4 Tdo 532/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 532/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Těžké ublížení na zdraví z nedbalosti Dotčené předpisy: § 147 odst. 1,2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 532/2026-427 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného F. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 11 To 3/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 11 T 61/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 10. 2025, sp. zn. 11 T 61/2025, byl obviněný F. K. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů): „dne 29. 12. 2024 přibližně kolem 10:00 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Kodiaq, reg. zn. XY, po silnici č. XY ve směru jízdy od obce XY k obci XY, okres XY, když v km 18,03 v rozporu s § 4 písm. a), b), tak § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dostatečně nesledoval situaci v silničním provozu, v důsledku čehož při jízdě po rovném a přehledném úseku komunikace přejel do protisměru, kde se čelně střetl s protijedoucím osobním motorovým vozidlem tov. zn. Volkswagen Touran, reg. zn. XY, které řídil v opačném směru jízdy T. Š., v němž jel současně AAAAA (pseudonym), následkem dopravní nehody došlo k hmotné škodě na obou zúčastněných vozidlech, a dále došlo ke zranění T. Š., který utrpěl distenci páteře, fraktury pod hlavičkami II.,III. a IV. metatarsu s dislokacemi levé dolní končetiny, zlomeninu levé očnice, hematomy, řezné rány a zvrtnutý prst na pravé ruce, do 2. 1. 2025 byl hospitalizován a podrobil se dvěma operacím, do konce ledna 2025 nosil na noze sádru, pohyboval se pouze za pomocí berlí a nesměl na nohu plně došlapovat, do konce února 2025 byl v pracovní neschopnosti, s běžnými úkony denní potřeby potřeboval pomoc druhé osoby, do současné doby podstupuje rehabilitace, léčení nebylo dosud ukončeno, a AAAAA utrpěl povrchovou exkoriaci brady, bez výraznějšího omezení na běžném způsobu života.“ 2. Za uvedené jednání byl obviněný F. K. odsouzen podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1 až 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 72.000 Kč, když denní sazba činí 600 Kč a počet těchto denních sazeb se vymezuje na 120.

3. Podle § 73 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání jednoho (1) roku a dvou (2) měsíců.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ 411 97 518, se sídlem v Praze, Orlická 2020/4 a T. Š., odkázáni se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy zcela na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 31. 10. 2025, sp. zn. 11 T 61/2025 podal obviněný F. K. a poškozený T. Š. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 11 To 3/2026, tak, že k odvolání poškozeného T. Š. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku, kterým bylo rozhodnuto, že se podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozený T. Š. odkazuje se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy zcela na řízení ve věcech občanskoprávních a podle § 259 odst. 1, 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému T. Š., na nemajetkové újmě částku 70.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený T. Š., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 11 To 3/2026 podal obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Uvedl, že v rámci svého odvolání navrhoval podmíněné zastavení trestního stíhání a i nadále je přesvědčen, že před odvolacím soudem byly splněny podmínky pro postup dle § 307 odst. 1, odst. 2 tr. ř., když se v dané věci jedná o přečin, k činu se obviněný doznal, nahradil škodu, zavázal se, že se během zkušební doby zdrží řízení motorových vozidel všeho druhu, sdělil, že je připraven složit na účet soudu částku určenou na pomoc obětem trestné činnosti, dokonce i nabídl odškodnění poškozenému nad rámec plnění pojišťovny a vzhledem k jeho osobě s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu lze takové rozhodnutí považovat za dostačující. Dovolatel si je vědom, že prohlásil vinu, i tak však namítá, že skutek, který mu byl kladen za vinu, nebyl správně právně kvalifikován. S ohledem na skutečnost, že daná poranění se musí vždy posuzovat objektivně podle nejkratší možné délky léčení, má za to, že se v daném případě jedná spíše nikoli o těžkou újmu na zdraví, ale běžnou újmu na zdraví, tedy ust. § 148 tr. zákoníku. Stejně tak má za to, že je s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu možné polemizovat o naplnění odstavce druhého předmětné skutkové podstaty, tedy porušení důležité povinnosti stanovené zákonem. Je zřejmé, že obviněný nejel agresivní jízdou, jel velice pomalu výrazně pod limitem možným v daném místě, a skutečnost, že z neznámého důvodu přejel mírně do protisměru a došlo ke srážce vozidel, nelze automaticky spojovat s porušením důležité povinnosti. Obviněný se dále vyjadřuje k uloženému trestu, který považuje za zcela zjevně nepřiměřený. Jde-li o trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, opakuje, že uvedené jednání bylo zcela jednorázovým excesem z jeho jinak řádného života, k čemuž měl soud prvního stupně i druhého stupně při úvahách o ukládání trestu přihlédnout. Jde-li o uložení peněžitého trestu, i tento považuje obviněný za nepřiměřeně přísný zejména s ohledem na jeho majetkové poměry. Obviněný brojí také proti přiznání nemajetkové újmy poškozenému. S ohledem na vše výše uvedené závěrem dovolání navrhl, aby dovolací soud změnil sám rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 11 To 3/2026 tak, že podmíněně zastaví trestní stíhání, stanoví přiměřenou zkušební dobu při závazku dovolatele zdržet se řízení motorových vozidel v rozsahu 9 měsíců a složení částky 30tis. Kč na oběti trestných činů, popřípadě, aby zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 11 To 3/2026 a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové se závazným právním názorem.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Podstatou této obhajoby je nesouhlas s tím, že jeho trestní stíhání nebylo podmíněně zastaveno podle § 307 tr. ř. a uložený trest je nepřiměřeně přísný. V části dovolání činí námitky i proti právnímu posouzení skutku. Nesouhlas vyslovil i s náhradou nemajetkové újmy poškozenému. Z hlediska věcného však státní zástupce konstatuje, že s oběma hlavními námitkami dovolatele se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v bodu 7 odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlit překážky bránící podmíněnému zastavení trestního stíhání, a v bodu 8 tamtéž, kde v případě trestu zákazu činnosti sice poukázal na hledisko generální prevence, ale posléze správně konstatoval, že trest uložený pouhé 2 měsíce nad dolní hranicí trestní sazby je mírný. Odvolací soud se k týmž otázkám vyjádřil v bodu 7 odůvodnění svého rozsudku. V bodu 8 stručně zmínil i důvody pro přiznání náhrady nemajetkové újmy. S touto argumentací soudů se státní zástupce ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje.

8. K námitce dovolatele, že jeho trestní stíhání nebylo podmíněně zastaveno podle § 307 tr. ř., státní zástupce uvádí, že cestou dovolání není možno uplatnit požadavek na podmíněné zastavení trestního stíhání. To plyne již ze skutečnosti, že mezi dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 tr. ř. není žádný takový dovolací důvod uveden, nehledě na to, že skutečnosti, ohledně nichž obviněný prohlásil svou vinu, nelze napadat opravným prostředkem, a to v zásadě ani dovoláním. Dovolatel dále brojí proti skutkovým zjištěním, která byla podkladem pro výrok o náhradě nemajetkové újmy. Základem argumentace je však pouze tvrzení, že výše nemajetkové újmy nebyla prokázána. Nikoliv, že by byla tato újma posouzena v rozporu s některým ustanovením občanského zákoníku. Dovolatel tedy vůbec nebrojí proti způsobu užití občanského zákoníku nalézacím soudem při výpočtu výše odškodnění. Ani v této části proto dovolání žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. V další části dovolání brojí dovolatel proti právnímu posouzení skutku, byť s vědomím, že také ohledně právního posouzení prohlásil vinu. V souladu s předpokladem dovolatele státní zástupce potvrzuje, že jeho prohlášení viny skutečně v zásadě brání opětovnému posouzení právní kvalifikace v dovolacím řízení. Pokud tedy dovolatel brojí svým dovoláním proti právnímu posouzení skutku, dovolání je v této části nepřípustné, neboť odvolací soud o této otázce nerozhodl ve druhém stupni. Dovolatel označil za nepřiměřeně přísný i uložený trest peněžitý. Avšak v bodu 40 naopak označil tento trest za „dostatečný“, pokud mu ovšem nebude vedle něj uložen trest zákazu řízení. Je však zřejmé, že dovolateli uložený trest zákazu činnosti v délce jednoho roku a dvou měsíců se nachází poblíž dolní hranice trestní sazby a již z tohoto důvodu nepřichází v úvahu, jak jinak by mohl být ještě mírnější. Pokud se tedy jedná o samotné uložení tohoto trestu, ani v tom nelze shledat žádnou extrémní přísnost či zjevnou nespravedlnost. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

9. Obviněný F. K. prostřednictvím svého obhájce v replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství setrval na svém dovolání, a to zejména pokud jde o možnost podmíněného zastavení trestního stíhání před odvolacím soudem při prohlášení viny. Navrhl dovolání v plném rozsahu vyhovět.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

12. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

13. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu dospěl k závěru, že obviněný nebyl oprávněn napadnout dovoláním výrok o vině, neboť v průběhu řízení učinil prohlášení viny, které soud prvního stupně přijal. Za této procesní situace lze shrnout, že dovolací námitky směřující proti výroku o vině jsou nepřípustné, neboť nesměřují proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho přezkumné činnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 7 Tdo 533/2021). Napadený rozsudek odvolacího soudu, který přezkoumával toliko výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně proto nelze v důsledku uvedeného považovat ve vztahu k dovolacím námitkám směřujícím proti výroku o vině za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Z těchto důvodů mohl Nejvyšší soud přezkoumávat pouze jiné výroky, které se netýkají rozsahu, v jakém soud přijal prohlášení viny obviněného.

14. Nejvyšší soud dodává, že v situaci, kdy obviněný před soudem prohlásil vinu a soud takové jeho prohlášení přijal, může obviněný stran výroku o vině účinně v dovolání rozporovat pouze to, že v rámci procesu prohlášení viny bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces např. nalézací soud pochybil při poučení o trestní sazbě za předmětný trestný čin, o absenci záruky mírnějšího trestu či o možnosti zpřísnění uloženého trestu odvolacím soudem apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 4 Tdo 64/2025). Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu však dospěl k závěru, že prohlášení viny učiněné před soudem prvního stupně bylo přijato v souladu se zákonnými požadavky ustanovení § 206c tr. ř. a při plném zachování procesních práv obviněného. Soud prvního stupně řádně poučil obviněného o možnosti prohlásit vinu i o následcích, které z tohoto postupu pro obviněného vyplývají. Obviněný v hlavním líčení využil svého práva a prohlásil svoji vinu. Vypověděl, že souhlasí se závěrem policie, že dopravní nehodu zavinil jednoznačně on. S obžalobou souhlasil a neměl výhrady k popisu skutku, právní kvalifikaci a způsobeným následkům. Uvedl, že si je vědom podstaty jím spáchaného jednání i že je mu známa hrozící trestní sazba trestu odnětí svobody. Dodal, že jeho prohlášení viny je dobrovolné a je si vědom následného omezení v možnosti podání odvolání. Nejvyšší soud proto uzavřel, že byly splněny všechny zákonné podmínky podle § 206c tr. ř.

15. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pokud obviněný v rámci dovolání brojí proti tomu, že v jeho věci nebylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř., je třeba uvést, že takto formulovaná námitka stojí mimo rámec zákonem vymezených dovolacích důvodů. Taxativní výčet dovolacích důvodů obsažený v § 265b odst. 1 tr. ř. totiž nezakládá možnost domáhat se prostřednictvím dovolání přezkumu správnosti úvahy orgánů činných v trestním řízení o tom, zda byly splněny podmínky pro aplikaci některého z odklonů, nebylo-li o něm v řízení skutečně rozhodnuto. Na uvedeném závěru nic nemění ani existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Ten dopadá toliko na případy, v nichž bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání, narovnání či schválení dohody o vině a trestu, a dovoláním je namítáno nesplnění zákonných podmínek pro vydání takového rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se však nelze domáhat přezkumu situace opačné, tedy tvrdit, že trestní stíhání mělo být podmíněně zastaveno, přestože příslušný orgán k takovému postupu nepřistoupil. K tomu Nejvyšší soud odkazuje na své usnesení ze dne 17. 10. 2023, sp. zn. 11 Tdo 794/2023, z něhož plyne, že „námitka obviněného, že soudy nepostupovaly podle § 307 odst. 1, 2 tr. ř. a trestní stíhání podmíněně nezastavily, je námitkou striktně procesního charakteru a nelze ji právně relevantně podřadit pod žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů“.

16. Obviněný dále ve svém dovolání namítl nepřiléhavost uloženého trestu, když za nepřiměřeně přísný označil uložený trest peněžitý, avšak v další části dovolání označil tento trest za dostatečný, pokud mu ovšem nebude vedle něj uložen trest zákazu řízení. Nejvyšší soud konstatuje, že výrok o trestu je možné primárně napadat s odkazem na obviněným nezmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Ten je naplněn v případech, kdy byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně nepřiměřenosti trestu je vhodné uvést, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Výrok o trestu pak lze za jistých okolností napadat také s odkazem na obviněným vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to tehdy, je-li namítáno jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, na němž by bylo rozhodnutí založeno, je však možno považovat pokud jde o výrok o trestu pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Šlo by např. o situace, kdy by se soud dopustil pochybení v právním závěru stran toho, zda měl či neměl být ukládán souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jde tedy o naprosto jiné situace, než jaké ve svém mimořádném opravném prostředku zmiňuje obviněný.

17. Z pohledu obviněným vytýkané dovolací argumentace stran nepřiměřenosti uložených trestů je namístě akcentovat skutečnost, že v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být až na zcela výjimečné případy relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je obviněný subjektivně přesvědčen o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného. To však tresty uložené obviněnému nejsou, neboť jejich uložení bylo soudy odůvodněno řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 3 Tdo 151/2023).

18. Nejvyšší soud má za to, že s ohledem na povahu projednávané trestné činnosti, závažnost způsobeného následku a okolnosti jednání, které obviněný v rámci prohlášení viny označil za nesporné, byl trest obviněnému uložen zcela důvodně a nelze jej v žádném směru považovat za nepřiměřeně přísný. Trest zákazu činnosti byl v posuzované trestní věci obviněnému uložen za trestnou činnost spáchanou v souvislosti s řízením motorového vozidla, takže jeho uložení není v rozporu se zákonem. Délka trestu zákazu činnosti je spáchanému činu zcela přiměřená, nacházející se poblíž dolní hranice trestní sazby a není třeba tento druh trestu a jeho výměru porovnávat s jinými obdobnými trestními věcmi, neboť je při ukládání trestu třeba dbát zásadu individuálního posouzení každé věci. Za zcela přiměřenou a odpovídající považuje Nejvyšší soud také částku 70.000 Kč, která by měla dostatečně vyjádřit nemajetkovou újmu v rozsahu, ve které se jí poškozený domáhá. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožňuje s úvahami soudů nižších stupňů ohledně druhu i výměry uložených trestů, přičemž v podrobnostech odkazuje na jejich přesvědčivé a dostatečné odůvodnění.

19. Obviněný současně odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když namítal, že odvolací soud nevyhověl jeho řádnému opravnému prostředku, ačkoliv rozhodnutí soudu prvního stupně mělo být podle jeho názoru zatíženo vadou odpovídající dovolacím důvodům dle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ani tomuto dovolacímu důvodu však nelze přisvědčit, neboť Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení předpokládané ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. Námitky obviněného jsou ve své podstatě založeny pouze na jeho nesouhlasu s druhem a výměrou uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Takové výhrady však samy o sobě dovolací důvod nezakládají, neboť směřují výlučně do oblasti soudcovského uvážení při individualizaci trestu, nikoliv do otázky jeho zákonnosti z hlediska hmotného práva. Za této situace nelze dovodit pochybení ani na straně odvolacího soudu, který podanému odvolání nevyhověl.

20. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu