4 Tdo 641/2026

Rubrum

4 Tdo 641/2026-671 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněného A. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 374/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 16 T 129/2025, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 374/2025, v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného zaměřené do výroku o uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku na dobu neurčitou, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ve výroku o trestu vyhoštění ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 16 T 129/2025. Podle § 265k odst. 1 věta druhá tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstává napadené rozhodnutí beze změn.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 16 T 129/2025, byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: v úmyslu se obohatit nejprve v přesně nezjištěné době od 30. října 2023 do 25. ledna 2024 na schůzce ve Vazební věznici XY, kde byl v tu dobu ve výkonu vazby, nabídl poškozené N. N., pomoc při vypořádání společného majetku s jejím bývalým manželem V. N., týkající se rodinného domu v obci XY, poté ji za tímto účelem opakovaně telefonicky kontaktoval z věznice a po propuštění z výkonu vazby 3. července 2025 po poškozené požadoval osobní setkání, poškozená nejprve schůzky a jím učiněné nabídky na vyrovnání odmítala, ale nakonec jeho nátlaku podlehla a v přesně nezjištěné době, ve večerních hodinách 2. září 2025 se s ním sešla v kavárně XY na adrese XY, XY, soudní obvod XY, kde jí sdělil, že jí bývalý manžel zašle na její bankovní účet přesně nespecifikovanou finanční částku jakožto vypořádání společného majetku s tím, že mu z této částky poskytne přesně nespecifikovaný podíl, a když mu poškozená opakovaně sdělila, že se svého podílu na rodinném domě vzdá nebo jej nechá přepsat na svou dceru, tak jí vyhrožoval, že pokud s jeho nabídkou zahrnující i odměnu pro něj za zprostředkování nebude souhlasit, mohla by být naložena do kufru auta a odvezena pryč a pokud se do 5. září 2025 nerozhodne, tak by se mohlo stát, že uvedený rodinný dům bude znehodnocen třeba zapálením, vybydlením či nastěhováním cizích lidí, závěrem jí zakázal o celé věci mluvit s jejím bývalým manželem a činit jakékoliv kroky na katastru nemovitostí, přičemž jeho jednání vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o život její a jejích blízkých a věc oznámila na Policii ČR.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 42 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu soud prvního stupně rovněž uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 374/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 374/2025, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 16 T 129/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [§ 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Současně má za to, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

5. Obviněný v podaném dovolání předně namítá nesprávné hmotněprávní posouzení skutku, které spatřuje zejména v porušení zásady spravedlivého procesu jako celku. Tvrdí, že trestní řízení bylo založeno výhradně na tvrzeních poškozené, aniž by byla tato tvrzení podložena dalšími důkazy. Soudům nižších stupňů vytýká, že se nevypořádaly s rozpory mezi výpověďmi poškozené N. N. a svědků V. N. a R. N., ani s rozpory mezi těmito výpověďmi a jeho obhajobou. Podle dovolatele soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo ani presumpci neviny, když k jeho tíži přihlížely i k dosud neskončenému trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě Obvodním soudem pro Prahu 4. Tímto postupem podle něj došlo k porušení tzv. rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení.

6. Dále namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. s tím, že soudy hodnotily provedené důkazy výlučně v jeho neprospěch. Uvádí, že skutkové závěry soudů jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a proto rozhodnutí o jeho vině spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Je si vědom toho, že v dovolání opakuje svou dřívější obhajobu, zdůrazňuje však, že soudy nižších stupňů se s ní náležitě a přesvědčivě nevypořádaly. Podle jeho názoru soudy ignorovaly důkazy svědčící v jeho prospěch, zatímco význam jiných důkazů přecenily v jeho neprospěch. Celkové hodnocení důkazů ze strany soudů pak podle dovolatele vykazuje znaky svévole směřující k jeho odsouzení za každou cenu.

7. Dovolatel dále namítá nesprávné hmotněprávní posouzení, pokud jde o jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Tvrdí, že pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Zdůrazňuje, že podmínky uvedené v § 56 odst. 2 tr. zákoníku jsou vymezeny taxativně, musí být splněny kumulativně a nelze je vykládat extenzivně v neprospěch obviněného, přičemž nebyly dány ani podmínky podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Současně vytýká soudům, že dostatečně neodůvodnily, z jakých konkrétních zákonných kritérií a výjimečných okolností při zařazení do přísnějšího typu věznice vycházely. Dovolatel proto uzavírá, že jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou je v rozporu se zásadou zákonnosti a přiměřenosti trestu, a výrok o způsobu výkonu trestu je proto nesprávný a nezákonný.

8. Za nesprávné považuje rovněž uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Tvrdí, že soudy dostatečně neposoudily splnění zákonných podmínek pro uložení tohoto trestu ani jeho přiměřenost z hlediska ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život, čímž podle obviněného zatížily své rozhodnutí vadou spočívající v uložení druhu trestu, resp. jeho výměry, která je v rozporu se zákonem, a proto je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Zdůrazňuje, že má v České republice své děti, včetně nezletilé dcery, a vnoučata, kteří jsou občany České republiky, přičemž uložený trest podle něj povede k faktickému zpřetrhání rodinných vazeb a znemožní mu výkon rodičovské role. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s okolnostmi svědčícími o existenci jeho rodinného života ani s vyjádřením matky jeho nezletilé dcery o jeho vztahu k dětem, neprovedly řádný test proporcionality mezi ochranou společnosti a zásahem do jeho základních práv a nezohlednily ani nejlepší zájem dítěte ve smyslu judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Z těchto důvodů má za to, že trest vyhoštění na dobu neurčitou je nepřiměřený a byl mu uložen v rozporu se zákonem, ústavním pořádkem i mezinárodními závazky České republiky.

9. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S odkazem na ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. současně navrhuje odklad výkonu trestu odnětí svobody, a to s ohledem na možný negativní dopad výkonu trestu nejen pro něho, ale i na jeho rodinu, zejména na oprávněné zájmy nezletilé dcery.

10. K dovolání obviněného se vyjádřila dne 26. 6. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 445/2026 státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Úvodem vyjádření stručně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací námitky obviněného.

11. Následně rozvádí předpoklady naplnění jednotlivých variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a konstatuje, že obviněný svými námitkami ve skutečnosti nevyjadřuje zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze zpochybňuje výsledky dokazování a domáhá se odlišného hodnocení provedených důkazů. Podle státní zástupkyně jeho námitky nepřekračují běžnou polemiku s hodnocením důkazů ze strany soudů a se skutkovými závěry, které soudy nižších stupňů učinily. Zdůrazňuje, že vina dovolatele byla prokázána důkazy provedenými v hlavním líčení, zejména logickou, věrohodnou a přesvědčivou výpovědí poškozené, která byla podporována i dalšími provedenými důkazy.

12. K námitkám směřujícím proti výroku o zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou státní zástupkyně uvádí, že tyto námitky odpovídají druhé variantě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 143/2025), avšak nejsou důvodné. Připomíná, že nalézací soud své rozhodnutí odůvodnil vysokou mírou kriminálního narušení dovolatele, skutečností, že se dopouštěl obdobné trestné činnosti i během výkonu vazby a že jde o speciálního recidivistu, u něhož předchozí nepodmíněné tresty nevedly k nápravě (viz bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž s jeho postupem vyjádřil souhlas i soud odvolací. Zdůrazňuje, že ačkoli nalézací soud výslovně neodkázal na § 56 odst. 3 tr. zákoníku, fakticky podle tohoto ustanovení postupoval a vzhledem k závažnosti trestné činnosti obviněného, stupni narušení jeho osobnosti a potřebě jeho izolace od ostatních odsouzených rozhodl o zařazení obviněného do přísnějšího typu věznice. Toto zařazení považuje státní zástupkyně za odpovídající.

13. Ve vztahu k trestu vyhoštění státní zástupkyně uvádí, že dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. právně relevantně namítá nesplnění podmínky stanovené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle níž nelze trest vyhoštění uložit, pokud by představoval nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života pachatele. Připouští, že výkon tohoto trestu bude mít na rodinný život dovolatele určité dopady, zdůrazňuje však, že nejlepší zájem dítěte nepředstavuje absolutní překážku pro uložení trestu vyhoštění a musí být poměřován s veřejným zájmem na potrestání pachatele. Poukazuje na to, že dovolatel není jedinou pečující osobou o své děti, o které se stará jejich matka, a nelze proto očekávat fatální zásah do jejich výchovného prostředí ani zabezpečení jejich potřeb. Naproti tomu považuje za rozhodující závažnost projednávané trestné činnosti, opakovanou recidivu dovolatele, skutečnost, že v trestné činnosti pokračoval i během výkonu vazby a po jejím nahrazení mírnějšími opatřeními, jakož i jeho absenci sebereflexe. Podle státní zástupkyně z dosavadního způsobu života dovolatele vyplývá, že dříve uložené tresty na něj neměly nápravný účinek, další pobyt na území České republiky představuje riziko pro veřejný pořádek a časově omezený trest vyhoštění by nesplnil svůj účel. Uzavírá proto, že veřejný zájem na ochraně společnosti v posuzované věci zřetelně převažuje nad zájmem dětí dovolatele, uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou není nepřiměřený ani v rozporu s ústavně zaručenými právy dovolatele a jeho kombinace s nepodmíněným trestem odnětí svobody je plně odůvodněná.

14. Závěrem vyjádření státní zástupkyně konstatuje, že dovolatel v podstatě pouze opakuje námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, s nimiž se tyto soudy dostatečně vypořádaly. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, proto navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

15. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud obhájkyni obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

19. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

20. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

21. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

22. Obviněný své dovolání výslovně opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, náhradního trestu odnětí svobody za trest domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, peněžitého trestu, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu držení a chovu zvířat, trestu zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti ve veřejné soutěži, trestu zákazu přijímání dotací a subvencí, trestu zákazu pobytu, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a trestu vyhoštění na dobu určitou. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených zejména v § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

23. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů rovněž vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

25. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

26. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, porušení zásad presumpce neviny, in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů, nesprávnou právní kvalifikaci skutku a dále pochybení při ukládání trestu spočívající v zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou a v uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim odpovídají. Nejvyšší soud je shledal i částečně důvodné, jak bude rozvedeno následně.

27. Předně je třeba uvést, že totožné námitky obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu (viz odůvodnění odvolání na č. l. 544 až 545 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje fakticky pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci, s výjimkou uloženého trestu vyhoštění, jde i v posuzované věci.

28. Nejvyšší soud následně přistoupil k věcnému posouzení podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativně, tj. na tzv. zjevný rozpor. Lze mít za to, že obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, byť se sice dovolává nesprávného hmotněprávního posouzení, že skutkové závěry soudů jsou v rozporu s provedenými důkazy, že soudy hodnotily důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, a to výlučně v jeho neprospěch, nevypořádaly se s rozpory mezi jednotlivými důkazy ani s jeho obhajobou, vycházely pouze z výpovědi poškozené a nerespektovaly zásadu in dubio pro reo.

29. Dovolací soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají z nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zároveň z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli každých skutkových zjištění, která jsou uvedena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

30. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. zjevný rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Dovolatel totiž soudům nevytýká, že by z provedených důkazů vyvozovaly skutková zjištění, která z nich při žádném logicky přípustném způsobu hodnocení důkazů nevyplývají, ale prostřednictvím uplatněných námitek se fakticky domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje, podle níž vůči poškozené nevystupoval výhrůžným způsobem, ale pouze se jí snažil pomoci při majetkovém vypořádání s bývalým manželem. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně též nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ačkoli tedy obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní, které pod uvedený dovolací důvod materiálně podařit nelze.

31. Nejvyšší soud musí v této souvislosti akcentovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí bezezbytku vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na body 5 až 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 6 až 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

32. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné k námitkám obviněného stran hodnocení důkazů a z nich učiněných skutkových zjištění uvést následující. Přestože dovolatel své námitky spojuje s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, porušení zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo i zásady volného hodnocení důkazů, dovolací soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala takové vady, které by odůvodňovaly zásah do skutkového základu věci.

33. Podle Nejvyššího soudu je totiž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zřejmé, že nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí podle § 2 odst. 5 tr. ř. a jednotlivé důkazy hodnotil jak samostatně, tak v jejich vzájemných souvislostech podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nakonec ani dovolatel nezpochybňuje rozsah provedeného dokazování. Nalézací soud se totiž podrobně zabýval nejen výpověďmi poškozené N. N. a svědka V. N., ale rovněž obhajobou obviněného, kterou nepominul a ani nebagatelizoval. Naopak, jednotlivé argumenty obhajoby podrobil kritickému rozboru, logicky vysvětlil, proč jim nepřisvědčil, a současně přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů považoval výpovědi poškozené a svědka za věrohodné (viz body 5 až 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje.

34. Pokud dovolatel tvrdí, že soudy hodnotily důkazy jednostranně, že neodstranily rozpory mezi jednotlivými výpověďmi a že nerespektovaly zásadu in dubio pro reo, nelze mu přisvědčit. Jak již bylo uvedeno, nalézací soud se věnoval hodnocení důkazů velmi pečlivě. Nevycházel pouze z izolované výpovědi poškozené, jak dovolatel opakovaně tvrdí, ale hodnotil celý komplex důkazů tvořený především výpověďmi poškozené N. N. a svědka V. N., jejich vzájemnou obsahovou provázaností, listinnými důkazy i okolnostmi provázejícími jednání dovolatele po jeho propuštění z vazby. Současně podrobně vysvětlil, proč považoval obhajobu dovolatele za nevěrohodnou, když poukázal na její vnitřní rozpory i na okolnosti, které s jeho verzí skutkového děje nekorespondovaly. Jinak vyjádřeno, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že se soud verzí obviněného ohledně průběhu skutkového děje podrobně zabýval, když jednotlivá tvrzení obviněného následně konfrontoval s ostatními důkazy a logicky vysvětlil, proč jim neuvěřil. Nelze proto souhlasit s názorem dovolatele, že jeho obhajoba zůstala bez věcné odezvy a že by snad soudy hodnotily provedené důkazy jednostranně. Takto provedenému hodnocení důkazů nelze nic vytknout.

35. Namítá-li dovolatel rozpory mezi výpovědí poškozené a svědků V. N. a R. N., je třeba konstatovat, že tak činí bez jakékoli bližší konkretizace, tedy neuvádí, o jaké rozpory se podle jeho přesvědčení jedná. Proto takto obecně formulovaná námitka nemůže obstát. Nadto samotná existence dílčích odlišností mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi ještě neznamená, že jsou tyto výpovědi nevěrohodné nebo že skutková zjištění na nich založená představují výsledek svévolného hodnocení důkazů. Podstatné je, zda se svědecké výpovědi shodují v rozhodujících skutečnostech, jak tomu bylo v nyní posuzované věci, kdy poškozená i svědek V. N. vypovídali shodně k podstatným okolnostem jednání dovolatele, zejména k tomu, že dovolatel převzal iniciativu při řešení majetkového vypořádání bývalých manželů, opakovaně usiloval o kontakt s poškozenou, snažil se zabránit jejich vzájemné komunikaci, požadoval finanční prospěch pro sebe a při osobním jednání vůči poškozené použil pohrůžky násilím a jinou těžkou újmou. Případné dílčí odlišnosti v popisu vedlejších okolností nemohly mít na správnost skutkových závěrů žádný vliv.

36. Dovolací soud neshledal důvodnou ani námitku, že soudy nižších stupňů porušily zásadu in dubio pro reo. Tato zásada nachází uplatnění pouze tehdy, přetrvávají-li po vyhodnocení všech dostupných důkazů rozumné pochybnosti o skutkovém stavu, které nelze odstranit dalším dokazováním. Neznamená však povinnost soudu přijmout skutkovou verzi obviněného pokaždé, kdy proti sobě stojí rozporné výpovědi. Jestliže soud po pečlivém zhodnocení všech provedených důkazů dospěje k přesvědčení o věrohodnosti jedné z konkurujících si skutkových verzí a tento závěr odpovídajícím způsobem odůvodní, nelze mu vytýkat porušení uvedené zásady pouze proto, že obviněný s takovým hodnocením nesouhlasí. Stejný závěr ostatně správně zaujal již odvolací soud, a to i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu.

37. Dovolatel dále tvrdí, že soudy porušily zásadu presumpce neviny tím, že při hodnocení jeho osoby přihlížely i k dosud pravomocně neskončenému trestnímu řízení vedenému proti jeho osobě u Obvodního soudu pro Prahu 4. Ani této námitce nelze přisvědčit. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně totiž nevyplývá, že by existence uvedeného trestního řízení byla jakkoli využita jako důkaz viny obviněného v nyní projednávané věci. Nalézací soud skutková zjištění vystavěl výhradně na důkazech vztahujících se k projednávanému skutku. Skutečnost, že dovolatel byl v rozhodné době ve vazbě v jiné trestní věci a že nynější jednání započal právě v průběhu výkonu této vazby, byla zohledněna toliko při hodnocení jeho osoby a při úvahách o druhu a výměře trestu. Takový postup není v rozporu s presumpcí neviny, neboť soud nevyvozoval vinu dovolatele z existence jiného trestního stíhání, ale toliko hodnotil konkrétní okolnosti významné pro individualizaci ukládaného trestu.

38. Obdobně nelze přisvědčit ani námitce, že v řízení před soudy nižších stupňů byla porušena zásada rovnosti zbraní a kontradiktornosti řízení. Dovolatel v tomto směru pouze obecně deklaruje porušení uvedených principů, aniž by uvedl, jaké konkrétní procesní oprávnění mu mělo být v průběhu řízení upřeno nebo v čem měla spočívat nerovnost procesního postavení stran. Z obsahu trestního spisu ani z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom žádné takové pochybení nevyplývá. Obviněnému bylo umožněno uplatnit obhajobu v plném rozsahu, vyjadřovat se ke všem provedeným důkazům, navrhovat jejich doplnění i využít všech opravných prostředků, které mu trestní řád poskytuje. Skutečnost, že soudy jeho obhajobě nepřisvědčily, sama o sobě porušení práva na spravedlivý proces nezakládá.

39. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v posuzované věci neshledal existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinou vadu, která by zakládala závěr o porušení ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces.

40. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy namítá jednak nesprávnou právní kvalifikaci skutku a dále brojí proti výroku o svém zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou.

41. Pokud jde o nesprávnou právní kvalifikaci skutku, Nejvyšší soud musí vzhledem k uplatněné argumentaci (viz body 5 a 6 tohoto usnesení) konstatovat, že dovolání je v této části založeno na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán, když obviněný skutková zjištění soudů zpochybňuje. Z uvedeného vyplývá, že uplatněná dovolací argumentace se míjí s předpoklady naplnění tohoto dovolacího důvodu a jako taková nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Jinými slovy, obviněný primárně vyjadřuje nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů, a teprve následně, na základě jím předkládané verze skutkového děje, dovozuje nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Činí tak přitom toliko obecně bez jakékoli bližší argumentace. Takto formulované námitky však pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě (ale ani pod jiný dovolací důvod) materiálně podřadit nelze.

42. Za právně relevantní naopak Nejvyšší soud považuje námitky, kterými obviněný brojí proti výroku o svém zařazení pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Tyto námitky odpovídají druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť směřují proti hmotněprávnímu posouzení podmínek stanovených v § 56 tr. zákoníku (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1088/2015 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. 7 Tdo 143/2025). Obviněný namítá, že podmínky uvedené v § 56 odst. 2 tr. zákoníku jsou taxativní, musí být splněny kumulativně a že v jeho případě nebyly naplněny ani podmínky uvedené v § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Současně vytýká soudům, že neuvedly konkrétní okolnosti, které odůvodňovaly jeho zařazení do přísnějšího typu věznice. Ani těmto námitkám však nelze přisvědčit.

43. Podle obecných kritérií uvedených v § 56 odst. 2 tr. zákoníku zařadí soud pachatele pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, nebo do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku může soud zařadit pachatele do věznice jiného typu, než odpovídá obecným kritériím uvedeným v odstavci druhém, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno. Smyslem tohoto ustanovení je umožnit individualizaci výkonu trestu v těch případech, kdy by mechanická aplikace obecných kritérií neodpovídala osobě pachatele ani požadavku účinné ochrany společnosti.

44. Lze mít za to, že základem úvahy o postupu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku je tedy odůvodněná prognóza, že zařazením pachatele do jiného typu věznice, než jaká přichází v úvahu při pravidelném postupu podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku, bude lépe zaručeno působení na pachatele tak, aby vedl řádný život. Dále je zde třeba respektovat i hledisko dostatečné ochrany společnosti před určitými pachateli a míru nebezpečí, která hrozí z jejich dosavadního či možného budoucího chování a jednání. Vedení řádného života, které má být lépe zaručeno výkonem trestu odnětí svobody v jiném než obvyklém typu věznice ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku se vztahuje k vedení řádného života ve výkonu trestu odnětí svobody (tj. zejména plnění programu zacházení, dodržování režimu a pořádku ve věznici atd.) a o určitou perspektivu pro řádný život po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (účastí odsouzeného na vzdělávacích aktivitách, absolvováním ochranného léčení, zvyšováním pracovních a sociálních dovedností apod.). Závažnost trestného činu bude v této souvislosti vyplývat z povahy spáchaného trestného činu, za nějž je ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, o jehož výkon jde, dále z typové závažnosti tohoto trestného činu vyjádřeného sazbou trestu odnětí svobody stanoveného za jeho spáchání a z konkrétní povahy a závažnosti činu určené podle obecných kritérií uvedených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom se přihlédne i k existenci polehčujících a přitěžujících okolností (§ 41, 42 tr. zákoníku). Stupeň a povaha narušení pachatele trestného činu bude vyplývat nejen z toho, jaký trestný čin spáchal, z jakých pohnutek a za jakých okolností, ale též z dalších skutečností charakterizujících osobnost pachatele jako objekt, na který má působit výkon uloženého trestu odnětí svobody. Uplatní se zde i hlediska pro hodnocení osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života a možností nápravy pachatele]. Obě kritéria, tj. závažnost spáchaného trestného činu i stupeň a povahu narušení pachatele, musí soud hodnotit ve vzájemné souvislosti, protože spáchaný trestný čin je projevem pachatelovy osobnosti a pachatelova osobnost se zase promítá do hodnocení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu (viz PÚRY, František. § 56 [Výkon trestu odnětí svobody]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1060, marg. č. 6).

45. V praxi bude přicházet v úvahu zařazení pachatele podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku, jak do mírnějšího, tak i do přísnějšího typu věznice. Zařazení do mírnějšího typu věznice bude namístě zejména při odstraňování různých tvrdostí, které by mohly vzniknout striktním uplatňováním formálních podmínek pro zařazení pachatele podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak zpřísnění režimu výkonu trestu odnětí svobody může přicházet v úvahu např. v případech, kdy bude nutné zohlednit recidivu pachatele, dále při odsouzení za více úmyslných trestných činů odůvodňujících stejné zařazení, nebo půjde-li o vícenásobné odsouzení v minulosti za úmyslný trestný čin a opakovaný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody apod. (viz PÚRY, František. § 56 [Výkon trestu odnětí svobody]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1060, marg. č. 6).

46. Dovolateli lze tedy přisvědčit potud, že ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku představuje výjimku z obecného pravidla a jeho použití proto musí být řádně odůvodněno konkrétními okolnostmi případu. Podle Nejvyššího soudu takto ovšem soudy nižších stupňů postupovaly. Z odůvodnění napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že soudy nižších stupňů této povinnosti dostály (viz zejména bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud při úvahách o způsobu výkonu trestu nevycházel pouze ze samotné právní kvalifikace nyní posuzovaného skutku, ale hodnotil skutek a zejména osobu obviněného v celém rozsahu rozhodném pro ukládání trestu. Přihlédl zejména ke skutečnosti, že obviněný byl v minulosti opakovaně soudně trestán, přičemž mezi předchozími odsouzeními figuruje i odsouzení pro zvlášť závažnou drogovou trestnou činnost a zejména odsouzení pro trestný čin vydírání podle § 175 tr. zákoníku, tedy pro trestnou činnost stejného charakteru, jaké se dopustil i v nyní posuzované věci. Není současně pochyb o tom, že přes předchozí opakovaný výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody se zjevně nepodařilo dosáhnout jeho nápravy, neboť se po propuštění opět dopustil násilné úmyslné trestné činnosti. Tyto skutečnosti nalézací soud správně vyhodnotil jako projev výrazné speciální recidivy. Významnou okolností, k níž soud prvního stupně rovněž přihlédl, byla skutečnost, že obviněný začal nyní posuzovanou trestnou činnost páchat již v době, kdy byl omezen na osobní svobodě v jiné trestní věci vedené pro další násilnou trestnou činnost. Ze strany nalézacího soudu přitom nešlo o hodnocení jeho viny v tomto jiném řízení, nýbrž o posouzení okolností významných pro hodnocení jeho osobnosti a možnosti jeho nápravy. Takové úvahy jsou při individualizaci trestu přípustné a odpovídají požadavkům § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud sdílí závěr obou soudů nižších stupňů, že uvedené okolnosti svědčí o dlouhodobém sklonu dovolatele k páchání násilné trestné činnosti, přičemž předchozí tresty svůj preventivní ani výchovný účel zjevně nesplnily. Za této situace pak nelze považovat úvahu, že účelu trestu lze dosáhnout pouze výkonem trestu v přísnějším typu věznice, za jakkoli svévolnou nebo rozpornou se zákonem, když právě závažnost spáchané trestné činnosti a stupeň a povaha narušení obviněného požadují jeho zařazení pro výkon uloženého trestu do věznice se zvýšenou ostrahou.

47. Pokud tedy dovolatel vytýká soudům, že dostatečně nevymezily okolnosti odůvodňující použití § 56 odst. 3 tr. zákoníku, lze opětovně odkázat na bod 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z nichž vyplývá, že rozhodujícími důvody byly především opakovaná speciální recidiva, předchozí výkon nepodmíněných trestů bez jakéhokoli nápravného efektu, pokračující páchání násilné trestné činnosti a vysoké riziko další recidivy. Nadto je třeba připomenout, že dovolací soud není oprávněn nahrazovat úvahu soudů nižších stupňů vlastní úvahou, pokud se tato pohybuje v mezích zákonných kritérií a není zatížena zjevnou nepřiměřeností nebo libovůlí. O takový případ se v nyní posuzované věci nejedná. Naopak, odůvodnění výroku o způsobu výkonu trestu obsahuje konkrétní skutkové okolnosti, z nichž soudy při své úvaze vycházely, a jejich právní závěr je logickým vyústěním těchto zjištění.

48. Nejvyšší soud proto uzavírá, že podmínky pro zařazení dovolatele do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byly splněny a napadené rozhodnutí není v této části zatíženo nesprávným hmotněprávním posouzením ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

49. Obviněný v podaném dovolání dále uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., v jehož rámci brojí proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Namítá, že soudy dostatečně neposoudily existenci jeho rodinného života na území České republiky, nezohlednily nejlepší zájem jeho nezletilé dcery, neprovedly test proporcionality mezi ochranou společnosti a jeho právem na rodinný a soukromý život a nevypořádaly se s tvrzením, že na území České republiky dlouhodobě žijí jeho děti i vnoučata. Má za to, že trest vyhoštění na dobu neurčitou představuje nepřiměřený zásah do jeho základních práv a byl mu uložen v rozporu se zákonem. Tyto námitky jsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, a to v jeho první alternativě, neboť směřují proti splnění zákonných podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, když obviněný primárně namítá existenci negativní podmínky podle § 80 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.

50. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest vyhoštění z území České republiky pachateli, který není občanem České republiky, vyžaduje- li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Současně však platí, že tento trest nelze uložit, je-li dána některá z negativních podmínek uvedených v § 80 odst. 3 tr. zákoníku. Ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku tedy obsahuje taxativní výčet okolností, které brání uložení trestu vyhoštění, přičemž tyto okolnosti přitom musí existovat v době, kdy je soudem rozhodováno o uložení trestu. Soud k jejich existenci musí přihlížet z úřední povinnosti a nemá v této otázce možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností. Jinak vyjádřeno, soud může uložit trest vyhoštění, pokud jsou splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud současně není dána některá z negativních podmínek podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku.

51. V praxi tedy platí, že soud nejprve musí posoudit, zda jsou u obviněného splněny podmínky podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu vyhoštění, přičemž v případě kladného závěru zjišťuje, zda na straně obviněného není dána některá z okolností uvedených v § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, vymezující skutečnosti, při jejichž existenci tento trest uložit nelze. Tyto negativní podmínky jsou stanoveny alternativně, takže uložení trestu vyhoštění bude bránit zjištění i jen jediné (kterékoli) z nich. Ustanovením § 80 odst. 3 tr. zákoníku je tedy zejména respektováno právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Předmětným ustanovením je respektováno zejména právo obviněného na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly, přestože pachatel není občanem České republiky ani azylantem, trestem vyhoštění tak vážně narušeny, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu a bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Současně není pochyb o tom, že posouzení existence těchto podmínek musí být vždy individuální a musí reflektovat rovněž požadavky vyplývající z čl. 8 Úmluvy, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod i čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.

52. Nejvyšší soud považuje současně za vhodné uvést, že k předpokladům pro ukládání trestu vyhoštění, se již v minulosti opakovaně vyjádřil i Ústavní soud. V tomto směru lze odkázat např. na nález ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ve kterém Ústavní soud uvedl, že soud musí při uložení trestu vyhoštění zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria, a to: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; dále 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele, a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Není-li tato úvaha soudu řádně provedena a odůvodněna, dochází tím k porušení čl. 39 Listiny zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem. Lze připustit, že tyto úvahy se vztahovaly k výměře trestu vyhoštění a právní úpravě účinné do 30. 6. 2023, avšak v širším kontextu je lze aplikovat i na podmínky pro jeho uložení vymezené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 7. 2023.

53. Námitky obviněného se vztahují k podmínce zakotvené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když fakticky směřují do nesprávného vyhodnocení třetí z výše uvedených podmínek vymezených v citovaném nálezu Ústavního soudu, tedy do zásahu do soukromého života. Nejvyšší soud musí předně z pohledu zvolené dovolací argumentace akcentovat, že z ustálené judikatury Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) vyplývá, že samotná existence rodinných vazeb pachatele na území České republiky ještě automaticky nevylučuje uložení trestu vyhoštění. Rozhodující je, jak již bylo naznačeno shora, vždy posouzení intenzity těchto vazeb, skutečného způsobu jejich naplňování, délky pobytu pachatele na území České republiky, charakteru a závažnosti spáchané trestné činnosti, jeho dosavadního života i rizika dalšího ohrožení společnosti. Teprve komplexní vyhodnocení těchto okolností umožňuje učinit závěr, zda uložený trest představuje přiměřený zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Üner proti Nizozemsku ze dne 18. 10. 2006, č. stížnosti 46410/99, nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

54. Dovolatel zdůrazňuje především skutečnost, že na území České republiky žijí jeho děti, včetně nezletilé dcery, a vnoučata, která mají česká státní občanství. Jak již bylo konstatováno, samotná existence těchto příbuzenských vztahů však ještě neznamená, že by uložení trestu vyhoštění bylo bez dalšího vyloučeno. Rozhodující je totiž skutečný obsah rodinného života, intenzita osobních vztahů a míra každodenní péče nebo závislosti jednotlivých rodinných příslušníků na přítomnosti pachatele. Lze připustit, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud se těmito hledisky zabýval (viz bod 17 odůvodnění jeho rozsudku). Rovněž odvolací soud se námitkami vztahujícími se k zásahu do rodinného života obviněného zabýval. Tento soud výslovně uvedl, že si je vědom existence rodinných vazeb obviněného na území České republiky, avšak za rozhodující považoval potřebu ochrany společnosti před opakovanou násilnou trestnou činností obviněného. Uzavřel přitom, že právě ochrana společnosti v posuzovaném případě převažuje nad soukromým zájmem obviněného na zachování jeho pobytu na území České republiky (viz bod 13 odůvodnění jeho usnesení).

55. Nejvyšší soud se ovšem s těmito závěry soudů nižších stupňů neztotožnil, byť lze připustit, jak již bylo naznačeno, že samotná skutečnost, že obviněný je otcem nezletilého dítěte, jež pobývá s matkou na území ČR sama o sobě nezakládá překážku pro uložení trestu vyhoštění (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1009/2017, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 4 Tdo 565/2012). Tento závěr odpovídá i judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která nevylučuje uložení trestu vyhoštění rodičům nezletilého dítěte, pokud tomu odpovídají okolnosti konkrétního případu a zásah do rodinného života je přiměřený sledovanému legitimnímu cíli, kterým je zejména ochrana společnosti před závažnou úmyslnou trestnou činností (viz např. rozsudek ESLP ze dne 2. 4. 2015 ve věci Sarközi a Mahran proti Rakousku, č. stížnosti 27945/10).

56. Přestože se soudy nižších stupňů zabývaly otázkou uložení trestu vyhoštění obviněnému z pohledu jeho rodinného a soukromého života, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jejich úvahy nemohou obstát. Předně je třeba zdůraznit, že soudy jistým způsobem směšují negativní důvody rozvedené v § 80 odst. 3 tr. zákoníku pro neuložení trestu vyhoštění. Jak je totiž patrno z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (viz bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), tento výslovně uvedl, že obviněný je rodinným příslušníkem občana Evropské unie a následně odkázal na § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, přičemž ovšem poté odkazuje na § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, podle kterého uložení trestu vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného života. Již tento postup lze považovat za rozporuplný. Je tomu tak proto, že důvod nepřípustnosti uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se neuplatní vůči pachatelům, kteří jsou občany Evropské unie nebo rodinnými příslušníky takových osob, a byl jim na území ČR povolen trvalý pobyt, dále na pachatele, kteří jsou občany Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývali na území České republiky, na pachatele s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, a na děti, které jsou občany Evropské unie, neboť na tyto osoby se vztahují jiné důvody nepřípustnosti uložení trestu vyhoštění, které jsou uvedeny v § 80 odst. 3 písm. e) až g) tr. zákoníku (viz ŠČERBA, Filip. § 80 [Vyhoštění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 45). Jinak vyjádřeno, jestliže by soud prvního stupně uzavřel, že obviněný je rodinným příslušníkem občana Evropské Unie a shledal by splnění dalších podmínek požadovaných v § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, nemohl by při zvažování uložení trestu vyhoštění vycházet z negativní podmínky pro uložení trestu vyhoštění uvedené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž z ustanovení § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.

57. Z pohledu tohoto naznačeného závěru je třeba konstatovat, že podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Uložení trestu vyhoštění pachatelům uvedeným v § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku není vyloučeno absolutně, neboť jim soud tento trest může uložit za výjimečné situace, kdy shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Jde o kvalifikovaný důvod pro uložení trestu vyhoštění, který je vymezen úžeji než obecná podmínka vyhoštění uvedená v § 80 odst. 1 tr. zákoníku (viz ŠČERBA, Filip. § 80 [Vyhoštění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. 65). Které osoby jsou považovány za rodinného příslušníka občana Evropské unie, stanoví § 15a zákona o pobytu cizinců zákona 326/1999 Sb. v platném znění. Současně není pochyb o tom, že tyto podmínky jsou kvalifikovanější než v případě podmínek pro neuložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku.

58. Jak již bylo konstatováno, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud se zabýval toliko nenaplněním negativní podmínky podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku při ukládání trestu vyhoštění, přestože výslovně uvádí, že obviněný je rodinným příslušníkem občana Evropské unie za současného odkazu na § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Takový postup lze považovat za rozporuplný. Lze totiž mít za to, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, pak se musel při zvažování uložení trestu vyhoštění především zabývat tím, zda jsou ve vztahu k obviněnému naplněny další podmínky uvedené v § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, tedy zda má obviněný povolen na území České republiky trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu. Pokud by tomu tak totiž bylo, musel by soud při ukládání trestu vyhoštění vycházet z negativní podmínky pro ukládání trestu podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, nikoliv § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z pohledu tohoto závěru je třeba akcentovat, že podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku může soud tento trest uložit výjimečně, když shledá vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku. Vyžaduje se tedy vyšší stupeň pravděpodobnosti ohrožení těchto zájmů, než který postačí pro uložení tohoto trestu jiným pachatelům podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, respektive zřetelně intenzivnější hrozba útoku proti těmto zájmům. Závažnost důvodů ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku lze dovozovat primárně z povahy a závažnosti činu, za nějž má být trest vyhoštění ukládán, popřípadě na základě dalších faktorů, například příslušnosti pachatele k určité zločinecké skupině (viz ŠČERBA, Filip. § 80 [Vyhoštění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 68). Takto ovšem soud prvního stupně nepostupoval, když se dostatečně nezabýval právním postavením obviněného a jeho úvahy v tomto směru zůstaly nedostatečné. Odvolací soud pak tento postup akceptoval.

59. Současně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že pokud by obviněný splňoval další podmínky § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, tedy měl povolen na území České republiky trvalý pobyt anebo byl cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, tak v dané věci by nepochybně nebyla naplněna podmínka, že existují naléhavé důvody pro jeho vyhoštění s ohledem na ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejný pořádek. Zde je na místě uvést, že se jedná o kvalifikovaný důvod pro uložení trestu vyhoštění, který je vymezen úžeji než obecná podmínka vyhoštění uvedená v § 80 odst. 1 tr. zákoníku. Bezpečností státu se rozumí zajištění svrchovanosti, samostatnosti, územní celistvosti, obranyschopnosti a ochrany demokratických základů státu, zejména z hlediska zachování ústavního zřízení, životů, zdraví a majetkových hodnot obyvatelstva (nikoli jen jednotlivých občanů). Za ohrožení bezpečnosti státu lze považovat zejména ohrožení v podobě trestných činů proti České republice (srov. § 309 a násl. tr. zákoníku), popřípadě dalších trestných činů proti obraně státu či jiným zájmům ohrožujícím bezpečnost státu, například v podobě nedovoleného ozbrojování ve větším rozsahu a nebezpečnými zbraněmi či výroby nebo držení zakázaných bojových prostředků (srov. NS 3 Tz 28/2011 či 6 Tdo 1466/2011). Ohrožení veřejného pořádku pak zahrnuje hrozbu páchání širšího spektra trestné činnosti zaměřené proti nerušenému fungování orgánů veřejné moci nebo výkonu pravomoci úředních osob, důslednému uplatňování zákonnosti či právům a svobodám lidí (nikoli jednotlivců). Jde tedy o ohrožení zejména v podobě závažných trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných či závažných trestných činů obecně nebezpečných (srov. například NS 7 Tdo 57/2008, Rt 55/2008, či NS 6 Tdo 1466/2011) (ŠČERBA, Filip. § 80 [Vyhoštění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 65–67). Nadto důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku musí být závažné, což znamená, že se vyžaduje vyšší stupeň pravděpodobnosti ohrožení těchto zájmů, než který postačí pro uložení tohoto trestu jiným pachatelům podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, respektive zřetelně intenzivnější hrozba útoku proti těmto zájmům. Taková situace v dané věci nepřichází v úvahu, když obviněný je stíhán za přečin podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, tedy za trestný čin s nižší typovou společenskou škodlivostí, než je tomu u zločinu, který byl nadto zaměřen primárně proti jednotlivci, nikoliv proti veřejnému pořádku či bezpečnosti státu.

60. Zároveň, bez ohledu na shora uvedené, s přihlédnutím ke skutečnosti, že soudy nižších stupňů při ukládání trestu vyhoštění vycházely z ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, považuje dovolací soud za nutné uvést, že na rozdíl od soudů nižších stupňů má za to, že i pokud by bylo na místě postupovat podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tak by uložení trestu vyhoštění obviněnému představovalo nepřiměřený zásah do rodinného života obviněného, a tudíž by uložení takového druhu trestu nebylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli, kterým je zejména ochrana společnosti. I když lze souhlasit s tím, že obviněný podstatnou část života strávil ve výkonu trestu odnětí svobody, tak tuto skutečnost nelze interpretovat tak, že by trest vyhoštění nemohl nepřiměřeně zasáhnout do osobního života obviněného. Takový závěr by totiž automaticky znamenal, že pokud je pachatel např. opakovaně či dlouhodobě ve výkonu trestu odnětí svobody, tak by uložením trestu vyhoštění takové osobě nemohlo nikdy dojít k zásahu do jeho soukromého či rodinného života. Nejvyšší soud má na rozdíl od soudů nižších stupňů za to, že je vždy třeba vycházet ze skutečného stavu a vzájemných vztahů mezi pachatelem a jeho rodinnými příslušníky a jeho vazeb k České republice (např. zda zde má majetek, jeho pracovní aktivity). V tomto směru nelze skutečně přehlédnout, že z předložených zpráv se podává, že nejenže všichni nejbližší rodinní příslušnicí obviněného trvale žijí a pobývají na území ČR, ale že tito obviněného pravidelně navštěvují ve výkonu trestu a ve vazbě, včetně nezletilých vnuků, což svědčí o tom, že obviněný přes opakované výkony trestu odnětí svobody udržuje trvalé rodinné vazby. Nadto je třeba zdůraznit, že skutečně nelze pominout, že podstatná část nejbližších rodinných příslušníků, kteří se trvale zdržují na území České republiky, jsou nezletilé děti, kdy toto včetně jejich faktického věku znemožňuje, že by tito mohli např. sami vycestovat do zahraničí za účelem udržování kontaktů s obviněným. Navíc nelze přehlédnout, že obviněný se na našem území zdržuje dlouhodobě a to nejméně od roku 2004. Současně nelze také pominout, byť toliko podpůrně, že obviněný byl v nyní projednávané věci odsouzen za přečin, tedy za trestný čin s obecně nižší typovou společenskou škodlivostí. Všechny tyto skutečnosti odůvodňují v dané věci závěr, že uložení trestu vyhoštění, nadto na dobu neurčitou, by nepochybně představovalo nepřiměřený zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života.

V. Závěrečné zhodnocení

61. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že podané dovolání je částečně důvodné, neboť soudy nižších stupňů si jednak řádně neobjasnily hlediska přípustnosti uložení trestu vyhoštění z pohledu negativních podmínek uvedených v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když současně si ani řádně neobjasnily, zda je při ukládání trestu vyhoštění nutno vycházet z negativních podmínek uvedených v § 80 odst. 3 písm. c) či v § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že u obviněného byl naplněn uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a tudíž je dovolání v této části opodstatněné.

62. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2026, sp. zn. 11 To 374/2025, v části, v níž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného zaměřené proti výroku o trestu vyhoštění, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 16 T 129/2025, a to pouze ve výroku o uložení trestu vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. pak Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud k takovému rozhodnutí přistoupil i přes závěr, že soudy nižších stupňů se řádně nevypořádaly s tím, zda při ukládání trestu vyhoštění je nutno vycházet z negativních podmínek uvedených v § 80 odst. 3 písm. c) či v § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci by nebyla splněna ani negativní podmínka podle § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (viz bod 58 tohoto rozhodnutí), a za takové situace nebylo na místě věc vrátit soudům nižších stupňů, neboť vyřešení toho, zda bylo při ukládání trestu vyhoštění nutno zvažovat ustanovení podle § 80 odst. 3 písm. c) či § 80 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, nemohlo mít vliv na závěr, že pro uložení trestu vyhoštění obviněnému nebyly splněny zákonné podmínky.

63. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že ve své ustálené judikatuře konstatoval, že je-li obecně mimořádný opravný prostředek důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu, by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení, vedenému jen o dalším druhu trestu, by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). V trestní věci obviněného ovšem, jak již bylo naznačeno, bylo uložení trestu vyhoštění jednoznačně vyloučené. S ohledem na učiněné závěry tedy nebylo namístě (či vůbec možné) Nejvyšším soudem zrušené části napadeného rozhodnutí, ať již jeho vlastní rozhodovací činností nebo činností jiného soudu, jakkoli nahrazovat. Proto, jak již bylo konstatováno výše, Nejvyšší soud zrušil pouze tento vadný výrok, který již nebude třeba nikterak nahrazovat výrokem jiným, tzn. že na závěru o pravomocném skončení trestního stíhání se ničeho nemění.

VI. Rozhodnutí o návrhu na odklad/přerušení výkonu trestu odnětí svobody

64. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel ve svém podání současně navrhl, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezjistila, když ve vztahu k výroku o vině a trestu odnětí svobody podané dovolání neshledala důvodné, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu