4 Tdo 601/2026

Rubrum

4 Tdo 601/2026-301 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněného M. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 5 To 159/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 42 T 4/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 42 T 4/2025, byl obviněný M. R. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: dne 16. července 2024 přibližně v 17:00 hodin v XY, ulice XY v provozovně XY, vyhledal spolu se Š. P., poškozeného M. B., za účelem řešení sporu ohledně dlužné částky mezi poškozeným a Š. P., následně poškozeného začal slovně urážet, přiblížil se k němu na krátkou vzdálenost a rukou opakovaně udeřil do pultu, jenž je odděloval, a sdělil poškozenému, že jestli ty peníze nedá, tak si ten dluh obžalovaný vezme pod sebe, a aby mu poškozený ty peníze dal nebo že dostane a bude mít hlavu jako balón, že poškozeného rozkope, zláme mu ruce a že dostane, a poté hrozil i tím, že celou provozovnu poškozenému rozmlátí, čímž působil na poškozeného v úmyslu vymožení dlužné částky, v důsledku čehož vzbudil u poškozeného obavu o jeho zdraví a majetek.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně současně odkázal poškozeného M. B., s jeho nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřovalo do výroku o vině i do výroku trestu. Odvolání podal také poškozený, a to do výroku o náhradě nemajetkové újmy. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 5 To 159/2025, tak, že obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 5 To 159/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a zároveň bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle písm. a) až l) [§ 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].

6. Obviněný v podaném dovolání namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na skutkových zjištěních, která jsou podle jeho názoru v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, čímž mělo dojít zároveň k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k institutu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/2015).

7. Soudům nižších stupňů především vytýká, že trestní řízení bylo vedeno způsobem odporujícím zásadě presumpce neviny a že soud prvního stupně již od počátku řízení přistupoval k jeho osobě jako k pachateli trestné činnosti. V této souvislosti poukazuje na podjatost soudce, kterou spatřuje zejména v dotazech směřujících k jeho trestní minulosti a v hodnocení jeho osoby prostřednictvím skutečností, které nebyly předmětem dokazování. Tvrdí rovněž, že odvolací soud se s námitkou podjatosti nevypořádal odpovídajícím způsobem.

8. Dále namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí svědků. Uvádí, že soud prvního stupně zkresleně interpretoval jak jeho vlastní výpověď, tak i výpověď svědka B., jejíž spontánní část podle něj nekoresponduje se skutkovými závěry soudů, a naopak podporuje jeho obhajobu. Obdobně zpochybňuje hodnocení výpovědi svědkyně V. a zejména svědkyně P., u níž podle něj soud učinil ničím nepodložené závěry o její nevěrohodnosti, účelově dovozoval motiv její výpovědi a použil vůči ní nepřiměřené a dehonestující formulace.

9. Obviněný současně vytýká soudu prvního stupně způsob vedení dokazování, když má za to, že svědkům byly kladeny nepřípustné sugestivní otázky ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř., jejichž cílem bylo dovodit naplnění znaků trestného činu vydírání. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož absence procesní námitky činí tento postup bezvadným, neboť má za to, že zákon takovou podmínku nestanoví. Současně namítá, že soudy nižších stupňů zcela tendenčním způsobem hodnotily výpověď svědkyně P., když poukazuje na způsob hodnocení této výpovědi v bodě 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 12 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně. Současně odkazuje na bod 28 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které svědčí o nekorektním přístupu soudce k jeho osobě.

10. Zároveň dovolatel namítá existenci opomenutých důkazů. Uvádí, že soud prvního stupně bez odpovídajícího odůvodnění neprovedl jím navržené důkazy, a to výslech na místo události vyslaných policistů a úplný záznam předmětného incidentu pořízený poškozeným, přestože tyto důkazy mohly podle jeho názoru významně přispět ke správnému zjištění skutkového stavu. Má za to, že soud tím porušil svou povinnost vypořádat se s důkazními návrhy stran a řádně odůvodnit jejich neprovedení, což následně rozvádí s odkazem na ustanovení § 216 odst. 1 tr. ř., § 219 odst. 1 tr. ř. a § 215 odst. 2 tr. ř. Akcentuje, že pokud soud neprovede všechny navrhované důkazy, musí své zamítavé stanovisko zdůvodnit v odůvodnění svého rozhodnutí. Takto nebylo v předmětné věci postupováno.

11. V návaznosti na výše uvedené obviněný namítá porušení zásad vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Tvrdí, že soudy neprokázaly jeho vinu bez důvodných pochybností, a při existenci alternativního hodnocení důkazů zvolily výklad pro něj méně příznivý. Dovolání uzavírá tvrzením, že v posuzované věci je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, což podle jeho názoru představuje porušení práva na spravedlivý proces a zakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 5 To 159/2025, a rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 42 T 4/2025, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Mostě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil dne 9. 6. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 401/2026 státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací námitky obviněného.

14. Následně konstatoval, že dovolací námitky směřují primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v dovolacím řízení by byly podstatné v zásadě pouze tehdy, pokud by bylo možné na jejich podkladě dovodit některou z vad předpokládaných v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce však v posuzované věci žádnou z takových vad neshledal.

15. Uvádí, že zjevné rozpory chybí, protože skutková zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech, zejména ve výpovědích poškozeného B., svědků B. a V. či ve videonahrávce pořízené mobilním telefonem poškozeného. Podle jeho názoru soudy dostatečně, logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč považovaly poškozeného za věrohodného, a zároveň správně poukázaly na to, že jeho výpověď nestojí osamoceně, ale koresponduje i s dalšími důkazy. Usvědčující důkazy tak podle státního zástupce tvoří ve svém souhrnu komplex, který je prost jakýchkoliv větších rozporů a bez důvodných pochybností prokazuje vinu obviněného.

16. Za nedůvodnou označuje rovněž námitku opomenutých důkazů coby další z alternativ § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvádí, že obviněným navrhované důkazy byly nadbytečné, neboť skutkový stav byl již dostatečně objasněn provedenými důkazy. Současně zdůrazňuje, že soudy důkazní návrhy obviněného nepřehlédly ani svévolně neignorovaly, ale v souladu s panující judikaturou vysvětlily, proč je neakceptovaly (viz body 25 až 26 usnesení odvolacího soudu).

17. Ani naznačenou vadu nezákonných (procesně nepoužitelných) důkazů, která by teoreticky rovněž mohla naplnit předmětný dovolací důvod, nepovažuje státní zástupce za opodstatněnou. Uvádí, že výslechy byly prováděny standardním způsobem při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti. I pokud by snad některý z položených důkazů působil poněkud sugestivně, připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 558/16, ze kterého vyplývá, že míra sugestivity konkrétní otázky musí překročit určitou mez k tomu, aby vylučovala použití dotčeného důkazu. Otázky položené soudem v posuzované věci podle jeho názoru tuto akceptovatelnou mez výrazněji nepřekračují, neboť svým obsahem nesměřovaly k ovlivnění podstaty výpovědi svědků.

18. Pokud obviněný zmiňuje podjatost soudu, státní zástupce konstatuje, že obviněný fakticky pouze vyjadřuje nesouhlas s procesním postupem soudu, resp. s tím, jak soud prováděl a hodnotil důkazy. Takové námitky jsou však podle něj v dovolacím řízení bezpředmětné.

19. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvádí, že byl obviněným uplatněn pouze formálně, neboť jeho dovolací argumentace reálně nesměřuje proti právnímu posouzení skutku ani proti jinému hmotněprávnímu posouzení, ale cílí výhradně do oblasti dokazování a skutkových zjištění.

20. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

28. Obviněný své dovolání výslovně opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

29. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maxima práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

30. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá zejména nesprávné provádění a hodnocení důkazů, extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, tzv. opomenuté důkazy a rovněž porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

31. Nejprve je třeba uvést, že prakticky totožné námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz odůvodnění odvolání na č. l. 214 až 217 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v posuzované věci.

32. Bez ohledu na shora uvedené však přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho argumentace míří na první alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. na tzv. zjevný (extrémní) rozpor, a na třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, tj. na tzv. opomenuté důkazy.

33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval obviněným namítanou vadou tzv. zjevného (extrémního) rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá především vady při provádění a hodnocení důkazů, zejména výslechů, resp. hodnocení výpovědí svědků, tendenčnost a neobjektivitu soudu, porušení zásad vyplývajících z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., jakož i zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Provádí vlastní hodnocení důkazů a prezentuje vlastní skutková zjištění, s hodnocením a skutkovými závěry soudů polemizuje a kritizuje je.

34. Dovolací soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zároveň z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli každých skutkových zjištění, která jsou uvedena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

35. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. zjevný (extrémní) rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Dovolatel totiž soudům nevytýká, že by z provedených důkazů, konkrétně ze svědeckých výpovědí, vyvozovaly skutková zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů nevyplývají, ale fakticky žádá, aby soudy tyto výpovědi považovaly za nevěrohodné a skutková zjištění z nich nevyvozovaly. Prostřednictvím takto uplatněných námitek se tedy domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ačkoli tedy obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které pod uvedený dovolací důvod materiálně podařit nelze.

36. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na body 13 až 20 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 22 až 24 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

37. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné k námitkám obviněného stran hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění uvést následující. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale i usnesení odvolacího soudu je patrné, že soudy vycházely z uceleného souboru důkazů, které hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. Za stěžejní označily výpověď poškozeného, která podle těchto soudů ovšem nebyla osamocena, ale byla podporována dalšími důkazy, zejména výpověďmi svědka B. a svědkyně V., dále obsahem videonahrávek pořízených poškozeným, záznamem telefonátu poškozeného na tísňovou linku Policie České republiky i obsahem předchozí komunikace mezi obviněným a poškozeným. Soudy současně přesvědčivě vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného ani výpovědi svědkyně P.

38. Pokud obviněný namítá, že soud prvního stupně zkresleně interpretoval jeho vlastní výpověď i výpověď svědka B. a že spontánní částí této výpovědi svědek podporoval jeho obhajobu, jde z jeho strany pouze o prosazování vlastní interpretace provedených důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy se obsahem těchto důkazů podrobně zabývaly, vyhodnotily je a logicky vysvětlily, proč za rozhodující nepovažovaly jednotlivé dílčí okolnosti zdůrazňované obviněným, ale jejich celkový obsah ve vzájemných souvislostech s ostatními provedenými důkazy. Skutečnost, že obviněný považuje jinou interpretaci důkazů za přesvědčivější, sama o sobě existenci extrémního nesouladu nezakládá. Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že při hodnocení výpovědi svědků, ale nakonec i obviněného, musí soud vycházet nejen z tzv. spontánní části jejich výpovědi, které učinili procesně použitelným způsobem v rámci celého trestního řízení, ale z obsahu jejich odpovědí na případné dotazy samosoudce, státního zástupce a obhajoby. Takový postup odpovídá § 100 odst. 3 tr. ř. (výslech svědka) a § 215 odst. 1 tr. ř. Právě možnost kladení otázek svědkům popř. obviněnému umožňuje případně odstranit určité nejasnosti či rozpory ve výpovědi svědků či obviněného, přičemž v případě otázek obviněného a jeho obhájce se jedná i o realizaci ústavně zaručeného práva obviněného podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 LPS, srov. ÚS 76/1998-n. a ÚS 36/2005-n.) a tudíž práva na spravedlivý proces. Bylo by zcela nelogické, a v rozporu s trestním řádem, ale i Listinou a Úmluvou, pokud by soudy při hodnocení důkazů nemohly vycházet i z těch částí výpovědi svědků, kterými svědci odpovídali na případné dotazy soudu, státního zástupce a obhajoby.

39. Obdobně nelze přisvědčit ani výhradám směřujícím proti hodnocení výpovědi svědkyně P. Nejvyšší soud sice nepřehlédl, že soud prvního stupně při hodnocení výpovědi této svědkyně použil místy poněkud expresivnější formulace, které nejsou pro soudní rozhodnutí zcela nezbytné. Samy o sobě však tyto stylistické nedostatky nezpochybňují správnost skutkových závěrů, neboť ty jsou podloženy racionálními úvahami soudu vyplývajícími z obsahu provedených důkazů. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně nevěrohodnost uvedené svědkyně nedovozoval pouze z vlastního subjektivního přesvědčení, ale zejména z opakovaných vnitřních rozporů její výpovědi, změn jejích tvrzení v průběhu výslechu a z jejich nesouladu s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud se s těmito úvahami ztotožnil a Nejvyšší soud neshledává důvod se od nich odchýlit.

40. Dovolatel dále namítá, že řízení bylo vedeno v rozporu se zásadou presumpce neviny, neboť soud prvního stupně k jeho osobě od počátku přistupoval jako k pachateli trestné činnosti, přičemž tento závěr dovozuje zejména ze způsobu vedení hlavního líčení, z formulace některých dotazů soudu a z odůvodnění napadeného rozsudku. Současně poukazuje na podjatost samosoudce a vytýká odvolacímu soudu, že se s touto námitkou nevypořádal odpovídajícím způsobem. Ani této argumentaci však nelze přisvědčit.

41. Nejvyšší soud předně připomíná, že podjatost soudce ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. nemůže být dovozována pouze z toho, jak soudce vede dokazování, jaké otázky při hlavním líčení pokládá nebo jak hodnotí provedené důkazy. Takový závěr by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by z konkrétních okolností případu vyplýval osobní vztah soudce k projednávané věci nebo k některé z osob vystupujících v řízení, případně jiný důvod způsobilý vzbudit objektivní pochybnosti o jeho nestrannosti.

42. Z obsahu trestního spisu ani z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů však žádné takové okolnosti nevyplývají. Jak správně uvedl odvolací soud, obviněný založil svou námitku podjatosti výlučně na nesouhlasu s procesním postupem samosoudce a se způsobem, jakým hodnotil provedené důkazy. Takové výhrady však fakticky směřují proti správnosti rozhodnutí, nikoli proti nestrannosti rozhodujícího soudce. Nelze proto dovodit, že by již samotný způsob vedení dokazování nebo skutečnost, že soud nepřisvědčil obhajobě obviněného, zakládaly porušení práva na zákonného a nestranného soudce. Navíc bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že námitka stran vyloučení soudce není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Předmětnou námitku lze v rámci dovolacího řízení uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který ovšem obviněný neuplatnil.

43. Lze ovšem připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje místy jisté expresivnější formulace vztahující se jak k osobě obviněného, tak ke svědkyni P. Takový způsob odůvodnění není z hlediska soudní argumentace nejvhodnější, neboť soud by měl být v tomto směru zdrženlivý a skutkové i právní závěry by měl formulovat výlučně na základě okolností zjištěných dokazováním. Samotná stylistická úroveň odůvodnění však bez dalšího neznamená, že rozhodnutí bylo přijato podjatým soudcem nebo že skutkové závěry byly výsledkem předem utvořeného názoru na vinu obviněného. Rozhodující je, zda skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech a zda jejich hodnocení odpovídá požadavkům § 2 odst. 6 tr. ř. Tyto podmínky byly v posuzované věci splněny.

44. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud ještě za vhodné uvést z pohledu tvrzení obviněného ohledně podjatosti samosoudce, kterou dovozuje i z toho, že se ho samosoudce dotazoval na jím ovšem blíže nespecifikovaná řízení, která nebyla ani v řízení ani důkazně potvrzena, následující. Předně Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že se ho samosoudce dotazoval na řízení, která s projednávanou věcí nesouvisely. Je totiž nepochybné, že dotazy samosoudce na tato jiná řízení souvisely s obhajobou obviněného ohledně příčiny konfliktu mezi ním a poškozeným (poškozený měl svědkyni P. vulgárně urážet a obviněný tvrdil, že nemá rád, když někdo ženy vulgárně uráží), tedy dotazy samosoudce směřovaly k prověření obhajoby obviněného ohledně samotné příčiny konfliktu. Rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný přiznal, že ženy v minulosti napadal, odpovídá obsahu jeho výpovědi u hlavního líčení a předloženým listinným důkazům (viz např. trestní příkaz Okresního soudu v Mostě sp. zn. 6 T 57/2015, listiny týkající se přestupkových řízení). Tedy i z tohoto pohledu je tato námitka obviněného zcela nepřípadná.

45. Obviněný dále vytýká soudu prvního stupně, že při výslechu svědků postupoval v rozporu s § 101 odst. 3 tr. ř. a kladl svědkům sugestivní otázky, jejichž cílem mělo být podle jeho přesvědčení dovození naplnění všech znaků trestného činu vydírání. Ani tuto námitku Nejvyšší soud neshledal důvodnou bez ohledu na to, že tato není podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

46. Předně je třeba uvést, že obecně platí, že smyslem zákazu sugestivních otázek je zabránit tomu, aby vyslýchaná osoba byla naváděna ke konkrétní odpovědi nebo aby jí byly podsouvány skutečnosti, které mají být teprve předmětem její výpovědi. Ovšem zároveň platí, že ne každá otázka obsahující určité skutkové východisko představuje otázku sugestivní ve smyslu citovaného ustanovení. Posouzení této otázky je vždy závislé na konkrétním průběhu výslechu, na obsahu předchozí výpovědi svědka i na celkovém kontextu dokazování.

47. Podle Nejvyššího soudu lze připustit, že některé otázky, které byly svědkům ze strany samosoudce v posuzované věci položeny, obsahovaly jisté skutkové východisko, a je možné si případně představit i jinou formulaci těchto otázek. Jak ovšem správně poukázal odvolací soud, z protokolů o hlavním líčení ani ze zvukových záznamů jeho průběhu nevyplývá, že by soud prvního stupně svědkům cíleně podsouval rozhodné skutkové okolnosti nebo je vedl ke konkrétním odpovědím. Nadto i případné kladení sugestivních otázek samo o sobě nevylučuje použití těchto odpovědí při formulování skutkových zjištění. Použití takových důkazů je totiž vyloučeno pouze tehdy, pokud intenzita procesního pochybení (míra sugestivity předmětných otázek) je natolik vysoká, že zásadním způsobem ovlivní obsah výpovědi a zasahuje tak do ústavně zaručených práv obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 558/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 8 Tdo 979/2024). O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejednalo. Nadto je třeba akcentovat, že výpovědi svědků netvořily jediný podklad pro skutkové závěry soudů, ale byly hodnoceny ve spojení s dalšími důkazy, zejména videonahrávkami pořízenými poškozeným, dále záznamem telefonátu na tísňovou linku a listinnými důkazy, které podstatným způsobem podporují výpověď poškozeného a dalších slyšených svědků.

48. Obviněný zároveň namítá, že v řízení byly porušeny zásady vyplývající z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo, neboť jeho vina nebyla podle jeho názoru prokázána bez důvodných pochybností a soudy při existenci dvou možných verzí skutkového děje zvolily výklad pro něj méně příznivý. Ani této námitce nelze přisvědčit.

49. Předně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ani takové výhrady nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřují výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je potřeba připomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly.

50. Nadto je třeba uvést, že zásada in dubio pro reo, vyplývající z presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř., se uplatní pouze tehdy, přetrvávají-li po vyčerpání všech dostupných důkazních prostředků důvodné pochybnosti o skutkovém stavu věci. Neznamená však, že soud je povinen rozhodnout ve prospěch obviněného vždy, když obhajoba nabídne jinou, z hlediska logiky možnou interpretaci provedených důkazů. Existence rozdílných verzí skutkového děje je přirozeným jevem kontradiktorního trestního řízení. Povinností soudu je tyto verze kriticky vyhodnotit, posoudit jejich soulad s ostatními provedenými důkazy a následně učinit skutkový závěr odpovídající výsledkům dokazování.

51. V posuzované věci soudy nižších stupňů uvedeným povinnostem dostály. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že se obhajobou obviněného podrobně zabývaly a přesvědčivě vysvětlily, proč ji nepovažují za věrohodnou. Současně podrobně rozvedly, z jakých důvodů uvěřily výpovědi poškozeného a dalších svědků, které byly podporovány dalšími důkazy. Nelze proto dovodit, že by soudy apriorně vycházely z předpokladu viny obviněného nebo že by rezignovaly na kritické hodnocení všech provedených důkazů.

52. Nejvyšší soud současně neshledal, že by soudy nižších stupňů porušily zásadu volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů obsažené zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je podrobné a v rozhodujících otázkách logicky navazující. Přestože některé použité formulace přesahují rámec obvyklého soudního stylu a bylo by vhodnější zvolit zdrženlivější způsob vyjadřování, z hlediska správnosti skutkových závěrů je podstatné, že tyto závěry nejsou založeny na subjektivních úvahách soudu, nýbrž na racionálním rozboru provedených důkazů a jejich vzájemných souvislostí. Dovolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně opírá část svých úvah o předchozí trestní minulost obviněného, z odůvodnění rozhodnutí jako celku je však zřejmé, že tato dílčí argumentace nepředstavovala nosný důvod jeho skutkových závěrů, když tyto spočívaly především na přímých důkazech (výpovědi svědků, videonahrávky, telefonát na linku 158, elektronická komunikace). Odvolací soud poté přezkoumal správnost úvah soudu prvního stupně v rozsahu uplatněných odvolacích námitek a přesvědčivě vysvětlil, proč je považoval za správné.

53. Proto lze uzavřít, že pokud dovolatel dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, Nejvyšší soud takový závěr nesdílí. Skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, nejsou v rozporu s obsahem jednotlivých důkazů ani se zásadami formální logiky a nelze je označit za svévolná. Skutečnost, že obviněný z jednotlivých důkazů dovozuje odlišné závěry nebo že upřednostňuje vlastní verzi skutkového děje, existenci extrémního nesouladu nezakládá. Dovolatel fakticky pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně i v odvolacím řízení a s níž se oba soudy řádně vypořádaly.

54. Nejvyšší soud se dále zabýval obviněným namítanou vadou tzv. opomenutých důkazů, což je námitka podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že soud prvního stupně bez odpovídajícího odůvodnění neprovedl jím navržené důkazy, a to výslech na místo vyslaných policistů a úplný záznam předmětného incidentu pořízený poškozeným na jeho mobilní telefon, přestože tyto důkazy mohly podle jeho názoru významně přispět ke správnému zjištění skutkového stavu.

55. Dovolací soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede. Je tomu tak proto, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

56. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

57. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

58. Nejvyšší soud musí na základě uvedených východisek konstatovat, že v posuzované věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesních stran, ale pouze takovému, jehož provedení je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Neprovedení navrženého důkazu samo o sobě nezakládá procesní vadu, pokud soud svůj postup řádně a logicky odůvodní.

59. Pokud jde o výslech na místo vyslaných policistů, z trestního spisu vyplývá, že obviněný tento důkazní návrh učinil v hlavním líčení, soud prvního stupně se jím zabýval, tedy neopomenul jej, a v bodě 19 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval jeho provedení za potřebné. Odvolací soud následně správnost jeho postupu přezkoumal a jeho závěry dále rozvedl v bodě 25 odůvodnění svého usnesení, na který pro stručnost Nejvyšší soud zcela odkazuje.

60. Pokud jde o v dovolání zmiňovaný úplný záznam předmětného incidentu pořízený poškozeným na jeho mobilní telefon, je třeba uvést, že z trestního spisu nevyplývá, že by obviněný tento důkazní návrh v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení před soudem druhého stupně vůbec učinil. Nadto ze spisového materiálu ani nevyplývá, že by skutečně existoval nějaký „úplný záznam předmětného incidentu“, jenž by byl odlišný od záznamu, který je součástí spisového materiálu a který předložil poškozený. Z trestního spisu pak vyplývá, že soud prvního stupně v rámci dokazování v hlavním líčení přehrál dva videozáznamy pořízené poškozeným na jeho mobilní telefon, které jsou součástí spisového materiálu, přičemž obviněný se k tomuto důkazu nijak nevyjádřil.

61. Lze tedy uzavřít, že v posuzované věci se v případě důkazů, které nebyly provedeny, nejedná o tzv. opomenuté důkazy, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, ale zčásti jde o důkazní návrh, který soudy vyhodnotily jako nadbytečný a zčásti o důkazní návrh, který obviněný vůbec neučinil. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavírá, že námitku obviněného směřující na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.

62. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu ovšem nevznáší žádné konkrétní námitky, když jeho argumentace míří výlučně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Jinak vyjádřeno, obviněný v podaném dovolání netvrdí žádné vady týkající se hmotněprávního posouzení věci, a proto je potřeba uzavřít, že tento dovolací důvod uplatnil ryze formálně.

63. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr lze akcentovat, že soudy nižších stupňů řádně objasnily, proč dospěly ke zcela jednoznačnému závěru, že obviněný nutil poškozeného pohrůžkou násilí, aby něco konal, a tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na absenci jakékoli bližší argumentace obviněného dovolací soud v tomto směru plně odkazuje na úvahy soudu prvního stupně obsažené v bodě 21 odůvodnění jeho rozsudku, které byly plně akceptovány i soudem odvolacím v bodě 28 odůvodnění jeho usnesení.

64. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné ani jiné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

65. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

66. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu