4 Tdo 695/2023-2681

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovolání obviněného Miroslava Jirsy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 4 To 59/2022, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 9 T 6/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 9 T 6/2021 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný Miroslav Jirsa (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (doslovně): I. jako jediná osoba skutečně jednající za společnost ILTON s.r.o., IČ 24271748, se sídlem 128 00 Praha 2 – Nové Město, Vyšehradská 1349/2, a jako jediná osoba tuto společnost ovládající coby jediný statutární orgán – ředitel jediného společníka této společnosti, společnosti ILTON TRADE LTD., 6 Bexley Square, Salford, Manchester M3 6BZ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo: 8593905, ač věděl, že společnost ILTON s.r.o., je k datu 31. 3. 2014 v úpadku ve formě platební neschopnosti, když závazky po splatnosti začaly být vykazovány od prosince 2013 a od ledna 2014 (se splatností v únoru) zastavil povinné platby vůči Finančnímu úřadu, České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně, objednal či nechal objednat, resp. odebral či nechal odebrat, jménem společnosti zboží a služby (s tím, že o stavu úpadku společnosti se při uzavírání smluv, při objednávkách, při odebírání zboží a služeb nezmínil), a to: 1. u Z. O. D. N., kde uzavřel dne 30. 4. 2013 na dobu do 31. 12. 2014 smlouvu o pronájmu nemovitosti v k. ú. XY s tím, že cena pronájmu byla po datu 31. 3. 2014 účtována měsíčně fakturami v částce 48 400 Kč, a to až do konce měsíce srpna roku 2015, kdy souhlasil s prodloužením nájemní smlouvy i pro období od 1. 1. 2015, avšak v tomto období nezajistil úhradu faktur: - číslo 1504, na částku 48 400 Kč, ze dne 2. 2. 2015, splatná dne 16. 2. 2015, za nájemné za měsíc leden 2015, ze které nebylo uhrazeno 32 900 Kč, - číslo 1506, na částku 48 400 Kč, ze dne 5. 3. 2015, splatná dne 19. 3. 2015, za nájemné za měsíc únor 2015, ze které nebylo uhrazeno 10 000 Kč, - číslo 1509, na částku 48 400 Kč, ze dne 1. 4. 2015, splatná dne 15. 4. 2015, za nájemné za měsíc březen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1511, na částku 48 400 Kč, ze dne 4. 5. 2015, splatná dne 18. 5. 2015, za nájemné za měsíc duben 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1513, na částku 48 400 Kč, ze dne 4. 6. 2015, splatná dne 18. 6. 2015, za nájemné za měsíc květen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1514, na částku 48 400 Kč, ze dne 10. 7. 2015, splatná dne 24. 7. 2015, za nájemné za měsíc červen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1516, na částku 48 400 Kč, ze dne 4. 8. 2015, splatná dne 18. 8. 2015, za nájemné za měsíc červenec 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1518, na částku 48 400 Kč, ze dne 3. 9. 2015, splatná dne 17. 9. 2015, za nájemné za měsíc srpen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, čímž Z. O. D. N. způsobil celkovou škodu ve výši 387 200 Kč, na níž bylo následně zaplaceno 42 900 Kč, neuhrazená tak zůstala částka 344 300 Kč. 2. u společnosti N., a.s., kde uzavřel dne 11. 3. 2014 rámcovou smlouvu o dílo, na základě které pro společnost ILTON s.r.o.: - dne 27. 8. 2014 objednal dodání zboží, které jí bylo účtováno fakturou číslo 1142202340 na částku 14 001 EUR, se splatností 25. 9. 2014, ze které uhradil pouze 1 451 EUR a neuhrazená částka tak činí v přepočtu nejméně 345 878 Kč, - dne 8. 10. 2014 objednal dodání zboží, které jí bylo účtováno fakturou číslo 1142202702 na částku 389 087,79 Kč, se splatností 3. 11. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - dne 22. 10. 2014 objednal dodání zboží, které jí bylo účtováno fakturou číslo 1142202881 na částku 325 596,37 Kč, se splatností 18. 11. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - dne 6. 11. 2014 objednal dodání zboží, které jí bylo účtováno fakturou číslo 1142203008 na částku 338 008,45 Kč, se splatností 3. 12. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - dne 19. 11. 2014 objednal dodání zboží, které jí bylo účtováno fakturou číslo 1142203112 na částku 338 069,62 Kč, se splatností 17. 12. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, čímž společnosti N., a.s., způsobil škodu ve výši 1 776 629,79 Kč, na níž bylo následně zaplaceno 39 990 Kč, neuhrazená tak zůstala částka 1 736 639,79 Kč. 3. u společnosti C. M. s.r.o., která v období od listopadu 2014 do ledna 2015, prostřednictvím internetového obchodu na webových stránkách XY, dodala společnosti ILTON s.r.o., služby spočívající v „dodání paušálního účtu s tarifem do 100 000 kontaktů pro rozeslání email kampaní“ které bylo fakturováno fakturou číslo 91150035 ze dne 1. 2. 2015, na částku 9 438 Kč, splatnou dne 16. 2. 2015, na kterou ničeho neuhradil, čímž společnosti C. M. s.r.o., způsobil škodu ve výši 9 438 Kč. 4. u společnosti M. C., s.r.o., která na základě jeho objednávky ze dne 26. 6. 2015 dodala společnosti ILTON s.r.o. reklamní plnění, ke kterému vystavila dne 3. 8. 2015 fakturu číslo FV515/00257, na částku 1 906 610,89 Kč, se splatností dne 17. 8. 2015, ze které nebylo nic uhrazeno, čímž společnosti M. C., s.r.o., způsobil škodu ve výši 1 906 610, 89 Kč. 5. u společnosti P. C. S. s.r.o., objednal pro společnost ILTON s.r.o. dodání zboží, reklamních letáků, k čemuž byly posléze vystaveny: - dne 3. 10. 2014 faktura číslo 232014 na částku 479 160 Kč, splatná dne 17. 10. 2014, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, - dne 3. 11. 2014 faktura číslo 332014 na částku 477 962 Kč, splatná dne 22. 11. 2014, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, - dne 10. 11. 2014 faktura číslo 452014 na částku 478 071 Kč, splatná dne 10. 12. 2014, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, - dne 1. 12. 2014 faktura číslo 442014 na částku 476 982 Kč, splatná dne 23. 12. 2014, ke které bylo po době splatnosti postupně uhrazeno celkem 498 982 Kč a je u ní tak evidován přeplatek ve výši 22 000 Kč, - dne 8. 12. 2014 faktura číslo 462014 na částku 479 160 Kč, ke které byla postupně uhrazena částka pouze 169 660 Kč, - dne 2. 1. 2015 faktura číslo 12015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 20. 1. 2015, ke které bylo po době splatnosti postupně uhrazeno celkem 493 160 Kč a je u ní tak evidován přeplatek ve výši 14 000 Kč, - dne 5. 1. 2015 faktura číslo 22015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 4. 2. 2015, ze které nebylo ničeho uhrazeno, - dne 19. 1. 2015 faktura číslo 32015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 18. 2. 2015, ze které nebylo ničeho uhrazeno, - dne 5. 1. 2015 faktura číslo 42015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 7. 1. 2015, ke které bylo po době splatnosti uhrazeno 15 000 Kč, - dne 16. 2. 2015 faktura číslo 62015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 18. 3. 2015, ke které byla uhrazena pouze zálohová faktura číslo 52015 ve výši 100 000 Kč, - dne 2. 3. 2015 faktura číslo 112015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 1. 4. 2015, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, čímž společnosti P. C. S. s.r.o., způsobil škodu ve výši 5 266 295 Kč, na kterou bylo následně zaplaceno celkem 3 191 155 Kč, přičemž neuhrazeno zůstává 2 075 140 Kč, tedy uvedeným poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 9 346 273,68 Kč, na jejíž náhradu byla zaplacena celková částka 3 274 045 Kč, neuhrazena tak zůstává částka 6 072 228,68 Kč. II. jako jediná osoba skutečně jednající za společnosti ILTON s.r.o., IČ 24271748, se sídlem 128 00 Praha 2 – Nové Město, Vyšehradská 1349/2, ILTON TRADING s.r.o., IČ 02039893, se sídlem Vyšehradská 1349/2, Nové Město, 128 00 Praha 2 a P. C. s.r.o., a současně jako jediná osoba tyto společnosti ovládající jako jediný statutární orgán jediného společníka těchto společností, společnosti ILTON TRADE LTD., se sídlem 6 Bexley Square, Salford, Manchester, M3 6BZ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo: 8593905, nechal podat dne 29. 12. 2014 správci daně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, za společnost ILTON s.r.o., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2014, ve kterém nechal uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z faktur přijatých od dodavatele I. D. s.r.o., a to: - fakturu číslo 141100700 se základem daně 552 300 Kč, daní 21% ve výši 115 983 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 27. 10. 2014, - fakturu číslo 141100701 se základem daně 117 000 Kč, daní 21% ve výši 24 570 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 29. 10. 2014, - fakturu číslo 141100705 se základem daně 28 700 Kč, daní 21% ve výši 6 027 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 3. 11. 2014, - fakturu číslo 141100709 se základem daně 184 300 Kč, daní 21% ve výši 38 703 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 5. 11. 2014, - fakturu číslo 141100711 se základem daně 90 200 Kč, daní 21% ve výši 18 942 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 6. 11. 2014, - fakturu číslo 141100713 se základem daně 24 000 Kč, daní 21% ve výši 5 040 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 7. 11. 2014, - fakturu číslo 141100715 se základem daně 77 600 Kč, daní 21% ve výši 16 296 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100745 se základem daně 38 660 Kč, daní 21% ve výši 8 118 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 13. 11. 2014, - fakturu číslo 141100747 se základem daně 54 700 Kč, daní 21% ve výši 11 487 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 18. 11. 2014, - fakturu číslo 141100751 se základem daně 51 000 Kč, daní 21% ve výši 10 710 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 19. 11. 2014, - fakturu číslo 141100752 se základem daně 52 200 Kč, daní 21% ve výši 10 962 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 20. 11. 2014, - fakturu číslo 141100761 se základem daně 43 550 Kč, daní 21% ve výši 9 145,50 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 24. 11. 2014, - fakturu číslo 141100765 se základem daně 85 000 Kč, daní 21% ve výši 17 220 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 27. 11. 2014, celkem faktury se základem daně ve výši 1 396 210 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 293 203,50 Kč, a přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2014, ve kterém nechal uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z faktur přijatých od dodavatele P. C. s.r.o., a to: - fakturu číslo 141100717 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100718 se základem daně 7 500 Kč, daní 21% ve výši 1 575 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100719 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100720 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100721 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100722 se základem daně 3 000 Kč, daní 21% ve výši 630 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100723 se základem daně 2 500 Kč, daní 21% ve výši 525 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100724 se základem daně 7 500 Kč, daní 21% ve výši 1 575 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100725 se základem daně 7 500 Kč, daní 21% ve výši 1 575 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100726 se základem daně 1 500 Kč, daní 21% ve výši 315 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100727 se základem daně 1 000 Kč, daní 21% ve výši 210 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100728 se základem daně 750 Kč, daní 21% ve výši 157 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100729 se základem daně 2 500 Kč, daní 21% ve výši 525 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100730 se základem daně 1 500 Kč, daní 21% ve výši 315 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100731 se základem daně 5 000 Kč, daní 21% ve výši 1 050 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - fakturu číslo 141100732 se základem daně 3 000 Kč, daní 21% ve výši 630 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, celkem tedy faktury se základem daně ve výši 77 250 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 16 222 Kč, ačkoli věděl, že společnosti I. D. s. r. o. a P. CZ s. r. o. sice zahrnuly uvedené daňové doklady do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty v příslušném zdaňovacím období, ale daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014 neuhradily, a neoprávněně tak nechal uplatnit odpočet na dani z přidané hodnoty v celkové výši 309 425 Kč, takže místo daně z přidané hodnoty ve výši 98 564 Kč, kterou měla společnost ILTON, s.r.o., zaplatit, nechal uplatnit nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 210 861 Kč, který však nebyl správcem daně vyplacen.

2. Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 9 To 84/2021-287, a za přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 1. 2022, č. j. 3 T 65/2021-199, jenž nabyl právní moci dne 26. 7. 2022, uložil nalézací soud dovolateli podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody na 3 (tři) roky a 6 (šest) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud obviněného pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku dále obviněnému uložil peněžitý trest ve výměře 200 (dvě stě) denních sazeb po 1 000 Kč, celkem tedy 200 000 Kč. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku, jakož i osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci, a to na dobu 7 (sedmi) let. Současně podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 1. 2022, č. j. 3 T 65/2021-199, a výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, č. j. 9 To 84/2021-287, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit v penězích škodu trestným činem způsobenou, a to poškozeným: N., a. s., částku 62 787 EUR, M. C., s. r. o., částku 1 906 610, 89 Kč společně s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 8. 2015 do zaplacení, C. M., s. r. o., částku 9 438 Kč.

4. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti M. C., s. r. o., a C. M., s. r. o., odkázány se zbytky svých uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 19. 9. 2022, sp. zn. 9 T 6/2021, podal obviněný odvolání směřované do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem dne 2. 3. 2023, sp. zn. 4 To 59/2022, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a přečinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že (doslovně): I. jako jediná osoba skutečně jednající za společnost ILTON, s.r.o., IČ 24271748, se sídlem Praha 2 - Nové Město, Vyšehradská 1349/2, a jako jediná osoba tuto společnost ovládající coby jediný statutární orgán - ředitel jediného společníka společnosti ILTON TRADE LTD., se sídlem 6 Bexley Square, Salford, Manchester M3 6BZ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo: 8593905, ač věděl, že společnost ILTON, s.r.o., je k datu 31. 3. 2014 v úpadku ve formě platební neschopnosti, když závazky po splatnosti začaly být vykazovány od prosince 2013 a od ledna 2014 (se splatností v únoru) zastavil povinné platby vůči Finančnímu úřadu, České správě sociálního zabezpečení a Všeobecné zdravotní pojišťovně, nejméně v období od 27. 8. 2014 do 17. 9. 2015 ve Strakonicích a jinde osobně či prostřednictvím jím pověřených osob z řad zaměstnanců společnosti ILTON, s.r.o., objednával a odebíral zboží a služby, které se zavazoval ve stanovených lhůtách splatnosti uhradit, ačkoliv si byl vědom platební neschopnosti společnosti ILTON, s.r.o., a toho, že společnost nebude schopna sjednaným závazkům dostát, přičemž dodavatelům při uzavírání smluv, při objednávkách, při odebírání zboží a služeb tuto skutečnost zatajil, a takto objednal či nechal objednat, resp. odebral či nechal odebrat jménem společnosti ILTON, s.r.o., zboží a služby od dodavatelů: 1. u Z. O. D. N., které na základě Nájemní smlouvy uzavřené dne 30. 4. 2013 na dobu do 31. 12. 2014 pronajímalo společnosti ILTON, s.r.o., nemovitosti v k. ú. XY jako skladové a obchodní prostory s tím, že měsíční nájemné bylo stanoveno ve výši 40 000 Kč + DPH 8.400 Kč, obžalovaný uzavřel dne 10. 12. 2014 s pronajímatelem Dohodu o uznání a úhradě dluhu, v níž dlužník ILTON, s.r.o., uznal dluh na nájemném ve výši 505 500 Kč a zavázal se uhradit tento dluh do konce roku 2015 v pravidelných měsíčních splátkách a současně se zavázal řádně platit smluvní nájemné i pro období od 1. 1. 2015, k čemuž byly poté vystaveny faktury: - číslo 1504 na částku 48 400 Kč, ze dne 2. 2. 2015, splatná 16. 2. 2015, za nájemné za měsíc leden 2015, ze které po době splatnosti uhradil 15.500 Kč a neuhrazená částka tak činí 32 900 Kč, - číslo 1506 na částku 48 400 Kč, ze dne 5. 3. 2015, splatná 19. 3. 2015, za nájemné za měsíc únor 2015, ze které po době splatnosti uhradil 38.400 Kč a neuhrazená částka tak činí 10 000 Kč, - číslo 1509 na částku 48 400 Kč, ze dne 1. 4. 2015, splatná 15. 4. 2015, za nájemné za měsíc březen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1511 na částku 48 400 Kč, ze dne 4. 5. 2015, splatná 18. 5. 2015, za nájemné za měsíc duben 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1513 na částku 48 400 Kč, ze dne 4. 6. 2015, splatná 18. 6. 2015, za nájemné za měsíc květen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1514 na částku 48 400 Kč, ze dne 10. 7. 2015, splatná 24. 7. 2015, za nájemné za měsíc červen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1516 na částku 48 400 Kč, ze dne 4. 8. 2015, splatná 18. 8. 2015, za nájemné za měsíc červenec 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - číslo 1518 na částku 48 400 Kč, ze dne 3. 9. 2015, splatná 17. 9. 2015, za nájemné za měsíc srpen 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, čímž Z. O. D. N. způsobil škodu ve výši 387 200 Kč, na níž bylo po době splatnosti uhrazeno 42 900 Kč, a neuhrazená tak zůstala částka 344 300 Kč, 2. u společnosti N., a.s., obžalovaný uzavřel dne 11. 3. 2014 rámcovou smlouvu o dílo na zpracování a dodání letáků, na základě které pro společnost ILTON, s.r.o.: - dne 27. 8. 2014 objednal zboží, které bylo po dodání vyúčtováno fakturou číslo 1142202340 ze dne 11. 9. 2014 na částku 14 001 EUR (v přepočtu 386 917,60 Kč), se splatností 25. 9. 2014, ze které uhradil pouze 1 451 EUR (v přepočtu 40.098,38 Kč) a neuhrazená částka tak činí 12.550 EUR (v přepočtu 346 819,25 Kč), - dne 8. 10. 2014 objednal zboží, které bylo po dodání vyúčtováno fakturou číslo 1142202702 ze dne 20. 10. 2014 na částku 14.001 EUR (v přepočtu 385.937,56 Kč), se splatností 3. 11. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - dne 22. 10. 2014 objednal zboží, které bylo po dodání vyúčtováno fakturou číslo 1142202881ze dne 4. 11. 2014 na částku 11.765 EUR (v přepočtu 326.949,35 Kč), se splatností 18. 11. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - dne 6. 11. 2014 objednal zboží, které bylo po dodání vyúčtováno fakturou číslo 1142203008 ze dne 19. 11. 2014 na částku 12.235,60 EUR (v přepočtu 338 681,40 Kč), se splatností 3. 12. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, - dne 19. 11. 2014 objednal zboží, které bylo po dodání vyúčtováno fakturou číslo 1142203112 ze dne 3. 12. 2014 na částku 12.235,60 EUR (v přepočtu 338 008,45 Kč), se splatností 17. 12. 2014, ze které nebylo uhrazeno ničeho, čímž společnosti N., a.s., způsobil škodu ve výši 1 736 396 Kč (62 787,20 EUR), 3. u společnosti C. M., s.r.o., která v období od listopadu 2014 do ledna 2015 dodala prostřednictvím internetového obchodu na webových stránkách XY společnosti ILTON, s.r.o., služby spočívající v „dodání paušálního účtu s tarifem do 100 000 kontaktů pro rozeslání email kampaní“, které bylo vyúčtováno fakturou číslo 91150035 ze dne 1. 2. 2015 na částku 9 438 Kč, splatnou dne 16. 2. 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, čímž společnosti C. M., s.r.o., způsobil škodu ve výši 9 438 Kč, 4. u společnosti M. C., s.r.o., která na základě objednávky obžalovaného ze dne 26. 6. 2015 dodala společnosti ILTON, s.r.o., reklamní plnění, které bylo vyúčtováno fakturou číslo FV515/00257 ze dne 3. 8. 2015 na částku 1 906 610,89 Kč, splatnou dne 17. 8. 2015, ze které nebylo uhrazeno ničeho, čímž společnosti M. C., s.r.o., způsobil škodu ve výši 1 906 610, 89 Kč, 5. u společnosti P. C. S., s.r.o., obžalovaný objednal pro společnost ILTON, s.r.o., tisk a dodání reklamních letáků, k čemuž byly po dodání zboží vystaveny faktury: - číslo 232014 ze dne 3. 10. 2014 na částku 409 160 Kč, splatná dne 17. 10. 2014, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, - číslo 332014 ze dne 3. 11. 2014 na částku 327 962 Kč, splatná dne 22. 11. 2014, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, - číslo 452014 ze dne 10. 11. 2014 na částku 378 071 Kč, splatná dne 10. 12. 2014, která byla po době splatnosti postupně uhrazena, - číslo 442014 ze dne 1. 12. 2014 na částku 376 982 Kč, splatná dne 23. 12. 2014, ze které bylo do splatnosti uhrazeno celkem 81.000 Kč a po době splatnosti bylo postupně uhrazeno celkem 317.982 Kč a je u ní tak evidován přeplatek ve výši 22 000 Kč, - číslo 462014 ze dne 8. 12. 2014 na částku 479 160 Kč, splatná dne 7. 1. 2015, ze které bylo po době splatnosti postupně uhrazeno celkem 169 660 Kč a neuhrazená částka tak činí 309.500 Kč, - číslo 12015 ze dne 2. 1. 2015 na částku 379 160 Kč, splatná dne 20. 1. 2015, ze které bylo do splatnosti uhrazeno celkem 257 000 Kč a po době splatnosti bylo postupně uhrazeno celkem 136.160 Kč, a je u ní tak evidován přeplatek ve výši 14 000 Kč, - číslo 22015 ze dne 5. 1. 2015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 4. 2. 2015, ze které nebylo ničeho uhrazeno, - číslo 32015 ze dne 19. 1. 2015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 18. 2. 2015, ze které nebylo ničeho uhrazeno, - číslo 42015 ze dne 5. 1. 2015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 7. 1. 2015, ze které bylo po době splatnosti uhrazeno pouze 15 000 Kč a neuhrazená částka tak činí 464.160 Kč, - číslo 62015 ze dne 16. 2. 2015 na částku 379 160 Kč, splatná dne 18. 3. 2015, ze které nebylo ničeho uhrazeno, - číslo 112015 ze dne 2. 3. 2015 na částku 479 160 Kč, splatná dne 1. 4. 2015, ze které bylo do splatnosti uhrazeno celkem 206.160 Kč a po době splatnosti bylo postupně uhrazeno celkem 323.000 Kč, a je u ní tak evidován přeplatek ve výši 50 000 Kč, čímž společnosti P. C. S., s.r.o., způsobil škodu ve výši 4 102 135 Kč, na kterou bylo po době splatnosti zaplaceno celkem 2 076 995 Kč, a neuhrazena tak zůstává částka 2 025 140 Kč, přičemž tímto jednáním obžalovaný způsobil shora uvedeným poškozeným celkovou škodu ve výši 8 141 779,89 Kč, na jejíž náhradu bylo po době splatnosti zaplaceno celkem 2 119 895 Kč, neuhrazená tak zůstala částka 6 021 884,89 Kč, tedy jiného obohatil tím, že zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu, II. jako jediná osoba skutečně jednající za společnosti ILTON, s.r.o., IČ 24271748, se sídlem Vyšehradská 1349/2, 128 00 Praha 2 - Nové Město, ILTON TRADING, s.r.o., IČ 02039893, se sídlem Vyšehradská 1349/2, 128 00 Praha 2 - Nové Město, a P. C., s.r.o., a současně jako jediná osoba tyto společnosti ovládající jako jediný statutární orgán jediného společníka těchto společností společnosti ILTON TRADE LTD, se sídlem 6 Bexley Square, Salford, Manchester, M3 6BZ, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo: 8593905, která byla zároveň i jediným společníkem společnosti I. D., s.r.o., nechal podat dne 29. 12. 2014 správci daně Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 2, za společnost ILTON, s.r.o., přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad roku 2014, ve kterém nechal uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z faktur přijatých od dodavatele I. D., s.r.o.: - číslo 141100700 se základem daně 552 300 Kč, daní 21% ve výši 115 983 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 27. 10. 2014, - číslo 141100701 se základem daně 117 000 Kč, daní 21% ve výši 24 570 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 29. 10. 2014, - číslo 141100705 se základem daně 28 700 Kč, daní 21% ve výši 6 027 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 3. 11. 2014, - číslo 141100709 se základem daně 184 300 Kč, daní 21% ve výši 38 703 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 5. 11. 2014, - číslo 141100711 se základem daně 90 200 Kč, daní 21% ve výši 18 942 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 6. 11. 2014, - číslo 141100713 se základem daně 24 000 Kč, daní 21% ve výši 5 040 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 7. 11. 2014, - číslo 141100715 se základem daně 77 600 Kč, daní 21% ve výši 16 296 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100745 se základem daně 38 660 Kč, daní 21% ve výši 8 118 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 13. 11. 2014, - číslo 141100747 se základem daně 54 700 Kč, daní 21% ve výši 11 487 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 18. 11. 2014, - číslo 141100751 se základem daně 51 000 Kč, daní 21% ve výši 10 710 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 19. 11. 2014, - číslo 141100752 se základem daně 52 200 Kč, daní 21% ve výši 10 962 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 20. 11. 2014, - číslo 141100761 se základem daně 43 550 Kč, daní 21% ve výši 9 145,50 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 24. 11. 2014, - číslo 141100765 se základem daně 85 000 Kč, daní 21% ve výši 17 220 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 27. 11. 2014, celkem tedy faktury se základem daně ve výši 1 396 210 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 293.203,50 Kč, a z faktur přijatých od dodavatele P. C., s.r.o.: - číslo 141100717 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100718 se základem daně 7 500 Kč, daní 21% ve výši 1 575 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100719 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100720 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100721 se základem daně 8 500 Kč, daní 21% ve výši 1 785 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100722 se základem daně 3 000 Kč, daní 21% ve výši 630 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100723 se základem daně 2 500 Kč, daní 21% ve výši 525 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100724 se základem daně 7 500 Kč, daní 21% ve výši 1 575 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100725 se základem daně 7 500 Kč, daní 21% ve výši 1 575 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100726 se základem daně 1 500 Kč, daní 21% ve výši 315 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100727 se základem daně 1 000 Kč, daní 21% ve výši 210 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100728 se základem daně 750 Kč, daní 21% ve výši 157 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100729 se základem daně 2 500 Kč, daní 21% ve výši 525 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100730 se základem daně 1 500 Kč, daní 21% ve výši 315 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100731 se základem daně 5 000 Kč, daní 21% ve výši 1 050 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, - číslo 141100732 se základem daně 3 000 Kč, daní 21% ve výši 630 Kč a datem uskutečnění zdanitelného plnění 10. 11. 2014, celkem tedy faktury se základem daně ve výši 77 250 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 16 222 Kč, ačkoli věděl, že společnosti I. D., s.r.o., a P. C., s.r.o., sice zahrnuly uvedené daňové doklady do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty v příslušném zdaňovacím období, ale daň z přidané hodnoty za zdaňovací období listopad 2014 neuhradily, a neoprávněně tak nechal v rozporu s ust. § 72 odst. 1 ZDPH uplatnit odpočet na dani z přidané hodnoty v celkové výši 309 425 Kč, takže místo daně z přidané hodnoty ve výši 98 564 Kč, kterou měla společnost ILTON, s.r.o., zaplatit, nechal uplatnit nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 210 861 Kč, který však nebyl správcem daně vyplacen, tedy dopustil se jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani ve větším rozsahu, jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k jeho dokonání nedošlo.

6. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 T 9/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, a za přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 3 T 65/2021, jenž nabyl právní moci dne 26. 7. 2022, byl obviněnému odvolacím soudem uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 (tři) roky a 6 (šest) měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dovolatele pro výkon trestu zařadil do věznice ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku, jakož i osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci, a to na dobu 7 (sedmi) let. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku odvolací soud zrušil výroky o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 T 9/2020, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 9 To 84/2021, a z rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 3 T 65/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

7. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost zaplatit v penězích škodu trestným činem způsobenou, a to poškozeným: – společnosti N., a. s., částku 62 787 EUR, – společnosti M. C., s. r. o., částku 1 906 610, 89 Kč, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 18. 8. 2015 do zaplacení, – společnosti C. M., s. r. o., částku 9 438 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené společnosti M. C., s. r. o., a C. M., s. r. o., odkázány se zbytkem uplatněných nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 3. 2023, sp. zn. 4 To 59/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Tedy z toho důvodu, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedené navrhované důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a že mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř].

9. Nesprávné právní posouzení věci vyvozuje obviněný z nesprávného výkladu a aplikace § 209 odst. 1 tr. zákoníku ohledně znaku „zamlčení podstatných skutečností“, v důsledku čehož odvolací soud učinil skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. nemají v provedených důkazech oporu. Odkazuje v tomto směru na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, konkrétně bod 19 tohoto rozhodnutí, když poukazuje i na skutečnost, že podle odvolacího soudu by se o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku za splnění všech zákonných podmínek jednalo i v případě, že by pachatel seznámil poškozené se svou finanční situací, avšak utvrzoval je v tom, že splní budoucí závazek. Podle dovolatele by se ovšem v tomto případě nejednalo o zamlčení podstatné skutečnosti, ale o uvedení v omyl. Zdůrazňuje, že zamlčení podstatné skutečnosti je sice objektivní stránkou trestného činu podvodu, nicméně jedná se o kategorii či znak mající nutně návaznost na vědomí poškozeného o tom, zda určitá skutečnost je pro něj podstatná či nikoliv, tedy na jeho zpětném subjektivním hodnocení významu té které (zamlčené) skutečnosti pro jeho minulé rozhodování. Má za to, že není pochyb o tom, že určitá skutečnost může být pro někoho z hlediska jeho rozhodování podstatná a pro někoho zcela nepodstatná. Zmíněný znak tak nelze vykládat bez zjištění postoje relevantních osob působících v rámci poškozených obchodních společností N., a. s., C. M., s. r. o., a M. C., s. r. o. Tato zjištění jak odvolací soud, tak i soud prvního stupně žádným způsobem neučinily, když znak „zamlčení podstatné skutečnosti“ považovaly za naplněný již tím, že bylo zjištěno, že neinformoval věřitele o stavu úpadku společnosti ILTON, s. r. o., a tento úpadek sám o sobě tedy považovaly bez dalšího za onu skutečnost podstatnou. Opětovně akcentuje, že „podstatnost“ je vždy nutno posuzovat individuálně ve vztahu k tomu kterému konkrétnímu poškozenému, stejně jako je tomu u znaku „uvedení v omyl“.

10. Dovolatel tak považuje výslechy svědků V., K., V. či P., ev. jakýchkoliv dalších osob za zásadní, ovšem soudy je označily za nadbytečné. Namítá, že zamlčení podstatné skutečnosti nemůže být prokázáno tím, že je zjevné, jakým způsobem společnost ILTON s.r.o. fungovala. To považuje za zcela jinou kategorii, nemající se zamlčením podstatných skutečností nic společného, ani je nijak neprokazující. Stejně tak skutečnost, že tuto společnost ovládal on, nikoliv svědek K. Nesouhlasí ani s tvrzením soudu druhého stupně, který založil závěr o nadbytečnosti výslechů těchto svědků na tom, že na výslechu uvedených svědků netrval. Připouští, že je to pravda, nicméně tím nemůže být „omluvena“ či nahrazena absence dokazování objektivního znaku skutkové podstaty, či jeho prokázání presumováno. Není totiž jeho povinností trvat na výsleších svědků, jejichž výslechem má být cokoliv prokázáno, pokud není jeho povinností toto prokazovat, když je to povinností orgánů činných v trestním řízení. A pokud tak nečiní, dovozovat z toho snad, že nemá nic proti učiněným skutkovým zjištěním. Naopak se domnívá, že je povinností soudu mu vinu prokázat, nikoliv si toto prokazování usnadňovat argumentací, že když na výsleších svědků netrval, jsou tím relevantní skutečnosti prokázány. Ve vztahu k absenci důkazního podložení závěru o zamlčení podstatné skutečnosti rovněž uvádí, že tato má dále za následek absenci prokázání příčinné souvislosti mezi zamlčením této podstatné skutečnosti a majetkovou dispozicí poškozených. Pokud není prokázána příčina, nemůže tato „příčina“ být považována za původ následku, tedy majetkové dispozice poškozených. I v tomto směru je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu, resp. jeho skutkové zjištění, v rozporu s obsahem provedených důkazů. Pokud jde o zamlčení podstatných skutečností týkajících se bodu I.1 napadeného rozsudku (svědek Š.) došlo ze strany soudů obou stupňů k zásadní dezinterpretaci obsahu svědecké výpovědi, když tento výslech nebyl ze strany ani jednoho soudu nijak relevantně hodnocen. Soud druhého stupně toliko odkázal na hodnocení výpovědi tohoto svědka soudem prvního stupně, ovšem ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně žádné hodnocení této výpovědi neobsahuje. Poukazuje současně na hodnocení výpovědi Š. pouze co do prokázání skutečnosti, že on, tedy obviněný, ovládal společnost ILTON s.r.o. Soud nijak nehodnotil skutečnost, že svědek Š. o dluzích věděl, a to i u předchozích společností obviněného. Přesto byl nájem ze strany pronajímatele prodlužován či obnovován.

11. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů se nezabývaly okolnostmi nájmu, konkrétně tím, proč Z. O. D. N. souhlasila s opakovanou změnou nájemce, když ti neplatili nájem a nájemní smlouvu vypovědělo až 1. 10. 2015, když o výpovědi se na kooperační radě hovořilo již v únoru 2015, ale nájem byl vypovězen až 1. 10. 2015, a okamžitě uzavřela smlouvu s jinou společností, i přes dluhy, které měl obviněný mít. Z toho dovolatel dovozuje, že Z. O. D. N. nebylo nijak uváděno v omyl a že ani jakékoliv zamlčování údajného úpadku nebylo relevantní, pokud Z. O. D. N. i přes stávající dluhy obviněného jeho firmám prostory pronajímalo. Změny v osobách nájemců nemají na naplnění skutkové podstaty vliv. Odvolací soud se podle obviněného jednak ve vztahu k Z. O. D. N., ale i ve vztahu k firmě P. C. S., s. r. o., dopustil nesprávného právního posouzení rovněž tím, že nesprávně vyložil § 209 odst. 1 tr. zákoníku v tom směru, zda a jaký je z hlediska skutkové podstaty ve vztahu k věřiteli rozdíl mezi platební neschopností dle insolvenčního zákona a dlouhodobým neplněním závazků, o kterém věřitel ví. Otázka zní tak, zda má případná zamlčená platební neschopnost z hlediska skutkové podstaty, tj. zamlčená podstatná skutečnost, nějakou relevanci v případě, že dlužníkem nejsou dlouhodobě plněny závazky, nebo jsou plněny jen částečně a po splatnosti, o čemž věřitel dlouhodobě ví, nebo to může snadno zjistit. Pokud tomu tak je, jako tomu bylo v případě Z. O. D. N., je to okolnost dostatečná pro vyloučení omylu na straně poškozeného, stejně tak jako vyloučení relevance zamlčení podstatné skutečnosti, a tedy následně i pro vyloučení vzniku škody.

12. Současně k otázce zamlčení podstatné skutečnosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1047/2013, podle něhož v řízení musí být prokázáno, že musí být zjištěn postoj poškozeného k úpadku pachatele, tedy zda by při znalosti zamlčených skutečností transakci neprovedl či nikoliv. Uvádí, že „toto zjištění nebylo v předmětném řízení ani učiněno, protože nebylo ani činěno, ovšem není ani součástí skutkové věty popisující mé jednání, což musí být předpokladem pro naplnění znaků skutkové podstaty, tj. uznání mně vinným.“. Konstatuje, že pokud odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že existence úpadku společnosti ILTON, s. r. o., o kterém měl vědět, avšak zatajil jej, je onou podstatnou skutečností, kterou zamlčel, je v tomto naplněn též dovolací důvod podle § 265b písm. g) tr. ř., neboť právě s ohledem na absenci výslechu svědků z řad poškozených společností se jedná o skutkové zjištění v rozporu s provedeným dokazováním.

13. Obviněný dále rozebírá bod I. 4. napadeného rozsudku, týkající se společnosti M. C., s. r. o., přičemž namítá, že soudy část provedených důkazů nehodnotily a nevyvodily z nich relevantní závěry, ač to bylo pro posouzení věci potřeba. Odkaz odvolacího soudu na závěry soudu nalézacího považuje za nesprávný, neboť odůvodnění obsahuje nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů, zejména objednávky společnosti ILTON, s. r. o., v tom směru, že je závazná, což logikou soudu prvního stupně vylučuje relevanci veškeré jeho další argumentace a provedených důkazů. Soudy tedy odmítly jeho argumentaci ohledně zálohové faktury s odkazem na objednávku, což však považuje obviněný za nedostatečné zdůvodnění, když fakticky paušálně obecně odmítly část důkazního materiálu, kdy však závaznost objednávky nijak nevylučuje relevanci zálohové faktury, která tak měla být brána na zřetel. Zálohová faktura je zásadní pro otázku naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu.

14. Pokud byla argumentem soudů obou stupňů závaznost objednávky a smluvních podmínek, tak dovolatel akcentuje, že tato závaznost musí platit oboustranně. Jestliže tedy poškozená společnost M. C., s. r. o., na svoji ochranu použila ustanovení smluvních podmínek umožňující jí vystavení zálohové faktury, pak měla právo čekat s plněním až na její zaplacení, nikoliv reklamní kampaň spustit bez ohledu na požadovanou zálohu, a po nezaplacení ze strany společnosti ILTON, s. r. o., měla toto považovat za její podvodné jednání. Obviněný má za to, že pokud by poškozená čekala na zaplacení zálohové faktury, tak by sice nemohla splnit objednávku, ale nesplnila by ji po právu, neboť měla právo čekat na úhradu zálohy. Nechtěla-li na úhradu zálohy čekat, neměla a nemusela zálohovou fakturu vystavovat. Pokud ji vystavila, měla čekat na její zaplacení. I přesto soudy obou stupňů relevantní důkazy zcela ignorovaly, nevyložily smluvní podmínky v jejich celistvosti a všech souvislostech, pouze z nich vytrhly jednu část týkající se závaznosti vůči ILTON, s. r. o., a jejích povinností, aniž by zohlednily závaznost vůči M. C., s. r. o., a jejích povinností. Vyslovuje přesvědčení, že předmětná zálohová faktura byla v podstatě odkládací podmínkou povinností poškozené. Nezpochybňuje, že objednávka byla závazná, nicméně protože plnění smlouvy bylo vázáno na zaplacení zálohy vyúčtované zálohovou fakturou, nemohl se dopustit podvodu a způsobit této poškozené společnosti škodu vyplývající z faktury č. F 515/00257, která byla vystavena následně bez ohledu na nezaplacení zálohové faktury. Dovolatel tak má za to, že poškozená nemohla být žádným způsobem uvedena v omyl, ani jí nemohlo být nic trestněprávně relevantně zatajeno, neboť musela vědět a samozřejmě věděla, že nemá zaplacenou zálohu a neměla tak povinnost plnit. Poukazuje dále na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010. Má za to, že poškozená M. C., s. r. o., si počínala zcela lehkomyslně, když navzdory vystavené, avšak nezaplacené zálohové faktuře plnila, ač k tomu nebyla povinna. Nedbala tak ochrany svých práv a tato její nedbalost či neopatrnost nemůže být „sanována“ jeho trestní odpovědností. Pokud odvolací soud nevyložil § 209 odst. 1 tr. zákoníku tímto způsobem, v souladu se zásadou ultima ratio a restriktivním způsobem, dopustil se dalšího nesprávného právního posouzení věci.

15. Obviněný se dále domnívá, že s ohledem na zálohovou fakturu nemůže obstát minimálně závěr o výši způsobené škody a příčinné souvislosti mezi zamlčením podstatné skutečnosti a způsobenou škodou. Důvod je ten, že zálohová faktura byla splatná 15. 7. 2015 a konečná faktura na částku 1 906 610,89 Kč vystavena až 3.8.2015 za období od 1. 7. do 31. 7. 2015. Z tohoto hlediska by za případnou škodu mohlo být považováno pouze neuhrazení části konečné faktury za plnění uskutečněné pouze do 15. 7. 2015, tedy do splatnosti zálohové faktury. Nejpozději 16. 7. 2015 si měla poškozená zjistit, že zálohová faktura není uhrazena, a tudíž nemohla spoléhat na její úhradu ve splatnosti, a nejpozději tohoto dne měla a mohla zastavit poskytování svého plnění. Pokud i přesto plnila, nelze škodu za 2. část měsíce červenec 2015 považovat za jsoucí v příčinné souvislosti s jeho jednáním a zamlčení jakékoliv podstatné okolnosti se stalo irelevantní. Na zálohovou fakturu tak lze hledět i jako na jakýsi druh „zajištění“ věřitele proti škodě, která by mu mohla být dlužníkem způsobena, které však poškozená ke své vlastní škodě nevyužila. Tím, že odvolací soud zálohovou fakturu jako důkaz odmítl, ačkoliv byla navržena a provedena, je v důsledku toho i zjištění či posouzení výše škody způsobené poškozené M. C., s. r. o., neúplné a tudíž nesprávné. V této souvislosti dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 a dovozuje, že pokud poškozená M. C., s. r. o., vystavila zálohovou fakturu a navíc věděla, že nemá tuto uhrazenou, a přesto plnila, je existence jakýchkoliv zamlčených podstatných skutečností irelevantní, neboť poškozená nebyla dostatečně obezřetná při hájení svých zájmů, když byla jednoznačně oprávněna plnění odepřít.

16. Další pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatel v tom, že tento dospěl k závěru o jeho úmyslu uvést poškozené v omyl na základě znaleckého posudku Ing. Zdražila, neboť tento je důkazem procesně nepoužitelným. Závěr odvolacího soudu o úpadku společnosti ILTON, s. r. o., je nesprávný i proto, že tento odmítl jako důkaz provést posudek znalecké kanceláře Expert Group, s. r. o., který měl zpochybnit závěry znalce Ing Zdražila. Dovolatel tvrdí, že již v řízení před soudem prvního stupně namítal podjatost Ing. Zdražila, který reagoval na jeho výtky po podání znaleckého posudku v rámci vyjádření ze dne 27. 4. 2022 tak, že jeho obhájce jej „obvinil“ z křivého obvinění a z podání nepravdivého znaleckého posudku. Z tohoto dovozuje podjatost uvedeného znalce. Přesto soudy nižších stupňů námitku podjatosti znalce nevyhodnotily jako důvodnou, v důsledku čehož rozhodovaly na základě procesně nepoužitelného důkazu.

17. Argumenty odvolacího soudu ohledně důvodů neprovedení posudku znalecké kanceláře Expert Group, s.r.o. jako důkazního prostředku považuje za nesprávné a nezákonné. Skutečnost, kdo je zadavatelem znaleckého posudku, považuje za zcela irelevantní a jako taková nemůže být důvodem pro odmítnutí provést jej jako důkaz. Stejně irelevantní je argument, že JUDr. Peták nebyl nikdy nahlížet do spisu, neboť spis znal od jeho druhého obhájce. Dále podotýká, že odvolací soud odmítl uvedený znalecký posudek jako důkaz provést s argumentem, že zadaná otázka obsahově odpovídá reviznímu znaleckému posudku, k jehož podání však není znalecká kancelář oprávněna, přičemž jde o pouhou kritiku znaleckého posudku Ing. Zdražila bez jakýchkoliv podkladů a znalosti spisového materiálu. Podle obviněného, pokud odvolací soud odmítl znalecký posudek provést jako posudek s tím, že nemá žádnou vypovídací hodnotu, měl povinnost jej provést minimálně jako listinný důkaz, kdy tento by minimálně měl u soudu vzbudit pochybnosti o správnosti hodnocení a závěrů posudku Ing. Zdražila ze strany soudu prvního stupně. Akcentuje, že soudy jsou totiž v každém případě oprávněny a povinny přezkoumávat znalecké posudky z hlediska jejich zákonnosti, z hlediska existence potřebné a nutné odbornosti na straně znalce a právních předpokladů a hodnocení, na kterých znalec své závěry postavil. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že Ing. Zdražil není znalcem v odvětví účetnictví, a přesto se vyjadřoval k otázce data úpadku. Stran deklarované platební neschopnosti společnosti ILTON, s. r. o., poukazuje obviněný na to, že znalec vychází z knihy závazků, kterou společnost přiložila ke svému dlužnickému insolvenčnímu návrhu. Poukazuje na skutečnost, že znalec učinil kategorický závěr o předlužení společnosti ILTON, s. r. o., na základě podkladů, kterým ovšem sám nevěří, ale vychází z toho, že pokud to oni sami řekli, tak to považuje za nesporné, když ale nic jiného k dispozici nemá. Tento závěr znalce považuje obviněný za rozporuplný a soudům vytýká, že nedospěly k závěru o nedostatečnosti předloženého znaleckého posudku. Tvrdí, že soudy musí vědět, jaké údaje jsou z hlediska insolvenčního zákona relevantní pro posouzení úpadku společnosti ve formě platební neschopnosti, a musí být schopny z tohoto hlediska posoudit úplnost znaleckého posudku, a to i bez eventuálního revizního posudku, což ovšem soudy neučinily. Tvrzení znalce o existenci úpadku v ekonomickém slova smyslu nemá podle názoru dovolatele jakoukoliv oporu v zákoně, když úpadek lze posuzovat pouze podle kritérií stanovených v insolvenčním zákoně. Zjištění existence údajného úpadku společnosti ILTON, s. r. o., považuje v rozporu ještě s dalším zásadním důkazem, konkrétně dřívějším usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 886/2021-329, podle kterého „pokud tedy jmenovaná obchodní společnost, za niž jednal obviněný, takové platby oprávněným příjemcům neodvedla, bylo možné ji považovat za dlužníka, avšak nikoli takového, který by se nacházel v úpadku [srov. § 3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů]. Obchodní společnost ILTON, s. r. o., tak v rozhodném období, po které obviněný jako osoba disponující mocí rozhodovat o úhradách jejím jménem, měla dostatek finančních prostředků a obviněným tvrzený opak byl v trestním řízení vyvrácen.“. Dovolatel tedy uvádí, že v rámci tohoto řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 9/2020 soudy dospěly k závěru, že společnosti ILTON, s. r. o., nebyla v úpadku, což vyústilo právě v právní kvalifikaci jeho jednání v této citované věci podle § 241 tr. zákoníku. Namítá, že odvolací soud tento logický rozpor zcela ignoroval, ač spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 8 T 9/2020, byl k předmětnému spisu připojen a citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ve spisu založen.

18. Obviněný má rovněž za to, že odvolací soud se dále dopustil nesprávného výkladu § 209 odst. 1 tr. zákoníku ohledně existence kritérií odlišujících dokonání trestného činu od pouhé náhrady jím způsobené škody, což se týká především bodu I.4 napadeného rozsudku, částečně též bodu I.

1. Domnívá se, že splatnost závazků nemůže být kritériem oddělujícím dokonání trestného činu od již pouhé náhrady škody. Rozlišovacím kritériem může být např. úmysl jakožto subjektivní stránka, nebo omyl či zamlčení podstatných skutečností jakožto objektivní stránka, které jsou příčinou majetkové dispozice poškozeného, nikoliv však splatnost, která je pouhou vlastností závazku a nastává plynutím času, tj. dosažením určitého data, nikoliv v důsledku úmyslného podvodného jednání pachatele. Pokud soudy obou stupňů vycházely z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1314/2003, učinily tak nesprávně. V tomto případě se jednalo o řízení, kde pachatel nejprve peníze od poškozených vylákal, tj. reálně je získal do dispozice, aby je pak ve splatnosti nevrátil. Zde však jde o jiný případ, kdy společnost ILTON, s. r. o., včas nezaplatila za objednané služby. Mezi zaplacením před a po splatnosti přitom nebyl z hlediska úmyslu či zamlčení podstatných skutečností prokázán žádný rozdíl. Úhradou faktur po splatnosti došlo pouze k prodlení s platbou závazku, kdy ale došlo k jeho úhradě, byť částečné. Pokud se tak stalo v krátké době po splatnosti, tak jako v předmětném případě, nemůže se pouze z tohoto důvodu jednat o součást skutkového děje trestného činu podvodu s povahou pouhé náhrady škody. Obviněný považuje za příčinu vzniku škody podvodný úmysl a zamlčení podstatných skutečností ve spojení s majetkovou dispozicí, nikoliv okamžik splatnosti závazku. Pokud by i měl být ohledně bodů I.1 a 1.5 uznán vinným, mohlo by se tak stát jen ohledně závazků, které společnost ILTON, s. r. o., neuhradila vůbec.

19. Rovněž stran přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, považuje rozhodná skutková zjištění v rozporu s provedenými důkazy, které odvolací soud (ale též soud I stupně) dezinterpretoval v jeho neprospěch. Odvolací soud se dle jeho názoru nesprávně vypořádal s tím, kdo daňové přiznání podával. Za pouhou spekulaci považuje vyvození jeho trestní odpovědnosti z ovládání 3 společností jeho osobou, tedy jediného nepřímého důkazu, kterým nemůže být jeho odpovědnost za podání daňového přiznání prokázána. Naopak, tento závěr je v příkrém rozporu právě s výpovědí svědkyně K. a především s jiným závěrem soudu prvního stupně ohledně úlohy svědka H., když v tomto směru odkazuje na usnesení tohoto soudu ze dne 19. 9. 2022, č. j. 9 T 6/2021-2346, kterým byla část věci vrácena státnímu zástupci k došetření. Akcentuje, že daňová přiznání neřešil a neměl je na starosti, žádné pokyny ohledně nich nevydával, řešil je svědek H. Z uvedeného vyvozuje zřejmý rozpor mezi napadeným rozsudkem a citovaným usnesením soudu prvního stupně, podle kterého svědek H. nebyl osobou ovládanou obviněným, ale mohl být spolupachatelem, což bylo důvodem vrácení části jednání k došetření státnímu zástupci.

20. Obviněný napadá i výrok o trestu. Považuje za nezákonné uložení trestu zákazu činnosti spočívající mj. v zákazu výkonu „funkce osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci“. Tento trest představuje takový druh trestu, který trestní zákoník nepřipouští. Takovýto zákaz činnosti nelze pro rozpor se zákonem uložit, neboť se nejedná ani ozaměstnání, ani povolání nebo funkci, ani k zastupování na základě plné moci není potřeba zvláštní povolení a ani tento „výkon“ neupravuje žádný právní předpis. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 106/2009, vydaný sice za platnosti starého trestního zákona, kdy však znění § 73 odst. 3 tr. zákoníku je totožné. Nelze tedy paušálně zakázat zastupovat veškeré právnické osoby na základě plné moci, neboť to zákon neumožňuje. Tím, že se tvrzené trestné činnosti nedopustil, nelze podle jeho názoru mu uložit ani trest zákazu činnosti jako takový.

21. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (a případně též i rozsudek soudu I stupně) a věc vrátil soudu I stupně k dalšímu řízení a rozhodnutí.

22. Obviněný následně dne 26. 6. 2023, tedy v dovolací lhůtě (viz § 60 odst. 3 tr. ř.), podal prostřednictvím svého druhého obhájce doplnění dovolání. Dovolatel se domnívá, že v souvislosti se znaleckými posudky se odvolací soud dopustil celé řady chyb spadajících pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a současně porušujících ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Soudům vytýká jejich ekonomické závěry. Znalecký posudek Ing. Zdražila považuje za nepřezkoumatelný, trpící zcela zásadními formálními i logickými vadami, navíc byl vydán mimo znalecké oprávnění Ing. Zdražila a nadto ve spisu zcela absentují podklady k němu. Dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s argumentací uplatněnou v doplnění odvolání a neprovedl navržený a přiložený důkaz znaleckým posudkem znalecké kanceláře Expert Group, s. r. o.

23. Za chybný považuje názor odvolacího soudu, že ZP (znalecký posudek) Expert Group, s. r. o. „nemá z důkazního hlediska žádnou vypovídací hodnotu“, když především je chybný již myšlenkový postup, kterým k tomuto závěru odvolací soud dospěl. Soud totiž hodnotil vypovídací hodnotu důkazu, který neprovedl. Dovolatel připouští, že soud nepochybně může neprovést důkaz, považuje-li jej za nadbytečný, nikoli však s odkazem na svůj názor, že důkaz nemá vypovídací hodnotu, ale nanejvýš z důvodu, že nemůže přispět ke zjištění skutkového stavu v rozsahu dle § 2 odst. 5 tr. ř. Dále namítá, že odvolací soud akcentuje některé zcela irelevantní skutečnosti, ale nevypořádává skutečnosti relevantní. Dovolatel akcentuje, že odvolací soud považuje za „potřebné“ poukazovat na datum „převzetí obhajoby“ (že datum na plné moci není totéž, co převzetí obhajoby, odvolacímu soudu uniklo, což však není pro věc podstatné) JUDr. Ing. Petákem a na fakt, že nebyl nahlížet do spisu (co z toho soud dovozuje, když je to tak „potřebné“, zůstalo čtenáři utajeno), a dále na svůj (nepřezkoumatelný) názor, že nově zvolený obhájce nemá nic společného s Linkers, advokátní kanceláří, s. r. o. (kde soud navíc i chybně umísťuje sídlo této společnosti na XY, což je však v řadě pochybení odvolacího soudu to nejmenší). To dokonce při ústním odůvodnění napadeného rozsudku označil za hlavní důvod neprovedení ZP Expert Group, s. r. o. Obviněný se domnívá, že tyto názory odvolacího soudu, a v důsledku toho neprovedení důkazu, který by býval přinesl podstatná skutková zjištění, představují zásadně vadný právní názor odvolacího soudu, mající v konečném důsledku za následek nesprávné a neúplné zjištění skutkového stavu a současně porušení jeho ústavně zaručených práv. Dovolatel tedy uvádí, že podle § 110a tr. ř. není vůbec podstatné, kdo je zadavatelem znaleckého posudku, ale že jej předloží strana a že má znalecký posudek všechny zákonné náležitosti a obsahuje příslušnou znaleckou doložku. Považuje za tristní, že odvolací soud hledá zcela zástupné a irelevantní důvody, proč předložený znalecký posudek neprovést, adezinterpretuje, resp. nepřípustně rozšiřuje, zákonné požadavky na takto předložený posudek. Podle názoru dovolatele z uvedeného ustanovení nevyplývá, že by znalecká kancelář nebyla oprávněna odpovědět na otázku, která „obsahově odpovídá reviznímu znaleckému posudku“. Nic takového z citovaného ustanovení, ani z jiného ustanovení právního řádu, dle mínění dovolatele neplyne.

24. Dále rozporuje postup odvolacího soudu ve vztahu ke znaleckému posudku a bodu 8 doplnění odvolání z 2. 3. 2023, když oba soudy rezignovaly na svoji povinnost znalecký posudek Ing. Zdražila kriticky hodnotit a přezkoumat samy o sobě, přičemž tak měly učinit i na základě námitek obhajoby. Povinnosti hodnověrně se vypořádat s ekonomickou situací ILTON, s. r. o., podle názoru dovolatele taky odvolací soud nedostál (např. zkoumání všech definičních znaků úpadku, naprostá nepřezkoumatelnost závěru o vědomosti úpadkové situace, nedodržení postupu stanoveného zákonem o znalcích při zpracování znaleckého posudku, podání posudku mimo obor znaleckého oprávnění).

25. Shrnuje, že nalézací ani odvolací soud řádně nezhodnotily znalecký posudek Ing. Zdražila a odvolací soud neprovedl důkaz znaleckým posudkem Expert Group, s. r. o., když neprovedení tohoto důkazu pak odvolací soud řádně nezdůvodnil, když zároveň uvedl důvody zčásti logicky chybné, zčásti právně chybné a zčásti zcela irelevantní. Odvolací soud se vůbec, ani náznakem, nevypořádal s relevantními a odůvodněnými argumenty obhajoby týkajícími se vad znaleckého posudku Ing. Zdražila, s nesprávností a nepodložeností tam uvedených závěrů a konečně vad skutkových zjištění, která mohla vyplynout z provedení účetnictví společnosti ILTON, s. r. o., či řádného, odůvodněného a vnitřně konzistentního znaleckého zkoumání, čímž vším zatížil napadený rozsudek vadami nepřezkoumatelnosti, existencí skutkových zjištění ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů a nesprávného právního posouzení.

26. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se opomněl jakkoli vypořádat prakticky s celou odvolací argumentací doplněnou podáním ze dne 2. 3. 2023, čímž tak porušil § 125 odst. 1 tr. ř. Má za to, že nalézací soud chybně vyhodnotil otázku data, kdy se společnost ILTON, s. r. o., dostala do úpadku a odvolací soud toto pochybení nikterak nekorigoval. Z důvodu, že od toho odvozuje okamžik, od kterého mělo být jeho jednání podvodné, je celý závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu nepodložen přinejmenším pokud jde o jednání v letech 2014 a 2015. Podklady pro závěr o úpadku ve formě předlužení jsou zcela nepostačující. Závěr o úpadku ve formě platební neschopnosti považuje rovněž za nepodložený, a navíc zcela ignoruje podstatný definiční znak úpadku v této formě, totiž skutečnou neschopnost plnit v určité době právě závazky více než 30 dní po splatnosti. To nikdo nezkoumal, ač bez toho nelze odůvodněně takový závěr učinit. Odvolací soud tento argument uplatněný v odvolání nijak nevypořádal a sám tak vycházel z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, která následně vedla k nesprávnému právnímu posouzení.

27. Obviněný rovněž tvrdí, že nalézací i odvolací soud zcela chybně posoudily výši způsobené škody, když ve skutečnosti nezjišťovaly výši škody, ale výši neuhrazených závazků. Tento postup považuje za zcela chybný, tím spíše v situaci, kdy v předmětném oboru (reklamní služby) jsou náklady, a tedy možná škoda dodavatele podstatně nižší než výše fakturovaných částek. Výše škody není ani zdaleka totéž, jako škoda vzniklá dodavatelům. Skutečnou výši škody vzniklou dodavatelům však nikdo nezjišťoval, neboť nikdo neprověřoval, zda např. dodavatel přišel o možnost realizovat zisk v daném čase jinde, tedy zda kvůli jednání společnosti ILTON, s. r. o., přišel o jinou zakázku. Bez takových závěrů je ovšem závěr o naplnění kvalifikované skutkové podstaty zcela nepodložený. To je pak podstatné též ve vztahu ke zjištěním ohledně otázky vyvolání omylu, resp. zamlčení podstatných skutečností. Dovozuje, že vzhledem k často velmi malým nákladům je typicky pro tyto dodavatele přijatelná relativně vysoká míra rizika, že jeho pohledávka nebude uhrazena, a vysvětluje to, proč – za absence jakéhokoli omylu – byli dodavatelé ochotni pokračovat v dodávkách společnosti ILTON, s. r. o., přesto, že věděli, že ILTON, s. r. o., má nedobrou platební morálku a ekonomické problémy. Pokud však toto riziko poškození akceptovali, nemohlo se z povahy věci jednat o podvod, ale o vědomě přijaté podnikatelské riziko. Obdobně to platí u nájmu (Z. O. D. N.), kde pronajímatel neměl pro pronajímané nemovitosti lepší využití a akceptoval, opět zcela vědomě, riziko nezaplacení, neboť alternativou pro něj nebylo nic jiného, než že platbu stejně nedostane, a navíc bude nemovitost prázdná a vyžadující náklady na její zabezpečení.

28. Obviněný rovněž namítá, že soud nezkoumal řádně jeho úmysl. S tím souvisí nedostatečné zjištění, kdy a jak se měl dozvědět o úpadku ILTON, s. r. o., a že se mu nepodaří ekonomické obtíže překonat. Toto odvolací soud pouze předpokládal, nikterak neprokazoval. Napadený rozsudek tak podle jeho názoru stojí na zcela zjednodušujícím a chybném závěru, že byl skutečně jednajícím za společnost ILTON, s. r. o., a že tak musel znát hospodářskou situaci společnosti ILTON s.r.o. V celém předchozím řízení však soudy nezjišťovaly a nebylo prokázáno, kdy se dozvěděl, v jaké hospodářské situaci je společnost, zejména, kdy se dozvěděl o tom, že společnost je v úpadku. Soudy tak opomíjí, že jeho jednání svědčí naopak o tom, že se snažil situaci řešit. Z více důkazů vyplývá, že byla činěna snaha o záchranu společnosti a některé dluhy že byly hrazeny i dvakrát. O podvodném úmyslu podle dovolatele nesvědčí ani to, že ILTON, s. r. o., řadu závazků platila, byť se zpožděním. Nadto ostatně ani nebylo zjištěno, že by se na jednání kladeném mu za vinu jakkoli obohatil, což by byl logický výsledek, resp. logická snaha případného podvodného úmyslu. On sám totiž nejen, že žádného obohacení nedosáhl, ale dokonce o svůj majetek přišel.

29. Dovolatel současně poukazuje na skutečnost, že odvolací soud ostatně nezjišťoval ani výši domnělé škody způsobené pozdní úhradou. Závěr, kdy všechny pozdě zaplacené částky započítá soud do škody, považuje za chybný, pokud tato škoda není krytá subjektivní stránkou. Zdůrazňuje, že jednání přinejmenším některých poškozených dále nesvědčí o tom, že by byli skutečně uvedeni v omyl, přičemž to demonstruje na případu Z. O. D. N.

30. Pokud jde o skutek pod bodem II, soudy podle názoru obviněného chybně vyhodnotily otázku oprávněnosti odpočtu DPH. Možnost uplatnění odpočtu DPH je vázána na přijetí plnění, nikoli na to, že dodavatel zaplatí DPH. Přijetí plnění bylo prokázáno, ostatně nerozporoval jej ani správce daně. Pak ovšem byly podmínky pro uplatnění odpočtu splněny a nemohlo dojít ke zkrácení daně. Závěr nalézacího a odvolacího soudu, že uplatnění odpočtu bylo podvodné a že dodavatelé I. D., s. r. o., a P. C., s. r. o., neodvedli DPH, považuje za chybný. Soudy se nikterak podle jeho názoru nezabývaly zjišťováním subjektivní stránky jeho jednání. Tvrdí, že apriori nelze hledat podvodný úmysl tam, kde došlo pouze k řádnému zaúčtování skutečně proběhlých (nefingovaných) obchodů, tím spíše, pokud dodavatelé rovněž obchody řádně účetně zaevidovali. K tomu, že by osoba jednající v daném případě za ILTON, s. r. o., ať už jí byl ve věci podání přiznání k DPH kdokoli, jednala v úmyslu zkrátit daň, neobsahuje napadený rozsudek odpovídající skutkové závěry, nehledě na to, že i právní kvalifikace by v takovém případě byla chybná. V takovém případě by mělo být zvažováno naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 241 tr. zákoníku. Ohledně neúplného zjištění skutkového stavu považuje za překvapující, že při posuzování jednání předmětného charakteru vůbec nebylo provedeno dokazování účetnictvím, resp. účetními knihami a evidencemi majetku v relevantních obdobích, které ani nejsou vůbec součástí soudního spisu. To považuje za zásadní vadu zejména za situace, kdy znalecký posudek, jímž se soud pokusil tento nedostatek překlenout, je k tomu zcela nepostačující, nepřezkoumatelný a chybný. To vidí jako zásadní důvod pro zrušení napadeného rozsudku.

31. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 59/2022 ze dne 2. 3. 2023 a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře č. j. 9 T 6/2021-2326 ze dne 19. 9. 2022 zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

32. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 1 NZO 511/2023, nejprve poukázala na zvolené dovolací důvody a uplatněnou dovolací argumentaci. Podle státní zástupkyně je dovolací argumentace podřaditelná pod zvolené dovolací důvody. Následně státní zástupkyně uvádí, že otázkami spojenými s naplněním skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ad I výroku o vině se soudy nižších stupňů nejenže podrobně zabývaly, ale postupovaly tak, že lze na jejich skutkové a právní závěry plně odkázat. Pokud obviněný namítá, že na jeho straně neexistoval úmysl poškozené podvést, pak ze skutkového stavu věci, tak jak byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně, vyplývá, že poškozené uvedl v omyl tím, že jim zamlčel podstatné skutečnosti. Přestože obviněný namítá, že závazky měl v úmyslu hradit, popř. že i částečně hradil, nic to nemění na skutečnosti, že se zamlčením platební neschopnosti dopustil podvodného jednání nejméně v nepřímém úmyslu. Musel si být vědom toho, že jím zastupovaná obchodní společnost, ale i reálně ovládaná, se nachází v takové ekonomické situaci, která jí neumožňuje svým závazkům včas a řádně dostát, což mu nebránilo v tom, aby vstupoval do dalších obchodních vztahů a přebíral závazky s tím spojené, které ovšem ve lhůtách splatnosti neplnil.

33. Stran námitky obviněného, že soudy nezjišťovaly u všech poškozených, zda pro ně představovala podstatnou skutečnost ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku informace o úpadkovém stavu společnosti ILTON, s. r. o., uvádí, že tato námitka se zcela míjí s logikou podnikatelské činnosti. Skutečnost, že se potenciální obchodní partner nachází ve stavu úpadku, kdy tak reálně hrozí, že nedojde k dohodnutému a očekávanému plnění, je objektivně naprosto zásadní informací pro rozhodnutí, zda s takovým potenciálním partnerem vůbec navázat obchodní vztah.

34. K námitkám týkajícím se poškozeného Z. O. D. N., tedy, že tento subjekt věděl o špatné finanční situaci ILTON, s. r. o., a že pokud za této situace pronajímal nebytové prostory této společnosti, že se jednalo jen o jeho riziko, uvádí státní zástupkyně následující. Podle státní zástupkyně nelze i v případě prodlení s úhradou vyčítat obchodnímu partnerovi jeho legitimní očekávání, že jeho obchodní partner dostojí svému platebnímu závazku. Zdůrazňuje, že při úpadku podle zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, je vysoce pravděpodobné, hraničící s jistotou, že úpadce nebude schopen svým závazkům dostát. Proto je tato informace pro druhou stranu obchodního vztahu naprosto zásadní.

35. S námitkami stran znaleckému posudku Ing. Zdražila se podle státní zástupkyně zcela zodpovědně vypořádal již soud prvního stupně (viz bod 43 odůvodnění jeho rozsudku), přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, když nepřisvědčil námitkám ohledně procesní nepoužitelnosti tohoto důkazu a dospěl k závěru o tom, že v dané věci není nutno doplnit dokazování znaleckým posudkem znalecké kanceláře Expert Group, s. r. o. Akcentuje, že provedení tohoto znaleckého posudku odmítl odvolací soud z důvodu jeho atypického způsobu provedení, když znalecká kancelář se zaměřila jen na zjištění vad znaleckého posudku Ing. Zdražila, bez znalosti spisových podkladů předmětné trestní věci. Proto lze souhlasit s tím, že tento důkaz nemohl nijak přispět ke zpochybnění znaleckého posudku Ing. Zdražila, který nestojí osamoceně, ale zcela logicky zapadá do celkového rámce důkazního stavu věci.

36. Podle státní zástupkyně nelze ani souhlasit s námitkou stran neprovedení dokazování účetnictvím společnosti ILTON, s. r. o., respektive účetními knihami a evidencemi majetku v relevantním období, a to z pohledu opatření týkajících se vedení účetní evidence a jejího vypovídajícího významu (viz body 34–37 rozsudku soudu prvního stupně). Správnost znaleckého posudku Ing. Zdražila nemůže zpochybňovat ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 886/2021, kde soud dospěl k závěru, že v předmětném období byla společnost ILTON, s. r. o., ještě schopna hradit povinné platby oprávněným subjektům. V posuzovaném případě byla totiž otázka úpadkového stavu podle § 241 tr. zákoníku zcela irelevantní za stavu, kdy ovládaná obchodní společnost disponovala dostatkem peněžních prostředků k odvedení povinných plateb.

37. Bez významu je zcela skutečnost, že společnost M. C., s. r. o., vystavila zálohovou fakturu. Jestliže tato společnost poskytla požadované plnění i přesto, že k úhradě zálohové faktury nedošlo, nelze jí takové rozhodnutí přičítat k tíží. Na takový postup nelze pohlížet paušálně, ale je nutno přihlížet ke konkrétním okolnostem daného obchodního případu. V tomto směru odkazuje státní zástupkyně na bod 49 rozsudku soudu prvního stupně a dále na bod 13 rozsudku soudu druhého stupně. K námitkám ohledně výše způsobené škody odkazuje na body 64–65 rozsudku nalézacího soudu, přičemž otázku způsobené škody pak na základě provedeného dokazování korigoval odvolací soud (srov. bod 12 rozsudku odvolacího soudu), takže o výši způsobené škody nelze mít pochybnosti, přičemž odkazuje na bod 19 odvolacího soudu.

38. Stejně tak lze podle státní zástupkyně odmítnout argumentaci týkající se bodu II výroku o vině. Pokud dovolateli vyplývá chybné vyhodnocení otázky oprávněnosti DPH v popisu skutku, pak zcela přehlíží skutkové okolnosti, ze kterých vyplývá, že jednal v rozporu s nárokem plynoucím z ustanovení § 72 odst. 1 ZDPH. Obviněný se ani nemůže zbavit své odpovědnosti osoby v řídicí pozici ve společnosti daňového poplatníka s odkazem na skutečnost, že nebylo prokázáno, že to byl právě on, kdo podal daňové přiznání, z pohledu zjištěné skutečnosti, že figuroval jako jediná ovládající osoba.

39. K námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolací argumentací obsaženou v podání ze dne 2. 3. 2023, odkazuje na judikaturu Ústavní soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Odkazuje například na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, kde tento mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku).

40. Za důvodnou nepovažuje státní zástupkyně ani námitku stran nezákonnosti uloženého trestu zákazu činnosti, a to právě s ohledem na způsob páchání přisouzené trestné činnosti, tak jak byl charakterizován odvolacím soudem (viz bod 21 rozsudku odvolacího soudu). Odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 4 Tz 106/2009, nepovažuje za příhodný, neboť se vztahuje na uložení zákazu činnosti při porušení důležité povinnosti podle zákona (§ 3 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích).

41. Státní zástupkyně proto závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Taktéž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovuje státní zástupkyně souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání uděluje i pro případ jiných rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

42. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

43. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

44. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

45. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

46. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř.

47. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak uvedeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (např. provedení domovní prohlídky bez příkazu soudce), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

48. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

49. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

50. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

51. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.

52. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že dovolatel v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

53. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného z pohledu jednotlivých uplatněných dovolacích důvodů a zvolené dovolací argumentace. Předně je třeba uvést, že pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku stran neprovedení všech požadovaných důkazů (neprovedení výslechů všech zástupců poškozených společností, znaleckého posudku obhajoby předloženého v odvolacím řízení), když fakticky obviněný namítá existenci tzv. opomenutých důkazů a námitku stran nezákonných důkazů (znalecký posudek Ing. Zdražila). Současně lze pod tento dovolací důvod podřadit i námitku existence extrémního rozporu, která je založena na tvrzení, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování, když soudy neprovedly všechny požadované důkazy a své skutkové závěry v rozhodující části opírají i o nezákonný důkaz. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak lze podřadit námitku, že nebyl naplněn znak zatajení podstatné skutečnosti, když obviněný tvrdí, že v dané věci nebyly naplněny všechny znaky objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Dále pod tento dovolací důvod lze podřadit námitku stran subjektivní stránky a stanovení výše způsobené škody jako znaku trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Rovněž námitka stran uložení nezákonného druhu trestu – zákazu činnosti, je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a) Námitka stran neprovedení všech požadovaných důkazů 54. Jak již bylo naznačeno, obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá zejména nedůvodné neprovedení všech požadovaných důkazů. Obecně lze uvést, že námitka stran existence tzv. opomenutých důkazů je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Platí, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takový postup téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), a zároveň svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.

55. Současně je třeba akcentovat, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

56. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba uvést, že v řízení před soudem prvního stupně obviněný neuplatnil před ukončením dokazování žádné důkazní návrhy. Jiná byla situace v případě řízení před odvolacím soudem, kde obviněný uplatnil nové důkazní návrhy – výslechy zástupců poškozených společností pod body I. 2–4 rozsudku soudu prvního stupně a provedení znaleckého posudku zpracovaného znaleckou kanceláří Expert Group, s. r. o., který předložila obhajoba v rámci odvolacího řízení, a nepřímo doplněním dokazování také účetnictvím společnosti ILTON, s. r. o. (obhajoba vyjádřila podiv nad tím, že účetnictví nebylo provedeno jako důkaz), přičemž z neprovedení těchto požadovaných důkazů je vyvozováno obviněným naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud musí nejprve konstatovat, že soud druhého stupně na důkazní návrhy obviněného reagoval, když řádně a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné doplnit dokazování o další obhajobou navrhované důkazy (viz body 7 a 9 rozsudku soudu druhého stupně), když ovšem sám i určité důkazy v rámci odvolacího řízení provedl. Lze tedy uzavřít, že ze strany odvolacího soudu bylo na důkazní návrhy obhajoby reagováno, když tento soud přezkoumatelným způsobem objasnil, z jakých důvodů považuje doplnění dokazování v naznačeném směru za nadbytečné.

57. Bez ohledu na tento závěr se Nejvyšší soud následně zabýval tím, zda v případě neprovedení shora požadovaných důkazů se jedná o nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě. Obecně lze souhlasit s argumentací obviněného, že pro posouzení toho, zda se v případě neprovedení výslechů navrhovaných svědků jedná o nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů, není podstatné, že nepožadoval provedení výslechů svědků V., K., V. či P. v řízení před soudem prvního stupně. Je tomu tak proto, že byť trestní řád předpokládá inciativu stran při provádění dokazování (viz např. § 2 odst. 5, věta čtvrtá, tr. ř., § 215 tr. ř.), je povinností soudu bez ohledu na to, zda jsou strany pasivní či aktivní při provádění dokazování, zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí (blíže viz § 2 odst. 5, věta první tr. ř.). Tedy případná pasivita stran soudy nezbavuje povinnosti provést z vlastní iniciativy důkazy další, pokud má o dosavadních skutkových zjištěních pochybnosti. Proto bylo při posuzování důvodnosti návrhu obviněného na doplnění dokazování o výslech shora uvedených svědků nutné zhodnotit, zda v dané věci byl v řízení před soudy nižších stupňů zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve věci. Jinak vyjádřeno, v dané věci bylo nezbytné zvážit, zda skutečnosti, které měly být objasněny výslechem těchto navrhovaných svědků, byly objasněny bez důvodných pochybností jinými, před soudy nižších stupňů provedenými důkazy, takže navrhované výslechy svědků by byly nadbytečné. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je nezbytné současně uvést, že odvolací soud ani netvrdil, že nepovažoval výslechy těchto svědků za potřebné z toho důvodu, že obviněný nenavrhoval jejich výslechy u hlavního líčení, na tuto skutečnost toliko stručně poukázal. Odvolací soud naopak zdůraznil skutečnost, že rozhodná skutková zjištění vyplývají z dalších provedených důkazů (blíže viz bod 7 rozsudku odvolacího soudu), když v tomto směru odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 3, 57 a 62 rozsudku soudu prvního stupně).

58. I Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci lze vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu považovat výslechy navrhovaných svědků za nadbytečné. Předně je třeba zdůraznit, že skutečně není na základě provedených důkazů žádného sporu o tom, že to byl právě obviněný, který zcela ovládal společnost ILTON, s. r. o., a který za ni jednal a rozhodoval o všech podstatných skutečnostech týkajících se fungování této společnosti, včetně toho, které služby či zboží budou objednány a od jakých společností a za jakých podmínek, které faktury budou hrazeny, rozhodoval také o zaměstnancích a jejich pracovních úkolech (viz výpovědi zaměstnanců, zástupců poškozených společností, kteří byli ve věci vyslechnuti, předložené e-mailové korespondence) a jejich odměňování. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že soud prvního stupně ve věci nepostupoval tak, že by nevyslechnul žádného ze zástupců poškozených společností (vyslechnul svědka J. Š. – bod I.1 aj., J. L. I.5), kteří zcela shodně popsali vystupování obviněného, když z jejich výpovědi není pochyb o tom, že pokud by jim byl znám skutečný stav společnosti ILTON, s. r. o., tak by předmětné smlouvy neuzavřeli (viz výpověď svědka J. L.). Obecně je třeba zdůraznit, že z výpovědi těchto svědků vyplývá jisté manipulativní chování dovolatele, který navenek působil zcela důvěryhodným dojmem, přičemž vždy dokázal přesvědčivě vysvětlit, proč k úhradě faktur nedošlo (např. přechodně špatná ekonomická situace, falešná faktura z Číny, zabavení kontejneru z Číny celní správou, apod.), když ovšem nikdy poškozeným při objednávce nesdělil, že celý závazek neuhradí ve lhůtě splatnosti či jen jeho část. Taktéž se nezmiňoval o výši nezaplacených faktur, o době, kdy tyto faktury jsou po lhůtě splatnosti a zejména o tom, že již od konce roku 2013 zastavil povinné platby vůči FÚ, ČSSZ a VZP. V tomto směru je třeba poukázat i na skutečnost, že výpovědi vyslechnutých zástupců poškozených společností nakonec odpovídají i předložené e-mailové korespondenci, a to nejen ve vztahu ke skutkům pod body I.1 a I.5, ale i ohledně dalších skutků, ke kterým nebyli zástupci poškozených společností vyslechnuti. Nakonec i ze zajištěné e-mailové korespondence vyplývá manipulativní jednání obviněného ve vztahu k poškozeným společnostem, když tyto ubezpečoval, že dojde k úhradě závazku a že se jedná o jisté časově omezené problémy a nesdělení všech podstatných skutečností ohledně dlouhodobě neutěšeného finančního stavu společnosti ILTON, s. r. o.

59. Při posuzování požadavků na doplnění dokazování o shora uvedené svědky a z pohledu argumentace obviněného uplatněné v dovolání, která se týká toho, že mělo být vyřešeno, zda by poškození uzavřeli předmětné smlouvy a vstoupili do smluvních vztahů se společností ILTON, s. r. o., i za situace, že by věděli o úpadku společnosti ILTON, s. r. o., což podle obviněného nelze vyloučit, když ovšem zároveň obviněný v dovolání zpochybňuje, že společnost ILTON, s. r. o., byla v úpadku ve formě platební neschopnosti, lze uvést následující. Obecně je třeba uvést, že cílem a smyslem podnikatelské činnosti je nepochybně zisk (viz § 420 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Vzhledem ke smyslu a účelu podnikaní lze mít za to, že zatajení skutečného ekonomického stavu společnosti ILTON, s. r. o., zejména, že se tato nacházela v platební neschopnosti představovalo zamlčení podstatné skutečnosti (viz např. unesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 293/2017). Navíc lze mít za to, že k naplnění tohoto znaku by postačilo zamlčení dlouhodobě špatného ekonomického stavu této společnosti, byť by se tato v rozhodné době nedostala ještě do stavu úpadku ve smyslu § 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“).

60. V tomto směru je třeba zdůraznit také skutečnost, že obviněný neinformoval zástupce poškozených společností o tom, že společnost ILTON, s. r. o., přestala hradit povinné platby vůči státu již počátkem prvního čtvrtletí roku 2014 (viz blíže rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 8 T 9/2020), a že mají i další neuhrazené závazky staršího data , kdy špatný ekonomický stav společnosti se dlouhodobě prohluboval, když v roce 2014 měla společnost ILTON, s. r. o., závazky i vůči dalším subjektům (např. společnosti J. – viz č. l. 726, 742, 744, 746, 747, 751, L. – viz č. l. 1354, C. N. M. – viz č. l. 588, M. –viz č. l. 676). Obviněný zatajil před poškozenými společnostmi v době předmětných objednávek i další podstatnou skutečnost spočívající v tom, že společnost ILTON, s. r. o., má jen formálního jednatele, který fakticky společnost neřídí, že tuto ve skutečnosti ovládal a řídil on, když rozhodoval o všech podstatných skutečnostech souvisejících s činností společnosti. Lze mít za to, že již vědomost o této skutečnosti, by vedla poškozené společnosti k jinému jednání při uzavírání předmětných smluv, neboť právě skutečnost, že společnost, která je jednou ze stran smluvního vztahu, je fakticky ovládána jinou osobou, musí vést k závěru o nutnosti velmi obezřetného přístupu při uzavírání smluvního závazku ze strany poškozených společností ne-li k neuzavření této smlouvy. Jinak vyjádřeno, nepochybně by se jednalo pro poškozené společnosti o skutečnost podstatnou při rozhodování o tom, zda do určitých právních vztahů vstoupí, či nikoliv. Nakonec o tom, že by poškozené společnosti předmětné smlouvy neuzavřely, pokud by znaly skutečnou ekonomickou situaci společnosti ILTON, s. r. o., kterou jak vyplývá z provedeného dokazování, ovládal právě dovolatel, svědčí i jejich následné jednání. Tito totiž opakovaně jednali s obviněným o úhradě těchto faktur, tedy požadovali, aby společnost ILTON, s. r. o., splnila své závazky, přičemž to byl právě obviněný, který pod různými nepravdivými záminkami platby oddaloval či tvrdil, že se jedná jen o krátkodobé problémy společnosti ILTON, s. r. o., tedy neinformoval je o skutečném ekonomickém stavu společnosti ILTON, s. r. o. Není také pochyb o tom, že obviněný těmito nepravdivými sděleními vyvolal u poškozených záměrně a promyšleně zdání, že předmětná společnost má jen určité přechodné ekonomické problémy, které ovšem v krátké době vyřeší, a že je tak společnost schopna své závazky uhradit, popř. v případě opakovaných dodávek zboží záměrně uhradil jen nepatrnou část vystavených faktur [viz společnost N. a. s. ], což mělo vyvolat u poškozených klamné zdání, že se skutečně jedná jen o jisté přechodné problémy společnosti ILTON, s. r. o. I následné jednání obviněného směřovalo k tomu, aby poškozené společnosti utvrzoval v tom, že společnost dostojí svým závazkům, ačkoliv obviněnému jako osobě, která znala a fakticky ovládala společnost ILTON, s. r. o., muselo být zřejmé, že se tak nemůže stát, neboť špatná ekonomická situace společnosti se zhoršovala a prohlubovala. Tato nebyla dlouhodobě schopna platit ani povinné odvody a měla dluhy, které se nesnižovaly, naopak se neustále zvyšovaly. Lze tedy uzavřít, že by výslechy zástupců společností (body I. 2–4 rozsudku soudu a 2–4 rozsudku soudu druhého stupně) nemohly mít vliv na skutkové a právní závěry soudu druhého stupně, který i jistým způsobem ve prospěch obviněného modifikoval skutkové závěry soudu prvního stupně (výše způsobené škody).

61. Obdobná je pak také situace ohledně neprovedení znaleckého posudku znalecké kanceláře Expert Group, s. r. o., jehož provedení požadoval obviněný v rámci odvolacího řízení. Předně je třeba uvést, že nelze souhlasit s tvrzením dovolatele, že soud druhého stupně odůvodnil zamítnutí provedení tohoto znaleckého posudku jen na základě argumentace týkající se data převzetí obhajoby obviněného JUDr. Ing. Petákem a skutečnosti, že nikdo nebyl nahlížet do spisu, tedy ani nový obhájce ani zadavatelé či zástupci zpracovatele tohoto znaleckého posudku. Přestože soud druhého stupně tyto skutečnosti opravdu zmiňuje (viz bod 9 rozsudku soudu druhého stupně), tak nelze pominout, že tyto skutečnosti podle jeho názoru svědčí o jistém zvláštním přístupu při samotném vypracování tohoto znaleckého posudku. Není ovšem pochyb o tom, že za rozhodující při zvažování toho, zda tento znalecký posudek provede jako důkaz v rámci veřejného zasedání, považoval skutečnost, že předmětný znalecký posudek nemá žádnou vypovídající hodnotu a že se obsahově jedná o revizní znalecký posudek, k jehož podání podle soudu druhého stupně není znalecká kancelář oprávněna. Současně ovšem také zdůrazňuje, že se obsahově jedná jen o pouhou kritiku znaleckého posudku znalce Ing. Zdražila bez jakýchkoli podkladů a znalostí spisového materiálu, tedy podle odvolacího soudu nemá žádnou vypovídají hodnotu.

62. Nejvyšší soud považuje nejprve za nutné uvést, že strana trestního řízení může též předložit podle § 110a tr. ř. znalecký posudek, který tak má povahu znaleckého posudku (a nikoli pouhého listinného důkazu, jak dříve uváděla aplikační praxe – viz rozhodnutí č. 66/1980-I. Sb. rozh. tr.), ovšem za předpokladů, že tento splňuje zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku. Takový znalecký posudek pak nelze odmítnout jen proto, že byl předložen stranou (§ 89 odst. 2 tr. ř.). Zásada uvedená v § 89 odst. 2 věta druhá tr. ř., podle níž za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, ovšem ani v případě postupu podle § 110a tr. ř. nevylučuje, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v hlavním líčení či veřejném zasedání obviněný nebo jeho obhájce či jiná strana trestního řízení, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede [§ 216 odst. 1 tr. ř., srov. i ÚS 89/2002-n, (Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 1612 s.)]. Takový postup ovšem musí rozhodující soud odůvodnit a nepostačí jen odkaz na skutečnost, že ve věci byl již k posouzení otázek, k jejichž objasnění je potřeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení opatřen znalecký posudek (srov. R 3/1996).

63. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je nutno mít za to, že pokud může soud odmítnout provedení znaleckého posudku, který předložila strana trestního řízení, jako důkazního prostředku, musí nepochybně zároveň soud ovšem tento předložený znalecký posudek, aniž by byl proveden jako důkaz, nejprve jistým způsobem předběžně zhodnotit a teprve poté může dospět k závěru, zda jeho provedení jako důkazu je potřebné k náležitému objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., či nikoliv. Jestliže soud shledá, že provedení znaleckého posudku předloženého stranou je potřebné k náležitému objasnění věci, pak ho provede v rámci hlavního líčení, popř. veřejného zasedání jako důkaz. Pokud zjistí, že daná skutečnost byla již řádně objasněna jinými důkazními prostředky (např. již provedeným znaleckým posudkem), pak jeho provedení odmítne. Stejně bude postupovat, jestliže shledá, že předložený posudek nesplňuje náležitosti znaleckého posudku. Takový postup soudu je logický a odpovídající základním zásadám ovládajícím trestní řízení (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Lze totiž mít za to, že pokud by musel soud vždy provést znalecký posudek předložený stranou trestního řízení, byl by takový postup v rozporu se zásadou zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jeho rozhodnutí. Navíc by takový výklad vedl k absurdnímu důsledku, a to že by soud musel, jestliže by shledal vady takového posudku, je odstraňovat postupem podle § 109 tr. ř. , a to nejen vyžádáním vysvětlení od znalce přibraného stranou, ale dokonce by musel zvažovat přibrání znalce jiného bez ohledu na to, zda by považoval skutkový stav zjištěný před předložením tohoto znaleckého posudku stranou odpovídající § 2 odst. 5 tr. ř. Takový výklad by vedl ve skutečnosti k úplnému popření pravidla, že rozsah dokazování určuje soud, neboť by v tomto případě byl reálně určován stranou (argumentum reductionis ad absurdum).

64. Současně je třeba zdůraznit, že každý znalecký posudek, tedy bez ohledu na skutečnost, zda je vyžádán orgány činnými v trestním řízení či stranou, podléhá volnému hodnocení důkazů stejně jako jiné důkazy podle § 2 odst. 6 tr. ř. (viz též rozhodnutí č. 40/1972-I Sb. rozh. tr.). Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. ř. je totiž objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném oboru (viz rozhodnutí č. 56/1965 Sb. rozh. Tr.). Obecně platí, že soud sice nemůže nahrazovat znalecký posudek svým laickým názorem na problematiku vyžadující odborný názor (rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. Tr.), nicméně musí znalecký posudek vyhodnotit, a to jak pokud jde o jeho konečný výsledek (tj. písemný posudek znalce, příp. jeho závěry vyřčené ústně při jeho výslechu), tak i pokud jde o proces jeho utváření (jeho přípravu, zajištění podkladů, zvolenou metodologii, způsob vyvozování závěrů, ale též procedurální otázky přibrání znalce, zadání znaleckého posudku apod.) – viz k tomu instruktivně např. MUSIL, J. Hodnocení znaleckého posudku. Kriminalistika, č. 3/2010, s. 182 a násl. Dostupné [online] k 3. 7. 2019 z: https://www.mvcr.cz/clanek/hodnoceni-znaleckeho-posudku.aspx. Pokud však orgány činné v trestním řízení zjistí potřebné informace jiným ověřitelným způsobem, znaleckého posudku vůbec není třeba.

65. Zároveň je třeba uvést, že pokud § 110a tr. ř. používá pojem strany, má se tím na mysli strana trestního řízení. Co se rozumí stranou trestního řízení upravuje § 12 odst. 6 tr. ř. Podle tohoto ustanovení se stranou rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek. Předně je třeba mít za to, že pokud ustanovení § 110a tr. ř. hovoří o straně, která může předložit znalecký posudek, musí se nepochybně jednat o subjekt, který splňuje postavení strany v konkrétním trestním řízení. Zároveň lze mít za to, že tato strana musí být zadavatelem znaleckého posudku podle § 110a tr. ř., popř. musí být zřejmý určitý vztah mezi zadavatelem a stranou trestního řízení, která znalecký posudek předkládá. Jinak vyjádřeno, zadavatel znaleckého posudku podle § 110a tr. ř. může být pouze takový subjekt, který splňuje postavení strany v tomto konkrétním řízení, popř. musí být seznatelný prokazatelný vztah mezi touto stranou a zadavatelem (např. zadavatelem by byla spolupracující advokátní kancelář, či opatrovník obviněného). Pokud je znalecký posudek předložen obhájcem, musí být nepochybně zadavatelem, a to byť přímo obviněný nebo jeho obhájce, který vystupuje jako obhájce obviněného v tomto konkrétním trestním řízení a má oprávnění jednat jménem obviněného, popř. existuje zde jasný vztah zadavatele a obviněného popř. jeho obhájce. Naznačenému závěru nakonec nasvědčuje i věta druhá § 110a tr. ř., podle které orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnutí do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.

66. Z pohledu těchto shora naznačených závěrů je třeba uvést, že z předloženého znaleckého posudku znalecké kanceláře je zřejmé, že tato byla přibrána k podání znaleckého posudku dne 1. 3. 2023 tedy den před konáním veřejného zasedání, což skutečně může vzbuzovat samo o sobě jisté pochybnosti o relevantnosti závěrů tohoto znaleckého posudku. Za rozhodující je ovšem nutno považovat skutečnost, že z předloženého znaleckého posudku není seznatelné, že by se jednalo o znalecký posudek přeložený stranou v tomto konkrétním řízení. Tedy jako zadavatel nevystupuje obviněný ani některý z jeho obhájců. Nad rámec těchto úvah pro jistou přesnost je třeba uvést, že toto není řádně objasněno ani v rámci podaného dovolání.

67. Nejvyšší soud obecně ještě považuje za vhodné, ve vztahu ke znaleckému zkoumání, uvést následující. Jak již bylo konstatováno, znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, byť lze připustit, že při posuzování určitých odborných otázek, pro jejichž posouzení nemá soud požadované odborné předpoklady, je jeho význam podstatný. Zároveň ovšem naznačený závěr nelze interpretovat tak, že znalecký posudek má nějakou vyšší váhu než jiné provedené důkazy (např. výpovědi svědků, listinné důkazy, ohledání místa činu). Znalecký posudek a závěry znalce je vždy nutno posuzovat a hodnotit v kontextu dalších provedených důkazů, včetně toho, zda je vůbec nezbytné provést znalecké zkoumání, pokud je otázka, které má být zodpovězena znaleckým zkoumáním, bez jakýchkoli důvodných pochybností objasněna dalšími provedenými důkazy. Jinak řečeno, není vyloučeno, aby se soud odchýlil od závěru podaného znaleckého posudku. Předpokladem takového postupu ovšem je, že soud musí svůj postup náležitě v rozhodnutí odůvodnit, přičemž nesmí libovolně nahradit odborný názor znalce vlastním, přičemž stále znalecký posudek musí hodnotit volně podle svého vnitřního přesvědčení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.

68. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že je vždy nutné hodnotit celý proces utváření znaleckého posudku (srov. Přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), tj. včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Dle názoru Ústavního soudu „je třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat.“.

69. Jak je patrno z dovolání, obviněný předně nesouhlasí se závěrem soudu druhého stupně, že revizní znalecký posudek může vypracovat podle § 110 tr. ř. toliko znalecký ústav, nikoliv znalecká kancelář (viz bod 9 rozsudku soudu druhého stupně). V tomto směru je možno připustit, že závěry soudu druhého stupně týkající se předloženého znaleckého posudku vypracovaného znaleckou kanceláři Expert Group, s. r. o., ohledně jeho nepřípustnosti z důvodu nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku pouze ústavem podle § 110 tr. ř. neodpovídají znění tohoto ustanovení. Podle § 110 odst. 1 tr. ř. ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat tzv. vědecký znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem (či znaleckou kanceláří). Z citovaného ustanovení, ale i ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze ovšem dovodit, že v případě, že má být přezkoumán posudek podaný jiným znalcem či znaleckou kanceláří, je třeba vždy ustanovit tzv. vědecký znalecký ústav. Takový postup je namístě, pokud se jedná o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, přičemž nutnost vědeckého posouzení je třeba dovozovat z obtížnosti posuzované odborné otázky, jejíž řešení vyžaduje uplatnění vědeckých teorií, postupů nebo metod, a z toho důvodu je nutná i vědecká kvalifikace zpracovatelů takového znaleckého posudku. Jinak vyjádřeno, o přezkoumání posudku podaného znalcem či znaleckou kanceláří lze požádat tzv. vědecký znalecký ústav jen za předpokladu, že posudek znalce nebo znalecké kanceláře má vady podle § 109 tr. ř., které se nepodařilo výslechem znalce či znalce znalecké kanceláře odstranit, přičemž musí být zároveň shledáno, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštní vědecké posouzení (jinak by se postupovalo podle § 109 věty druhé). Obdobně uvádí i odborná literatura „Revizní znalecký posudek může vypracovat znalec, ale i znalecká kancelář, což vyplývá z dikce § 109 tr. řádu, nebo znalecký ústav při splnění podmínek stanovených § 110 odst. 1 tr. řádu.“ (FRYŠTÁK, M. Znalecké dokazování v trestním řízení. 2., podstatně přepracované a doplněné vydání. Praha: WOLTERS Kluwer ČR, 2021, s. 59). Lze tedy uzavřít, že postup podle § 110 tr. ř. přichází v úvahu za předpokladu, že posudek znalce či znalecké kanceláře má vady naznačené v § 109 tr. ř. a zároveň soud dodatečně shledá, že jde o výjimečný, zvlášť obtížný případ, vyžadující zvláštního vědeckého posouzení, v opačném případě se totiž postupuje podle § 109 tr. ř. věty druhé, tj. přibere se znalec jiný, jestliže znalecký posudek je vadný a ani výslechem znalce vady nebyly zhojeny (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2014, sp. zn. 7 Tdo 167/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1414/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 88/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 560/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 165/2017 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 110/2019). Výkladu, že znalecká kancelář může vypracovat revizní znalecký posudek, nakonec nasvědčuje i ustanovení § 25 odst. 2 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, podle kterého orgán veřejné moci ustanoví znalecký ústav i znaleckou kancelář především ke zpracování posudků ve zvlášť obtížných případech vyžadujících zvláštního posouzení. O takové situace se v případě revizního znaleckého posudku bude zpravidla jednat. Lze mít za to, že pokud je přibrán jiný znalec, tak se musí kromě toho, že zodpoví otázky, které byly předmětem znaleckého zkoumání, vypořádat a vyrovnat se znaleckým posudkem předchozího znalce (srov. R 11/1987-I.).

70. Cílem revizního znaleckého posudku je potvrzení, vyvrácení, doplnění či upřesnění jednotlivých závěrů jiného znalce či znalců a jejich posudků tak, aby byly poskytnuty všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí věci. Revizní znalecký posudek představuje tedy kontrolu závěrů jiného soudního znalce či znalců, kteří již ve věci podali znalecký posudek. Z logiky věci vyplývá, že při zpracování revizního znaleckého posudku bude vycházeno z podkladů a materiálů, které měl k dispozici původní znalec či znalci, popř. i z dalšího materiálu, který neměl původní znalec či znalci k dispozici z různých příčin. Revizní znalecký posudek může vycházet i ze skutečností, které byly původnímu znalci známy, ale z různých příčin nebyly vzaty při zpracování znaleckého posudku v úvahu, popř. nebyly hodnoceny. Nejvyšší soud připouští, že revizní znalecký posudek nemusí vždy plně kopírovat postupy a podkladový materiál posudků, které zvolil předchozí znalec či znalci. Při vypracování revizního znaleckého posudku lze tedy použít i jiné metody zkoumání než v rámci přezkoumávaných znaleckých posudků, když rozhodující ovšem je, že se jedná o metodu akreditovanou, která vede k objasnění otázek znaleckého zkoumání. Přesvědčivost závěrů revizního znaleckého posudku pak musí vždy vyhodnotit soud v rámci hodnocení provedených důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř., a to i z toho pohledu, zda rozdílné závěry znaleckých posudků nemohla zapříčinit nesprávná či nevhodná metoda znaleckého zkoumání. Obecně je třeba zdůraznit, že znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Jinak vyjádřeno, znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01). Tyto závěry lze přitom nepochybně vztáhnout i na znalecký posudek revizní.

71. V případě revizního znaleckého posudku by měly být jeho zpracovateli položeny stejné či obsahově obdobné otázky, které byly položeny předchozímu znalci, včetně dalších otázek, jejichž zodpovězení považuje zadavatel revizního znaleckého posudku za nezbytné. Současně by se měl zpracovatel revizního znaleckého posudku vyjádřit k závěrům předchozího znalce či znalců. Takto nebylo v případě znaleckého posudku předloženého obhajobou v rámci veřejného zasedání postupováno, když znalecký posudek vypracovaný znaleckou kanceláří se jen vyjádřil k tomu, v čem bylo znalcem Ing. Zdražilem postupováno při vypracování jeho znaleckého posudku nesprávně. Předmětem znaleckého posudku vypracovaného znaleckou kanceláří tedy nebylo zodpovězení otázek, které byly předmětem předchozího znaleckého posudku. Proto lze souhlasit se závěry odvolacího soudu, že znalecký posudek znalecké kanceláře nesplňoval náležitosti revizního znaleckého posudku, a proto nelze v postupu odvolacího soudu, který nedoplnil dokazování o provedení tohoto posudku, shledávat vadu tzv. opomenutého důkazu.

72. Nejvyšší soud tak shledal důvodné námitky dovolatele týkající se toho, že při vypracování revizního znaleckého posudku není nutno postupovat vždy podle § 110 tr. ř. (blíže viz bod 69 tohoto rozhodnutí). Vzhledem k tomuto závěru, lze mít za to, že znalecký posudek předložený obhajobou nelze odmítnout s odkazem, že tento obsahově představuje revizní znalecký posudek a že ho vypracovala znalecká kancelář, nikoliv ústav podle § 110 odst. 1 tr. ř. Následně se musel dovolací soud zabývat otázkou, zda skutečnost, že soud druhého stupně dospěl k nesprávnému právnímu závěru o nutnosti vypracování revizního znaleckého posudku vždy tzv. vědeckým ústavem, musí vést ke kasaci napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně. Shledal, že nikoliv. V tomto směru je třeba zdůraznit, že důvody odmítnutí znaleckého posudku předloženého obhajobou nespočívaly jen v tom, že tento nebyl vypracován znaleckým ústavem, ale v kombinaci více důvodů, když rozhodující je, že předložený znalecký posudek neměl žádnou vypovídací hodnotu (blíže viz bod 9 rozsudku soudu druhého stupně).

73. Obviněný rovněž ve vztahu k tzv. opomenutým důkazům poukazuje na skutečnost, že nebyl proveden důkaz celým účetnictvím společnosti ILTON, s. r. o. Zde je namístě uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že zajištěné účetnictví nebylo zcela kompletní (viz vyjádření znalce Ing. Zdražila), když také není pochyb o tom, že cela řada účetních operací nebyla v účetnictví prokazatelně zachycena (např. náklady na mzdy zaměstnanců, chybějící mzdové listy). Současně je třeba poukázat na skutečnost, že tzv. zmizelo účetnictví realizované v elektronické podobě. Navíc nelze pominout, že součástí spisového materiálu jsou materiály, které byly předloženy společností ILTON, s. r. o., v rámci insolvenčního řízení, včetně knihy závazku a faktur, která byla předložena v insolvenčním řízení. Tuto předloženou knihu závazku lze považovat nepochybně za dané situace za tzv. jediný pevný bod, když dlužník v insolvenčním řízení tímto stvrzuje své nesporné závazky. Proto je třeba mít za to, že ani komplexní provedení účetnictví společností by nemohlo vést k jiným skutkovým zjištění, když relevance je sporná již z toho důvodu, že toto neobsahovalo všechny potřebné údaje a informace podle zákona o účetnictví. Již z tohoto pohledu se nemůže jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. b) Námitka stran zákonnosti znaleckého posudku Ing. Zdražila 74. Obviněný dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing. Zdražilem, když především uvádí, že tento byl podle něho vypracován vyloučeným znalcem. Ve vztahu k této námitce pak dovolatel odkazuje na vyjádření znalce ze dne 27. 4. 2022, kterým znalec písemně reagoval na výtky, které uplatnil jeho obhájce k podanému znaleckému posudku. Lze mít za to, že touto námitkou se fakticky obviněný dovolává existence tzv. nezákonného důkazu, což je námitka směřující do dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud shledal tuto námitku za uplatněnou právně relevantním způsobem, ale ovšem za zjevně neopodstatněnou. Předně je nutno zdůraznit, že znalecký posudek Ing. Zdražila byl vypracován v přípravném řízení, přičemž obviněný využil i svého oprávnění a uplatnil námitky proti formulaci otázek, tedy nikoliv proti osobě znalce a jeho odbornému vyjádření. Jeho uplatněným námitkám pak bylo vyhověno. Následně byl znalec vyslechnut v hlavním líčení, když teprve po jeho výslechu byly obhajobou písemně uplatněny výhrady k tomuto znaleckému posudku. K těmto výhradám se znalec písemně na základě žádosti soudu vyjádřil, přičemž soud prvního stupně toto vyjádření považoval za dostatečné a znalec již nebyl ve věci opětovně slyšen. Zde je nutno zdůraznit, že toto ani nepožadovala obhajoba. Nejvyšší soud shledal, že ze samotného vyjádření znalce učiněného až po podání znaleckého posudku v hlavním líčení, ve kterém reagoval na písemné výtky obhajoby vůči vypracovanému znaleckému posudku a závěrům znalce, nelze dovodit jeho podjatost v době vypracování tohoto znaleckého posudku a jeho přednesu v hlavním líčení, ale ani později. Je tomu tak proto, že samotná skutečnost, že znalec považoval uplatněné výtky za nepravdivé a měl za to, že jsou již takového charakteru, že ho obhajoba obviňuje z podání nepravdivého znaleckého posudku, nemůže vést k závěru o jeho vyloučení z podání znaleckého posudku ve smyslu § 18 zákona č. 254/2019 Sb. o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Proto ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou.

75. Ohledně námitky dovolatele směřující do relevance znaleckého posudku Ing. Zdražila, když obviněný mu vyčítá zásadní nedostatky a dovozuje z toho jeho nepoužitelnost, lze uvést následující. Obviněný i tuto argumentaci, byť to výslovně neuvádí, zaměřuje na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vzhledem k obsahu uplatněné argumentace je možno konstatovat, že obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení tohoto důkazu soudy nižších stupňů. Taková argumentace nenaplňuje zvolený dovolací důvod, neboť ze strany obviněného se jedná jen o prostý nesouhlas se způsobem hodnocení tohoto konkrétního důkazu soudy, který sám o sobě nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že zejména soud prvního stupně se relevantností tohoto znaleckého posudku zabýval, když znalce velmi podrobně vyslechnul v rámci hlavního líčení a své závěry ohledně hodnocení znaleckého posudku velmi podrobně rozvedl (viz body 32–38 a bod 43 rozsudku soudu prvního stupně). Na tuto námitku reagoval i soud druhého stupně, který se rovněž tvrzením stran nepoužitelnosti a tvrzených vad znaleckého posudku Ing. Zdražila zabýval (viz bod 7 rozsudku soudu druhého stupně), když i sám doplnil dokazování. Navíc je třeba zdůraznit, že závěry znalce Ing. Zdražila nestojí osamoceně, podporují je i další provedené důkazy (viz např. kniha závazků předložena v rámci insolvenčního řízení, přehled neuhrazených závazků).

76. Pokud obviněný poukazuje na vyjádření znalce Ing. Zdražila v rámci hlavního líčení, které se týkalo skutečnosti, zda kniha závazků měla vypovídající hodnotu, tak je třeba zdůraznit, že byť znalec připustil, že kniha závazků mohla být určitým způsobem zkreslena, tedy to nevyloučil, tak to nemůže vést k závěru o nesprávnosti tohoto znaleckého posudku. Navíc je třeba uvést, že obviněný nepochybně jistým způsobem zkresluje vyjádření znalce. Obviněný totiž pomíjí, že podle znalce výše závazků, tak jak byla vyjádřena v knize závazků, je minimální a že tedy nelze vyloučit, že existovaly ještě další závazky, které se v knize závazků nenacházejí. Jinak vyjádřeno, podle znalce mohly být závazky společnosti ILTON, s. r. o., ještě vyšší, než se podávají z knihy závazků. Nakonec tento závěr odpovídá i listinným důkazům, ze kterých je zřejmé, že společnost ILTON, s. r.o., měla i další závazky, které nebyly přihlášeny do insolvenčního řízení, což je nakonec i jistým způsobem logické, neboť ne všichni věřitelé se vždy přihlásí do insolvenčního řízení. Skutečnost, že výše závazků společnosti ILTON, s. r. o., mohla být vyšší, nemůže vést k závěru o nesprávnosti znaleckého posudku znalce Ing. Zdražila ve vztahu k tomu, že společnost ILTON, s. r. o., byla k 31. 3. 2014 v úpadku ve formě platební neschopnosti. Je tomu tak proto, že další závazky po lhůtě splatnosti by mohly vést k závěru, že úpadek předmětné společnosti nastal ještě před 31. 3. 2014. Z pohledu správnosti vedení účetnictví je také třeba pro stručnost odkázat na závěry soudu prvního stupně (viz bod 59 rozsudku soudu prvního stupně) včetně úvah o tom, kdo mohl mít reálný zájem na tom, aby nebylo k dispozici řádně vedené účetnictví.

77. Nadto považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že pro konstatování stavu úpadku ve formě platební neschopnosti není nutno vždy provést znalecké zkoumání. Jinak vyjádřeno, posouzení, zda a kdy se dovolatel dozvěděl nebo při náležité péči měl dozvědět o stavu úpadku společnosti, není posouzením skutečností, k nimž je třeba vždy odborných znalostí (§ 127 odst. 1 o. s. ř.), a toto nemusí být předmětem znaleckého zkoumání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016). Zde je namístě opětovně akcentovat, že není pochyb o tom, že to byl právě obviněný, který fakticky dlouhodobě ovládal společnost ILTON, s. r. o. (viz bod 44–54 rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 rozsudku odvolacího soudu) a který rozhodoval o všech objednávkách a platbách společnosti ILTON, s. r. o., včetně výplat zaměstnancům, a ovládal účty společnosti (viz č. l. 106 spisu soudu prvního stupně). Tedy fakticky společnost zcela ovládal a řídil. Současně je z provedeného dokazování také patrno, že společnost ILTON, s. r. o., měla dlouhodobě nesplacené závazky ještě před koncem roku 2013 (např. č. l. 294 – společnost L., č. l. 1092, dluh vůči Z. O. D. N. z roku 2013, dluhy vůči Pražské správě sociálního zabezpečení, VZP). Navíc prokazatelně již počátkem roku 2014 pozastavila další povinné platby vůči FÚ, ČSSZ, VZP. Přesto za této situace obviněný pokračoval v objednávkách zboží a služeb, ačkoliv se prokazatelně finanční situace společnosti ILTON, s. r. o., nezlepšovala, naopak se zhoršovala (viz č. l. 594, č. l. 652, viz č. l. 752, č. l. 863), tedy nesplacené závazky firmy ILTON, s. r. o., se zvyšovaly a směřovala k insolvenci. Lze mít za to, že obviněný i využíval toho, že společnost I. D., která dodávala společnosti ILTON, s. r. o., zboží v předmětném období (podzim roku 2014) rovněž fakticky ovládal, takže jí nehradil faktury za dodané zboží právě pro společnost ILTON, s. r. o. Právě toto neuhrazování faktur společnosti I. D. nepochybně přispělo k tomu, aby v tomto období společnost ILTON, s. r. o., některé platby uhradila, i když prokazatelně byla v platební neschopnosti. I tato skutečnost přispívala k záměrnému klamání poškozených společností, neboť občasné platby záměrně vzbuzovaly dojem, že finanční problémy společnosti ILTON, s. r. o., jsou skutečně jen přechodného rázu a vedly tyto společnosti k poskytování služeb a zboží.

78. Lze tedy uzavřít, že obviněný si musel být v době objednávání služeb a zboží vědom toho, že společnost ILTON, s. r. o., nebude schopna hradit za poskytnuté zboží či služby ve lhůtě splatnosti (viz přim. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1528/2015) popř. vůbec a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Zde je třeba zdůraznit, že „platební neschopnost představuje situaci, kdy tvorba zisku a peněžní toky dlužníka nejsou schopny vytvářet hotovost postačující ke krytí splatných dluhů (S. 2017, s. 52). Musí se ovšem jednat o systémovou neplatnost, tedy nikoliv o dočasnou platební neschopnost, která spočívá v tom, že platební neschopnost je vyvolána nenadálými okolnostmi, kdy splatné dluhy sice není možné pokryt aktuálními disponibilními zdroji, avšak tento stav bude v krátké době překlenut a finanční stabilita bude obnovena (A. a kol., s. 7). Z provedeného dokazování pak není pochyb o tom, že se skutečně jednalo o systémovou platební neschopnost, když od roku 2013 se finanční situace společnost ILTON, s. r. o., nezlepšovala, naopak se dlouhodobě zhoršovala a jak již bylo naznačeno, obviněnému jako osobě, která společnost ILTON, s. r. o., fakticky ovládala, to muselo být známo. V tomto směru je třeba uvést, že vlastní páchání trestné činnosti obviněného není vázáno k 31. 3. 2014, ale až k období od 27. 8. 2014, kdy se nepochybně finanční situace společnosti ILTON, s. r. o., oproti stavu k 31. 3. 2014 ještě zhoršila, jak vyplývá z listinných důkazů.

79. Obdobné povahy je i odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 886/2021, ve kterém ve vztahu k jeho odsouzení pro trestný čin podle § 241 tr. zákoníku, bylo v odůvodnění tohoto rozhodnutí shledáno, že společnost ILTON, s. r. o., se nenacházela v úpadku. Předně je třeba uvést, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 9/2020 (v této věci bylo podáno dovolání vedené pod sp. zn. 5 Tdo 886/2021) nebyl vypracován znalecký posudek právě ohledně případného úpadku společnosti. Navíc je třeba zdůraznit, že společnost ILTON, s. r. o., se nacházela v úpadku ve formě platební neschopnosti, nikoliv předlužení, tedy není pochyb o tom, že určité finanční prostředky v předmětném období k dispozici měla, jak bylo nakonec konstatováno v rozhodnutí Nejvyššího soudu vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 886/2021. Nad rámec tohoto závěru je třeba poukázat na bod 59 tohoto rozhodnutí, ohledně toho, že již samotné neinformování o špatné finanční situaci společnosti by postačilo k naplnění znaku zamlčení podstatné skutečnosti. c) Námitka stran jednání vůči společnosti M. C., s. r. o.

80. Obviněný rovněž dovozuje rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy ve vztahu k bodu I.4 napadeného rozsudku (poškozená společnost M. C., s. r. o.). I v případě těchto námitek ovšem obviněný jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Taková argumentace nemůže naplňovat tvrzenou existenci extrémního rozporu, neboť obviněný jen zpochybňuje právní závěr soudů nižších stupňů, že předmětná objednávka byla závazná. Předně se věcně jedná o námitku, kterou obviněný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně a tento na ní reagoval (viz body 49–51 rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Zároveň nelze pominout, že na totožnou námitku reagoval i odvolací soud (viz bod 13 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec shora uvedeného je třeba poukázat na to, že obviněný jednal s poškozenou společností za společnost ILTON, s. r. o., přičemž z jeho postupu vůči poškozené společnosti je nepochybné, že k objednávce reklamních služeb došlo a že si toho byl obviněný vědom a že jejich realizaci za společnost ILTON, s. r. o., požadoval (viz uznání dluhu ze dne 17. 8. 2015 na č. l. 1228 spisového materiálu soudu prvního stupně. Z pohledu obhajoby obviněného je třeba rovněž uvést, že by bylo zcela nelogické, že by uznal dluh za společnost ILTON, s. r. o., pokud by si tyto reklamní služby za společnost ILTON, s. r. o., neobjednal a nepožadoval je. Proto ani tato námitka nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod. Samotnou skutečnost, že poškozená společnost vystavila zálohovou fakturu, kterou společnost ILTON, s. r. o., neuhradila ve stanovené lhůtě, nelze interpretovat tak, že k trestněprávnímu jednání ze strany obviněného nedošlo. V tomto směru je třeba poukázat na listinné důkazy založené na č. l. 1192–1239, ze kterých je nepochybné, že přes neuhrazené zálohové faktury obviněný souhlasil s realizací reklamní kampaně. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010 je nepřípadný, když o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku se může jednat i v případě, že poškozený se mohl omylu vyvarovat a jistým způsobem si počínal nedbale (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1046/2017). Nadto není také vyloučeno spáchání trestného činu podvodu v rámci civilního vztahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1079/2015). d) Námitky ohledně skutku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně 81. Obviněný dále namítá naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i ve vztahu ke skutku pod bodem II, v němž je spatřováno spáchání přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Tvrdí, že odvolací soud dezinterpretoval důkazy v jeho neprospěch. I v případě těchto námitek dovolatel jen zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když poukazuje na závěry soudu prvního stupně stran úlohy svědka H. ve společnosti I. D., s. r. o., a že on sám nepodával daňové přiznání. Taková argumentace ovšem nemůže sama o sobě naplňovat tvrzený extrémní rozpor. Prostřednictvím uvedených námitek se totiž obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

82. Bez ohledu na tento závěr Nejvyšší soud odkazuje na skutkové závěry soudů nižších stupňů ohledně fungování a vzájemných vztahů mezi společností ILTON, s. r. o., společností I. D., s. r. o., a společností P. C., s. r. o. (viz body 66 a 67 a bod 76 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 rozsudku soudu druhého stupně), ke kterým dospěl na základě provedeného dokazování. Z pohledu námitek obviněného je třeba zdůraznit, že způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k tomuto skutku odpovídá zásadám formální logiky a nevykazuje znaky žádné libovůle či svévole. Pokud obviněný odkazuje na závěry soudu prvního stupně stran postavení svědka H. ve společnosti I. D., s. r. o., tak je možno připustit, že soud prvního stupně dospěl k závěru, žeúloha tohoto svědka mohla být aktivnější než v případě svědka K. Zde je namístě uvést, že případná účast další osoby na páchání trestné činnosti nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za uvedený přečin. Obecně je třeba konstatovat, že u přečinu podle § 240 tr. zákoníku se nevyžaduje existence speciálního ani konkrétního subjektu ve smyslu § 114 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 5 Tdo 117/2011, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 118/2016). Důležité a rozhodující je, že v dané věci bylo bez jakýchkoliv důvodných pochybnosti prokázáno, že to byl právě obviněný, který ve skutečnosti fakticky jednal a ovládal společnost ILTON, s. r. o., stejně jako společnost P. C., s. r. o., a společnost I. D., s. r. o. Rovněž námitka, že obviněný sám daňové přiznání nepodával, je z hlediska skutkových zjištění nepodstatná. Nakonec tuto skutečnost vyjádřil odvolací soud přímo ve skutkových zjištěních, když výslovně uvedl, že obviněný „nechal podat dne 29. 12. 2014 správci daně přiznání k dani z přidané hodnoty“. Byť lze mít za to, že tato námitka obsahově směřuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno uvést, že pachatelem trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo se podílí na zkrácení daně, tj. nejen osoba podávající daňové přiznání (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1014/2013). Jinak vyjádřeno, pachatelem takového daňového trestného činu může být nejen subjekt daně, respektive jeho statutární zástupce, ale obecně kdokoliv, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, respektive se společně s dalšími osobami vědomě podílí na způsobení stavu, kdy zákonná daň nebyla vyměřena buď vůbec, nebo nikoliv v zákonné míře, a daň tak byla zkrácena ve větším rozsahu. O takovou situaci se jedná v případě obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

83. Dovolatel rovněž namítá otázku dokonání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a otázku náhrady škody, které jistým způsobem spojuje. Jednak konkrétně namítá, že splatnost závazku nemůže být kritériem oddělující dokonání trestného činu od pouhé náhrady škody. Současně uvádí, že rozlišujícím kritériem může být subjektivní stránka nebo omyl či zamlčení podstatných skutečností, které jsou příčinou majetkové dispozice poškozeného. Jinak vyjádřeno, obviněný tvrdí, že pouhé neuhrazení závazku ve lhůtě splatnosti nemůže vést k závěru o naplnění všech znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku a že škodu mohou představovat toliko nesplacené závazky. Současně vyslovuje přesvědčení, že škodu nemůže představovat výše neuhrazených závazků, pokud předmětem plnění byla reklama, kde jsou náklady a tedy možná škoda dodavatele podstatně nižší než výše fakturovaných částek. Tvrdí, že pro dodavatele právě proto, že jsou jejich náklady nižší, je přijatelná vyšší míra rizika, že jeho pohledávka nebude uhrazena. Toto podle obviněného vysvětluje, proč byli dodavatelé při absenci jakéhokoliv omylu ochotni pokračovat v dodávkách, přestože věděli o špatné finanční situaci společnosti ILTON, s. r. o. Dále zpochybňuje otázku úmyslu, když podle jeho názoru soudy úmysl řádně nezjišťovaly a fakticky se spokojily s jeho předpokládaným úmyslem. Poukazuje rovněž na skutečnost, že on sám se nijak neobohatil.

84. Vzhledem k obsahu této uplatněné argumentace lze mít za to, že tyto námitky je možno podřadit pod zvolený dovolací důvod, přestože dovolatel částečně zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně zatajení podstatných skutečností.

85. Obecně platí, že trestný čin podvodu je dokonán, jakmile pachatel uvedl svým lstivým předstíráním a jednáním nějakou osobu v omyl, aby ji tak přiměl k jednání, jež má poškodit ji nebo kteroukoliv třetí osobu [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 4. 1922, sp. zn. Kr II. 606/21 (uveřejněné pod č. 808 Sbírky rozhodnutí československých soudů)]. Jinak vyjádřeno, trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného, přičemž mezi omylem a následnou majetkovou transakcí u poškozeného na jedné straně a škodou u poškozeného a obohacení jiné osoby musí být příčinná souvislost. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy (viz ŠÁMAL, P. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2012 s. 2056-2057). Z pohledu tohoto shora prezentovaného závěru, je třeba mít za to, že trestný čin podvodu je dokonán v okamžiku, kdy dojde k obohacení pachatele či jiné osoby, tedy v okamžiku, kdy je věc či zboží či služba pachateli či jiné osobě na základě podvodného jednání poskytnuta. Zároveň platí, že pokud je trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku dokonán, tak případná pozdější úhrada závazku je považována jen za náhradu způsobené škody nebo její části, což může mít význam při rozhodování o trestu a náhradě škody [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1314/2003 (uveřejněné pod č. 32/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Stejné závěry lze vztáhnout k dodávkám zboží. Zároveň se nevyžaduje, aby se obohatil pachatel.

86. Současně lze připustit, že samotná skutečnost, že pachatel neuhradí splatný závazek ve lhůtě splatnosti, nestačí k naplnění jak objektivní, tak i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Z hlediska objektivní stránky musí být prokázáno na základě provedeného dokazování, že pachatelem došlo k uvedení jiného v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatné skutečnosti a způsobení tak na cizím majetku alespoň škody nepatrné. Z hlediska subjektivní stránky, tedy na podvodný úmysl pachatele nelze usuzovat jen z okolnosti, že neposkytl protiplnění za odebrané zboží nebo služby ve sjednané lhůtě, protože takový závěr nenaplňuje volní složku zavinění ve formě úmyslu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009). Vyžaduje se, aby podvodný úmysl byl dán u pachatel v době páchání trestné činnosti. e) Námitky stran naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu 87. Z pohledu těchto shora naznačených východisek je třeba zdůraznit, že obviněný zpochybňuje, že byl naplněn objektivní znak trestného činu podvodu spočívající v zamlčení podstatné skutečnosti. Lze mít za to, že obviněný ve vztahu k této námitce zpochybňuje skutkové zjištění soudů nižších stupňů, že se společnost ILTON, s. r. o., nacházela v době uzavírání předmětných objednávek ve stavu úpadku. Proto tuto námitku lze pod zvolený dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou tolerance. Pro jistou stručnost odkazuje Nejvyšší soud v tomto směru na závěry soudů nižších stupňů stran naplnění tohoto znaku (viz 45 až 67 a bod 75 rozsudku soudu prvního stupně, bod 10 až 14 a bod 19 rozsudku soudu druhého stupně). Současně lze odkázat na úvahy Nejvyššího soudu obsažené v bodě 59 tohoto rozhodnutí, kde byly rozvedeny závěry Nejvyššího soudu stran naplnění znaku zamlčení podstatné skutečnosti. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že zamlčení podstatné skutečnosti nepochybně představovala nejen samotná skutečnost, že obviněný neinformoval poškozené subjekty o stavu úpadku společnosti (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 6 Tdo 293/2017), ale i další rozhodné skutečnosti, jako např. to, že společnost ILTON, s. r. o., přestala dlouhodobě hradit své povinné platby vůči státu, nebo že fakticky společnost ILTON, s. r. o., neovládá jednatel, nýbrž právě obviněný. f) Námitka stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu 88. Obviněný rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když namítá, že u něho neexistoval úmysl poškozené podvést. Nejvyšší soud nejprve předestírá obecná východiska týkající se zavinění. Platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář., 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, 366 s) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, anovit curia ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

89. O zavinění ve formě úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).

90. U trestného činu podvodu se v případě základní skutkové podstaty vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž ovšem postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty postačí nedbalost [viz § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Předně je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se naplněním subjektivní stránky zabývaly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že obviněný jednal úmyslně, byť přímo neuvedl, zda v úmyslu nepřímém či přímém. Otázkou subjektivní stránky se posléze zabýval na základě námitek uplatněných v rámci podaného odvolání i odvolací soud, který konstatoval, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém (viz bod 19 rozsudku soudu druhého stupně). Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry odkazuje. Nad rámec úvah soudů nižších stupňů je třeba akcentovat, že obviněný nejenže věděl o špatné finanční situaci společnosti ILTON, s. r. o., když společnost fakticky ovládal (blíže viz body 58–60, 77–78 tohoto rozhodnutí), ale zejména mu bylo známo (rozhodoval o všech podstatných záležitostech společnosti), že finanční stav ILTON, s. r. o., se v čase nezlepšuje, naopak zhoršuje. Jinak vyjádřeno, obviněný buď sám či prostřednictvím jím pověřených osob objednával a odebíral zboží a služby, přestože mu bylo známo, že se zvyšuje počet dlouhodobě neuhrazených závazků společnosti ILTON, s. r. o., tedy že finanční stav společnosti se nezlepšuje, ale naopak zhoršuje. Zároveň ale důvodně nemohl předpokládat, že se jedná o krátkodobý nedostatek finančních prostředků a ani nemohl očekávat, že by došlo k nějakému zlepšení platební schopnosti společnosti ILTON, s. r. o. (viz výpověď obviněného). Přesto všechny poškozené opakovaně ubezpečoval, že závazky budou uhrazeny ve lhůtě splatnosti a následně v tom, že se jedná jen o krátkodobý nedostatek finančních prostředků, který bude v přiměřené době vyřešen. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem si musel být obviněný již v době sjednávaní předmětných obchodů přinejmenším vědom toho, že společnost ILTON, s. r. o., nebude schopna svým závazkům dostát, a to nejen ve lhůtě splatnosti, ale vůbec a pro případ, že se tak stane, byl s tím srozuměn. Proto lze mít za to, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Proto lze považovat námitku stran absence zavinění za zjevně neopodstatněnou. g) Námitka ohledně výše způsobené škody 91. Obviněný dále zpochybňuje výši způsobené škody, když namítá, že výše způsobené škody nepředstavuje cena objednaného zboží či objednané služby (viz bod 4 rozsudku soudu druhého stupně), nýbrž jen náklady vynaložené ze strany poškozených společností při realizaci předmětných objednávek od společností ILTON, s. r. o. Tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod.

92. Škoda se v trestním právu chápe obdobně jako v odvětvích práva upravujících majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz (srov. rozhodnutí č. 34/2010-II. Sb. Rozh. Tr. a č. 55/1971 Sb. Rozh. Obč.). Za škodu na cizím majetku je třeba považovat újmu majetkové povahy, kterou představuje nejen zmenšení majetku (damnum emergens), ale i ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek poškozeného oprávněně zvětšen. Rozhodující je přitom hodnota, o kterou byl majetek poškozeného zmenšen, nikoli obohacení pachatele (srov. rozhodnutí č. 71/1971 Sb. Rozh. Tr.). V případě škody způsobené trestným činem se pro trestní řízení výše škody stanoví podle § 137 tr. zákoníku, podle něhož se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě. Uvedené pravidlo pro výpočet škody se užije obecně u všech trestných činů, u nichž je znakem škoda. Při stanovení výše škody ve smyslu ustanovení § 137 tr. zákoníku, které vyjadřuje celkem tři kritéria, a to cenu, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav, se postupuje tak, že vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou shora uvedených kritérií (srov. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Současně je třeba uvést, že není ani vyloučeno, aby za škodu ve smyslu § 137 odst. 1 tr. zákoníku byla považována smluvní cena dohodnutá stranami kupní smlouvy, ale to jen v případě, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že tato smluvní cena je cenou, za kterou se v době a v místě činu věc obvykle prodávala. To platí zejména tehdy, pokud je cena věcí nebo služeb dohodnutá v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody zpravidla odpovídá ceně, za niž se věc (služba) v době a místě činu obvykle prodává, pokud z okolností není zřejmé něco jiného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 198/2005, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2005, svazek 17, č. T 804). Přestože ustanovení § 137 tr. zákoníku hovoří o škodě na věci, je třeba toto ustanovení použít i při stanovení škody, např. při vylákání nebo jiném zneužití poskytnutí služby či podobném plnění [Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1831–1842, viz př. Rozhodnutí R 27/1996)].

93. Vzhledem ke shora uvedenému má Nejvyšší soud za to, že soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud při stanovení výše způsobené škody vycházely z cen uvedených v uzavřených objednávkách, neboť není pochyb o tom, že se jednalo o cenu, za kterou se služby v dané době a v místě činu prodávaly. Jinak řečeno, v případě jednání pod body I. 2, 3, 4, 5 se jednalo o cenu reklamní služby, kterou poškozené společnosti poskytovaly podle svého sazebníku všem případným objednávatelům v daném místě a čase v rámci poctivého závazkového vztahu uzavřeného mezi účastníky smlouvy při dodržení pravidel smluvní svobody. Obdobná je situace v případě jednání pod bodem I. 1 (nájemné za pronájem nemovitostí). Předně je třeba zdůraznit, že výše nájemného za předmětné prostory byla v daném místě stanovena dlouhodobě, neboť před společností ILTON, s. r. o., si tyto prostory pronajímaly jiné společnosti (např. společnost I. D., E. C.), takže lze mít za to, že se jednalo o cenu pronájmu stanovenou v rámci poctivého závazkového vztahu a že pronajímatel v žádném případě nevyužíval svého postavení k tomu, aby stanovil výši nájemného zřejmě nepřiměřenou cenám za obdobné pronájmy v daném místě a čase. Nakonec toto netvrdí ani sám obviněný, když jen naznačuje, že pronajímatel neměl pro dané prostory lepší využití, a tedy měl vědomě akceptovat případné riziko neuhrazení nájemného. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, zda by snad neměl pronajímatel v daném místě a čase k dispozici jiného nájemce, nemůže vést k závěru, že by neuhrazením smluvně určeného nájemného pronajímateli nevznikla škoda ve výši nájmu. Naopak lze mít za to, že tato skutečnost se nepochybně promítla do výše nájemného, které muselo jistým způsobem reagovat na skutečnost, že pronajímatel si byl vědom toho, že jiného nájemce v dané době nemají k dispozici, což spolu s manipulativním jednáním obviněného, který neustále sliboval, že dluhy na nájemném budou uhrazeny, vedlo i k tomu, že přes předchozí problémy s uhrazením nájemného nebyla nájemní smlouva vypovězena dříve.

94. Ohledně námitky obviněného spočívající v tom, že výše způsobené škody mohla představovat jen platby, které skutečně nebyly uhrazeny, a že do výše způsobené škody neměly být zahrnuty platby, které se uskutečnily, byť po splatnosti, je třeba uvést, že tato námitka fakticky směřuje jen do způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižšího stupně a jako taková nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale ani žádný jiný uvedený v § 265b tr. ř. Bez ohledu na tento závěr odkazuje Nejvyšší soud na bod 85 tohoto rozhodnutí ohledně dokonání trestného činu podvodu a významu pozdější úhrady závazku. Současně je nutno odkázat na úvahy soudu druhého stupně ohledně stanovení výše způsobené škody ve vztahu k jednotlivým poškozeným společnostem, které vedly tento soud k určitým skutkovým změnám ve prospěch obviněného (blíže viz body 11–14 rozsudku soudu druhého stupně), z jehož závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožnil. h) Námitka ohledně trestného činu podle § 240 tr. zákoníku 95. Ve vztahu ke skutku pod bodem II rozsudku odvolacího soudu lze pod zvolený dovolací důvod podřadit námitku stran tvrzeného nedostatku subjektivní stránky, tedy úmyslu obviněného zkrátit daň, byť část námitek je skutkového charakteru (tvrzení, že obchody řádně proběhly). Dále námitku, že i pokud by se uvedeného jednání obviněný dopustil, bylo by namístě jeho jednání kvalifikovat podle § 241 tr. zákoníku.

96. Pokud se týká naplnění subjektivní stránky tak je třeba uvést, že soud prvního stupně stejně jako v případě skutku pod bodem I dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně (viz bod 76 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 a 19 rozsudku soudu druhého stupně). Z pohledu zvolené dovolací argumentace lze skutečně připustit, že pro uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty v souladu s § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, se obecně nevyžaduje, aby si subjekt, který uplatňuje nárok na odpočet daně z připadané hodnoty (dále jen „DPH“) ověřil, zda dodavatel zboží či služby splnil svoji daňovou povinnost. Tento závěr ovšem platí za předpokladu, že nejsou zjištěny skutečnosti, ze kterých je zřejmé, že subjekt uplatňující nárok na DPH věděl, že dodavatel zboží či služby si prokazatelně svoji daňovou povinnost nesplnil a že smyslem vystavených daňových plnění má být neoprávněné vylákání nadměrného odpočtu DPH. O takovou situaci se v předmětné věci jednalo a tento závěr odpovídá provedenému dokazování (viz bod 66 až body 67 rozsudku soudu prvního stupně, bod 15 rozsudku soudu druhého stupně). Jinak vyjádřeno, pokud obviněný fakticky ovládal všechny tři společnosti zúčastněné na jednání pod bodem II, musel si být vědom toho, že společnosti P. C., s. r. o., a D. I., s. r. o., žádné DPH neuhradily a že tedy požadovaný nárok na DPH nevznikl. Navíc nelze pominout, že předmětné faktury ani nebyly ze strany společnosti ILTON, s. r. o., uhrazeny, tedy nevznikl jim daňový náklad. Jestliže byl následně požadován ze strany společnosti ILTON, s. r. o., od správce daně nárok na odpočet DPH, směřoval úmysl obviněného k získání výhody na dani, když obviněnému byly známy všechny relevantní skutečnosti předmětných obchodů. Zde je třeba zdůraznit, že uvedené jednání zapadá do kontextu podvodného jednání obviněného, o kterém se zmiňuje již soud prvního stupně (viz body 45–47, 51–54, 59, 73 rozsudku soudu prvního stupně), když je třeba i zdůraznit, že trestný čin podle § 240 tr. zákoníku představuje speciální druh podvodu spáchaného vůči státu.

97. Stran námitky, že i pokud by byla skutková zjištění včetně subjektivní stránky správná, tak že by mělo být jednání obviněného kvalifikováno jako trestný čin podle § 241 tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný v tomto směru žádnou argumentaci neuvádí. Proto tato argumentace nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, neboť není povinností Nejvyššího soudu si dovolací argumentaci domýšlet či dotvářet, neboť právně fundovanou argumentaci zajišťuje povinnost obviněného podat dovolaní prostřednictvím obhájce (viz § 265d odst. 2 tr. ř.). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

98. Obviněný uplatnil námitku stran nezákonného uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu funkce osoby zastupující právnické osoby na základě plné moci. Jak již bylo naznačeno, tato argumentace je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ovšem je zjevně neopodstatněná. Podstata námitky obviněného je, že se nejedná o zaměstnání, ani povolání a ani funkci a že pro zastupování na základě plné moci se nevyžaduje žádné povolení a že výkon neupravuje žádný právní předpis. Tedy fakticky podle obviněného tento uložený trest zákazu činnosti neodpovídá ustanovení § 73 odst. 4 tr. zákoníku.

99. Předně je třeba uvést, že obviněnému byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a spolku, jakož i osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci, a to na dobu 7 (sedmi) let. Zde je namístě uvést, že podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Platí, že smyslem trestu zákazu činnosti je zabránit pachateli vykonávat určité zaměstnání, povolání nebo funkci nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení a která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu (viz rozhodnutí pod č. 42/1967 Sb. rozh. tr. a č. 22/1985 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o rozsah zákazu činnosti, je nutno vycházet především ze souvislostí činnosti se spáchaným trestným činem, když zároveň platí, že příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 169/2001, rozhodnutí pod č. 60/1994-II. Sb. rozh. tr.). Současně je třeba zdůraznit, že podmínkou uložení trestu ve smyslu § 73 odst. 1 tr. zákoníku není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, když se ani nevyžaduje, aby pachatel trestný čin spáchal přímo v rámci výkonu činnosti, která se zakazuje.

100. Jak již bylo naznačeno, obviněný v případě uloženého trestu zákazu činnosti zpochybňuje jen tu část uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu zastupování právnických osob na základě plné moci. Lze mít za to, že obviněný v rámci této výhrady zcela opomenul souvislost označené části trestu se zbývající částí uloženého trestu zákazu činnosti, kterou je třeba chápat právě v celém kontextu. Obviněnému byl uložen zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a prokuristy obchodních korporacích a spolku, jakož i osoby zastupující tyto právnické osoby na základě plné moci. To znamená, že zákaz jednání na podkladě plné moci se pro obviněného vztahuje výlučně na jednání zástupce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu označených obchodních společností a družstev, který sice projevuje vlastní vůli, ale jedná jménem a s důsledky pro zastoupeného. Lze mít za to, že by bylo popřením účelu tohoto druhu trestu, aby mu byl zakázán přímý, resp. osobní výkon funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy obchodní korporace a současně mu bylo dovoleno jednat jako zástupce statutárního orgánu na podkladě dohody o plné moci ve smyslu § 441 až 448 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zde je také třeba zdůraznit, že pokud má být právnická osoba zastupována na základě plné moci, pak toto zastoupení předpokládá určité formalizované náležitosti, které musí být v řízení prokázány. Jedná se tedy o případ určité regulované činnosti, jejichž výkon je upraven zvláštním předpisem. Pokud by odvolací soud a předtím soud prvního stupně nezahrnul do předmětu zákazu činnosti také zákaz zastupování právnických osob na podkladě plné moci, jednalo by se o vytvoření podmínek obviněnému, které by velmi snadno umožňovalo obejít vyslovený zákaz výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu a prokuristy, čímž by celý trest ztratil jakýkoli smysl. Navíc není pochyb, že ani v předmětné věci obviněný záměrně nevystupoval jako statutární orgán či člen statutárního orgánu či prokurista obchodních korporací, naopak využíval k ovládání společnosti ve vztahu k jiným subjektům případně plné moci, které ho opravňovaly k jednání za společnost ILTON, s. r. o. Za naznačené situace je předmětné vymezení trestu zákazu činnosti plně důvodné, věcně správné, v justiční praxi dlouhodobě ustálené, Nejvyšším soudem akceptované a nečiní žádné interpretační potíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 Tdo 489/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 632/2018). Nejvyšší soud proto neshledal výhradu obviněného proti uložené části trestu zákazu činnosti za důvodnou, nýbrž za zjevně neopodstatněnou. Odkaz obviněného na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 106/2009 je nepřípadný, neboť v této věci se jednalo o trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel cyklistovi, který sice způsobil dopravní nehodu, ovšem v době dopravní nehody neřídil motorové vozidlo, nýbrž jízdní kolo, přičemž k jízdě na kole není potřeba zvláštního povolení či oprávnění.

101. Nejvyšší soud považuje na závěr za vhodné uvést, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

102. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno z důvodů, které lze částečně podřadit pod zvolené dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h), i) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a) Námitka stran neprovedení všech požadovaných důkazů b) Námitka stran zákonnosti znaleckého posudku Ing. Zdražila c) Námitka stran jednání vůči společnosti M. C., s. r. o. d) Námitky ohledně skutku pod bodem II rozsudku soudu prvního stupně Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. e) Námitky stran naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu f) Námitka stran naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu g) Námitka ohledně výše způsobené škody h) Námitka ohledně trestného činu podle § 240 tr. zákoníku Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.