4 Tdo 718/2026

Rubrum

4 Tdo 718/2026-126 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 5 To 51/2026, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 132/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

:

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 29. 12. 2025, sp. zn. 3 T 132/2025, byl obviněný M. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se podle skutkových zjištění soudu dopustil tím, že dne 14. 4. 2025 v době okolo 17:00 hodin v XY a následně po silnici č. XY ve směru na XY řídil ve stavu vylučujícím způsobilost osobní automobil, byl přitom zastaven hlídkou policie, která u něj provedla zkoušku na přítomnost omamných a psychotropních látek včetně odběru krve, kdy na základě toxikologického vyšetření byla v jeho krevním séru zjištěna koncentrace 13,2 ng/ml THC (delta-9-tetrahydrokanabinolu ). Podle § 274 odst. 1 ve spojení s § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1 tr. zákoníku mu byl za to uložen peněžitý trest ve výměre 100 denních sazeb po 400 Kč, celkem 40 000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na 18 měsíců.

2. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, kterým brojil výhradně proti výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových vozidel, jenž považoval za nepřiměřeně přísný. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 5 To 51/2026, jeho odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Burdy v zákonné lhůtě dovolání, které, pokud Nejvyšší soud vychází ze slovní citace, opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily důkazy a skutkový stav a nesprávně stanovily výměru uloženého trestu. S odkazem na čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, namítl porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo.

4. Konkrétní dovolací námitky obviněný vznesl proti výroku o trestu zákazu činnosti. Konstatoval, že je nepřiměřeně přísný. Soudy nižších stupňů podle něj dostatečně nezohlednily jeho prohlášení viny, kterým u hlavního líčení projevil sebereflexi a upřímnou lítost. Je to zřejmé už z toho, že trest zákazu činnosti mu oproti původní výměře v trestním příkazu snížily jen o dva měsíce. Pominutím váhy uvedené polehčující okolnosti soudy ignorovaly jeho zvolený způsob obhajoby. Obviněný dále argumentoval tím, že v důsledku délky uloženého trestu zákazu činnosti bude muset znovu vykonat zkoušku z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a absolvovat terapeutický program pro řidiče.

5. Nejvyššímu soudu obviněný navrhl, aby zrušil usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

6. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle kterého by měl Nejvyšší soud dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože námitky proti přiměřenosti trestu založené pouze na tvrzeném nedostatečném zohlednění polehčujících okolností nemohou být předmětem dovolacího přezkumu. Nad rámec toho státní zástupce uvedl, že soudy obou stupňů řádně zhodnotily osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného i povahu a závažnost spáchaného trestného činu a že obviněný byl při řízení motorového vozidla pod vlivem omamné a psychotropní látky zastaven policejní hlídkou, takže prohlášení viny, které obviněný učinil, nemělo pro objasnění věci zásadní význam.

7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě stanovených v § 265e odst. 1 tr. ř. a splňuje s jistou dávkou tolerance ke způsobu, jakým obviněný vymezil dovolací důvody, i obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř. Bylo však podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož znění obviněný v dovolání citoval, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli nevykazoval všechny jeho zákonné znaky, případně že vykazoval znaky jiného trestného činu. Nelze jím zásadně vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění ani způsob hodnocení důkazů. Samotná námitka nepřiměřenosti trestu uloženého v mezích zákonného rozpětí, založená na odlišném hodnocení kritérií pro stanovení jeho druhu a výměry, tomuto dovolacímu důvodu rovněž neodpovídá.

9. Obviněný nevznesl žádnou konkrétní námitku, podle které by skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nevykazoval některý ze zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Neuvedl ani to, v čem mělo spočívat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Jeho výhrady směřovaly jen proti výměře uloženého trestu zákazu činnosti a proti způsobu, jakým soudy nižších stupňů uvážily jeho prohlášení viny a další okolnosti významné pro stanovení druhu a výměry trestu. Takové námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově neodpovídají.

10. Poněkud neurčitou formulaci obviněného, podle které soudy nižších stupňů nesprávně stanovily výměru uloženého trestu, Nejvyšší soud z procesní opatrnosti posoudil také z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., byť ten obviněný výslovně neoznačil. Tento dovolací důvod je naplněn, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ zde rozhodně nešlo. Trest zákazu činnosti byl přípustným druhem trestu s ohledem na spáchaný skutek a obviněnému byl vyměřen v trvání 18 měsíců, tedy pouze 6 měsíců nad dolní hranicí zákonného rozpětí od jednoho roku do deseti let stanoveného v § 73 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný ostatně ani netvrdil, že mu byl trest zákazu činnosti uložen mimo toto zákonné rozpětí. Namítl pouze, že konkrétní výměra trestu stanovená v rámci zákonného rozpětí byla nepřiměřeně přísná, neboť soudy nižších stupňů nedostatečně zohlednily jeho prohlášení viny, lítost a osobní poměry. Námitky proti přiměřenosti trestu založené na tvrzeném nesprávném hodnocení kritérií uvedených v § 37 až 39 tr. zákoníku však dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neodpovídají a nelze je podřadit ani pod jiný důvod dovolání, které jsou taxativně vypočteny v § 265b odst. 1 tr. ř.

11. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud dodává, že tvrzení obviněného o nezohlednění jeho prohlášení viny při úvaze o trestu je v rozporu s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ten při stanovení druhu a výměry trestu naopak výslovně přihlédl k chování obviněného po činu i k tomu, že prohlásil svou vinu. Jako polehčující okolnosti hodnotil podle § 41 písm. l) a p) tr. zákoníku doznání obviněného, skutečnost, že před spácháním trestného činu vedl řádný život, i relativně nízkou koncentraci THC v krvi. Při ukládání trestu zákazu činnosti vzal v potaz i rodinné a osobní poměry obviněného. Odvolací soud se s uvedenými závěry soudu prvního stupně ztotožnil. K samotnému prohlášení viny pak správně zdůraznil, že obviněný byl při řízení motorového vozidla zastaven policejní hlídkou a že následným toxikologickým vyšetřením byla v jeho krevním séru objektivně zjištěna koncentrace 13,2 ng/ml THC, takže jeho prohlášení viny nemělo pro objasnění věci takový význam, jaký mu obviněný přisuzoval (viz bod 9 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

12. Námitkou porušení presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo s odkazem na nález Ústavního soudu se Nejvyšší soud nezabýval, neboť byla vznesena pouze v obecné rovině. Obviněný na ni nenavázal vymezením žádné konkrétní vady, která by měla být podrobena dovolacímu přezkumu.

13. Poukaz obviněného na praktické a finanční důsledky pravomocně uloženého trestu zákazu činnosti, potřebu řidičského oprávnění, nutnost znovu vykonat zkoušku z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel a absolvovat terapeutický program pro řidiče rovněž nepředstavuje námitku odpovídající některému ze zákonných dovolacích důvodů. Uložený trest ani s ohledem na tyto okolnosti nepředstavuje extrémní vybočení z principu proporcionality trestní represe, které by dosahovalo ústavněprávní roviny a odůvodňovalo zásah Nejvyššího soudu do pravomocného verdiktu.

14. Protože námitky obviněného svým obsahem nekorespondují s žádným z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Pavla Augustinová předsedkyně senátu