4 Tdo 683/2026

Rubrum

4 Tdo 683/2026-5832 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný Bc. Karel Fiala, ke dni rozhodnutí ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici České Budějovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. 4 To 15/2026, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 5 T 82/2024, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. 5 T 82/2024, byl obviněný Bc. Karel Fiala uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle soudu prvního stupně ve stručnosti dopustil tak, že v období od 1. 7. 2015 do 22. 11. 2018 jako jediný jednatel a společník Calipsum, s. r. o., IČO 29307163 (dále také „společnost Calipsum“ nebo jen „Calipsum“), plně si vědomý její špatné finanční situace a zjevné neschopnosti dostát nejen nově sjednaným ale ani splatným závazkům, tuto skutečnost dodavatelům, subdodavatelům a klientům společnosti změrně zatajil, aby z nich sám nebo prostřednictvím zaměstnanců na základě písemně či ústně uzavřených objednávek vylákal provedení stavebních prací, zhotovení zakázek, dodání materiálů a strojů, nájem zařízení a prostor, nebo zálohy na provedení stavebních prací. Dodavatelé a subdodavatelé sjednaná plnění řádně poskytli a vyfakturovali, avšak společnost Calipsum jim příslušné faktury po jejich splatnosti, která se pohybovala mezi 14 až 60 dny, neuhradila a neuhradila je ani později; klienti zálohy poskytli, ale protiplnění se jim nedostalo a zálohy jim nebyly vráceny. Jednotlivé útoky soud prvního stupně ve výrokové části rozsudku přesně specifikoval právnickou či fyzickou osobou poškozeného, datem spáchání, objednávkou nebo smlouvou, které se plnění týkalo, fakturami i výší způsobené škody, která ve svém součtu dosáhla 31 720 365,62 Kč.

2. Za to byl obviněný podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností nebo družstev na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl soud prvního stupně o uplatněných nárocích poškozených.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný ihned po jeho vyhlášení odvolání, které následně odůvodnil prostřednictvím obou svých obhájců. Odvoláním napadl rozsudek v celém rozsahu. Namítl zejména neúplnost a nesprávnost skutkových zjištění, pokud jde o stanovení počátku ekonomického úpadku společnosti, jednostranné hodnocení důkazů, neprovedení navržených důkazů, rozpory mezi znaleckými posudky a neprokázání podvodného úmyslu. Uvedl, že soud prvního stupně nezohlednil bankovní financování společnosti, částečné úhrady faktur, objektivní příčiny jejích hospodářských problémů ani škodní události na realizovaných zakázkách. Brojil rovněž proti výši způsobené škody, a to především ve vztahu ke společnostem Koláček Podlahy, s. r. o. a Krajská správa a údržba silnic Středočeského kraje. Domáhal se zrušení napadeného rozsudku a zproštění obžaloby. Jiná oprávněná osoba odvolání nepodala.

4. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. 4 To 15/2026, byl podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto při mírně upřesněných skutkových zjištěních tak, že obviněný byl znovu uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a byl mu uložen stejný trest. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř rozhodl vrchní soud o nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody.

5. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud vysvětlil, že poté, co ve veřejném zasedání doplnil dokazování, shledal odvolání obviněného částečně důvodným ve vztahu k výrokům o vině a o náhradě škody. Výsledkem bylo, že posunul počátek doby páchání podvodu ze dne 1. 7. 2015 na konec prosince 2015, ve výši škody u společností Koláček Podlahy, s. r. o. a Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje zohlednil částečné úhrady některých faktur a snížil celkovou výši škody na 31 587 979,62 Kč. V ostatním se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Trest uložený obviněnému označil za zákonný a přiměřený.

II. Dovolání obviněného

6. Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Davida Doskočila dovoláním, které směřoval proti všem jeho výrokům. Skrze důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. namítl, že skutková zjištění rozhodná pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, že soudy neprovedly navržené podstatné důkazy a nevypořádaly se s důkazy svědčícími v jeho prospěch a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku z pohledu subjektivní stránky.

7. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytkl nižším soudům, že se řádně nezabývaly důkazy o bankovním financování společnosti Calipsum. Podle obviněného bylo prokázáno, že společnosti byly v průběhu jejího podnikání poskytovány bankovní úvěry, bankovní záruky a další finanční produkty, a to na základě účetních a dalších ekonomických podkladů předkládaných bankám. Tyto důkazy podle něj soudy pominuly, přestože byly významné pro posouzení jeho vědomosti o skutečném ekonomickém stavu společnosti a pro závěr o jeho podvodném úmyslu. Navrhoval výslech A. V., pracovnice Komerční banky, a. s., která podle jeho tvrzení úvěry společnosti zajišťovala a administrovala, ale nebylo mu vyhověno. Odvolací soud účel tohoto důkazního návrhu vztáhl k neúspěšnému pokusu společnosti získat další úvěr na podzim roku 2017. Výslech svědkyně měl přitom směřovat především k dříve realizovanému úvěrování společnosti.

8. Obviněný v této souvislosti zdůraznil úlohu bankovního „risk managementu“. Banky podle něj hodnotí bonitu klienta nejen při uzavření úvěrové smlouvy, ale také z hlediska jeho budoucí schopnosti úvěr splácet. Mají přitom k dispozici nejen roční účetní závěrky, ale i průběžné ekonomické údaje společnosti. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 ICdo 149/2017, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05, ze kterých podle něj vyplývá povinnost banky odborně posuzovat úvěruschopnost klienta a jeho schopnost plnit závazky z úvěrové smlouvy. Jestliže odborné útvary bank až do roku 2017 společnosti poskytovaly či prodlužovaly úvěry a vystavovaly bankovní záruky, neměl obviněný jako ekonomický laik důvod předpokládat, že se společnost Calipsum již od roku 2015 nachází ve stavu, který jí znemožňuje řádně plnit závazky. Naopak jej postup bank utvrzoval v dobré víře, že ekonomická situace společnosti je udržitelná.

9. Neprovedení navrženého výslechu a nevypořádání listinných důkazů o úvěrování obviněný označil za případ opomenutých důkazů. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05 a usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05. Z této judikatury dovozoval, že zásada volného hodnocení důkazů neopravňuje soud některé provedené důkazy bez dalšího pominout ani ponechat bez věcného vypořádání důkazní návrhy způsobilé ovlivnit rozhodná skutková zjištění. Význam těchto důkazů podle něj zvyšovala skutečnost, že kompletní účetnictví společnosti bylo později odcizeno a nebylo k dispozici pro další znalecké zkoumání.

10. Dále obviněný zpochybnil vymezení doby páchání trestné činnosti. Soud prvního stupně její počátek stanovil od 1. 7. 2015 a odvolací soud od konce prosince 2015. Podle obviněného nemá ani jeden z těchto údajů dostatečnou oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud sice uznal sníženou vypovídací hodnotu obou znaleckých posudků z důvodu neúplnosti podkladů, přesto své skutkové zjištění fakticky opřel o závěr znalce Ing. Jana Zdražila o době vzniku ekonomických problémů společnosti, který pak bez přesvědčivého odůvodnění jen o několik měsíců posunul. Svědecké výpovědi zaměstnanců, průběh realizovaných zakázek i posudek znalce JUDr. Ing. Radana Tesaře přitom svědčily o tom, že společnost do druhé poloviny roku 2017 fungovala standardně a její hospodářská kondice se zásadně zhoršila až v průběhu tohoto roku, zejména k 31. 12. 2017.

11. Prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku trestného činu podvodu. Podle něj pro závěr o jeho trestní odpovědnosti nestačilo zjistit, že společnost Calipsum v určité době neměla okamžitě k dispozici finanční prostředky na úhradu všech splatných závazků. Soudy měly prokázat, že již při uzavírání jednotlivých smluv a přijímání plnění obviněný věděl, že Calipsum své závazky nebude schopna splnit, a přesto svým obchodním partnerům tuto rozhodnou skutečnost zamlčel a tím je uvedl v omyl. Takový úmysl obviněnému k době počátku skutku prokázán nebyl, stejně jako nebyl prokázán k jednotlivým útokům. Pro podporu své argumentace obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 6 Tdo 568/2015, podle kterého musí úmyslné zavinění pachatele trestného činu podvodu existovat již od počátku jeho jednání vůči poškozenému, typicky v době uzavření smlouvy. Podvodný úmysl přitom nelze podle citovaného rozhodnutí dovozovat pouze z hospodářských problémů obchodní společnosti nebo z toho, že v určitém okamžiku její pasiva převyšovala aktiva; je třeba posoudit všechny okolnosti, které mohly umožnit nebo naopak znemožnit splnění závazku, včetně reálných zdrojů financování a aktivity obviněného směřující k jeho splnění. Dále zmínil nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, který podle něj rovněž zdůrazňuje nezbytnost prokázat podvodný úmysl již při vzniku závazkového vztahu a nepřípustnost kriminalizace pouhého podnikatelského neúspěchu.

12. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že posuzování jeho úmyslu nepřípustně zúžil na aktuální stav peněžních prostředků společnosti. Pominul přitom objem již nasmlouvaných zakázek, očekávané výnosy z jejich realizace a běžný způsob financování stavební činnosti, při němž jsou závazky vůči subdodavatelům hrazeny z plateb získaných od objednatelů jednotlivých staveb. Soudy podle něj nezkoumaly, zda nasmlouvané zakázky, jejichž hodnota v roce 2017 dosahovala vyšších desítek milionů korun, mohly při řádném průběhu zajistit prostředky k úhradě závazků společnosti. Nezabývaly se ani poměrem uhrazených a neuhrazených faktur, přestože společnost v posuzovaném období uhradila dodavatelům a dalším věřitelům částky v řádu desítek milionů korun. Obviněný za tímto účelem předložil odvolacímu soudu výpisy z bankovních účtů, které měly dokládat jeho snahu plnit závazky v nejvyšší možné míře.

13. Za okolnosti vylučující podvodný úmysl obviněný dále označil to, že za část závazků společnosti ručil vlastním majetkem, poskytoval společnosti Calipsum své finanční prostředky a do jejího podnikání zapojil členy své rodiny, kteří byli následným úpadkem rovněž ekonomicky zasaženi. Odmítl závěr odvolacího soudu, že selektivními či částečnými úhradami pouze vytvářel důvěru dodavatelů, aby pokračovali v poskytování dalších plnění. Podle něj naopak šlo o snahu udržet Calipsum v provozu a postupně dostát jejím závazkům. Soudy podle obviněného vycházely ze spekulativních úvah o typickém chování pachatele podvodu, namísto aby hodnotily konkrétní okolnosti jeho podnikání, a nejasnosti vykládaly v jeho neprospěch v rozporu se zásadou in dubio pro reo.

14. Obviněný rovněž brojil proti způsobu, jakým odvolací soud hodnotil některé okolnosti, které nastaly po zhoršení hospodářské situace společnosti. Odmítl úvahu, že měl podíl na zmizení účetnictví a že za sebou „zametal stopy“, jako nepodloženou a odporující presumpci neviny. Za nepřiléhavý označil také poukaz na převod obchodního podílu na společnost Calipsum Group, a. s., neboť tím podle něj nemohla zaniknout jeho odpovědnost jednatele za obchodní vedení společnosti Calipsum. Dále namítl, že odvolací soud formálně souhlasil s nepřihlédnutím k jeho dřívějšímu, následně zahlazenému odsouzení ve věci Okresního soudu v Břeclavi vedené pod sp. zn. 21 T 86/2019, současně však skutkovou okolnost, pro niž byl v této věci odsouzen, použil v jeho neprospěch. Takový postup podle něj nerespektoval účinky zahlazení odsouzení a zásadu ne bis in idem. Za nepřípustné považoval rovněž negativní hodnocení skutečnosti, že po ekonomickém pádu společnosti využil zákonného institutu osobního oddlužení.

15. Ve vztahu ke znaleckému dokazování obviněný namítl, že znalci Ing. Jan Zdražil a JUDr. Ing. Radan Tesař vycházeli v podstatné části ze stejných účetních údajů a používali obdobné ekonomické a bankrotní modely, přesto dospěli k rozdílným závěrům o ekonomické situaci společnosti a době vzniku její platební neschopnosti. Soudy se podle něj s tímto odborným rozporem věcně nevypořádaly a Tesařův posudek odmítly převážně na základě formálních výhrad, zatímco závěry Zdražilova posudku převzaly, ačkoli i jeho validitu odvolací soud označil za sníženou. Ekonomické modely podle obviněného samy o sobě nemohou prokazovat jeho subjektivní vědomost, že společnost nebude schopna plnit své závazky.

16. K dovolání obviněný připojil přílohu označenou jako „Aplikace ekonomických modelů“, jejímž předmětem bylo porovnání ekonomických ukazatelů společností Calipsum se společností HINTON, a. s., která působí ve stejném oboru. Prostřednictvím ukazatelů likvidity, zadluženosti, rentability a bankrotních či bonitních modelů, zejména Tafflerova modelu, indexu IN99 a Beaverova modelu, obviněný dovozoval, že nadále fungující stavební společnost HINTON, a. s. vykazuje obdobné nebo v některých směrech i nepříznivější hodnoty, aniž by se nacházela v úpadku nebo její představitelé jednali podvodně. Podle obviněného prokázán nebyl toto srovnání dokládá, že samotné výsledky ekonomických modelů nutně neprokazují existenci podvodného úmyslu a že potíže společnosti Calipsum souvisely zejména s krizovým vývojem v roce 2017 a na přelomu let 2017 a 2018. Ten měl být způsoben kumulací zakázek, jejich časovými posuny, nepříznivými povětrnostními vlivy, škodami způsobenými subdodavateli, prodlením objednatelů s platbami, zápočty a sankcemi, druhotnou platební neschopností a odchodem klíčových zaměstnanců.

17. Obviněný Nejvyššímu soudu závěrem navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Tento návrh odůvodnil tím, že již obdržel výzvu k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, přičemž okamžitým nástupem by mu v případě následného úspěchu dovolání vznikla nenapravitelná újma spočívající v omezení osobní svobody, ztrátě zaměstnání a výpadku příjmů, z nichž může uspokojovat své věřitele.

18. Nevyšší státní zastupitelství zdejšímu soudu sdělilo, že se k věci nebude vyjadřovat.

III. Posouzení dovolání Nejvyšším soudem

19. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. a splňuje též obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř.

20. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. První z nich je dán tehdy, jsou-li rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou-li založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo nebyly-li ve vztahu k nim nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak dopadá na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. Dovolání není určeno k obecnému přezkoumávání správnosti a úplnosti skutkových zjištění ani k tomu, aby Nejvyšší soud bez dalšího nahrazoval hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů vlastním hodnocením. Námitky založené pouze na tom, že obviněný přikládá jednotlivým důkazům jiný význam než soudy a z jejich obsahu vyvozuje pro sebe příznivější skutkovou verzi, proto samy o sobě dovolací přezkum nezakládají. Jiná situace nastává tehdy, jestliže závěr soudů nemá v provedených důkazech žádnou obsahovou oporu, je výsledkem svévole nebo byl učiněn bez provedení důkazu, který byl řádně navržen, byl pro rozhodnou skutkovou otázku podstatný a jeho neprovedení nebylo odpovídajícím způsobem odůvodněno.

22. V této věci je převážná část námitek obviněného pouhou polemikou s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Obviněný znovu zdůrazňuje kladné výsledky hospodaření společnosti Calipsum v dřívějších letech, existenci nasmlouvaných zakázek, úhradu značného množství jiných faktur než těch, kterých se týkají stíhané útoky, vlastní finanční angažovanost, zapojení členů rodiny do podnikání, objektivní potíže na jednotlivých stavbách a své očekávání budoucích příjmů. Zmíněné okolnosti ale byly soudům nižších stupňů známé a oba soudy je zvažovaly a konfrontovaly je se skutkovým stavem, jak vyplynul z provedeného dokazování. Primárně s prokázanou skutečností, že společnost Calipsum byla už od roku 2013 významně předlužená, vykazovala nízkou míru ziskovosti a vysokou nákladovost tržeb. Zjednodušeně řečeno, finanční výsledky společnosti Calipsum byly špatné už v letech 2013 a 2014, měly zjevně sestupnou tendenci a Calipsum směřovala k bankrotu a stala se rizikem pro své věřitele, což muselo být obviněnému jako jedinému statutárnímu orgánu, který měl úplný přehled o ekonomické situaci, zřejmé. Od konce roku 2015 se pak již prokazatelně nacházela v úpadkovém stavu, který se projevoval tím, že měla více věřitelů, peněžité závazky po lhůtě splatnosti po dobu mnohem delší než tří měsíce (některé byly dokonce 9 let po splatnosti – viz strana 68 odůvodnění rozsudku vrchního soudu) a své dluhy už reálně nebyla schopna plnit, protože výše splatných peněžitých závazků společnosti významně převyšovala výši jejich disponibilních prostředků. Soudy vycházely z výpovědí zaměstnanců společnosti a obchodních partnerů, z doloženého stavu účtů společnosti, ze selektivního způsobu úhrad některých faktur, z postavení obviněného jako jediného jednatele a statutárního zástupce, tj. jediné osoby, která určovala, které závazky budou uhrazeny a které nikoli. To, že obviněný některé z těchto skutečností vykládá jako projevy snahy zachránit podnikání, zatímco soudy je v souhrnu hodnotily jako indicie jeho vědomosti o dlouhodobě neudržitelné finanční situaci, nezakládá zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy.

23. Za stěžejní procesní námitku obviněný označil neprovedení výslechu A. V., pracovnice Komerční banky, a. s. V dovolání tvrdil, že tato svědkyně měla vypovídat nejen k jeho neúspěšnému pokusu o získání úvěru pro společnost Calipsum na podzim roku 2017, nýbrž především k dřívějšímu realizovanému úvěrování této společnosti, k podkladům předkládaným bance a k hodnocení její bonity bankovním risk managementem.

24. Reálně ale nejde o opomenutý důkaz. Odvolací soud totiž o tomto návrhu obhajoby rozhodl a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč jej nepovažoval za potřebný. Obviněnému je sice možné přisvědčit v tom, že závěr odvolacího soudu, že výslech pracovnice úvěrující banky nemohl změnit nesporná skutková zjištění o neuhrazených fakturách, nepokrývá jeho argumentaci, že primárně měla svědkyně vypovídat k úvěrovému financování společnosti Calipsum, ovšem takto široce důkazní návrh v řízení před odvolacím soudem vymezen nebyl. Z odvolání [obviněný podal dvě písemná podání, prostřednictvím dvou obhájců – Mgr. Davida Doskočila a Mgr. Víta Krajíce] je patrné, že obhajoba sice obecně argumentovala poskytováním úvěrů, bankovních záruk a odborným hodnocením společnosti ze strany bank, avšak samotný důkazní návrh formulovala pouze jako výslech „A. V. – bankéřky KB, se kterou jednal obžalovaný“ a „A. V. bankéřky Komerční banky, a. s., se kterou obžalovaný jednal při sjednávání úvěru“ [viz odvolání obviněného na č. l. 5585–5596 tr. spisu a druhé na č. l. 5598–5604 tr. spisu]. V průběhu veřejného zasedání pak obhájce důkazní návrh specifikoval pouze z hlediska časového, a to sice, že navrhovaná svědkyně měla v roce 2018 pracovat v Komerční bance, a. s. v XY [viz protokol o veřejném zasedání konaného dne 9. 4. 2026 na č. l. 5716–5734 tr. spisu]. Neuvedl však, jakou konkrétní pracovní pozici zastávala, které úvěrové vztahy administrovala, v jakém období, k jakým konkrétním rozhodnutím banky se měla vyjádřit ani jaké rozhodné skutečnosti měla její výpověď objasnit. Ani v písemném odvolání, ani v následujícím přednesu před odvolacím soudem tedy nebyl stranou obhajoby důkazní návrh řádně specifikován a soudu nebyly sděleny bližší údaje umožňující jednoznačnou identifikaci svědkyně, jejíhož předvolání k výslechu se obhajoba domáhala.

25. Za této procesní situace odvolací soud nepochybil, jestliže důkazní návrh posoudil podle toho, jak byl v odvolacím řízení skutečně formulován, a zamítl jej jako nadbytečný. Nebylo jeho povinností domýšlet za obhajobu možný širší obsah výpovědi, zjišťovat, zda svědkyně v minulosti administrovala jiné úvěrové produkty společnosti, ani vyhledávat skutkovou okolnost, k níž měl důkaz směřovat. Podstatnost důkazního návrhu musí být patrná již v době, kdy je učiněn, nikoli až z jeho následného rozšíření v dovolání.

26. Navíc ani hypotetické prokázání skutečnosti, že společnost Calipsum v předchozích letech získávala úvěry nebo bankovní záruky, by samo o sobě nevylučovalo podvodné jednání obviněného. Je potřeba mít na paměti, že bankovní ústavy hodnotí své vlastní úvěrové riziko s přihlédnutím k výši úvěru, jeho účelu, zajištění, ručení a údajům, které jí klient poskytl. Jejich rozhodnutí není autoritativním posouzením schopnosti žadatele o úvěr, či o refinancování předchozího úvěru, hradit jeho nezajištěné závazky vůči jiným věřitelům, konkrétně subdodavatelům či klientům, kteří mu poskytli zálohu na provedení stavebních prací. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného je podstatné zjištění, že jako jediný jednatel a osoba rozhodující o platbách měl bezprostřední informace o aktuálním zůstatku peněžních prostředků, množství neuhrazených faktur, urgencích věřitelů a o skutečném průběhu jednotlivých zakázek a že informace o platební neschopnosti společnosti Calipsum poškozeným zatajil.

27. Nejvyšší soud uzavírá, že námitka neprovedení podstatného důkazu výslechem A. V. je zjevně neopodstatněná. A to jak z pohledu faktu, že rozsah, v němž obviněný význam tohoto důkazu konstruuje v dovolání, neodpovídá rozsahu důkazního návrhu, který učinil v odvolacím řízení, tak z pohledu jeho faktické nadbytečnosti.

28. Obdobně nelze přisvědčit námitkám obviněného týkajícím se znaleckého dokazování. Soudy nižších stupňů se rozdílnými závěry Ing. Jana Zdražila, MBA, LL.M., Ph. D., znalce z oboru ekonomiky, odvětví dodavatelsko-odběratelské vztahy, racionalizace a investice, a JUDr. Ing. Radana Tesaře, znalce z oboru ekonomiky, ekonomická odvětví různá, zabývaly a jasně vysvětlily, které části jejich posudků považovaly za přesvědčivé a z jakého důvodu. Poukázaly přitom na různý rozsah podkladů, kterými znalci disponovali. Zatímco znalec Ing. Jan Zdražil, MBA, LL.M., Ph. D., měl k dispozici podrobný materiál ohledně ekonomického stavu Calipsum, znalec obhajoby JUDr. Ing. Radan Tesař vycházel zejména z účetních závěrek a informací plynoucích z obchodního rejstříku, které se vztahovaly k datu 31. 12. daného roku, a nepokrývaly to, co se ve společnosti ekonomicky dělo v jeho průběhu. Znalec Ing. Jan Zdražil, MBA, LL.M., Ph. D., u hlavního líčení podrobně popsal použité metody i analýzy a vysvětlil, že se zabýval i ziskovostí společnosti, nákladovostí k dosažení tržeb atd. (srovnej např. body 136 až 138 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nebo bod 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud k tomu zdůraznil i dodatečně zjištěné skutečnosti týkající se závazků společnosti Calipsum z rozhodného období vůči státu, které validitu znaleckých závěrů Ing. Jana Zdražila, MBA, LL.M., Ph. D. potvrzují. K odvolacím námitkám obviněného, které jsou v tomto směru totožné s těmi dovolacími, pak přiléhavě poukázal na to, že závěr o vině obviněného není založen pouze na ekonomických modelech nebo na formálním určení okamžiku úpadku, ale vychází z celého souboru listinných a svědeckých důkazů vztahujících se ke konkrétním neuhrazeným plněním a k vědomosti obviněného o již jasně se projevující úpadkové finanční situaci společnosti. Současně odvolací soud jasně konstatoval, že se plně ztotožňuje s hodnocením znaleckého posudku Ing. Jana Zdražila, MBA, LL.M., Ph. D., které provedl soud prvního stupně, a pokud se rozhodl posunout počátek skutku z data 1. 7. 2015 na konec prosince 2015, nebylo to pro pochybnosti o správnosti závěru jmenovaného znalce o jasném úpadkovém stavu společnosti nejpozději ke dni 1. 7. 2015. Důvodem byla subjektivní stránka trestné činnosti, tedy nutnost skutek vymezit až od okamžiku, kdy obviněný o úpadkovém stavu bezpečně věděl (viz bod 9 odůvodnění rozsudku vrchního soudu).

29. Příloha dovolání označená jako „Aplikace ekonomických modelů“, obsahující srovnání společnosti Calipsum se společností HINTON a. s., není způsobilá uvedený závěr zpochybnit. Svým obsahem ani způsobem zpracování nemá povahu znaleckého posudku či odborného vyjádření, které jsou založeny na odborných znalostech jejich zpracovatele. Jde o jakýsi vlastní analytický materiál obviněného, na který v dovolání odkázal na podporu své argumentace, že nepříznivé výsledky ekonomických modelů samy o sobě neprokazují úpadek společnosti ani jeho podvodný úmysl, a který Nejvyšší soud posoudil jako součást dovolací argumentace, nikoli jako podklad pro učinění nových skutkových zjištění. K jeho obsahu uvádí, že srovnání s jedinou jinou obchodní společností, které navíc nezohledňuje konkrétní strukturu a splatnost závazků, kvalitu pohledávek, podmínky financování, zajištění ani průběh jednotlivých zakázek, může nanejvýš podporovat obecnou tezi, že nepříznivá hodnota určitého ekonomického ukazatele sama o sobě neprokazuje podvodný úmysl. Na takovém izolovaném závěru však soudy nižších stupňů svá skutková zjištění ani právní posouzení nezaložily. Závěr o vědomosti obviněného o finanční situaci společnosti vyvodily z celého souboru zákonně provedených důkazů, které prokázaly časový vývoj splatných a neuhrazených závazků, průběžný stav disponibilních peněžních prostředků, selektivní způsob úhrad jednotlivých pohledávek, pokračující přijímání dalších plnění, postavení obviněného jako jediného jednatele společnosti a zejména fakt, že poškození nebyli před poskytnutím vylákaných plnění informováni o tom, co již bylo obviněnému zřejmé, tedy že společnost Calipsum není v potřebné finanční kondici a existuje reálné riziko, že sjednaným dohodám o zaplacení či provedení prací nedostojí. Pokud by obviněný sám nebo skrze jiné osoby takovou informaci poškozeným poskytl, nebyl by trestně stíhán pro zločin podvodu, přestože by na jejich majetku vznikla škoda.

30. K dovolací výtce obviněného o spekulativní argumentaci odvolacího soudu zmizelým účetnictvím, převodem obchodního podílu, oddlužením obviněného nebo jeho dřívějším trestním stíháním pro daňový delikt, kterou také podřadil § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. není dovolání přípustné, směřuje-li výlučně proti důvodům rozhodnutí. Pokud dovolatel brojí proti dílčí argumentaci obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, aniž by ji navázal na konkrétní skutkové zjištění mající rozhodující vliv na výrok o vině, nemůže být taková námitka předmětem dovolacího přezkumu. Vyjma toho nelze přehlédnout, že jakkoli zmíněné formulace odvolacího soudu vyznívají zbytečně kategoricky z pohledu toho, co bylo předmětem dokazování, fakticky se jedná jen o vysvětlení odvolacího soudu, proč má obhajobu obviněného, že nikdy nejednal s podvodným úmyslem a ke škodě poškozených, za nevěrohodnou a účelovou, nikoli o hodnocení důkazů týkajících se samotných skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jsou založena na konkrétních důkazech a která odvolací soud s dílčím upřesněním nemajícím dopad na právní posouzení skutku převzal do výroku o vině.

31. Hmotněprávní námitky obviněného, které podřadil § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídají, jsou ovšem zjevně neopodstatněné.

32. Obviněnému je nutné v obecné rovině přisvědčit, že trestný čin podvodu nelze u statutárního orgánu obchodní společnosti dovozovat pouze z toho, že obchodní společnost následně nedostála smluvnímu závazku k peněžitému plnění, nebo z toho, že se nacházela v době jeho sjednání v hospodářských obtížích. Rozlišení mezi podvodným jednáním trestněprávního rozsahu a obchodním neúspěchem, je v tom, zda podnikatel v době převzetí závazku důvodně očekává, že jej bude schopen splnit, či je mu naopak už zřejmé, že jej nebude moci dodržet a tuto skutečnost svým obchodním partnerům zatají. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného v posuzované věci je podstatné skutkové zjištění, že už v okamžiku, kdy nový závazek společnosti sjednával (např. objednával další dodávky zboží, prací a služeb), věděl, že s ohledem na špatnou finanční situaci společnosti Calipsum nedodrží sjednanou lhůtu k úhradě faktur a že je vysoká pravděpodobnost, že faktury nebudou zaplaceny ani později, ale dodavatelům, subdodavatelům nebo i zákazníkům tuto informaci, která byla podstatná pro jejich rozhodnutí, zda předmětná plnění poskytnou, záměrně zatajil nebo je dokonce přímo uváděl v omyl ohledně platební schopnosti Calipsum, motivován snahou o její obohacení o přijatá plnění a o oddálení odhalení jejího jasného úpadkového stavu, a to i za cenu toho, že způsobí škodu na majetku poškozených.

33. Jak už bylo výše skutkově rozebráno, závěry soudů nižších stupňů v této trestní věci nebyly založeny jen na existenci hospodářských problémů společnosti Calipsum projevujících se neuhrazením faktur v době jejich splatnosti. Soudy vycházely ze skutkových zjištění, že obviněný společnost Calipsum fakticky řídil, pouze on mohl rozhodnout o tom, že už nebudou sjednávány a odebírány další dodávky prací, materiálu a služeb, sám určoval, které závazky budou uhrazeny a které nikoli, disponoval bankovním účtem společnosti, znal celkové množství splatných závazků i jejich stáří, stejně jako měl vědomí o aktuálním průběžném stavu disponibilních peněžních prostředků a věděl o tom, že nemá zajištěn přísun peněžních prostředků odjinud. Z toho dovodily, že všechny útoky, kterými byl uznán vinným, spáchal s vědomím objektivního zhoršení hospodářských výsledků bankrotující společnosti Calipsum a od toho se odvíjejícího faktu, že obchodním partnerům ve sjednané době faktury nezaplatí a neuhradí je ani později. Přesto přijímal a nechával jinými osobami přijímat další plnění od dodavatelů, subdodavatelů nebo dokonce klientů, kterým předtím, než tato plnění poskytli, nesdělil skutečný rozsah platebních problémů společnosti Calipsum a neupozornil je na to, že společnost nebude moci svým závazkům ve sjednaných termínech dostát. Pokud dal pokyn k selektivním úhradách některých faktur, bylo to ve snaze pokračovat v provozu zjevně upadající společnosti a získávat pro ni další dodávky zboží, práce a služeb na úkor jejich poskytovatelů.

34. Argumentace obviněného, že se v tomto prostředí jako laik neorientoval, nemůže obstát. Jediný statutární orgán a současně jednatel u společnosti s ručením omezeným má vždy povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Tam mimo jiné spadá povinnost kontrolovat, zda společnost již není v úpadku nebo jí nehrozí úpadek, a pokud se již společnost do úpadku dostala, danou situaci řešit ozdravnými finančními mechanismy (dodatečné získání likvidity, dohody s věřiteli o splátkách apod.), případně podáním insolvenčního návrhu. Nikoli tím, že zatají nebo úmyslně zkreslí dodavatelům, subdodavatelům či klientům informace rozhodné pro jejich majetkovou dispozici a společnost obohatí na úkor jejich majetku. Obdobný závěr zaujal k téže námitce obviněného ostatně už soud prvního stupně (srovnej bod 141 jeho odůvodnění).

35. Výše uvedené skutečnosti ve svém souhrnu dovolovaly soudům nižších stupňů spolehlivě uzavřít, že i subjektivní stránka trestného činu podvodu byla v posuzované věci naplněna. Jejich právnímu závěru o úmyslném zavinění pokrývajícím všechny znaky skutkové podstaty podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku je namístě vytknout jen to, že v odůvodnění svých rozsudků učinily kategorický závěr o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ke všem znakům trestného činu podvodu, tedy i ke způsobení škody na cizím majetku, po celou dobu páchání skutku (viz bod 141 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího), aniž by reflektovaly, že v průběhu skutku se úpadkový stav věřitele – společnosti Calipsum vyvíjel a gradoval zejména v letech 2017 a 2018. Za této situace měly soudy pečlivěji zvažovat, zda v průběhu pokračující trestné činnosti se intenzita vědomostní i volní složky zavinění nevyvíjela s narůstajícím počtem věřitelů, délkou prodlení, výší neuhrazených závazků, neúspěchem významných zakázek a pokračujícím přijímáním nových plnění z původního srozumění se vznikem škody na majetku poškozených, kterou si obviněný uměl představit jako možnou, ve vědomé jednání s jistotou, že nově přijaté závazky uhrazeny nebudou. U pozdějších útoků v letech 2017 a 2018 má závěr soudů o přímém úmyslu i ke znaku způsobení škody v provedených důkazech pevnou oporu. Pro rozhodnutí o dovolání obviněného je ale tento nedostatek v právních úvahách soudů o formě úmyslného zavinění nepodstatný. Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku lze spáchat v úmyslu přímém i nepřímém a změna formy úmyslu v průběhu jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu nebrání jejich společnému posouzení. Podstatné je, že všechny útoky byly vedeny jednotícím záměrem pokračovat ve vylákání plnění pro společnost a že skutková zjištění umožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný si byl už v čase prvních útoků vědomý vysokého rizika, že společnost Calipsum nebude schopna dostát svým finančním závazkům, a záměrně tuto skutečnost poškozeným zatajil nebo jim o ní lhal, aby je přiměl k dalším dodávkám a plněním, bez kterých společnost nemohla fungovat, a současně reálně neučinil nic, co by mohlo vzniku škodlivého následku zabránit.

36. Nejvyšší soud zjistil nepřesnost i mezi skutkovou a právní větou výroku o vině. Ve skutkové větě odvolací soud uvedl, že obviněný obchodním partnerům „zatajil“ nepříznivou finanční situaci společnosti a její neschopnost dostát závazkům. V právní větě ale jednání obviněného podřadil pod alternativu, podle níž „uvedl někoho v omyl“. Uvedení v omyl, využití omylu a zamlčení podstatných skutečností jsou samostatnými alternativami podvodného jednání podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedení v omyl zpravidla spočívá v aktivním vytvoření nepravdivé představy, byť může být uskutečněno i konkludentním jednáním. Zamlčení podstatných skutečností naproti tomu spočívá v tom, že pachatel nesdělí skutečnost rozhodnou pro majetkovou dispozici poškozeného a ponechá jej v mylné představě, která by při znalosti skutečného stavu nevedla k poskytnutí plnění.

37. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů stojících na výpovědích poškozených fyzických osob nebo osob jednajících za poškozené právnické osoby vyplývá, že ve většině případů obviněný sám nebo prostřednictvím jím instruovaných zaměstnanců obchodním partnerům rozsah finančních problémů společnosti Calipsum zatajil. Pouze v některých případech je aktivně uvedl v omyl tím, že je ujišťoval o zaplacení ve smluveném čase nebo jim uváděl účelově zkreslující důvody, pro které dojde k dočasnému odkladu plateb. Například svědek Roman Šín vypověděl, že po splatnosti dřívějších faktur, které nebyly uhrazeny, byl opakovaně přesvědčován zástupci společnosti Calipsum, aby pokračoval v plnění dalších zakázek, a bylo mu slibováno, že všechny dluhy budou vyrovnány. Shodně vypověděl i svědek J. K., který uvedl, že jej obviněný přesvědčoval o platební schopnosti jeho společnosti [srov. protokol o hlavním líčení ze dne 11. 6. 2025 na č. l. 5330–5355 tr. spisu]. Konkrétní způsob podvodného jednání tedy nebyl u všech dílčích útoků totožný. Skutková zjištění vypovídají o tom, že v některých případech podvodné jednání spočívalo v zamlčení podstatných skutečností a v jiných šlo o aktivní uvedení poškozeného v omyl, což měla právní věta reflektovat. Uvedený nesoulad právního vyjádření skutku ale neznamená, že by ve skutkové větě nebyly popsány okolnosti naplňující znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným, a případné doplnění právní věty vedle alternativy „uvedl někoho v omyl“ o alternativu „zamlčel podstatné skutečnosti“, nemůže postavení obviněného nijak změnit.

38. Nejvyšší soud uzavírá, že shledal dílčí nepřesnosti v právním hodnocení skutku spočívající v tom, že soudy nižších stupňů nerozlišily dostatečně formu úmyslu v jednotlivých fázích pokračujícího jednání a že odvolací soud v právní větě nepřesně označil způsob podvodného jednání a aplikoval jen alternativu uvedení v omyl, přestože skutková zjištění ve většině případů odpovídala zamlčení podstatných skutečností, ovšem projednání dovolání pouze za účelem jejich odstranění by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázky, které by bylo v souvislosti s tím na místě řešit, nejsou po právní stránce zásadního významu. Rozdíl mezi přímým a nepřímým úmyslem, stejně jako vztah mezi alternativami uvedení v omyl a zamlčení podstatných skutečností, je v judikatuře i právní teorii ustálen a v posuzované věci jde pouze o jejich přesnější aplikaci na jednotlivé části rozsáhlého pokračujícího skutku.

IV. Závěr

39. Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť je zcela zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázky, které by měly být z podnětu dovolání řešeny, nejsou po právní stránce zásadního významu. Své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

40. Obviněný v dovolání navrhl postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí neshledala a vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, nebylo namístě o tomto návrhu rozhodovat samostatným výrokem. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu