4 Tdo 646/2026

Rubrum

4 Tdo 646/2026-360 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 9 To 78/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 81/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 2. 2026, sp. zn. 24 T 81/2025, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

2. Obviněný se trestné činnosti dopustil podle skutkových zjištění soudu ve stručnosti tím, že dne 5. 6. 2025, přibližně od 5:00 do 5:30 hodin v Praze XY, XY, v prostorách před klubem XY se samostatně trestně stíhanou osobou, o jejíž vině nebylo doposud rozhodnuto, vyžadovali po poškozeném U. T. zaslání finanční částky ve výši 2 000 Kč z jeho bankovního účtu na bankovní účet obviněného. Poškozeného obviněný nejprve verbálně napadal, poté se k němu přidal další muž, se kterým poškozeného obestoupili, aby nemohl svobodně odejít, a agresivně s ním komunikovali a zastrašovali ho za využití konkludentní pohrůžky násilí vůči němu. Následně obviněný poškozeného několikrát rukou strčil do oblasti hrudníku a proti jeho vůli ho dostrkal ke stěně budovy, kde jej za součinnosti dalšího muže opět obestoupili a požadovali po něm zaslání uvedené částky. Poškozený ze strachu jejich pokynu vyhověl a několika platbami, z nichž část realizoval sám obviněný, který mu sebral telefon z ruky, zadal předmětné příkazy k převodu finančních prostředků na svůj účet, načež poškozenému telefon vrátil, aby je autorizoval ověřením obličeje, což on ve strachu učinil, zaslal obviněnému celkem 2 030 Kč (částku ve výši 30 Kč zaslal obviněný poškozenému zpět pro ověření funkčnosti transakcí).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 17. 3. 2026, sp. zn. 9 To 78/2026, zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Ortmana, CSc., dovolání. Opřel je o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se slovní citací, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že vycházejí z procesně nepoužitelných důkazů. Současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to s plnou citací jeho zákonného znění. Obviněný dále namítl existenci tzv. opomenutého důkazu a konstatoval, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ale výslovně neoznačil.

5. Skutkové výhrady obviněný primárně postavil na tom, že soudy nižších stupňů nevyhověly jeho návrhu na výslech D. F., který byl původně stíhán jako spoluobviněný, avšak jeho věc byla po podání obžaloby vyloučena k samostatnému projednání, neboť se k hlavnímu líčení, které bylo vedeno vůči dovolateli vazebně, nedostavil. Podle dovolatele se jednalo o očitého svědka a současně klíčového aktéra posuzovaného skutku, takže jeho výslech byl pro náležité zjištění skutkového stavu nezbytný. Neprovedením tohoto důkazu soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a obhajobu, nedodržely zásadu in dubio pro reo a nedostály své úloze nestranného a nezávislého arbitra. Úvahu soudu, že by jmenovaný svědek pravděpodobně v hlavním líčení využil stejně svého práva nevypovídat, označil za pouhou spekulaci.

6. Obviněný předestřel vlastní verzi skutkového děje, tj. že reagoval na dřívější nevhodné chování poškozeného, který mu za účelem urovnání vzájemných vztahů sám nabídl zaslání finanční částky na jeho účet. K jinak vyznívající výpovědi poškozeného zdůraznil, že ani on nehovořil o násilí. Zmínil jen strach z převahy mužů, kteří ho obestoupili a byli větších a robustnějších postav než on. Současně poškozený uvedl, že v inkriminovaný večer požil alkohol i drogy. Jeho jiné vnímání událostí tím mohlo být negativně ovlivněno. K obrazovým záznamům kamer zachycujících celý incident před klubem, které byly v hlavním líčení přehrány a na kterých staví oba soudy jako na nosném důkazu, obviněný uvedl, že podle jeho úsudku z nich nelze dovodit, že poškozený nemohl svobodě odejít. Není možné z nich ani jednoznačně zjistit, co bylo předmětem komunikace a v čem měl údajný spor spočívat, protože jsou bez zvuku a poškozený se k jejich obsahu u hlavního líčení vyjadřoval stejně neurčitě jako k samotnému průběhu skutku. Poukaz odvolacího soudu na to, že osoby procházející kolem místa incidentu se za obviněným a poškozeným otáčely a že jeden pár se k nim i přiblížil, podle obviněného o vyhrocenosti konfliktu nesvědčí.

7. Hmotněprávní námitky dovolatel koncipoval poukazem na to, že znakem skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je násilí nebo pohrůžka bezprostředním násilím, což kamerové záznamy nezachycují. Krom toho podle skutkových zjištění soudů měl obviněný poškozeného nutit, aby něco konal, takže spíše by mělo jít o přečin vydírání.

8. Závěrem dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný jen opakuje námitky, a to místy doslovně, které uplatnil již v odvolání a předtím v hlavním líčení a se kterými se oba soudy náležitě vypořádaly (viz body 21–27 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a body 6–11 odůvodnění napadeného usnesení). V dovolání navíc absentují užší vazby námitek na konkrétně uplatněné dovolací důvody a podstatnou část jeho textu tvoří reprodukce obecných teoretických východisek, při kterých dovolatel střídá odkazy na aktuální i neúčinnou právní úpravu.

10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce dovolateli vytknul, že formálně uplatnil jeho první a druhou alternativu, které ovšem argumentačně nerozvedl, a fakticky obsah jeho dovolacích námitek odpovídá alternativě třetí, tzv. opomenutých důkazů, kterou naopak neuplatnil. Obviněný nijak nevyložil, v čem má spočívat tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ani které důkazy považuje za procesně nepoužitelné. Konkrétně namítl jen to, že soudy rezignovaly na výslech svědka D. F. K tomu státní zástupce odkázal na bod 25 odůvodnění odsuzujícího rozsudku, v němž byl vysvětlen důvod, pro který soud prvního stupně navrhovaný důkaz neprovedl, a na bod 8 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kde je konstatováno, že průběh skutku a intenzita násilného jednání obviněného byly spolehlivě zjištěny z kamerového záznamu, nikoli pouze z výpovědi poškozeného, takže dalších důkazů není potřeba. K námitkám obviněného, kterými zpochybňoval dodržení zásady in dubio pro reo, státní zástupce poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu, podle níž může taková námitka založit dovolací přezkum jen v případě extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. O takovou situaci se však podle jeho názoru v posuzované věci nejedná, a uvedenou výhradu proto nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.

11. K hmotněprávním námitkám obviněného státní zástupce uvedl, že obviněný nevysvětlil, proč by jeho jednání mělo být posouzeno „jen“ jako přečin vydírání. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8 2024, sp. zn. 11 Tdo 320/2024, zejména na bod 114 jeho odůvodnění, z něhož vyplývá, že námitka, která sice v obecné rovině směřuje proti hmotněprávní posouzení skutku, avšak postrádá relevantní argumentaci, není podřaditelná pod žádný dovolací důvod. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitka obviněného i přes absenci odůvodnění odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutné ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí za účelem převodu finančních prostředků z účtu poškozeného na účet pachatele naplňuje zákonné znaky trestného činu loupeže, který je ve vztahu k trestnému činu vydírání v poměru speciality, přičemž věcí cizí jsou i peněžní prostředky na bankovním účtu. K tomu státní zástupce připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 7 Tdo 984/2023, a ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 6 Tdo 68/2024.

12. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem

13. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. a splňuje obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. Je však zjevně nedůvodné.

14. Po seznámení se s obsahem trestního spisu Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitky obviněného, které podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě tzv. extrémních rozporů, tomuto důvodu neodpovídají. Fakticky se jedná jen o výhrady vůči způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, konkrétně kamerové záznamy a výpověď poškozeného. Obviněný nepoukázal na zásadní nesrovnalosti mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která odvolací soud aproboval, s obsahem těchto důkazů, ale jen opakoval svou obhajobu, že mu poškozený peníze zaslal na jeho účet dobrovolně jako kompenzaci za své předchozí nevhodné chování. Tu mají ovšem soudy s ohledem na výpověď poškozeného U. T., významné rozpory ve výpovědích samotného obviněného, a především s akcentem na kamerové záznamy objektivně zachycující celý incident za spolehlivě vyvrácenou. Při hodnocení předmětných důkazů se přitom neopomněly vyrovnat s tím, že kamerové záznamy nemají zvukovou stopu a že poškozený přiznal ovlivnění alkoholem a menším množstvím blíže nezjištěné drogy, kterou užil v klubu (viz body 22 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 8 a 10 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nelze navíc přehlédnout, že dovolací argumentace obviněného týkající se skutku je doslovným opakováním námitek, které uplatnil již v odvolacím řízení a se kterými se Městský soud v Praze beze zbytku vypořádal (viz body 8-10 odůvodnění jeho rozhodnutí). Takto koncipované výhrady se míjí s podstatou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož smyslem je postihnout závažné vady skutkového základu rozhodnutí, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, že byla učiněna na podkladě procesně nepoužitelných důkazů, anebo že vůči nim byly nedůvodně opomenuty navržené podstatné důkazy. Nejde o nástroj, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud znovu přehodnocovat celé dokazování, nahrazovat úvahy soudů nižších stupňů svými vlastními nebo vytvářet alternativní skutkové verze děje jen proto, že se jeví dovolateli jako pravděpodobnější. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, protože je ovládáno zásadami vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o zjišťované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Ostatně i z judikatury Ústavního soudu jasně plyne, že důvodem pro zrušení pravomocného soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení zásad pro hodnocení důkazů, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

15. Přezkumnou činnost Nejvyššího soudu nemohly vyvolat ani námitky obviněného o existenci tzv. procesně nepoužitelných důkazů, protože žádný takový důkaz konkrétně neoznačil, natož aby vymezil, v čem spočívá jeho procesní nepoužitelnost. V tomto směru je vhodné poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“ .

16. Pokud obviněný považuje za stěžejní vadu dokazování, že nebyl jako svědek vyslechnut původně spoluobžalovaný D. F., i přesto, že byl celému incidentu účasten, cílí touto námitkou zjevně na tzv. opomenuté důkazy ve smyslu třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho argumentace ale předmětnému dovolacímu důvodu materiálně neodpovídá, protože reálně o opomenutý důkaz nešlo. Soud prvního stupně v bodě 25 odůvodnění svého rozsudku jasně vyložil, proč návrhu obhajoby na výslech svědka D. F. nevyhověl. Konstatoval, že jmenovaný je aktuálně pro soud obtížně dosažitelný, takže jeho trestní věc musela být vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, přičemž vzhledem k důkazní situaci pokládá jeho výslech za zjevně nepotřebný k objasnění skutkového děje, protože provedenými důkazy bylo bezpečně prokázáno, že poškozený finanční převody ve prospěch obviněného prostřednictvím mobilní bankovní aplikace neučinil ze své svobodné vůle, nýbrž jej k tomu přiměl obviněný L. V. násilím a jasnou pohrůžkou bezprostředního násilí (k opomenutým důkazům srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Ke stejnému závěru pak dospěl i soud odvolací (viz bod 8 odůvodnění jeho usnesení). Skutečnost, že D. F. v přípravném řízení jako spoluobviněný k věci nevypovídal a že v postavení svědka by mu svědčilo právo odmítnout výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř., v odmítnutí tohoto důkazního návrhu nesehrála žádnou zásadní roli. Soud prvního stupně ji zmínil zcela nad rámec svých úvah o tom, proč pokládal za zbytečné odročovat hlavní líčení ve vazebně vedené trestní věci.

17. Nejvyšší soud v uvedeném postupu soudů nižších stupňů neshledal žádné pochybení. Soudy důkazy, na jejichž základě dospěly ke spolehlivým skutkovým závěrům i bez výslechu výše uvedeného svědka, hodnotily jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech a postupovaly přitom v souladu se zásadami vyjádřenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud prvního stupně založil svá skutková zjištění především na výpovědi poškozeného, kterou shledal věrohodnou, neboť korespondovala s dalšími provedenými důkazy, a na kamerových záznamech objektivně zachycujícími podstatnou část jednání obviněného (srov. body 22 až 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S jeho úvahami se ztotožnil rovněž soud odvolací. Nejvyšší soud neshledal žádný prostor pro to, aby tyto závěry přehodnocoval, a pro stručnost na příslušné části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů odkazuje.

18. K obviněným tvrzenému porušení pravidla in dubio pro reo Nejvyšší soud připomíná, že uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zmíněné zásady splněny nejsou. Není důvod rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li provedené důkazy o jeho vině, třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory. Ve světle shora uvedeného Nejvyšší soud proto konstatuje, že ani tato námitka neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Obviněný v dovolání odkázal také na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to v obou jeho variantách. Hmotně právní námitky reálně vznesl ale jen proti právnímu posouzení skutku. Spočívaly v tom, že u jeho jednání absentovalo násilí či pohrůžka bezprostředním násilím, které jsou znakem základní skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a že skutek měl být posouzen maximálně jako přečin vydírání, protože poškozený byl nucen k tomu, aby nějakým způsobem jednal.

20. Námitkám obviněného zjevně nelze přisvědčit.

21. Nejvyšší soud připomíná, že násilím ve smyslu § 173 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného či očekávaného odporu poškozeného. Za násilí lze považovat i použití fyzické síly velmi malé intenzity, tedy takové, se kterou není spojeno reálné nebezpečí vzniku újmy na zdraví, např. uštědření políčku, pevné sevření, dupnutí na nohu apod., pokud směřuje k ovlivnění vůle poškozeného a k překonání či zamezení jeho odporu. Není přitom nezbytné, aby poškozený odpor skutečně kladl, jestliže se vůli pachatele podrobuje v důsledku obavy z jeho převahy nebo z dalšího násilného jednání. Pokud je použití i jen mírného násilí vedeno úmyslem zmocnit se cizí věci, za kterou je třeba považovat rovněž finanční prostředky nacházející se na bankovním účtu, znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže jsou naplněny.

22. V této věci soud prvního stupně v bodech 26–28 svého odůvodnění a soud odvolací v bodě 11 odůvodnění svého usnesení dovodily naplnění výše uvedených znaků loupeže poukazem na to, že ze skutkových zjištění spolehlivě vyplývá, že obviněný vůči poškozenému vystupoval agresivně a nátlakově, bránil mu v odchodu, opakovaně do něj strkal a vytlačil ho až ke stěně budovy, a to vše za účelem přisvojení si peněžité částky 2 000 Kč z jeho účtu. Několikrát mu dokonce odebral mobilní telefon, prostřednictvím něhož následně sám provedl převody finančních prostředků z bankovního účtu poškozeného na svůj vlastní účet.

23. Pokud obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přečin vydírání, učinil tak pouze v obecné rovině, aniž by uvedl konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit nesprávnost použité právní kvalifikace. V tomto směru lze odkázat na vyjádření státního zástupce, který správně zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8 2024, sp. zn. 11 Tdo 320/2024, z něhož vyplývá, že námitka, která v obecné rovině směřuje proti hmotněprávnímu posouzení skutku, avšak postrádá relevantní argumentaci, neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu, protože Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby za dovolatele dotvářel argumentaci, kterou v dovolání sám neuplatnil.

24. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud stručně konstatuje, že již starší judikatura (např. rozsudek uveřejněný pod č. 33/1991 Sb. rozh. tr.) stanovila, že vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže podle § 173 tr. zákoníku. Shodně vyznívá i komentářová literatura [viz Šámal, Pavel. § 173 (Loupež). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2189, marg. č. 5.]. Současně je třeba připomenout, že zločin loupeže je vůči trestnému činu vydírání ve vztahu speciality.

V. Závěr

25. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

26. Obviněný v dovolání navrhl postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí neshledala. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, nebylo namístě o tomto návrhu rozhodovat samostatným výrokem. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu