4 Tdo 702/2026

Rubrum

4 Tdo 702/2026-455 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 14 To 101/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 58/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

I. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 3 T 58/2025, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku. Za ně byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 22 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 let a 6 měsíců, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb po 1 500 Kč, tedy celkem 60 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán zaplatit Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví 17 629 Kč na náhradě škody a poškozenému O. Z. 32 270 Kč na náhradě škody a 99 684,30 Kč jako satisfakci za nemajetkovou újmy odpovídající bolestnému. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený O. Z. se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že dne 19. 10. 2024 přibližně v 1:57 hodin v XY před domem čp. XY, v ulici XY, v přítomnosti nejméně šesti dalších osob, krátce po skončení předchozí vzájemné fyzické potyčky, která skončila smírem, nečekaně přistoupil k O. Z. a pěstí pravé ruky jej velkou intenzitou udeřil do obličeje, v důsledku čehož poškozený nekontrolovaně upadl a zadní částí hlavy narazil na dlážděný povrch. Tím mu způsobil otřes mozku, otřes vnitřního ucha vpravo, zlomeninu nosních kůstek, otok nosu, krvácení z nosu a zhoršení psychického stavu. Tato zranění si vyžádala lékařské ošetření s dvoudenní hospitalizací a omezila poškozeného v obvyklém způsobu života po dobu přibližně jednoho měsíce bolestivostí hlavy a nutností dodržovat klidový režim, včetně zákazu zvedání břemen. Tohoto jednání se obviněný dopustil, ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 21. 9. 2012, č. j. 2 T 234/2011-202, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 22. 5. 2013, č. j. 42 To 68/2013-248, pravomocně uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 26. 3. 2002, č. j. 1 T 21/2002-88, pravomocně odsouzen mimo jiné za trestný čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009.

3. Proti citovanému rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání obviněný M. B. a poškozený O. Z. Obviněný napadl všechny výroky rozsudku, zatímco poškozený brojil proti výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy. Obě odvolání byla jako nedůvodná podle § 256 tr. ř. zamítnuta usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 14 To 101/2026.

II. Dovolání obviněného

4. Usnesení odvolacího soudu a jeho prostřednictvím rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný skrze obhájce JUDr. Antonína Šmuka dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Naplnění prvního z nich spatřoval v tom, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků přečinů, kterými byl uznán vinným, jsou ve zřejmém rozporu s obsahem provedených důkazů a že k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. uplatnil, protože odvolací soud zamítl jeho odvolání, přestože v řízení předcházejícím jeho usnesení byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Konkrétní skutkové a hmotněprávní výhrady obviněný v odůvodnění dovolání vzájemně propojil a jejich společným východiskem učinil námitku, že soudy nesprávně uzavřely, že motivací jeho jednání vůči poškozenému byla odplata, a podcenily okolnosti, pro které mohl chování poškozeného vnímat jako pokračování předchozího útoku, ve kterému mu chtěl zabránit. Od toho odvíjel výtky proti odmítnutí nutné obrany i omylu o jejích podmínkách, proti závěru o subjektivní stránce přečinů podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 358 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a proti nepoužití právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku pro případ, že by dovolací soud neakceptoval jeho skutkovou verzi, že se bránil očekávanému útoku.

6. Konkrétně poukázal na to, že z kamerových záznamů je zřejmé, že v samotném závěru první potyčky byl ve výhodnějším postavení, protože dostal poškozeného pod sebe, a přesto od dalšího konfliktu upustil a s poškozeným si podali ruce a objali se. Neměl tedy důvod poškozenému něco oplácet a pokud ho s odstupem několika minut udeřil pěstí, bylo to z obavy, že poškozený chce ve fyzickém útoku pokračovat. Poukázal přitom na to, že z kamerových záznamů je patrné, že poškozený proti němu vykročil, a na to, že jednal pod vlivem dynamiky předchozí potyčky, během které poškozený vedl kop na jeho hlavu, zasadil mu údery pěstí, řeckořímský úchop a úder loktem do zad. Připomněl fyzické a bojové dispozice poškozeného. Soudy ale vyšly jen z toho, že poškozený měl před úderem obviněného svěšené ruce a neučinil žádný rychlý pohyb.

7. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, publikované pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr., které vyložilo pojem „rozhodná skutková zjištění“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že tuto podmínku nesplňují vady týkající se jiných skutkových zjištění, byť rovněž významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou, a konstatoval, že skutková zjištění o jeho odplatné motivaci a neexistenci důvodného pocitu ohrožení jsou určující pro naplnění znaků posuzovaných trestných činů.

8. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný soudům nižších stupňů dále vytknul, že ve věci rozhodly, aniž by byl dostatečně objasněn vliv předchozí psychiatrické léčby a užívané medikace v kombinaci s alkoholem na vnímání, reaktivitu, psychický stav, koordinaci a rovnováhu poškozeného. Připomněl, že poškozený dlouhodobě užíval léčivý přípravek Velaxin a před incidentem požil alkohol. Z příbalové informace uvedeného léčivého přípravku přitom vyplývá, že pacient během jeho užívání alkohol pít nemá a že mezi nežádoucí účinky tohoto léku patří mimo jiné závrať, ospalost, zmatenost, zhoršená koordinace pohybů a rovnováhy i mdloby. Z těchto důvodů obhajoba požadovala znalecké objasnění příčin a mechaniky pádu poškozeného, jeho schopností pád zbrzdit, příčinné souvislosti, rozsahu zavinění a předvídatelnosti následku. Kamerový záznam sice zachytil pád poškozeného, ale nelze z něj zjistit, proč upadl právě takovým způsobem. Znalec z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství MUDr. Petr Baláž u hlavního líčení uvedl, že otázku dopadu užívání léků v kombinaci s alkoholem by měl posoudit psychiatr nebo psycholog, a MUDr. Lucie Laclová znalkyně z oboru zdravotnictví odvětví soudní lékařství a stanovení nemateriální újmy na zdraví uvedla, že posouzení vlivu dlouhodobé psychiatrické léčby poškozeného na vznik reaktivního úzkostného stavu není v její kompetenci. Návrhům obhajoby na obstarání dalšího znaleckého posudku přesto nebylo vyhověno. Doplnění dokazování tímto směrem bylo přitom významné i z pohledu nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, protože bylo nutné prokázat příčinnou souvislost jednání obviněného s reaktivním úzkostným stavem, pro který se poškozený domáhal peněžité satisfakce.

9. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že soudy dovodily jeho úmysl ublížit poškozenému na zdraví jen z intenzity úderu, jeho tělesné hmotnosti a dřívějších boxerských zkušeností a pominuly, že šlo o jediný úder pěstí, nikoli o opakovaný útok, že do ležícího poškozeného nekopal ani na něj neútočil zbraní. Nevzaly v potaz ani fyzické dispozice poškozeného a jeho předchozí násilné jednání. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, publikované pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr., podle kterého je nutné závěr o úmyslu učinit ze souhrnu všech okolností případu, nikoli jej mechanicky dovodit pouze ze způsobeného následku. Podle obviněného v jeho trestní věci soudy jednostranně zdůraznily okolnosti svědčící v jeho neprospěch a marginalizovaly ty, které podporovaly obranné, omylové nebo alespoň omluvitelné psychické nastavení jeho jednání.

10. Soudy podle něj měly jeho čin posoudit v posloupnosti nutná obrana, putativní nutná obrana a ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, nikoli je bez dalšího kvalifikovat podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. K nutné obraně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu z 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, publikované pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr., podle kterého obránce není povinen útoku ustupovat ani volit nejmírnější prostředek a obrana je vyloučena jen tehdy, byla-li zcela jasně, očividně a nepochybně nepřiměřená způsobu útoku. Podle soudů nižších stupňů měl ovšem bez ohledu na předcházející fyzické napadení nejprve vyčkat na úder poškozeného a teprve pak se mu bránit. Zdůraznil, že soudy nerespektovaly ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 6 Tdo 1347/2008, podle kterého je nutnou obranu třeba posuzovat se zřetelem k subjektivnímu stavu osoby, která útok odvracela, a k tomu, jak se jí jevilo jednání útočníka v rozhodném okamžiku, a vzniklou situaci hodnotily z perspektivy nezúčastněného pozorovatele kamerového záznamu, nikoli z pohledu osoby, která byla krátce předtím napadena kopem na hlavu a dalšími údery. Jejich závěr, že obviněný nemohl důvodně vnímat to, že poškozený se směrem k němu rozešel, jako hrozbu pokračování ve fyzickém útoku, neodpovídá hmotněprávním východiskům nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku.

11. Pokud soudy odmítly posoudit jeho čin jako jednání v nutné obraně, měly se zabývat tím, zda z jeho strany nešlo o omyl v jejích podmínkách podle § 18 tr. zákoníku. Připomněl nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3235/15, podle něhož je při posouzení putativní nutné obrany třeba vycházet z představy osoby, která k obraně přikročila, tedy z toho, jak se jí konkrétní situace se všemi okolnostmi jevila v době jejího jednání. K tomu znovu zdůraznil, že incident se odehrál v noci před barem a bezprostředně po násilné potyčce, při níž poškozený použil bojové techniky. Takže i kdyby poškozený objektivně útočit nehodlal, měly soudy zvažovat, zda se obviněný vzhledem k předchozímu průběhu událostí skutečně nemohl mylně domnívat, že se proti němu rozešel, protože chce v útoku pokračovat.

12. Na to navázal námitkou, že soudy vůbec nezvažovaly právní kvalifikaci skutku podle § 146a tr. zákoníku. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, publikované pod č. 24/2016 Sb. rozh. tr., podle něhož přichází v úvahu právní kvalifikace ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky, jestliže pachatel napadl osobu, která na něj předtím násilím zaútočila, a jednal ze strachu před jejím dalším útokem, byť nebyly splněny podmínky nutné obrany, a zdůraznil, že jednání ze strachu před dalším útokem a jednání v obavě z přímo hrozícího nebo trvajícího útoku si jsou skutkově i psychologicky blízká.

13. K významu předchozího jednání poškozeného pro posouzení psychického stavu obviněného dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1374/25, podle kterého jsou obecné soudy v případech, v nichž obhajoba tvrdila předchozí fyzické napadení a následnou reakci ve strachu, úleku, zmatku či rozrušení, povinny pečlivě posoudit všechny okolnosti útoku poškozeného, nesmí jeho násilné jednání bagatelizovat a nemohou bez odborného podkladu vyloučit, že vyvolalo právně významný psychický stav na straně obviněného. Soudy v této trestní věci sice připustily aktivní a násilné jednání poškozeného v první části střetu, jeho možný vliv na psychický stav obviněného však podcenily a učinily nepodložený závěr o odplatné motivaci.

14. Uvedené skutkové i hmotněprávní námitky obviněný provázal se závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 7 Ntd 8/2025, kterým bylo v předcházejícím řízení rozhodnuto o věcné příslušnosti podle § 24 odst. 1 tr. ř. Uvedl, že Vrchní soud v Praze měl k dispozici spisový materiál včetně kamerového záznamu a důkazů provedených v hlavním líčení a vyjádřil se k okolnostem skutkového děje, které jsou významné pro posouzení dovolacích námitek obviněného, tak, že poškozený nebyl ve vzájemné potyčce zjevně znevýhodněnou stranou, protože byl o téměř třináct let mladší než obviněný, výškově jej přesahoval, měl sportovní postavu a z jeho předchozího jednání byly patrné znalosti bojových sportů. Za zásadní pak obviněný označil konstatování Vrchního soudu v Praze, že poškozený před samotným úderem učinil několik kroků směrem k obviněnému, který se tak mohl důvodně domnívat, že poškozený hodlá ve fyzické potyčce pokračovat.

15. Obviněný připustil, že Vrchní soud v Praze nečinil závěry o vině, přesto se podle jeho mínění soud prvního stupně a odvolací soud, které dospěly na podkladě téhož důkazu k odlišnému hodnocení významu bezprostředního chování poškozeného, měly s úvahami Vrchního soudu v Praze konkrétně a přesvědčivě vypořádat, což neučinily a založily svým postupem zřejmý rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v důsledku toho nesprávné hmotněprávní posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

16. K právnímu posouzení skutku jako přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že znak „opětovně“ byl založen na jeho odsouzeních z let 2002 a 2012, resp. 2013. Připustil, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vykládá tento znak převážně formálně, podle jeho názoru je ale nutné rozlišit, zda byla předchozí odsouzení zohledněna jen jako znak kvalifikované skutkové podstaty, nebo zda měla negativní dopad i při hodnocení jeho osoby a při ukládání trestu, jak se stalo v této věci, kde soudy časově vzdálená a zahlazená odsouzení využily oběma způsoby a obešly tím účinky jejich zahlazení. I kdyby tato námitka nevedla ke změně právní kvalifikace skutku, měla by zavdat alespoň důvod k přezkumu výroku o trestu.

17. Výroku o trestu obviněný vytkl, že soudy zdůraznily jeho dávnou zkušenost s boxem a předchozí odsouzení, odpovídajícím způsobem však neuvážily podíl poškozeného na vyvolání a eskalaci konfliktu, jím použité bojové techniky, bezprostřední časovou, místní a psychologickou návaznost obou částí konfliktu ani skutečnost, že obviněný po získání převahy v první části potyčky od dalšího jednání upustil. Do individualizace trestu naopak promítly nesprávný závěr o odplatné motivaci.

18. Proti výrokům o náhradě škody a nemajetkové újmy obviněný namítl, že jsou odvozeny od vadného výroku o vině, že nezohledňují podíl poškozeného na vzniku a eskalaci konfliktu a že soudy bez potřebného odborného podkladu přijaly závěr o rozsahu jeho psychické újmy a její příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Za této situace měli být podle obviněného poškození odkázáni s celým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

19. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že uvedené skutkové a hmotněprávní vady neodstranil, převzal závěry soudu prvního stupně a jeho odvolání usnesením ze dne 8. 4. 2026, č. j. 14 To 101/2026-406, podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím byl naplněn rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť již v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byly dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 4. 2026, sp. zn. 14 To 101/2026, a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 16. 1. 2026, sp. zn. 3 T 58/2025, ve výrocích o vině, trestu, o povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která by tím pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. nařídil její projednání a rozhodnutí jiným samosoudcem. Současně se domáhal toho, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil do rozhodnutí o dovolání výkon napadeného rozhodnutí, zejména ve vztahu k peněžitému trestu a adhezním výrokům.

III. Z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

21. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že obviněný z převážné části zopakoval obhajobu uplatněnou v předcházejících stadiích řízení, s níž se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Samotné námitky, jimiž obviněný prosazoval vlastní hodnocení kamerového záznamu a ostatních důkazů a zpochybňoval zjištění o průběhu obou částí konfliktu, podle státního zástupce neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Skutkové závěry soudů mají náležitý podklad v provedených důkazech a nejsou s jejich obsahem ve zřejmém rozporu. K usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 7 Ntd 8/2025, státní zástupce připomněl, že tento soud nerozhodoval o vině, nýbrž o věcné příslušnosti.

22. Námitku absence znaleckého zkoumání vlivu psychiatrické medikace a alkoholu na poškozeného státní zástupce podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., označil ji však za očividně neopodstatněnou. Soudy navrhované znalecké zkoumání neopomenuly, nýbrž je odmítly jako nadbytečné, protože není pochyb o tom, že zlomenina nosních kůstek vznikla přímo intenzivním úderem obviněného a ostatní zjištěná tělesná poranění pádem poškozeného, který po úderu pěstí bezprostředně následoval a byl zachycen kamerovým záznamem. Výsledky navrhovaného znaleckého zkoumání proto nemohly ovlivnit rozhodnutí o vině, trestu ani přiznaných nárocích poškozených.

23. K námitkám nutné obrany a právní kvalifikace podle § 146a tr. zákoníku státní zástupce uvedl, že nevycházejí ze zjištěného skutkového stavu a ignorují fakt, že první vzájemný konflikt byl ukončen smírem, podáním ruky a objetím, a že obviněný v druhé, časově oddělené části poškozeného nečekaně a bez předchozího fyzického útoku z jeho strany udeřil pěstí do obličeje takovou silou, až upadl na zem. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podle něj odpovídají pouze námitky putativní nutné obrany a úmyslného zavinění, které jsou ale zjevně nedůvodné. Nebyly zjištěny okolnosti, pro které se obviněný mohl důvodně, byť mylně, domnívat, že čelí přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku, a způsob vedení úderu poskytuje dostatečný podklad pro závěr o přímém úmyslu obviněného ublížit poškozenému na zdraví.

24. K přečinu výtržnictví státní zástupce konstatoval, že obviněný nezpochybnil formální naplnění znaku „opětovně“, nýbrž brojil proti zohlednění dřívějších odsouzení při ukládání trestu. Takto formulované výhrady neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů. Uložené tresty jsou zákonnými co do svého druhu i výměry a soudy dřívější odsouzení obviněného nepovažovaly za přitěžující okolnost. Přihlédly k nim jen při hodnocení osoby obviněného a jeho sklonů k protiprávnímu jednání, čemuž nelze nic vytknout.

25. Za neopodstatněné označil státní zástupce také námitky obviněného proti adhezním výrokům. Připomněl, že poškozený druhou část konfliktu nevyprovokoval, takže nebyl dán důvod pro snížení adhezní povinnosti obviněného z titulu jeho spoluzavinění. Soudy navíc poškozenému přiznaly pouze nároky související s fyzickým zraněním způsobeným posuzovaným útokem a do bolestného nezahrnuly bodové ohodnocení akutní stresové reakce s vysvětlením, že nebyla prokázána její příčinná souvislost s jednáním obviněného.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být podle státního zástupce naplněn, neboť řízení předcházející rozhodnutí odvolacího soudu nebylo zatíženo vadami tvrzenými podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Státní zástupce uzavřel, že námitky obviněného dílem neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Nejvyššímu soudu navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání. Návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí označil za bezpředmětný.

28. Vyjádření státního zástupce bylo Nejvyšším soudem zasláno obviněnému na vědomí prostřednictvím jeho obhájce, který stručně reagoval tak, že na podaném dovolání beze změny trvá.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

29. Nejvyšší soud shledal, že byly splněny všechny formální podmínky dovolacího řízení, takže se zabýval povahou a opodstatněností uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům a tím, zda na jejich podkladě lze přistoupit k věcnému přezkumu napadeného usnesení odvolacího soudu. Možnost využití dovolání je totiž omezená jen na důvody taxativně vymezené v § 265b tr. ř. a konkrétní námitky dovolatele musí uplatněnému dovolacímu důvodu svým obsahem také odpovídat, přičemž Nejvyšší soud je zásadně při své přezkumné činnosti vázán jejich rozsahem a důvody (viz § 265i odst. 3 a § 265f odst. 1 tr. ř.). Je to dáno tím, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, které lze obecně charakterizovat jako kvalifikované vady napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.

30. Nejvyšší soud předesílá, že existence dovolacího důvodu není založena pouhým odkazem dovolatele na příslušné ustanovení § 265b tr. ř., nýbrž musí být posuzována podle skutečného obsahu konkrétně uplatněných námitek. Z tohoto hlediska proto není rozhodné, jak obviněný jednotlivé části své argumentace označil nebo pod který z dovolacích důvodů je formálně podřadil, ale zda jejich obsah odpovídá zákonnému vymezení některého z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

31. Dovolání obviněného je založeno na vzájemně provázané skutkové a hmotněprávní argumentaci, jejímž společným východiskem je tvrzení, že soudy nesprávně vyhodnotily průběh konfliktu zachycený kamerovým záznamem a dospěly k nepodloženému závěru o odplatné motivaci obviněného. Od odlišného pohledu na význam chování poškozeného, které útoku bezprostředně předcházelo, obviněný následně odvíjel výhrady vůči subjektivní stránce a právnímu posouzením skutku z pohledu nutné obrany nebo putativní nutné obrany, a domáhal se toho, aby byl v krajním případě uznán vinným ublížením na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku.

32. Nejvyšší soud jeho výhrady posoudil podle jejich skutečného obsahu a vzájemné návaznosti a dospěl k následujícím závěrům.

33. Samotná okolnost, že obviněný uvedl, že jeho námitky poukazují na zřejmý rozpor rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ještě neznamená, že reálně dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neotevírá prostor k obecnému přezkumu skutkových závěrů a způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé důkazy. Zřejmý rozpor nelze dovozovat pouze z toho, že provedený důkaz podle názoru dovolatele připouští jinou skutkovou interpretaci. Musí jít o rozpor natolik zřetelný, že rozhodné skutkové zjištění, ke kterému soud dospěl, nemá v provedeném důkazu odpovídající obsahový podklad, je opakem jeho obsahu anebo z něj při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení nevyplývá.

34. Takový rozpor Nejvyšší soud v této trestní věci neshledal. Soudy nižších stupňů založily svá skutková zjištění a vyloučily obhajobu obviněného, že bránil útoku poškozeného, resp. že se obával hrozícího útoku, nejen na poloze rukou poškozeného v okamžiku, kdy vykročil směrem k obviněnému. Pečlivě hodnotily i předchozí průběh události, průběh a způsob ukončení první vzájemné potyčky, časový odstup mezi oběma částmi skutkového děje, chování obou aktérů, rychlost a způsob, kterým se poškozený k obviněnému přibližoval, zjevnou neočekávanost úderu i jednání obviněného po úderu, který poškozenému zasadil. Jejich závěry vycházely z kamerového záznamu ve spojení se svědeckými výpověďmi a závěry znaleckého dokazování.

35. Zdůraznily, že provedený kamerový záznam nesporně vypovídá o tom, že první fyzický konflikt skončil přibližně čtyři minuty před posuzovaným útokem a oba aktéři v něm měli střídavě navrch. Obviněný a poškozený nakonec od dalšího napadání dobrovolně upustili a opakovaně si podali ruce a objali se. Obviněný pak odešel zpět do baru, odkud po pár minutách znovu vyšel. Poškozený, který stál po celou dobu venku, na to zareagoval několika kroky jeho směrem. Ruce měl přitom svěšené a neučinil žádný pohyb nasvědčující hrozbě fyzického útoku. Obviněný se přesto z ničeho nic napřáhl a zasáhl poškozeného přímým úderem pěstí vedeným velkou intenzity do obličeje, načež poškozený, který zjevně útok neočekával a nestačil na něj jakkoli reagovat, upadl, zadní částí hlavy se uhodil o dlážděný povrch a zůstal bezvládně ležet.

36. Obviněný námitkou, že vykročení poškozeného směrem k němu lze posoudit jako pokračování předchozího útoku, resp. že se obviněný mohl oprávněně domnívat, že poškozený chce v útoku pokračovat, dává obrazově zachycenému pohybu jiný význam než soudy nižších stupňů. Ze samotného faktu, že poškozený předtím, než byl obviněným udeřen pěstí a upadl na zem, kde zůstal chvíli ležet v bezvědomí, učinil několik kroků směrem k obviněnému, ale nelze dovozovat zřejmý rozpor mezi předmětným důkazem a skutkovými zjištěními soudů, které správně zohlednily i to, jakou rychlostí se poškozený k obviněnému přiblížil, v jakém postoji, jaká byla poloha jeho rukou a zda něco nasvědčovalo předpokladu útočného pohybu. Jejich závěru, že obviněný neměl důvod se domnívat, že jej chce poškozený znovu napadnout, a že rozhodně nejednal motivován strachem, úlekem či jinou omluvitelnou pohnutkou, jak se hájí, nýbrž nečekaným úderem pěstí vedeným velkou razancí a směřujícím proti obličeji poškozeného, mu chtěl ublížit na zdraví, nelze nic zásadního vytknout.

37. Správnost závěrů soudů nižších stupňů o nevěrohodnosti obhajoby obviněného, že poškozeného udeřil z obavy před dalším napadením, podporuje i jednání obviněného poté, co poškozený upadl na zem a nebyl schopen žádné reakce. Soud prvního stupně důvodně poukázal na to, že z kamerového záznamu je zřejmé, že obviněný se k bezvládně ležícímu poškozenému sklonil, uchopil ho za kapuci mikiny a zvedl jej do sedu, kde se ho pokusil ještě zasáhnout kolenem do hlavy, a teprve pak ho poplácával po obličeji a odháněl ostatní přítomné.

38. Soud prvního stupně se podrobně zabýval také tvrzením bratra obviněného svědka Marka Bartoška, že poškozený bezprostředně před úderem učinit prudký pohyb rukou, a přesvědčivě vysvětlil, proč mu neuvěřil (viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

39. Odmítnutí obhajoby obviněného soudy nižších stupňů zásadně nezpochybňuje ani o dovolatelem citované usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. 7 Ntd 8/2025, kterým bylo z podnětu soudu prvního stupně učiněného z hlavního líčení poté, co soud opatřil a k důkazu provedl znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství k posouzení mechanismu vzniku poranění poškozeného a jeho charakteru, rozhodnuto podle § 24 odst. 1 tr. ř. o věcné příslušnosti. Úvahy vrchního soudu směřovaly totiž jen k tomu, zda ve skutku, jak byl soudem prvního stupně v usnesení, kterým mu věc přeložil k rozhodnutí, ustálen, lze spatřovat pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1, odst. 2 písm. g) tr. zákoníku. Jeho hodnocení kamerového záznamu, při kterém oproti pečlivému a detailnímu rozboru provedenému soudem prvního stupně vrchní soud bez jakéhokoli bližšího vysvětlení stroze konstatoval, že obviněný se mohl důvodně domnívat, že poškozený hodlá ve fyzické potyčce pokračovat, nepředstavuje zjištění o subjektivním stavu obviněného. Vrchní soud ostatně soudu prvního stupně v bodě 12 odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že jej zavazuje právním názorem pouze v otázce věcné příslušnosti, pokud konstatuje, že z hlediska právní kvalifikace skutku se nejedná o zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví ve stádiu pokusu, nýbrž o přečin ublížení na zdraví, a že závěr o vině obviněného musí učinit soud prvního stupně sám, nezávisle na něm (viz č. l. 359–360 tr. spisu).

40. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky proti skutkovým zjištěním o průběhu útoku a jeho charakteru, kterými se obviněný domáhal toho, aby byly kamerový záznam a ostatní důkazy hodnoceny v souladu s jeho obhajobou, nepředstavují zřejmý rozpor ve smyslu první alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

41. Soudy nižších stupňů nepochybily ani tím, že neopatřily obhajobou navrhovaný znalecký posudek k vlivu léčivého přípravku Velaxin v kombinaci s alkoholem na rovnováhu, koordinaci a způsob pádu poškozeného, což je námitka, kterou obviněný podřadil třetí alternativě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedený důkazní návrh soudy neopomenuly, nýbrž ho zamítly jako nadbytečný a svůj postup náležitě vysvětlily (viz zejména bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Poukázaly na to, že nejsou žádné pochybnosti o tom, že zlomenina nosních kůstek vznikla přímo úderem pěstí, a otřes mozku a vnitřního ucha byly způsobeny nárazem hlavy poškozeného na tvrdý chodník, a že neočekávaný úder pěstí vedený velkou intenzitou proti obličeji poškozeného pachatelem, který byl amatérským boxerem a v době činu vážil cca 150 Kg, je způsobilý vyvolat pád i u osoby střízlivé, která neužívá žádné léky. Obecný výčet možných nežádoucích účinků léčivého přípravku, který je běžným psychofarmakem, nemá potenciál učiněný závěr ovlivnit.

42. Obviněný navíc ve své argumentaci směšuje bezprostřední pád po úderu s pozdějším kolapsovým stavem poškozeného před příjezdem záchranných složek, u kterého vliv požitého alkoholu a dalších okolností případu už mohl sehrát svou roli. Znalec z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství ovšem označil za nepravděpodobné, aby při samovolném pádu poškozeného v době, kdy kolaboval, vznikla zranění rozhodná pro posouzení viny obviněného.

43. Přezkum napadeného usnesení nebyly sto vyvolat ani dovolací námitky, které obviněný podřadil pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný podmínky nutné obrany, putativní nutné obrany a omluvitelné pohnutky totiž dovozoval jen z vlastní interpretace důvodů, pro které obviněného fyzicky napadl a ublížil mu na zdraví, a nereflektoval, že soudy svá skutková zjištění uzavřely tak, že první vzájemná potyčka skončila smírem a odchodem obviněného do baru, odkud s odstupem přibližně čtyř minut vyšel ven a poškozeného napadl, aniž by poškozený učinil cokoli, co by svědčilo o tom, že chce zahájit nový útok. Za tohoto skutkového stavu je vyloučeno, aby posuzovaný velmi intenzivní a neočekávaný úder pěstí do obličeje poškozeného představoval obranu proti trvajícímu útoku ve smyslu nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, takže odkaz obviněného na to, že nutná obrana není podmíněna subsidiaritou a že obránce není povinen čekat na první úder, není přiléhavý. Spornou otázkou v této věci nebylo, zda měl obviněný povinnost ustupovat nebo vyčkat, až jej poškozený znovu zasáhne, rozhodné bylo, že vůbec neexistoval přímo hrozící nebo trvající útok, proti němuž mohla obrana směřovat.

44. Vzhledem k tom, že soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování vyloučily verzi obviněného, že se mohl domnívat, že čelí přímo hrozícímu nebo trvajícímu útoku ze strany poškozeného s ohledem na jeho předchozí chování, a nepřichází v úvahu možnost posoudit skutek jako jednání učiněné v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku, resp. nebyly zjištěny takové skutečnosti, aby se obviněný mohl důvodně – byť mylně – domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany, nelze přisvědčit ani dovolací námitce putativní nutné obrany. Její podstatou je totiž to, že pachatel mylně předpokládá útok na zájem chráněný trestním zákonem, vůči němuž zaměřil své obranné jednání. Jen takové počínání se hodnotí podle zásad o skutkovém omylu pozitivním (viz § 18 odst. 4 tr. zákoníku), který vylučuje úmyslné zavinění (shodně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 5 Tdo 938/2012).

45. Důvodnou Nejvyšší soud neshledal ani námitku, že jednání obviněného mělo být posouzeno podle § 146a tr. zákoníku. Užití této privilegované skutkové podstaty předpokládá, že pachatel jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, popřípadě v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. Soudy nižších stupňů žádnou z výše uvedených alternativ nezjistily. Konstatovaly jen to, že před posuzovaným skutkem došlo mezi poškozeným a obviněným z malicherné příčiny týkající se hanobení korpulentní postavy obviněného (viz výpověď svědka M. S.) ke vzájemné fyzické potyčce, v jejímž průběhu měli střídavě navrch a kterou dobrovolně ukončili smírem. U druhé alternativy § 146a tr. zákoníku je přitom rozhodné, že předchozí jednání poškozeného dosahovalo kvalifikované zavrženíhodnosti předpokládané tímto ustanovením. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1513/2012, publikovaného pod č. 47/2013 Sb. rozh. tr., jde o jednání v příkrém rozporu s morálkou, svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, sobectví a neúctě poškozeného k ostatním osobám nebo společnosti. Nestačí proto každé předchozí příkoří, fyzický útok nebo účast poškozeného na vzájemné potyčce. Obdobný výklad pojmu „v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“ je zastáván i ve vztahu k obsahově shodně formulovanému znaku podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1104/2011), z čehož vyplývá, že rozhodující je povaha a intenzita předchozího jednání poškozeného, nikoli samotná existence předchozího konfliktu mezi pachatelem a poškozeným.

46. V této věci podle skutkových zjištění soudů neměla první část události povahu jednostranného a mimořádně zavrženíhodného útoku poškozeného na obviněného. Šlo o vzájemný fyzický střet dvou osob ovlivněných alkoholem, při které oba zaujímali útočný postoj, vzájemně se strkali a zasazovali si údery a závěrem mezi nimi došlo k zápasení na zemi. Poškozený sice proti obviněnému vedl kop na hlavu, zasazoval mu údery pěstí a udeřil jej poměrně razantně s velkým nápřahem loktem do oblasti páteře, obviněný mu však byl rovnocenným soupeřem a na útoky poškozeného reagoval rovněž údery směřovanými na horní část jeho těla. V momentě, kdy se oba dostali do těsného kontaktu při zápasení na zemi, se navíc obviněnému podařilo získat převahu, poškozeného zpacifikoval pod sebe a dvakrát jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož se poškozenému uvolnila zubní korunka, což si vyžádalo následně stomatologické ošetření (viz č. l. 48 tr. spisu). Takto zjištěný průběh vzájemné potyčky rozhodně neposkytoval podklad pro závěr, že předchozí jednání poškozeného bylo zavrženíhodné ve smyslu § 146a tr. zákoníku. Věc obviněného se tak podstatně liší od situace řešené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, publikované pod č. 24/2016 Sb. rozh. tr., na které obviněný ve svém dovolání poukazoval, kde nebylo sporu o tom, že pachatel jednal ve strachu, protože skutek spočíval v tom, že se bránil trvajícímu fyzickému útoku dvou agresivních mužů ovlivněných alkoholem, nýbrž to, zda překročil meze nutné obrany tím, že použil střelnou zbraň, a proto je na místě právní posouzení jeho činu podle § 146a tr. zákoníku.

47. Posuzované věci není přiléhavý ani nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1374/25, na který obviněný v dovolání také odkázal a ve kterém Ústavní soud obecným soudům vytknul, že při posuzování privilegujících okolností řádně nevyhodnotily všechna zranění obviněného, jejichž původ nebyl bezpečně objasněn, a vlastními hypotézami bez potřebného odborného podkladu posoudily jejich vliv na jeho vnímání bolesti a schopnost reagovat na útok. V posuzované trestní věci soudy nevyloučily strach či jiné silné rozrušení na straně obviněného vlastní úvahou o odborných otázkách, nýbrž vyšly z kamerového záznamu zachycujícího ukončení první potyčky, odchod obviněného do baru, chování poškozeného po jeho návratu z baru i agresivní jednání obviněného poté, co poškozený upadl na zem.

48. Neobstojí ani dovolací námitka obviněného k subjektivní stránce, tj., že soudy dovodily jeho úmysl poškozenému ublížit na zdraví mechanicky z následku a z jeho tělesné hmotnosti i dřívějších boxerských zkušeností. Soudy nižších stupňů právní závěr o formě zavinění učinily primárně ze způsobu provedení útoku, jeho intenzity, cílové oblasti, neočekávanosti úderu. Obviněný proti poškozenému vědomě vykročil, napřáhl se a pravou rukou jej velkou intenzitou zasáhl do obličeje. Úder způsobil vícečetnou zlomeninu nosních kůstek, otok nosu a krvácení, přičemž v důsledku následného pádu poškozený utrpěl rovněž otřes mozku a otřes vnitřního ucha. Způsob vedení úderu do obličejové části těla fyzicky nepřipravené osoby poskytuje dostatečný podklad pro úsudek o tom, že obviněný chtěl poškozenému způsobit poruchu zdraví odpovídající ublížení na zdraví. Tělesnou hmotnost obviněného a jeho boxerské zkušenosti soudy hodnotily pouze jako další okolnosti dokreslující jeho vědomost o možných účincích takto vedeného úderu.

49. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani námitce obviněného proti kvalifikačnímu znaku „opětovně“ u trestného činu výtržnictví. Zákon u znaku „opětovně“ podle § 358 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nestanoví časovou hranici, po jejímž uplynutí by k dřívějšímu výtržnictví již nebylo možné přihlížet. Vyjadřuje skutečnost, že pachatel takový trestný čin již dříve spáchal, a fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nemění historickou skutečnost, že se dříve výtržnictví dopustil. Při formálním pojetí trestního zákoníku proto mohl mnohaletý odstup od předchozích odsouzení obviněného za trestné činy výtržnictví nalézt odraz až v úvahách soudů při individualizaci trestu.

50. Dovolací námitky obviněného směřující proti výroku o trestu, které v dovolání uplatnil, jsou svou podstatou nesouhlasem s tím, jak soudy hodnotily povahu a závažnost skutku a jeho osobní poměry, a takové vady zásadně nelze v mezích dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. vytýkat. Obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestu v rámci jejich zákonných sazeb. U peněžitého trestu byla splněna podmínka jeho dobytnosti, odpovídá zjištěným příjmovým a majetkovým poměrům obviněného. Na předchozí odsouzení obviněného za trestné činy výtržnictví soudy nepohlížely jako na přitěžující okolnost. Okrajově je zohlednily jen v širším rámci hodnocení jeho osoby, když primárně vycházely při zvažování možností jeho nápravy z jeho stávajícího způsobu života, rodinných poměrů a skutečnosti, že v posledních letech vedl řádný život.

51. Přes shora uvedená zjištění Nejvyšší soud v rozhodnutích soudů nižších stupňů identifikoval nesrovnalost týkající se následků činu obviněného. Není ale takové povahy, aby založila opodstatněnost podaného dovolání.

52. Nejvyšší soud zaznamenal, že v popisu skutku je ve výčtu následků, která poškozený utrpěl, uvedeno zhoršení psychického stavu. Ve skutkové větě není nepoužito přímo diagnostické označení „akutní stresová reakce“, ovšem z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že právě tento stav soudy spojovaly se zhoršením psychického stavu poškozeného diagnostikovaného ošetřující psychiatričkou MUDr. Renatou Severovou (viz bod 7 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a že nevzaly za prokázanou příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a jemu diagnostikovaným úzkostným stavem. Důvodem bylo zjištění, že poškozený dlouhodobě trpí obsedantní poruchou a je psychiatricky léčen (viz bod 19 odůvodnění rozsudku). Jiný samostatný psychický následek nebyl v odůvodnění napadených rozhodnutí zmíněn. Za tohoto stavu věci nebylo na místě popis skutku oproti obžalobě rozšiřovat i o následek v podobě psychické újmy. Toto marginální pochybení, které dovolatel výslovně nenamítal jako vadu skutkové věty, ačkoli jeho dovolací argumentace směřovala proti závěrům soudů o psychických následcích poškozeného a jejich příčinné souvislosti s útokem obviněného, nemělo žádný vliv na právní posouzení skutku, protože skutkový závěr soudů o tom, že obviněný poškozenému ublížil na zdraví, stojí výlučně na zjištěných fyzických následcích. Neodrazilo se ani v úvahách o trestu. Jeho druh a výměra byly odůvodněny především značnou intenzitou útoku, jeho neočekávaností, vedením úderu do obličejové části, skutečně způsobenými tělesnými následky, hrozbou vzniku podstatně závažnějšího poranění, spácháním dvou úmyslných trestných činů a postojem obviněného ke svému jednání. Tyto skutečnosti zůstávají nedotčeny.

53. Uvedená vada se nepromítla ani do přiznané náhrady škody a nemajetkové újmy. Náklady zdravotní pojišťovny nezahrnovaly psychiatrickou léčbu poškozeného a odpovídaly pouze léčení tělesných zranění způsobených útokem obviněného a také přiznaná náhrada ztráty na výdělku vycházela z pracovní neschopnosti a omezení poškozeného vyvolaných tělesnými následky útoku. Pokud obviněný v dovolání namítal, že k objasnění možného vlivu léků užívaných poškozeným v době činu v kombinaci s alkoholem na jeho psychický stav bylo nezbytné opatřit znalecký posudek, a to i za účelem stanovení náhrady nemajetkové újmy za poškozeným tvrzenou akutní stresovou reakci, přehlédl, že soud prvního stupně o peněžité náhradě této psychické újmy nerozhodoval a poškozeného s touto částí nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Důvodem bylo právě zjištění, že poškozený dlouhodobě trpí obsedantní poruchou a je psychiatricky léčen, o čemž znalkyně MUDr. Lucie Laclová, která vypracovala na žádost poškozeného bodové ohodnocení bolestného, nevěděla (srov. body 15 až 19 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

54. Vypuštění zhoršení psychického stavu ze skutkové věty by tedy nemohlo ovlivnit výrok o náhradě nemajetkové újmy spočívající výlučně v peněžité satisfakci za utrpěnou fyzickou bolest, stejně jako ho neovlivnily závěry o pohnutce obviněného. Všechny přiznané adhezní nároky jsou založeny na existenci protiprávního jednání, vzniku tělesné újmy a příčinné souvislosti mezi úderem obviněného a prokázanými tělesnými následky a tyto předpoklady zůstávají bezpečně prokázány bez ohledu na motivaci jednání obviněného.

55. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že otázka, kterou by bylo třeba v souvislosti s uvedeným nedostatkem popisu skutku řešit, není po právní stránce zásadního významu. Týká se jen hodnocení konkrétních důkazů a vymezení skutkových následků v jedinečných poměrech projednávané věci. Právní kvalifikace ostatních prokázaných zranění, podmínky nutné a putativní nutné obrany i předpoklady ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky už byly v rozhodovací praxi dostatečně vymezeny, jak vyplývá i z judikatury citované a rozebrané výše. V nynější věci nešlo o řešení nové nebo dosud nejednotně posuzované právní otázky, nýbrž o použití ustálených východisek na konkrétní skutkové okolnosti.

V. Závěr

56. Vycházeje z výše uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., protože je zřejmé, že jeho projednání by z hlediska uvedených pochybení nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, a otázky, které měly být z jeho podnětu řešeny, nebyly po právní stránce zásadního významu. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neshledal důvody pro odložení výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, neboť podmínky pro takový postup byly splněny podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu