4 Tdo 559/2026

Rubrum

4 Tdo 559/2026-1743 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněného J. O., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha Ruzyně, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 9 To 7/2026, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 76 T 2/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 76 T 2/2025 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný J. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: v období od 7. 3. 2022 do 18. 10. 2022 z blíže nezjištěného místa poté, co J. K., jednatel spol. XY s.r.o., IČO: XY, se sídlem XY, za jeho přítomnosti dne 31. 1. 2022 založil u spol. Fio banka, a.s., IČO: 61858374, se sídlem Na Florenci 2139/2, Praha 1, pro spol. XY s.r.o. účet č. XY a předal obžalovanému přístupové údaje k elektronickému bankovnictví k tomuto účtu, a poté, co spol. XY s.r.o., IČO: XY, se sídlem XY, Praha XY (od 13. 5. 2022 se sídlem XY, Praha XY), jako objednatel a poškozená spol. XY s.r.o. jako zhotovitel uzavřely dne 21. 2. 2022 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení rekonstrukce v domě č.p. XY na adrese XY v Praze XY ve vlastnictví objednatele (dále jen „smlouva o dílo“), kde strany mj. sjednaly, že platby ceny za dílo budou poukazovány na výše zmíněný účet zhotovitele č. XY, event. v hotovosti (odst. 10.1.1.), přičemž obžalovaný byl na základě ústní dohody s J. K. pověřen správou tohoto účtu s výlučným využitím prostředků k zajištění realizace smlouvy o dílo včetně výplaty subdodavatelů a vystavil a předložil k proplacení ceny za dílo v období od 2. 3. 2022 do 12. 9. 2022 objednateli XY s.r.o. jako přílohy k e-mailům zasílaným na e-mailovou adresu jejího jednatele S. faktury č. 2022591 až 20225921 ve prospěch zhotovitele XY s.r.o., z peněžních prostředků v celkovém rozsahu 23 005 677,55 Kč, které spol. XY s.r.o., resp. za ní v jednom (prvním) případě spol. C.C. leasing s.r.o., IČO: 24132446, se sídlem Staré náměstí 13/7, Praha 6, na základě obdržených faktur na uvedený účet postupně převody platila, provedl prostřednictvím internetového bankovnictví s autorizací ze svého telefonního čísla XY bezhotovostně 50 převodů peněžních prostředků v celkové výši 15 849 000 Kč na účet č. XY, vedený u Československé obchodní banky a.s., IČO: 00001350, se sídlem Radlická 333/150, Praha 5, pro jím ovládanou společnost XY a.s., IČO: XY, se sídlem XY, Praha XY (od 18. 1. 2024 se sídlem XY, Praha XY), jejímž je zároveň předsedou správní rady (jediným členem statutárního orgánu) a jedinou osobou s dispozičním oprávněním k danému účtu, a dále 3 převody peněžních prostředků v celkové výši 250 000 Kč na účet č. XY, vedený pro něj u téže banky, konkrétně: - po připsání na účet částky 550 000 Kč dne 4. 3. 2022 k úhradě faktury č. 2022591 ze dne 2. 3. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 7. 3. 2022 částku 150 000 Kč, dne 9. 3. 2022 částku 80 000 Kč a dne 10. 3. 2022 částku 69 000 Kč, dále na svůj vlastní účet č. XY dne 7. 3. 2022 částku 150 000 Kč, dne 8. 3. 2022 částku 50 000 Kč a dne 9. 3. 2022 částku 50 000 Kč, - po připsání na účet částky 478 400 Kč dne 25. 3. 2022 k úhradě faktury č. 2022593 ze dne 16. 3. 2022 a částky 822 250 Kč téhož dne k úhradě faktury č. 2022594 ze dne 23. 3. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 25. 3. 2022 částku 50 000 Kč, dne 28. 3. 2022 částku 300 000 Kč, dne 29. 3. 2022 částku 280 000 Kč a dne 31. 3. 2022 částku 130 000 Kč, - po připsání na účet částky 1 662 900 Kč dne 8. 4. 2022 k úhradě faktury č. 2022595 ze dne 31. 3. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 8. 4. 2022 částku ve výši 150 000 Kč, dne 13. 4. 2022 částku ve výši 150 000 Kč a dne 19. 4. 2022 částku ve výši 70 000 Kč, - po připsání na účet částky 1 058 000 Kč dne 21. 4. 2022 k úhradě faktury č. 2022596 ze dne 11. 4. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 22. 4. 2022 částku ve výši 200 000 Kč, dne 26. 4. 2022 částku ve výši 210 000 Kč, dne 27. 4. 2022 částku ve výši 40 000 Kč a dne 28. 4. 2022 částku ve výši 70 000 Kč, - po připsání na účet částky 793 500 Kč dne 5. 5. 2022 k úhradě faktury č. 2022597 ze dne 22. 4. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 5. 5. 2022 částku ve výši 150 000 Kč, dne 6. 5. 2022 částku ve výši 50 000 Kč a dne 9. 5. 2022 částku ve výši 110 000 Kč, - po připsání na účet částky 679 650 Kč dne 16. 5. 2022 k úhradě faktury č. 2022598 ze dne 28. 4. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 17. 5. 2022 částku ve výši 220 000 Kč, dne 18. 5. 2022 částku ve výši 200 000 Kč, dne 20. 5. 2022 částku ve výši 80 000 Kč a dne 27. 5. 2022 částku ve výši 16 000 Kč, - po připsání na účet částky 750 000 Kč dne 1. 6. 2022 k úhradě faktury č. 2022599 ze dne 11. 5. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 2. 6. 2022 částku ve výši 420 000 Kč, - po připsání na účet částky 900 000 Kč dne 15. 6. 2022 k úhradě faktury č. 20225910 ze dne 25. 5. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 16. 6. 2022 částku ve výši 300 000 Kč a dne 17. 6. 2022 částku ve výši 300 000 Kč, - po připsání na účet částky 209 000 Kč dne 23. 6. 2022 k úhradě téže faktury č. 20225910 ze dne 25. 5. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 23. 6. 2022 částku ve výši 330 000 Kč, - po připsání na účet částky 2 190 000 Kč dne 30. 6. 2022 ke společné úhradě faktury č. 20225911 ze dne 15. 6. 2022 a faktury č. 20225912 ze dne 24. 6. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 1. 7. 2022 částku ve výši 1 190 000 Kč, dne 4. 7. 2022 částku ve výši 800 000 Kč a dne 14. 7. 2022 částku ve výši 100 000 Kč, - po připsání na účet částky 6 135 337,40 Kč dne 22. 7. 2022 ke společné úhradě faktury č. 20225913 ze dne 12. 7. 2022 (vedené jako doplatek původní faktury č. 20225910 ze dne 25. 5. 2022), faktury č. 20225914 ze dne 12. 7. 2022, faktury č. 20225915 ze dne 14. 7. 2022 a faktury č. 20225916 ze dne 18. 7. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 18. 7. 2022 částku ve výši 40 000 Kč, dne 22. 7. 2022 částku ve výši 670 000 Kč, dne 25. 7. 2022 částku ve výši 2 500 000 Kč, dne 26. 7. 2022 částku ve výši 850 000 Kč, dne 27. 7. 2022 částku ve výši 400 000 Kč a dne 29. 7. 2022 částku ve výši 130 000 Kč, - po připsání na účet částky 2 875 000 Kč dne 11. 8. 2022 k úhradě faktury č. 20225917 ze dne 1. 8. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 11. 8. 2022 částku ve výši 101 000 Kč, dne 12. 8. 2022 částku ve výši 2 100 000 Kč a dne 22. 8. 2022 částku ve výši 260 000 Kč, - po připsání na účet částky 3 601 640,15 Kč dne 26. 8. 2022 ke společné úhradě faktury č. 20225918 ze dne 5. 8. 2022, faktury č. 20225919 ze dne 8. 8. 2022 a faktury č. 20225920 ze dne 12. 8. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 29. 8. 2022 částku ve výši 950 000 Kč, dne 30. 8. 2022 částku ve výši 500 000 Kč, dne 1. 9. 2022 částku ve výši 160 000 Kč a částku ve výši 350 000 Kč, dne 5. 9. 2022 částku ve výši 135 000 Kč, dne 6. 9. 2022 částku ve výši 123 000 Kč, dne 15. 9. 2022 částku ve výši 80 000 Kč, dne 19. 9. 2022 částku ve výši 40 000 Kč, dne 21. 9. 2022 částku ve výši 52 000 Kč a dne 27. 9. 2022 částku ve výši 42 000 Kč, - po připsání na účet částky 300 000 Kč dne 30. 9. 2022 k úhradě faktury č. 20225921 ze dne 8. 9. 2022 převedl na účet spol. ELDANSONE a.s. č. XY dne 30. 9. 2022 částku ve výši 100 000 Kč, dne 6. 10. 2022 částku ve výši 40 000 Kč a dne 18. 10. 2022 částku ve výši 11 000 Kč, přičemž tyto platby provedl bez vědomí a souhlasu poškozené spol. XY s.r.o. a jejího jednatele, bez vazby na smlouvu o dílo a její realizaci a bez jakékoli právního důvodu, když spol. ELDANSONE a.s. stejně jako on nebyla smluvní stranou a nebyla na projektu rekonstrukce nijak zúčastněna, s tím, že peněžní prostředky takto vyvedené následně využil k osobní potřebě, úhradě dluhů vlastních a spol. ELDANSONE a.s., a shora popsaným způsobem tak způsobil poškozené spol. XY s.r.o. celkovou škodu ve výši 16 099 000 Kč.

2. Za uvedený zločin byl soudem prvního stupně uložen obviněnému podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil nalézací soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené spol. XY s.r.o., IČO: XY, se sídlem XY, Praha XY, na náhradě škody částku ve výši 15 959 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 15 848 500 Kč od 1. 1. 2023 do 4. 1. 2023, z částky 15 708 500 Kč od 5. 1. 2023 do 10. 9. 2025 a z částky 15 959 000 Kč od 11. 9. 2025 do zaplacení. Zároveň podle § 229 odst. 1 tr. ř. spol. XY s.r.o., IČO: XY, se sídlem XY, Praha XY, odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle § 229 odst. 2 tr. ř. poškozenou spol. XY s.r.o., IČO: 05325749, odkázal se zbytkem jejího nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný včasné odvolání, přičemž je zaměřil do výroku o vině, výroku o trestu a výroku týkajícího se povinnosti k náhradě škody. Vrchní soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 9 To 7/2026, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil toliko ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody uložil podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2025, nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 (šest) let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 zařadil obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou. II.Dovolání obviněného 5. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 9 To 7/2026, ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 76 T 2/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou podle něj napadená rozhodnutí zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Dále uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. V podaném dovolání obviněný předně shrnuje, že jako nesprávné vnímá to, že byl rozhodnutím Vrchního soudu v Praze odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let. Má za to, že odvolací, potažmo nalézací soud nepostupoval v souladu s rozhodovací praxí a stanovisky Nejvyššího soudu (bod 28 a 29 odůvodnění rozsudku) – blíže tato vyjádření nespecifikuje, poznámka NS.

7. Ačkoliv dovolatel připouští, že způsobená škoda přesahuje hranici škody velkého rozsahu a odůvodňuje použití trestní sazby od pěti do deseti let, nesouhlasí s úvahou odvolacího soudu o konkrétní výměře trestu. Uvádí, že škoda cca 1,5násobku hranice škody velkého rozsahu nemá vést k trestu odnětí svobody v délce 6 let, a zastává názor, že v případě škody pohybující se mezi 10 až 16 mil. Kč odpovídá ustálené rozhodovací praxi uložení trestu na spodní hranici zákonné sazby, tedy v trvání pěti let. Současně namítá, že soudy při rozhodování o uložení trestu přihlížely k dalším trestním řízením vedeným proti jeho osobě, ačkoli tato nebyla pravomocně skončena. Za významné považuje rovněž skutečnosti, že se trestnímu řízení nevyhýbal, v přípravném řízení vypovídal a jde o jeho první nepodmíněný trest odnětí svobody. Tuto skutečnost však podle obviněného soudy nezohlednily. Vyslovuje přesvědčení, že mu měl být uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let.

8. Dovolatel dále nesouhlasí s právním posouzením postavení společnosti XY s.r.o. v rámci projektu XY. Namítá, že soudy nesprávně odmítly jeho tvrzení, že společnost XY a družstvo STAVOSPOM tvořily ekonomicky spjatou skupinu, a dospěly k závěru, že XY byla samostatnou společností bez relevantního propojení s družstvem STAVOSPOM. Poukazuje na to, že družstvo STAVOSPOM bylo jediným společníkem společnosti XY, vykonávalo působnost její valné hromady, poskytovalo jí financování a obě společnosti byly personálně propojeny. Podle dovolatele tak šlo o vztah ovládající a ovládané osoby, z něhož vyplývá, že jednání společnosti XY bylo plně pod kontrolou družstva STAVOSPOM.

9. Na tomto základě dovolatel tvrdí, že soudy nesprávně odmítly význam smluvní dokumentace uzavírané mezi družstvem STAVOSPOM a jeho osobou. Podle něj příkazní a zprostředkovatelské smlouvy souvisely s realizací projektu XY a představovaly oprávněné projektové náklady. Za nesprávný proto považuje závěr soudů, že mezi družstvem STAVOSPOM a společností XY neexistovala relevantní vazba, neboť podle jeho názoru zde od počátku existoval nepřímý vztah mezi těmito subjekty, a to prostřednictvím ovládané osoby.

10. Dovolatel dále rozporuje závěry soudů týkající se společnosti ELDANSONE a.s. Uvádí, že tato společnost byla na projektu přímo angažovaná, a to od samého počátku, byla jedním ze zakladatelů družstva STAVOSPOM, podílela se na prodeji jednotek a zajišťovala jejich marketing. Z toho dovozuje, že platby realizované ve prospěch této společnosti představovaly legitimní náklady projektu. Obdobně považuje za oprávněnou i platbu 250 000 Kč uhrazenou na jeho účet, která měla souviset s vyklizením nemovitosti a dalšími přípravnými pracemi před zahájením rekonstrukce. Nesouhlasí proto se závěrem soudů, že šlo o „nelogická a zcela účelová tvrzení obžalovaného“.

11. Dovolatel dále nesouhlasí s právním posouzením tzv. projektového účtu. Uvádí, že ačkoli šlo formálně o běžný účet vedený společností XY, byl podle dohody stran určen k financování projektu XY. Poukazuje přitom i na výpověď svědka K., podle nějž finanční prostředky vedené na účtu měly být užity výlučně na úhradu úplaty zhotovitele a dalších nákladů projektu. Uvádí, že účet nesloužil pouze k úhradě ceny díla společnosti XY, ale i k financování dalších nákladů projektu, včetně nákladů projektanta, subdodavatelů a dalších osob podílejících se na realizaci projektu.

12. Současně zpochybňuje skutkový závěr, že s finančními prostředky disponoval bez vědomí společnosti XY. Tvrdí, že jednatel společnosti XY, svědek K., pravidelně dostával účetní podklady, faktury i výpisy z účtu a o jeho fungování byl průběžně informován. Dovolatel proto trvá na tom, že dispozice s projektovým účtem prováděl po právu a s plným vědomím a souhlasem společnosti XY. Podle jeho názoru soudy nesprávně posoudily právní vztahy mezi jednotlivými subjekty projektu a v důsledku toho nesprávně stanovily výši škody i samotnou existenci škody.

13. Dovolatel rovněž napadá výrok o náhradě škody. Namítá, že v době rozhodování odvolacího soudu již probíhalo jeho insolvenční řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 4939/2026. S odkazem na § 140b insolvenčního zákona uvádí, že odvolací soud měl poškozené odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť podle něj nemělo být v adhezním řízení rozhodováno o náhradě škody.

14. Závěrem dovolání proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2026, č. j. 9 To 7/2026-1671, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2026, č. j. 76 T 2/2025-1616, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání. Dovolatel současně žádá o přiznání osvobození od povinnosti uhradit soudní poplatek, a to z důvodu sociálních (dovolatel je účasten insolvenčního řízení a nachází se ve výkonu trestu odnětí svobody bez jakýchkoliv příjmů).

15. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) dne 2. 7. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 489/2026. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a především pak obsah podaného dovolání obviněného.

16. K obviněným uplatněným dovolacím důvodům předně uvádí, že obviněný ve svém dovolání při uplatnění svých námitek nerozlišuje mezi oběma dovolacími důvody (dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.) a ani výslovně nepřiřazuje některý z nich k jednotlivým uplatněným výhradám. Podané dovolání tak podle státního zástupce působí poněkud nekonzistentně.

17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že dovolání slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečnostech podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Obviněný podle něj sice na několika místech dovolání deklaruje svůj nesouhlas údajně s právním závěrem, který měl přijmout nalézací soud, fakticky však žádnou hmotněprávní argumentaci nepředkládá. Nepopisuje vadnost posouzení skutku vymezeného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v určité hmotněprávní otázce. Jeho nesouhlas se sice váže na některé ze závěrů přijatých soudy nižších stupňů, ovšem jde výlučně o závěry skutkové, které dovolatel nepřesně označuje za právní. Tyto pak obviněný odmítá.

18. Následně státní zástupce uvádí, že pokud snad v části svého dovolání obviněný v rámci vyjádření nesouhlasu s vyhodnocením pojmu „projektový účet“ odkazuje na ustanovení občanského zákoníku, jde o zcela neurčitou argumentaci, v níž se žádné konkrétní ustanovení občanského zákoníku neobjevuje. Nadto jde o argumentaci vystavěnou zjevně na nějakém jiném skutkovém ději (přitom blíže nevysvětleném), než který byl dokazováním zjištěn, totiž že snad mohla být uzavřena nějaká dohoda o tom, že vlastníkem peněžních prostředků na bankovním účtu společnosti XY s.r.o. nebyla tato společnost, ale někdo jiný (dovolatel ovšem již nesděluje, kdo by tímto jiným vlastníkem měl být, na podkladě jaké konkrétní smlouvy a mezi jakými smluvními stranami měla být smlouva ujednána a s jakým konkrétním obsahem). Již vůbec nelze podle státního zástupce rozumět argumentaci dovolatele ve vztahu k významu role společnosti ELDANSONE a.s., v níž soudům vytýká, že nepřijaly zákonná ustanovení obchodního či občanského zákoníku, kdy tato ustanovení opět v dovolání vůbec neupřesňuje. Nadto ve věci se jedná o skutek z období od 7. 3. 2022 do 18. 10. 2022. Je tedy možno obviněného poučit o tom, že účinnost zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů skončila dne 31. 12. 2013 (§ 3080 občanského zákoníku). Není tedy jasné, co měl vlastně dovolatel uvedenou námitkou na mysli.

19. Podle státního zástupce obviněný ani v argumentaci skutkového rázu, která má v podstatě povahu prostého nesouhlasu s některými ze skutkových zjištění, jež byly přijaty soudy nižších stupňů, neidentifikuje zjevný rozpor v nějakém rozhodném skutkovém zjištění s obsahem konkrétních důkazů, přičemž v dovolání uvedenými tvrzeními nenaplňuje ani obsahové vymezení úvodní varianty důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Akcentuje, že předpokladem přezkoumání nižšími soudy ve věci přijatých skutkových zjištění dovolacím soudem musí být to, že obviněný vznesený dovolací důvod rovněž obsahově naplní konkrétní dovolací argumentací. V případě první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. to znamená, že dovolatel uplatní konkrétní námitky ve vztahu k výkladu některých v dovolání konkrétně označených důkazů (alespoň jednoho) a jejich definovanému obsahu, na jejichž podkladě (ovšem v rozporu s jejich skutečným obsahem) soudy přijaly určitá dovolatelem adresně odmítaná skutková zjištění, která přitom musí být podstatná z hlediska posouzení některého ze zákonných znaků posuzovaného trestného činu. Tvrzení rozporu s určitým obsahem důkazů nemůže být nahrazeno obecným odkazem na údajný výsledek dokazování, z pohledu dovolatele odlišný od vyhodnocení provedených důkazů ze strany soudů, aniž by tento výsledek byl specifikován. Nestačí tedy vyjádření pouhé nespokojenosti s učiněnými skutkovými zjištěními, jak byly přijaty soudy, a jejich úplné odmítnutí bez dalšího. Dovolací důvod nebude naplněn ani námitkami v tom smyslu, že některé důkazy, skupina důkazů či veškeré důkazy měly být vyhodnoceny odlišně. Konkrétně popsanými námitkami dovolatel také musí reálně podložit existenci tvrzeného (zjevného) rozporu mezi určitými soudy přijatými skutkovými závěry a důkazy, na jejichž podkladě byly takové skutkové závěry chybně přijaty, jenž musí nabýt podoby toho, co ve vztahu k tzv. extrémnímu nesouladu vymezila judikatura Ústavního soudu (očividný nesoulad daný tím, že skutková zjištění nelze dovodit z provedených důkazů při jejich logickém a nezkresleném zhodnocení atd.).

20. To však dovolatel podle státního zástupce vůbec nečiní ve své argumentaci založené výhradně na opakování vlastní obhajoby (již tak zmatečné) uplatňované z jeho strany v předchozích fázích řízení, s níž se nicméně soudy nižších stupňů již zcela adekvátně vypořádaly. Podle státního zástupce se soudy zcela dostatečně vyrovnaly s významem existence STAVOSPOM, družstva (v dovolání nepřesně vydávaného za společnost), a jeho vztahu ke společnosti XY s.r.o. pro podstatu věci. V tomto směru plně odkazuje na bod 7 odůvodnění rozsudku prvoinstančního soudu a potažmo na body 21 až 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Skutkové zjištění ohledně existence vlastnictví 100% podílu na subjektu STAVOSPOM, družstvo, v obchodní společnosti XY s.r.o. a možný vztah ovládané a ovládající osoby mezi těmito obchodními korporacemi rozhodně není rozhodným skutkovým zjištěním, které by mělo být jakkoli určující pro naplnění znaků trestného činu zpronevěry v případě skutku, který byl v řízení posuzován. Z hlediska podstaty věci je totiž směrodatné, že mezi poškozenou společností XY s.r.o. a subjektem STAVOSPOM, družstvo, neexistoval žádný smluvní vztah, na jehož podkladě by mohl obviněný využít příležitosti a z bankovního účtu poškozené společnosti coby zhotovitele díla, kterému bylo placeno ze strany objednatele XY s.r.o., odčerpat v podstatě bez jakéhokoli reálného oprávnění tak značné finanční prostředky. Konstrukce dovolatele o nějakém nepřímém vztahu mezi společností XY s.r.o. a STAVOSPOM, družstvo, je pro věc zcela bez významu.

21. K námitkám obviněného mířícím do výroku o trestu státní zástupce konstatuje, že se jedná o námitky uplatněné z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný totiž nepodřazuje žádný konkrétní dovolací důvod k uvedeným námitkám. Lze se tedy pouze domnívat, že se revize výroku o trestu domáhá na podkladě dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř., který v dovolání označil. Druhým dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se totiž vztahuje k posouzení skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

22. Státní zástupce dále uvádí, že výroku o trestu se týká výslovně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tento dovolací důvod však dovolatel neuvádí. Podle státního zástupce je nicméně nutné akcentovat, že obviněnému byl uložen trest ve výměře 6 (šesti) let za situace, kdy za daný trestný čin bylo možné uložit obviněnému trest odnětí svobody ve výměře od 5 do 10 let. Nemůže se proto jednat o druh trestu, ani o výměru, kterou zákon nepřipouští.

23. Dále akcentuje, že na podkladě rozhodovací praxe Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu je možné ve zcela výjimečných případech připustit jako možný i zásah dovolacího soudu do výroku o trestu i mimo dosah uvedených dovolacích důvodů. Takový zásah přichází v úvahu nicméně zcela výjimečně, a to, pokud by soud shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, případně subsidiarity přísnější trestní sankce. O takový případ se nicméně v dané trestné věci zcela zjevně nejedná.

24. K námitce o náhradě škody státní zástupce uvádí, že ji lze sice podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jedná se o námitku zjevně neopodstatněnou, neboť podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobu jeho řešení (insolvenční zákon), nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží. Podle § 140a odst. 1 věta první insolvenčního zákona ovšem platí, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. V insolvenčním rejstříku lze dohledat, že obviněný sice dne 17. 3. 2026 podal u Městského soudu v Praze sám dlužnický insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ovšem v řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 99 INS 4939/2026 bylo uvedeným soudem rozhodnuto o úpadku až usnesením ze dne 8. 4. 2026, které bylo zveřejněno dne 10. 4. 2026. Z uvedeného vyplývá, že v době rozhodování odvolacího soudu dovoláním napadeným rozhodnutím (dne 18. 3. 2026) účinky rozhodnutí o úpadku dosud nenastaly a zákonná překážka uložení povinnosti k náhradě majetkové škody zakotvená v § 140b insolvenčního zákona v případě obviněného dána není.

25. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodnuto ve smyslu § 265r tr. ř. v neveřejném zasedání.

26. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal dne 8. 7. 2026 obhájci obviněného k případné replice, přičemž tuto repliku zaslanou obhájcem obviněného Nejvyšší soud do dnešního dne neobdržel. III.Přípustnost dovolání 27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

30. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

31. Obviněný v podaném dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

32. Obviněný dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

33. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

34. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

35. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, nesprávné právní posouzení věci nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, byť při jisté vyšší míře tolerance, avšak jsou zjevně neopodstatněné. Nadto je nutno konstatovat, že jednotlivé námitky nejsou podřazeny pod jednotlivé uplatněné dovolací důvody, což činí dovolání značně nepřehledné až zmatečné. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že těmto pochybením by v případě dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, mělo zabránit povinné zastoupení advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). V tomto směru je třeba zdůraznit, že je povinností obviněného nejen označit jednotlivé dovolací důvody, ale i postupovat v souladu s ustanovením § 265f odst. 1 tr. ř. Musí proto odkázat jednak na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., jednak je povinen své námitky přizpůsobit obsahu konkrétně uplatněných dovolacích důvodů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 11 Tdo 344/2002). Z uvedeného vyplývá, že pokud obviněný uplatňuje v podaném dovolání více dovolacích důvodů, měl by mimo jiné i zároveň označit, pod který z uplatněných dovolacích důvodů svoje námitky podřazuje. Bez ohledu na tyto nedostatky k jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

36. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je převážně vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, především je pak obviněný uplatnil ve své závěrečné řeči před soudem prvního stupně (viz č. l. 1599 až 1612 spisového materiálu) a v odvolání, respektive v jeho doplnění ze dne 10. 2. 2026 (viz č. l. 1631 až 1638 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace obviněného představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. bod 7 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 21 až 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.

37. Přesto přistoupil Nejvyšší soud k věcnému přezkumu podaného dovolání, a to i přes jeho určitou nepřehlednost. Nadto, jak již bylo naznačeno, přestože obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je z obsahu jeho dovolacích námitek nepochybné, že fakticky uplatňuje obdobnou argumentaci jak ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak i k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jednotlivé uplatněné námitky nijak nerozlišuje. Tedy dovolací námitky směšuje.

38. Jak již bylo konstatováno, obviněný výslovně namítá první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. vadu zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů. Z podaného dovolání ovšem není zcela zřejmé, v čem konkrétně tento zjevný rozpor spatřuje, když tento dovolací důvod jakkoliv nekonkretizuje a jednotlivé námitky pod něj vůbec nepodřazuje. Za takové situace se může Nejvyšší soud s uplatněnou námitkou vypořádat toliko obecně (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), neboť není úkolem Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci dotvářet či domýšlet.

39. Obecně k obviněným deklarované existenci tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud nejprve připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze v praxi shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, vadu tzv. zjevného rozporu nelze dovozovat jen z toho, že obviněný hodnotí jinak provedené důkazy než soudy nižších stupňů a na podkladě tohoto vlastního hodnocení dospívá k závěru o jiné, pro něho příznivější skutkové verzi události. Právě o takovou popsanou situaci se jedná i v nyní posuzované věci, neboť prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu obviněný pouze vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a se skutkovými zjištěními na podkladě tohoto dokazování vzešlými. Takové výhrady však nejsou pod citovaný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod podřaditelné. Bez ohledu na tento závěr skutečně jen velmi stručně odkazuje Nejvyšší soud na bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ve kterém soud prvního stupně řádně rozvedl své hodnoticí úvahy ohledně ve věci provedených důkazů a svých skutkových závěrů. Nejvyšší soud na tento bod odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro stručnost zcela odkazuje, když jeho hodnoticí úvahy jsou zcela logické a odpovídají zásadám formální logiky. Soud druhého stupně takto postupoval v bodech 17 až 26 odůvodnění svého rozhodnutí.

40. K námitce obviněného stran toho, že mu byl uložen neadekvátně vysoký trest je pak nutné ve shodě s vyjádřením státního zástupce konstatovat (srov. bod 28 zmíněného vyjádření), že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou, kterou navíc nelze podřadit ani pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nadto je třeba uvést, že uložený trest se pohybuje při dolní hranici zákonné sazby, jejíž rozpětí je v případě § 206 odst. 5 tr. zákoníku (znění účinné do 31. 12. 2025 – nyní § 206 odst. 4 tr. zákoníku) od 5 do 10 let. Odvolacím soudem byla navíc výše trestu snížena ze 7 na 6 let nepodmíněného trestu odnětí svobody právě s ohledem na ustálenou rozhodovací praxi. Je však nutné ve shodě s odvolacím soudem konstatovat, že obviněnému přitěžuje řada skutečností (viz body 27 až 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), včetně skutečnosti, že obviněný se dopustil trestné činnosti ve zkušební době podmíněného odsouzení za obdobnou trestnou činnost. Proto nebylo možné uložit mu trest na spodní hranici zákonné trestní sazby stanovené § 206 odst. 5 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025.

41. Další námitka, respektive spíše série námitek obviněného (jedná se o námitky uvedené pod body 10, 11 a 12 tohoto rozhodnutí – poznámka NS) spočívá v jeho nesouhlasu s právním posouzením postavení společnosti XY s.r.o. v rámci projektu Seifertova 5 a v jeho nesouhlasu s odmítnutím významu smluvní dokumentace mezi družstvem STAVOSPOM a jeho osobou. A konečně také nesouhlasí se závěry soudů ohledně významu a zapojení společnosti ELDANSONE a.s. v rámci projektu XY. Nejvyšší soud v této souvislosti ovšem musí akcentovat, že se s těmito námitkami již dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků (srov. bod 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 21 a 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž s jejich argumentací se plně ztotožňuje. Pro přehlednost pouze zdůrazní část argumentace odvolacího soudu uvedené pod bodem 21 jeho rozsudku: „Ostatně pokud by snad i existovalo spojení, jímž obžalovaný argumentoval v rámci subordinačního spojení mezi Stavospom, družstvo a spol. XY s. r. o., tak jistě neexistovala žádná vazba mezi Stavospom, družstvo a poškozenou XY, s. r. o., jako majitelem smluvního účtu a finančních prostředků na něm uložených. Lze uzavřít, že smluvní vztah existoval výlučně mezi spol. XY s. r. o., coby objednatelem a poškozenou XY, s. r. o., jako zhotovitelem na základě uzavřené smlouvy o dílo ze dne 21. 1. 2022, přičemž na základě tohoto právního titulu docházelo k vzájemnému plnění v rámci realizace projektu na adrese XY. Tedy ani existence smlouvy o zápůjčce uzavřená dne 11. 8. 2021 mezi STAVOSPOM družstvo (vydlužitel) a obžalovaným (zapůjčitel), která byla uzavřena až do výše 20 000 000 Kč, nemá žádnou příčinnou souvislost s realizací projektu, natož vliv na skutečnost, že obžalovaný neoprávněně, bez vědomí svědka J. K. coby jednatele poškozené XY, s. r. o., nakládal s finančními prostředky na jejím smluvním účtu jako s vlastními peněžními prostředky.“ Nejvyšší soud proto zdůrazňuje, že jde o námitky zjevně neopodstatněné, neboť prostý nesouhlas s hodnocením důkazů obecnými soudy není způsobilý jakkoliv založit naplnění kteréhokoliv dovolacího důvodu uvedeného v § 265b tr. ř. Nadto je nutné znovu zdůraznit, že námitky uvedené pod body 10 až 12 tohoto rozhodnutí, stejně jako jakékoliv jiné, jež jsou v dovolání obsaženy, nejsou podřazeny pod v dovolání uvedené dovolací důvody. Lze se proto pouze domnívat, naplnění kterého důvodu v nich dovolatel spatřuje.

42. Další námitka obviněného spočívá v tom, že nesouhlasí s právním posouzením tzv. projektového účtu. I zde je možné pro stručnost odkázat na odůvodnění obecných soudů (bod 7 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 23 odůvodnění soudu druhého stupně). Pro přehlednost Nejvyšší soud cituje a akcentuje část argumentace odvolacího soudu uvedené pod bodem 23 odůvodnění jeho rozhodnutí: „Lze na tomto místě zcela souhlasit s názorem vyjádřeným nalézacím soudem, že se jeví jako zcela irelevantní skutečnost, zda z účtu společnosti ELDANSONE a. s. obžalovaný hradil náklady spojené s daným projektem či náklady jiné, neboť trestný čin byl ze strany obžalovaného dokonán neoprávněným převodem finančních prostředků na jím ovládaný účet spol. ELDAN SONE a. s. či účet vlastní, tedy bez souhlasu jednatele a mimo dosah poškozené společnosti. Odvolací soud toliko doplňuje, že přisvojením cizí věci, která mu byla svěřena, se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, resp. možnost nakládat s ní jako s vlastní (R 51/2018), není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, prodá ji, odhodí ji nebo zničí apod.“ S touto argumentací se Nejvyšší soud totiž zcela ztotožňuje. Z tohoto důvodu musí i v tomto směru konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

43. Obviněný dále nesouhlasí se skutkovým závěrem, že s finančními prostředky disponoval bez vědomí společnosti XY, kdy překládá vlastní verzi skutkového děje, neboť podle jeho tvrzení byl jednatel společnosti XY pravidelně informován, dostával účetní podklady a jiné potřebné listiny. Na základě toho dovolatel dovozuje, že s projektovým účtem disponoval zcela oprávněně a zcela s plným vědomím společnosti XY. To má podle něho poté vliv na určení výše škody i její samotnou existenci. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že tato uváděná verze skutkového děje byla obecnými soudy dostatečným způsobem vyvrácena, ať už svědeckými výpověďmi nebo provedenými listinnými důkazy. Nadto je třeba akcentovat, že soudy dostatečně odůvodnily, proč se k dovolatelově verzi skutkového děje nepřiklonily a proč rozhodly způsobem uvedeným ve výroku jejich rozsudků (viz body 8 a 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 17, 21, 22 a 26 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud tak musí uzavřít, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.

44. Nadto Nejvyšší soud ve vztahu ke shora uvedeným námitkám obviněného připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když své rozsudky řádně odůvodnily a v souladu s požadavky na odůvodnění uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného či svědeckými výpověďmi.

45. Ve vztahu k obviněným tvrzeným vadám tzv. zjevného rozporu, tedy k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné pro úplnost shrnout, že v dané věci není pochyb o tom, že obviněný z velké části v podaném dovolání uplatňuje stejnou argumentaci jako po celou dobu probíhajícího trestního řízení, na niž již soudy nižších stupňů adekvátně reagovaly, jak již bylo naznačeno. Obecně je také třeba zdůraznit, že pokud se soud druhého stupně ztotožní se způsobem, jakým soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, a tento považuje za dostatečný, nemusí tzv. otrocky reagovat na každou námitku obviněného v rámci svého rozhodnutí. Zde Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést, že problematikou nutnosti reakce na stále se opakující argumentaci obviněného se zabývaly Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku)“. Proto ani Nejvyšší soud není povinen reagovat na veškeré námitky obsažené v dovolání.

46. Poslední námitkou, kterou obviněný ve svém dovolání přednáší, je námitka týkající se výroku o náhradě škody. Lze se toliko domnívat, že obviněný mínil tuto námitku směřovat do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tato námitka by byla pod tento zvolený dovolací důvod podřaditelná, i když je zjevně neopodstatněná. Dovolatel konkrétně namítá, že v době rozhodování odvolacího soudu již probíhalo jeho insolvenční řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 99 INS 4939/2026. S odkazem na § 140a až § 140e insolvenčního zákona poté uvádí, že odvolací soud měl poškozené odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť podle něj nemělo být v adhezním řízení rozhodováno o náhradě škody. Nejvyšší soud v tomto směru považuje za vhodné ovšem akcentovat, že podle první věty ustanovení § 140a odst. 1 insolvenčního zákona účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Právě tato dikce zákonného ustanovení je zcela stěžejní pro posouzení relevance námitky obviněného, že existovala zákonná překážka, která odvolacímu soudu znemožňovala rozhodnout v adhezním řízení o nároku na náhradu škody. Jádro věci tedy tkví v zákonném ustanovení § 140a odst. 1 insolvenčního zákona, které zcela jednoznačně uvádí, že účinky rozhodnutí o úpadku nastávají okamžikem jeho zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Vzhledem k tomu, že se jedná o veřejný rejstřík, Nejvyšší soud měl možnost si snadno ověřit, že obviněný sice dne 17. 3. 2026 podal u Městského soudu v Praze dlužnický insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení, ovšem v řízení vedeném pod sp. zn. MSPH 99 INS 4939/2026 bylo uvedeným soudem rozhodnuto o úpadku až usnesením ze dne 8. 4. 2026, které bylo zveřejněno dne 10. 4. 2026. Z uvedeného tedy zcela zřejmě plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno 18. 3. 2026, není jakkoliv v rozporu s ustanovením §140a, respektive s ustanovením § 140b insolvenčního zákona, neboť rozhodnutí druhostupňového soudu bylo vydáno téměř měsíc před rozhodnutím o úpadku obviněného a jeho následném zveřejnění v insolvenčním rejstříku. Jedná se tak znovu o námitku čistě účelovou a zcela zjevně neopodstatněnou.

47. Nejvyšší soud tedy shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného ve značné části neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti, byť zcela minoritní, jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu