4 Tdo 66/2026-560

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 2. 2026 o dovolání obviněného R. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 3 To 56/2025, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 19/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 16 T 19/2025, byl obviněný R. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „v době nejméně od 11:00 hodin do 12:30 hodin dne 22. 8. 2024 v ložnici bytu v 1. patře domu č. XY na adrese v ulici XY v XY, za použití násilí přinutil přes výslovný nesouhlas k souloži nezletilou AAAAA (pseudonym), tak, že ji dne 22. 8. 2024 v dopoledních hodinách pozval k sobě do bytu, kdy si spolu nejprve v kuchyni bytu povídali a pili kávu, následně poškozené nabídl, že půjdou do ložnice, zde si lehl na postel a poškozená k němu přisedla, poté se obžalovaný náhle zvedl, nezletilou chytil za ruku, zatáhl ji na postel, kde ji položil na záda, kdy jednou rukou držel ruce nezletilé nad hlavou, sedl si jí na břicho a druhou rukou jí částečně svlékl halenku, poté legíny a kalhotky ke kolenům, sesedl z ní, převalil ji na bok, přičemž jednou rukou stále držel její ruce za hlavou a druhou držel její nohy tak, že byla schoulená v klubíčku a následně jí zezadu zasunul penis do vagíny a vykonal na ní z její strany nedobrovolnou soulož, a to i přesto, že se nezletilá snažila jeho jednání zabránit, pokoušela se z jeho sevření vysmeknout, opakovala mu, že to nechce, upozorňovala ho na svůj věk a žádala ho, aby přestal, přičemž v průběhu soulože zazvonil poškozené mobilní telefon, který měla v kuchyni, obžalovaný soulož ukončil a nechal nezletilou poškozenou jít k mobilnímu telefonu, čehož poškozená využila a z bytu pak odešla; uvedeného jednání se dopustil, ačkoliv věděl, že se jedná o dítě mladší patnácti let“.

2. Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku (účinného do 31. 12. 2024) k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 5 let.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit nezletilé poškozené AAAAA, na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 200 000 Kč.

4. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 16 T 19/2025, podal obviněný R. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 3 To 56/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2025, sp. zn. 3 To 56/2025, podal následně obviněný prostřednictvím obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

6. Obviněný v dovolání namítá, že soudy odmítly provést jeho důkazní návrhy s odkazem na nadbytečnost důkazů a že tak učinily bez řádného odůvodnění. Dále dovolatel tvrdí, že v řízení se soudy opřely o nezákonný důkaz, za který označil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vypracovala znalkyně Mgr. Denisa Dokulilová. Zde upozorňuje na skutečnost, že předmětem zkoumání byla nezletilá poškozená AAAAA, která byla v době zkoumání nezletilá. Nebyl však přibrán znalec z oboru dětské klinické psychologie. Dovolatel namítá rovněž selektivní nelogické hodnocení důkazů. Ohrazuje se vůči tomu, že soudy v rámci rekonstrukce skutkového děje vyšly z výpovědi poškozené. Zde tvrdí, že výpověď poškozené vykazovala četné nesrovnalosti, neboť například pokaždé odlišně popisovala oblečení své i obviněného či uváděla rozdílné výroky, které jí měl údajně říkat během útoku.

7. Má za to, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by podporovaly verzi poškozené. Pokud by k násilí skutečně došlo, měly by zůstat modřiny například na zápěstích. Jestliže žádné takové stopy nebyly zjištěny, nasvědčuje to pravdivosti jeho verze o konsenzuálním styku.

8. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení, tedy i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále uvedla, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel svými námitkami nenaplnil. Pouhá polemika obviněného s hodnocením důkazů soudy není s to naplnit první alternativu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, přičemž po dovolacím soudu požaduje pouze přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním. Pro úplnost lze však konstatovat, že na základě dokazování provedeného v dostatečném rozsahu soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině. Jestliže těžiště dovolacích námitek obviněného spočívá ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů, je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Českých Budějovicích, se kterými se v napadeném rozhodnutí ztotožnil i Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není žádný, natož zjevný nebo extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů naopak mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají. Základním usvědčujícím důkazem byla svědecká výpověď nezletilé poškozené AAAAA. S ohledem na charakter trestné činnosti soudy výpověď poškozené hodnotily velmi obezřetně. Došly k závěru, že usvědčující výpověď poškozené je věrohodná, což je v souladu také s tím, že pokud bylo možné ověřit dílčí tvrzení poškozené jinými důkazy, ukázala se jejich pravdivost. Soud na základě výpovědi poškozené, její matky M. L., sestry S. L. a bývalého partnera V. L. získal poměrně detailní náhled na osobu poškozené a takový podklad komparoval se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který vypracovala na poškozenou znalkyně Mgr. Denisa Dokulilová.

10. Dále konstatovala, že obviněnému nelze přisvědčit ani pokud označil za nezákonný důkaz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, který byl vypracován znalkyní Mgr. Denisou Dokulilovou ohledně duševního stavu poškozené. Obviněný namítá, že k vypracování tohoto znaleckého posudku měl být s ohledem na věk poškozené přibrán znalec z oboru dětské klinické psychologie. S uvedenou námitkou se vypořádal Vrchní soud v Praze v bodě 15 svého rozhodnutí.

11. Pokud jde o situaci neprovedení navržených důkazů, oba soudy logicky vyložily, proč považovaly za nadbytečné navrhované doplnění dokazování. Byla tak aplikována zásada trestního řízení, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované obžalobou či obhajobou, neboť je to právě soud, který určuje rozsah dokazování tak, aby se nestalo bezbřehým. Je pouze věcí soudu, zda bude řízení doplňovat o další stranami navržené důkazy, nebo zda skutkový stav věci byl již před soudem objasněn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí o podané obžalobě. Soud není povinen vyhovět všem návrhům stran na doplnění dokazování, pokud takový postup zdůvodní. Stalo se tak i v posuzované trestní věci. Soud prvního stupně v bodě 47 a 48 svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč není třeba ve vztahu k poškozené nechat vypracovat revizní znalecký posudek, případně nechat vyhotovit posudek od znaleckého ústavu. Další námitky na doplnění dokazování vznesl obviněný ve svém odvolání. S těmito důkazními návrhy se odvolací soud náležitě vypořádal v bodech 18 a 19 svého rozhodnutí.

12. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

15. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

16. Námitky obviněného však nejsou námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již byla soudy nižších stupňů podrobně a správně řešena v předchozích fázích trestního řízení. Jsou jimi uvedeny a rozebrány v odůvodněních jejich rozhodnutí, jak bude blíže zmíněno níže. Za dané situace Nejvyšší soud připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právě tato situace nastala v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s v odvolání uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, není nezbytné, aby opakoval, co již bylo popsáno soudy nižších stupňů. Postačuje tak poukázat na jejich rozhodnutí a připomenout následující skutečnosti.

17. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

18. Dovolatel ovšem musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

19. V posuzované věci obviněný v zásadě uplatnil argumentaci, již lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť do značné míry postupoval cestou vlastního hodnocení některých důkazů či jejich částí a vyvozování vlastních, od zjištění soudů nižších stupňů odlišných, skutkových závěrů. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by daná alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna.

20. Obviněný prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, aniž by zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů (a to konkrétně označených) patřičně doložil. De facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jeho neprospěch. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

21. Na tomto místě je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněnému za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

22. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soudy nižších stupňů v dané věci provedly poměrně rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořily základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že dotyčné soudy si byly dobře vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nutno zdůraznit, že postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech a je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Hodnocení provedených důkazů jimi provedené tedy neshledává dovolací soud vadným či dokonce svévolným.

23. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obviněný hodnotí důkazy jinak než soudy, nezakládá zjevný rozpor.

24. Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je zjevný nesoulad. Zjevný rozpor je však možné konstatovat pouze ve vztahu ke zjištěním vyplývajícím z komplexního zohlednění všech ve věci provedených důkazů. Nelze tak činit pouze vytrháváním dílčích poznatků z relevantního důkazního kontextu, jejich izolovaným srovnáváním a následným trváním na tom, že ve věci existuje mnoho jednotlivých extrémních rozporů. To však činí obviněný, když proti sobě staví jednotlivá tvrzení poškozené, svědkyně S. L. a svá tvrzení, aniž by zohlednil jejich vzájemné souvislosti i návaznost na zbylou důkazní materii. Soudy nižších stupňů vzaly za základ skutkových zjištění výpověď poškozené, kterou shledaly věrohodnou na rozdíl od výpovědi dovolatele. Je třeba konstatovat, že svůj závěr náležitě odůvodnily a Nejvyšší soud neshledal důvod tento závěr a úvahy k němu vedoucí zpochybňovat. Je tomu tak mimo jiné proto, že výpověď poškozené je významně podpořena znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové, z něhož vyplynulo, že u poškozené nebyly zjištěny žádné znaky, které by svědčily o tom, že by výpověď byla tendenčně upravena s úmyslem zastřít pravdivý průběh událostí. Události líčí poškozená dostatečně konzistentně, bez znaků záměrně naučené výpovědi. Výpověď poškozené je doplněna dalšími provedenými důkazy, především výpověďmi svědků M. L., S. L. a V. L., na jejichž základě soud prvního stupně získal detailní náhled na osobu poškozené. Soudy přitom nezjistily žádné motivy na straně poškozené obviněnému neprávem uškodit s úmyslem přivodit mu trestní stíhání za jednání, kterého se nedopustil.

25. S poukazem na to, co Nejvyšší soud připomenul výše, napadené rozhodnutí (resp. rozsudek soudu prvního stupně) takovou vadou zatíženo není, neboť všechna skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně aprobovaná odvolacím soudem z provedených důkazů vyplývají.

26. Pokud jde o namítané dílčí rozpory nezletilé poškozené, Nejvyšší soud může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného flagrantního nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. V nyní projednávané věci však takový nesoulad shledán nebyl. Ze znaleckého posudku znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové vyplývá, že drobné rozpory jsou u nezletilých dětí poměrně běžné, a naopak svědčí o autenticitě sdělovaného, čímž se odlišuje od naučené výpovědi, která by naopak byla ve všech ohledech stejná. Pro závěr o věrohodnosti poškozené svědčí i zjištění, že poškozená není s ohledem na její inteligenční podprůměr schopna promyslet vysoce kvalifikovanou konstrukci, kterou by držela v průběhu celého trestního řízení. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s dílčími nesrovnalostmi ve výpovědi poškozené, přičemž věnoval argumentaci týkající se posouzení věrohodnosti poškozené obsáhlou část svého rozhodnutí (viz body 14, 23 29 až 33 rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho vyhodnotil a řádně zdůvodnil, proč je výpověď poškozené podkladem pro skutková zjištění a závěry soudu. Odvolací soud pak jeho závěry v reakci na odvolací námitky obviněného přezkoumal a potvrdil (bod 12 a násl. usnesení odvolacího soudu).

27. Obviněný soudům dále vytýká, že neprovedly všechny jím navrhované důkazy. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srovnej např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.

28. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

29. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba uvést, že soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz body 47 a 48 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž odvolací soud se vypořádal se všemi důkazními návrhy v rámci odvolacího řízení (body 18 a 19 odůvodnění usnesení). Jinak vyjádřeno, oba soudy dospěly k závěru, že se v případě obhajobou požadovaného dokazování jedná o kategorii nadbytečných důkazů, jež nemají potenciál poskytnout poznatky relevantní pro rozhodnutí ve věci. Lze uzavřít, že z pohledu shora naznačených závěrů se nejedná o tzv. opomenuté důkazy, když soudy přesvědčivě vyargumentovaly, proč by další dokazování nemohlo do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřely, z jakých důvodů je možno považovat skutkový stav za dostatečně a spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na přesvědčivé zdůvodnění tohoto soudu odkazuje.

30. Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, zejména soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály z hlediska zjištění skutkových okolností bez důvodných pochybností.

31. Pokud obviněný namítal nezákonnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného znalkyní Mgr. Denisou Dokulilovou a uvádí, že k vypracování tohoto znaleckého posudku měl být s ohledem na věk poškozené přibrán znalec z oboru dětské klinické psychologie, je nutné uvést následující. V této souvislosti je nutné uvést, že poškozená v době znaleckého vyšetření dosáhla věku bezmála 15 let, jednalo se tedy o osobu dospívající, nikoliv o osobu nízkého dětského věku. S uvedenou námitkou se již vypořádal Vrchní soud v Praze v bodu 15 svého rozhodnutí a Nejvyšší soud se s důvody uvedenými v usnesení odvolacího soudu ztotožňuje. Z vyjádření znalkyně Mgr. Denisy Dokulilové při hlavním líčení dne 3. 7. 2025 vyplynulo, že pracuje i s dětmi a dospívajícími, což uvedla při ozřejmění užitých testových metod. Nejvyšší soud tedy u předmětného znaleckého posudku nezjistil žádné vady, které by měly za následek jeho nepoužitelnost v trestním řízení.

32. Z uvedeného plyne, že vadami podřaditelnými pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadená rozhodnutí netrpí.

33. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 pak lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

34. Podstatou tohoto dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj. trestního zákona, při jeho aplikaci na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak uvedenému dovolacímu důvodu obsahově odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Zmíněným dovolacím důvodem nejsou námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Vady vytýkané takovými námitkami představují porušení procesního práva, typicky ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. To se ovšem nesrovnává s tím, že dovolacím důvodem je porušení hmotného práva. Jde tedy o to, že dovolacím důvodem tu jsou jen právní námitky, a nikoli skutkové námitky.

35. V posuzované věci obviněný sice deklaroval nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, avšak neuvedl, který nebo které ze zákonných znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nebyly podle jeho mínění naplněny tím kterým skutkem zjištěným ve výroku o vině. Pouze takto koncipované námitky by obsahově odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu. Z celkového kontextu dovolání je patrno, že obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnul skutkové námitky, které byly podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jimiž se Nejvyšší soud zabýval v předcházející části tohoto usnesení. Vzhledem k nedostatku jakékoli relevantní námitky, která by obsahově odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se Nejvyšší soud nezabýval správností právního posouzení skutků, které byly zjištěny ve výroku o vině. Z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo dovolání obviněného podáno z jiného než tohoto zákonného dovolacího důvodu.

36. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o tom rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení