4 Tdo 62/2026-555

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný F. B., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 1 To 57/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 13/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2025, sp. zn. 46 T 13/2024, byl obviněný F. B. uznán vinným pod body I a II přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem II pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se přečin maření výkonu rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 3 T 192/2023, byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 3 roky. Soud prvního stupně současně podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z výše citovaného rozsudku Okresního soudu v Kroměříži, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, která vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

2. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 33 402 Kč.

3. Skutková zjištění, na jejichž základě dospěl soud prvního stupně k vině obviněného, lze shrnout následovně: I) Dne 8. 1. 2024 od 15:15 hodin do 15:26 hodin v ulici XY ve XY za přítomnosti více osob fyzicky napadl poškozenou L. B., tak, že ji kopl do nohy a udeřil pěstí do hlavy, v důsledku čehož upadla na zem a následně omdlela. Tím jí způsobil zranění vlasové části hlavy, podezření na otřes mozku a zhmoždění levého stehna. Uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 4. 2019, sp. zn. 1 T 33/2019, odsouzen mimo jiné za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. II) Dne 24. 1. 2024 od 16:20 hodin do 16:42 hodin na adrese XY ve XY, ve společných prostorách v chodbě domu před dveřmi kanceláře S. B. a společnosti ZN Byty, s. r. o., po předchozí rozepři a poté, co upadla z nezjištěné příčiny na zem, před dalšími osobami napadl poškozenou L. B. tak, že jí dupal a kopal do hlavy, pak ji za bundu táhl po zemi a po schodech ven z domu, kde před vchodovými dveřmi ji ještě několikrát kopl do hlavy a do těla. Poškozená utrpěla otřes mozku, krevní podlitiny a další zranění, v důsledku kterých byla po dobu 5 dnů hospitalizována v nemocnici. Obviněný popsaným způsobem jednal s vědomím, že poškozené může svými útoky způsobit vážná poranění nitrobřišních orgánů, zlomeniny obličejového skeletu a další vážná zranění, ke kterým nedošlo jen náhodou, a s možností jejich vzniku byl srozuměn. Uvedeného jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 3 T 259/2006, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 3 To 139/2007, odsouzen mimo jiné za pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zákona (zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 19. 4. 2019, sp. zn. 1 T 33/2019, odsouzen mimo jiné za přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl usnesením ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 1 To 57/2025, jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jana Juračky dovolání, které směřoval proti výrokům o vině a o trestu, jakož i proti výroku o náhradě škody. Explicitně jej opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož zákonný obsah odcitoval v plném znění. V textu svého dovolání posléze upřesnil, že se dovolává z důvodu existence tzv. extrémního rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů.

6. Konkrétně obviněný namítl, že zranění poškozené, která měla vzniknout dne 24. 1. 2024 [jednáním pod bodem II. výroku o vině] nebyla natolik vážná, aby se jednalo o těžkou újmu na zdraví. Vyšel přitom ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Michaela Zeleného, ze kterého vyplývá, že léčba poškozené, jakož i doba, po kterou byla omezena v běžném způsobu života, nepřesáhla 14 dnů. Znalec navíc připustil, že zranění poškozené mohla vzniknout i pasivním násilím při kontaktu těla s tvrdou podložkou, nikoliv pouze aktivním napadáním. Obviněný také konstatoval, že z lékařských zpráv o stavu poškozené nebylo možno s jistotou určit, zda všechna její zranění vznikla v předmětný den či zda nešlo o zranění staršího data. Závěrem uvedl, že přesnost znaleckého zkoumání je negativně ovlivněna zkoumaným předmětem, kterým je v tomto případě lidské tělo, jež může u každého jednotlivce reagovat na různé podněty odlišně.

7. Na podporu své argumentace obviněný v dovolání citoval z výpovědi poškozené z přípravného řízení, kde mimo jiné uvedla, že v podstatě upadla ze schodů jen vinou vzájemné strkanice s obviněným, který chtěl zamezit jejímu konfliktu s pracovnicí úřadu, čemuž se bránila, a že hádky mezi nimi byly obvyklé, dramatické, zahrnovaly fyzické násilí z obou stran a vyprovokovala je většinou právě ona, aby kryla své nevěry. Aktuálně s obviněným udržuje kontakt, nebojí se ho a plánuje s ním společný život.

8. Obviněný dále namítl, že při provádění dokazování v hlavním líčení byl přečten protokol o výpovědi poškozené z přípravného řízení, aniž by byla řádně vyslechnuta. Soud prvního stupně argumentoval tím, že poškozená se účasti na hlavním líčení záměrně vyhýbala a současně zhodnotil, že její věrohodnost je snížena její kriminální minulostí a skutečností, že již dříve uváděla v rámci jiného trestního stíhání obviněného nepravdy. Výpověď poškozené přitom obviněný považoval za stěžejní.

9. Obsahem dovolání byla i rekapitulace výpovědí svědků J. F., L. P., J. G. a J. H. Obviněný akcentoval, že poškozená po incidentu dne 8. 1. 2024 [skutek pod bodem I výroku o vině] neutrpěla žádná poranění hlavy, což se dostává do rozporu s výpovědí svědka J. F., podle kterého obviněný poškozenou silně udeřil právě do hlavy. Ke skutku pod bodem II výroku o vině ze dne 24. 1. 2024 uvedl, že tak, jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, jej potvrdila pouze svědkyně L. P. Všechny tři svědkyně (tj. L. P., J. G. a J. H.) nicméně vyvrátily, že by po napadení obviněného viděly na poškozené zranění, což se neslučuje s brutálním způsobem útoku, který je mu kladen za vinu.

10. V další části své argumentace obviněný konstatoval, že poškozená podle § 163 odst. 1 tr. ř. odmítla udělit souhlas s trestním stíháním jeho osoby, tudíž jeho trestním stíháním pro zločin ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku nemělo pokračovat. Zároveň doplnil, že soudy nižších stupňů zvolily přísnou právní kvalifikaci v podobě pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví, ačkoli poškozená neutrpěla žádná závažnější poranění a doba, po kterou byla omezena v běžném způsobu života, nepřesáhla 14 dnů.

11. V závěru obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest v délce trvání 8 a půl roku. Argumentoval tím, že z trestu, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži a který byl dle zásady absorpce zohledněn i v nyní ukládaném trestu, již 4 měsíce vykonal. V jeho prospěch by měla sloužit skutečnost, že mu poškozená odpustila, s trestním stíháním nesouhlasí a její zranění nebyla vážná. Soudům nižších stupňů také vytkl, že nekriticky převzaly závěry uvedené v obžalobě, aniž by se řádně vypořádaly s tvrzením obviněného, o konfliktním charakteru vztahu mezi ním a poškozenou a zhoršeném psychickém stavu poškozené. Z předestřených pochybení soudů nižších stupňů dovodil, že porušily svou povinnost poskytovat ochranu právům, která vyplývá z čl. 90 Ústavy a současně porušily práva obviněného domáhat se soudní ochrany u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

12. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil nebo přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody. Doplněním svého dovolání ze dne 12. 11. 2025 souhlasil s tím, aby bylo dovolání projednáno v neveřejném zasedání ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. V úvodu konstatoval, že obviněný uplatňuje tytéž námitky, které vznesl již v řízení před soudy nižších stupňů, i přesto, že se s nimi řádně a náležitě vypořádaly. Již to samo o sobě naznačuje, že půjde o dovolání nedůvodné (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011 ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013 ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018 ze dne 25. 4. 2018 či sp. zn. 4 Tdo 206/2019 ze dne 27. 3. 2019).

14. K námitkám zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a zcela správně dospěly k závěru o vině obviněného bez důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Při svých úvahách vycházely z usvědčujících důkazů, zejména z výpovědí svědků a závěrů znaleckého zkoumání a zároveň se v potřebném rozsahu vypořádaly i s obhajobou obviněného. Odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Státní zástupce je přesvědčený, že závěr promítnutý v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku vyplývá z provedeného dokazování bez jakýchkoliv pochybností a jedná se o jediný myslitelný závěr, který je v projednávaném případě možno dovodit.

15. K vadě opomenutého důkazu státní zástupce konstatoval, že protokol o výpovědi poškozené z přípravného řízení byl v hlavním líčení přečten v souladu s požadavky § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a že poškozená byla následně osobně vyslechnuta ve veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu, přičemž soudy obou stupňů tento důkaz také pečlivě hodnotily, takže o opomenutém důkazu nelze v této věci hovořit.

16. Podle státního zástupce obviněný namítá i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., aniž by jej explicitně označil. Tvrdí totiž, že poranění poškozené nebylo natolik závažné, aby to odůvodňovalo použití přísnější právní kvalifikace skutku ve smyslu těžké újmy na zdraví. Obviněný ale zcela pomíjí, že je odsouzen jen za pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, u kterého není následek v podobě těžké újmy vyžadován. Postačí bezprostřední hrozba takového následku, která v projednávané věci existovala, jak vysvětlily soudy nižších stupňů.

17. Obviněným namítanou nepřiměřenou přísnost trestu nelze podle mínění státního zástupce podřadit pod žádný z dovolacích důvodů (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 11 Tdo 530/2002 ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 149/2003 ze dne 19. 2. 2003 či sp. zn. 11 Tdo 817/2014 ze dne 16. 7. 2014). Zásah Nejvyššího soudu je možno zvažovat pouze tam, kde je uložený trest extrémně přísný či dokonce exemplární. V této trestní věci byl ale obviněnému uložen trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, a to i přes mnohé okolnosti zvyšující škodlivost jeho jednání.

18. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 256i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a aby v něm případně učinil i jiné rozhodnutí, než které on sám navrhl [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, takže se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu a tím, zda lze z jejich podnětu přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterého se obviněný domáhá. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř., které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího. Konkrétní námitky obviněného pak musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k obsahu dovolání již na tomto místě připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad a dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu a nelze od něj očekávat revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, kterými je dovolací soud vázán stejně jako rozsahem a charakterem námitek, kterými obviněný jejich naplnění odůvodňuje (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

20. Porovnáním dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace obviněného je v zásadě opakováním jeho dosavadní obhajoby, kterou uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se jednotlivé soudy zákonným způsobem vypořádaly. Nejvyšší soud proto považuje za účelné připomenout, že jestliže obviněný v dovolání opakuje jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Dále je namístě poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ve kterém se mimo jiné ztotožnil se stanoviskem Evropského soudu pro lidská práva, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku, č. stížnosti 30544/96). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

21. Obviněný podal dovolání, v němž výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z jeho argumentace zároveň plyne, že brojí proti právní kvalifikaci skutku pod bodem II výroku o vině jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví, protože poškozené nevznikla těžká újma na zdraví, což je svou povahou námitka vadného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud proto na dovolání nahlížel in favorem rei, tedy jako by obviněný uplatnil oba zmíněné dovolací důvody.

22. Nejvyšší soud pro úplnost poznamenává, že obviněný měl uplatnit také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jehož podstata spočívá v tom, že ač odvolací soud v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, zamítl odvolání a neodstranil vadu v něm vytýkanou a zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Toto formální pochybení ale samo o sobě nebylo způsobilé zamezit dovolacímu přezkumu, pokud by obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. byly reálně naplněny. Tak tomu ale v posuzované věci zjevně není.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje primárně ve zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů (tj. citovaný dovolací důvod v jeho první alternativě). Z textu dovolání dále plyne, že brojí i proti vadě spočívající v opomenutí podstatného důkazu, kterým je výpověď poškozené (tj. citovaný dovolací důvod v jeho třetí alternativě). Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uplatní se tedy tam, kde rozhodná skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy a nevyplývají z nich při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo když byly opomenuty nějaké důkazy zásadního významu, přestože byly navrhovány, a jejich neprovedení nebylo adekvátně odůvodněno.

24. Obviněný svou argumentaci extrémního rozporu konkrétně založil na tom, že soudy nižších stupňů se u skutku pod bodem I. nezabývaly rozporem mezi výpovědí svědka J. F. a zjištěným zdravotním stavem poškozené po proběhnuvším útoku. Podle svědecké výpovědi měla totiž poškozená inkasovat ránu pěstí do hlavy, nicméně při lékařském vyšetření nebylo zjištěno, že by utrpěla jakákoliv zranění této části těla. Ke skutku pod bodem II pak obviněný primárně namítl, že jeho popis v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku reflektuje jen svědeckou výpověď L. P. a pomíjí, že ona i další přítomné svědkyně shodně uvedly, že po napadení nezaznamenaly na poškozené žádná viditelná zranění, která by při tak brutálním způsobu útoku, který je mu kladen za vinu, jistě vznikla.

25. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že dovolací důvod ve formě tzv. zjevného rozporu může být dán pouze tehdy, pokud dovolací argumentace poukazuje na to, že soudy učinily skutkový závěr, který by byl v přímém protikladu k jednoznačnému obsahu všech provedených důkazů, nebo pokud by skutková zjištění byla zcela bez opory v důkazech a nebyla by odůvodnitelná žádným logicky přijatelným způsobem jejich hodnocení. Obviněný by tak musel konkrétně označit, které důkazy byly provedeny, jaký byl jejich obsah, a v čem konkrétně spočívá jejich nesoulad s učiněnými skutkovými závěry. Nestačí přitom pouhé tvrzení, že důkazy byly hodnoceny nesprávně, nebo že jiný způsob jejich hodnocení by vedl k příznivějšímu závěru pro obviněného. Dovolání by muselo být doprovázeno přesvědčivou argumentací, že skutková zjištění soudů jsou natolik vybočující z rámce logického a racionálního hodnocení důkazů, že představují porušení práva na spravedlivý proces. Tak tomu však v projednávané věci zjevně není. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižšího stupně (poškozená vypovídala osobně až v odvolacím řízení) hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu. Z uvedených důvodů se dovolací soud v následujících odstavcích tohoto rozhodnutí vyjadřuje k jednotlivým skutkům obviněného jen ve stručnosti.

26. U skutku pod bodem I výroku o vině vycházel soud prvního stupně zejména ze svědecké výpovědi J. F., který byl očitým svědkem napadení poškozené a byl to právě on, kdo na místo činu přivolal městskou policii (srov. úřední záznam Městské policie Znojmo na č. l. 241 trestního spisu). Jeho tvrzení zůstala v podstatných bodech konzistentní v průběhu celého trestního řízení a jedná se o osobu, která nemá žádné vazby na poškozenou či na obviněného. Současně nebyla zjištěna žádná indicie, pro kterou bylo namístě pochybovat o jeho věrohodnosti. Jeho tvrzení navíc korespondovala s lékařskými zprávami o stavu poškozené pořízenými bezprostředně po činu, kam byla přivolána rychlá záchranná služba, která poškozenou převezla do nemocnice. Vyšetřením poškozené bylo zjištěno, že utrpěla poranění vlasové části hlavy a pohmoždění levého stehna, přičemž v lékařské zprávě byl zaznamenán i mechanismus vzniku těchto poranění (srov. lékařské zprávy na č. l. 167 tr. spisu). Je tedy namístě konstatovat, že soud prvního stupně dospěl ke zcela logickému závěru o tom, že obviněný se svého jednání dopustil. Pečlivě odůvodnil, z jakého důkazního stavu vycházel, jaké skutkové závěry učinil i jak k nim dospěl (srovnej odst. 30–39 a 113 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Na to poté navázal odvolací soud, který dovodil, že v předchozím řízení byly splněny všechny zákonné podmínky týkající se zejména zásady volného hodnocení důkazů a povinnosti náležitého odůvodnění rozhodnutí (srovnej odst. 22–25 usnesení odvolacího soudu).

27. Při zjišťování průběhu skutku pod bodem II vycházel soud prvního stupně zejména z výpovědi L. P., která byla očitým svědkem předmětného incidentu (srov. výpověď svědkyně z přípravného řízení na č. l. 89–91 tr. spisu; protokol z hlavního líčení na č. l. 387–392 tr. spisu). S jejími tvrzeními byly ve shodě i výpovědi dalších dvou svědkyň, J. G. (srov. protokol o výslechu svědkyně v přípravném řízení č. l. 77–81 tr. spisu; protokol z hlavního líčení na č. l. 421–424 tr. spisu) a J. H. (srov. protokol o výslechu svědkyně v přípravném řízení na č. l. 82–86 tr. spisu; protokol z hlavního líčení na č. l. 418–421 odůvodnění odsuzujícího rozsudku), které sice celý incident neviděly, jelikož z místa činu v jeho průběhu odcházely do kanceláře a opět se vracely, nicméně hodnověrným způsobem popsaly reakci svědkyně P. (např. její křik, když obviněný útočil na poškozenou), jakož i další skutečnosti stěžejní pro zjištění předmětného skutku. I přes drobné odchylky v jejich výpovědích, které padají na vrub odlišné schopnosti lidí vnímat a reprodukovat prožité události, lze z takto provedených důkazů dovozovat skutkový stav věci tak, jak byl zjištěn. Nutno doplnit, že věrohodností všech uvedených svědkyň se podrobně zabýval již soud prvního stupně v bodech 69–72 odůvodnění svého rozsudku, a správně zdůraznil, že jejich tvrzení byla podpořena i jinými důkazními prostředky (viz např. záznamy o policejní akci na č. l. 207 a 413 tr. spisu), které na sebe logicky navazují a vytváří ucelený řetězec usvědčujících důkazů ve vztahu k vině obviněného. I v tomto případě je na místě shrnout, že soud prvního stupně zcela jasně vysvětlil, z čeho při svých úvahách o vině obviněného v bodě II vycházel a proč má jeho obhajobu i v tomto případě za spolehlivě vyvrácenou, jakkoli sama poškozená se snažila jeho vinu umenšit a převzít zodpovědnost za vzniklý následek na sebe (srovnej odst. 69–102 odsuzujícího rozsudku).

28. Další částí svých námitek obviněný brojil právě proti tomu, že v hlavním líčení nebyl proveden výslech poškozené L. B., ač její výpověď považuje obhajoba za stěžejní, a soud prvního stupně se spokojil s přečtením protokolu o její výpovědi z přípravného řízení. V tomto postupu soudu obviněný spatřuje vadu opomenutého důkazu ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oproti soudu prvního stupně, který hodnotil obecnou věrohodnost poškozené jako minimálně sníženou s ohledem na její kriminální minulost a skutečnost, že v předešlém trestním stíhání obviněného vypovídala nepravdu, a specifickou věrohodnost měl také významně sníženou citovým vztahem poškozené k obviněnému, takže skutková zjištění o její tvrzení neopřel, obviněný má za to, že poškozená v celém rozsahu potvrdila jeho obhajobu.

29. Nejvyšší soud k uplatněné námitce konstatuje, že soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč poškozenou v hlavním líčení nevyslechl a postupoval podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., (srovnej odst. 27–28 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, kde poukázal na její dlouhodobě neutěšený zdravotní stav doložený lékařskými zprávami). Přesvědčivě také vysvětlil, proč ji má za nevěrohodnou. Připomněl kriminální minulost poškozené a zejména to, že byla odsouzena za trestný čin křivé výpovědi, a to trestním příkazem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 3 T 100/2021, v souvislosti s jinou násilnou trestnou činností obviněného, jejíž se stala obětí. I tenkrát lhala o příčině vzniku svých objektivně zjištěných poranění. Dále zdůraznil, že její údaje o samovolném pádu na schody při strkanici jsou v příkrém rozporu s výpovědí očité nezaujaté svědkyně. Ze spisového materiálu je navíc zřejmé, že i přes všechny pokusy soudu prvního stupně se poškozená účasti na hlavním líčení opakovaně vyhýbala. Navíc obviněný při své dovolací argumentaci opomenutým důkazem zcela přehlíží, že výslech poškozené byl následně proveden ve veřejném zasedání u odvolacího soudu, k němuž se poškozená dostavila (viz body 26–27 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud její věrohodnost pak posoudil stejně jako soud prvního stupně s poukazem na to, že její výpověď byla diametrálně odlišná od ostatních provedených důkazů. Současně odvolací soud akcentoval, že tvrzení poškozené nebyla ve shodě ani s výpovědí samotného obviněného, který násilné jednání vůči ní částečně připustil [kopnutí do stehna u skutku pod bodem I a táhnutí poškozené po schodech bytového domu dolů do mezipatra u skutku pod bodem II]. Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné připomenout, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. S ohledem na uvedené skutečnosti Nejvyšší soud k argumentaci soudů nižších stupňů jen doplňuje, že z bohaté trestní minulosti obviněného, který byl shledán vinným útoky nejen vůči poškozené, ale i vůči ostatním členům své rodiny, lze usuzovat na to, že násilné jednání směřující k blízkým osobám u něj není nic ojedinělého, nýbrž plně zapadá do vzorce jeho chování. Stejně jako do vzorce chování poškozené zapadá její snaha obviněného z trestné činnosti vyvinit a jeho jednání omlouvat, a to bez ohledu na jeho nebezpečnost z pohledu hrozícího následku.

30. Obviněný uplatnil k hmotněprávnímu posouzení skutku pod bodem II výroku o vině také námitku absence těžké újmy na zdraví k podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterou lze podřadit pod dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě. Nelze jí však zjevně přisvědčit. Podrobně se s tím, proč bylo jednání obviněného v tomto bodě posouzeno jako těžké ublížení na zdraví i přesto, že poškozená fakticky takový následek na zdraví neutrpěla, vypořádaly již soudy nižších stupňů (srovnej odst. 28–34 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jakož i odst. 116–137 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Správně akcentovaly, že trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku byl ukončen ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Pokusem je ve smyslu citovaného ustanovení jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání nicméně nedošlo. Následek v podobě vzniku těžké újmy na zdraví u pokusu není vyžadován, postačí, že jednání pachatele k tomuto následku bezprostředně směřovalo a pachatel tento následek způsobit chtěl či si ho alespoň jako reálný uměl představit a pro případ, že vznikne, s ním byl srozuměn. Z provedených důkazů v této trestní věci lze zcela jednoznačně dovodit, že znak vzniku těžké újmy na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku je u obviněného krytý přinejmenším úmyslem nepřímým ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a že k takovému vážnému následku na zdraví poškozené nedošlo pouze náhodou. Je to zřejmé už z toho, jakým způsobem na poškozenou zaútočil. Dupal jí na hlavu a kopal ji do oblasti břicha a hlavy, tedy útočil na životně důležité části lidského těla, což mohlo vést k nejrůznější paletě poranění zejména vnitřních orgánů, smyslového ústrojí atd., která byla způsobilá vyvolat vážnou poruchu zdraví (srovnej závěry znaleckého posudku na č. l. 122–178 tr. spisu). V tomto ohledu nelze pominout ani bohatou trestní minulost obviněného, kdy za obdobná napadení byl již několikrát trestán, tudíž si z předchozích zkušeností musí být vědom následků, která takovým jednáním může způsobit.

31. K obviněným namítanému nedostatku souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného pro skutek pod bodem I výroku o vině ve smyslu § 163 odst. 1 tr. ř., se akceptovatelným způsobem vyjádřil už soud prvního stupně v odst. 136 odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud proto jen stručně znovu konstatuje, že předmětný skutek sice vykazuje znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku, soudy nižších stupňů byl ale právě s ohledem na to, že poškozená odmítla udělit souhlas s trestním stíháním obviněného pro tento trestný čin, právně posouzen jen jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, který z hlediska jím chráněného zájmu není v taxativním výčtu trestných činů k jejichž stíhání je potřeba souhlasu poškozeného. Námitka obviněného stran nezákonnosti jeho trestního stíhání pro skutek pod bodem I je s ohledem na uvedené zcela irelevantní.

32. Obviněný se v dovolání soustředil také na přílišnou přísnost uloženého trestu, pokud jde o jeho výměru. Z tohoto titulu ale nemohl Nejvyšší soud k přezkumu napadeného rozhodnutí přistoupit. Námitky směřující proti výměře uloženého trestu odnětí svobody neodpovídají žádnému z důvodů taxativně stanovených v § 265b odst. 1tr. ř. Uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení a nepřiměřenost trestu tak nemůže zásadně naplňovat žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle dovolacího důvodu v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je určen k nápravě vad nezákonně uložených trestů, je dovolání přípustné jen proti takovému druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo který byl uložen ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou za trestný čin, kterým byl dovolatel uznán vinným. V této trestní věci byl obviněný potrestán trestem odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, což odpovídá polovině trestní sazby nejpřísnějšího ze sbíhajících se trestných činů, a to § 145 odst. 2 tr. zákoníku, která činí 5 až 12 let. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a výměře trestu pečlivě odůvodnil. Mimo jiné i tím, že obviněnému je ukládán trest za více trestných činů a že byl v minulosti celkem 9x odsouzen za různorodou trestnou činnost majetkového i násilného charakteru, přičemž násilné trestné činnosti vůči osobám mu blízkým (vůči své dceři, své matce i svému otci, který byl na invalidním vozíku) se dopouští opakovaně a ani dřívější výkon trestu odnětí svobody na něj v tomto směru neměl potřebný výchovný vliv. Obviněnému byly ukládány alternativní tresty, ať už v podobě obecně prospěšných prací, které nevykonal, anebo v podobě podmíněného trestu odnětí svobody, který byl následně přeměněn na trest nepodmíněný. Není tedy pochyb o tom, že obviněnému bylo dáno již nespočet příležitostí k nápravě, které však nikdy nevyužil. Nelze pominout ani přestupková řízení vedená proti obviněnému, opět za násilné jednání, jehož se dopustil na poškozené. Lze shrnout, že při výměře trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby soud prvního stupně správně přihlédl k řadě přitěžujících okolností a k absenci okolností polehčujících, neboť obviněného svého jednání upřímně nelitoval a to, že skutek pod bodem II zůstal jen ve stadiu pokusu, bylo pouze dílem náhodných okolností na něm nezávislých. Pro výkon trestu soud prvního stupně obviněného zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, protože obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody ve výměře, která standardně tomuto typu věznice odpovídá. Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že z hlediska dikce § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je vždy rozhodná doba trestu uloženého a nikoli trestu dosud nevykonaného. Skutečnost, že obviněný již malou část souhrnného trestu vykonal, proto mohla být nanejvýš důvodem pro postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Aplikace tohoto moderačního ustanovení se ale nelze v dovolacím řízení zásadně domáhat, pokud byl pachatel umístěn do věznice, která v typově podobných případech zpravidla pro výkon trestu přísluší podle rozlišujících podmínek v § 56 odst. 2 písm. a) nebo b) tr. zákoníku.

V. Závěrečné shrnutí Nejvyššího soudu

33. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného F. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.