4 Tdo 708/2026

Rubrum

4 Tdo 708/2026-355 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání obviněného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 11 To 37/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 91/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 2 T 91/2025, byl obviněný J. K. uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) „poté, kdy dne 17.5.2016 v XY uzavřel s poškozenou M. C., Smlouvu o uzavření budoucí smlouvy, ve které se zavázal prodat poškozené část pozemku parc. č. XY v k.ú. XY a na základě které mu poškozená předala jako zálohy na kupní cenu dne 24.10.2016 částku 120.000 Kč, dne 9.11.2016 částku 380.000 Kč a dne 22.12.2016 částku 230.000 Kč a poté, kdy nejpozději od 1.1.2017 věděl, že svůj závazek z uvedené smlouvy splnit nemůže, neboť zanikla kupní smlouva, kterou pozemek parc. č.XY v k.ú. XY nabyl do vlastnictví od předchozích vlastníků, tak v době od 1.1.2017 do 15.1.2018 v XY a na jiných místech uváděl poškozenou M. C. v omyl tím, že ji nejprve nadále utvrzoval v tom, že jí prodá část pozemku parc. č. XY v k.ú. XY, přestože už zanikla kupní smlouva, kterou pozemek do vlastnictví nabyl a poškozená, která byla jeho tvrzením uvedena v omyl mu předala další zálohy na kupní cenu za tento pozemek, a to dne 19.4.2017 částku 360.000 Kč, dne 3.11.2017 částku 250.000 Kč a dne 15.11.2017 částku 400.000 Kč, následně, když poškozená v lednu 2018 sama zjistila, že obviněný není vlastníkem předmětného pozemku parc. č. XY v k.ú. XY a nemůže tak svůj závazek ze Smlouvy o uzavření budoucí smlouvy splnit, opětovně uvedl poškozenou v omyl, když s ní dne 15.1.2018 uzavřel Smlouvu o zprostředkování koupě pozemků, ve které se zavázal zprostředkovat jí koupi části pozemku parc. č. XY v k.ú. XY a dosud předané finanční prostředky v celkové výši 1.740.000 Kč použít jako zálohu na odměnu za zprostředkování koupě tohoto pozemku, přestože s vlastníkem uvedeného pozemku M. K. neměl žádnou předchozí dohodu, že takový prodej části pozemku poškozené může zprostředkovat, vlastník pozemku M. K. se nikdy nezavázal předmětný pozemek prodat, obviněný tak prodej předmětné části pozemku nezprostředkoval a finanční prostředky, které předtím od poškozené převzal, poškozené nevrátil a přerušil s ní komunikaci, čímž poškozené M. C. způsobil škodu ve výši 1.740.000 Kč. přičemž následně po upomínkách nahradil poškozené část způsobené škody nejméně ve výši 500.000 Kč,.“ 2. Za uvedená jednání byl obviněný J. K. odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl povolen podmíněný odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil poškozené podle svých sil způsobenou škodu.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená M. C., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. Proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 11. 2025, sp. zn. 2 T 91/2025 podal obviněný J. K. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 11 To 37/2026, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

6. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, sp. zn. 11 To 37/2026, podal obviněný J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání, opírající se o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že podstatou trestní věci není otázka, zda splnil převzaté smluvní závazky, nýbrž zda skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů postačují k přesvědčivému právnímu závěru, že jednal v úmyslu uvést poškozenou v omyl ve smyslu § 209 trestního zákoníku. Podle obviněného z učiněných skutkových zjištění nevyplývá právní závěr o naplnění znaků zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Soud prvního stupně založil svůj závěr o vině na úvaze, že nejpozději od 1. 1. 2017 věděl, že svůj závazek ze smlouvy o uzavření budoucí smlouvy nebude schopen splnit, neboť zanikla kupní smlouva, na jejímž základě měl nabýt vlastnické právo k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Odvolací soud tento závěr převzal, aniž by jej dále rozvinul nebo doplnil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však nevyplývá, z jakých konkrétních skutečností soudy dovodily, že právě ke dni 1. 1. 2017 došlo u dovolatele ke změně subjektivní stránky jeho jednání. Samotné zjištění, že dovolatel ke dni 1. 1. 2017 již nemohl splnit svůj závazek původně předpokládaným způsobem, však nevypovídá nic o jeho úmyslu. Jinými slovy, vědomost o komplikacích či dokonce o nemožnosti realizace původního obchodního záměru není bez dalšího totožná s úmyslem jiného uvést v omyl. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je naopak zřejmé, že smluvní vztah mezi dovolatelem a poškozenou po 1. 1. 2017 pokračoval. Mezi účastníky probíhala další jednání a poté, co se ukázalo, že převod původně zamýšleného pozemku nebude možný, došlo mezi stranami k uzavření další smlouvy, jejímž prostřednictvím mělo dojít k realizaci obdobného záměru prostřednictvím jiného pozemku. Bez ohledu na to, zda bylo toto řešení objektivně realizovatelné, svědčí uvedený vývoj smluvního vztahu o pokračující snaze nalézt alternativní způsob splnění převzatých závazků, nikoli o existenci předem vytvořeného podvodného plánu. Obviněný dodal, že mezi ním a poškozenou byl sepsán notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti, a že následně poškozené uhradil část převzatých finančních prostředků ve výši nejméně 500.000,- Kč. Tyto skutečnosti podle něj představují významné skutkové okolnosti, které musí být při posuzování subjektivní stránky jednání hodnoceny. Závěrem upozornil na skutečnost, že napadená rozhodnutí stojí na rozhodných skutkových zjištěních, které jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Nejvíce zjevný je tento rozpor u výpovědi svědka K. S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2026, č. j. 11 To 37/2026-329, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 24. 11. 2025, č. j. 2 T 91/2025-294, neboť tato rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a po přezkoumání obsahu předloženého mimořádného opravného prostředku k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že velmi strohé a veskrze obecné námitky, které obviněný tomuto dovolacímu důvodu věnoval, pod tento podřadit nelze. Obviněný v dovolání vůbec nespecifikuje, jaká soudy tvrzená skutková okolnost je z jeho pohledu v rozporu s K. výpovědí. Není přitom povinností dovolacího soudu za obviněného dotvářet dovolací námitky a domýšlet, co konkrétně hodlal vytknout. To je úkolem dovolatele, který je také povinen přesně specifikovat okolnosti, jimiž je jím uplatněný dovolací důvod podložen. Státní zástupce proto jen velmi krátce uvádí, že Okresním soudem v Mladé Boleslavi v odstavci 32. odůvodnění jeho rozsudku stručně interpretovaný obsah K. sdělení je s jeho výpovědí proběhlou před tímto soudem v souladu. Námitky obviněného se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozcházejí a podřadit je pod něj nelze.

8. Naproti tomu námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje podvodný úmysl, pod druhý jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s jistou mírou tolerance podřadit lze. Podle mínění státního zástupce však postrádají opodstatnění, a to právě z důvodů stručně shrnutých mj. v odstavci 33. odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi. S tam uvedenými argumenty státní zástupce souzní a jen krátce dodává, že v průběhu trestního řízení bylo soudy opakovaně akcentováno, že obviněnému není kladeno za vinu to, že by poškozenou uvedl v omyl již v roce 2016. V té době žádné indicie o naplnění podvodného úmyslu nesvědčily. Až v průběhu roku 2016 se dovolateli opakovaně nepodařilo zaplatit zálohu na pozemky a realitní makléřku proto žádal o prodloužení smlouvy, a to s konečným termínem zaplacení zálohy do 31. 12. 2016. Obviněný tedy již v průběhu roku 2016 velmi dobře věděl, jaké mu plynou termíny a muselo mu být jasné, že dne 31. 12. 2016 smlouva končí a poté již nemá možnost s pozemkem jakkoli disponovat, a tudíž ani od poškozené přijímat další finanční prostředky. Přesto počínaje dnem 1. 1. 2017 poškozenou utvrzoval v tom, že od něj pozemek získá, aniž by jí sdělil, že s pozemkem již nadále disponovat nemůže. Poté, co se poškozená v roce 2018 o této skutečnosti dozvěděla, ji dovolatel opětovně uváděl v omyl a nabízel jí jiný pozemek, o kterém nepravdivě tvrdil, že jím je oprávněn disponovat. Svědek K. přitom vyloučil, že by byl obviněný oprávněn tímto pozemkem disponovat. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství je ve shodě s oběma soudy přesvědčen, že o podvodném úmyslu počínaje dnem 1. 1. 2017 není žádných pochyb a obviněný tak svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Své vyjádření uzavřel shrnujícím konstatováním v tom smyslu, že námitky obviněného dílem pod jím označené dovolací důvody podřadit nelze a dílem jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby takto dovolací soud rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

10. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

11. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

12. Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že námitky uplatněné obviněným v dovolání byly již uplatňovány v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. K.

13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu do trestního řádu však nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Pod uvedený dovolací důvod lze podřadit tři skupiny vad důkazního řízení. Do první skupiny takových vad patří tzv. opomenuté důkazy, pokud soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem taktéž případy, pokud soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí oblast pak zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. pokud odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se tedy o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021).

14. V rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že napadená rozhodnutí stojí na rozhodných skutkových zjištěních, které jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, když nejvíce zjevný je tento rozpor u výpovědi svědka K.

15. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, jimiž by zpochybnil právní závěr soudů o existenci podvodného úmyslu, nýbrž pouze obecně namítl, že tento závěr nekoresponduje s výpovědí svědka K. Uplatnění příslušného dovolacího důvodu tak zůstalo toliko v rovině formální. Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že v posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Mladé Boleslavi, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o rozpor, spadající pod tento dovolací důvod. Soud prvního stupně se dostatečně vypořádal s obsahem jednotlivých důkazů, podrobně a dostatečně přesvědčivě vyložil svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů a rozporů mezi nimi a při posuzování obhajoby obviněného. Soud prvního stupně získal bezpečný základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného po logickém zhodnocení před ním provedených důkazů, a to zejména z výpovědi poškozené, předložených výběrních lístků, podepsaných směnek a výpisů z jejího účtu, které dokládají jednotlivé termíny úhrady předmětných částek, a dále z výpovědi svědkyně R. a předložených listin (kupní smlouva ze dne 9. 3. 2016 s dodatky) a výpovědi svědka K., který uvedl, že s obviněným komunikoval ohledně prodeje pozemku p. č. XY v k. ú. XY ve prospěch společnosti Za Židovským hřbitovem s.r.o., které následně tento pozemek také prodal. Obviněný si proto musel být vědom, že svůj závazek vůči poškozené, spočívající ve zprostředkování prodeje tohoto pozemku, nemůže splnit. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Lze doplnit, že se obviněný svými námitkami pouze domáhá toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, resp. aby akceptovaly jeho tvrzení. Existenci zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy však v žádném případě nelze dovozovat pouze z toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký by odpovídal představám obviněného o správném hodnocení důkazů.

16. Obviněný ve svém dovolání uplatnil taktéž dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

17. Obviněný k uplatněnému dovolacímu důvodu namítl, že podstatou posuzované trestní věci je otázka, zda skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů umožňují učinit právní závěr, že jednal v úmyslu uvést poškozenou v omyl ve smyslu § 209 tr. zákoníku, přičemž setrval na svém přesvědčení, že znaky trestného činu podvodu naplněny nebyly.

18. Nejvyšší soud konstatuje, že tato dovolací námitka obviněného směřuje výhradně proti právnímu posouzení skutku, konkrétně proti závěru soudů obou stupňů, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, zejména subjektivní stránku tohoto trestného činu spočívající v úmyslném jednání obviněného, nelze jí však přisvědčit. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, obviněný nejpozději dne 1. 1. 2017, kdy zanikla kupní smlouva týkající se pozemku parc. č. XY o výměře 16 290 m?, věděl, že tento pozemek do svého vlastnictví nezíská a nebude tak schopen dostát svému závazku vůči poškozené. Přesto o této skutečnosti poškozenou neinformoval, nadále ji utvrzoval v tom, že jí stavební pozemek v dané lokalitě prodá, předkládal jí studie zamýšleného developerského projektu a za tímto účelem od ní požadoval a přijímal další platby na zálohu kupní ceny. Poté, co poškozená v roce 2018 sama zjistila, že pozemek parc. č. XY byl mezitím prodán jinému zájemci, uvedl ji obviněný v omyl znovu, kdy dne 15. 1. 2018 s ní uzavřel smlouvu o zprostředkování koupě pozemku parc. č. XY od svědka M. K., na kterou měla být použita dosud zaplacená záloha ve výši 1 740 000 Kč, ačkoli v té době již se svědkem K. o prodeji tohoto pozemku společnosti Za Židovským hřbitovem s.r.o. jednal, věděl tedy, že jeho koupi poškozené zprostředkovat nemůže. V tomto novém omylu ji dále utvrzoval předkládáním listin vztahujících se ke K. pozemku. Popsaný sled jednání, tedy opakované ujišťování poškozené o splnitelnosti závazků v době, kdy o jejich nesplnitelnosti obviněný nepochybně věděl, spojené s aktivním vyvoláváním a udržováním jejího omylu za účelem vylákání dalších finančních prostředků, svědčí o tom, že obviněný jednal s vědomím všech rozhodných skutečností a se záměrem tohoto stavu využít ke svému obohacení na úkor poškozené. Nešlo tedy o pouhé srozumění s případným neúspěchem podnikatelského záměru ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nýbrž o úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť obviněný chtěl svým jednáním uvést poškozenou v omyl a tímto způsobem se obohatit. Subjektivní stránka zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku tak byla v celém rozsahu naplněna.

19. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že podle ustálené soudní praxe není podmínkou trestní odpovědnosti za zločin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, aby úmysl pachatele uvést jiného v omyl nebo jeho omylu využít existoval již v okamžiku vzniku závazkového vztahu s poškozeným. Postačuje, že si pachatel v průběhu trvání tohoto vztahu je vědom, že převzatý závazek nesplní, tuto skutečnost před poškozeným zatají a naopak jej ujišťuje o opaku, aby si tím zajistil další plnění z jeho strany. Subjektivní stránka trestného činu podvodu je naplněna okamžikem, kdy pachatel s vědomím nesplnitelnosti závazku v poškozeném úmyslně vyvolá nebo udržuje omyl za účelem obohacení na jeho úkor. V nyní posuzované věci taková situace nastala nejpozději dne 1. 1. 2017, na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani to, že prvotní jednání obviněného v roce 2016 bylo vedeno v dobré víře, ani skutečnost, že obviněný poškozené později sepsáním notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti a částečnou úhradou způsobené škody alespoň zčásti kompenzoval vzniklý následek. Tyto kroky totiž byly učiněny až po dokonání trestného činu a jeho trestní odpovědnost tak zpětně vyloučit nemohou.

20. Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. K. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

21. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu