4 Tdo 666/2026

Rubrum

4 Tdo 666/2026-425 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 10 To 365/2025, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 1 T 23/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. 1 T 23/2025, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50 denních sazeb a výši jedné sazby stanovil na 600 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku soud rozhodl, že obviněný může peněžitý trest zaplatit v měsíčních splátkách ve výši nejméně 5 000 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek, jestliže nezaplatí včas. Podle § 73 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 měsíců.

2. Obviněný se trestné činnosti dopustil podle skutkových zjištění soudu popsaných ve výroku o vině a podrobněji rozvedených v odůvodnění rozsudku tím, že dne 15. 4. 2024 kolem 9:50 hodin v katastru obce XY řídil osobní automobil značky Škoda Karoq a jel v koloně vozidel, přičemž před ním jela dvě osobní auta a jako třetí vozidlo před nimi nákladní motorové vozidlo tovární značky Scania s návěsem (dále jen kamion Scania) a před ním pak další nákladní vozidla. Obviněný se rozhodl několik vozidel před sebou předjet v protisměrném levém pruhu. Poté, co předjel obě osobní vozidla a mohl se bez omezení jiných vozidel snadno zařadit zpět do pravého jízdního pruhu, rozhodl se v předjíždění pokračovat, ačkoli k bezpečnému předjetí kamionu Scania s návěsem už neměl potřebný rozhled, neměl dostatečný přehled o situaci před ním a neměl ani jistotu v tom, že se bude moci bezpečně zařadit zpět do pravého jízdního pruhu (chtěl čekat, až jej někdo pustí), čímž porušil povinnosti řidiče podle § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen zákon o silničním provozu). V okamžiku, kdy se obviněný se svým vozidlem dostal na úroveň zadní části kamionu Scania, kolona vozidel v pravém jízdním pruhu pozvolna zpomalovala až do zastavení z důvodu práce silničářů na údržbě zeleně u pozemní komunikace. Obviněný, který se již nemohl bezpečně zařadit zpět do pravého jízdního pruhu, stále ještě v protisměrném jízdním pruhu také zpomalil až do zastavení, čímž vytvořil překážku za ním předjíždějícímu motocyklu značky Kawasaki, který řídil poškozený T. H. Poškozený, který jel rychlostí minimálně 112 km/h a rovněž neměl dostatečný rozhled pro bezpečné předjetí kolony vozidel, která před ním jela, ani jistotu, že se do ní bude moci bezpečně zařadit, začal intenzivně brzdit, snížil rychlost na 62–68 km/h a motocykl položil na pravý bok. Bezprostředně poté došlo v protisměrném pruhu ke střetu sunoucího se motocyklu s vozidlem obviněného a poškozený po pádu na vozovku skončil pod zadní částí návěsu nákladního automobilu Scania. V důsledku srážky poškozený utrpěl poranění hlavy s poruchou sluchu, zlomeniny hrudní kosti, žeber, pneumotorax a další zranění, pro která musel být hospitalizován po dobu 2 týdnů a byl omezen v běžném pohybu a činnostech po dobu výrazně přesahující 6 týdnů.

3. Rozsudek soudu prvního stupně obviněný v celém rozsahu napadl odvoláním, které Krajský soud v Praze podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 10 To 365/2025, zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře, dovolání, kterým brojil i proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku. Odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Z obsahu dovolání vyplývá, že u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřoval své námitky k jeho první alternativě (byť ji nesprávně označil jako alternativu třetí), spočívající v existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Z námitek formálně podřazených pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak patrné, že obviněný uplatnil obě jeho alternativy. V případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se dovolával jeho druhé varianty.

5. Pod námitku existence tzv. extrémního rozporu obviněný podřadil následující výtky. Namítl vadný skutkový závěr odvolacího soudu uvedený v bodě 10 odůvodnění napadeného usnesení, že se rozhodl předjet kamion Scania v době, kdy již kolona vozidel zpomalovala. Poukázal na to, že soud prvního stupně ve výroku o vině takové skutkové zjištění nepopsal a neuvedl ho ani v odůvodnění odsuzujícího rozsudku a že odvolací soud žádné důkazy, které by mohl sám hodnotit a vyvodit z nich změnu skutkových zjištění, neprovedl. Pokud odvolací soud poukázal na výpověď obviněného u hlavního líčení, kde vypověděl, že ze vzdálenosti cca 200 metrů před sebou uviděl brzdící kamiony, sám začal brzdit a chtěl se zařadit zpět do pravého pruhu, což již nebylo reálné, deformoval jeho tvrzení, protože obviněný nehovořil o brzdových světlech kamionu Scania, nýbrž kamionů jedoucích ještě před tímto vozidlem, jejichž brždění zaznamenal až v okamžiku, kdy už realizoval předjížděcí manévr kamionu Scania. Svědek Z. M., jehož výpovědí odvolací soud také argumentoval, netvrdil, že obviněný vedle jeho vozidla nebyl v okamžiku, kdy začal s kamionem brzdit, řekl jen to, že si ho až v tom okamžiku všiml. Navíc svědek J. F., řidič vozidla jedoucího za nimi, situaci popsal tak, že obviněný začal brzdit své vozidlo krátce poté, co začal brzdit řidič kamionu Scania, přičemž vozidla v té době jela vedle sebe a obviněný se svým vozidlem se už nemohl zařadit do pravého jízdního pruhu.

6. Obviněný napadl také skutkový závěr soudu prvního stupně, že se rozhodl pokračovat v předjíždění a předjet i kamion Scania, ačkoli neměl dostatečný výhled umožňující bezpečné předjetí. Podle něj soud prvního stupně chybně vyšel jen ze skutečnosti, že obviněný vzhledem ke změně dopravní situace zastavil v protisměrném pruhu, a zcela pominul, že obviněný předmětný rovný úsek silnice dobře znal a v době, kdy začal předjížděcí manévr, měl před sebe rozhled na několik set metrů, měl dobrý přehled o situaci v protisměrném jízdním pruhu a mohl se bezpečně zařadit mezi předjížděné vozy. Skutečnost, že kolona začala náhle zpomalovat až do úplného zastavení, byla vyvolána nečekanou překážkou, kterou vytvořili pracovníci správy silnic při provádění údržby zeleně. Povahou této překážky se ale soudy nezabývaly a neobjasnily, zda vozidlo silničářů jelo po silnici, stálo na vozovce nebo mimo ni a zda řidič prvního z kamionů začal brzdit důvodně a nikoli jen z přehnané opatrnosti. Spolu s ním přitom musela brzdit i kolona vozidel jedoucích za ním, a to až do úplného zastavení. Pokud nebyla objasněna příčina zastavení kolony a ani to, zda obviněný v době rozhodnutí zahájit předjíždění kamionu Scania o této příčině mohl vědět, nelze závěr soudu prvního stupně o vině obviněného akceptovat.

7. V rozporu s provedenými důkazy je podle obviněného také skutkový závěr, že se rozhodl pro předjížděcí manévr, ačkoli se před nákladní vozidlo Scania nemohl bezpečně zařadit. Pokud svědci J. F. a Z. M. u hlavního líčení vypověděli, že obviněný nemohl zajet zpět do pravého pruhu, šlo jen o jejich subjektivní názor, nikoli o objektivní popis události. Jejich tvrzení se navíc vážou až k okamžiku, kdy vozidla začala brzdit, nikoli k okamžiku, kdy obviněný začal kamion Scania předjíždět. Krom toho lze o rozestupu mezi jednotlivými vozidly krátce před nehodou jen spekulovat. Každopádně bylo povinností řidiče kamionu Scania, svědka Z. M., dodržovat bezpečný odstup od vozidla jedoucího před ním. Na podporu svého tvrzení, že se mohl bezpečně zařadit zpět do pravého pruhu, obviněný poukázal na fakt, že po dopravní nehodě popojel do mezery mezi nákladní vozidlo Scania a před ním jedoucí kamion. Odmítl vysvětlení soudů, které tuto okolnost nepovažovaly za průkaznou, protože dopravní situace po nehodě neodpovídala situaci v době průběhu posuzovaného děje.

8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný setrval na svém stanovisku, že na dopravní nehodě nenese takový podíl viny, aby byl za její následek trestně odpovědný. Zdůraznil, že jednoznačně bylo hlavní příčinou nehody jednání poškozeného. Odkázal na znalecký posudek Ing. Tomáše Rozlivky, podle něhož poškozený zahájil brzdění až čtyři sekundy před střetem, překračoval nejvyšší povolenou rychlost a nedodržoval dostatečný odstup. Současně se obviněný dovolával principu omezené důvěry v dopravě (odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 4 Tdo 813/2023) a tvrdil, že nemohl předpokládat, že do jeho vozidla narazí vůz jedoucí za ním. Je přesvědčen, že svým jednáním neporušil žádnou povinnost, kterou mu ukládá zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Soudu prvního stupně vytknul, že neupřesnil formu nedbalostního zavinění. Tuto část dovolání uzavřel obviněný konstatováním, že rozhodnutí obou soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, jelikož jeho jednání není kryto zaviněním a mezi ním a vzniklým škodlivým následkem, spočívajícím v poruše zdraví poškozeného, neexistuje příčinná souvislost.

9. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vadami odpovídajícími dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které však odvolací soud nenapravil a jeho odvolání zamítl jako nedůvodné.

10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu zákazu činnosti, který v současné době vykonává. Uvedl rovněž, že souhlasí s tím, aby bylo jím navrhované rozhodnutí učiněno v neveřejném zasedání.

III. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

11. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že obviněný opakuje námitky, které uplatnil v hlavním líčení i v odvolání, a odkázal na body 16–18 odůvodnění odsuzujícího rozsudku a na body 10–15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v nichž se s nimi soudy obou stupňů přesvědčivě vypořádaly. Navíc výtky, které dovolatel formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předmětnému dovolacím důvodu neodpovídají, protože se míjí s popisem skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině. Z ní nevyplývá dovoláním napadený skutkový závěr, že s předjížděním kamionu Scania obviněný započal v době, kdy kolona vozidel už zastavovala. Obviněný je odsouzen za to, že předjížděl předmětný nákladní vůz, aniž by před něj měl dostatečný výhled, a nezaregistroval tak, že na dalším úseku silnice je omezený průjezd v důsledku probíhající údržby zeleně. Za takové situace neměl předjíždění nákladního vozidla Scania vůbec zahajovat.

12. K obhajobě obviněného, že při zahájení předjížděcího manévru měl dostatečný rozhled a viděl, že v protisměru nejsou žádná vozidla a že kolona před ním jedoucích aut se pohybuje, státní zástupce připomněl, že povinnost řidiče mít před sebe adekvátní rozhled se nevztahuje pouze na dopravní situaci v protisměrném jízdním pruhu, nýbrž i na pravou část silnice, z níž řidič předjíždí a do které se musí následně bezpečně zařadit. To u obviněného splněno nebylo. Nadto byla situace na silnici po celou dobu stejná, nedošlo k vytvoření náhlé překážky – volnému průjezdu kolony vozidel probíhající údržba bránila setrvale.

13. K námitkám obviněného směřujícím jen proti odůvodnění usnesení odvolacího soudu státní zástupce zdůraznil § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

14. K hmotněprávním námitkám pak státní zástupce uvedl, že odpovídají oběma variantám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jimi dovolatel brojí jednak proti výkladu § 17 zákona o silničním provozu a jednak proti právnímu posouzení skutku podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, jsou ale zjevně neopodstatněné.

15. Státní zástupce konstatoval, že už ze samotné dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že v okamžiku, kdy se rozhodl pokračovat v předjíždění i poté, co předjel osobní motorová vozidla a dostal se za kamion Scania, musel vnímat přinejmenším to, že dostatečně nevidí před předjížděné vozidlo a že nemůže určit, zda kolona pojede nebo zastaví a zda se bude moci bezpečně zařadit mezi předjížděná vozidla.

16. S poukazem obviněného na převažující zavinění poškozeného státní zástupce souhlasil a nad rámec argumentů obhajoby akcentoval, že poškozený nejenže neměl přehled o dopravní situaci stejně jako obviněný, ale narozdíl od něj jel nepovolenou rychlostí a nedodržel bezpečnou vzdálenost od vozidla obviněného, což bylo nakonec rozhodující příčinou nehody. Zároveň státní zástupce poukázal na rozpory mezi odsuzujícím rozsudkem a usnesením odvolacího soudu, kde byla míra zavinění obou aktérů nehody jednotlivými soudy posouzena odlišně. Zatímco soud prvního stupně stanovil, že poškozený ke vzniku nehody přispěl podstatnou měrou, což zohlednil nejen v právní kvalifikaci skutku, ale taktéž při ukládání trestu, odvolací soud posoudil míru zavinění poškozeného i obviněného jako rovnocennou. Byť se z hlediska právního posouzení jedná o bezpředmětný rozpor, v rámci přiznání náhrady škody civilními soudy jde naopak o zásadní otázku. Státní zástupce proto dal Nejvyššímu soudu k úvaze, zda zmíněný rozpor neodstraní zaujetím právního názoru, jaká byla faktická míra zavinění obviněného. Takový právní názor by podle jeho mínění usnadnil rozhodování civilním soudům o náhradě škody, bude-li vyvoláno občanskoprávní řízení. Za přiléhavý poměr sám označil míru zavinění 80 % na straně poškozeného a 20 % na straně obviněného, což stále lze považovat za zavinění „nikoli nepodstatné“ a postačující k dovození trestní odpovědnosti obviněného. Současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1202/2023, ze kterého při svých úvahách vycházel.

17. K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 4 Tdo 813/2023, na které poukázal obviněný, státní zástupce uvedl, že vyznívá spíše v neprospěch dovolací argumentace. Připomněl, že ve zmíněné věci Nejvyšší soud rozhodoval opětovně usnesením ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 4 Tdo 787/2025, a obdobně jako v nyní projednávaném případě uzavřel, že zavinění bylo jak na straně obviněného, který se při odbočování doleva dostatečně nerozhlédl a nezpozoroval tak poškozeného jedoucího na motocyklu, tak na straně poškozeného, který jel o 74 % vyšší než povolenou rychlostí, a zdůraznil, že obviněný porušil dopravní předpisy, takže na nehodě nesl stejný podíl viny jako poškozený. Obdobně jako v posuzované věci bylo jeho jednání kvalifikováno pouze v základní skutkové podstatě podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, tedy bez porušení důležité povinnosti, která je zakotvena v odst. 2 téže normy.

18. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1050/2020, státní zástupce konstatoval, že předjížděl-li dovolatel, aniž by pro bezpečné provedení manévru byly splněny zákonné podmínky, nemůže ho to vyvinit z dílčí odpovědnosti za škodlivý následek, který nastal i přičiněním poškozeného. Svým jednáním totiž vytvořil mylný dojem, že předjíždění bylo v daný okamžik bezpečné.

19. S námitkou, že nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe, se státní zástupce vypořádal odkazem na bod 15 odůvodnění usnesení odvolacího soudu.

20. Na závěr vyjádření státní zástupce shrnul, že námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod ve smyslu § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, zatímco hmotněprávní námitky pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit lze, není ale možné jim věcně přisvědčit.

21. Nejvyššímu soudu státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

22. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněnému prostřednictvím jeho obhájce k replice, které využil. Zdůraznil v ní, že z usnesení o zahájení trestního stíhání, z obžaloby, ze závěrečné řeči státního zástupce u hlavního líčení i z ústního vyhlášení odsuzujícího rozsudku je zřejmé, že soudy nižších stupňů založily závěr o jeho vině především na tom, že kolonu vozidel začal předjíždět v době, kdy již zastavovala. Písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně sice už reflektovalo argumentaci obhajoby, že takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování, odvolací soud se ale k původní skutkové verzi znovu přiklonil, aniž by se dostatečně vypořádal s námitkami obviněného. Za spekulativní označil úvahu státního zástupce, že neměl dostatečný rozhled potřebný k bezpečnému provedení předjížděcího manévru, a znovu upozornil na to, že soudy se náležitě nezabývaly významem a povahou překážky na vozovce v podobě pracovníků správy silnic provádějících údržbu komunikace. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zopakoval, že v protisměrném jízdním pruhu pozvolna zpomaloval až do úplného zastavení na rovném a přehledném úseku komunikace, takže poškozenému nevytvořil neočekávanou překážku. Zpochybnil opětovně i existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vzniklým následkem i naplnění subjektivní stránky trestného činu. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že obdobný případ nebyl v rozhodovací praxi soudů dosud posouzen jako trestný čin, a na podporu své argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 4 Tdo 813/2023, týkající se mimo jiné principu omezené důvěry v silniční dopravě. Za nepřiléhavý naopak označil odkaz státního zástupce na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1050/2020. Zdůraznil, že závěry vyslovené v uvedeném rozhodnutí dopadají na situace, kdy pachatel svým jednáním ostatním účastníkům silničního provozu zcela znemožní dodržení pravidel, což se podle jeho názoru v nyní projednávané věci nestalo.

IV. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem

23. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. a splňuje obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.

24. Obviněný opřel dovolání o důvody podle § 265 odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů a předložil vlastní verzi skutkového děje, podle které předjížděl na přehledném úseku silnice, měl dostatečné informace o dopravní situaci kolem sebe a k jeho zpomalení až do úplného zastavení v levém jízdním pruhu došlo v důsledku neočekávané překážky na vozovce. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v nesprávném právním posouzení otázky zavinění a existence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým škodlivým následkem, neboť rozhodující příčinou dopravní nehody bylo porušení vícero pravidel silničního provozu ze strany poškozeného. Současně poukazoval na princip omezené důvěry v dopravě s argumentací, že mohl důvodně předpokládat, že ostatní účastníci silničního provozu, včetně poškozeného, budou dodržovat své povinnosti, a na zásadu subsidiarity trestní represe. Vyjádřil také přesvědčení, že svým jednáním neporušil žádnou z povinností uvedených v § 17 odst. 5 písm. a), b) a c) zákona o silničním provozu. Uplatnil rovněž dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s tím, že uvedené vady zatěžovaly rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolací soud je neodstranil.

25. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen těch vad napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího, které jsou taxativně vymezeny v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na plný přezkum správnosti skutkových zjištění, hodnocení důkazů a procesního postupu soudů nižších stupňů. Jeho přezkumná činnost je zásadně vázána rozsahem a důvody dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.), přičemž konkrétní dovolací námitky musí uplatněnému dovolacímu důvodu také obsahově odpovídat. Tam, kde dovolatel jednotlivé typy námitek argumentačně prolíná, je povinností dovolacího soudu posoudit je podle jejich skutečného obsahu, nikoli pouze podle jejich formálního označení. Nejvyšší soud dále připomíná, že právo na řádné odůvodnění rozhodnutí nelze chápat tak, že soud musí samostatně a podrobně reagovat na každý dílčí argument dovolatele. Opakuje-li dovolatel v podstatě námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů již dostatečně a přezkoumatelně vypořádaly, může dovolací soud v odůvodnitelných případech, též se zřetelem k zásadě procesní hospodárnosti, na jejich závěry přiměřeně odkázat (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz vs. Španělsko, stížnost č. 30544/96, v „pojetí“ ryze českém viz usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a následně k obdobnému závěru srov. Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16).

26. Po seznámení se s obsahem napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně v kontextu připojeného trestního spisu Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného nemůže obstát, protože mimo to, že v něm opakuje námitky, které kopírují jeho obhajobu, se kterou se soudy obou stupňů přesvědčivě vyrovnaly, uplatňuje výhrady, které buďto svou povahou neodpovídají žádnému z uplatněných dovolacích důvodů nebo jsou zjevně neopodstatněné.

27. Námitkami, které obviněný formálně podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prosazuje vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, že v okamžiku, kdy se pro předjíždění rozhodl, měl dostatečný rozhled a mohl se bezpečně zařadit zpět do pravého jízdního pruhu. Tvrdí, že předjížděcí manévr řádně nedokončil jen z důvodu nečekané překážky na silnici, která spočívala v práci na údržbě zeleně u silnice. Současně jimi brojí proti argumentaci soudů, která nenašla svůj odraz ve skutkových zjištěních vyjádřených ve výroku o vině. Takto formulované námitky uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému taxativně vymezenému v § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na nejzávažnější vady skutkového základu rozhodnutí a je naplněn jen tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, popřípadě jimi soud vůbec nezaložil své hodnotící úvahy (tzv. opomenuté důkazy). Zakotvením tohoto dovolacího důvodu nedošlo k otevření obecného skutkového přezkumu. Jeho smyslem je jen výslovná kodifikace těch nejzávažnějších vad důkazního řízení, které judikatura dříve podřazovala pod tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, a ze dne 5. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1315/2021). Naopak pouhá polemika se způsobem hodnocení důkazů, prosazování vlastní verze skutkového děje, námitky proti úplnosti dokazování či tvrzené porušení zásady in dubio pro reo samy o sobě tento dovolací důvod nenaplňují, nevyústí-li právě v některou z uvedených kvalifikovaných vad.

28. Nejvyšší soud akceptuje výtku obviněného, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení argumentoval v jeho neprospěch skutečností, která nebyla v řízení před soudem prvního stupně postavena najisto. Odvolací soud totiž nad rámec toho, jak je skutek popsán, uvedl, že kolona vozidel v okamžiku, kdy se obviněný rozhodl pro pokračování v předjížděcím manévru, už zastavovala (viz odst. 10 a 11 předmětného usnesení). Tato argumentační nesrovnalost ale sama o sobě nezakládá důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu, protože odvolací soud podané odvolání zamítl jako nedůvodné a skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená v tzv. skutkové větě, která lze odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat, nijak nemodifikoval a ve shodě s nimi označil za stěžejní porušení pravidel silničního provozu ze strany obviněného pokračování v předjíždění kamionu Scania v době, kdy již neměl dostatečný výhled na situaci před sebou a nemohl se bezpečně zařadit zpět do pravého jízdního pruhu. Z trestního spisu je zřejmé, že dovolatelem zpochybněné skutkové tvrzení, které bylo původně součástí obžaloby, soud prvního stupně, který po provedeném dokazování ustálil skutkový děj na průsečíku výpovědí očitých svědků – dalších účastníků silničního provozu, v souladu se zásadou in dubio pro reo nezahrnul do popisu skutku, kterým obviněného uznal vinným. Skutečnost, že v části svého odůvodnění odvolací soud argumentoval okolností, která nebyla bezpečně důkazně podložena, proto nemůže ovlivnit správnost skutkových závěrů odsuzujícího rozsudku. Podstatné je, že rozhodující skutková zjištění, na kterých stojí odsuzující výrok, mají oporu v provedeném dokazování, byla učiněna na podkladě objektivních důkazů hodnocených jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a soud prvního stupně je v odůvodnění svého rozsudku náležitě a přesvědčivě vyložil způsobem odpovídajícím požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání přípustné, směřuje-li výlučně proti důvodům rozhodnutí. Pokud tedy dovolatel brojí proti dílčí argumentaci obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, aniž by ji navázal na konkrétní skutkové zjištění mající rozhodující vliv na výrok o vině, nemůže být taková námitka předmětem dovolacího přezkumu.

29. Z provedeného dokazování (srovnej odst. 16–17 odůvodnění odsuzujícího rozsudku) vyplynulo, že obviněný v okamžiku, kdy se rozhodl předjíždět v protisměrném pruhu, jel se svým osobním automobilem v koloně vozidel jako třetí vozidlo za kamionem Scania, řízeným svědkem Z. M. Před ním jely ještě dva osobní automobily řízené svědky J. F. a J. H. a před kamionem Scania jela další nákladní vozidla (podle svědka Z. M. před ním jely další dva nebo tři kamiony, viz jeho výpověď přepsaná v protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 4. 2025, č. l. 311 tr. spisu). Všechna vozidla se v tu dobu pohybovala rychlostí přibližně 70 až 80 km/h. Obviněný předjel oba osobní automobily a nezařadil se zpět do pravého jízdního pruhu, k čemuž měl podle svědků Z. M. a J. F. (viz jejich výpovědi zachycené v protokolu o hlavním líčení ze dne 30. 4. 2025 na č. l. 310–311 tr. spisu) dostatečný prostor, nýbrž pokračoval v předjíždění, přestože před kamion Scania už neměl potřebný rozhled, což se následně odrazilo v tom, že když zaregistroval, že řidiči jedoucí v pravém jízdním pruhu začali zpomalovat (nikoli nečekaně razantně brzdit), protože docházelo k úpravě zeleně kolem komunikace, nestihl se zařadit zpět do pravého jízdního pruhu a musel začít brzdit v protisměru až do zastavení, čímž vytvořil překážku za ním jedoucímu motocyklu.

30. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že k dopravní nehodě došlo na rovném a relativně přehledném úseku komunikace, tato skutečnost však sama o sobě neodůvodňuje závěr, že byly splněny podmínky bezpečného předjíždění. Povinností řidiče, který takový manévr provádí, je dbát zvýšené opatrnosti a mít dostatečný přehled o dopravní situaci nejen v protisměrném jízdním pruhu, ale i ve svém směru jízdy před vozidly, která hodlá předjet, jak správně zdůraznil ve vyjádření státní zástupce. V nyní posuzované věci to znamená, že obviněný měl mít přehled i o situaci před předjížděným kamionem Scania, před kterým jela další nákladní souprava. Nelze pominout, že nákladní vozidla s návěsy svou celkovou velikostí a zejména výškou výrazně omezují rozhled řidiče osobního automobilu jedoucího za nimi nebo vedle nich. Ten se nachází v podstatně nižší výškové úrovni a přes kabinu a návěs kamionu nemá zpravidla možnost spolehlivě sledovat dění před kolonou. Stejně tak je nutné vést v patrnosti, že řidič kamionu zpravidla není schopen bezpečně zpomalit vozidlo v kolizní situaci ve stejně krátkém úseku jako řidič osobního vozidla. Předjíždění kamionu v souvislé koloně vozidel je proto standardně spojeno s vyšším rizikem vzniku kolizních situací než při předjíždění jednotlivých osobních automobilů. O to důsledněji platí, že řidič smí k takovému manévru přistoupit pouze tehdy, má-li dostatečný přehled o dopravní situaci a může-li důvodně předpokládat, že jej bezpečně dokončí a zařadí se zpět do svého jízdního pruhu. Jestliže není schopen takový závěr spolehlivě učinit, nesmí předjíždění vůbec zahájit ani v něm pokračovat. Obviněný této povinnosti nedostál. Rozhodl se v protisměrném pruhu předjíždět stovky metrů (předjel dva osobní automobily, které byly v pohybu a podle výpovědí jejich řidičů mezi sebou a za kamionem udržovaly dostatečný odstup) a když se dostal k zadní úrovni kamionu Scania, neměl už dostatečný rozhled na situaci před ním. Předjížděcí manévr v tu dobu ještě mohl bezpečně ukončit tím, že se zařadí za kamion zpět do pravého pruhu, ale rozhodl se v předjíždění, které se stalo rizikovým, pokračovat. O rizikovosti jeho manévru nejlépe vypovídá fakt, že když vozidla jedoucí v pravém jízdním pruhu začala pozvolna zpomalovat pro překážku na vozovce (pro ně nešlo o nečekanou překážku, jak účelově tvrdí obviněný) a prostor mezi nimi se zmenšoval, obviněný už nemohl předjíždění dokončit a bezpečně se zařadit před kamionem zpět do pravého pruhu a musel zpomalit až do zastavení v protisměrném jízdním pruhu. Tím bezesporu vytvořil překážku plynulosti provozu, která ohrožovala jak protijedoucí vozidla, tak vozidla, která předjížděla v závěsu za ním. Z popsaného vynuceného zastavení v protisměrném jízdním pruhu je zřejmé, že obviněný musel v době, kdy se rozhodl předjet i kamion Scania, ačkoli neměl potřebný rozhled na situaci před ním, předpokládat, že může dojít ke vzniku nebezpečné dopravní situace, ale bez přiměřených důvodů riskoval, že se tak nestane, a v předjíždění kolony aut pokračoval. S ohledem na to, že obviněný vědomě porušil důležitá pravidla silničního provozu a v důsledku toho byl nucen zastavit v protisměrném pruhu jízdy, je irelevantní konkrétní povaha prací na úpravě zeleně kolem pozemní komunikace, pro kterou, jak bylo svědecky zjištěno, kolona vozidel jedoucích v pravém jízdním pruhu začala plynule brzdit.

31. K dovolací námitce obviněného, že po dopravní nehodě zajel se svým vozidlem do mezery před stojícím kamionem Scania a zde vyčkal příjezdu složek integrovaného záchranného systému, což svědčí o tom, že se tam mohl bezpečně zařadit i dříve, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na závěr odvolacího soudu (viz odst. 12 odůvodnění jeho usnesení), který logicky vysvětlil, že situace při příjezdu záchranných složek byla diametrálně odlišná od situace, kdy se obviněný rozhodl pokračovat v předjíždění jedoucích vozidel, takže z ní nelze žádné závěry, které by bylo možné uplatnit při rozhodování o vině, vyvozovat.

32. Pokud obviněný poukazoval na obsah skutkových tvrzení v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě či závěrečné řeči státního zástupce, pominul, že žádný z těchto úkonů nepředstavuje rozhodnutí, které by bylo způsobilým předmětem dovolacího přezkumu. Dovoláním lze podle § 265a odst. 1 tr. ř. napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé. Uplatněné výhrady jsou proto z hlediska dovolacího řízení právně bezvýznamné a Nejvyšší soud se jimi nezabýval. K výtce obviněného, že v rozporu s písemným vyhotovením odsuzujícího rozsudku, při jeho ústním vyhlášení bylo samosoudcem argumentováno tím, že obviněný předjížděl kolonu vozidel v době, kdy již zastavovala, uvádí Nejvyšší soud, že takový závěr nemá oporu ve spisovém materiálu. Ze zvukového záznamu hlavního líčení konaného dne 24. 9. 2025, v jehož rámci došlo i k vyhlášení rozsudku a stručnému odůvodnění, totiž vyplývá, že ústní vyhlášení a písemné vyhotovení rozsudku jsou zcela v souladu.

33. Hmotněprávní výtky obviněný stavěl na tom, že neporušil žádnou povinnost podle zákona o pozemních komunikacích, že mezi jeho jednáním a trestněprávně relevantním následkem není dána příčinná souvislost a že jeho jednání nenaplňuje subjektivní stránku předmětného trestného činu. Poukázal na nespornou skutečnost, že primární příčinou dopravní nehody bylo to, že celou řadu dopravních předpisů porušil poškozený. S argumentem, že jeho jednání představovalo jen nevýznamnou podmínku vzniku následku spočívajícího v újmě na zdraví poškozeného, a měl by proto nést odpovědnost maximálně za přestupek podle norem správního práva, obviněný namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). Podle něj obdobné jednání zatím nebylo v rozhodovací praxi soudů trestně stíháno.

34. Uvedené výtky formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je určen k nápravě vad hmotněprávní povahy a v jehož mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován, ačkoli nešlo o trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jaký v něm soudy spatřovaly, popřípadě že byly nesprávně hmotněprávně posouzeny jiné skutkové okolnosti významné z hlediska trestního práva.

35. K námitce příčinné souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod. V trestním právu do příčinnosti v širším smyslu zahrnujeme i tzv. podmínky. Je tomu tak proto, že někdy je třeba postihnout i jednání, která jsou pouhou podmínkou následku. Jakákoli podmínka, bez níž by následek nenastal, nebo sice nastal, ale jinak, se pokládá za příčinu v trestněprávním smyslu. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti), proto je důležité, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Stupeň způsobení následku je také okolností, kterou je potřeba u nedbalostních trestných činů vždy zvažovat s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

36. Nejvyšší soud se k otázce příčinné souvislosti u dopravních nehod, kdy je následek často způsoben v důsledku vícero příčin, vyslovil ve své rozhodovací praxi opakovaně. V rozhodnutí publikovaném pod č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr. konstatoval, že příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžkou újmu na zdraví jiného u trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina či příčiny, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou. V rozhodnutí publikovaném pod č. 37/1975 Sb. rozh. tr. uvedl, že určitá činnost nebo okolnost neztrácí svůj charakter příčiny jenom proto, že mimo ni vedly k následku i jiné příčiny, podmínky, okolnosti atd. Proto se příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo. V usnesení ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, Nejvyšší soud připomněl, že samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem k jeho trestní odpovědnosti nestačí, neboť vývoj příčinné souvislosti musí být zahrnut zaviněním alespoň v hrubých rysech (srov. č. 69/1953, č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).

37. Aplikují-li se tyto obecné zásady na konkrétní posuzovaný případ, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat, že právní závěry soudu prvního stupně, který se otázkou zavinění obviněného i existencí příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného zabýval v odst. 18 odůvodnění rozsudku, obstojí, jak správně akceptoval i odvolací soud, který zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné a v reakci na jeho námitky vůči subjektivní stránce doplnil, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně lze učinit právní závěr o zavinění ve formě vědomé nedbalosti (srovnej odst. 13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud k tomu dodává, že tato forma zavinění předpokládá, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že nezpůsobí takový následek. V posuzované věci obviněný nepochybně věděl, že pokračováním v předjížděcím manévru několika za sebou jedoucích aut v koloně najednou za situace, kdy už nemá dostatečný rozhled a nemá ani jistotu bezpečného zařazení se zpět do pravého jízdního pruhu, riskuje vznik dopravní nehody srážkou jedoucích vozidel, u které je újma na zdraví běžným následkem, a bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že takový následek nenastane (viz jeho výpověď u hlavního líčení na č. l. 308 tr. spisu). Nejvyšší soud nad rámec úvah soudů nižších stupňů poukazuje na to, že obviněný se hájil mimo jiné i tím, že úsek silnice, kde se rozhodl předjíždět dobře zná, přičemž z fotodokumentace z místa činu je zřejmé, že ani ne 100 metrů za místem, kde došlo k dopravní nehodě, končí přerušovaná dělící čára a začíná čára souvislá značící zákaz předjíždění (srovnej č. l. 48–49 tr. spisu).

38. Jak bylo popsáno výše, podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný při předjíždění porušil povinnosti, že řidič nesmí předjíždět, nemá-li před sebe rozhled na takovou vzdálenost, která je nutná k bezpečnému předjetí, jestliže by se nemohl bezpečně zařadit před vozidlo nebo vozidla, která hodlá předjet nebo jestliže by ohrozil nebo omezil protijedoucí řidiče nebo ohrozil jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích, které mu ukládá § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu. V důsledku toho byl nucen v protisměrném pruhu zpomalit až do úplného zastavení, čímž poškozenému vytvořil neočekávatelnou překážku, která byla objektivně způsobilá ohrozit plynulost provozu i jeho účastníky a na kterou nedokázal poškozený s ohledem na vlastní porušení vícero dopravních předpisů reagovat.

39. V projednávané věci bylo soudem prvního stupně shledáno spoluzavinění poškozeného, a to dokonce ve výrazně vyšší míře než u obviněného (viz odst. 16 odůvodnění odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud tento právní závěr korigoval tak, že zavinění je u každého z nich ve stejné výši (viz odst. 14 odůvodnění napadeného usnesení). Oba soudy se i přes odlišný pohled na míru zavinění jednoznačně shodly v tom, že významný podíl viny poškozeného nevylučuje trestně právní odpovědnost obviněného, protože jeho jednání spolupůsobilo vedle jednání poškozeného takovou měrou, bez které by k dopravní nehodě nedošlo. Přiléhavě zdůraznily, že pokud by obviněný postupoval při předjíždění s potřebnou mírou bezpečnosti, zařadil by se po předjetí osobních vozidel zpět do pravého jízdního pruhu za kamion Scania, kde bylo dostatek místa, aniž by za ním jedoucí svědek J. F. musel jakkoli omezovat svou jízdu a nevytvořil by poškozenému v levém jízdním pruhu neočekávanou překážku. Nejvyšší soud k tomu znovu připomíná, že příčinná souvislost se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako samostatná a výlučná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 267/2011).

40. K principu omezené důvěry v dopravě, jehož podstata spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak, kterým obviněný v dovolání také argumentoval, Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů zdůrazňuje, že obviněný porušil vícero povinností spojených s bezpečným předjížděním a jako účastník silničního provozu, který sám vědomě porušil jeho pravidla, nemůže očekávat jejich dodržení od ostatních účastníků, kterým to charakterem a závažností svého porušení pravidel silničního provozu znemožnil (shodně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).

41. Obviněný na podporu své argumentace odkázal také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 4 Tdo 813/2023. Definitivní rozhodnutí v dovolacím řízení v této trestní věci ale vyznívá spíše v jeho neprospěch. V usnesení ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. 4 Tdo 787/2025, totiž Nejvyšší soud přisvědčil soudům nižších stupňů, že obviněný, který při odbočování nesplnil povinnost řidiče odbočujícího vlevo vyplývající z ustanovení § 21 odst. 5 zákona o silničním provozu a nedal přednost protijedoucímu motocyklistovi pohybujícím se rychlostí o 74 % vyšší, než byla maximální povolená rychlost, se na vzniku nehody podílel stejnou měrou jako poškozený, jakkoli by podle znaleckých závěrů ke střetu vozidel nedošlo v případě, kdyby poškozený dodržoval nejvyšší povolenou rychlost nebo tuto překročil pouze minimálně. Vzhledem k rovnocennému podílu viny na způsobené nehodě ovšem dospěly soudy k právnímu závěru, že obviněný neporušil důležitou povinnost, jak předpokládá § 147 odst. 2 tr. zákoníku, a jeho jednání bylo kvalifikováno jen jako přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v základní skutkové podstatě podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku.

42. V nyní posuzované trestní věci soudy nižších stupňů postupovaly obdobně. Po pečlivém vyhodnocení všech konkrétních okolností skutku včetně významu a důležitosti příčin pro vzniklý následek v souladu s principem gradace příčinné souvislosti konstatovaly, že těžké ublížení na zdraví poškozeného T. H. spolupůsobilo vedle jednání obviněného i jednání jeho samotného, a z tohoto důvodu uzavřely, že obviněný nenaplnil zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v porušení důležité povinnosti uložené pachateli zákonem nebo vyplývající z jiných skutečností, v tomto případě vyplývající pro obviněného z § 17 odst. 5 písm. a), b) a c) zákona o silničním provozu. Vysokou míru spoluzavinění poškozeného správně zohlednily i jako významně polehčující okolnosti při úvaze o trestu. Takový postup je plně v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. č. 32/2017 Sb. rozh. tr.).

43. Nejvyšší soud k problematice spoluzavinění na vzniku následku na zdraví poškozeného pro úplnost uvádí, že vzhledem k obsahu dovolání a skutečnosti, že poškozený T. H. v trestním řízení nevznesl nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, nevyhověl návrhu státního zástupce, aby sám určil pro potřeby budoucího adhezního řízení před civilními soudy přesnou procentní míru zavinění obviněného a poškozeného, a to nejlépe v poměru 20 % ku 80 %. Konstatuje pouze, že s ohledem na skutková zjištění popsaná ve výroku o vině shledal přiléhavým právní závěr o míře spoluzavinění učiněný soudem prvního stupně. Fakt, že na vzniku dopravní nehody nese podstatnější vinu poškozený, totiž vyplývá logicky už z toho, že oba aktéři shodně porušili při předjíždění povinnosti řidiče podle § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu, ovšem poškozený navíc jel nepovolenou rychlostí, přičemž kdyby jel maximální povolenou rychlostí, stihl by za vozidlem obviněného zastavit.

44. Obviněný s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe také namítal, že věc neměla být řešena prostředky trestního práva. Ani v této části Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného nepřisvědčil. Společenská škodlivost není samostatným zákonným znakem skutkové podstaty a samotná skutečnost, že paralelně přichází v úvahu i správně právní odpovědnost za přestupek, ještě nevylučuje odpovědnost trestní (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Korektiv subsidiarity trestní represe zakotvený v § 12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní jen u méně závažných, atypických případů na spodní hranici trestnosti. V projednávané věci nejde o skutkově výjimečný, bagatelní nebo hraniční případ, který by se svou povahou vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení správně uzavřel, že obviněný svým jednáním závažným způsobem porušil pravidla silničního provozu, rozhodl se k riskantnímu manévru předjíždět souvislou kolonu vozidel, aniž by k bezpečnému provedení tohoto manévru disponoval potřebnými informacemi týkajícími se situace na vozovce před předjížděným kamionem, a v příčinné souvislosti s tím poškozený utrpěl těžkou újmu na zdraví. Má trvalé zdravotní následky dosahující invalidity třetího stupně. Z toho odvolací soud dovodil, že předmětný skutek nijak nevybočuje z mezí běžně se vyskytujících trestných činů dané nedbalostní skutkové podstaty (viz odst. 15 odůvodnění napadeného usnesení). Skutečnost, že vznik škodlivého následku podstatnou měrou spoluzavinil sám poškozený, našla svůj odraz dostatečně už v tom, že skutek byl kvalifikován jen podle základní skutkové podstaty § 147 tr. zákoníku a nikoli i podle jeho odst. 2, přestože obviněný porušil důležité povinnosti řidiče vyplývající z § 17 odst. 5 písm. a), b), c) zákona o silničním provozu.

45. Nejvyšší soud uzavírá, že v rozsahu, v němž obviněný uplatnil námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jde o námitky očividně nedůvodné.

46. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v rozhodnutích soudů nižších stupňů neshledal takové vady, které by odůvodnily jeho kasační zásah, nemohl přisvědčit ani námitce obviněného, kterou formálně podřadil pod dovolací důvod ve smyslu druhé alternativy § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., která má akcesorickou povahu a je aplikovatelná jen tehdy, jestliže byl v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

V. Závěr

47. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud nevyhověl návrhu obviněného na odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. a jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu