4 Tdo 548/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 548/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Pohlavní zneužití (zneužívání), Výtržnictví, Přítomnost při soudních jednáních, Videokonferenční zařízení, In dubio pro reo, Skutkové vady a vady dokazování Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., § 187 odst. 1 tr. zákoníku, § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 202 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 4 Tdo 548/2026-356 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání obviněného P. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2026, sp. zn. 55 To 393/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 28/2024, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 5 T 28/2024, byl obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným (pod bodem 1) zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku a (bod bodem 2) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: 1) v blíže nezjištěné době, v prosinci roku 2022, nejméně ve dvou případech ve XY, v Liberci a v jednom případě ve XY, v Liberci, a dále dne 13. února 2023 na blíže nezjištěném místě v XY, vykonal na poškozené nezletilé AAAAA (pseudonym), oboustranně dobrovolnou vaginální soulož, ačkoliv věděl, že jí dosud nebylo patnáct let, 2) dne 6. února 2023 u přepážky č. 1 ve veřejnosti přístupné odbavovací hale Úřadu práce v Liberci, v ulici XY, v Liberci, hlasitě vulgárně slovně napadl zaměstnankyni úřadu práce, specialistku dávek hmotné nouze, poškozenou J. B., která obžalovaného vyzvala k vyplnění formuláře Hlášení změn za účelem posouzení rozhodných skutečností k výpočtu dávky hmotné nouze, tak jí při jednání vyřizování dávky hmotné nouze řekl: „opláchněte si obličej, abyste se probrala" a poté, co byl poškozenou J. B. opakovaně vyzván, ať odejde, při odchodu na tuto křičel: "aby tě rakovina točila", přičemž pěstí udeřil do dělícího skla přepážky, které se intenzitou úderu prohnulo, čímž posunulo počítač a rozkývalo monitor PC, kdy tohoto jednání se dopustil v čase, kdy v odbavovací hale jeho jednání sledovalo dalších deset osob.

2. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pokračující přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a přečin pohrdání soudem podle § 336 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným (pod body 2 – 5) rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2024, sp. zn. 4 T 67/2023, v právní moci 28. 6. 2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2024, sp. zn. 31 To 194/2024, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud prvního stupně zároveň zrušil výrok o trestu za trestnou činnost pod body 2 – 5 z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 3. 2024, sp. zn. 4 T 67/2023, v právní moci 28. 6. 2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 6. 2024, sp. zn. 31 To 194/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 19. 2. 2026, sp. zn. 55 To 393/2025, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 2. 2026, sp. zn. 55 To 393/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 9. 2025, sp. zn. 5 T 28/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Obviněný má za to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání a zároveň rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

5. Obviněný předně namítá, že mu nebylo umožněno účastnit se osobně hlavního líčení, přestože o to opakovaně žádal. Tento postup považuje za zásah do svého práva na spravedlivý proces a do možnosti efektivně se obhajovat.

6. Dále namítá existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy. Uvádí, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a že závěr o jeho vině je založen prakticky výlučně na výpovědi poškozené, kterou považuje za nevěrohodnou, vnitřně rozpornou, neúplnou a nekonzistentní. Zdůrazňuje, že neexistují další přímé důkazy potvrzující její tvrzení a má za to, že soudy se dostatečně nevypořádaly s rozpory v provedeném dokazování.

7. Současně soudům vytýká, že neopatřily jím navržený znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené, ačkoli podle jeho názoru šlo o důkaz nezbytný vzhledem k absenci dalších přímých usvědčujících důkazů. Nevěrohodnost výpovědi poškozené podle něj podporuje i výpověď svědkyně J. P., nejlepší kamarádky poškozené, podle níž měla poškozená motivaci se mu mstít. Za nevěrohodné obviněný považuje rovněž výpovědi rodinných příslušníků poškozené, které jsou podle něj vedeny snahou mu uškodit.

8. Dovolatel dále tvrdí, že spáchání skutku, který je mu kladen za vinu, nebylo z hlediska jeho zdravotního stavu ani možné, neboť v rozhodném období trpěl kapavkou, která mu měla znemožňovat pohlavní styk. V této souvislosti poukazuje na lékařská ošetření a namítá, že soudy nevyhověly jeho návrhu na opatření znaleckého posudku z oboru pohlavních chorob. Obviněný argumentuje rovněž tím, že poškozená o jeho zdravotním stavu věděla a že žila aktivním sexuálním životem, přičemž poukazuje na další okolnosti týkající se jejích vztahů a jiných trestních řízení.

9. Závěrem vyslovuje přesvědčení, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, když některé důkazy hodnotily jednostranně, zatímco jiné, svědčící v jeho prospěch, dostatečně nezohlednily nebo vůbec neprovedly. Skutkový stav tak podle něj nebyl objasněn bez důvodných pochybností. Má proto za to, že za dané důkazní situace nebyly splněny podmínky pro závěr o jeho vině a že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

11. K dovolání obviněného se vyjádřila dne 2. 6. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 381/2026 státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem vyjádření zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a obsah podaného dovolání, přičemž konstatovala, že dovolání obviněného je vystavěno na doslovném opakování námitek, které se prolínají celým trestním řízením a s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly.

12. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Akcentuje, že soudy nižších stupňů na všechny námitky totožné s těmi, jež byly uplatněny v podaném dovolání, adekvátně reagovaly, a s nosnými body jejich argumentace se ztotožňuje.

13. Státní zástupkyně následně uvádí, že obviněný formálně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., přičemž jeho námitky směřují proti údajnému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, proti skutkovým zjištěním soudů a proti rozsahu provedeného dokazování.

14. Ve spojitosti s uplatněnými námitkami předně konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a své skutkové závěry založil na řádném hodnocení provedených důkazů. Svým povinnostem podle státní zástupkyně dostál i odvolací soud, který napadené rozhodnutí přezkoumal a s uplatněnými odvolacími námitkami se přiléhavě vypořádal. Současně zdůrazňuje, že rozsah dokazování závisí na úvaze soudu a že soud není povinen provést každý stranami navržený důkaz, pokud svůj postup řádně odůvodní.

15. Pokud jde o namítané porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, státní zástupkyně uvádí, že odvolací soud se účastí obviněného v hlavního líčení podrobně zabýval v bodě 10 odůvodnění svého usnesení. Tato námitka podle ní není důvodná a neodpovídá obsahu trestního spisu, neboť obviněný se všech hlavních líčení účastnil, a to buď osobně, nebo prostřednictvím videokonference, přičemž na počátku jednání dne 15. 9. 2025 sám požádal o projednání věci ve své nepřítomnosti. Podle státní zástupkyně je účast obviněného při hlavním líčení konaném formou videokonference plnohodnotnou účastí v hlavním líčení. V posuzované věci byla zachována i všechna procesní práva obviněného včetně práva vyjadřovat se k provedeným důkazům a navrhovat jejich doplnění.

16. K námitkám týkajícím se neprovedení všech navržených důkazů státní zástupkyně uvádí, že soudy nižších stupňů se dostatečně vypořádaly s návrhy obviněného na vypracování znaleckého posudku za účelem posouzení věrohodnosti poškozené i znaleckého posudku za účelem posouzení, zda je možné, aby v případě nechráněného pohlavního styku realizovaného souloží mezi osobami, z nichž jedna je nakažena kapavkou, nedošlo k přenesení nákazy na osobu druhou. Ztotožňuje se přitom se závěrem soudů, že navrhované doplnění dokazování bylo nadbytečné. V podrobnostech odkazuje na bod 27 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

17. Státní zástupkyně dále poukazuje na to, že provedené důkazy vyvracejí obhajobu obviněného ohledně jeho neznalosti věku poškozené, neboť z výpovědí svědků i dalších okolností případu vyplývá, že obviněný byl se skutečným věkem poškozené obeznámen. Stejně tak považuje za vyvrácenou obhajobu založenou na tvrzení, že z důvodu jeho zdravotního stavu nemohlo dojít k pohlavnímu styku s poškozenou. V této souvislosti odkazuje na hodnocení lékařských zpráv soudy nižších stupňů i na další okolnosti případu, z nichž podle jejího názoru vyplývá, že tato námitka není způsobilá zpochybnit správnost skutkových závěrů soudů.

18. Závěrem státní zástupkyně uvádí, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy spolehlivě prokázáno, použitá právní kvalifikace je správná a napadená rozhodnutí netrpí vadami, které by bylo nutné napravit v dovolacím řízení.

19. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

20. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

22. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

23. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

24. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obecně platí, že tento dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, nýbrž pouze v absenci, která je v rozporu se zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz § 202 tr. ř. v případě hlavního líčení a § 234 tr. ř. v případě veřejného zasedání). Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má obviněný právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Toto právo je v soudním stádiu trestního řízení zabezpečeno právě povinností soudu obviněného předvolat k hlavnímu líčení a předvolat nebo vyrozumět jej i ohledně konání veřejného zasedání (§ 198, § 233 tr. ř.). Porušení těchto ustanovení přitom může založit právě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

26. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

29. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

30. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, které směřují proti údajnému porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a proti rozsahu jimi provedeného dokazování, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

31. Předně je třeba uvést, že totožné námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení (viz zejména odvolání ze dne 26. 9. 2025 na č. l. 311 až 312 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v posuzované věci.

32. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkou obviněného, podle níž mu nebylo umožněno účastnit se osobně hlavního líčení, čímž mělo být zároveň zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a do možnosti efektivně se obhajovat. Tato námitka je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná.

33. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve připomenout právní úpravu a judikaturní východiska týkající se práva obviněného být přítomen hlavnímu líčení. Úprava přítomnosti osob při hlavním líčení je důležitým předpokladem a zárukou řádného zákonného procesu vedeného proti obviněnému. Zároveň jde o určitou konkretizaci ústavního práva každého na to, aby nebyl odňat svému zákonnému soudci a aby rozhodoval řádně obsazený soud (čl. 38 odst. 1 Listiny), a dále ústavního práva každého na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny). Právo obviněného osobně se zúčastnit hlavního líčení, resp. řízení před soudem, se i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považuje za základní a nepostradatelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného pak lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (R 32/2012).

34. Podmínky pro konání hlavního líčení z hlediska přítomnosti úředních osob a stran jsou stanoveny v § 202 tr. ř. tak, aby odpovídaly významu hlavního líčení, které je pro rozhodnutí otázky viny, trestu a dalších otázek zpravidla stěžejním procesním stádiem. Protože hlavní líčení je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, je zásadně nutné, aby se ho zúčastnily kromě soudu obě nejdůležitější strany trestního řízení, jež mají v podstatě rovnoprávné postavení, ale vystupují proti sobě: státní zástupce, který podává a před soudem zastupuje obžalobu, a obviněný (popřípadě zastoupený svým obhájcem), proti němuž se vede trestní stíhání. Za jejich současné přítomnosti lze zpravidla v potřebném rozsahu provést dokazování, zhodnotit jeho výsledky a vyvodit z nich správné skutkové závěry, přičemž se právě zde mohou v nejširší míře uplatnit kontradiktorní prvky trestního řízení. Zároveň jde o důležitou záruku obhajoby obviněného, který má v každém případě právo zúčastnit se hlavního líčení a bez jehož účasti lze konat hlavní líčení nebo v něm pokračovat jen výjimečně, za splnění přesně stanovených podmínek, které mu i přes nepřítomnost zaručují v nezbytném rozsahu právo obhajoby (§ 202 odst. 2 až 5 tr. ř.).

35. Novela trestního řádu provedená s účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 459/2011 Sb. zavedla mimo jiné možnost při provádění úkonů trestního řízení využívat technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku (dále též „videokonferenční zařízení“). Zmíněným způsobem prostřednictvím videokonferenčního zařízení je tedy možné podle § 202 odst. 1 věty druhé tr. ř. zajistit i přítomnost obviněného nebo jiných osob u hlavního líčení. Takový postup ovšem není obligatorní, ale vždy záleží jednak na uvážení předsedy senátu (samosoudce) nebo celého senátu a jednak na situaci, věku, zdravotním stavu, míře ohrožení atd. těch osob, jejichž přítomnost u hlavního líčení se tím zajišťuje, a na technických možnostech soudu nebo jiného orgánu činného v trestním řízení. Možnost obviněného zúčastnit se hlavního líčení jen prostřednictvím videokonferenčního zařízení sama o sobě není v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a na osobní účast u soudu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz PÚRY, František. § 202 [Přítomnost při hlavním líčení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2554.).

36. Z pohledu shora uvedených stanovisek je třeba uvést, že námitka směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je velmi stručná, když obviněný toliko uvádí, že mu nebylo umožněno se osobně zúčastnit hlavního líčení a že tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Za situace, kdy obviněný tuto dovolací námitku blíže nerozvádí, se lze jen domnívat, že tuto námitku směřuje do postupu soudu prvního stupně, který nevyhověl jeho žádosti o konání hlavního líčení dne 15. 9. 2025 za jeho osobní účasti u hlavního líčení a účast obviněného u tohoto hlavního líčení zajistil prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Nejvyšší soud má za to, že tato námitka je neopodstatněná. Předně je třeba zdůraznit, že předmětnou námitkou se již zabýval odvolací soud, když totožnou námitku uplatnil obviněný v rámci odvolání (viz bod 10 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně), a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nad rámec úvah odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že právo účasti obviněného u hlavního líčení může být realizováno, jak již bylo naznačeno, jednak jeho osobní účastí, jednak prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Obě tyto formy jsou srovnatelné. Nadto ani samotný obviněný blíže nerozvádí, jak mělo být zajištěním jeho účasti u hlavního líčení prostřednictvím videokonferenčního zařízení reálně zasaženo do jeho práva osobně se účastnit hlavního líčení. Lze proto uzavřít, že tvrzení obviněného, že mu nebylo umožněno osobně se účastnit hlavních líčení tak neodpovídá obsahu předloženého trestního spisu. Z toho je naopak zřejmé, že se všech hlavních líčení účastnil, přičemž jeho účast u druhého a třetího hlavního líčení byla právě zajištěna prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Takový způsob účasti trestní řád výslovně připouští a z hlediska procesních práv obviněného představuje plnohodnotnou formu jeho účasti, jak již bylo naznačeno. Není tedy pochyb o tom, že obviněnému bylo umožněno sledovat průběh dokazování, vyjadřovat se k prováděným důkazům, navrhovat jejich doplnění i klást otázky vyslýchaným osobám. Nadto při hlavním líčení konaném dne 15. 9. 2025 pak obviněný sám požádal, aby bylo pokračováno v jeho nepřítomnosti, a soud jeho žádosti za splnění zákonných podmínek vyhověl. Za této situace proto nelze dovozovat porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ani práva na spravedlivý proces.

37. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání formálně namítá především existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nedůvodné neprovedení jím navrhovaných důkazů a porušení zásady in dubio pro reo. Jeho námitky tedy míří na první a třetí variantu uvedeného dovolacího důvodu a vztahují se výlučně ke skutku popsanému ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku pod bodem 1, jak je patrno z obsahu podaného dovolání.

38. Dovolací soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají v nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řadu dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

39. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. zjevný (extrémní) rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Dovolatel totiž soudům fakticky nevytýká, že by z provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi poškozené, vyvozovaly skutková zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů nevyplývají, ale prostřednictvím uplatněných námitek se domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tedy obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které uvedený dovolací důvod naplnit nemohou, stejně jako obecný poukaz na zásadu in dubio pro reo.

40. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou (viz body 15-18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 12-20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

41. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné uvést následující. Dovolací argumentace obviněného, stejně jako jeho obhajoba, je založena především na zpochybnění věrohodnosti poškozené. Obviněný namítá rozpory v její výpovědi, poukazuje na absenci dalších přímých důkazů, na údajnou motivaci poškozené i jejích rodinných příslušníků poškodit jeho osobu a předkládá vlastní verzi skutkového děje spočívající v tom, že s poškozenou pohlavní styk neměl, a to jednak kvůli jejímu nízkému věku, a dále kvůli tomu, že v rozhodné době trpěl pohlavní chorobou, kterou by musel poškozenou v důsledku realizovaných souloží nutně nakazit, což se však nestalo. Lze skutečně připustit, že skutkové závěry nalézacího soudu, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, jsou ve značné míře založeny na výpovědi poškozené, což je i jistým způsobem logické vzhledem k charakteru trestné činnosti. Takový postup soudu prvního stupně ovšem sám o sobě žádné pochybení nezakládá.

42. Je totiž nutno konstatovat, že soud prvního stupně se právě i z tohoto důvodu výpovědí poškozené podrobně zabýval, hodnotil její konzistentnost a věrohodnost v kontextu všech ostatních provedených důkazů a přesvědčivě vysvětlil, proč jí uvěřil. Tento soud poukázal na řadu důkazů, které její výpověď podporují, byť jsou nepřímé povahy. Jedná se zejména o svědecké výpovědi J. P., J. S., L. J., K. P. a J. B., a listinné důkazy včetně dopisů obviněného adresovaných poškozené a výsledků gynekologického vyšetření poškozené. Stejně podrobně se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obviněného, včetně jeho tvrzení o neznalosti věku poškozené a údajné nemožnosti realizace pohlavního styku z důvodu zdravotních obtíží. Tento soud reagoval i na tvrzení obviněného stran toho, jaké skutečnosti vyplývají z výpovědi svědkyně J. P. (viz bod 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se pak s jeho závěry ztotožnil, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že se všemi odvolacími námitkami obviněného věcně zabýval a poskytl na ně odpovídající odpověď. Nejvyšší soud se s argumentací soudů nižších stupňů plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje zejména na body 16 až 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 15 až 20 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

43. Za relevantní výhradu, jak již bylo uvedeno, nelze považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod.

44. Jinak vyjádřeno, zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo její dodržení zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

45. Nad rámec uvedeného je vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. Nelze tudíž přisvědčit obviněnému v tom, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají důvodné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné důvodné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). Jinými slovy, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť nalézací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

46. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Skutkové závěry nalézacího soudu, které následně akceptoval odvolací soud jako správné a úplné, lze označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Námitky obviněného z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první variantě, proto postrádají věcné opodstatnění. Nejvyšší soud, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu, v projednávané věci zároveň nezjistil dovolatelem namítané porušení zásady in dubio pro reo, zásad materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), ani jinou procesní vadu, která by představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces.

47. Obviněný v podaném dovolání dále soudům nižších stupňů vytýká, že neprovedly všechny jím navržené důkazy, konkrétně znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené a znalecký posudek z oblasti venerologie. Lze mít za to, že těmito námitkami míří na třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. na tzv. opomenuté důkazy. Takto uplatněné námitky sice jsou pod uvedený dovolací důvod formálně podřaditelné, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

48. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede. Je tomu tak proto, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

49. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

50. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

51. Nejvyšší soud musí na základě uvedených východisek konstatovat, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesních stran, nýbrž pouze takovému, jehož provedení je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Neprovedení navrženého důkazu samo o sobě nezakládá procesní vadu, pokud soud svůj postup řádně a logicky odůvodní. V posuzované věci soud prvního stupně podrobně vysvětlil, proč nepovažoval za potřebné opatřit znalecký posudek k posouzení věrohodnosti poškozené ani znalecký posudek z oblasti venerologie (viz zejména bod 27 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Zdůraznil přitom, že věrohodnost poškozené bylo možno spolehlivě posoudit na základě dalších provedených důkazů a že zdravotní dokumentace obviněného dostatečně vyvrací jeho obhajobu založenou na tvrzení, že v dané době trpěl kapavkou. Odvolací soud tyto jeho závěry přezkoumal a ztotožnil se s nimi (viz zejména bod 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejde proto o případ tzv. opomenutých důkazů, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, ale o důkazní návrhy, které soudy vyhodnotily jako nadbytečné a svůj procesní postup náležitě odůvodnily.

52. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

53. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

54. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu