4 Tdo 658/2026

Rubrum

4 Tdo 658/2026-316 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání obviněného D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2026, sp. zn. 10 To 32/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 114/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 26. 1. 2026, sp. zn. 7 T 114/2025, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že: dne 18. 8. 2024 v Hradci Králové, v Léčebně pro dlouhodobě nemocné, na adrese XY, během návštěv svého kamaráda P. S., přislíbil Y. F., v té době v léčebně hospitalizované, možnost investice jejích finančních prostředků se značným ziskem, kdy podmínkou byla minimální částka 100.000 Kč, s tím, že jí za pár dní finance se ziskem vrátí, s čímž Y. F. souhlasila a dne 20. 8. 2024 vybrala finanční hotovost ve výši 120.000 Kč, kterou předala obžalovanému, dále požádal Y. F. o další finanční hotovost, kdy tato souhlasila s navýšením investice o dalších 50.000 Kč a zapůjčila D. K. svojí debetní kartu k bankovnímu účtu č. XY, jelikož jí její pooperační stav nedovolil pohyb v plném rozsahu, na základě čehož vybral z jejího bankovního účtu částku ve výši 50.000 Kč, dne 12. 9. 2024 přesvědčil Y. F. k další investici ve výši 25.000 Kč, kdy mu Y. F. opět zapůjčila svou debetní kartu, na základě čehož vybral z jejího bankovního účtu částku ve výši 25.000 Kč a poté jí debetní kartu opět navrátil zpět a následně ji dne 21. 9. 2024 opět sdělil, že jí peníze dát nemůže a požadoval dalších 15.000 Kč jako investici, s čímž již Y. F. nesouhlasila, tedy svým jednáním způsobil podvodem celkovou škodu ve výši 195.000 Kč poškozené Y. F.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 4. 2026, sp. zn. 10 To 32/2026, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 4. 2026, sp. zn. 10 To 32/2026, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2026, sp. zn. 7 T 114/2025, podal obviněný dne 13. 5. 2026 prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a zároveň rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Současně má za to, že postupem soudů nižších stupňů bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces.

5. Obviněný v podaném dovolání předně namítá, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, ačkoliv se podle jeho názoru jednalo o občanskoprávní závazkový vztah vzniklý mezi dvěma svéprávnými osobami v souvislosti s podnikatelskou činností ve stavebnictví. Uvádí, že nebyl prokázán jeho úmysl uvést poškozenou v omyl, způsobit jí škodu či se na její úkor obohatit již v době převzetí finančních prostředků. Podle dovolatele soudy nižších stupňů dovodily existenci podvodného úmyslu pouze z následného neúspěchu podnikatelského záměru a z prodlení se splácením závazku. Akcentuje, že samotné nesplnění či opožděné splnění závazku ovšem znaky trestného činu podvodu nenaplňuje. Zdůrazňuje rovněž, že poškozená byla svéprávnou osobou, která sama projevila zájem poskytnout finanční prostředky při očekávání zisku, přičemž nebyla zneužita její bezbrannost ani zdravotní stav. Dále tvrdí, že převzal odpovědnost za dluh vzniklý v souvislosti s jednáním jiné osoby a následně se jej snažil postupně splácet, avšak soudy tuto obhajobu bez dostatečného odůvodnění odmítly. Za nesprávný považuje též závěr soudu prvního stupně o rozporech ve výpovědích jeho a jeho syna ohledně účelu poskytnutých prostředků, neboť podle něj šlo pouze o různé aspekty téže stavební činnosti. Současně poukazuje na neúplnost dokazování spočívající v tom, že nebyly vyslechnuty děti poškozené, ačkoliv soudy podle jeho názoru vycházely z jejich vlivu na podání trestního oznámení.

6. Dále obviněný namítá existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry odvolacího soudu. Nesouhlasí zejména se závěrem, že začal splácet vzniklou škodu až pod tlakem trestního řízení. Poukazuje na listinné důkazy, podle nichž první splátku ve výši 50 000 Kč odeslal dne 23. 9. 2024, tedy ještě před podáním vysvětlení policejnímu orgánu dne 24. 9. 2024, zatímco odvolací soud vycházel z úhrady datované až k 30. 9. 2024. Má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah provedených důkazů a na základě tohoto nesprávného skutkového závěru následně dovodil existenci podvodného úmyslu i absenci dobrovolnosti při náhradě škody. Podle obviněného jde o okolnost významnou pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, zakládající extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně zásah do jeho práva na spravedlivý proces.

7. Ve vztahu k uloženému trestu dovolatel namítá nesprávné posouzení otázky možného použití příznivější právní úpravy ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Poukazuje na to, že při veřejném zasedání o odvolání státní zástupce připustil možnost aplikace právní úpravy účinné do 31. 12. 2025, která výslovně uváděla možnost uložení peněžitého trestu za přečin podvodu. Dovolatel tvrdí, že tato právní úprava pro něj mohla být příznivější a že se odvolací soud touto otázkou dostatečně nezabýval. Současně poukazuje na stanovisko státního zástupce, který navrhoval uložení peněžitého trestu v kombinaci s podmíněným trestem odnětí svobody s ohledem na úplnou úhradu škody, jeho pracovní zařazení, změnu životního stylu po předchozím výkonu trestu a jeho věk. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že bez dostatečné individualizace kategoricky uzavřel, že jiný druh trestu, než nepodmíněný trest odnětí svobody nepřichází v úvahu. Tímto postupem došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci spočívajícímu v nepoužití právní úpravy pro něj příznivější a současně k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Oba nižší soudy podle jeho názoru nedostatečně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe i současné směřování trestní politiky preferující alternativní tresty před krátkodobými nepodmíněnými tresty odnětí svobody. Má za to, že v jeho případě bylo možné uložit zejména peněžitý trest, případně jinou alternativní sankci.

8. Závěrem dovolatel brojí také proti postupu soudu prvního stupně při rozhodování o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Namítá, že soud zamítl pouze část žádosti týkající se rodinných důvodů, zatímco ve vztahu ke zdravotním důvodům nevydal formální zamítavé rozhodnutí podle § 322 odst. 1 tr. ř., ale odkázal toliko na § 322 odst. 2 tr. ř. s tím, že lékařské zprávy má doložit při nástupu do výkonu trestu. Takový postup podle dovolatele vedl k tomu, že mu bylo znemožněno podat stížnost a domoci se přezkumu rozhodnutí soudem vyššího stupně, čímž mělo opět dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces i ustanovení trestního řádu upravujících opravné prostředky proti rozhodnutím o odkladu výkonu trestu.

9. Z těchto důvodů obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a jemu předcházející rozsudek a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc prvostupňovému soudu k novému projednání a rozhodnutí a současně zavázal oba nižší soudy právním názorem pro něho příznivějším, zejména s důrazem na možnost uložení alternativního trestu odpovídajícího individuálním okolnostem případu a principům současné trestní politiky. S ohledem na existenci závažných dovolacích námitek dále navrhuje, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadených rozhodnutí podle § 265o tr. ř.

10. Následně, dne 23. 7. 2026, bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání dovolatele označené jako dodatek k dovolání. Obecně je nutno připomenout, že ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. připouští dodatečnou modifikaci již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je rozhodnutí napadáno, včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř. Změny provedené po uplynutí této lhůty jsou bez právního významu a dovolací soud k nim není oprávněn přihlížet. Tato zákonná dvouměsíční lhůta se přitom uplatní nejen na případy, kdy je měněn rozsah či důvody dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř., ale i na jakékoli jiné doplňování již podaného dovolání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1399/2019). Zároveň podle § 265d odst. 2 tr. ř. obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci připadl konec lhůty k podání dovolání na 16. 7. 2026 (rozhodnutí odvolacího soudu, proti kterému dovolání směruje, bylo obviněnému doručeno dne 16. 5. 2026 a jeho obhájci dne 11. 5. 2026), je třeba konstatovat, že doplnění dovolání bylo učiněno po uplynutí zákonem stanovené lhůty, navíc samotným obviněným, a proto k němu Nejvyšší soud nepřihlížel. Z tohoto důvodu pak nepovažoval za potřebné ani rekapitulovat na tomto místě jeho obsah.

11. K dovolání obviněného se dne 16. 6. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 431/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného.

12. Poté státní zástupce rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zejména pak jeho první alternativy, na niž míří část dovolací argumentace obviněného. Podle jeho názoru však v posuzované věci uvedený dovolací důvod naplněn nebyl. K obviněným tvrzené existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními státní zástupce uvádí, že nalézací soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, důkazy hodnotil v souladu s pravidly formální logiky a své skutkové závěry přesvědčivě odůvodnil (viz zejména bod 12 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž odvolací soud jejich správnost následně podrobil kritické revizi a ztotožnil se s nimi (viz body 12 až 19 odůvodnění jeho usnesení). V návaznosti na dovolací argumentaci akcentuje závěry soudů týkající se zavinění, kdy okolnosti případu podle něj jednoznačně svědčí o přímém úmyslu obviněného. V této souvislosti poukazuje zejména na opakované pokusy obviněného získat od poškozené další finanční prostředky pod záminkou neúspěšné investice. Současně zdůrazňuje, že otázka plnění na náhradu škody nemá vliv na právní kvalifikaci skutku a že soudy se s touto obhajobou řádně vypořádaly (viz bod 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a bod 18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

13. Ve vztahu k námitkám týkajícím se jednání poškozené, státní zástupce uvádí, že obecně nelze po poškozené požadovat absolutní obezřetnost a že případná důvěřivost či nedostatečná opatrnost poškozené sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 751/2013, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 558/2016). Ani případné spoluzavinění poškozené v posuzované věci by proto podle něj nemohlo vést ke zmenšení či dokonce vyloučení odpovědnosti obviněného, který využil její důvěry k podvodnému jednání. Naopak právě okolnosti případu podle státního zástupce nasvědčují naplnění objektivní i subjektivní stránky přečinu podvodu.

14. Státní zástupce uzavírá, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků přečinu podvodu mají oporu v provedených důkazech, a ve věci proto nelze hovořit o důkazním deficitu, natož pak o důkazním deficitu závažném. Většinu dovolacích námitek navíc obviněný podle něj uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal.

15. Dále státní zástupce rozvedl předpoklady naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Následně konstatoval, že obviněný v podaném dovolání nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů, nýbrž z vlastní verze skutkového děje, a teprve na jejím základě zpochybňuje právní posouzení věci. Takovou argumentaci však podle něj pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Námitky, že nebyl dán podvodný úmysl a že jednání nesměřovalo k větší škodě, proto podle státního zástupce ve skutečnosti nepředstavují relevantní hmotněprávní výhrady a nelze je podřadit pod uvedený dovolací důvod.

16. Státní zástupce nadto uvádí, že soudy obou stupňů se věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě, v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a pravidly formální logiky, vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly s přihlédnutím k novelizaci trestního zákoníku účinné od 1. 1. 2026. Přiléhavě podle něj posoudily i znak zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, přičemž se dostatečně zabývaly i obhajobou obviněného a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za nevěrohodnou (viz zejména bod 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Státní zástupce přitom nemá s vědomím dovolacích námitek obviněného k postupu soudů žádné výhrady.

17. Ve vztahu k námitce nedostatečné společenské škodlivosti činu státní zástupce připomíná stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 k výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu ultima ratio. Konstatuje, že posuzované jednání dosahuje spodního prahu společenské škodlivosti jako hlavního předpokladu trestní odpovědnosti a o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. proto nelze hovořit ani z tohoto důvodu.

18. Pokud jde o námitky proti výroku o trestu, státní zástupce uvádí, že argumentace obviněného materiálně směřuje na nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, což samo o sobě žádný dovolací důvod nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Současně zdůrazňuje, že soudy nižších stupňů se otázkou druhu a výměry trestu dostatečně zabývaly. Nalézací soud podle státního zástupce přesvědčivě (byť poněkud stručněji) vysvětlil, proč vzhledem k osobě obviněného, zejména jeho speciální recidivě, nepřichází v úvahu uložení alternativního trestu (viz bod 17 odůvodnění jeho rozsudku), a odvolací soud tuto argumentaci dále rozvedl (viz body 23 až 29 odůvodnění jeho usnesení). Námitce obviněného, že soud druhého stupně se možností uložení alternativního trestu nezabýval, proto nelze přisvědčit. Podle názoru státního zástupce nelze uložený trest považovat ani za extrémně přísný ani za zjevně nespravedlivý a soudy při jeho ukládání dostály zásadě individualizace trestu.

19. Závěrem vyjádření státní zástupce uvádí, že dovolání obviněného je z převážné části založeno na opakování námitek uplatněných již v předchozích stádiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Zároveň připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje úspěch v řízení, ale pouze spravedlivé projednání věci, přičemž v posuzovaném případě soudy podle něj postupovaly podle zákona a v souladu s ústavními principy.

20. Z těchto důvodů státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

21. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

25. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

27. Obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

28. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

30. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

31. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.

32. Předně je třeba uvést, že převážnou část námitek uvedených v dovolání, obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, včetně řízení před odvolacím soudem (viz zejména odvolání na č. l. 216 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z podstatné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v posuzované věci.

33. Bez ohledu na shora uvedené však přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Jak již bylo uvedeno, obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, kdy namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Z obsahu podaného dovolání však lze mít za to, že obviněný uplatňuje i třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tzv. opomenutých důkazech, byť toliko v určitých náznacích, neboť namítá, že v řízení nebyly vyslechnuty děti poškozené.

34. Nejvyšší soud se nejprve zabýval obviněným namítanou vadou tzv. zjevného (extrémního) rozporu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu především namítá, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah provedených důkazů, konkrétně poštovních poukázek, prostřednictvím nichž hradil dluh poškozené, když uzavřel, že první splátku uhradil dne 30. 9. 2024, tj. až po podání vysvětlení, a na základě tohoto nesprávného skutkového závěru následně dovodil existenci podvodného úmyslu a absenci dobrovolnosti při náhradě škody. Z poštovních poukázek přitom podle obviněného jednoznačně vyplývá, že první splátku uhradil již dne 23. 9. 2024, tedy ještě před podáním vysvětlení, ke kterému došlo dne 24. 9. 2024. Podle názoru obviněného pak jde o okolnost zcela klíčovou pro posouzení subjektivní stránky trestného činu, neboť pokud začal hradit dluh ještě před podáním vysvětlení, zásadně to oslabuje závěry soudů o existenci úmyslu poškodit poškozenou a o nedobrovolném splácení vzniklého dluhu.

35. Dovolací soud považuje vhledem k uplatněné argumentaci za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. O zjevný (extrémní) rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů jde tedy v případě, že skutková zjištění nemají na provedené důkazy žádnou obsahovou návaznost, nevyplývají v nich při žádném logicky přípustném způsobu jejich hodnocení nebo jsou dokonce pravým opakem skutečného obsahu provedených důkazů. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Zároveň z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nikoli každých skutkových zjištění, která jsou uvedena v popisu skutku. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces.

36. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že námitky obviněného týkající se nesprávné interpretace jím předložených poštovních poukázek ze strany odvolacího soudu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě (ale ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř.) materiálně podřadit nelze. Je tomu tak proto, že podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu. Tuto podmínku naopak nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/2023). Pokud tedy obviněný brojí proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, podle něhož první splátku uhradil poškozené až dne 30. 9. 2024, tedy až po podání vysvětlení, nejde o rozhodné skutkové zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, jak požaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Dovolateli lze ovšem přisvědčit v tom, že odvolací soud v bodě 18 odůvodnění svého usnesení nesprávně uvádí datum 30. 9. 2024 jako datum odeslání první splátky poškozené, ačkoli z poštovních poukázek založených ve spise je zřejmé, že první splátku obviněný odeslal již dne 23. 9. 2024. Tato dílčí nepřesnost však neměla žádný vliv na správnost skutkových ani právních závěrů, z nichž soudy při rozhodování o trestní odpovědnosti obviněného vycházely. Předně je třeba akcentovat, že závěr o vině dovolatele ani o existenci jeho podvodného úmyslu nebyl na této okolnosti založen. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že oba soudy dovodily naplnění subjektivní stránky především z okolností předcházejících převzetí finančních prostředků, z nepravdivých tvrzení dovolatele, z postupného vylákání dalších částek, jakož i z neexistence deklarovaného investičního záměru (jak bude rozvedeno níže). Úvahy o motivaci dovolatele při následném vracení peněz představovaly pouze podpůrný argument při hodnocení jeho obhajoby a při úvahách o trestu. Z pohledu dovolací argumentace lze v tomto směru poukázat na úřední záznam policejního orgánu ze dne 22. 9. 2024, z něhož plyne, že obviněný byl téhož dne po učiněném trestním oznámení poškozené telefonicky kontaktován policejním orgánem a bylo s ním dohodnuto, že se dne 24. 9. 2024 dostaví k podání vysvětlení. Tedy o tom, že policejní orgán prověřuje jeho jednání vůči poškozené, jako podezření ze spáchání trestné činnosti, prokazatelně věděl již dne 22. 9. 2024, včetně toho, že se má dostavit k podání vysvětlení. Tedy k zaslání první úhrady poškozené došlo za situace, kdy si byl obviněný vědom toho, že již bylo podáno trestní oznámení a že věc je prověřována Policií ČR. Nadto, jak již bylo uvedeno, okolnost, kdy obviněný započal s vracením peněz poškozené, ani okolnost, kdy se dozvěděl o tom, že poškozená podala ve věci trestní oznámení, nejsou rozhodnými skutkovými zjištěními, na nichž by spočívala právní kvalifikace skutku ani závěr o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, a výše zmíněná dílčí nepřesnost, které se dopustil odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, proto nemůže zakládat dovolatelem tvrzený zjevný (extrémní) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

38. Obviněný v podaném dovolání dále zpochybňuje věrohodnost poškozené, hodnocení vlastní výpovědi i výpovědi svého syna a namítá, že soudy bezdůvodně odmítly jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že převzal odpovědnost za dluh vzniklý v souvislosti s jednáním osoby označované jako L., který se následně snažil postupně splácet. Tyto námitky však pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, ale ani pod jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., podřadit nelze, neboť ve své podstatě představují pouze polemiku se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily.

39. Bez ohledu na výše uvedené však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Hodnocení věrohodnosti obhajoby představuje součást procesu zjišťování skutkového stavu a přísluší především soudům nižších stupňů. Z odůvodnění jejich rozhodnutí je přitom zřejmé, že se obhajobou obviněného zabývaly, avšak po konfrontaci s ostatními provedenými důkazy ji shledaly nevěrohodnou. Nejvyšší soud v tomto směru neshledal žádný logický rozpor ani jiný exces, který by odůvodňoval zásah do skutkových závěrů soudů. Obdobně nelze přisvědčit ani výhradě směřující proti údajným rozporům mezi výpovědí dovolatele a jeho syna. Nalézací soud na tyto rozpory nepoukázal izolovaně ani je nepovažoval za jediný důkaz podvodného úmyslu. Posuzoval je v kontextu ostatních důkazů, přičemž správně dovodil, že jednotlivá vysvětlení účelu poskytnutých finančních prostředků se podstatně lišila. Nešlo tedy pouze o různé slovní popisy téhož podnikatelského záměru, jak tvrdí dovolatel, nýbrž o odlišná skutková tvrzení, která ve svém souhrnu významně oslabovala věrohodnost jeho obhajoby.

40. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nejvyšší soud má za to, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou. Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje zejména na bod 12 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a na body 11 a 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

41. Dále se Nejvyšší soud zabýval obviněným namítanou vadou tzv. opomenutých důkazů, což je námitka podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu toliko namítá, že v řízení nebyly vyslechnuty děti poškozené, ačkoliv oba soudy nižších stupňů vycházely z jejich vlivu na podání trestního oznámení, v důsledku čehož zůstalo dokazování podle jeho názoru neúplné.

42. Dovolací soud, bez ohledu na skutečnost, že obviněný tuto alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně neoznačil, považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede. Je tomu tak proto, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

43. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

44. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

45. Nejvyšší soud musí na základě uvedených východisek konstatovat, že v posuzované věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud není povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesních stran, nýbrž pouze takovému, jehož provedení je potřebné ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Neprovedení navrženého důkazu samo o sobě nezakládá procesní vadu, pokud soud svůj postup řádně a logicky odůvodní. Z trestního spisu přitom vyplývá, že obviněný navrhl provedení výslechu dětí poškozené v rámci podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se jeho návrhem zabýval, tedy neopomenul jej, a v bodě 10 odůvodnění svého usnesení vysvětlil, z jakých důvodů považoval výslech dětí poškozené za nadbytečný, a jeho provedení proto odmítl. Nejvyšší soud se s jeho argumentací plně ztotožňuje. Nadto, z hlediska podaného dovolání, navrhovaný výslech dětí poškozené není důkazem, který by měl vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu podvodu, jak požaduje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť, jak správně konstatoval i odvolací soud, okolnost, kdo ve věci inicioval zahájení úkonů trestního řízení, je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného bezvýznamná.

46. Lze tedy shrnout, že v posuzované věci se v případě důkazů, které nebyly provedeny, nejedná o tzv. opomenuté důkazy, které by mohly založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, ale o důkazní návrhy, které odvolací soud vyhodnotil jako nadbytečné (a svůj procesní postup náležitě odůvodnil) a které navíc nemají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu podvodu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud uzavírá, že námitku obviněného směřující na třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice shledal přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.

47. Obviněný v podaném dovolání dále výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kdy namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z obsahu podaného dovolání však lze mít za to, že obviněný uplatňuje i první alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť namítá nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu.

48. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného mířícími na první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu především zpochybňuje existenci podvodného úmyslu již v okamžiku převzetí finančních prostředků a setrvává na své obhajobě, podle níž se jednalo o občanskoprávní závazkový vztah vzniklý v souvislosti s podnikatelskou činností jeho syna a nikoliv o trestný čin podvodu, a současně namítá, že soudy nedostatečně zohlednily zásadu subsidiarity trestní represe. Tyto námitky lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, ovšem s jistou mírou tolerance, neboť jsou zčásti založeny na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů a kterými je dovolací soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř vázán, nejsou však opodstatněné.

49. Dovolatel předně namítá, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění a že soudy dovodily existenci podvodného úmyslu převážně z následného neúspěchu podnikatelského záměru a z prodlení s vrácením peněz. Takové tvrzení však neodpovídá obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů je patrné, že soudy nezaložily závěr o subjektivní stránce toliko či v převážné míře na skutečnosti, že dovolatel finanční prostředky poškozené ve sjednané době nevrátil, nýbrž na souhrnu okolností předcházejících jejich získání i následného jednání dovolatele. Nalézací soud v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku správně poukázal zejména na zjevnou nevěrohodnost obhajoby dovolatele založené na existenci osoby označované jako Lešek, jíž měly být finanční prostředky údajně předány. Dovolatel nebyl schopen uvést o této osobě žádné bližší údaje ani na ni neměl jakýkoli kontakt, přesto jí měl bez jakéhokoli zajištění svěřit částku téměř 200 000 Kč. Současně soud poukázal na rozpory v tvrzeních dovolatele, jeho syna i v informacích, které byly sděleny poškozené o účelu poskytnutých prostředků. Zatímco dovolatel hovořil o převzetí stavební zakázky, jeho syn uváděl potřebu financování nákupu pracovního nářadí a poškozené bylo prezentováno, že prostředky budou použity k nákupu a následnému výhodnému prodeji stavebního materiálu. Již tato vzájemně rozporná vysvětlení i z pohledu dovolacího soudu významně oslabují věrohodnost obhajoby a podporují závěr, že tvrzený investiční záměr byl od počátku smyšlený. Odvolací soud pak uvedené úvahy dále rozvedl zejména v bodech 16 a 17 odůvodnění svého usnesení. Poukázal především na zcela nereálný příslib mimořádného zhodnocení finančních prostředků v řádu několika dnů až týdnů, na opakované požadování dalších finančních částek pod záminkou údajně neúspěšné investice i na skutečnost, že dovolatel po jednotlivých výběrech zjišťoval aktuální zůstatek na bankovním účtu poškozené, přestože takové jednání, pokud bychom připustili dovolatelem tvrzenou verzi, postrádalo jakýkoli rozumný důvod. Z těchto okolností soudy logicky a důvodně dovodily, že dovolatel jednal již při přebírání jednotlivých finančních částek v přímém úmyslu získat je pod nepravdivou záminkou a na úkor poškozené se obohatit.

50. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že soudy založily závěr o jeho vině toliko či v převážné míře na následném nesplnění smluvního závazku. Právní posouzení skutku naopak vychází z dostatečně zjištěných skutkových okolností svědčících o tom, že dovolatel poškozenou přiměl k majetkové dispozici nepravdivými tvrzeními o účelu a způsobu zhodnocení jejích finančních prostředků, přičemž od počátku jednal s vědomím jejich nepravdivosti. Skutečnost, že později finanční prostředky poškozené postupně vrátil, nemůže zpochybnit již dříve dokonané naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, neboť trestní odpovědnost pachatele se posuzuje podle okolností existujících v době spáchání činu.

51. Obviněný dále namítá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako občanskoprávní závazkový vztah mezi dvěma svéprávnými osobami, kdy poškozená dobrovolně poskytla finanční prostředky s očekáváním budoucího zisku, a že soudy nepřípustně kriminalizovaly běžný podnikatelský neúspěch. Ani tato námitka ale není důvodná.

52. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že samotné nesplnění smluvního závazku ani prodlení s jeho splněním nezakládá trestní odpovědnost pro trestný čin podvodu; trestněprávní odpovědnost pachatele však nastupuje tehdy, jestliže již v době uzavírání smluvního vztahu nebo převzetí plnění jedná s vědomím, že své povinnosti splnit nehodlá nebo ani splnit nemůže, a druhou stranu přiměje k majetkové dispozici nepravdivými tvrzeními nebo zamlčením podstatných skutečností. Rozlišovacím kritériem mezi občanskoprávním a trestněprávním vztahem proto není samotná dobrovolnost poskytnutí plnění, na kterou obviněný v podaném dovolání poukazuje, nýbrž především úmysl pachatele existující již v době dispozice s majetkem poškozeného. Právě takový závěr však soudy nižších stupňů v projednávané věci učinily a své úvahy v tomto směru náležitě odůvodnily (viz bod 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 16 až 18 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Nevyšly přitom pouze z následného vývoje vztahu mezi obviněným a poškozenou, ale zejména z okolností, za nichž byly finanční prostředky postupně získávány. Jak již bylo konstatováno, z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný poškozené opakovaně předkládal nepravdivé informace o údajném způsobu investování jejích finančních prostředků, sliboval mimořádné zhodnocení v mimořádně krátké době, nebyl schopen věrohodně vysvětlit skutečný účel převzatých peněz a své tvrzení opíral o existenci osoby, jejíž identitu ani kontakt nebyl schopen doložit. Nelze proto souhlasit s názorem dovolatele, že soudy kriminalizovaly pouhý podnikatelský neúspěch. Naopak vycházely ze skutkového závěru, že deklarovaný podnikatelský záměr byl od počátku pouze prostředkem k uvedení poškozené v omyl.

53. Na uvedeném závěru pak nemůže nic změnit ani argumentace dovolatele, že poškozená byla plně svéprávnou osobou, sama projevila zájem své finanční prostředky zhodnotit a nebyla zneužita její bezbrannost ani zdravotní stav. Pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu totiž není rozhodující, zda poškozený jednal obezřetně či zda mohl při větší míře opatrnosti podvodnému jednání zabránit. Pachatel odpovídá za vlastní úmyslné uvedení jiné osoby v omyl, přičemž případná důvěřivost poškozeného nebo jeho nedostatečná obezřetnost sama o sobě trestní odpovědnost pachatele nevylučuje. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně judikoval, že ani určitá míra spoluzavinění poškozeného nezbavuje pachatele odpovědnosti za podvodné jednání, pokud právě jeho nepravdivá tvrzení byla rozhodující příčinou majetkové dispozice poškozeného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 4 Tdo 85/2017, ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 3 Tdo 751/2013, ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 558/2016). O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.

54. Pokud obviněný dále namítá, že soudy nižších stupů dostatečně nezohlednily zásadu subsidiarity trestní represe, lze uvést následující. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu představuje trestní právo prostředek ultima ratio, jehož použití přichází v úvahu tehdy, jestliže jiné právní prostředky neposkytují dostatečnou ochranu dotčeným společenským vztahům. Subsidiarita trestní represe však neznamená, že by každé jednání, které současně zakládá občanskoprávní či jinou odpovědnost, bylo z působnosti trestního práva automaticky vyloučeno. Naopak, jestliže jednání pachatele naplní všechny zákonné znaky trestného činu a svou povahou a závažností odpovídá běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty, není důvod k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V nyní posuzované věci soudy obou stupňů správně dovodily, že obviněný poškozenou opakovaně uvedl v omyl nepravdivými tvrzeními o způsobu zhodnocení jejích finančních prostředků, vylákal od ní částku 195 000 Kč a následně se pokusil získat dalších 15 000 Kč. Nešlo tedy o pouhé nesplnění smluvního závazku ani o neúspěšný podnikatelský projekt, jak tvrdí obviněný, nýbrž o úmyslné podvodné jednání směřující proti majetku poškozené. Takové jednání svou intenzitou nijak nevybočuje z případů, na něž dopadá skutková podstata přečinu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, a nebyl proto důvod je z trestněprávní roviny vyjímat. Použití ustanovení § 12 odst. 2 tr. ř. neodůvodňuje ani samotná skutečnost, že obviněný uhradil způsobenou škodu ještě před zahájením trestního stíhání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 3 Tdo 178/2015). Tato náhrada škody může představovat polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. i) tr. zákoníku. Ani této dovolací námitce proto nelze přisvědčit.

55. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného mířícími na druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá zejména, že soudy nižších stupňů se dostatečně nezabývaly možností použití právní úpravy účinné do 31. 12. 2025, která výslovně uváděla možnost uložení peněžitého trestu za přečin podvodu a která byla podle názoru obviněného pro něj příznivější. Současně namítá, že soudy dostatečně neindividualizovaly uložený trest, když bez dalšího uzavřely, že jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody nepřichází v úvahu. Pokud jde o námitku použití údajně nesprávné právní úpravy, tato je podřaditelná pod uvedený dovolací důvod, avšak není důvodná. Námitky mířící na nepřiměřenost uloženého trestu ovšem pod uvedený (ale ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, neboť obviněnému nebyl uložen zjevně nespravedlivý a nepřiměřený trest, když toto ani on sám v podaném dovolání netvrdí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).

56. Z pohledu dovolací argumentace obviněného je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů otázku časové působnosti příslušných ustanovení trestního zákoníku neopomenuly. Naopak z odůvodnění jejich rozhodnutí výslovně vyplývá, že se zabývaly aplikací § 2 odst. 1 tr. zákoníku a dospěly k závěru, že pro obviněného je příznivější právní úprava účinná od 1. 1. 2026. Tento závěr nalézací soud stručně vyložil v bodě 13 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud jej dále rozvedl v bodech 20 a 21 odůvodnění svého usnesení. Nejvyšší soud se s jejich závěry zcela ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. I Nejvyšší soud totiž shledal, že právní úprava účinná od 1. 1. 2026 je pro obviněného nepochybně příznivější, když odpadla recidiva jako samostatná skutková podstata tohoto trestného činu. Skutečnost, že za přečin podvodu podle § 209 odst. 2 tr. zákoníku lze od 1. 1. 2026 uložit jen trest odnětí svobody, tedy že tato skutková podstata neobsahuje možnost uložení peněžitého trestu, neznamená, že by předchozí právní úprava byla pro obviněného příznivější. Předně je třeba zdůraznit, že i podle právní úpravy platné od 1. 1. 2026 lze v případě odsouzení za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložit pachateli peněžitý trest, a to i jako trest samostatný. Je tomu tak proto, že od 1. 1. 2026 lze peněžitý trest uložit jako trest samostatný za jakýkoliv trestný čin s výjimkou trestných činů uvedených v hlavě I. a III. zvláštní části tr. zákoníku, zvlášť závažných zločinů a trestných činů vyjmenovaných výslovně v § 67 odst. 2 tr. zákoníku, mezi které trestný čin podvodu podle § 209 nepatří. Toliko obecně je vhodné ještě uvést, že samotná skutečnost, že státní zástupce příslušného krajského státního zastupitelství v rámci veřejného zasedání o odvolání vyslovil odlišný právní názor na možnost aplikace dřívější právní úpravy a uložení určitého druhu trestu, odvolací soud nijak nezavazovala, neboť státní zastupitelství je toliko stranou trestního řízení jako obhajoba. Nadto je přitom třeba současně akcentovat, že ani z dřívější právní úpravy nevyplývala povinnost soudu uložit za přečin podvodu vždy peněžitý trest nebo jiný druh alternativního trestu. Z pohledu dovolací argumentace je namístě zároveň připomenout, že ustanovení upravující jednotlivé druhy trestů poskytují soudu možnost výběru odpovídající sankce podle okolností konkrétní věci, nezakládají však subjektivní právo pachatele na uložení určitého druhu trestu. Úvaha o druhu a výměře trestu je výrazem soudcovské individualizace trestu, která podléhá dovolacímu přezkumu pouze z hlediska dodržení zákonných mezí a správnosti hmotněprávních úvah. Jinak vyjádřeno, dovolání není prostředkem určeným k revizi přiměřenosti uloženého trestu, jestliže byl uložen zákonem dovolený druh trestu v rámci zákonné trestní sazby a soud při jeho ukládání nepochybil při aplikaci hmotného práva.

57. Námitky dovolatele mířící na nepřiměřenost uloženého trestu, požadující přiznat větší význam náhradě škody, jeho pracovnímu zařazení, věku či změně životního stylu, ve své podstatě představují polemiku s úvahou soudů o individualizaci trestu a jak již bylo naznačeno, nelze je podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je nutno konstatovat, že v posuzované věci soudy uložily obviněnému přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby a své závěry stran individualizace trestu dostatečně odůvodnily. Nalézací soud správně přihlédl jako k polehčující okolnosti k tomu, že dovolatel poškozené vzniklou škodu nahradil, současně však akcentoval jeho trestní minulost, kdy jde o speciálního recidivistu (viz bod 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak tuto úvahu dále rozvedl, když podrobně poukázal na speciální recidivu dovolatele, který byl v minulosti opakovaně odsouzen pro závažnou podvodnou trestnou činnost, naposledy k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 12. 7. 2022. Přesto se po dvou letech dopustil další majetkové trestné činnosti podvodného charakteru (viz body 23 až 28 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Za těchto okolností nelze závěru odvolacího soudu, že účelu trestu nelze dosáhnout jinak než nepodmíněným trestem odnětí svobody, vytknout žádné pochybení.

58. Závěrem dovolání obviněný brojí proti postupu soudu prvního stupně při rozhodování o jeho žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody. Namítá, že soud nerozhodl formálním výrokem o části jeho žádosti opřené o zdravotní důvody, čímž mu měl znemožnit využití opravného prostředku. Tímto postupem pak nalézací soud podle obviněného porušil jeho právo na spravedlivý proces. Ani tato námitka však nemůže založit nejen uplatněné důvody dovolání, ale ani žádné jiné.

59. Předně je třeba zdůraznit, že rozhodnutí o odkladu výkonu trestu podle § 322 tr. ř. nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., které lze za splnění podmínek uvedených v § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout dovoláním, ale jedná se o rozhodnutí vydané v rámci vykonávacího řízení, jehož správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat. Přesto lze ve stručnosti uvést, že soud prvního stupně nepochybil, pokud ve vztahu k části žádosti o odklad výkonu trestu opřené o zdravotní důvody nevydal zamítavé usnesení podle § 322 odst. 1 tr. ř., ale v souladu s § 322 odst. 2 tr. ř. vyzval obviněného, aby zprávy o svém zdravotním stavu předložil věznici, v níž má výkon trestu nastoupit, neboť po novele trestního řádu provedené zákonem č. 283/2004 Sb. rozhoduje předseda senátu/samosoudce pouze pozitivně o povolení odkladu ze zdravotních důvodů (odstavec 1) a negativní rozhodnutí nevydává ani k žádosti odsouzeného (blíže viz ŠKVAIN, Petr. § 322 [Podmínky odkladu ze zdravotních důvodů]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3756-3758).

60. Pokud obviněný v podaném dovolání opakovaně namítá porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje účastníku řízení rozhodnutí odpovídající jeho představám ani úspěch v řízení, nýbrž toliko to, aby řízení proběhlo způsobem odpovídajícím ústavním principům a aby soudy svá rozhodnutí založily na zákonném postupu, dostatečně zjištěném skutkovém stavu a ústavně konformním hodnocení důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Takový požadavek byl v posuzované věci bezezbytku naplněn.

61. Nejvyšší soud proto shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

62. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku, dále viz rozsudek velkého senátu ze dne 17. 4. 2018, Cihangir Yildiz proti Turecku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

63. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

VI. Rozhodnutí o návrhu na odklad/přerušení výkonu trestu odnětí svobody

64. Nejvyšší soud nepřehlédl, že dovolatel ve svém podání současně navrhl, aby dovolací soud odložil výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně ve spojení s usnesením soudu druhého stupně. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla. Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu