4 Tdo 578/2026

Rubrum

4 Tdo 578/2026-612 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání obviněného F. H., t. č. ve věznici Jiřice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 9 To 55/2026, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 3 T 39/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I.Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 1. 2026, sp. zn. 3 T 39/2025 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný F. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), f) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (bod I.) a přečinem maření spravedlnosti podle § 347a odst. 1 tr. zákoníku (body II.). Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že: I. se dne 14. 11. 2023 kolem 20:30 hod. v Náchodské ulici u domu č. p. 2104 v Praze XY - XY pokusil v úmyslu získat cizí věc a užít ji pro svoji potřebu za pomoci půjčeného vozidla tov. zn. Peugeot Boxer, r. z.: XY, s půjčeným autopřepravníkem zn. Maro 07, r. z.: XY, odcizit zde odstavené motorové vozidlo tov. zn. Mazda 3, barva modrá - tmavá, VIN: XY, t. č. bez osazených registračních značek, s rozbitým sklem pravých zadních dveří, uvolněným předním nárazníkem a vypuštěným pravým předním kolem, včetně ve vozidle volně uložených věcí osobní potřeby v celkové hodnotě 675 Kč, což se mu díky zásahu policisty Místního oddělení Horní Počernice nezdařilo, čímž se pokusil poškozenému vlastníku vozidla, obch. spol. Agentura Modelína s.r.o. v likvidaci, IČO: 097 43 481, způsobit škodu ve výši 40 000 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl mj. rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3T 69/2020, ze dne 30. 6. 2021, který nabyl právní moci ve spojení s unesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 338/2021, dne 27. 10. 2021, odsouzen též pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, který vykonal dne 17. 8. 2023, II. dne 12. 6. 2024 předložil na Obvodním oddělení policie XY na ulici XY v XY v úmyslu legalizovat své protiprávní jednání popsané pod bodem I. rozsudku, v rámci své obhajoby pro účely trestního řízení vedeného proti jeho osobě policejním orgánem Místního oddělení Policie Horní Počernice pod sp. zn. KRPA-381720/TČ-2023, kopii kupní smlouvy, která měla být uzavřená mezi ním a obch. společností Shafar Gold s.r.o., IČO: 246 65 681, ze dne 2. 11. 2023 k blíže neuvedenému osobnímu motorovému vozidlu Mazda 3, rok výroby 2008, s tím, že tato smlouva měla prokazovat, že vozidlo Mazda 3, barva modrá-tmavá, VIN: XY , které je předmětem trestné činnosti pod bodem I. rozsudku, odkoupil od obchodní společnosti Shafar Gold s.r.o., IČO: 246 65 681, a nemohl se tak dopustit krádeže, ačkoliv si byl vědom toho, že se jedná o kopii falzifikátu smlouvy, neboť věděl, že nevlastní ani klíčky, ani žádný doklad k vozidlu a listina obsahuje smyšlené údaje, když jediným jednatelem a společníkem obch. společnosti Shafar Gold s.r.o., IČO: 246 65 681, která předmětné vozidlo nikdy nevlastnila, je neexistující osoba M. Y., jakož i smyšlené technické údaje k vozidlu, jež má být předmětem koupě, 2. Za uvedené přečiny a za přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 12 T 102/2024-347, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2025 v spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, č. j. 8 To 19/2025-453, a za přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 8. 2025, č. j. 1 T 10/2025-1752, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2025 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 357/2025-1824, uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 60 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2024, č. j. 12 T 102/2024-347, který nabyl právní moci dne 4. 2. 2025 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2025, č. j. 8 To 19/2025-453, a z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. 8. 2025, č. j. 1 T 10/2025-1752, který nabyl právní moci dne 11. 12. 2025 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2025, č. j. 11 To 357/2025-1824, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně, popř. odvolací soud“) tak, že ho usnesením ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 9 To 55/2026, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a současně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tím, že odvolací soud neodstranil zásadní vady nalézacího řízení pak rezignoval na aplikaci zásad spravedlivého procesu zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).

5. Podle obviněného soud prvního stupně totiž pochybil, pokud neprovedl navrhovaný výslech svědkyně S. a svědka B. pro nadbytečnost. Akcentuje, že svědkyně S. by totiž prokázala, že výpověď svědka A. P., že se neviděli 20 let, je nepravdivá, byť „přímo o předání nebyla“. Svědek B. by mohl prokázat drogovou závislost svědka A. P., čímž by znevěrohodnil výpověď tohoto svědka.

6. Následně obviněný rozvádí naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, tedy námitku zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor podle obviněného spočívá v tom, že soudy nižších stupňů považovaly výpověď svědka P. za zcela věrohodnou, přičemž zjevný rozpor dovozuje z toho, jak k tomuto závěry soudy nižších stupňů dospěly. Soudy tento závěr totiž opřely o to, že svědek v rámci hlavního líčení nepůsobil jako uživatel drog a že nemá záznam v rejstříku přestupků. Takové hodnocení věrohodnosti svědka pouze na základě vizuální prezentace považuje obviněný za zcela absurdní. Poukazuje na to, že svědek měl evidentní zájem lhát, když svědek by případným přiznáním zprostředkování odcizeného vozu, bezprostředně inkriminoval sám sebe. Odvolací soud pominul i to, že nemohl znát osobní údaje tohoto svědka, pokud by mu je svědek sám nepředložil.

7. Dále napadá výši způsobené škody stanovené na základě odborného vyjádření, když zpracovatel vyšel ze závěru o pojízdnosti předmětného vozidla bez registračních značek. Soudy pochybily, pokud tedy zpracovatele k jeho závěrům nevyslechly.

8. Nadto vzhledem k jeho chorobné konzistenci v jeho trestní minulosti mělo být přistoupeno ke zkoumání jeho duševního stavu. V tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 66/2023. Má za to, že pokud je mu přičítáno naprosto iracionální chování (snaha legalizovat padělanou smlouvu objektivně bezcennému vraku za přítomnosti policie) mělo to vyvolat nutnost odborného psychiatrického přezkumu jeho osoby. Poukazuje na své předchozí věci, které musí být Nejvyššímu soudu známy z úřední činnosti, které odůvodňovaly zkoumání jeho duševního stavu.

9. Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 9 To 55/2026, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a věc podle § 265l tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

10. K dovolání obviněného se dne 20. 5. 2026, pod sp. zn. 1 NZO 405/2026, vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve uvedl, jaké obviněný uplatnil dovolací důvody a v jakých skutečnostech spatřuje jejich naplnění. Následně rozvedl předpoklady naplnění zvolených dovolacích důvodů.

11. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě, předně akcentoval to, že se musí jednat o zjevný, tedy zásadní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a obsahem provedených důkazů. Má za to, že první alternativa zvoleného dovolacího důvodu je prezentovaná obviněným velmi stručně a poměrně neurčitě. Zdůrazňuje, že za zjevný rozpor ovšem nelze považovat jakýkoliv případ, kdy obviněný má za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje. Musí se jednat o situaci, kdy výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedeních důkazů nevyplývají. Proto musí v průběhu dokazování či hodnocení provedených důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo § 125 tr. ř.

12. Taková naznačená situace v dané věci nenastala. Předně obviněný své tvrzení nedokládá žádnou argumentací, jež by byla schopna tento zvolený dovolací důvod naplnit. Naopak z odůvodněných skutkových zjištění obou soudů je zřejmé, že tyto hodnotily provedené důkazy přiléhavě a se zásadami formální logiky, zejména pokud se týká věrohodnosti výpovědi svědka A. P. (viz bod 89 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak řádně a logicky soud prvního stupně zdůvodnil, proč neuvěřil rozporuplným tvrzením dovolatele (viz body 85 až 88 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně postupoval soud druhého stupně (viz body 16 až 20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Proto státní zástupce uzavírá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho první alternativě nebyl naplněn.

13. Ohledně třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. existence tzv. opomenutých důkazů, státní zástupce připomíná předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/93). Současně akcentuje, že soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, zejména pokud jde o důkazy nadbytečné, duplicitní a irelevantní. Podle státního zástupce soudy v dané věci přesvědčivě objasnily, proč nepovažovaly za nutné důkazním návrhům na výslech svědkyně S. a B. vyhovět (viz bod 78 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 21 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně). Jejich úvahy považuje za logické a nepřestavují projev svévole. Proto má státní zástupce za to, že ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě nebyl naplněn.

14. Samostatně se pak státní zástupce vyjadřuje k námitce dovolatele, že soud druhého stupně nepřípustně posoudil jeho návrh na doplnění dokazování na vyšetření jeho duševního stavu (srov. bod 22 odůvodnění usnesení). Poukazuje na to, že obecně platí, že otázka příčetnosti spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. V dané věci ovšem tato námitka směřuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, když tuto námitku uplatňuje obviněný ve vztahu k rozsahu dokazování. Zdůrazňuje, že příčetnost upravuje § 26 tr. zákoníku a že se presumuje a k přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je třeba přistoupit jen tehdy, pokud konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný mohl být v době činu nepříčetný nebo že jeho příčetnost byla snížena. Nestačí pouhé tvrzení obviněného, že by tomu tak mohlo být. V projednávané věci nalézací soud takové okolnosti neshledal. Proto ani tato námitka není důvodná.

15. Za opodstatněný nepovažuje ani uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Je tomu tak proto, že rozsudek soudu prvního stupně nebyl zatížen žádnou vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Nadto státní zástupce zdůrazňuje, že dovolání obviněného je z větší části vystavěno na opakovaní námitek, které uplatnil v předchozích fázích trestního řízení. Na případ, kdy dovolatel uplatňuje obsahově shodné námitky, jako v řízení před soudy nižších stupňů, pak pamatuje např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souborů trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož jde o dovolání zpravidla neopodstatněné. O takovou situaci se v předmětné věci jedná.

17. Současně připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Toto právo pouze zajišťuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Toto bylo v dané věci dodrženo.

18. Závěrem vyjádření proto státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce vyslovuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.

19. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice. Ke dni rozhodování Nejvyšší soud repliku neobdržel.

III. Přípustnost podaného dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem –advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Obviněný své dovolání opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

25. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

26. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

27. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor, dále tzv. nedůvodně neprovedené podstatné důkazy, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

28. Předně je třeba uvést, že dovolání obviněného je v převážné míře vystavěno na téměř doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, především je pak obviněný uplatnil ve svém odvolání (viz č. l. 506 až 507 spisového materiálu). Lze tedy mít za to, že dovolací argumentace obviněného představuje v podstatě pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (viz body 81 až 91 rozsudku soudu prvního stupně a zejména body 16 až 22 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se jedná i v dané věci.

29. Bez ohledu na shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést následující. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a to v jeho první a třetí alternativě. Konkrétně namítá existenci tzv. extrémního rozporu a nedůvodně neprovedené podstatné důkazy.

30. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou směřující do naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, tj. námitkou nedůvodně neprovedených podstatných důkazů. Nejvyšší soud předně k problematice tzv. opomenutých důkazů obecně připomíná, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

31. Zároveň je třeba zdůraznit, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

32. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

33. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést následující. Dovolatel naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soudy nižších stupňů zamítly pro nadbytečnost doplnění dokazování o výslech navrhovaných svědků S. a B.. Předně je třeba uvést, že tyto důkazní návrhy měl obviněný jak v rámci řízení před soudem prvního stupně, tak i v rámci odvolacího řízení, přičemž tyto soudy na tyto důkazní návrhy reagovaly (viz body 78 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 21 rozhodnutí odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich závěry zcela odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů považuje za vhodné uvést, že nadbytečnost výslechu svědkyně S. vyplývá nakonec i ze samotné výpovědi obviněného, který jednak vypověděl, že svědkyně při podpisu smlouvy nebyla, o setkání měla toliko vědět od obviněného. Již z tohoto pohledu nepochybně vyplývá nadbytečnost výslechu této navrhované svědkyně, když skutečně svědkyně tvrzenému setkání obviněného se svědkem P. přítomna nebyla. Nadto považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést, že při posuzování důvodnosti navrhovaného výslechu jsou soudy nižších stupňů nepochybně oprávněny přihlížet k úřednímu záznamu sepsanému podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Je tomu tak proto, že úřední záznam sepsaný podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. primárně slouží v řízení před soudem k úvaze, zda takový důkaz provede, jak vyplývá z § 158 odst. 6, věta třetí, tr. ř. Zde je třeba uvést, že nadbytečnost výslechu navrhované svědkyně nakonec rovněž vyplývala z úředního záznamu, sepsaného dne 18. 6. 2025. Ohledně navrhovaného výslechu svědka B. je třeba uvést, že rovněž neprovedení výslechu tohoto svědka soudy řádně zdůvodnily, jak již bylo konstatováno. Nadto je třeba zdůraznit, že ani tento svědek nebyl přítomen žádnému protiprávnímu jednání, pro které je obviněn a v dané věci stíhán, takže i z tohoto pohledu je jeho výslech nadbytečný.

34. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále namítá, že odvolací soud pochybil, pokud neakceptoval jeho návrh na doplnění dokazování o vyšetření jeho duševního stavu. Předně je třeba uvést, že tento důkazní návrh učinil obviněný v rámci podaného odvolání (viz č. l. 507) a odvolací soud tento návrh na doplnění dokazování rovněž zamítl. Přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto námitku blíže reagovat. Z podaného dovolání je patrno, že návrh na vyšetření duševního stavu je založen na tom, že podle obviněného je mu přičítáno iracionální chování (snaha legalizovat padělanou smlouvu k objektivně bezcennému vraku za přítomnosti policie – doslovná citace z podaného dovolání) a z toho, že Nejvyššímu soudu jsou známy z jeho úřední činnosti trestní věci vedené proti jeho osobě. Pro jistou přesnost je třeba uvést, že obviněný ani neuvádí, zda tedy mohl být v době činu nepříčetný či jednal ve stavu zmenšené příčetnosti.

35. Nejvyšší soud především považuje za nutné uvést, že vyšetření duševního stavu se vztahuje k otázce příčetnosti fyzické osoby jako jednoho ze základních předpokladů odpovědnosti fyzické osoby. Proto je námitka příčetnosti, popř. zmenšené příčetnosti obecně podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V dané věci ovšem nepochybně tato námitka směřuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, když obviněný ji vztahuje k rozsahu dokazování.

36. Otázku příčetnosti upravuje § 26 tr. zákoníku, podle kterého se nepříčetností rozumí stav, ve kterém osoba pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností (ŠÁMAL, Pavel. § 26 [Nepříčetnost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 619, marg. č. 1). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. R 17/1979).

37. Platí, že příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje, a proto její objasňování přichází v úvahu v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Jinak vyjádřeno, teprve tehdy, pokud nasvědčují konkrétní zjištěné okolnosti věci tomu, že obviněný mohl trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (typicky tomu tak bude, jestliže v minulosti v souvislosti s předchozí trestnou činností byl již znalecky zkoumán a byla u něj duševní porucha zjištěna, anebo se již v minulosti léčil pro duševní nebo jinou nemoc, která může mít za následek duševní poruchu, ale i to je třeba hodnotit v souvislosti s konkrétními okolnostmi daného případu – srov. R 26/2016 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1167/2013, 8 Tdo 192/2016, 8 Tdo 224/2019 a 8 Tdo 1045/2019; dále ale i ÚS 54/2012-n. a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1431/22), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena znaleckým zkoumáním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Konkrétní okolnosti, které zpochybňují příčetnost, ovšem musí zjistit soud na základě určitých skutečností a dokazování, které tomuto závěru nasvědčují, tedy nelze se spokojit se samotným tvrzením obviněného, že v době páchání trestné činnosti byl nepříčetný či byla jeho příčetnost snížena (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Navíc ani skutečnost, že pachatel prokazatelně trpěl či trpí nějakým duševním onemocněním, sama o sobě nevyžaduje znalecké zkoumání takového pachatele, pokud další konkrétní skutečnosti nenasvědčují tomu, že by mohl pachatel být nepříčetný či by mohl jednat ve stavu zmenšené příčetnosti.

38. Nejvyšší soud má za to, že soudy v projednávané věci takto postupovaly, když na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že o příčetnosti obviněného v době činu nejsou pochybnosti a že tedy není nutno dokazování doplnit o navrhované znalecké zkoumání duševního stavu obviněného. Jinak vyjádřeno, soudy nedospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že o příčetnosti obviněného v době činu jsou z pohledu ustanovení § 26 tr. zákoníku či § 27 tr. zákoníku pochybnosti, a tedy nedošlo k tomu, že by následně samy bez odborných znalostí uzavřely, že přes tyto objektivně existující pochybnosti, byl obviněný v době činu zcela příčetný. Takový postup nelze považovat za vadný či nesprávný, když, jak již bylo uvedeno, příčetnost se presumuje a teprve tehdy, pokud soud na základě provedeného dokazování shledá, že zde skutečně existují důvodné skutečnosti nasvědčující tomu, že by obviněný mohl v době činu trpět duševní poruchou, která by mohla vylučovat či snižovat jeho příčetnost, přibere se znalec ke zkoumání jeho duševního stavu v době činu. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo. Toliko stručně lze uvést, že pochybnosti o duševním stavu obviněného a nutnosti zkoumání jeho duševního stavu nemůže vyvolat jen skutečnost, že obviněný se opakovaně dopouští trestné činnosti. Proto ani této námitce nebylo možno přisvědčit.

39. Dovolatel dále uplatňuje i první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. tvrzený extrémní rozpor. Ve vztahu k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

40. Nadto musí Nejvyšší soud připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

41. Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, a to zejména soud prvního stupně, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, jakož i ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Zároveň se také řádně a dostatečně zabývaly věrohodností obhajoby obviněného a výpověďmi všech svědků, zejména výpovědi svědka A. P. (viz body 81-91 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, dále body 16-20 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).

42. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu konkrétních námitek dovolatele směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první eventualitě musí tedy konstatovat, že tyto nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť v této části a v tomto směru nepřesahují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy nižších stupňů učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se dovolatel primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jimi předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoliv obviněný ve svých dovoláních formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

43. Bez ohledu na shora uvedené lze uvést, že obviněný podstatu tvrzeného extrémního rozporu dovozuje z toho, že soudy dospěly k závěru o věrohodnosti výpovědi svědka P.. Předně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů, a to zejména soud prvního stupně se otázkou věrohodnosti výpovědi tohoto svědka velmi podrobně zabývaly (viz bod 89 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Z pohledu námitek obviněného, že soudy nižších stupňů postupovaly svévolně, pokud závěr o věrohodnosti tohoto svědka založily na skutečnosti, že tento nepůsobil jako uživatel drog a že nemá záznam v rejstříku trestu je třeba zdůraznit, že v tomto nelze spatřovat tvrzený extrémní rozpor. Předně je třeba zdůraznit, že řízení před soudy je založeno na zásadě ústnosti a bezprostřednosti zakotvené v § 2 odst. 11, odst. 12 tr. ř. Právě bezprostřední dojem z provedeného řízení umožňuje, aby se soud osobně seznámil s důkazy, aby za pomoci ostatních účastníků byla přímo před soudci (přísedícími) vysvětlena stanoviska stran, odstraněny případné rozpory či nejasnosti, a aby si tak každý soudce (přísedící) mohl utvořit bezprostřední a správný názor na každou významnou skutečnost v projednávané věci a tím i celkový bezprostřední obraz o celém projednávaném případu. (ŠÁMAL, Pavel. § 2 [Základní zásady trestního řízení]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 52.). Jestliže tedy soud prvního stupně hodnotil mimo jiné při posuzování věrohodnosti svědka i jeho celkové vystupování u hlavního líčení, a to právě z pohledu tvrzení obviněného o tom, že svědek je dlouhodobý uživatel drog, tak v tomto postupu nelze spatřovat tvrzený extrémní rozpor. Nelze totiž pominout, že toto hodnocení se vztahovalo právě k nutnosti dalšího požadovaného doplnění dokazování, když ovšem bezprostřední dojem z vystupování svědka byl jen jeden z faktorů, které vzal soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti a pravdivosti výpovědí tohoto svědka v úvahu. Mezi další faktory nepochybně patřila otázka osoby svědka z hlediska jeho případné trestní minulosti, popř. přestupkové minulosti. Rozhodující ovšem je, že soudy závěr o věrohodnosti jeho výpovědi nezaložily jen na skutečnosti, jak svědek vystupoval u hlavního líčení, ale i na dalších zjištěných skutečnostech, které věrohodnost jeho výpovědi potvrzovaly, včetně podstatných rozporů ve výpovědi obviněného při jejím porovnání s listinnými důkazy (viz body 85–88). Pokud ještě obviněný zdůrazňuje znalost osobních údajů svědka P., tak je třeba uvést, že v kupní smlouvě ze dne 2. 11. 2023 žádné osobní údaje tohoto svědka obsaženy nejsou. Lze připustit, že určité údaje jsou uvedeny v příjmovém dokladu, tento ovšem byl předložen obviněným až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tedy za situace, kdy adresa svědka byla součástí předloženého spisového materiálu, včetně čísla průkazu totožnosti. Tedy není pochyb o tom, že obviněný se k těmto údajům mohl dostat jinak než od samotného svědka.

44. Obviněný dále dovozuje tvrzený extrémní rozpor v nesprávném stanovení výše způsobené škody v případě pokusu trestného činu krádeže. Podstatou jeho námitky je tvrzení, že zpracovatel odborného vyjádření vycházel z toho, že odstavené vozidlo bylo pojízdné a že za takové situace měl být zpracovatel odborného vyjádření vyslechnut v rámci hlavního líčení. Tato námitka tedy nepochybně obsahově směřuje do naplnění třetí varianty zvoleného dovolacího důvodu, tj. vady tzv. opomenutých důkazů. V tomto směru je třeba zdůraznit, že s důvody neprovedení tohoto navrhovaného doplnění dokazování se již vypořádal soud prvního stupně (viz bod 79 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud na jeho závěry zcela odkazuje. Nadto obviněný v rámci podaného odvolání výslech zpracovatele odborného vyjádření již nepožadoval, takže i z tohoto pohledu se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že zpracovatel odborného vyjádření při stanovení hodnoty odcizeného vozidla si byl vědom skutečnosti, že vozidlo je bez registračních značek, což bylo v odborném vyjádření výslovně uvedeno. Navíc je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu (zejména z výpovědi svědků) je nepochybné, že důvodem odstavení vozidla nebyla jeho tvrzená nepojízdnost, ale právní důvod odstavení (odebrání registračních značek Policií ČR – podezření z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a), bod 1 zákona č. 361/2000 Sb.)) Jinak vyjádřeno, z provedeného dokazování je zřejmé, že vozidlo v době odstavení po technické stránce bylo schopno jízdy (viz výpověď svědka B. , svědkyně Č., svědek S.). V dané věci není pochyb o tom, že vozidlo bylo pojízdné, když také z odborného vyjádření vyplývá, že zpracovatel věděl i o určitých poškozeních vozidla v době pokusu o jeho odcizení a toto vzal při stanovení hodnoty vozidla v úvahu. Proto lze i tuto námitku považovat za nepřípadnou.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

45. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“ 46. Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že si je vědom skutečnosti, že obviněný vyjádřil nesouhlas s projednáním jeho dovolání u Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že trestní řád v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. takový postup umožňuje i bez souhlasu obviněného. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu