4 Tdo 506/2026

Rubrum

4 Tdo 506/2026-3495 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovoláních obviněných 1. L. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Pankrác, a 2. L. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 7 To 94/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2024, t a k t o :

Výrok

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. H., odmítá.

II. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje napadené usnesení v části týkající se obviněného L. H., a zároveň se ruší všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze ukládá, aby věc obviněného L. H., znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný L. H., nebere do vazby.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2025, sp. zn. 3 T 7/2024, byli obvinění L. H. ml. a L. H. st. uznáni vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, a to nikoli jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku. Podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 byli odsouzeni obviněný L. H. ml. k trestu odnětí svobody na 8,5 roku a obviněný L. H. st. k trestu odnětí svobody na 5 let. Pro jeho výkon byli oba zařazeni do věznice s ostrahou, obviněný L. H. ml. podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku a obviněný L. H. podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. rozhodnuto o adhezních nárocích poškozených.

2. Trestné činnosti se obvinění dopustili podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině a blíže rozvedených v odůvodnění rozsudku ve stručnosti následovně.

3. Obviněný L. H. ml. tím, že v období nejméně od 13. 11. 2012 do 17. 10. 2019 v úmyslu obohatit se, zneužil důvěřivosti celkem 28 ve výroku o vině specifikovaných poškozených a pod nepravdivou záminkou výhodných investic na kapitálovém trhu od nich ke škodě na jejich majetku vylákal finanční prostředky v celkové výši 52 375 718 Kč, které nikdy v jejich prospěch neinvestoval a užil je pro svoji potřebu, případně část z nich ponechal svému otci, obviněnému L. H. st., jenž synovi důvěřoval a z jeho podnětu sám jednotlivé investory oslovoval a svým jménem s nimi uzavíral smlouvy o půjčce nebo úvěru, na jejichž základě odeslali peníze na jeho účet, ze kterého je pak přeposílal na účet syna, aby je ve prospěch poškozených investoval (z odůvodnění rozsudku vyplývá, že jeho otec část z nich vracel dřívějším investorům nebo z nich vyplácel údajný zisk).

4. Obviněný L. H. st. v témže období na různých místech v Praze i jinde po dohodě s obviněným L. H. ml., kterému důvěřoval, že zhodnotí finanční prostředky obchodováním na kapitálovém trhu, využíval svého renomé a pověsti úspěšného manažera nadnárodních obchodních společností k tomu, aby sháněl a komunikoval s potenciálními investory, s nimiž následně uzavíral simulované smlouvy o půjčce či úvěru, fakticky ale měl jejich finanční prostředky podle ústní dohody s investory zasílat svému synovi obviněnému L. H. ml. pro účely obchodování na burze. V některých případech ovšem finanční prostředky synovi k investování nepředal a aby se obohatil, ponechal si je. Uvedeným jednáním způsobil ve výroku specifikovaným poškozeným škodu v celkové výši 25 492 900 Kč.

5. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba obvinění a poškozené E. K. a M. K. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 7 To 94/2025, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného L. H. ml. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o náhradě škody, které se ho týkaly a byly opřeny o § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř., a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že tyto poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních s vysvětlením, že jim v adhezním řízení nelze přiznat pohledávku z náhrady škody, protože obviněný je v insolvenčním řízení. Odvolání obviněného L. H. st. podle § 256 tr. ř. zamítl jako neopodstatněné. Odvolání poškozených E. K. a M. K. podle § 253 odst. 1 tr. ř., zamítl jako podaná neoprávněnými osobami. II. Dovolání obviněných Dovolání obviněného L. H. ml.

6. Obviněný L. H. ml. podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Simony Hinkelmannové dovolání, aniž by specifikoval rozsah, ve kterém ho napadá, přestože jde o jednu z obligatorních náležitostí dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Označil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vlastní argumentace obviněného pak směšuje námitky proti skutkovým zjištěním podřazené pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vady právního posouzení staví na skutkových závěrech, které se významně liší od těch, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů.

7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný konkrétně spatřoval ve zjevném rozporu skutkových zjištění o tom, že žádná část finančních prostředků poškozených nebyla použita k investování na kapitálovém trhu, s jeho výpovědí v hlavním líčení dne 26. 2. 2025, s výpisy z bankovního účtu č. XY, s výpovědí poškozeného Z. P. a také s listinným důkazem označeným jako výpis z účtu brokera TransAct Futures vedeného na jeho jméno, z něhož je patrné, že ještě v roce 2015 se na něm nacházel zůstatek v částce 2 milionů USD (na č. l. 2379 tr. spisu). Posledně jmenovaný důkaz podle obviněného soudy navíc náležitě nezhodnotily, čímž zatížily řízení vadou tzv. opomenutého důkazu. Jeho obhajoba, že finanční prostředky poškozených investoval, aniž by je převáděl ze svého bankovního účtu, na který byly zaslány jeho otcem, prostřednictvím již existujících zůstatků na obchodních účtech, jimiž disponoval, jelikož se snažil minimalizovat náklady spojené s převody a měnovými konverzemi, tak zůstala v podstatných bodech nevyvrácena. To je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, který judikoval, že je úkolem soudů tvrzení obviněného důsledně vyvracet, nikoli pouze obecně zpochybňovat. Pokud soudy své závěry stavěly mimo jiné na tom, že při své výpovědi v hlavním líčení obviněný L. H. ml. vystupoval nepřesvědčivě, měly blíže konkretizovat, co tím myslí. Za problematické označil dovolatel i přesvědčení soudů, že ho z podvodného jednání usvědčuje reakce spoluobviněného L. H. st., jeho otce, který vše ohlásil policii a následně se psychicky zhroutil.

8. Další výhrady obviněný směřoval proti rozsahu provedeného dokazování ke zjištění, zda v období let 2013 až 2017 na burze obchodoval. Orgány činné v trestním řízení podle něj neprověřily všechny relevantní brokerské společnosti a své šetření omezily pouze na společnosti Interactive Brokers a TransAct Futures, které ani neposkytly výpisy z obchodních účtů, které u nich měl obviněný zřízené. Obviněný na svou obhajobu opakovaně uváděl, že disponuje i zahraničními bankovními účty, ovšem orgány činné v trestním řízení prověřovaly pouze jeho účty vedené v České republice. Jen z výpovědi jeho otce, o kterou soudy posléze své závěry opřely, nelze dovodit, že by dovolatel na kapitálovém trhu nikdy neobchodoval. Pokud to tvrdila i svědkyně V. T., šlo o informaci z doslechu, převzatou od jeho otce.

9. Za nedostatečně důkazně podložený obviněný označil i závěr soudů, že excelovské tabulky prezentující vývoj investic byly smyšlené. Soudy údaje v nich uvedené neporovnaly s reálnými daty.

10. V rozporu s obsahem provedených důkazů je podle dovolatele i zjištění soudů, že spoluobviněný L. H. st. jednal z jeho podnětu jako tzv. živý nástroj. Zdůraznil, že případné investory jeho otec vyhledával výlučně z vlastní iniciativy, bez jakýchkoli pokynů či koordinace z jeho strany, a komunikoval s nimi samostatně a bez jeho přispění. V této souvislosti dovolatel poukázal na svou vlastní výpověď, na výpověď svého otce a výpovědi jednotlivých poškozených, či obsah e-mailové komunikace mezi oběma obviněnými. Z chybného závěru soudů, které jej označily za pachatele jednajícího prostřednictvím živého nástroje, pak dovodil vadu nesprávného hmotněprávního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro absenci podvodného úmyslu.

11. V navazující části své dovolací argumentace obviněný L. H. ml. vyloučil, že by svého otce informoval o existenci jakéhosi softwaru vysoké hodnoty, který sám vytvořil a který měl eliminovat riziko ztráty při obchodování, jenž podle soudů u některých poškozených představoval hlavní motiv k investování. Zdůraznil, že svého otce naopak opakovaně pravdivě seznamoval s povahou obchodování a s riziky s tím spojenými. Pokud obviněný L. H. st. investorům prezentoval odlišné či zkreslené informace, nelze to přičítat k jeho tíži. V této souvislosti opět odkázal na to, že s poškozenými jednal výlučně jeho otec. K tomu obviněný připomněl, že obdobné výhrady uplatnil již v odvolacím řízení, avšak odvolací soud se s nimi v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. II. ÚS 2564/12, nevypořádal.

12. Ze shora uvedených výtek obviněný L. H. ml. dovodil nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. z důvodu absence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým následkem.

13. Obviněný také namítl, že soud prvního stupně pochybil, pokud mezi poškozené zahrnul osoby, které, jak samy uvedly ve svých výpovědích, poskytovaly finanční prostředky otci obviněného za účelem jejich zhodnocení bez ohledu na způsob, jakým toho mělo být dosaženo, anebo jako bezúčelovou půjčku. Tuto vadu následně nenapravil ani odvolací soud, ačkoli k tomu měl příležitost. U daných osob totiž nelze hovořit o jejich uvedení v omyl.

14. Ke znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, kterým je způsobení škody, obviněný L. H. ml. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil proti tomu, že jsou mu kladeny za vinu i dílčí útoky, v nichž figuroval pouze jako nástroj k vlastnímu obohacení svého otce. V takových případech totiž jeho bankovní účet sloužil pouze jako prostředek k převodu financí mezi účty poškozených a účtem obviněného L. H. st., na který peněžní vklady odesílal. Dále uvedl, že jsou mu přičítány i útoky, u nichž žádné platby v rozsahu uvedeném ve výroku odsuzujícího rozsudku na jeho účet připsány nebyly, jak ostatně vyplývá i z výpisů z jeho bankovních účtů. V této souvislosti obviněný odkázal na e-mailovou komunikaci se svým otcem ze dnů 30. 5. 2018, 30. 5. 2019, 4. 4. 2017, 25. 11. 2015 a 5. 11. 2018, kterou v průběhu trestního řízení předkládal, avšak soudy ji odmítly jako důkaz provést, čímž podle něj založily vadu tzv. opomenutého důkazu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. K právnímu posouzení skutku dovolatel soudům nižších stupňů vytknul, že všechny útoky kvalifikovaly jako pokračující trestný čin podvodu, aniž by poukázaly na důkazy, ze kterých dovodily existenci společného záměru, který je má spojovat. Uvedl, že v roce 2012 zaslal finanční prostředky na svůj obchodní účet za účelem obchodování na burze a s těmi následně nakládal jako s vklady svých investorů. Zopakoval, že částky přijaté na svůj bankovní účet od poškozených nepřeváděl na účet obchodní, neboť peníze jsou věcí druhově určenou a na obchodním účtu měl k dispozici dostatek financí. Podotkl, že v roce 2015 disponoval na tomto účtu přibližně 2 miliony USD. Nadbytečné převody peněz by byly spojeny s poplatky. Současně akcentoval, že tytéž námitky uplatnil v řízení odvolacím, ale odvolací soud je vypořádal jen odkazem na shodný modus operandi v jeho jednání.

16. Obviněný L. H. ml. nesouhlasil ani s právním závěrem o subjektivní stránce, tj. že byl od počátku svého jednání veden úmyslem spočívajícím v opakovaném uvádění investorů v omyl za účelem vlastního majetkového prospěchu. Namítal, že soudy rezignovaly na individualizované posouzení jednotlivých dílčích útoků a prokázání jeho úmyslu ve vztahu ke každému z nich zvlášť. Soudy také zcela pominuly, že v průběhu let zaslal svému otci na bankovní účet částky v řádu desítek milionů korun, které měly sloužit k vrácení investic. Nereflektovaly ani skutečnost, že řada plateb od obviněného L. H. st. na jeho účet byla zaslána s poznámkou „půjčka“ nebo „od táty“, a i takové platby, kdy nedošlo ke vzniku reálné škody na cizím majetku, hodnotily jako součást trestné činnosti.

17. Závěrem obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání. Současně požádal, aby byl podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon napadaného rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání. Dovolání obviněného L. H. st.

18. Obviněný L. H. st. napadl usnesení odvolacího soudu dovoláním prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Čížkové a opřel ho o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se slovní citací, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

19. Namítl, že skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, výslovně vylučují, že jednal v podvodném úmyslu, a přesto byl odsouzen jako spolupachatel podvodu. Soudy nižších stupňů naopak přisvědčily jeho obhajobě, že svému synovi důvěřoval a o jeho podvodném jednání nevěděl. Je přesvědčený o tom, že nepřímý úmysl podvést poškozené nelze dovozovat jen z toho, že neoznámil trestnou činnost svého syna či jí nezabránil, jak uzavřely oba soudy, které tím nepřípustně rozšířily trestní odpovědnost. Závěrem soudům nižších stupňů vytknul, že se ve svých rozhodnutích nevyvarovaly užití neurčitých formulací (např. spojení „v některých případech“), a nekonkretizovaly, ke kterým dílčím útokům se jejich zjištění vztahují, čímž se napadená rozhodnutí stala nepřezkoumatelnými.

20. Nejvyššímu soudu obviněný L. H. st. navrhl, aby podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státní zastupitelství

21. K dovolání obviněných se podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

22. K dovolacím námitkám obviněného L. H. ml. státní zástupce konstatoval, že jde o identické argumenty, které uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a se kterými se tyto soudy detailně a úplně vypořádaly (viz body 251 až 265 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a body 23 až 30 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), což samo o sobě je zpravidla důvodem pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

23. Podle státního zástupce obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v jeho první variantě, protože všechny své námitky směřoval ve skutečnosti jen proti tomu, jak soudy hodnotily důkazní situaci. Navíc obviněným namítané extrémní rozpory reálně neexistují. Bylo bezpečně zjištěno, že došlo k převodům finančních prostředků od poškozených na účet obviněného L. H. st., který je následně zasílal obviněnému, jakož i skutečnost, že poškození peníze obviněnému skrze jeho otce poskytli vycházeje z mylného předpokladu, že budou v souladu s prezentovanými informacemi využity k investování a zhodnoceny, k čemuž fakticky nedošlo, protože obviněný je použil pro sebe. Podle státního zástupce důkazy jasně prokazují, že obviněný se aktivně podílel ve spolupráci se svým otcem na přilákání investorů zasíláním pravidelných smyšlených reportů o výnosech investic a tvrzením o existenci softwaru, který měl zamezit vyšším ztrátám při obchodování. Pokud obviněný v letech 2019 až 2020 zaslal na účty brokerských společností určité prostředky, jednalo se jen o marginální částky ve vztahu k celkovému objemu investic, kterými se snažil řešit svůj v té době již rozsáhlý problém. Současně státní zástupce poukázal na to, že obviněný se měl svým rodinným příslušníkům svěřit, že ve skutečnosti nikdy neinvestoval. O tom, že jde o pokračující trestný čin podvodu podle státního zástupce vypovídá zjevný podvodný úmysl obviněného, který byl dán od samého počátku, a shodný modus operandi jednotlivých útoků.

24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný L. H. ml. rovněž uplatnil, státní zástupce konstatoval, že vznesené námitky mu neodpovídají, neboť obviněný aplikuje odlišné právní posouzení na vlastní skutkovou verzi, kterou námitkami fakticky prosazuje.

25. K dovolání obviněného L. H. st. státní zástupce nejprve uvedl, že vzhledem k tomu, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, měl uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Následně konstatoval, že dovolatelem uplatněné námitky sice odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně jsou zjevně neopodstatněné. V této souvislosti odkázal na body 269 až 271 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a body 23, 31 až 34 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v nichž jsou obsažena finální skutková zjištění. Přisvědčil obviněnému v tom, že z provedeného dokazování skutečně vyplynulo, že svému synovi důvěřoval a o jeho podvodném jednání nevěděl. Pokud by obviněný veškeré finanční prostředky získané od investorů svému synovi předal k investování, nebylo by možné u něj dovodit trestní odpovědnost. On si však navzdory ujednáním se svými klienty část finančních prostředků ponechával, aniž by k tomu byl oprávněn, a to na jejich úkor. Právě tímto jednáním podle státního zástupce naplnil znaky zločinu podvodu, přičemž jednal ve formě nepřímého úmyslu, neboť byl minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeným způsobit škodu, když si „započítával“ výnosy ze svých investic, aniž by ověřoval, jak jeho syn s poskytnutými prostředky nakládá a zda tyto investice opravdu dosahují deklarovaných výnosů.

26. Závěrem státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obou obviněných podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasil s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky dovolacího řízení, takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky obviněného musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.

28. Po seznámení se s obsahem trestního spisu Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že převážná většina dovolacích námitek obviněným L. H. ml. podřazených § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, protože fakticky se jedná jen o výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. Obviněný nepoukázal na tzv. extrémní rozpory, ale na základě vlastních úvah a vlastního hodnocení tvrdil, že skutková zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud aproboval, jsou nesprávná. Taková argumentace se míjí s podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož smyslem je postihnout závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, protože je ovládáno zásadami vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o zjišťované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Ostatně i z judikatury Ústavního soudu jasně plyne, že důvodem pro zrušení pravomocného soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení zásad pro hodnocení důkazů, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

29. Obviněný se dovolacími námitkami domáhá pro sebe výhodnějšího skutkového závěru, že na burze ve skutečnosti obchodoval a investice poškozených zhodnocoval, přičemž krach celého systému nenastal v důsledku jeho podvodného jednání, nýbrž byl způsoben několika na sebe navazujícími neúspěšnými obchody, což je podle něj běžné riziko investování. Nelze mu přičítat k tíži, že jeho otec ujišťoval poškozené, že riziko ztráty celého vkladu je prakticky nulové, jelikož obviněný měl vyvinout software, který takovým ztrátám zabrání. Svému otci totiž nic takového netvrdil, a naopak jej opakovaně seznamoval s riziky investic a vyzýval jej, aby o nich informoval i poškozené.

30. Nejvyšší soud k tomu odkazuje na body 251 až 268 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v nichž soud prvního stupně přehledně a logicky vyložil, z jakých důkazů vycházel při svých skutkových zjištěních o tom, že obviněný finanční prostředky poškozených nikdy neinvestoval a ani neměl takový úmysl, naopak si je ponechal pro svoji potřebu, případně je používal k tomu, aby zakryl charakter své trestné činnosti a oddálil její odhalení. Za stejným účelem pravidelně vyhotovoval i nepravdivé tabulky o údajných výnosech údajně investovaných finančních prostředků, které mu poškození skrze jeho otce poskytli pod příslibem vysokého zisku a nízké míry investičního rizika. Závěry soudu prvního stupně přezkoumal odvolací soud a aproboval je jako správné a přesvědčivé (viz body 23 až 30 odůvodnění napadeného usnesení). Konstatoval, že díky systematickému a pečlivému postupu policejního orgánu byly spolehlivě zmapovány veškeré finanční toky mezi poškozenými a oběma obviněnými a bylo zjištěno, že vklady jednotlivých poškozených byly zasílány nejprve na účet L. H. st., který je následně přeposílal svému synovi, L. H. ml., případně si část z nich ponechal jako svou provizi či podíl na zisku nebo z nich hradil pohledávky jiných investorů, kteří finanční prostředky poskytli dříve. Výpovědi svědků současně prokazují, že smlouvy o půjčce či úvěru byly formalizovány jako bezúčelové, ovšem mezi smluvními stranami existovala jasná ústní dohoda o tom, že jsou určeny k investování na amerických trzích. To ostatně potvrdil i sám obviněný L. H. st., který vysvětlil, že tuto formu zvolil s cílem vyhnout se nějakému devizovému přestupku, protože, jak se informoval v ČNB, na burze sice mohl obchodovat každý, ovšem primárně s rodinnými finančními prostředky. Z provedeného dokazování dále vyplynulo, že prvními investory byli nejbližší rodinní příslušníci obviněného L. H. ml., včetně jeho otce, který navíc na základě reportů o vysokém zhodnocení investic následně aktivně zajišťoval další investory, a to po dohodě se svým synem, jak dokládá i jejich vzájemná e-mailová komunikace. Z té je patrné, že obvinění společně připravovali informační materiály určené investorům, přičemž obviněný L. H. ml. v této komunikaci zmiňoval existenci údajného systému či vlastního know-how s vysokou hodnotou, který měl zamezit vyšším ztrátám financí; pokud jeho otec následně uvedený systém nazýval jako „software“, jde o okolnost nepodstatnou pro trestnost posuzovaného jednání obviněného. Současně bylo prokázáno, že obviněný L. H. ml. prezentoval výnosy investic i své schopnosti prostřednictvím fiktivních přehledů, které měly navozovat dojem stabilního a mimořádného zhodnocení. Pověst obviněného L. H. st. jako zkušeného a solventního manažera nadnárodních společností přitom zjevně napomohla k získání důvěry investorů, přičemž obviněný L. H. ml. tohoto faktoru vědomě využil a dále jej podporoval vytvářením nepravdivé investiční legendy.

31. Obhajoba obviněného založená na tvrzení o skutečném obchodování na kapitálových trzích byla podle soudů nižších stupňů spolehlivě vyvrácena, a to primárně výpisy z bankovních účtů, a podpůrně i výpovědí spoluobviněného L. H. st., kterému se obviněný počátkem roku 2020 při rodinné poradě svěřil, že ve skutečnosti nikdy na burze neobchodoval a žádnými finančními prostředky k vrácení investorům nedisponuje, na což jeho otec reagoval naprostým psychickým zhroucením, neboť přišel o vlastní finance, ale především ztratil profesní renomé a poškodily se jeho osobní vztahy s přáteli, kterým investování zprostředkoval a před kterými syna prezentoval jako úspěšného obchodníka s komoditami (viz protokol o hlavním líčení ze dne 26. 2. 2025 na č. l. 3149 až 3157 tr. spisu). Také svědkyně V. T. vypověděla, že L. H. ml. se svému otci přiznal, že žádné peníze na burze neinvestoval, a potvrdila, že toto přiznání mělo dehonestující účinky na další život jeho otce, který synovi do té doby důvěřoval, což se projevovalo i v tom, že vykazovaný zisk řádně zdanil (viz protokol o hlavním líčení ze dne 19. 11. 2024 na č. l. 3104 až 3113 tr. spisu). Současně soudy poukázaly na to, že ke skutku vypovídal jen v obecné rovině výkladu fungování investování a neposkytl žádné ověřitelné informace dokládající, že konkrétní investice prováděl (např. čísla účtů a výpisy z nich apod.). Tvrdil sice, že disponuje důkazy svědčícími v jeho prospěch, ale v průběhu trestního stíhání je nepředložil ani neoznačil, a to ani v dovolání. Jeho argumentace tak zůstala pouze v rovině ničím nepodloženého tvrzení, které není způsobilé zpochybnit správnost skutkových závěrů přijatých soudy.

32. Jedinou nosnou námitkou, kterou je možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně pod jeho třetí alternativu, podřadit, je námitka tzv. opomenutého důkazu v podobě výpisu z obchodního účtu u společnosti TransAct Futures, v trestním spise založeném na č. l. 2379. Nelze jí však věcně přisvědčit, jak bude rozvedeno dále.

33. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tedy na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takového důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Porušení práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny, je totiž založeno až situací, kdy neprovedení obviněným navrženého důkazu představuje závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

34. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud dále uvádí, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí variantě předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, přičemž jde o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, a návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či jen okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další).

35. V posuzovaném případě spočívá trestnost jednání obviněného L. H. ml. v tom, že pod smyšlenou investiční legendou, založenou na tvrzeních o jeho výjimečných znalostech a schopnostech obchodovat na kapitálových trzích a dosahovat nadstandardních výnosů, vylákal prostřednictvím svého otce od poškozených finanční prostředky velkého rozsahu, které si ponechal pro sebe, případně je použil k zakrytí své trestné činnosti (vyplácel z nich údajné zisky a provize nebo vracel finanční prostředky osobám, které u něj také investovaly“, ovšem nejsou zahrnuty mezi poškozené, např. F. P., M. N., L. V. atd. – viz bod 257 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Správnost závěru soudů nižších stupňů, že obviněný vylákané finanční prostředky nevyužíval k deklarovaným investičním aktivitám, je potvrzena nejen výše zmíněnými výpověďmi L. H. st. a svědkyně V. T., ale zejména věrohodnými důkazy v podobě bankovních výpisů mapujících historii předmětných finančních toků. Z provedené analýzy bankovních účtů obviněného, jeho otce a poškozených je zřejmé, že poškození finanční prostředky odeslali na účet L. H. st., který je pak přeposlal na účet obviněného L. H. ml., případně si část z nich ponechal a použil je pro sebe jako zisk ze svých investovaných finančních prostředků či provizi za získání „investorů“. Peníze, které byly zaslány na účet obviněného L. H. ml., jím nebyly použity k investování na americké burze ani jinde, nýbrž byly po celou dobu skutku využívány na běžné výdaje obviněného L. H. ml., které s investicemi nesouvisely (viz bod 265 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Drobné transakce, které mohly souviset s investováním či obchodováním na burze či s finančními deriváty byly zjištěny až v roce 2018 a později, nikoli však v objemech, které by odpovídaly objemu finančních prostředků zasílaných poškozenými. Soud prvního stupně to vyhodnotil jako zoufalou snahu obviněného „hasit problém, který vytvořil“. Významná je z pohledu skutkových zjištění i skutečnost, že obviněný L. H. ml. nebyl registrován v žádném systému obchodování a že bylo zaznamenáno jen 14 plateb v amerických dolarech, které by mohly souviset s investováním do obchodů s finančními deriváty, a to v částkách zjevně neodpovídajících vylákaným finančním prostředkům (viz obchodní účty vedené u brokerských společností TransAct Futures, Interactive Brokers UK ltd., a YORK BUSINESS ASSOCIATES LLC DBA). V kontextu těchto údajů soud prvního stupně logicky uzavřel, že údaje, které obviněný zanesl do tabulek, které odesílal svému otci a které měly mapovat jeho nakládání s finančními prostředky poškozených určenými k investování a zisk z toho plynoucí, neměly reálný podklad. Ze sdělení společnosti TransAct Futures, jejímž prostřednictvím měl podle obviněného L. H. st. jeho syn údajně obchodovat na americké burze vyplynulo, že účet vedený na jméno obviněného byl aktivní pouze v období od 10. 12. 2007 do 15. 10. 2015, kdy byla zaznamenána poslední bankovní transakce; předmětné trestné činnosti se přitom obviněný dopouštěl mezi lety 2012 až 2019, tedy ještě zhruba 4 roky poté, co specifikovaný obchodní účet už vůbec nepoužíval. Ani listina založená na č. l. 2379 trestního spisu, na kterou obviněný v dovolání poukazuje, jeho obhajobu nepodporuje. Jedná se o otcem obviněného policii zaslanou a nijak neověřenou kopii denního výpisu datovaného dnem 24. 9. 2015 údajně z účtu vedeného u TransAct Futures na jméno L. H., která vyjma zůstatku na účtu neobsahuje žádné údaje o realizaci jakýchkoli obchodních transakcí. V částech týkajících se obchodní aktivity či otevřených pozic nejsou zaznamenány žádné obchody prokazující, že by prostřednictvím uvedeného účtu probíhalo obchodování na kapitálových trzích.

36. Za této důkazní situace nelze soudům nižších stupňů vytýkat nesprávnost skutkových závěrů, že investiční příběh o bezrizikovém navýšení svěřených finančních prostředků o přibližně 18 % ročně jejich zobchodováním na americké burze s pomocí jakéhosi blíže neurčeného mechanismu majícího investice ochránit, prezentovaný L. H. ml. jeho otci a skrze něj s jeho vědomím poškozeným, sloužil jen jako prostředek k vylákání finančních prostředků od rodiny a poškozených a neodpovídal skutečnému způsobu nakládání s obdrženými vklady. Převzaté finanční prostředky nebyly L. H. ml. používány k deklarovaným investicím, nýbrž je používal k osobním platbám nebo k tomu, aby oddálil zhroucení sytému, který vymyslel. Podvodné jednání zakrýval, respektive umocňoval tím, že svému otci a jeho prostřednictvím poškozeným „investorům“ zasílal pravidelné reporty obsahující lživá tvrzení o úspešnosti provedených investic. Tomuto závěru odpovídají i výsledky policejního šetření, z nichž vyplynulo, že finanční prostředky na obchodní účty vedené na společnost Interactive Brokers začal obviněný zasílat až od roku 2018 (viz č. l. 476 až 500 přílohového spisu). Takové jednání soudy správně vyhodnotily nikoli jako projev skutečné a dlouhodobě realizované investiční činnosti, nýbrž jako účelový pokus obviněného reagovat na situaci, kterou sám svým předchozím jednáním vyvolal. Ačkoli obviněný v závěrečné fázi své trestné činnosti poukázal určité finanční prostředky na obchodní účty vedené u společnosti Interactive Brokers, z pohledu celkového objemu financí vylákaných od poškozených se jednalo pouze o zanedbatelnou částku, která nemohla reálně naplnit jím avizovaný investiční model.

37. Nejvyšší soud uzavírá, že skutečnost, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nereflektoval neverifikovaný důkaz založený na č. l. 2379 trestního spisu, nepředstavuje pochybení, které by bylo způsobilé zpochybnit správnost jeho skutkových zjištění či dokonce vyvolat důvodné pochybnosti o vině obviněného. Obdobně je třeba nahlížet i na námitku obviněného, podle níž měla být opomenuta výpověď poškozeného Z. P.. Obviněný totiž z jeho výpovědi akcentuje pouze tu část, v níž svědek zmiňuje listinu založenou na č. l. 2379 trestního spisu, a přehlíží její celkový obsah, který konvenuje ostatním důkazům.

38. Ze spisového materiálu i z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soud prvního stupně dospěl ke skutkovým závěrům na podkladě dostatečného penza provedených důkazů, které hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, aniž by se dopustil jejich deformace, a to v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Jeho hodnotící úvahy splňují požadavky kladené na odůvodnění rozsudku ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost odsuzujícího rozsudku a neshledal v postupu soudu prvního stupně takové vady, které by odůvodňovaly jeho kasační zásah. Výjimku představoval jen výrok o náhradě škody, do něhož odvolací soud zasáhl vzhledem k insolvenčnímu řízení na majetek obviněného L. H. ml., tedy z titulu námitek, které se nijak nedotýkaly správnosti skutkových zjištění ani posouzení viny obviněného. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně i s jejich právním hodnocením se naopak ztotožnil. Za dané procesní situace Nejvyšší soud neshledal důvod pro zásah do pravomocných rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť vytýkaný nedostatek nemohl mít žádný reálný dopad na správnost skutkových zjištění ani na zákonnost napadených rozhodnutí. Uplatněné námitky proto nemohou založit důvodnost podaného dovolání.

39. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že nejednal jako nepřímý pachatel, který by ke spáchání trestného činu využil svého otce jako tzv. živého nástroje, protože jeho otec investory vyhledával z vlastní iniciativy, bez jakékoli předchozí dohody s ním. Mezi jeho jednáním a následkem, který trestným činem vznikl, není dána příčinná souvislost. Měl za to, že nenaplnil ani znak spočívající v uvedení poškozených v omyl, a to zejména ve vztahu k těm dílčím útokům, kde poškození poskytovali finanční prostředky jeho otci k jinému účelu než k investování. Dále namítl, že mu byly nesprávně přičítány i ty dílčí útoky, jejichž prostřednictvím se neoprávněně obohatil pouze jeho otec. V těchto případech totiž poškozeným nemohl způsobit škodu. Současně odmítl závěr o existenci pokračujícího trestného činu, neboť dílčí útoky nejsou spojeny jednotným záměrem a soudy rezignovaly na to, aby existenci takového záměru ve vztahu ke každému jednotlivému útoku náležitě a spolehlivě dovodily.

40. Nejvyšší soud připomíná, že v mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné brojit jen proti tomu, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z uvedeného pohledu je zřejmé, že žádná z uplatněných hmotněprávních námitek obviněného dovolacímu důvodu podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně neodpovídá, protože všechny vycházejí z jiného skutkového základu, který se zásadně liší od skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině, aniž by současně v intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný poukázal na reálné rozpory mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož pak na rozpory extrémní. Obviněný vadu právního posouzení skutku staví na tom, že on s poškozenými přímo nekomunikoval, nevyhledával je, nic jim osobně nesliboval, žádné smlouvy s nimi neuzavíral, reporty o úspěchu investování jim nepodával, to vše dělal jeho otec, a pokud jim vznikla škoda na majetku, bylo to způsobeno jen obchodním neúspěchem a nikoli tím, že se chtěl na jejich úkor obohatit, případně na jejich úkor obohatit svého otce, který si část z vylákaných finančních prostředků ponechal pro sebe a v rozporu s konkludentní dohodou s poškozenými mu je nezaslal. Soudy nižších stupňů ale dospěly ke skutkovým zjištěním, že obviněný L. H. ml. v době od 13. 11. 2012 do 17. 10. 2019 ve snaze se obohatit postupně vylákal od celkem 28 poškozených, se kterými vědomě komunikoval skrze svého otce, který mu důvěřoval, pod neměnící se nepravdivou záminkou výhodných investic na kapitálovém trhu postupně celkem 52 375 718 Kč, které si dílem spotřeboval sám a dílem je použil ke zdánlivým výplatám zisku či provize. Takové úmyslné jednání beze zbytku naplňuje znaky pokračování v trestném činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025 ve smyslu § 116 tr. zákoníku, protože jednotlivé dílčí útoky, které ve všech případech i samostatně naplňují skutkovou podstatu podvodu, jsou spojeny stejným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou i v předmětu útoku a ze skutkových zjištění lze bezpečně usuzovat na to, že je obviněný spáchal veden jednotným záměrem obohatit se na úkor poškozených. Pro úplnost lze připomenout, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a příčinná souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé (viz rozhodnutí č. 5/2002 a 44/2024 Sb. rozh. tr.). V této věci poškození učinili majetkové dispozice ke škodě svého majetku v omylu úmyslně vyvolaném nepravdivými tvrzeními obviněného L. H. ml. (které jim byly s jeho vědomím reprodukovány skrze jeho otce obviněného L. H. st.) a těmito finančními převody oba jmenované obohatili.

41. Závěrem Nejvyšší soud k námitkám obviněného L. H. ml., že nepáchal trestnou činnost skrze svého otce, neboť ten vyhledával investory z vlastní iniciativy a sám jim podával zkreslené informace o tom, jak jeho syn úspěšně investuje na kapitálových trzích, pro úplnost dodává, že v této věci je rozhodující, že obviněný svému otci od počátku vědomě podával lživé informace o úspěšném investování nejprve jeho finančních prostředků a poté i finančních prostředků poškozených, a činil tak s plným vědomím toho, že jeho otec na základě těchto informací oslovuje své přátele a známé a slibuje jim vysoké zisky, pokud mu svěří své finanční prostředky, aby je poslal synovi k investování, načež předmětné finanční prostředky od otce převzal a použil pro sebe, případně k tomu, aby zastřel fakt, že žádné obchody nerealizuje. Takže fakticky úmyslně využíval omylu poškozených, který v nich s jeho souhlasem vyvolal (podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v dobré víře) jeho otec, k tomu, aby se na úkor jejich majetku obohatil, přičemž znal výši finančních prostředků, které poškození na účet jeho otce převedli, což by se znalostí reálných skutečností neučinili, takže i ve vztahu ke způsobené škodě velkého rozsahu u něj lze dovodit úmyslné zavinění. Fakt, že mezi jeho otcem a poškozenými byly simulovány smlouvy o půjčkách či úvěrech, je z pohledu jeho trestní odpovědnosti irelevantní, protože on ve všech případech podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů finanční prostředky od poškozených k předstíranému investování převzal, ať již fakticky tím, že byly poslány na jeho účet a on je spotřeboval, nebo tím, že sám či skrze svého otce je použil k úhradě údajných výnosů, k vrácení vkladů jiným investorům nebo k vyplacení údajné provize svému otci, což připomíná tzv. Ponziho schéma, jehož podstata spočívá v tom, že organizátor slibuje vysoké výnosy, ale nevyplácí je ze skutečných zisků, nýbrž z peněz nově příchozích investorů. Jak správně uvedl už soud prvního stupně, škodou se v tomto případě rozumí celá vylákaná částka bez ohledu na to, co bylo v průběhu skutku některým poškozeným vyplaceno. Nepochybně také nelze od podvodným jednáním způsobené škody odečítat to, co s vědomím a souhlasem pachatele, tj. obviněného L. H. ml., bylo použito k obohacení osoby od něj odlišné, tj. jeho otce.

42. Obviněný L. H. st. v podaném dovolání odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a namítl, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry existuje zásadní rozpor. Soudy na jedné straně dospěly k závěru, že o podvodném jednání svého syna nevěděl a pravdivosti jím poskytovaných informací, které dál prezentoval poškozeným, věřil, na straně druhé uzavřely, že jednal v nepřímém úmyslu uvést poškozené v omyl a způsobit jim škodu. Existenci úmyslného zavinění přitom nesprávně dovodily pouze ze skutečnosti, že trestnou činnost svého syna neoznámil nebo jí nezabránil a že si ponechal část vylákaných finančních prostředků pro sebe a synovi je nepředal. Ze skutkových zjištění však nevyplývá, že by poškozené uváděl v omyl, využil jejich omylu či jim zatajil podstatnou skutečnost, tedy že by se dopustil jednání předpokládaného skutkovou podstatou trestného činu podvodu. Skutek ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku podle něj postrádá obligatorní znaky zločinu podvodu, a proto je přesvědčený, že zásah Nejvyššího soudu je v této věci nezbytný.

43. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že obviněný měl odkázat i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, vzhledem k tomu, že napadá usnesení odvolacího soudu, který po věcném přezkumu výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně zamítl jeho řádný opravný prostředek jako nedůvodný, přestože podle mínění obviněného je zmíněný výrok zatížen vadou hmotně právního posouzení, tj. v řízení předcházejícímu napadenému usnesení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato formální vada dovolání ale sama osobě nebrání dovolacímu řízení a nečiní podané dovolání nepřezkoumatelným. Samotné dovolací námitky obviněného podřazené dovolacímu důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou ale zjevně důvodné.

44. Předmětný dovolací důvod lze s úspěchem uplatnit tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž v jeho mezích je možné brojit pouze proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a ustálen soudy nižších stupňů, například byl-li skutek popsaný ve výroku o vině nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad vztahujících se k právní kvalifikaci skutku lze vytýkat i „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí právní zhodnocení skutečností významných z hlediska hmotného práva, které však přímo nespočívají v samotné právní kvalifikaci skutku. Z dikce citovaného ustanovení vyplývá, že dovoláním lze ve vztahu ke zjištěnému skutku namítat pouze vady právní, nikoli skutkové; dovolací soud musí striktně vycházet ze skutkového stavu zjištěného v průběhu trestního řízení, jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, případně rozveden v jeho odůvodnění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03, ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 nebo ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

45. Nejvyšší soud dále považuje za potřebné připomenout obecná východiska vztahující se k výkladu skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedením v omyl se zde rozumí takové jednání pachatele, jímž u jiné osoby vyvolá mylnou představu o okolnostech rozhodných pro majetkovou dispozici, a to tím, že předstírá skutečnosti, které neodpovídají reálnému stavu věci. Z hlediska právního posouzení přitom není významné, zda k tomu dochází aktivním jednáním, opomenutím či mlčky, tedy konkludentním způsobem. K naplnění objektivní stránky citovaného trestného činu může dojít rovněž tehdy, jestliže pachatel omyl jiné osoby přímo nevyvolá, avšak vědomě jej využije ve svůj prospěch nebo ve prospěch jiné osoby. Stejně tak trestněprávní relevance dopadá i na případy, kdy pachatel zamlčí podstatné okolnosti, jež by jinak měly zásadní význam pro rozhodování poškozeného o majetkové dispozici. Současně Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pro naplnění skutkové podstaty podvodu je nezbytné, aby mezi omylem poškozeného (resp. jeho neznalostí podstatných skutečností) a jím učiněnou majetkovou dispozicí existoval vztah příčinné souvislosti. Tato dispozice musí být následně v příčinném vztahu ke vzniku škody na cizím majetku a k obohacení pachatele nebo jiné osoby (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. BECK, 2023, s. 2642–2647).

46. Subjektivní stránka trestného činu podvodu spočívá v úmyslném zavinění pachatele ve vztahu nejen k uvedení jiného v omyl, ale rovněž k obohacení sebe či jiné osoby a ke způsobení škody na cizím majetku, jakož i k příčinné souvislosti mezi nimi. Tento úmysl přitom musí být prokázán již v době, kdy poškození činili právní jednání spojené s majetkovou dispozicí. Již v tomto okamžiku musí pachatel vědět, že s ohledem na své finanční poměry nebude moci svým závazkům ze smlouvy dostát a je s tím srozuměn. Jestliže je trestný čin páchán zamlčením podstatné skutečnosti, úmyslné zavinění pachatele se musí vztahovat i k tomu, že znalost určité skutečnosti je pro poškozeného podstatná (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. BECK, 2023, s. 2652–2654).

47. V posuzované věci soud prvního stupně učinil skutkový závěr, kterým je Nejvyšší soud při svém rozhodování nyní vázán, že obviněný L. H. st. o podvodné činnosti svého syna v průběhu celého skutku nevěděl, nebyl s ní srozuměn, naopak mu plně důvěřoval a poškozeným podával ohledně investic a výnosů informace, kterým sám věřil a které vycházely z nepravdivých reportů o údajných výnosech z nákupu komodit a jiných obchodních transakcí na americké burze, které mu obviněný L. H. ml. zasílal, a to až do posledního útoku ze dne 25. 7. 2018. Z tohoto důvodu dospěl k závěru, že obvinění nejednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozsudku po zhodnocení důkazní situace konstatoval, že obviněný nejprve svému synovi svěřil vlastní finanční prostředky za účelem jejich zhodnocení, načež na základě jím předkládaných virtuálních reportů nabyl přesvědčení, že tvrzené výnosy z jeho investic skutečně plynou. V návaznosti na to pak realizoval další vklady a obdobně jako poškození věřil úspěšnosti investic. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že obviněný pokládal svého syna za nadstandardně schopného obchodníka na kapitálovém trhu (aniž by si tuto skutečnost blíže ověřoval), a to bylo důvodem, pro který za provizi informoval o možnosti obchodování na amerických trzích i osoby ze svého blízkého okolí, které se následně do projektu zapojily. Soudy akceptovaly jeho obhajobu mimo jiné s ohledem na skutečnost, že v období, kdy podvodné jednání obviněného L. H. ml. započalo, nebyl motivován k tomu, aby se obohacoval na úkor svých známých a přátel, neboť byl krátce po ukončení své manažerské kariéry, byl finančně zabezpečený, respektovaný a měl vysoké renomé. Investiční výnosy, které mu syn v pravidelných reportech sděloval, řádně zahrnoval do daňových přiznání a po odhalení podvodného jednání svého syna, na něj podal trestní oznámení a následně se sám psychicky zhroutil.

48. Za takto ustáleného skutkového stavu lze přisvědčit státnímu zástupci, že pokud by se jednání obviněného omezilo na převzetí finančních prostředků a jejich následné předání synovi k investiční činnosti, ohledně které byl v podstatě po celou dobu přesvědčen, že je reálně vykonávána, nebylo by možné bez dalšího dovodit jeho trestní odpovědnost. Obviněný L. H. st. ale podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která sám nijak nerozporuje (pouze vysvětluje, že k takovému jednání byl oprávněn, protože peníze jsou zastupitelnou věcí), nejméně ve 22 případech finanční prostředky poškozených v celkové výši 25 492 900 Kč neodeslal na účet svého syna, ponechal si je na svém účtu a nakládal s nimi podle svého uvážení, aniž by k takovému kroku měl souhlas poškozených nebo je o tom alespoň předem informoval.

49. Soud prvního stupně ve výroku o vině v právní větě uvedl, že obviněný L. H. st. sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil takovým činem na cizím majetku škodu velkého rozsahu. K subjektivní stránce se pak vyjádřil v bodech 270–271 odůvodnění svého rozsudku. V bodě 270 dovodil existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu ke znakům uvedení v omyl a obohacení se na úkor poškozených ve smyslu § 209 tr. zákoníku z toho, že obviněný si finanční prostředky získané od poškozených v rozporu s tím, co jim tvrdil, ponechal, nezaslal je svému synovi a použil je pro sebe a svou družku V. T., aniž by si ověřoval, zda jeho syn znovu investoval údajné výnosy z dřívějších investic, a musel být nejméně srozuměn s tím, že se tak nestalo (viz bod 270 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V bodě 271 znovu zopakoval, že moment uvedení v omyl lze spatřovat v tom, že obviněný L. H. st. si finanční prostředky poškozených ponechal, aniž by dostatečně zajistil, že k investování byly jeho synem použity jiné finanční prostředky, a jednal tak v rozporu s očekáváním investorů. Odvolací soud na jeho úvahy navázal a konstatoval, že obviněný L. H. st. takto jednal, aniž by si předtím ověřil, zda jeho syn s dříve zaslanými finančními prostředky nakládá v souladu s účelem, pro který mu byly předány, a že dřívější investice generují tvrzený zisk, přičemž musel být přinejmenším srozuměn s možností, že tomu tak není (viz bod 31 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

50. Tento právní závěr je ovšem v rozporu s tím, jak fakticky zní skutková zjištění popsaná ve výroku o vině, kde je naopak výslovně uvedeno, že obviněný L. H. st. svému synovi v podstatě po celou dobu vymezenou ve skutkové větě důvěřoval, a není zde žádná zmínka o tom, že už v době uzavírání smluv poškozeným záměrně uvedl nepravdivé informace týkající se investování finančních prostředků, které mu pod příslibem zisku svěřili s tím, aby je předal svému synovi k obchodování na kapitálovém trhu. Není zde popsáno nic, z čeho by bylo možné dovodit, že jim zatajil, že účelově svěřené finanční prostředky si ponechá pro sebe jako výnos z jeho vlastních investic, namísto toho, aby je poskytl k investování na kapitálovém trhu, a že tak činil přinejmenším srozuměn s tím, že výnos z předchozích investic není takový, jak mu jeho syn tvrdí (odvolací soud výrok o vině ohledně tohoto dovolatele přitom shledal bez vad, stejně jako předtím státní zástupce, který odvolání proti výroku o vině nepodal, a úpravu popisu skutku neprovedl).

51. Z výše uvedených skutečností je patrné, že Nejvyššímu soudu nezbylo, než přisvědčit námitce obviněného L. H. st., že hmotně právní posouzení skutku, které odvolací soud aproboval jako správné, nekoresponduje se skutkovým stavem popsaným ve výroku o vině, protože trestní odpovědnost za trestný čin podvodu předpokládá existenci podvodného úmyslu v době předcházející majetkové dispozici, nikoli poté, co k této majetkové dispozici došlo (je nerozhodné, zda uvedením v omyl nebo zamlčením podstatné skutečnosti, která má potenciál ovlivnit rozhodnutí poškozeného, zda provede majetkovou dispozici, což by posuzovanému případu lépe odpovídalo).

52. Z popisu skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým je Nejvyšší soud, jak už bylo výše zdůrazněno, při posuzování existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán, není možné učinit závěr, že obviněný už v okamžiku, kdy s jednotlivými poškozenými uzavíral konkludentní dohody o tom, že skrze předstírané smlouvy o půjčce nebo úvěru mu dají k dispozici své finanční prostředky k jejich zhodnocení o 18,25 % ročně na americké burze, které on přepošle svému synovi a ten je za ně bude investovat na kapitálovém trhu, jednal v podvodném úmyslu, tj. předstíral okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Je zde sice uvedeno, že se chtěl na úkor poškozených obohatit, ovšem není jasné jak. Zda tím, že je uvedl v omyl nějakým nepravdivým tvrzením, nebo tím, že úmyslně využil jejich omylu nebo jim úmyslně zatajil pro ně podstatnou informaci, kupř. o tom, že synovi předá pouze část jejich finančních prostředků, případně, že mu je nepředá vůbec a spotřebuje je sám jako zisk z vlastních investic či provizi z finančních prostředků získaných od předchozích investorů. Rovněž z popisu skutku nevyplývá, že už v okamžiku, kdy dojednával s poškozenými předání jejich finančních prostředků k investování, vnímal vznik škody na jejich majetku jako možný a počítal s eventualitou jejího způsobení. Jak už bylo výše uvedeno, ze stávajícího popisu skutku vyplývá jen to, že obviněný L. H. st. si úmyslně ponechal pro vlastní potřebu peněžní prostředky, které mu byly poškozenými svěřeny za jasně definovaným účelem, a to k investování na kapitálovém trhu, a v příčinné souvislosti s tím poškozeným způsobil na jejich majetku škodu velkého rozsahu. Jinak řečeno, není zde popsáno to, čím v odůvodnění svých rozhodnutí argumentují soudy obou stupňů, pokud vysvětlují, které trestněprávně relevantní skutečnosti vzaly za rozhodující pro naplnění znaků skutkové podstaty podvodu, a z čeho dovozují úmyslné zavinění obviněného L. H. st. ve vztahu ke znakům tohoto trestného činu.

53. Zákaz reformationis in peius podle § 259 odst. 4 tr. ř. přitom nebránil odvolacímu soudu, aby doplnil ve výroku svého rozsudku učiněného podle § 259 odst. 3 tr. ř. popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky trestného činu, pokud v daném skutku spatřoval trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, který takové skutkové závěry též vzal za prokázané, avšak opominul je výslovně uvést ve výrokové části rozsudku. Zde je na místě připomenout uznávanou judikaturu k této otázce, především pak rozhodnutí č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 417/2018, podle kterých zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání doplnění popisu skutku, pokud se neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., neboť pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.

54. Nelze dále přehlédnout, že obviněný L. H. st. byl uznán vinným pokračujícím trestným činem ve smyslu § 116 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů se ale v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly s tím, z čeho usuzují, že obviněný L. H. st. jednal ve všech útocích spáchaných v průběhu času se stejným záměrem, že jeho pohnutka a vnitřní vztah k následku se v průběhu času nevyvíjely a neměnily.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

55. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného L. H. ml. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně nedůvodné. Vzhledem k tomu nevyhověl jeho žádosti o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí (viz § 265o odst. 1 tr. ř.).

56. Naproti tomu Nejvyšší soud k dovolání obviněného L. H. st. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení v části, která se jmenovaného týká, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze uložil, aby jeho věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl. Zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a obviněného propustil z výkonu trestu odnětí svobody. Pro uvalení vazby na L. H. st. neshledal důvod (§ 265 odst. 4 tr. ř.). Nejvyšší soud věc nevracel zpět soudu prvního stupně, protože dovolatelem vytknutou vadu právního posouzení lze napravit i v odvolacím řízení.

57. Svá rozhodnutí učinil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

58. Vrchní soud v Praze v novém řízení o odvolání L. H. st. odstraní stávající rozpor mezi skutkovými zjištěními popsanými ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a použitou právní kvalifikací. K tomu podle svého uvážení znovu provede listinné důkazy, ze kterých lze získat obraz o časovém sledu jednotlivých úkonů obviněného a poškozených, a ty pak zhodnotí v kontextu jejich výpovědí, které podrobně rozvedl a hodnotil už soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Pokud opětovně stejně jako před ním soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku učiní závěr, že obviněný L. H. st. úmyslně uvedl 22 poškozených v omyl lživým tvrzením nebo zamlčením podstatných okolností o dalším osudu svěřených finančních prostředků určených k investování ještě předtím, než je poškození odeslali na jeho účet, a byl přitom srozuměn s tím, že na jejich majetku tím způsobí škodu ve výši rovnající se finančním částkám, které se rozhodl si ponechat, upřesní potřebným způsobem popis skutku o skutkové závěry, které opominul soud prvního stupně ve výrokové části rozsudku výslovně uvést, a v odůvodnění svého rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vysvětlí své právní posouzení, zejména subjektivní stránku, a to i ve vztahu ke znaku škody. Stejně pečlivě bude postupovat i tehdy, pokud dospěje k závěru, že ze skutkových zjištění nelze učinit jiný závěr než ten, že obviněný získal faktickou moc nad finančními prostředky poškozených, které si ponechal, bez vyvolání nebo využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a skutek právně posoudí jako jiný trestný čin majetkové povahy, který zde přichází do úvahy (§ 206 tr. zákoníku, subsidiárně § 220, § 221 tr. zákoníku).

59. Obnovené odvolací řízení je limitováno zákazem reformationis in peius, v důsledku čehož postavení obviněného L. H. st. nemůže být v žádném z podstatných směrů zhoršeno (viz § 259 odst. 4 tr. ř., § 265s odst. 2 tr. ř.). P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu