestů na ni neměl potřebný nápravný účinek. Podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem obviněnou o dalšího páchání krádeží neodradilo, trest obecně prospěných prací se rozhodla z vlastí vůle nevykonat a opakované krátkodobé tresty nepodmíněného odnětí svobody zatím také neměly na její chování kýžený reparační účinek. Po propuštění z posledního výkonu trestu odnětí svobody obviněná nevyvinula žádnou snahu najít si práci (byla sankčně vyřazena úřadem práce ze seznamu uchazečů o zaměstnání), přestože má stanovenou vyživovací povinnost ke svým dětem a má řadu dluhů. Žila v zahrádkářské kolonii v chatce, jméno jejíhož majitele ani nezná, peníze k obživě si opatřovala drobnými krádežemi nebo žebráním. Je sice matkou dvou nezletilých synů, ale dlouhodobě o ně nepečuje. Všechna tato zjištění týkající se osobnosti obviněné a jejich poměrů výrazně devalvují věrohodnost její ústně proklamovaného odhodlání vést už řádný život. Nelze přehlédnout ani to, že obviněná má sklony bagatelizovat trestnou činnost, které se dopouští, a omlouvat své chování (viz protokol o hlavním líčení). Potřebný náhled a upřímná snaha zajistit si legální zdroj příjmů jsou přitom logickou podmínkou pro závěr o tom, že je možné nápravy obviněné dosáhnout i trestem uloženým mimo zákonodárcem stanovenou trestní sazbu v § 205 odst. 2 tr. zákoníku, která se jinak s ohledem na skutkové okolnosti tohoto případu, především výši způsobené škody, vskutku jeví jako velmi přísná. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že poukaz obviněné na § 40 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že soudům nižších stupňů umožňoval uložit jí mírnější trest, není v této věci přiléhavý. Prohlášením viny ve smyslu § 206c odst. 1 tr. ř. obviněná vyjádřila na základě vlastní vůle souhlas s tím, že naplnila všechny znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, mezi které patří i příčetnost v době spáchání činu, přičemž skutková tvrzení obsažená v návrhu na potrestání (ale ani důkazy, o které se návrh opíral) nenasvědčovala zmenšené příčetnosti, která je základní podmínkou pro aplikaci § 40 odst. 2 tr. zákoníku (viz § 40 odst. 1 tr. zákoníku).

23. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nezjistil naplnění některého z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nemohl ani přisvědčit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jehož druhou alternativu obviněná ve svém dovolání uplatnila [byť vadně poukazem na § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.].

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

24. S odkazem na shora uvedená zjištění Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněné G. K., které bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání obviněné III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství IV. Přípustnost a důvodnost dovolání V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu