4 Tdo 503/2014
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni je nepřípustné. Důvodem je, že napadené usnesení, které se týkalo výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu trestního řádu.
Citované zákony (11)
Rubrum
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 503/2014 Datum rozhodnutí: 22.04.2014 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Loupež, Vydírání Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku, § 175 odst. 1,2 písm. e) tr. zákoníku, § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 503/2014-19 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. dubna 2014 o dovolání obviněného M. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, který rozhodl o stížnosti v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 3 T 50/2012, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. s e dovolání obviněného M. K. o d m í t á .
Odůvodnění
: Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 9. 9. 2013, sp. zn. 3 T 50/2012, podle § 330a odst. 2 tr. ř. a § 86 odst. 1 tr. zákoníku rozhodl, že obviněný M. K. (dále jen „obviněný“) vykoná trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem téhož soudu ze dne 13. 8. 2012, č. j. 3 T 50/2012-524, který nabyl právní moci dne 2. 10. 2012, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného vyslovení dohledu v rozsahu stanovenému trestním zákoníkem. Podle § 86 odst. 4 tr. zákoníku, § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Proti takovému usnesení podal obviněný stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Naposledy citované usnesení soudu druhého stupně napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně dovoláním, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, zrušil v celém rozsahu, a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl. K podanému dovolání se ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že ačkoliv citované usnesení Krajského soudu v Plzni je rozhodnutím soudu druhého stupně, nelze jej považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. K tomu poukázal na taxativní výčet takových rozhodnutí v § 265a odst. 2 tr. ř. a na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž za rozhodnutí ve věci samé nelze považovat mimo jiné ani rozhodnutí soudů ve vykonávacím řízení. Státní zástupce proto v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť není přípustné. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zjišťoval, zda jsou splněny podmínky jeho přípustnosti. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodoval ve druhém stupni a zákon to připouští. Ustanovení § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. stanoví, že rozhodnutím ve věci samé se rozumí a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, případně ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, b) rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, c) usnesení o zastavení trestního stíhání, d) usnesení o postoupení věci jinému orgánu, d) usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, f) usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, g) usnesení o schválení narovnání, nebo h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g). Z citovaného ustanovení vyplývá, že dovolání nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí v trestních věcech, neboť není univerzálním opravným prostředkem. Rozhodnutí, které lze dovoláním napadnout, musí splňovat kumulativně stanovené podmínky – musí směřovat proti rozhodnutí soudu, které je pravomocné a stalo se tak konečným, závazným, řádnými opravnými prostředky nezměnitelným, přičemž právní moci nabylo v řízení před soudem druhého stupně a zákon dovolání připouští, tj. musí se jednat o rozhodnutí ve věci samé, jež zákonodárce taxativně vymezil (srov. shora). Žádné jiné rozhodnutí pro účely dovolání, které nepatří do tohoto okruhu, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Z těchto skutečností je mimo jakoukoliv pochybnost, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 9 To 342/2013, kterým bylo pravomocně rozhodnuto o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o tom, že vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody, nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu znění § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř., a tudíž není proti němu dovolání přípustné. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jej shledal nepřípustným. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. dubna 2014 Předseda senátu: JUDr. Jiří Pácal Vypracoval: JUDr. Drahomír Drápal
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.