4 Tdo 562/2026

Rubrum

4 Tdo 562/2026-706 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného M. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 7 To 340/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 136/2022, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 29 T 136/2022, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: dne 9. 8. 2021 v 13.20 hodin v XY, ul. XY z pozemku domu č. p. XY vytáhl za ruku bezvládnou a v tu dobu v bezvědomí svou družku J. V., a zanechal ji na chodníku ležet bez toho, aniž jí přivolal lékaře, a to i přesto, že věděl o tom, že J. V. byla v minulosti opakovaně hospitalizována v nemocnici ve vážném stavu po spolykání léků, které užívala na úpravu svého psychického stavu, a po jejich zapití větším množství alkoholu, přičemž i v tomto případě z důvodu její celkové bezvládnosti a neschopnosti reagovat musel předpokládat, že spolykala léky v kombinaci s alkoholem, navíc od poskytnutí pomoci odrazoval osoby, které se jí snažily poskytnout pomoc, když tvrdil, že se jedná o cizí ženu, která je pouze opilá a není třeba jí zajišťovat lékařskou pomoc, zasahoval proti instrukcím od zdravotního personálu, jak má být pomoc poskytována a přitom se prohlašoval za lékaře, přičemž J. V. přes poskytnutou odbornou pomoc zemřela dne 9. 8. 2021 v 16.40 hodin v nemocnici v Chomutově.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 7 To 340/2024, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 7 To 340/2024, jakož i proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 29 T 136/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], dále rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle písm. a) až l) [§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

5. Obviněný v podaném dovolání předně popisuje skutek, jímž byl uznán vinným, a namítá, že klíčové části skutkové věty nebyly provedeným dokazováním spolehlivě prokázány, přesto zůstaly součástí výroku o vině. Zpochybňuje zejména skutková zjištění, podle nichž odrazoval jiné osoby od poskytnutí pomoci, zasahoval proti instrukcím zdravotnického personálu a prohlašoval se za lékaře. Současně namítá, že nebyla bez důvodných pochybností prokázána subjektivní stránka přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku a že soudy neprovedly, resp. bez dostatečného odůvodnění odmítly provést jím navržené podstatné důkazy, zejména důkazy vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a k průběhu poskytnuté pomoci.

6. Následně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními, obsahem spisu a závěry odvolacího soudu. Uvádí, že odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení označil za neprokázaná tvrzení, podle nichž odrazoval jiné osoby od poskytnutí pomoci, zasahoval proti instrukcím zdravotnického personálu a prohlašoval se za lékaře, avšak tato tvrzení ponechal beze změny ve skutkové větě výroku o vině. Podle obviněného přitom nejde o okolnosti nevýznamné, ale o skutečnosti způsobilé ovlivnit závěry o zavinění, společenské škodlivosti činu, hodnocení jeho osoby i rozhodnutí o trestu.

7. Dále ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že ačkoli v odvolání výslovně navrhl provedení důkazů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, k průběhu poskytování pomoci poškozené a k jeho reálným možnostem poskytnout účinnější pomoc, odvolací soud tyto důkazy neprovedl, ani přesvědčivě nevysvětlil, proč je považoval za nadbytečné či irelevantní. Podle obviněného je takový postup neodůvodněný tím spíše, jestliže odvolací soud sám připustil neprokázanost části skutkových okolností obsažených ve skutkové větě.

8. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zpochybňuje závěr soudů o naplnění subjektivní stránky přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že soudy pouze konstatovaly existenci přímého úmyslu, aniž by uvedly konkrétní skutkové okolnosti, z nichž jej dovozují, a aniž by se vypořádaly s možností jeho omylu ohledně zdravotního stavu poškozené nebo s tím, zda situaci objektivně vnímal jako bezprostředně život ohrožující.

9. Současně namítá nesprávné posouzení negativní podmínky trestnosti spočívající v možnosti poskytnout pomoc bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, neboť soudy podle něj neprovedly důkazy k jeho zdravotnímu stavu a tuto podmínku považovaly za splněnou, aniž by ji dostatečně posoudily. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 144/2020 přitom zdůrazňuje, že ve vztahu k negativní podmínce trestnosti se nevyžaduje nebezpečí smrti či těžké újmy, ale postačí i nebezpečí méně závažné.

10. Dále soudům vytýká nesprávnou či neúplnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Poukazuje přitom na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 a má za to, že bez odstranění skutkových rozporů a řádného posouzení podmínky „bez nebezpečí“ nelze uzavřít, že jde o případ vyžadující trestněprávní odpovědnost v intenzitě, která byla soudy dovozena.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný uvádí, že odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl jeho odvolání, ačkoli v řízení, které předcházelo napadenému usnesení, byly podle jeho názoru dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., spočívající v namítaných skutkových vadách, neprovedení podstatných důkazů a nesprávném hmotněprávním posouzení úmyslu a negativní podmínky trestnosti.

12. Závěrem dovolání obviněný odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 144/2020, rozhodnutí Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. 1 To 72/80, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 581/2019 a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, jejichž závěry jsou podle jeho názoru použitelné i v nyní posuzované věci.

13. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 7 To 340/2024, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 29 T 136/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Chomutově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a nově rozhodl. Alternativně navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. rozhodl ve věci sám a zprostil ho obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť skutek není trestným činem, případně aby trestní stíhání zastavil.

14. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 22. 6. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 347/2026 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací námitky obviněného.

15. Státní zástupce ve svém vyjádření předně konstatuje, že dovolací argumentace je z velké části založena toliko na opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil již v řízení před soudy nižších stupňů. Námitky týkající se údajně opomenutých důkazů a neprokázání všech podmínek trestní odpovědnosti za přečin podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku byly podle něj již dostatečně vypořádány soudy nižších stupňů, a dovolání je proto v tomto rozsahu zjevně neopodstatněné.

16. Krom toho konstatuje, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný konstruuje na podkladě jiných skutkových zjištění, než jaká vzaly za prokázaná soudy nižších stupňů, resp. že obviněný tato skutková zjištění zpochybňuje. Taková argumentace se podle státního zástupce s uplatněným dovolacím důvodem míjí.

17. Státní zástupce současně poukazuje na to, že dokazování provedené soudy nižších stupňů bylo poměrně obsáhlé, a byť jsou jejich úvahy ohledně hodnocení důkazů relativně stručné, jsou postačující. Zdůrazňuje, že přijatá skutková zjištění jsou podložena nejen výpověďmi nezaujatých svědků, ale i kamerovým záznamem zachycujícím jednání obviněného vůči poškozené.

18. Za správný označuje státní zástupce rovněž závěr soudů o zavinění ve formě úmyslu nepřímého (správně přímého – poznámka Nejvyššího soudu), neboť soudy vzaly za prokázané, že obviněný zdravotní stav poškozené velmi dobře znal, a pokud ji vytáhl z domu a zanechal bez pomoci, nemohl tak učinit za jiných okolností, než že věděl, že je v ohrožení života, a neposkytnout pomoc jí chtěl. Současně uvádí, že v řízení nevznikly žádné relevantní pochybnosti o tom, že by poskytnutí pomoci představovalo pro obviněného jakékoliv nebezpečí.

19. K námitce, že některé okolnosti uvedené v popisu skutku nebyly prokázány, státní zástupce uvádí, že obviněný poněkud zkresluje význam odpovídající úvahy odvolacího soudu obsažené v bodě 12 odůvodnění jeho usnesení. Odvolací soud podle státního zástupce sice připustil, že některé okolnosti popsané ve skutkové větě prokázány nebyly, avšak současně uzavřel, že šlo toliko o formální pochybení, které nemělo žádný vliv na právní kvalifikaci skutku. Navazující úvahy obviněného o významu těchto okolností pro posouzení zavinění či společenské škodlivosti činu označuje státní zástupce za dedukce obviněného odporující závěrům odvolacího soudu a dodává, že dílčí nedostatky v popisu skutku představují toliko procesní vadu, která neodpovídá žádnému z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů.

20. Závěrem vyjádření státní zástupce konstatuje, že nebyl naplněn žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a že uplatněná argumentace svým obsahem těmto dovolacím důvodům ani neodpovídá. Jelikož vytýkané vady nejsou dány ani v jednom z rozhodnutí soudů nižších stupňů, není podle něj naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

21. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

22. Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce. Předně uvádí, že se s vyjádřením státního zástupce neztotožňuje, a má za to, že jeho námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům. Současně odmítá názor, že dovolání představuje pouze opakování dřívější obhajoby.

23. Za klíčové považuje to, že sám odvolací soud připustil neprokázanost části skutkových okolností uvedených ve výroku o vině, aniž z toho vyvodil odpovídající procesní důsledky. Nesouhlasí přitom se závěrem státního zástupce, který uvedený nedostatek považuje pouze za formální pochybení. Podle obviněného neprokázané skutečnosti mohly mít význam pro posouzení zavinění, způsobu provedení činu, hodnocení osoby pachatele i úvahy o trestu.

24. Dále namítá, že státní zástupce přehlíží, že dovolání je založeno vedle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. také na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jehož rámci brojí proti zjevnému rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a proti nedůvodnému neprovedení navržených podstatných důkazů. Současně zdůrazňuje, že uplatnil i námitky hmotněprávní týkající se subjektivní stránky a splnění podmínek trestnosti podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku.

25. Ve vztahu k subjektivní stránce setrvává na stanovisku, že soudy přesvědčivě neobjasnily, z jakých konkrétních skutečností dovodily jeho úmysl. Poukazuje také na rozdílné závěry ohledně formy úmyslu obsažené v rozhodnutí odvolacího soudu a ve vyjádření státního zástupce. Ohledně § 150 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že soudy neprovedly navržené důkazy vztahující se k jeho zdravotnímu stavu a schopnosti poskytnout poškozené účinnější pomoc.

26. Obviněný rovněž zpochybňuje závěr o dostatečnosti dokazování, neboť podle něj část skutkového děje zůstala neprokázána a některé navržené důkazy nebyly provedeny. Nad rámec podaného dovolání přitom doplňuje, že setrvale zpochybňuje úplnost a jednoznačnost kamerového záznamu jako podkladu pro skutkové závěry. Namítá zejména, že záznam nezachycuje celý jeho pohyb u poškozené, není z něj zřejmé, odkud byla poškozená vytažena a proč, a časové údaje záznamu nekorespondují s hovory na linky pomoci.

27. Závěrem uvádí, že vyjádření státního zástupce nepřineslo žádné nové skutkové ani právní argumenty způsobilé vyvrátit jím uplatněné dovolací námitky. Stran rozhodnutí proto činí stejný návrh jako v podaném dovolání.

III. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

30. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

31. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

32. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

33. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

34. Obviněný své dovolání výslovně opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

35. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

36. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá neprokázání některých částí popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, neprovedení všech jím navržených důkazů, nesprávné hmotněprávní posouzení úmyslu a negativní podmínky trestnosti a nesprávnou či neúplnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

37. Nejprve je třeba uvést, že převážnou část námitek uvedených v dovolání, obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz doplnění odvolání ze dne 1. 10. 2024 na č. l. 652 až 655 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z podstatné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v posuzované věci.

38. Bez ohledu na shora uvedené však přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jednak namítá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou tzv. zjevného rozporu (první alternativa tohoto dovolacího důvodu), a jednak tvrdí, že řízení u odvolacího soudu je zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů (třetí alternativa tohoto dovolacího důvodu).

39. Nejvyšší soud se nejprve zabýval obviněným namítanou vadou tzv. zjevného rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že některé části popisu skutku uvedené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, konkrétně že odrazoval jiné osoby od poskytnutí pomoci, zasahoval proti instrukcím zdravotnického personálu a prohlašoval se za lékaře, nebyly prokázány. Akcentuje, že tuto skutečnost připustil i odvolací soud, přesto uvedená tvrzení ve skutkové větě ponechal, což podle obviněného zakládá zmíněný zjevný rozpor, když nejde o okolnosti nevýznamné, jak uvedl odvolací soud.

40. Dovolací soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zároveň z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli každých skutkových zjištění, která jsou uvedena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

41. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že námitky obviněného týkající se neprokázání některých částí popisu skutku pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) materiálně podřadit nelze. Je tomu tak proto, že podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu. Tuto podmínku naopak nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2023).

42. Pokud tedy obviněný brojí proti skutkovým zjištěním popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku spočívajícím v tom, že odrazoval jiné osoby od poskytnutí pomoci, zasahoval proti instrukcím zdravotnického personálu a prohlašoval se za lékaře, nejde o rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, jak požaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak ostatně konstatoval již odvolací soud, podstatou trestného jednání obviněného bylo, že bezvládnou poškozenou, která jevila známky vážné poruchy zdraví, odtáhl ze svého pozemku na veřejné prostranství a ponechal ji tam bez potřebné pomoci, aniž by neprodleně přivolal zdravotnickou záchrannou službu, ačkoli tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Již tímto jednáním byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Okolnosti, které zmiňuje obviněný, pak představují toliko doprovodné skutečnosti, jejichž případná absence by neměla žádný vliv na existenci ani rozsah jeho trestní odpovědnosti.

43. Dovolateli lze ovšem přisvědčit potud, že z procesního hlediska by bylo vhodnější a správné, aby odvolací soud za situace, kdy připustil, že část skutkového stavu nebyla prokázána, napadený rozsudek nalézacího soudu zrušil a dotčená tvrzení ze skutkové věty vypustil. Skutečnost, že ve výrokové části odsuzujícího rozsudku zůstaly zachovány i některé okolnosti, jejichž prokázání odvolací soud nepovažoval za dostatečné, však sama o sobě nepředstavuje vadu zakládající některý z dovolacích důvodů. Jak již bylo uvedeno, nejde totiž o okolnosti, na nichž spočívá právní kvalifikace skutku ani závěr o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty. Jinak vyjádřeno, odstranění těchto nadbytečných skutkových tvrzení by nijak nezměnilo právní kvalifikaci ani rozsah trestní odpovědnosti obviněného.

44. Nad rámec dovolací argumentace obviněného Nejvyšší soud ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním ve stručnosti konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vysvětlil, z jakých důkazů vycházel a proč za rozhodující považoval zejména výpovědi svědků Š., L. a D., které byly podpořeny kamerovým záznamem zachycujícím jednání obviněného i záznamy tísňových telefonních hovorů. Pokud obviněný v rámci dovolaní zpochybňuje úplnost a jednoznačnost předloženého kamerového záznamu, je třeba uvést, že tento byl proveden jako důkaz v rámci hlavního líčení (viz č. l. 625), přičemž obviněný k tomuto neměl žádné připomínky. Obviněný ani nijak nerozvádí, v čem spatřuje jeho nejednoznačnost a úplnost. Nadto je třeba zdůraznit, že z tohoto je nepochybné, že dovolatel poškozenou před brankou táhl, což je v rozporu s jeho tvrzením o zdravotním stavu poškozené v předmětné době. Soud prvního stupně se současně vypořádal i s obhajobou obviněného a vysvětlil, proč jí v rozhodných otázkách neuvěřil (viz body 27 až 30 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud tato skutková zjištění přezkoumal, ztotožnil se s nimi a jejich správnost dále rozvedl zejména v bodech 12 až 14 odůvodnění svého usnesení, na které lze v podrobnostech odkázat.

45. Dále se Nejvyšší soud zabýval obviněným namítanou vadou tzv. opomenutých důkazů, což je námitka podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že ačkoli v odvolání výslovně navrhl provedení důkazů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, k průběhu poskytování pomoci poškozené a k jeho reálným možnostem poskytnout účinnější pomoc, odvolací soud tyto důkazy neprovedl, ani přesvědčivě nevysvětlil, proč je považoval za nadbytečné či irelevantní.

46. Dovolací soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede. Je tomu tak proto, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Navíc je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

47. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

48. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

49. Nejvyšší soud musí na základě uvedených východisek konstatovat, že v posuzované věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesních stran, nýbrž pouze takovému, jehož provedení je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Neprovedení navrženého důkazu samo o sobě nezakládá procesní vadu, pokud soud svůj postup řádně a logicky odůvodní. Z trestního spisu přitom vyplývá, že obviněný navrhoval provedení důkazů vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu, k průběhu poskytování pomoci poškozené a k jeho reálným možnostem poskytnout účinnější pomoc v průběhu trestního řízení opakovaně a soudy se jeho návrhy zabývaly, tedy neopomenuly je.

50. Pokud jde o zkoumání zdravotního stavu obviněného, soud prvního stupně již v hlavním líčení konaném dne 2. 4. 2024 konstatoval, že pro rozhodnutí o vině či nevině nepovažuje za nutné nechat zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví k posouzení zdravotního stavu obviněného, pokud jej však obviněný nechá zpracovat a soudu předloží, jako důkaz jej provede. Obviněný tak ovšem neučinil. Odvolací soud pak uzavřel, že zdravotní stav obviněného nebyl způsobilý založit pochybnosti o splnění negativní podmínky uvedené v § 150 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nic nenasvědčovalo tomu, že by obviněnému cokoliv bránilo alespoň v přivolání zdravotnické záchranné služby, případně v poskytnutí základní laické první pomoci. Za situace, kdy byl obviněný schopen poškozenou odtáhnout ze svého pozemku na chodník, nebyl ani z pohledu dovolacího soudu žádný důvod pochybovat o tom, že byl schopen učinit i podstatně méně fyzicky náročný úkon spočívající v neprodleném přivolání odborné pomoci. Navíc ani ze samotné výpovědi obviněného, kterou učinil v rámci přípravného řízení (u hlavního líčení využil svého práva nevypovídat), nevyplývá, že by mu v dané době a v daném čase nějaké objektivně zjištěné zdravotní problémy bránily poskytnout poškozené potřebnou pomoc, byť není důvod zpochybňovat, že obviněný má určité zdravotní problémy. Jinak vyjádřeno, samotná skutečnost, že obviněný trpí určitými zdravotními problémy neznamená, že je naplněna negativní podmínka § 150 odst. 1 tr. zákoníku.

51. Pokud jde o důkazy k poskytování pomoci poškozené, soud prvního stupně v hlavním líčení konaném dne 26. 6. 2024 přehrál záznam o volání obviněného na linku 156, odvolací soud pak ve veřejném zasedání o odvolání obviněného konaném dne 21. 8. 2025 přečetl i obviněným navrhovaný úřední záznam a oba tyto provedené důkazy soudy i zhodnotily, přičemž volání obviněného na linku 156 vyhodnotily jako účelové, když toto prokazatelně učinil až poté, co pomoc přivolali ostatní svědci. V tomto směru nelze ani pominout, že obviněný prokazatelně odmítal poškozené pomoci, což vyplývá především z výpovědi svědka F. Š., který poškozenou našel ležet na chodníku a kterému obviněný přes okno ukazoval, aby šel pryč, a ignoroval gestikulaci svědka, aby zavolal pomoc, takže svědek musel běžet pro pomoc do firmy J. D.

52. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci se v případě důkazů, které nebyly provedeny, nejedná o tzv. opomenuté důkazy, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, ale o důkazní návrhy, které soudy vyhodnotily jako nadbytečné a svůj procesní postup náležitě odůvodnily, když těmito důkazy by uvedené skutečnosti nemohly být potvrzeny, ani vyvráceny. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavírá, že námitku obviněného směřující na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.

53. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy formálně namítá nesprávné hmotněprávní posouzení subjektivní stránky přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku, nesprávné hmotněprávní posouzení negativní podmínky trestnosti a nesprávnou či neúplnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.

54. Nejvyšší soud musí vzhledem k uplatněné argumentaci (viz body 8 až 10 tohoto usnesení) konstatovat, že dovolání je v této části založeno na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán, když obviněný tato skutková zjištění zpochybňuje. Z uvedeného vyplývá, že uplatněná dovolací argumentace se míjí s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jinými slovy, obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů, a teprve následně, na základě jím předkládané verze skutkového děje, dovozuje nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Takto formulované námitky však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) materiálně podřadit nelze.

55. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje dovolací soud za vhodné a potřebné se k těmto námitkám obviněného ve stručnosti vyjádřit. Předně je třeba akcentovat, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací, řádně objasnily, proč dospěly ke zcela jednoznačnému závěru, že obviněný, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného, neposkytl poškozené, která jevila známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, a tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud na jejich úvahy obsažené v bodech 28 až 31 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodech 15 až 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu pro stručnost plně odkazuje.

56. Pokud jde o námitky směřující proti subjektivní stránce, tyto nejsou důvodné. Na rozdíl od tvrzení dovolatele soudy nedovodily existenci přímého úmyslu pouze deklaratorně, ale opřely jej o konkrétní skutkové okolnosti. Vyšly především z toho, že obviněný s poškozenou dlouhodobě žil, znal její zdravotní stav a její závažné psychické obtíže, věděl o jejích opakovaných hospitalizacích po kombinaci alkoholu a léků a byl obeznámen rovněž s tím, že užívá silná antidepresiva. Přesto k ní poté, co ji nalezl v bezvědomí a bezvládném stavu, nepřistupoval jako k osobě vyžadující okamžitou lékařskou pomoc, ale odtáhl ji ze svého pozemku na chodník a ponechal ji bez pomoci, kdy i prokazatelně ignoroval gestikulaci svědka Š. o přivolání pomoci. Z uvedených skutkových okolností soudy správně dovodily, že obviněný věděl o existenci zdravotního stavu vyžadujícího bezodkladnou lékařskou pomoc a vědomě rezignoval na splnění zákonné povinnosti takovou pomoc poskytnout, popřípadě alespoň přivolat. Nelze proto přisvědčit námitce, že soudy nevysvětlily, z jakých konkrétních skutkových okolností existenci zavinění dovodily.

57. Stejně nedůvodná je i námitka týkající se negativní podmínky trestnosti spočívající v možnosti poskytnout pomoc bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Obviněný sice správně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 144/2020, podle něhož nemusí jít pouze o nebezpečí smrti nebo těžké újmy, ale již přehlíží, že existence takového nebezpečí musí být v konkrétní věci skutkově podložena. Žádná skutková zjištění svědčící o tom, že by přivolání zdravotnické záchranné služby nebo poskytnutí základní první pomoci představovalo pro obviněného jakékoli relevantní nebezpečí, však soudy neučinily, a ani okolnosti případu ničemu takovému nenasvědčovaly (blíže viz bod 45 tohoto rozhodnutí) a nakonec ani obviněný toto tvrzení nijak neodůvodňuje. Dovolatel tedy svou argumentaci staví výlučně na odlišné skutkové verzi, kterou soudy nepřijaly a kterou dovolací soud není oprávněn nahrazovat.

58. Neobstojí ani námitka týkající se subsidiarity trestní represe. Posuzované jednání nelze ani z pohledu dovolacího soudu označit za případ natolik bagatelní, aby postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Naopak se jednalo o úmyslné opomenutí zákonné povinnosti poskytnout pomoc osobě nacházející se ve zjevném stavu bezprostředního ohrožení života. Význam chráněného zájmu, jímž je lidský život a zdraví, způsob provedení činu i intenzita porušení zákonné povinnosti zcela zjevně odůvodňují uplatnění trestní odpovědnosti. Odkaz dovolatele na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 proto na posouzení věci ničeho nemění.

59. Nejvyšší soud nepřehlédl ani další judikaturu, na kterou dovolatel odkazuje. Dospěl však k závěru, že skutkové okolnosti nyní posuzované věci se od případů řešených v citovaných rozhodnutích v podstatných znacích odlišují, případně soudy nižších stupňů z těchto rozhodnutí vycházely správně. Naopak za přiléhavý považuje dovolací soud zejména závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 7 Tdo 581/2019, podle něhož osoba nacházející se v bezvědomí zjevně vyžaduje neodkladnou pomoc, přičemž každý je povinen alespoň přivolat zdravotnickou záchrannou službu, může-li tak učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného. Právě taková situace nastala i v posuzovaném případě.

60. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

61. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

62. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu