4 Tdo 566/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 4 Tdo 566/2026 Datum rozhodnutí: 30.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Krádež, Nebezpečné vyhrožování, Trest Dotčené předpisy: § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 353 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 4 Tdo 566/2026-133 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 4 To 1/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 175/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 23. 11. 2025, sp. zn. 4 T 175/2025, byl obviněný J. H. uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku a za ně odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na 13 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Uvedených přečinů se obviněný ve stručnosti dopustil tím, že dne 21. 11. 2025 v době kolem 09:30 do 09:50 hodin v Brně na ulici XY v prodejně Albert do nákupního košíku vložil postupně 31 čokolád značky Milka za celkovou cenu 3 407 Kč a bez jejich zaplacení vyšel z prodejny prostorem pro vstup, kde se ho pokusil zadržet pracovník ostrahy, proti kterému vytáhl z pod bundy injekční stříkačku s nasazenou jehlou a rozešel se k němu se slovy ,,mám céčko“. Pracovník ostrahy v obavě o své zdraví ustoupil a obviněný utekl ven. Uvedeného jednání se obviněný dopustil, přestože byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 11. 2024, sp. zn. 10 T 158/2024, který nabyl právní moci dne 17. 11. 2024, odsouzen za trestný čin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, který vykonal jen pět dnů před popsaným jednáním, tj. dne 16. 11. 2025.

3. Výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně obviněný, který v hlavním líčení prohlásil svou vinu, napadl odvoláním, protože ho vnímal jako trest nepřiměřeně přísný. Krajský soud v Brně k odvolání obviněného rozsudkem ze dne 3. 2. 2026, sp. zn. 4 To 1/2026, podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že skutek v jeho nezměněné podobě s ohledem na novelu trestního zákoníku účinnou od 1. 1. 2026 a vyznívající ve prospěch obviněného ve shodě s § 2 odst. 1 tr. zákoníku právně posoudil jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v jeho aktuálním znění a opět i jako přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se novela trestního zákoníku nedotkla, a podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému zmírnil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na 10 měsíců.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Jana Palečka dovolání, které formálně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, protože uložený úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců je zjevně nepřiměřeně přísný jak svým druhem, tak výměrou a neodpovídá zákonným kritériím pro ukládání trestu podle § 39 tr. zákoníku.

5. Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nedostatečně přihlédly ke všem rozhodným okolnostem případu, zejména k povaze a závažnosti jeho jednání, jeho osobě, aktuální životní situaci, možnostem nápravy a účelu trestu. Podle obviněného soudy nadhodnotily společenskou škodlivost jeho jednání a podcenily význam polehčujících okolností. Ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku zdůraznil, že šlo o jednání vyvolané krátkodobým afektem a stresovou situací, přesněji bezmyšlenkovitou snahou utéct z místa činu, a že reálně nechtěl způsobit poškozenému újmu na zdraví. Hepatitidu typu C měl navíc léčenou, takže nebyl jejím přenašečem, což také objektivní nebezpečnost jeho výhrůžky výrazně snižuje.

6. Obviněný brojil i proti závěru obou soudů, že v jeho případě nepřichází v úvahu uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soudy rezignovaly na možnost uložení alternativního trestu jen s ohledem na jeho trestní minulost, přičemž závěr o tom, že alternativní tresty na něj nepůsobí předpokládaným způsobem, spojily s okolnostmi starými více než deset let. Takový postup obviněný označil za formalistický a rozporný s požadavkem individuálního posouzení osoby pachatele. Poukázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1804/21, z něhož dovozoval, že nemožnost nápravy nelze vyvozovat pouze z předchozí trestní minulosti bez zohlednění aktuálního stavu pachatele. Namítl, že postup soudů vykazuje znaky porušení zákazu dvojího přičítání a vedl k nepřiměřenému represivnímu závěru.

7. Soudům nižších stupňů obviněný dále vytkl, že nedostatečně zohlednily širší sociální kontext jeho jednání a systémové selhání projevující se v tom, že po propuštění z dlouhodobého výkonu trestu odnětí svobody neměl reálně zajištěny podmínky pro vedení řádného života. Ve věznici byl v souhrnu třináct let a byl propuštěn s minimální finanční částkou, ze které nebyl schopen hradit základní životní potřeby. Znovu připomněl, že jeho čin byl výsledkem momentálního selhání v afektu, nikoli promyšleným cíleným útokem.

8. Obviněný argumentoval také tím, že soudy nedostatečně zohlednily při úvaze o trestu skutečnost, že prohlásil vinu, svého činu litoval a jasně deklaroval vůli změnit dosavadní způsob života. V souvislosti s tím poukázal na návrh na potrestání ze dne 22. 11. 2025, sp. zn. 2 ZK 251/2025, v němž mu státní zástupce navrhoval trest odnětí svobody v rozmezí 12 až 14 měsíců s tím, že si vyhrazuje možnost návrh změnit v případě prohlášení viny. Přestože obviněný prohlášení viny učinil a soud prvního stupně ho přijal, u hlavního líčení intervenující státní zástupce tuto skutečnost ve svém závěrečném návrhu zásadněji nezohlednil a soud prvního stupně mu vyměřil přísný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců. Odvolací soud sice výměru tohoto trestu zkrátil na 10 měsíců, ovšem učinil tak nikoli s akcentem na to, že se obviněný ke skutku doznal, projevil nad svým činem upřímnou lítost a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení, nýbrž výlučně s ohledem na změnu trestního zákoníku účinnou od 1. 1. 2026 a vyznívající ve prospěch obviněného.

9. Obviněný konstatoval, že má reálné předpoklady pro vedení řádného života, protože má možnost přechodného bydlení, je schopen legálně pracovat a je ochoten podstoupit léčbu své drogové závislosti.

10. Dovolání uzavřel tím, že účelu trestu lze v jeho případě dosáhnout mírnějšími prostředky, zejména podmíněným odsouzením za současného uložení dohledu nebo přiměřených omezení a povinností. Uložený nepodmíněný trest označil za zjevně nespravedlivý, nepřiměřeně přísný a neodpovídající zásadě subsidiarity trestní represe. Navíc je kontraproduktivní, neboť narušuje proces možné stabilizace jeho životních poměrů a zvyšuje riziko další recidivy.

11. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadený rozsudek odvolacího soudu částečně zrušil ve výroku o trestu a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám obviněnému uložil mírnější trest odpovídající zákonným kritériím. Současně požádal o přednostní projednání dovolání s odůvodněním, že byl omezen na osobní svobodě již ode dne 21. 11. 2025 a s ohledem na výměru uloženého trestu existuje riziko, že o dovolání nebude rozhodnuto před jeho vykonáním.

12. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného, které mu bylo zasláno soudem prvního stupně, nevyjádřil.

III. Posouzení dovolání

13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. Splňuje i obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.

14. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým brojil proti z jeho pohledu nepřiměřeně přísnému trestu, který mu byl uložen, Nejvyšší soud připomíná, že je určen k nápravě vad hmotněprávní povahy. Úspěšně ho lze uplatnit jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích je tedy možné namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, ačkoli nešlo o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jaký v něm soudy spatřovaly, popřípadě že byly nesprávně hmotněprávně posouzeny jiné skutkové okolnosti významné z hlediska trestněprávního. Výrok o trestu skrze něj lze proto napadat jen v případě, že jde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, například otázku, zda měl být při souběhu trestných činů uložen trest úhrnný, souhrnný nebo společný. Tento dovolací důvod neslouží k přezkumu přiměřenosti uloženého trestu.

15. Námitkami směřujícími proti výroku o trestu se dovolací soud může zabývat jen v omezeném rozsahu. Je obecným pravidlem, že pouhá nepřiměřenost trestu, spočívající v nesouhlasu obviněného s tím, jak soudy vyhodnotily kritéria uvedená zejména v § 38 až § 42 tr. zákoníku, žádný dovolací důvod nezakládá. Námitky proti druhu a výměře trestu lze v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen tehdy, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, a to skrze dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Judikatura současně připouští, že dovolací, případně ústavněprávní přezkum se může výjimečně otevřít i tehdy, jestliže by uložený trest byl v extrémním rozporu se zásadou proporcionality a představoval by zjevný exces z ústavních limitů trestání. Takový zásah však přichází v úvahu pouze za zcela mimořádných okolností. Pouhý nesouhlas dovolatele s tím, že soudy nedaly větší váhu jeho osobním, sociálním či resocializačním poměrům, v mezích dovolacích důvodů neobstojí.

16. Zvláštní význam má v nyní posuzované věci skutečnost, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně učinil prohlášení viny podle § 206c tr. ř., které soud přijal. Prohlášení viny není dohodou o vině a trestu a neznamená, že by se obviněný vzdal možnosti brojit proti výroku o trestu. Obviněný proto mohl podat odvolání proti trestu a může v zákonných mezích brojit i proti rozhodnutí odvolacího soudu, pokud uplatní námitky odpovídající některému dovolacímu důvodu. Přijaté prohlášení viny však má zásadní význam pro výrok o vině. Obviněný jím vyjádřil souhlas se skutkovým základem věci i s právní kvalifikací skutku, a nebyla-li řádnost tohoto prohlášení konkrétně zpochybněna, nemůže v dovolání dodatečně napadat skutečnosti, které byly jeho prohlášením pokryty. Dovolací přezkum by se v tomto směru mohl otevřít jen výjimečně, zejména tehdy, pokud by dovolatel namítal, že prohlášení viny nebylo učiněno svobodně, vážně, určitě, srozumitelně nebo po náležitém poučení, případně že je v rozporu s obsahem spisu nebo s později zjištěnými skutečnostmi vyvolávajícími důvodné pochybnosti o vině. Takové námitky však obviněný neuplatnil.

17. Ve vztahu k nyní uplatněným námitkám z toho plyne, že dovolací přezkum by se mohl otevřít jen tehdy, pokud by z nich bylo patrno buď to, že uložený trest je trestem zákonem nepřípustným, trestem mimo zákonnou sazbu, případně trestem natolik extrémně nepřiměřeným, že zasahuje do ústavně chráněných práv obviněného, anebo to, že prohlášení viny bylo stiženo takovou procesní vadou, která zpochybňuje jeho řádnost, dobrovolnost či informovanost. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde.

18. Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Nejde o druh trestu, který by zákon nepřipouštěl, a nejde ani o trest uložený mimo zákonnou trestní sazbu. Odvolací soud navíc reagoval na změnu právní úpravy účinnou od 1. 1. 2026 a ve prospěch obviněného nově skutek právně kvalifikoval podle aktuálního znění trestního zákoníku a úhrnný trest obviněnému nově ukládal podle § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, podle kterého činí trestní sazba až dvě léta. V důsledku změny právní kvalifikace původní trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců snížil na 10 měsíců. Samotná skutečnost, že obviněný považuje i takto snížený trest za nepřiměřeně přísný, nezakládá dovolací důvod. Jeho námitky v této části směřují jen proti hodnotícím úvahám soudů nižších stupňů o druhu a výměře trestu, zejména proti jejich závěru, že vzhledem k opakované trestní minulosti obviněného, speciální recidivě, spáchání nové trestné činnosti krátce po propuštění z výkonu trestu a spáchání dvou úmyslných trestných činů nepřichází v úvahu jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody.

19. Pokud obviněný v dovolání poukazoval na to, že hepatitidu typu C měl léčenou a nebyl jejím přenašečem, a z této okolnosti dovozoval nižší nebezpečnost svého jednání vůči pracovníkovi ostrahy, je třeba rozlišit dvě roviny této námitky. V rozsahu, v němž jí obviněný dokládá pouze svůj nesouhlas s výměrou uloženého trestu, jde o námitku směřující proti hodnocení závažnosti činu a přiměřenosti trestu. Taková námitka sama o sobě žádný dovolací důvod nezakládá. V rozsahu, v němž by měla zpochybňovat závěr, že jednání obviněného naplnilo znaky přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, směřuje fakticky proti výroku o vině. Takový přezkum je v nyní posuzované věci limitován tím, že obviněný po náležitém poučení prohlásil vinu, souhlasil s popisem skutku i jeho právní kvalifikací a soud jeho prohlášení přijal. Obviněný přitom v dovolání netvrdí žádnou konkrétní vadu tohoto prohlášení ani žádnou výjimečnou okolnost, která by odůvodňovala prolomení jeho účinků.

20. Nad rámec uvedeného lze dodat, že ani věcně by uvedená námitka nemohla zpochybnit závěr o naplnění znaku důvodné obavy. Pro posouzení přečinu nebezpečného vyhrožování nebylo rozhodující, zda byl obviněný skutečně způsobilý pracovníka ostrahy hepatitidou typu C nakazit, nýbrž zda jeho jednání bylo s ohledem na konkrétní okolnosti případu způsobilé u poškozeného takovou obavu vyvolat. Ze skutkových zjištění, s nimiž obviněný svým prohlášením viny souhlasil, plyne, že po svém zadržení vytáhl injekční stříkačku s jehlou, namířil ji proti pracovníkovi ostrahy, rozešel se proti němu a opakovaně směrem k němu uvedl, že má „céčko“. Pracovník ostrahy přitom neměl žádnou informaci o skutečném zdravotním stavu obviněného a z jeho vysvětlení, které podal v přípravném řízení, plyne, že obviněného vnímal jako osobu užívající návykové látky a z obavy o své zdraví mu raději ustoupil. Za těchto okolností bylo jednání obviněného objektivně způsobilé vzbudit u poškozeného důvodnou obavu ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku.

21. Přezkum napadeného rozhodnutí nemohou založit ani námitky obviněného, že soudy při ukládání trestu nepřiznaly odpovídající význam tomu, že prohlásil svou vinu. Obviněný nenamítá, že by jeho prohlášení viny bylo vadné, že by nebyl řádně poučen, že by mu nerozuměl, že by je učinil pod nátlakem nebo že by nebylo v souladu s obsahem spisu. Brojí jen proti tomu, jakou váhu soudy přisoudily jedné z polehčujících okolností. Prohlášení viny přitom není dohodou o vině a trestu a nezakládá obviněnému nárok na uložení určitého druhu nebo výměry trestu. Stejně tak vyjádření státního zástupce v návrhu na potrestání, že si vyhrazuje možnost změnit návrh trestu v případě prohlášení viny, nepředstavovalo závazný příslib konkrétního trestu ani omezení rozhodovací pravomoci soudu. Postup soudu prvního stupně, který právě s ohledem na přijaté prohlášení viny uložil obviněnému trest odnětí svobody v trvání 13 měsíců, tedy ještě hluboko v dolní polovině trestní sazby podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku účinného v době spáchání činu, která činila 6 měsíců až 3 roky, rozhodně nelze považovat za překvapivý a nepředvídatelný. Odvolací soud tuto úvahu aproboval, když konstatoval, že „…prohlášení viny bylo soudem prvního stupně řádně zohledněno jako jediná polehčující okolnost“ a že „…uložený trest tak nelze v okamžiku, kdy nalézací soud rozhodoval, považovat za nepřiměřený.“ Pokud obviněnému přesto uložený trest zmírnil na 10 měsíců, bylo to dáno tím, že v mezičase od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo ke změně právní úpravy trestného činu krádeže a s účinností od 1. 1. 2026 je recidivní forma krádeže zahrnuta v § 205 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se sazbou odnětí svobody až na dvě léta, tedy je posuzována mírněji než v době, kdy o trestu soud prvního stupně rozhodl.

22. Nejvyšší soud si je vědom, že osobní a sociální situace obviněného je z lidského hlediska nepříznivá. Obviněný dlouhodobě selhává v běžném sociálním fungování, potýká se s drogovou závislostí a z dosavadního průběhu jeho života je patrné, že dřívější trestní sankce včetně omezení jeho osobní svobody pobytem ve věznici nevedly k jeho stabilní nápravě. Lze připustit, že jde o situaci nešťastnou, ve které se prolíná trestní recidiva, závislostní problematika, sociální vyloučení a nedostatečná schopnost obviněného využít dostupných forem pomoci po propuštění z výkonu trestu. Tyto okolnosti však samy o sobě nezakládají dovolací důvod. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby v řízení o dovolání nahrazoval úvahy soudů nižších stupňů o vhodnosti konkrétní trestní sankce, pokud se tyto úvahy pohybují v zákonných mezích a nevykazují znaky ústavního excesu. Nejvyšší soud nemůže soudům nižších stupňů uložit, aby namísto nepodmíněného trestu odnětí svobody zvolily některý z alternativních trestů, jak se toho obviněný v dovolání domáhá, jestliže pro takový zásah nejsou splněny zákonné podmínky dovolacího přezkumu. To platí i přesto, že obviněným zmiňované resocializační nástroje mohou mít obecně význam při úvahách prvostupňového či odvolacího soudu o individualizaci trestu.

23. Lze tedy uzavřít, že dovolání obviněného je procesně přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který po zrušení rozsudku soudu prvního stupně sám nově rozhodl ve věci samé. Tato skutečnost však neznamená, že uplatněné námitky automaticky odpovídají některému dovolacímu důvodu. Obviněný sice formálně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak svým skutečným obsahem převážně brojí proti přiměřenosti uloženého trestu a proti hodnocení okolností významných pro volbu jeho druhu a výměry. V části, v níž se jeho argumentace dotýká výroku o vině, naráží na účinky přijatého prohlášení viny, jehož řádnost obviněný nijak konkrétně nezpochybnil. Uplatněné námitky proto obsahově nenaplňují žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

IV. Závěr

24. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Pavla Augustinová v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: Eva Veškrnová