4 Tdo 796/2023-6833

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2024 o dovoláních obviněných 1) Mgr. Petra Rašky, a 2) A. G., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Jiřice proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 7/2020, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 40 T 7/2020 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“, popř. „rozsudek nalézacího soudu“), byli obviněný Mgr. Petr Raška (dále jen „obviněný Raška“, popř. „dovolatel Raška“) a obviněný A. G. (dále jen „obviněný G.“, popř. „dovolatel G.“) (společně „obvinění“, popř. „dovolatelé“), uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na společné ustanovení § 238 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Společně s nimi byl týmž rozsudkem uznán vinným i spolupachatel Marek Haderer (dále jen „spoluobviněný Haderer“), a to pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na společné ustanovení § 238 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pomocí podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku ke zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

3. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že: obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G. v úmyslu padělat cenné papíry a to zajišťovací bianco směnky, uplatnit je jako pravé a uvést tak výstavce zajišťovacích bianco směnek, řidiče pracující pro společnost TAXI Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, v omyl a obohatit se vylákáním vysokých finančních částek na výstavcích směnek, a to prostřednictvím předžalobních výzev a zejména žalob podaných u soudu, tak tito převzali počátkem roku 2017 od obžalovaného Marka Haderera, jednatele společnosti TAXI Partner, s. r. o., složky dokumentů s osobními údaji bývalých pracovníků společnosti TAXI Partner, s. r. o., včetně zajišťovacích bianco směnek, které v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením připojeným k dohodě o provedení práce uzavřené mezi spol. TAXI Partner, s. r. o., a poškozenými, měly sloužit k zajištění pohledávek a nároků zaměstnavatele vůči zaměstnanci plynoucí z uzavřených smluv, když tyto měl obžalovaný Haderer v dispozici, neboť je v rozporu s původním ujednáním řidičům nevrátil, takovéto bianco směnky spoluobžalovaným předal, přičemž si byl vědom možnosti jejich zneužití v případě neoprávněného vyplnění chybějícími údaji, poté obžalovaný A. G. po domluvě s obžalovaným Mgr. Petrem Raškou vyplnil bez oprávnění na bianco směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to datum vystavení odporující době reálného vystavení směnky, smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u 122 bianco směnek uvedl směnečný peníz ve výši 300.000 Kč, v sedmi případech 30.000 Kč a ve dvou případech vyplnil osobní údaje získané ze složky převzatých dokumentů a pravděpodobně z veřejně dostupných rejstříků fyzických osob a připojil napodobeninu podpisu takových údajných výstavců, ač obžalovaní věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s. r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, či k vystavení takové směnky ze strany poškozených vůbec nedošlo, obžalovaný A. G. dále ve všech případech vyhotovil nedatovaný indosament za společnost TAXI Partner, s. r. o., který opatřil napodobeninou podpisu jednatele společnosti obžalovaného Marka Haderera, poté obžalovaný Mgr. Petr Raška provedl ve většině případů další indosace, a to na jím ovládané společnosti Eclipso Collector LTD., IBC 186413, se sídlem Francis Rachel Street 15, Mahe, Seychelly, kde zastává pozici ředitele, na společnost unimatic europe, s. r. o., IČ: 285 01 411, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde zastává funkci statutárního orgánu, na společnost bellum iustum, s. r. o., IČ: 045 78 988, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, na společnost ALTEA COLLECTOR, s. r. o., IČ: 282 40 472, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, následně obžalovaný Mgr. Petr Raška, po předchozí dohodě se spoluobžalovaným A. G. směnky uplatnil jako pravé u Krajského soudu v Praze, Náměstí Kinských 5, Praha 5, ač všichni obžalovaní věděli, že ze strany výstavců bianco směnek žádný dluh vůči společnosti Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, nevznikl a v souladu s ujednáním měly být tyto vráceny výstavcům po skončení jejich vztahu u spol. Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, a ač obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G. věděli, že vyplňují chybějící údaje na směnkách zcela neoprávněně, a to v celkem 129 (slovy: jedno sto dvaceti devíti) případech, detailně konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, včetně dalšího jednání obviněných ve vztahu k těmto směnkám, čímž obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G., kteří padělali cenné papíry a uplatnili je jako pravé, za pomoci obžalovaného Marka Haderera, který v rozporu s původním ujednáním tyto řidičům nevrátil a poskytl spoluobžalovaným osobní složky obsahující mj. biancosměnky vystavené pracovníky spol. Taxi Partner, s. r. o., jako prostředek umožňující neoprávněné vyplnění a použití jich jako pravých, způsobili poškozeným škodu ve výši 579.355,40 Kč a chtěli způsobit škodu v celkové zamýšlené výši 37.190.000 Kč.

4. Za uvedené zvlášť závažné zločiny byl obviněný Raška podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7,5 (sedm a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 10 (deseti) let.

5. Obviněnému G. byl za uvedené zvlášť závažné zločiny uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

6. Spoluobviněnému Hadererovi pak byl uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pět) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu 7 (sedmi) let.

7. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla všem třem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, náhradu škody v celkové výši 142.961 Kč (slovy: jedno sto čtyřicet dva tisíc devět set šedesát jedna korun českých). Část poškozených pak byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř., či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění Raška, G. a Haderer, jakož i poškozený K. B. odvolání. Všichni obvinění směřovali odvolání do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně. Poškozený K. B. směřoval opravný prostředek do výroku o náhradě škody. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021 (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“), tak, že z podnětu odvolání všech obviněných podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. a z podnětu odvolání poškozeného K. B. podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byli obviněný Raška a obviněný G. pod výrokem I uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na ustanovení § 238 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že: obžalovaní Mgr. Petr Raška, zastupující jako poradce Marka Haderera, a A. G., jeho bratr, v úmyslu padělat cenné papíry, a to zajišťovací bianco směnky, uplatnit je jako pravé na úkor výstavců zajišťovacích bianco směnek, převážně dříve pracujících pro společnost TAXI Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34 a obohatit se tak vylákáním vysokých finančních částek prostřednictvím předžalobních výzev a zejména žalob podaných u soudu, převzali počátkem roku 2017 od Marka Haderera, jednatele společnosti TAXI Partner, s. r. o., složky dokumentů s osobními údaji bývalých pracovníků společnosti TAXI Partner, s. r. o., včetně zajišťovacích bianco směnek, které v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením připojeným k dohodě o provedení práce uzavřené mezi spol. TAXI Partner, s. r. o., a poškozenými, měly sloužit k zajištění pohledávek a nároků zaměstnavatele vůči zaměstnanci plynoucí z uzavřených smluv, když tyto měl Marek Haderer v dispozici, neboť je v rozporu s původním ujednáním řidičům nevrátil, poté obžalovaný A. G. po domluvě s obžalovaným Mgr. Petrem Raškou vyplnil bez oprávnění na bianco směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to datum vystavení odporující době reálného vystavení směnky, smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u 122 bianco směnek uvedl směnečný peníz ve výši 300 000 Kč, v 7 případech 30 000 Kč a ve 3 případech vyplnil osobní údaje získané ze složky převzatých dokumentů a pravděpodobně z veřejně dostupných rejstříků fyzických osob a připojil napodobeninu podpisu takových údajných výstavců, ač obžalovaní věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s. r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, či k vystavení takové směnky ze strany poškozených vůbec nedošlo, obžalovaný A. G. dále ve všech případech vyhotovil nedatovaný indosament za společnost TAXI Partner, s. r. o., který opatřil napodobeninou podpisu jednatele společnosti Marka Haderera, poté obžalovaný Mgr. Petr Raška provedl ve většině případů další indosace, a to na jím ovládané společnosti Eclipso Collector LTD., IBC 186413, se sídlem Francis Rachel Street 15, Mahe, Seychelly, kde zastává pozici ředitele, na společnost unimatic europe, s. r. o., IČ: 285 01 411, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde zastává funkci statutárního orgánu, na společnost bellum iustum, s. r. o., IČ: 045 78 988, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, na společnost ALTEA COLLECTOR, s. r. o., IČ: 282 40 472, se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, kde je statutárním orgánem a společníkem, následně obžalovaný Mgr. Petr Raška, po předchozí dohodě se spoluobžalovaným A. G. směnky uplatnil jako pravé u Krajského soudu v Praze, Náměstí Kinských 5, Praha 5, ač obžalovaní věděli, že ze strany výstavců bianco směnek žádný dluh vůči společnosti Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, nevznikl a v souladu s ujednáním měly být tyto vráceny výstavcům po skončení jejich vztahu u spol. Taxi Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, a ač obžalovaní Mgr. Petr Raška a A. G. věděli, že vyplňují chybějící údaje na směnkách zcela neoprávněně, a to v celkem 129 (slovy: jedno sto dvaceti devíti) případech, detailně konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, přičemž pro stručnost odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí odvolacího soudu.

9. Za uvedený zvlášť závažný zločin byl obviněnému Raškovi podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu 6 (šesti) let.

10. Obviněnému G. byl za tentýž zvlášť závažný zločin uložen podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

11. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Raškovi a G. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku I rozsudku odvolacího soudu, náhradu škody v celkové výši 156.461 Kč (slovy: jedno sto padesát šest tisíc čtyři sta šedesát jedna korun českých). Část poškozených pak byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 tr. ř., či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř., odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

12. Shora uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl zároveň spoluobviněný Haderer pod výrokem II podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť podle soudu skutek není trestným činem. Podle skutkových zjištění měl skutek spočívat v tom, že: v přesně nezjištěné době v roce 2018 v Praze obviněný Marek Haderer, obviněný Mgr. Petr Raška a obviněný A. G. ve společném úmyslu jednak pozměnit cenné papíry a to zajišťovací bianco směnky vystavené najatými řidiči společnosti TAXI Partner, s. r. o., IČ: 242 21 155, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 1859/34, které měl obv. Haderer jako jednatel společnosti TAXI Partner, s. r. o., v dispozici, neboť je v rozporu s původním ujednáním řidičům nevrátil, a jednak v úmyslu uvádět výstavce směnek v omyl a obohatit se, se obviněný Marek Haderer dohodl se spoluobviněným Mgr. Petrem Raškou a ten následně se svým bratrem obviněným A. G., že na základě nepravdivých skutečností a na základě jimi padělaných směnek, vylákají vysoké finanční částky na výstavcích směnek, přičemž si obvinění domluvili, že částky, které do směnek uvedou budou na bývalých řidičích společnosti postupně vymáhat prostřednictvím předžalobních výzev a zejména žalob podaných u Krajského soudu v Praze, za tím účelem obviněný Marek Haderer nejpozději dne 29. 10. 2018 předal směnky obviněným Mgr. Petru Raškovi a A. G., následně obviněný A. G. po společné dohodě s ostatními spoluobviněnými a bez oprávnění, vyplnil na směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to datum vystavení (odporující době jejich reálného vzniku), smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u blankosměnek uvedl směnečný peníz ve výši 300 000 Kč, ač všichni obvinění věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s. r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, obviněný A. G. dále vyhotovil nedatovaný indosament za společnost TAXI Partner, s. r. o., který opatřil napodobeninou podpisu jednatele společnosti obviněného Marka Haderera, poté obviněný Mgr. Petr Raška provedl ve většině případů další indosace, a to na jím ovládané společnosti Eclipso Collector LTD., IBC 186413, se sídlem Francis Rachel Street 15, Mahe, Seychelly, na společnost unimatic europe, s. r. o., IČ: 285 01 411, kde je jednatelem, na společnost bellum iustum, s. r. o., IČ: 045 78 988, kde je jednatelem a společníkem, na společnost ALTEA COLLECTOR, s. r. o., IČ: 282 40 472, kde je jednatelem. a společníkem, všechny tři společnosti se sídlem Kyselova 1185/2, Praha 8, následně obviněný Mgr. Petr Raška, po předchozí dohodě se spoluobviněnými Markem Hadererem a A. G. směnky uplatnil jako pravé u Krajského soudu v Praze, Náměstí Kinských 5, Praha 5, a to v celkem 129 (slovy: jedno sto dvaceti devíti) případech, detailně konkretizovaných ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, přičemž celkem chtěli způsobit škodu ve výši 36 810 000 Kč, obv. Mgr. Petr Raška v předžalobních výzvách vyzval výstavce k úhradám v celkové výši 5 220 000 Kč, uplatnil u soudu k proplacení směnky ve směnečných žalobách v celkové výši 6 580 000 Kč, výstavcům zaslal návrhy na smír na celkovou výši 7 386 600 Kč a vymohl od výstavců částku ve výši 444 789 Kč, kterým měl spáchat zvlášť závažný zločin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na společné ustanovení § 238 tr. zákoníku v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

13. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. pak byli poškození, blíže konkretizovaní ve výroku II rozsudku odvolacího soudu, s jejich nárokem na náhradu škody vůči spoluobviněnému Hadererovi podle § 229 odst. 1 tr. ř., či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k nim

14. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021, podali obviněný Raška i obviněný G. prostřednictvím obhájce dovolání směřující do všech výroků tohoto rozhodnutí.

15. Obviněný Raška explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a l) tr. ř. [ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. správně písm. m) – pozn. NS], neboť podle něj jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, vadou tzv. opomenutého důkazu, vadou nesprávného právního nebo jiného hmotněprávního posouzení a trestní stíhání bylo podle něj v jeho věci nepřípustné.

16. Obviněný G. v podaném dovolání explicitně uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř., neboť jsou podle něj rozhodnutí soudů nižších stupňů zatížena vadou tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a trestní stíhání bylo podle něj v jeho věci nepřípustné. Dovolatel Raška:

17. Obviněný Raška, jak již bylo konstatováno, opřel své dovolání explicitně o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), h) a m) tr. ř.

18. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve uvádí, že odvolací soud svůj závěr o spáchání trestného činu jeho osobou založil na svém vlastním předpokladu, že došlo k vyplnění směnek neoprávněným majitelem, tj. právě jeho osobou. Obviněný ovšem namítá, že v hlavním líčení u soudu prvního stupně bylo zjištěno, že od spoluobviněného Haderera směnky nabyl jako jednatel společnosti, kterou je potřeba považovat za inkasní agenturu, tj. ve skutečnosti do své vlastní dispozice a vlastnictví této společnosti. Zdůrazňuje, že skutečnost, že k nabytí směnek jeho společností mělo dojít bezdůvodně, nebyla doposud prokázána. Tvrdí, že jím předkládaný závěr o legitimním nabytí směnek jím ovládanou společností vychází ze skutečného obsahu doposud provedených důkazů, přičemž poukazuje na to, že spoluobviněný Haderer v průběhu řízení netvrdil ani nepotvrdil neoprávněnost nabytí směnek jeho osobou (Raškou). Je proto přesvědčen, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, vnesl do věci novum, tj. že nebyl oprávněným vlastníkem směnky, a o skutku rozhodl nově a zcela neočekávané v rozporu s jeho popisem mj. v rozsudku soudu prvního stupně. Skutková zjištění učiněná odvolacím soudem, mj. na podkladě výslechu spoluobviněného Haderera, jsou tak podle něj v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Obviněný je toho názoru, že tímto postupem odvolací soud porušil jeho ústavně zaručená práva, a to konkrétně právo na obhajobu a právo na dvojinstančnost řízení, neboť nemohl věcně reagovat v průběhu odvolacího řízení na změnu popisu skutku, který byl učiněn ze strany odvolacího soudu a s jehož zněním se seznámil teprve při vyřčení rozsudku soudu druhého stupně.

19. Tvrdí, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů. Soudům potom vytýká, že při hodnocení důkazů postupovaly selektivně a zaměřily se jen na důkazy, které podle jeho názoru svědčily v jeho neprospěch, a důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly či bagatelizovaly. Z tohoto tvrzeného pochybení pak obviněný dovozuje rovněž nesprávné právní posouzení skutku, jehož se podle jeho mínění soudy rovněž dopustily. V podrobnostech pak uvádí, že od počátku společně s obviněným G. vystupovali coby oprávněné osoby, které disponují vlastnickými a vyplňovacími právy k předmětným směnkám. Za trestné pak podle soudů nižších stupňů bylo považováno vyplnění údajů do směnek, které nesouhlasily se skutečností.

20. Obviněný se opakovaně vyjadřuje v tom smyslu, že odvolací soud vyslovil zcela nečekaný a překvapivý závěr, že mu směnky nebyly spoluobviněným Hadererem převedeny, aby s nimi nakládal jako s vlastními. Tento závěr je podle něj v extrémním a mnohdy hrubém rozporu se skutečným obsahem do té doby provedených důkazů. Zdůrazňuje, že k přechodu vyplňovacího práva ke směnkám se u soudu prvního stupně nevedlo žádné dokazování a že takové zjištění explicitně nevyplývá ze žádného z provedených důkazů. Nadto podle něj rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí spoluobviněného Haderera byl soudem prvního stupně zjištěn pouze v důvodech, za jakým účelem k převodu směnek došlo, nikoliv v tom, že by směnky (ne)byly převedeny. Uvedený rozpor pak spočíval v tom, že on ve své výpovědi před nalézacím soudem v hlavním líčení dne 13. 5. 2021 uvedl, že směnky nabyl za účelem jejich vymáhání, zatímco spoluobviněný Haderer ve své výpovědi uvedl, že mu směnky předal, aby je měl jako „páku při jednání s většinovým obchodním partnerem“, a jak dodal ve své doplňující výpovědi ze dne 13. 5. 2021, směnky po neshodách ve firmě začal nejprve „vymáhat“ sám s advokátem V. a až poté je předal obviněnému Raškovi. Je přesvědčen, že i tento důvod faktického předání směnek spoluobviněným Hadererem, tj. za účelem zajištění lepší vyjednávací pozice, zahrnoval předpokládané majetkové dispozice se směnkou z jeho strany jako vlastníka směnky. Podle obviněného je důvod předání směnek uváděný spoluobviněným Hadererem nelogický a ekonomicky nepřínosný, nicméně podle něj to nijak nezpochybňuje, že mu spoluobviněný Haderer směnky převedl a nijak se o ně dále blíže nezajímal. K tomuto závěru pak podle něj přispívá i to, že spoluobviněný Haderer směnky nikdy nepožadoval vrátit a nijak nedal najevo, že směnky považuje za své.

21. Obviněný také akcentuje, že je třeba rozlišovat převod směnky a převod vyplňovacího práva ke směnce, což jsou dvě rozdílné věci. Namítá, že se stal majitelem směnek a osobou držící směnečná vyplňovací práva. Z této pozice pak uplatňoval veškerou svou obhajobu v posuzované věci. Skutečnost, že vystavení a indosování směnek musí být jednoznačně rozporováno oprávněnou (aktivně legitimovanou) osobou, tj. spoluobviněným Hadererem, pak uváděl, jak připomíná, již v rámci hlavního líčení dne 5. 2. 2021. Odvolací soud jej tak podle něj nemůže trestat za postup dovolený a předvídaný směnečným zákonem.

22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dále uvádí, že se soudy nižších stupňů v souvislosti se závěrem, že nebyl oprávněným majitelem směnek, vůbec nezabývaly dohodou mezi ním a spoluobviněným Hadererem, podle níž mu měly (obviněnému Raškovi) náležet směnky jakožto odměna za jeho činnost vedoucí k uzavření smlouvy, k čemuž nakonec nedošlo. Jelikož k uzavření smlouvy (poznámka Nejvyššího soudu – patrně o převodu obchodního podílu spoluobviněného Haderera u společnosti TAXI Partners, s. r. o.) nedošlo, vrátil předmětné směnky spoluobviněnému Hadererovi. Je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů na dokazování ohledně existence a obsahu této dohody zcela rezignovaly. Tento – dle jeho vlastních slov – férový postup, kdy spoluobviněnému Hadererovi vrátil (již vlastní) směnky, mj. bez protiplnění, vyhodnotil odvolací soud překvapivě a kapciózně jako jeho „doznání“. Naopak podle něj bez jakékoliv opory v provedeném dokazování vzal odvolací soud okolnost, že směnky byly vyplněny v rozporu se skutečností a že on nebyl oprávněným majitelem směnek, za základ rozsudku, v důsledku čehož se staly závěry odvolacího soudu pouhou spekulací, která nemá poklad v provedeném dokazování, neboť nebyl nikdy v rámci dokazování zjišťován ani převod směnek ani převod vyplňovacího práva směnečného.

23. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí, že soudy nesprávně posoudily zásahy do směnek, učiněné obviněným G., jakožto protiprávní. Zdůrazňuje, že i u neoprávněného majitele směnky jsou trestné pouze zásahy do směnky zásadnější povahy, nikoliv každý zásah bez dalšího. Je proto přesvědčen, že soudy nižších stupňů i nesprávně aplikovaly právní závěr ve věci „rozsahu trestné činnosti“. Připomíná, že do směnek byly doplněny výhradně správné údaje, tj. skutečnosti odpovídající informacím ohledně směnečných dlužníků, směnečných částek, když k jejich vyplnění došlo pouze neoprávněnou osobou, obviněným G. Soudy nižších stupňů se podle něj mylně nevypořádaly s možným zánikem trestnosti ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Soudy rovněž nesprávně posoudily a vyhodnotily rozsah trestné činnosti, která jím měla být spáchána.

24. Obviněný v následující (značně obsáhlé) části dovolací argumentace vznáší další námitky různého charakteru, které (formálně) vztahuje k otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu svým jednáním. Předně uvádí, že odvolací soud zdůraznil, že měl sám připustit, že samotné indosování směnky je k tíži žalovaných. V tomto směru ovšem obviněný připomíná, že ve své výpovědi dne 13. 5. 2021 uvedl opak, tj. že indosace nemá žádný dopad na procesní postavení žalovaných, neboť tzv. kauzální námitky zůstávají zachovány, k čemuž odkázal i na judikaturu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1155/2014). Připomíná rovněž, že předmětné indosace byly provedeny z účetních důvodů, jak sdělil už před soudem prvního stupně. Stejně tak namítá, že není zřejmé, z jakých skutkových závěrů soudy nižších stupňů dovodily, že spoluobviněný G. lže v úmyslu ho krýt. V této části je tak podle něj rozsudek soudu prvního stupně neodůvodněný, nepřezkoumatelný a nezákonný. Nesouhlasí také s tím, jak soudy nižších stupňů interpretují sdělení obviněného G., že peněžní prostředky určené ke koupi směnek použil na vybavení dětského pokoje svého vlastního bytu. Jejich úvahy jsou tak podle obviněného v extrémním rozporu s výpovědí spoluobviněného G. Dále nesouhlasí s tím, že je mu soudy nižších stupňů vytýkáno, že se nehájil tím, že byl bratrem (obviněným G.) podveden, když tvrdí, že přesně takto se v řízení hájil, a to explicitně ve své výpovědi dne 13. 5. 2021. Navíc i vysvětlil, proč nevypovídal proti svému bratrovi od počátku vyšetřování. Rovněž vyjadřuje své nepochopení stran postupu soudů nižších stupňů, kdy tyto uvěřily výpovědím spoluobviněného Haderera, které jsou podle jeho názoru nekonzistentní a odporují si. Spoluobviněný Haderer podle něj uvádí všemožné obskurní informace ke složkám řidičů, zatímco on podle svého přesvědčení vždy jednoznačně a konzistentně uváděl, že žádné osobní složky nepřevzal a že směnky převzal za účelem vymáhání.

25. Vyjadřuje také nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, že kupní cena za směnky byla nízká. K tomu uvádí, že nabídnutá kupní cena za nabytí směnek odpovídala době nabytí, jakož i dalším okolnostem případu. Je rovněž toho názoru, že soud prvního stupně nedisponuje odborností, která by mu umožnila učinit si závěr o oceňování a ceně cenných papírů, a proto nelze takto bez znaleckého posouzení argumentovat k jeho tíži. Svůj nesouhlas vyjadřuje také s tvrzením soudů nižších stupňů, že spoluobviněný G. nemá zkušenosti s vymáháním směnek, neboť toto tvrzení nemá oporu ve skutečnosti a obsahu dokazování, které bylo doposud v rámci trestního řízení provedeno, neboť všichni obvinění mají zkušenosti s vymáháním směnek, nadto obviněný G. soudně směnky, vlastní i indosované, vymáhal již dříve.

26. V souvislosti s naplněním subjektivní stránky přisouzeného zvlášť závažného zločinu svým jednáním také uvádí další (četnou) sadu námitek. Předně konstatuje, že se neztotožňuje ani s postupem odvolacího soudu, který bagatelizoval výpovědi spoluobviněného Haderera, který vyloučil, že by mu směnky prodal nebo na něj převedl vyplňovací právo prodejem obchodního podílu TAXI Partner, s. r. o. Zdůrazňuje, že spoluobviněný Haderer ve své výpovědi vyloučil pouze to, že by směnky prodal „za peníze“, avšak že uvedl, že směnky převedl z jiných důvodů. V tomto smyslu pak výpověď spoluobviněného Haderera podle něj nebyla v rozporu s jeho výpovědí ani nebyla usvědčujícího charakteru. Směnky, a to vč. vyplňovacího směnečného práva, podle obviněného na něj spoluobviněný Haderer převedl jakožto formu nepeněžité odměny za jeho služby, a to vč. vyplňovacího směnečného práva. Uvádí, že se e-mailová komunikace se svědkem P., který ve věci taktéž vypovídal, týkala pouze jednání o převodu podílu na TAXI Partner, s. r. o., nikoliv převodu směnek, a tudíž z tohoto důkazu nelze činit relevantní závěry ohledně (okolností) nabytí směnek. Dále nesouhlasí s tím, že soudy dovodily, že spoluobviněný G. sám uvedl, že směnky padělal se souhlasem spoluobviněného Haderera. Tvrdí, že obviněný G. ve skutečnosti ve svém odvolání uvedl, že toto tvrdí obžaloba. V odvolání totiž poukazoval na to, že není jasné, v jakém rozsahu je skutek, jehož se měl podle obžaloby dopustit, trestný, když je od počátku jednoznačně obžalobou tvrzeno, že došlo k vyplnění směnek v součinnost k tomu oprávněných osob, tj. i spoluobviněného Haderera. Akcentuje i skutečnost, že zneužití směnek nikdy nebylo jejich předchozím majitelem (obž. Hadererem) nijak namítáno. K nesprávnému závěru odvolacího soudu ohledně bonity směnečných dlužníků, uvádí, že odvolací soud nezohlednil, že ihned poté, kdy se spoluobviněný G., k věci přiznal, začal brát žaloby ve směnečném řízení zpět a ukončil sám vlastním rozhodnutím vymáhací proces. Ve vztahu k námitkám ohledně naplnění subjektivní stránky proto sumarizuje, že veškeré uvedené skutečnosti neodůvodňují ani ve svém souhrnu závěr o jeho úmyslu spáchat předmětnou trestnou činnost, jež je mu kladena za vinu.

27. Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., se dále vyjadřuje obviněný také v tom smyslu, že podle něj skutek, jenž je mu kladen za vinu, není zločinem podvodu, ale také že není ani zločinem padělání směnky, neboť byl podle první indosace od spoluobviněného Haderera i druhé indosace od obviněného G., jíž nabyl vyplňovací právo, vlastníkem směnek. Připomíná, že u padělání směnky je intenzita zásahu do právem chráněného zájmu dána složkou kvalitativní a kvantitativní. Považuje za nesporné, že intenzita zásahu do směnky podle tvrzení obžaloby a soudu prvního stupně je dramaticky odlišná než u skutku popsaného odvolacím soudem. Pro hodnocení celé věci považuje za podstatnou skutečnost, že indosace obviněným Hadererem na něho proběhla. Podle něj by měla být vzata v úvahu rovněž kvantitativní složka, neboť by se mělo vycházet z toho, kolik směnek bylo skutečně z jeho strany vymáháno a kolik bylo reálně vymoženo. V tomto směru podle něj není odkaz na „značný rozsah“ v rozsudku odvolacího soudu přiléhavý, neboť výsledky provedeného dokazování nebylo jakkoliv prokázáno, že spoluobviněný G. v době, kdy nakládal s tou kterou konkrétní směnkou, takto činil s vědomím, že na směnce je již padělán podpis výstavce, a tudíž pak toto nelze klást za vinu ani jemu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 653/2006). Obviněný je tak přesvědčen, že v důsledku nesprávného – a podle něj rovněž selektivního – hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, resp. odvolacím soudem, kdy tento dovodil, že k převodu směnek a vyplňovacích směnečných práv na jeho osobu v posuzované věci nedošlo, došlo rovněž k vadnému subsumování předmětného jednání pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, a tudíž i k založení vady tzv. nesprávného právního posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

28. Obviněný dále tvrdí, že byl odsouzen za tzv. nepodstatné zásahy do směnky. Připomíná, že objektem trestného činu „padělání směnky“ je ochrana finanční soustavy, nikoliv majetkových zájmů poškozených. Za nesprávný proto považuje výrok odvolacího soudu o povinnosti nahradit poškozeným škodu, neboť jim daným činem nemohla vzniknout žádná újma. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 564/2017. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně opomíjí skutečnosti, že směnky zajišťovaly skutečné závazky řidičů z titulu neodvedených tržeb a že takto mu byly předány spoluobviněným Hadererem. V této souvislosti je pak podle něj nepodstatné, že řidiči svůj dluh „neevidovali“, když tržbu skutečně odevzdali, neboť ji odevzdali jinému subjektu a na jiném místě, tj. společnosti Taxi Praha, s. r. o. Podle obviněného je naopak relevantní zjištění, že směnky měly být vyplněny na částku 300.000 Kč, když tuto informaci mu sdělil spoluobviněný Haderer, což oba potvrdili ve svých výpovědích ze dne 13. 5. 2021 v průběhu hlavního líčení. Podstatné okolnosti ke směnkám tak znal i spoluobviněný G., a to z obsahu rozhovorů s ním, nikoliv ovšem z rozhovoru jeho (obviněného) se spoluobviněným Hadererem, jak ve svém rozsudku konstatuje odvolací soud. Namítá rovněž, že obviněný G. byl odsouzen za padělání směnky v úmyslu udat ji jako pravou, byť se na vymáhání směnek nikterak nepodílel.

29. Akcentuje skutečnost, že u odvolacího soudu byl proveden toliko výslech spoluobviněného Haderera a jejich výslech proveden nebyl. Odvolacímu soudu poté obviněný vytýká také to, že mu jím bylo odebráno v rámci veřejného zasedání slovo s tím, že odvolací soud obsah trestního spisu a jeho argumenty dobře zná, přestože odvolacímu soudu nebyl znám obsah jeho vyjádření. Tímto postupem mu podle jeho přesvědčení bylo odepřeno právo na obhajobu.

30. Obviněný proto uzavírá, že se soudy nižších stupňů nesprávně vypořádaly s rozsahem skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání, a že nesprávně určily výši škody, kterou vyčíslily jako součet směnečných sum, a to i přes v průběhu trestního řízení nezpochybnitelně prokázanou skutečnost, že v soudních řízeních nebyly vymáhány celé směnečné sumy, nýbrž jen jejich menší části. Nelze proto podle něj učinit závěr, že způsobil škodu ve výši 300.000 Kč. Z tohoto důvodu považuje i jemu uložený trest za nepřiměřeně přísný a řádně neodůvodněný, neboť pokud by byly u soudů uplatňovány směnky skutečně padělané, je podle něj nepravděpodobné, že by v konečném důsledku žalovaným (tj. poškozeným) vznikla jakákoliv škoda, když by stačilo uplatnit prostou směnečnou námitku.

31. Dovolatel se v rámci dovolací argumentace vyjadřuje rovněž v tom smyslu, že pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že soudní řízení před soudem prvního stupně probíhalo takovým způsobem, že výsledkem jeho rozhodnutí byly závažné vady řízení a tyto nešlo napravit v odvolacím řízení, měl odvolací soud napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí tak, aby tyto vady mohly být odstraněny a bylo vydáno nové rozhodnutí, které by připouštělo možnost řádného opravného prostředku. Neměl se tak podle něj stavět na roveň soudu prvního stupně a rozhodovat sám po provedení dokazování, vyhodnocení důkazů a výpovědí a provedení nového právního hodnocení, které nemá oporu v provedeném dokazování. Tuto dovolací argumentaci vztahuje výslovně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Dále obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť podle něj bylo trestní stíhání v dané věci podle zákona nepřípustné, když jednání, jež je mu kladeno za vinu, je z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, nikoliv zakázaným a protizákonným. K tomu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, podle nějž směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pokud jde o vznik směnky a obsah závazků vtělených do této listiny, uplatní se výlučně předpisy směnečného práva. Zanikne-li závazek, byť i splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a nic se na ní nemění. Obviněný proto dovozuje, že trestní stíhání není namístě, pakliže se jeho jednání pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních.

33. Obviněný podané dovolání opírá rovněž o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. [pozn. Nejvyššího soudu – ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. podle platné a účinné právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.], neboť zrušením rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, kdy jeho rozhodnutí považuje za neodůvodněné a nepřezkoumatelné, došlo k založení vady řízení před odvolacím soudem a vady rozhodnutí odvolacího soudu, přestože byl v řízení jemu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (podle účinné právní úpravy písm. a) až l) – pozn. Nejvyššího soudu). V souvislosti s tímto uplatněným dovolacím důvodem opětovně připomíná, že mu byla odebrána možnost vyřízení věci ve dvojinstančním řízení.

34. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se jeho osoby a spoluobviněného G. v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu, a rovněž zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, a dále aby rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

35. Současně navrhuje, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí, týkající se jeho osoby, proti němuž bylo podáno dovolání. V případě, že výkon rozhodnutí bude již realizován, navrhuje, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušila předsedkyně senátu Nejvyššího soudu výkon rozhodnutí – trestu odnětí svobody, proti němuž bylo rovněž toto dovolání podáno, a současně rozhodla tak, že se nebere do vazby. Dovolatel G.:

36. Obviněný G. opřel své dovolání explicitně o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a e) tr. ř.

37. V podaném dovolání se nejprve vyjadřuje k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že se plně doznal ke skutku, jenž měl spočívat ve svévolném vyplnění směnek, a to dle jeho přesvědčení pravdivě, kdy však jednal v úmyslu neoprávněně vylákat finanční odměnu. Akcentuje, že jiný skutek byl popsán v obžalobě, jiný v rozsudku soudu prvního stupně a jiný v rozsudku odvolacího soudu. Jako pochybení vnímá postup odvolacího soudu, kterým byl odsouzen podle jeho mínění za jiný skutek, než který byl popsán v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně, a to za skutek spočívající v tom, že měl předmětné směnky vyplnit společně s obviněným Raškou. Ten však byl od počátku považován za majitele směnek, když k odlišnému názoru se přiklonil až odvolací soud při vyhlášení svého rozsudku, přestože podle obviněného z provedeného dokazování po celou dobu vyplývalo, že obviněný Raška byl oprávněným majitelem směnek. Tvrdí, že skutečnost, zda došlo k neoprávněnému nabytí směnek ze strany obviněného Rašky, nebyla v řízení vůbec prokazována a na provádění důkazů k této skutečnosti bylo ze strany soudů nižších stupňů zcela rezignováno. Postup odvolacího soudu, kdy tento podle něj posoudil skutkový děj zcela nově a neočekávaně, v rozporu s popisem skutku obsaženým v obvinění, obžalobě a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a tím do věci snesl novum, lze podle obviněného považovat za překvapivý a v rozporu s legitimním očekáváním. Takovým postupem byl zbaven svého práva na spravedlivý proces, konkrétně pak práva na obhajobu prostřednictvím řádného opravného prostředku. Namítá proto, že popis skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu neodpovídá závěru, že se měl dopustit padělání směnky a svým jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku. Uvedené závěry odvolacího soudu jsou tak podle něj v extrémním rozporu s faktickým stavem a zejména s obsahem doposud provedených důkazů.

38. Má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že ke spáchání trestného činu jeho osobou došlo vyplněním směnek neoprávněným majitelem, tj. obviněným Raškou, nemá oporu v provedeném dokazování. Zdůrazňuje skutečnost, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně bylo prokázáno něco jiného, a to že obviněný Raška nabyl směnky od obviněného Haderera jako jednatel inkasní agentury, do své dispozice a vlastnictví, a to nejdříve od obviněného Haderera tzv. blankotradicí. Odvolací soud ovšem věc následně posoudil překvapivě a v rozporu s legitimním očekáváním úplně jinak, ačkoliv skutečnost, že nejprve došlo k neoprávněnému nabytí směnek obviněným Raškou, nebyla v řízení vůbec prokazována. Toto nedoplnil ani odvolací soud, takže soudy nemohly v tomto směru dospět k objektivním závěrům. Navíc to nikdy netvrdil ani obviněný Haderer. Proto považuje skutková zjištění odvolacího soudu za učiněná v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Takovým postupem odvolacího soudu mu bylo rovněž odejmuto právo na obhajobu a řádný opravný prostředek.

39. Je přesvědčen, že za své jednání neměl být shledán vinným, neboť vyplněním přední strany směnky, byť excesivně, nedošlo k naplnění trestného činu vytýkaného odvolacím soudem, neboť se jednalo o realizaci směnečných práv. Obviněný věří, že směnečný nárok byl v posuzované věci oprávněný, když podle výpovědi spoluobviněného Haderera došlo k postoupení pouze těch směnek, které kryly závazky především z neodevzdaných tržeb. Zdůrazňuje, že při vyplnění zadní strany směnky došlo toliko k padělání podpisu spoluobviněného Haderera, tj. k padělání indosační doložky, což podle něj soudy mylně posuzují jakožto padělání směnky. K tomu připomíná, že nikoliv každé pochybení při vyplňování směnky, resp. její excesivní vyplnění, je trestným činem. Odvolací soud tak podle něj mylně pominul skutečnost, že došlo k indosaci tzv. blankotradicí podle čl. 14 odst. 2 písm. c) zákona směnečného a šekového, když teprve později byla na směnku dopsána indosace jeho osobou. Podle jeho názoru byla dopsána indosace podle skutečného stavu, avšak s nepravdivým podpisem. K „padělání“ indosační doložky totiž podle něj došlo s vědomím, souhlasem a aktivní účastí spoluobviněného Haderera, který byl jedinou osobou oprávněnou indosovat směnky, což také podle něj učinil. Své jednání proto nepovažuje za padělání indosační doložky. Obviněný je tudíž přesvědčen, že soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé provedené důkazy selektivně, když upřednostnily ty, které svědčily v jeho neprospěch a zcela rezignovaly na prověření jeho obhajoby a při hodnocení důkazů uplatnily svoji libovůli. Skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou podle něj v extrémním nesouladu s obsahem jednotlivých provedených důkazů. Stejně tak postupoval odvolací soud, který ho uznal vinným jiným skutkem, než jaký byl uveden v podané obžalobě a poté v rozsudku soudu prvního stupně.

40. Obviněný dále odkazuje na dovolací důvody, které v podaném dovolání uplatnil obviněný Raška, přičemž je činí součástí svého dovolání. Konkrétně zmiňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. V tomto směru pak odkazuje na obsah nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/10, z nějž stejně jako z obsahu trestního spisu v posuzované věci podle něj vyplývá, že jeho jednání je z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, nikoliv zakázaným a protizákonným. Zdůrazňuje, že předmětem trestního řízení je podle něj posouzení trestnosti jeho jednání, nikoliv oprávněnost jeho směnečného nároku. Připomíná, že podle závěrů judikatury spočívá abstraktnost závazku ze směnky v tom, že ekonomické nebo jiné důvody jeho vzniku nejsou nijak rozhodné. Směnka, která plní zajišťovací funkci, není k zajištěnému závazku akcesorická a je ve vztahu k němu v postavení zcela samostatného a nezávislého závazku. Pro posouzení otázek vzniku směnky, obsahu závazků z ní plynoucích či splatnosti směnky se mají uplatnit výlučně předpisy směnečného práva, a proto pokud s určitou změnou v kauzálním závazku směnečné právo nic se směnkou nespojuje, tato změna se do směnky nijak nepromítne. Zanikne-li závazek, byť splněním, nezaniká tím zároveň samotná zajišťovací směnka, nestává se neplatnou a z pohledu směnečného práva se na ní nic nemění. Obviněný je proto přesvědčen, že v posuzované věci není trestní stíhání namístě, neboť se jeho jednání pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních, podle nichž je z pohledu směnečného práva přípustné.

41. Poté obviněný konstatuje, že se padělání směnky podle § 234 tr. zákoníku týká podstatných náležitostí směnky, typicky podpisu výstavce či směnečné sumy, avšak že ne každý zásah do směnky je chráněn normami trestního práva. Obviněný tvrdí, že byl odsouzen za nepodstatné zásahy do směnky spočívající mimo další ve vyplnění data splatnosti či doložky „bez protestu“. Odkazuje na závěry judikatury k otázce objektu trestného činu „padělání směnky“, jímž je ochrana finanční soustavy, nikoliv majetkový zájem poškozených. Proto tento dovolatel považuje rovněž za nesprávný výrok o náhradě škody. Soudy nižších stupňů podle něj zcela ignorovaly skutečnost, že směnky zachycovaly skutečné závazky řidičů z titulu neodvedených tržeb a že s touto informací byly předány obviněnému Raškovi k vymáhání. V této souvislosti je pak podle něj podstatné skutkové zjištění, že směnky měly být vyplněny na směnečnou částku 300 000 Kč, jak měl výslovně sdělit spoluobviněný Haderer obviněnému Raškovi. K tomu odkazuje na jejich výpovědi u hlavního líčení dne 13. 5. 2021. Tyto podstatné okolnosti týkající se směnek znal on sám od svého bratra, obviněného Rašky, nikoliv z rozhovoru obviněného Rašky a Haderera, jak v rozporu s obsahem zjištěných skutečností konstatuje odvolací soud. Soudy nižších stupňů pak podle něj nedisponují žádným důkazem, který by svědčil o tom, že jednal s vědomím a na pokyn svého bratra, obviněného Rašky. Má za to, že jeho obhajoba a obhajoba spoluobviněného Rašky nebyla vyvrácena žádným konkrétním důkazem. Proto tato rozhodnutí považuje obviněný za neodůvodněná a nepřezkoumatelná. Namítá také, že oba byli společně odsouzeni za padělání směnek v úmyslu udat je jako pravé, byť se on sám nijak na vymáhání směnek nikterak nepodílel. Uvedené skutkové zjištění je proto podle něj v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, z nichž odvolací soud musel při svém rozhodování vycházet.

42. Dovolatel také namítá, že trestné je padělání tří podpisů výstavců v rámci celého balíku směnek. V tomto směru podle něj nebylo provedeno žádné dokazování ohledně toho, zda a jak padělání těchto podpisů vůbec souvisí s jejich trestnou činností. Je také přesvědčen, že soudy nižších stupňů rovněž nesprávně stanovily výši škody, a to jakožto součet směnečných sum, a nezohlednily skutečnost, že postupoval v úmyslu obohatit se o částku 350.000 Kč jednáním, které dle jeho subjektivního náhledu nebylo trestnou činností vůči jakékoliv společnosti nebo směnečným dlužníkům, nýbrž že se takto nezákonně obohatil pouze na úkor svého bratra, obviněného Rašky.

43. V neposlední řadě obviněný také konstatuje, že z vlastní vůle odvolací soud v rámci veřejného zasedání provedl výslech spoluobviněného Haderera, z čehož je více než zřejmé, že to byl právě odvolací soud, který svým postupem vyjádřil pochybnosti, zda v daném případě u předmětných směnek došlo k jejich indosaci, či nikoliv. Tyto pochybnosti dovolatel G. považuje za zásadní pro řádné a skutečně objektivní hodnocení důkazů, a proto měl odvolací soud podle něj k těmto pochybnostem přihlédnout a nehodnotit důkazy selektivně.

44. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v části týkající se jeho osoby a obviněného Rašky v plném rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 9 To 49/2021, a rovněž v celém rozsahu rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2021, sp. zn. 40 T 7/2021, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

45. Dále navrhl, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. předsedkyně senátu Nejvyššího soudu odložila výkon rozhodnutí týkající se jeho osoby, proti nimž bylo podáno dovolání, a pro případ, že by výkon rozhodnutí byl již realizován, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. výkon napadeného rozhodnutí přerušila, a současně aby Nejvyšší soud rozhodl, že se nebere do vazby. Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství:

46. K dovoláním obou obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jako „státní zástupkyně“) ve vyjádření ze dne 5. 5. 2022, sp. zn. 1 NZO 290/2022. V tom předně zrekapitulovala obsah podaných dovolání obou obviněných.

47. Nejprve se vyjádřila k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jejž uplatnili oba obvinění, neboť podle nich bylo trestní stíhání v jejich věci nepřípustné, k čemuž odkázali na nález Ústavního soudu vedený pod sp. zn. I. ÚS 541/10, podle jehož závěrů by bylo třeba jednání obviněných posoudit jakožto přípustné z pohledu směnečného práva, nikoliv nezákonné a zakázané. V této souvislosti státní zástupkyně považuje za nutné připomenout, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, přičemž o jeho nepřípustnost jde pouze tehdy, pakliže je dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. v § 11a tr. ř. Za situace, kdy obvinění argumentují absentujícím rozporem svého jednání se zněním platné právní úpravy, v daném případě s podmínkami zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, a na tomto podkladě beztrestností takového jednání, pak jimi použitá konstrukce odůvodnění tvrzené nepřípustnosti jejich trestního stíhání ve smyslu užitého dovolacího důvodu neodpovídá jeho účelovému zaměření a není tak způsobilá věcnému projednání.

48. Ohledně oběma obviněnými zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že ten je ze strany obou obviněných založen na zpochybnění skutkového závěru odvolacího soudu vycházejícího z předpokladu, že k vyplnění směnek došlo ze strany neoprávněného majitele, ačkoliv v hlavním líčení bylo zjištěno, že dovolatel Raška směnky nabyl od spoluobviněného Haderera jako jednatel společnosti, kterou je třeba považovat za inkasní agenturu a tedy ve skutečnosti je nabyl do své vlastní dispozice v rámci vlastnictví této společnosti. Rovněž jej opřeli o konstatování, že závěr odvolacího soudu o neoprávněném nabytí směnek obviněným Raškou a nerealizování přechodu vyplňovacího práva směnečného na tohoto obviněného, nebyl učiněn na podkladě provedeného dokazování a skutečného obsahu jednotlivých důkazů.

49. K tomuto tvrzení obviněných státní zástupkyně uvádí, že z hlediska poukazovaného skutkového podkladu výroku o vině obou dovolatelů nelze přisvědčit závěru obviněných, že jej odvolací soud učinil na podkladě změny v popisu skutku, pro který byli právě ve vztahu ke způsobu jeho právního posouzení postaveni před soud a uznáni vinnými na úrovni soudu prvního stupně. Společný úmysl obviněných padělat zajišťovací bianco směnky a uplatnit je jako pravé totiž po skutkové stránce stále vycházel ze skutkové okolnosti (prostého) převzetí složky dokumentů s osobními údaji bývalých zaměstnanců společnosti TAXI Partner, s. r. o., od jejich jednatele, spoluobviněného Haderera, a to včetně zajišťovacích biaco směnek, které měl jmenovaný ve své dispozici za tam dále uvedeným účelovým určením plynoucím z potřeby zajištění závazků a pohledávek ze své pozice statutárního zástupce zaměstnavatelské společnosti vůči jejím zaměstnancům a které jim v rozporu s původním ujednáním nevrátil. S takto obdrženým obsahem převzatých osobních složek pak naložili dovolatelé po vzájemné domluvě nejprve neoprávněným doplněním chybějících směnečných údajů, kterého se konkrétně zhostil obviněný G., včetně – v některých případech – dílčího připojení napodobeniny podpisu jejich údajných výstavců. Takovým způsobem pak, jak uvádí státní zástupkyně, oba obvinění jednali, ačkoliv věděli, že takto „vystavené“ směnky nemohou plnit svoji původně předpokládanou funkci zajišťovacího institutu právě z důvodu absence škody způsobené jimi jejich bývalému zaměstnavateli. Následně ve všech přisouzených případech došlo opět ze strany obviněného G. k vyhotovení nedatovaného indosamentu s napodobením podpisu spoluobviněného Haderera, kterým byly tyto směnky rubopisem převedeny na obviněného Rašku, a poté z jeho strany na jím ovládané společnosti, přičemž po předchozí dohodě obou dovolatelů byly předmětné směnky obviněným Raškou uplatněny jako pravé u Krajského soudu v Praze, ačkoliv oběma dovolatelům bylo známo, že údajní výstavci jimi převzatých bianco směnek nejsou zatíženi žádným dluhem vůči svému bývalému zaměstnavateli a že chybějící údaje na směnkách byly vyplněny zcela neoprávněně.

50. Jinak řečeno, státní zástupkyně konstatovala, že porovnáním popisu tzv. skutkové věty výroku o vině z rozsudků soudů nižších stupňů je zřejmé, že v její výsledně verzi již nebyly obsažené ty skutkové okolnosti (z původního znění), které se vztahovaly k původně přisouzenému sbíhajícímu se zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a také ty, které se vztahovaly ke spoluobviněnému Hadererovi, jenž byl výrokem odvolacího soudu podle § 226 písm. b) tr. ř. obžaloby zproštěn. Zásah do práva obou dovolatelů na obhajobu v souvislosti s poukazovanou změnou skutkového podkladu výroku o jejich vině na odvolací úrovni, vč. odebrání jejich práva na dvojinstanční soudní řízení, tak za popsaného stavu věci rozhodně nelze důvodně namítat. Ve vztahu k této námitce obou obviněných je také podle státní zástupkyně třeba konstatovat, že v předmětné trestní věci rozhodovaly jak soud prvního stupně, tak odvolací soud při zachování všech procesních práv obviněných, včetně práva na podání odvolání. Ve vztahu k výsledné právní kvalifikaci jejich jednání, proti níž oba dovolatelé brojí, je přitom zřejmé, že se soudy obou stupňů shodly na hodnocení důkazů i na popisu skutku. Pokud byl tedy soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován skutkový stav, který na odvolací úrovni nedoznal žádné změny, neboť se s jeho správností odvolací soud ztotožnil, pak v uvedeném směru odlišný názor dovolatelů nelze spojovat s porušením zásady dvojinstančnosti řízení a s porušením jejich ústavně zaručených práv.

51. Akcentuje, že o vině obviněných nebylo ze strany odvolacího soudu rozhodnuto na podkladě odlišných skutkových okolností, které by se vztahovaly k situaci, za níž se předmětné bianco směnky dostaly do jejich dispozice, přesněji do moci obviněného Rašky. Zdůrazňuje, že tyto se dostaly do dispozice obviněného Rašky tím, že tento převzal složky dokumentů, které obsahovaly i bianco směnky od spoluobviněného Haderera. Za takových okolností podle státní zástupkyně mohly být jen stěží rubopisovány ze strany jejich majitele, spoluobviněného Haderera, na dovolatele Rašku tak, aby se následně stal jejich oprávněným vlastníkem nadaným legitimním titulem k jejich použití jako pravých. Pakliže tedy oba dovolatelé namítají, že byl obviněný Raška od počátku trestního stíhání považován za majitele směnek a že ke změně skutku došlo až vyhlášením rozsudku odvolacího soudu, pak zůstává otázkou, na kterých skutkových okolnostech vybudovaly jak podaná obžaloba, tak prvostupňový soud svůj shodný právní závěr o naplnění znaku „padělali platební prostředek…“. Pokud v této souvislosti dovolatelé namítají, že směnky byly indosovány ze strany spoluobviněného Haderera a v této návaznosti pak staví do zcela odlišného světla neoprávněné vyplnění směnek, aniž by došlo k padělání indosační doložky, pak zcela vybočují z těch rozhodných skutkových zjištění, na nichž je postavena uvedená část právní věty. Státní zástupkyně proto shrnuje, že za trestné jednání rozhodně nebylo od samého počátku předmětného trestního řízení považováno toliko vyplnění údajů do směnek, které (pouze) nesouhlasily se skutečností.

52. I přes výše uvedené však oba dovolatelé považují jimi zmíněný „nový“ skutkový závěr odvolacího soudu za takový, který je v extrémním rozporu s obsahem doposud provedených důkazů. Oběma soudům také vytýkají tvrzené selektivní hodnocení důkazů. Státní zástupkyně konstatuje, že při takto uplatněné námitce zpochybnění legitimity skutkového podkladu výroku o vině obou dovolatelů je nutno ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně pak bodu 11 usnesení ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021, zdůraznit, že ani po 1. 1. 2022 se Nejvyšší soud nestává třetí instancí plného skutkového přezkumu a že dovolání nemůže plnit funkci „dalšího odvolání“. Naopak, zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by byly naplněny podmínky uvedené v dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. pokud by se soudy dopustily zásadní deformace provedených důkazů a tyto hodnotily v rozporu s jejich obsahem a vybočily by z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., popř. by byly naplněny podmínky souvisejícího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Takovým způsobem však dovolatelé neargumentovali, neboť z jejich strany není poukazováno na takové nedostatky v procesu hodnocení výsledků provedeného dokazování, které by se projevily v tomu odpovídající míře dosahující porušení jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu vady tzv. zjevného rozporu. Je tedy zřejmé, že dovolatelé v namítaném směru nepostupovali správně a uvedenou část dovolání neučinili kvalifikovaným předmětem přezkumného postupu dovolacího soudu. Nadto nad rámec podaného vyjádření státní zástupkyně konstatuje, že obsah dostupného spisového materiálu rozhodně nevypovídá o tom, že by se soudy dopustily takového hodnocení provedených důkazů, které by bylo možno označit za nelogické a které by postrádalo své racionální a obecně přijatelné opodstatnění. Státní zástupkyně proto uzavírá, že k žádnému, natožpak zjevnému rozporu skutkových zjištění, rozhodných pro právní posouzení skutku, s provedenými důkazy v předmětném řízení nedošlo. Nadto pak připomíná, že na podkladě řádného procesního postupu soudy nižších stupňů zcela vyvrátily obhajobu obviněného Rašky i obviněného G., přičemž se poměrně podrobně vyjadřuje zejména ke zjištěným okolnostem ohledně předání složek s předmětnými bianco směnkami mezi spoluobviněným Hadererem a obviněným Raškou.

53. K právnímu posouzení jednání obviněných coby spáchanému ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a s tím souvisejích námitek obviněných se státní zástupkyně vyjadřuje tak, že z přisouzených okolností jednání dovolatelů je zřejmé, že postupovali ohledně každého kroku ve smyslu naplnění trestného záměru na zfalšování předmětných směnek v úmyslu použít je jako pravé ve spolupachatelské formě trestné součinnosti, a tudíž je námitka obviněného Rašky, že žádné směnky nevyplnil, a námitka obviněného G., že se na vymáhání směnek nikterak nepodílel, zcela irelevantní. Okolnosti jejich jednání jsou naopak dostatečným způsobem vyloženy v rámci hodnotících úvah soudu prvního stupně. K tomu odkazuje na body 66 a 67 jeho rozsudku a dále na rozhodnutí uveřejněné pod č. 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

54. K námitce obviněného Rašky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ohledně nesprávně určené výše škody ze strany soudů nižších stupňů, kterou uplatnil v podaném dovolání, odkazuje státní zástupkyně na bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť se s ní vypořádal již tento soud a obviněný ji tudíž pouze opakuje. Nadto konstatuje, že k otázce vyhodnocení znaku značného rozsahu spáchání přisouzeného činu ve smyslu veškerých hledisek rozhodných pro jeho stanovení již zaujal odpovídající stanovisko soud prvního stupně, když zcela správně vycházel z určujícího výkladového pramene daného usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016. V této souvislosti uplatněná námitka nepřiměřenosti dovolatelova trestního postihu rovněž není způsobilá ke svému projednání v rámci dovolacího řízení, jak je ostatně patrno z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zejména usnesení publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

55. Pokud pak oba obvinění s poukazem na týž dovolací důvod namítají, že se jim jako nesprávný jeví výrok o povinnosti nahradit škodu, neboť poškozeným nemohla daným činem žádná škoda vzniknout, má státní zástupkyně za to, že obvinění nevycházejí z opatřených skutkových zjištění, pakliže argumentují, že směnky zajišťovaly skutečné závazky řidičů (poškozených) z titulu neodvedených tržeb a že takto byly směnky spoluobviněným Hadererem předány k vymáhání. Ty naopak vypovídají o tom, že v příčinné souvislosti s jednáním obou dovolatelů byla poškozeným, o jejichž nároku bylo rozhodnuto, způsobena škoda doložená listinnými důkazy a co do povahy specifikovaná pod bodem 89 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, včetně zohlednění rozsahu, v němž byl jejich nárok v mezidobí uspokojen.

56. Závěrem státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovoláních obviněných Mgr. Petra Rašky a A. G. tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně navrhuje, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjadřuje svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

57. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice. Replika obviněného Rašky:

58. Repliku k vyjádření státní zástupkyně ze dne 5. 5. 2022 zaslal obviněný Raška. Předně zdůrazňuje, že ačkoliv de facto dává Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněných za pravdu obviněným, de iure věc hodnotí odlišně. Připomíná, že jsou ve věci stěžejní tři skutkové průběhy, které označuje jako varianty A až C a které však podle něj i Nejvyšší státní zastupitelství nesprávně spojuje dohromady.

59. Varianta A podle něj spočívá ve skutku popsaném v obvinění, obžalobě a v rozsudku soudu prvního stupně, podle níž remitent (spoluobviněný Haderer) směnky indosoval na obviněného Rašku (jeho společnost), a to k jejich excesivnímu vyplnění směnky a jejich následnému vymáhání. K této variantě od počátku uváděl, že posuzovaná věc podle něj není trestným činem podvodu a že ji nelze právně kvalifikovat s trestní sazbou od 8 do 12 let odnětí svobody, což potvrdil odvolací soud ve svém rozsudku. Namítá, že excesivní vyplnění směnky jejím majitelem nelze kvalifikovat jako padělání, neboť majitel směnky tímto postupem cenný papír dle dlouhodobé rozhodovací praxe soudů nepadělá, a tudíž příslušnou skutkovou podstatu nenaplní. Usnesení o zahájení trestního stíhání jeho osoby pak považuje za nulitní, neboť podle něj neobsahuje žádné relevantní skutečnosti k důvodnosti trestního stíhání. Rozsudky soudů nižších stupňů se pak v odůvodnění podle něj nijak nevypořádaly se způsobem padělání či podvodu. Akcentuje, že je u skutkové podstaty padělání nutno zkoumat zejména jeho rozsah, k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž nelze podle § 234 tr. zákoníku trestat banální zásahy do směnky, nýbrž pouze ty zásahy, které je možné charakterizovat jako nejintenzivnější. K vyřešení pak předkládá otázku, jak posoudit vyplnění písemné indosační doložky s padělaným podpisem v případě, kdy je takto indosační doložka vyplněna dle skutečnosti, tj. v souladu s předchozí indosací blankotradicí.

60. Varianta B pak podle něj spočívá ve skutku, který byl zjištěn v hlavním líčení. Obviněný namítá, že již v průběhu hlavního líčení bylo zjištěno a podle něj i provedenými důkazy prokázáno, že s vyplněním směnek neměl nic společného, nýbrž že byl odsouzen jen proto, že směnky vyplnil jeho bratr. Připomíná, že směnky vyplnil jako nevlastník.

61. Varianta C podle něj spočívá ve skutku, jak byl popsaný v rozsudku odvolacího soudu. Namítá, že pokud nesprávně zaměňujeme pojmy s odlišným právním obsahem – tj. majitel směnky, držitel směnky a osoba oprávněná vyplnit směnku, pak je skutek popsaný v rozsudku odvolacího soudu skutečně trestným činem, avšak že podle jeho názoru jde v posuzovaném případě o zásah marginální, a proto jej nelze trestat za skutečně marginální zásahy do směnky, pakliže by je vyplnil. Zdůrazňuje, že se orgány činné v trestním řízení nezabývaly tím, zda byl majitelem směnky, a že se rovněž v trestním řízení neřešilo, kdo byl držitelem směnečného vyplňovacího práva. Své výhrady vznáší také k tomu, že byl odvolacím soudem změněn popis skutku takovým způsobem, že je jeho výsledkem odsuzující rozsudek, aniž by mu však bylo umožněno efektivně reagovat svojí obhajobou na tuto změnu, neboť se o těchto změnách dozvěděl až z písemného odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

62. Dále uvádí, že i státní zástupkyně ve svém vyjádření tvrdí, že byl majitelem směnek a že je získal jako odměnu za svoji činnost, která však nevedla ke kýženému výsledku tak, jak si jej představoval spoluobviněný Haderer. Obviněný namítá, že taková situace však nemůže vést k tomu, že by měl povinnost předmětné směnky vrátit právě spoluobviněnému Hadererovi a že by tak již jednou legitimně vyplněné směnky měly být takto zpětně padělány. Uvádí, že tvrzení státní zástupkyně, že spoluobviněný Haderer „nevyužil“ nabídky na odkup podílu společnosti, není zcela pravdivé. Nabídka totiž byla podmíněna předáním směnek, což obviněný Raška odmítl. Z uvedeného tak podle něj vyplývá protichůdnost tvrzení státní zástupkyně, že když uvedená činnost obviněného Rašky nevedla k prodeji podílu společnosti, tak měl povinnost vrátit směnky. Takovou povinnost podle jeho mínění neměl. Připomíná, že i spoluobviněný Haderer jej očividně vnímal jakožto vlastníka směnek a nejspíše i proto respektoval, že navrhovanou dohodu obviněný Raška odmítl.

63. Obviněný ve své replice dále připomíná, že k indosaci (postoupení) cenného papíru není podle zákona potřeba smlouva. Vyjadřuje se rovněž k povinnost vést účetnictví, a to v tom smyslu, že směnky nakupoval na zahraniční podnikatelský subjekt, který tuto povinnost nemá. Stejně tak neúčtoval nic ani spoluobviněný Haderer, když jeho společnost byla těžce zadlužená. Akcentuje rovněž, že spoluobviněný Haderer nikdy v průběhu trestního řízení v této trestní věci nepotvrdil, že by mu směnky odcizil. Co se týče hodnoty směnek, o nichž spoluobviněný Haderer tvrdil, že jsou bezcenné, k té obviněný Raška uvádí, že bezcenná hodnota předmětných směnek byla vyvrácena rovněž obsahem jednání o podílu společnosti a směnkách. Nadto státní zástupkyně podle obviněného opomíjí, že spoluobviněný Haderer se směnkami dle jeho vlastního vyjádření nakládal podnikatelsky, a to jako se zbožím, platili jimi inkasní agentuře za účelem zaplacení jiné obchodní záležitosti, kterou by jinak zdarma nezískal a získat nemohl. Oproti tvrzení státní zástupkyně má tak za to, že spoluobviněný Haderer měl důvod směnky převádět, to také učinil, a to za protihodnotu, kterou sám popsal.

64. Obviněný je rovněž přesvědčen, že státní zástupkyně vlastním obsahem podaného vyjádření dává za pravdu jeho obhajobě, kdy buď o padělání nevěděl, jak vyplývá z průběhu hlavního líčení, nebo o něm věděl, jak tvrdí státní zástupkyně, ale pak jde o zcela jiný rozsah a obsah jeho jednání (obviněného). Tvrzení státní zástupkyně v bodě 17 popírá svým obsahem skutečnosti vyplývající z obsahu důkazů v průběhu hlavního líčení, kdy z obsahu provedených důkazů bylo zjištěno, že každý zaměstnanec společnosti spoluobviněného Haderera vystavil dvě zajišťovací směnky, včetně toho jaké skutečnosti k tomu byly důvodem, stejně tak jakým postupem spoluobviněný Haderer směnky dle reálné situace dluhu vyselektoval a následně prodal. V obecné rovině totiž zajištění směnek potvrdil i společník spoluobviněného Haderera a samotní řidiči, nicméně konkrétní dluh a směnečný dlužník v drtivé většině nesouhlasily. V této části to tak podle obviněného Rašky byl právě spoluobviněný Haderer, kdo jej uvedl v omyl, a nikoliv naopak.

65. Závěrem připomíná, že podle rozsudku je zkušeným podnikatelem a vzdělanou osobou, současně pak jednatelem inkasní agentury od roku 2004. Nedává proto podle něj smysl, aby byl jeden z mnoha stovek či tisíců jinak bezproblémových případů okamžitě spojován s trestnou činností na jeho straně. Je totiž podle něj zcela nepochybné, že skutečně soudný člověk by zajisté nemohl očekávat, že neoprávněně vyplní cca 100 ks směnek, padělá podpis spoluobviněného Haderera, jemuž směnky neoprávněně odebere či nevrátí, a následně vše bude za vysoké náklady vymáhat pod vlastním jménem u soudu a k tomu bezelstně očekávat, že by mu takové jednání mohlo beztrestně projít. Pokud jej samotný soud označuje za zkušeného a vzdělaného podnikatele, obsah skutkových zjištění vyslovených ze strany soudu a zejména popis skutkového děje je pak v příkrém rozporu s takovýmto hodnocením jeho osoby. Opětovně tak zdůrazňuje, že se trestné činnosti nedopustil, a odkazuje na obsah shora uvedených skutečností, které plně podporují důvodnost podaného dovolání, které podal řádně a včas prostřednictvím svého obhájce a plně se odvolává na obsah podaného dovolání.

III. Přípustnost dovolání

66. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že jsou dovolání obviněných přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

67. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

68. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

69. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

70. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

71. Obviněný Raška dále v podaném dovolání explicitně uplatňuje také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný G. sice tento dovolací důvod explicitně neuplatňuje, avšak z obsahu jeho dovolání je patrné, že jím na tento dovolací důvod rovněž míří. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

72. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

73. Oba obvinění v podaných dovoláních uplatnili rovněž důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř.

74. Z dovolání obviněného Rašky, konkrétně pak ze strany 14, kde namítá nepřiměřenost uloženého trestu, lze dovodit, že chtěl patrně uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ovšem neuplatnil. Přesto Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

75. Jistou výjimku z pravidla, že lze proti výroku o trestu v dovolacím řízení brojit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., představuje námitka týkající se toho, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu, popř. společného trestu, která naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha, NS 21/2003-T 501). O takový případ se však v posuzované věci zjevně nejedná, neboť obviněnému nebyl ukládán souhrnný ani společný trest a obviněný ani toto nenamítá.

76. Nejvyšší soud také připomíná, že jeho zásah do výroku o trestu by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. nz. 8 Tdo 1561/2016).

77. Obviněný Raška v podaném dovolání explicitně uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť jej nesprávně označil jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 – pozn. Nejvyššího soudu). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a ve věci sám rozhodl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

78. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

79. Nejvyšší soud považuje nejprve za potřebné poukázat na to, že přestože oba dovolatelé označili zvolené dovolací důvody, tak pak v případě jimi uplatněné argumentace již tuto v mnoha částech nepodřadili pod jí adekvátně odpovídající dovolací důvody. Jedná se o jistý nedostatek předmětného dovolání, kterému by měla zabránit právě povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř). I přes tento jistý nedostatek podaných dovolání dovolací soud na základě výše zmíněných východisek přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněných.

80. Předně je třeba konstatovat, že z obou podaných dovolání je patrné, že v něm obvinění výslovně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když tento označili jednak slovně, jednak odkazem na příslušné ustanovení. Pod tento dovolací důvod je pak podřaditelná námitka, jíž shodně uplatnili oba dovolatelé, ohledně extrémního nesouladu, resp. ohledně tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, byť je zároveň nutno dodat, že se s ohledem na obviněnými zvolené formulace jedná převážně spíše o námitky skutkového charakteru. Pod druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno s určitou dávkou tolerance podřadit námitky obviněných týkající se naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, byť velká část těchto námitek opět směřuje především do hodnocení důkazů. Zde je ovšem nutno uvést, že obviněný G. tento dovolací důvod výslovně neuplatnil, když své námitky v tomto směru směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění rovněž namítají porušení jejich práva na obhajobu, práva na dvojinstančnost řízení, jakož i porušení jejich práva na spravedlivý proces, které spatřují mj. v tom, že odvolací soud podle nich věc posoudil překvapivě a vnesl do ní novum, když skutek popsal jinak než soud prvního stupně. Stejně tak obvinění vznáší námitky ohledně nesprávného zjištění výše škody způsobené poškozeným, z čehož dovozují, byť velmi stručně nesprávnou právní kvalifikaci jejich jednání, tedy, že trestný čin spáchali ve značném rozsahu, přičemž vyjadřují i své pochybnosti ohledně správného určení objektu přisouzeného trestného činu. Oba obvinění pak rozporují mnohá skutková zjištění soudů nižšího stupně, s nimiž vyjadřují svůj nesouhlas (okolnosti předání směnek, jejich vyplnění či vymáhání apod.), kdy se však – materiálně hodnoceno – jedná pouze o vyjádření jejich nesouhlasu s hodnocením důkazů. Taková argumentace ovšem není s to naplnil žádný ze zvolených dovolacích důvodů ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř., jak bude rozvedeno dále. Oba obvinění taktéž namítají pouhým odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepřípustnost trestního stíhání, ovšem bez jakékoliv věcné argumentace, jíž by bylo možno podřadit pod zvolený dovolací důvod. K dovolání obviněného Rašky:

81. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenutý důkaz, nesprávné právní nebo jiné hmotněprávní posouzení věci, nepřípustnost trestního stíhání a při jisté míře benevolence také vadnost výroku o trestu (nepřiměřenost trestu), dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), i) a m) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při značné míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

82. Předně je potřeba uvést, že část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odůvodnění svého podaného odvolání ze dne 9. 8. 2021 (srov. č. l. 6335 a 6339 až 6344 verte spisového materiálu). Zejména se jednalo o námitky ohledně toho, že soudy neuvěřily jeho obhajobě a obhajobě jeho bratra, obviněného G., že nebyla v jeho případě naplněná subjektivní stránka přisouzených trestných činů, když byl svým bratrem uveden v omyl a že soudy tvrdily, že kupní cena za předmětné směnky neodráží reálnou kupní cenu, že rozsudek obsahuje logické rozpory v hodnocení důkazů, takže skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. Dále se jednalo o námitky týkající se zjištění, že měl k dispozici směnečná prohlášení a že soudy považovaly za nelogické, že obviněný G. použil neoprávněně získané finanční prostředky na vybavení pro děti, že zastavil vymáhání u mnohých směnek, že byl skutek nesprávně právně kvalifikován atp. Lze proto uzavřít, že v této části dovolací argumentace obviněného, jde v podstatě pouze o opakování obhajoby, kterou uplatnil obviněný v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se již řádně vypořádaly právě soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 58 až 80 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 36 až 50 a dále body 60 až 68 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, jak přiléhavě uvádí státní zástupkyně, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

83. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud dovolací argumentací obviněného blíže zabýval. Při posuzování jeho dovolací argumentace zároveň vzal v úvahu, že její podstatná část je totožná s dovolací argumentací dovolatele G., takže při posuzování jeho námitek se zároveň vypořádal i s dovolací argumentací spoluobviněného G. Dovolací soud se nejprve věnoval argumentaci obviněného mířící na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a jíž namítal vadu tzv. zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Pod tímto dovolacím důvodem také obviněný namítal způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když uváděl, že tyto postupovaly selektivně, důkazy hodnotily výlučně v jeho neprospěch, což vedlo k formulaci nesprávných skutkových zjištění, jakož i v konečném důsledku k nesprávném právnímu posouzení skutku. K těmto námitkám, jakož i k různě formulovaným námitkám skutkového charakteru, jež jsou uvedeny zejména v bodech 19, 22 a 23 tohoto usnesení, musí Nejvyšší soud uvést, že tyto není možné podřadit pod obviněným uplatněné dovolací důvody ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů formulovaných v § 265b odst. 1 tr. ř.

84. Je tomu tak proto, že tyto námitky obviněného představují z hlediska svého obsahu námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nesprávné právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které však pouze v této části dovolací argumentace formálně deklaruje.

85. Přesto Nejvyšší soud ve vztahu k námitkám, které se vztahují ke způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů považuje za vhodné uvést následující. Jedná se o námitky skutkového charakteru, které jsou založeny na prostém nesouhlasu s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jaká na základě tohoto hodnocení vzešla skutková zjištění. Jak již ovšem bylo naznačeno, námitky skutkového charakteru je možné v rámci dovolacího řízení přezkoumat pouze tehdy, pokud by byl dán tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy, když jen za takové situace by bylo možno tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento nesoulad, jak již bylo konstatováno, je založen zpravidla tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Takový nesoulad ovšem Nejvyšší soud v dovoláními napadené věci neseznal, jak níže podrobněji rozvede. Je tomu tak proto, že těžiště argumentace dovolatelů, tedy nejen obviněného Rašky, ale i spoluobviněného G., je založeno jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a na předestření vlastní verze skutkového děje obviněnými, a to pro ně příznivější. Z pohledu toho závěru je také nutno zdůraznit, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se obviněný trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu jednotlivých důkazů. Důležité a rozhodující je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech. Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Této povinnosti podle Nejvyššího soudu soudy nižších stupňů dostály.

86. Nejvyšší soud považuje za vhodné, ovšem skutečně toliko na podporu závěru, že se v případě obou dovolatelů nejedná o případ tzv. extrémního nesouladu tak, jak jej vykládá Ústavní soud, na námitky obviněného a spoluobviněného reagovat, byť stručněji. Především je nutné uvést, že soud prvního stupně k náležitému objasnění věci ve vztahu k obviněnému Raškovi a spoluobviněnému G. provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Tyto důkazy následně hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Zde je nezbytné zdůraznit, že soud prvního stupně zcela logicky předestřel své úvahy ohledně hodnocení použitých důkazů. V tomto směru lze proto poukázat na přesvědčivé, precizní a zejména detailní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz body 69 až 81 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž na obhajobu obviněných nakonec adekvátně reagoval i soud druhého stupně (viz body 37 až 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), pročež Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Z pohledu postupu odvolacího soudu je možno připustit, že tento shledal podané odvolání všech tří obviněných důvodné. Nelze ovšem přehlédnout, že důvodnost podaných odvolání dovolatelů shledal toliko ve vztahu k právní kvalifikaci jednání těchto obviněných jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, což právě vedlo k jisté úpravě skutkových zjištění (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), které i tak bylo nutno upravit z toho důvodu, že přisvědčil i podanému odvolání spoluobviněného Haderera (viz bod 54 a násl. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

87. Nejvyšší soud musí zároveň akcentovat, že soudy nižších stupňů vycházely z řady důkazů, které se vzájemně doplňovaly a tvořily ucelený řetězec, na jehož základě bylo možné vyslovit závěr o vině obou obviněných popsaný ve výroku rozsudku odvolacího soudu. Jednalo se zejména o samotné výpovědi obviněných Rašky, G. a spoluobviněného Haderera, které soudy prvního a druhého stupně správně hodnotily v kontextu dalších provedených důkazů. Konkrétně se jednalo o výpovědi svědků, zejména L., S., R., Š., Z., D., A., F., P., K., M., P., R., P., M., V., K. a K., a znalecké posudky z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, z oboru kriminalistika, specializace expertíza ručního písma a listinné důkazy. Z listinných důkazů se jednalo především např. o e-mailovou komunikaci, pozvánky na valnou hromadu, výpisy z obchodního rejstříku týkající se ve věci zainteresovaných společností, protokoly o vydání věci, dohody o provedení práce a dalšího ujednání, směnečného vyplňovacího prohlášení, dohody o ukončení provedení práce, kopie a originály směnek, předžalobní výzvy, žaloby na zaplacení, směnečné platební rozkazy, námitky proti směnečným platebním rozkazům, protokoly o jednání před Krajským soudem v Praze, vyjádření žalobce, doklady o platebních transakcích, dohody o narovnání a vrácení směnky, návrhy žalobce na řešení sporu smírem, znalecké posudky založené ve směnečných řízeních vedených Krajským soudem v Praze, zprávy bankovních ústavů, zprávy Krajského soudu v Praze, vč. přehledu žalob, výpisu z živnostenského rejstříku, dokladů o úhradě doložené poškozenými, soupisu řidičů dlužných společnosti TAXI Partner, s. r. o., listin a CD nosiče založeného spoluobviněným Hadererem, dokladů o uhrazení škody založené obviněným Raškou.

88. Lze proto konstatovat, že nalézací soud ve věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a hodnotil je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odvolací soud pak na základě podaných odvolání dokazování v potřebném rozsahu doplnil, přičemž, jak již bylo naznačeno, shledal podaná odvolání obviněných Rašky a G. důvodnými ve vztahu k použité právní kvalifikaci, konkrétně ve vztahu k trestnému činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Zároveň shledal důvodné podané odvolání spoluobviněného Haderera, a to právě na základě skutkových závěrů soudu prvního stupně (viz bod 73 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když dospěl k závěru, že mezi jednáním tohoto spoluobviněného a jednáním obviněných Rašky a G. není daná příčinná souvislost (viz body 55–58 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), což vedlo k vyslovení zprošťujícího výroku ve vztahu k tomuto spoluobviněnému. S ohledem na shora uvedené je možné konstatovat, že soudy ve věci postupovaly obzvláště pečlivě a obezřetně. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy komplexně, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tedy v rámci hodnocení důkazů přihlédly jednak ke svědeckým výpovědím, jednak k listinným i dalším důkazům a výpovědím samotných obviněných.

89. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že si soudy nižších stupňů vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v § 2 odst. 6 tr. ř., když soudy přesvědčivě vyvrátily verzi skutkového stavu tvrzenou dovolateli. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů žádné vady, ale naopak zjistil, že jejich rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].

90. Nadto Nejvyšší soud připomíná, že hodnocení důkazů je primárně v gesci nalézacího soudu, popř. v zákonem daných případech odvolacího soudu. Nejvyšší soud není a ani nemůže být třetí soudní instancí, jak již shora nastínil. Pokud soudy nižší instance zhodnotily výpověď obviněného Rašky a výpověď obviněného G. jako nevěrohodné a adekvátně odůvodnily tento svůj závěr, Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že až na případ tzv. extrémního nesouladu mu nepřísluší posuzovat závěry o věrohodnosti či nevěrohodnosti osoby. Nad rámec uvedeného dovolací soud akcentuje, že se s tvrzením i argumentací soudů nižších stupňů stran nevěrohodnosti výpovědi těchto obviněných z pohledu dalších provedených důkazů plně ztotožňuje.

91. Přes tento závěr pokládá Nejvyšší soud za vhodné a potřebné na některé námitky obviněného, popř. totožné námitky spoluobviněného, byť stručně, blíže reagovat. Obviněný svoji dovolací argumentaci fakticky staví na tom, že je oprávněným držitelem směnek a osobou držící směnečná vyplňovací práva. Tato námitka je založena na tvrzení, že tuto skutečnost měl podle dovolatele v průběhu hlavního líčení potvrdit spoluobviněný Haderer. Mělo k tomu dojít na základě jejich dohody, podle které měl směnky dovolatel získat jako odměnu za svoji činnost ve prospěch spoluobviněného Haderera. Obviněný je přesvědčen, že pokud soud druhého stupně dospěl k závěru, že nebyl oprávněným majitelem směnek, jedná se o překvapivé rozhodnutí, když soudy nižších stupňů se nezabývaly obsahem dohody mezi ním a spoluobviněným Hadererem. Předně je třeba konstatovat, i tato námitka svým obsahem nepřekračuje polemiku s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů.

92. Bez ohledu na shora naznačený závěr Nejvyšší soud zdůrazňuje, že při formulaci této námitky obviněný, ale i spoluobviněný, zcela pomíjí výpověď spoluobviněného Haderera, a to nejen jeho výpověď v rámci veřejného zasedání, ale i jeho výpověď u hlavního líčení, ze které vycházel soud prvního stupně, a další provedené důkazy. Navíc i dovolatel jistým způsobem přehlíží a upravuje svoji vlastní výpověď z hlavního líčení. Nejprve je nutno konstatovat, že soud prvního stupně se obsahem předmětné dohody uzavřené mezi spoluobviněným Hadererem a dovolatelem, která vedla k tomu, že směnky se dostaly do dispozice dovolatele, podrobně zabýval (k tomu viz body 5, 59–67 rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně pak na základě provedených důkazů uzavřel, že obviněný byl zainteresován na nabídce prodeje obchodního podílu ve společnosti TAXI Partner, s. r. o., a že to byl právě on, kdo v této souvislosti převzal složky dokumentů společnosti TAXI Partner, s. r. o., včetně předmětných blankosměnek od spoluobviněného Haderera. Z pohledu skutkových závěrů soudu prvního stupně a tvrzení dovolatele je třeba uvést, že spoluobviněný Haderer v žádné ze svých výpovědí nepotvrdil, že by se kdy s dovolatelem Raškou o prodeji směnek bavil a že by snad směnky představovaly odměnu pro obviněného Rašku za jeho činnost pro jeho osobu. Naopak z výpovědi spoluobviněného Haderera je zřejmé, že směnky byly poskytnuty obviněnému z jediného účelu, a to pro vyjednávání ohledně prodeje jeho podílu ve společnosti TAXI Partner, s. r. o. Spoluobviněný Haderer v tomto směru zaujímá zcela konzistentní postoj, na rozdíl od postoje dovolatele. O těchto směnkách spoluobviněný Haderer hovoří jako o bezcenných, určených ke skartaci a vystavených bývalými zaměstnanci jím zastupované společnosti pouze pro případ zajištění jejich potenciálních závazků z pracovních smluv, aniž by byl dán důvod tyto cenné papíry v jejich bianco podobě na někoho převádět, resp. mu je prodávat. Toto tvrzení spoluobviněného Haderera ostatně vyplynulo i z jeho výpovědi v rámci veřejného zasedání konaného dne 3. 11. 2021, která nebyla v žádném podstatném rozporu s jeho výpovědí u hlavního líčení. Navíc je třeba zdůraznit, že ani samotný dovolatel v rámci své výpovědi u hlavního líčení netvrdil, že by byl oprávněným majitelem směnek na základě toho, že by se jednalo o jeho odměnu za činnosti pro spoluobviněného Haderera při pokusu o prodej obchodního podílu spoluobviněného. Naopak dovolatel vypověděl, že směnky od spoluobviněného měl koupit až později v červnu 2017, kdy je původně chtěl spoluobviněnému vrátit, což se mělo realizovat prostřednictvím spoluobviněného G., když toliko projevil zájem tyto koupit od spoluobviněného za 400 000 Kč. Následně byl uveden v omyl spoluobviněným G., který nepravdivě uvedl, že spoluobviněný Haderer mu směnky prodává za 350 000 Kč. Zde je třeba uvést z pohledu tvrzení obviněného, že se jeví jako zcela nelogické, aby obviněný kupoval směnky prostřednictvím spoluobviněného G. za situace, kdy nyní tvrdí, že tyto fakticky dostal již jako odměnu za práci pro spoluobviněného Haderera. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že obviněný se může hájit, jak sám uzná za vhodné, a může i své výpovědi či svoji obhajobu měnit, ovšem jen stěží se za takové situace může domáhat toho, aby soudy změny jeho výpovědi nevzaly v úvahu při hodnocení jeho obhajoby, kterou hodnotí v kontextu s dalšími provedenými důkazy, a dovozovat z takového postupu soudů námitku tzv. extrémního rozporu. Obecně z pohledu námitek obviněného je nutno uzavřít, že samotné předání bianco směnek za předem určeným účelem, v dané věci jako vyjednávací nástroj při jednání o prodeji obchodního podílu, nelze interpretovat tak, že došlo k převodu směnek na obviněného Rašku a k převodu vyplňovacího práva.

93. K námitce obviněného, který spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž v tom, že oba soudy nižších stupňů nesprávně dospěly k závěru, že výpověď spoluobviněného G. je vedena snahou ho krýt (viz bod 24 tohoto rozhodnutí), a tedy neuvěřily jeho obhajobě, je třeba uvést, že i tato argumentace nepřekračuje meze pouhé polemiky obviněného se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Taková argumentace sama o sobě není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod a nemůže naplňovat námitku tzv. extrémního rozporu. Nejvyšší soud ovšem považuje za vhodné, skutečně jen velmi stručně poukázat na to, že soud prvního stupně velmi podrobně rozvedl, na základě jakých skutečností obhajobě obou obviněných neuvěřil (viz body 65–70 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S tímto způsobem hodnocení důkazů se ztotožnil i soud druhého stupně (viz body 37 a 39 a 42 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), když ho shledal logickým a odpovídajícím zásadám formální logiky. Nejvyšší soud pro stručnost na úvahy soudů nižších stupňů odkazuje, neboť musí akcentovat, že úvahy soudů nižších stupňů jsou racionální a mají oporu v provedených důkazech, které na rozdíl od obviněného soudy nehodnotily izolovaně, nýbrž jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 tr. ř.

94. Za přiléhavou nelze považovat ani námitku obviněného, že spoluobviněný Haderer měl sám část předmětných směnek vymáhal, neboť i toto tvrzení vyvrátili jak spoluobviněný Haderer, tak svědek V. Tito v rámci svých výpovědí toliko připustili, že mohlo dojít k „vymáhání“ přibližně dvou dlužných částek zajištěných blankosměnkami, a to právě prostřednictvím svědka, V., když v těchto případech byly vymáhány skutečné dlužné částky bývalých zaměstnanců, řidičů taxislužby. Navíc z jejich výpovědi vyplynulo, že i v tomto případě byli tito dlužníci nejprve vyzváni prostřednictvím předžalobní výzvy a teprve poté s nimi byl dohodnut splátkový kalendář. K samotnému soudnímu vymáhání směnek však ani v tomto případě nedošlo (k tomu viz body 5, 42 a 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

95. Pokud je ze strany obviněného dále naznačováno, že je řízení před odvolacím soudem zatíženo vadou tzv. opomenutého důkazu, neboť tento soud neprovedl dokazování k existenci a obsahu dohody mezi ním a spoluobviněným Hadererem ohledně předání směnek, uvádí Nejvyšší soud, že se jedná o námitku nedůvodnou. Předně je třeba konstatovat, že tuto námitku obviněný pouze formálně deklaroval a neuplatnil ji relevantním způsobem, neboť neuvedl, který konkrétní důkaz měl být podle něj k prokázání patřičných skutečností proveden. I kdyby však Nejvyšší soud tento nedostatek přehlédl a dospěl by k závěru, že se jedná o řádně uplatněnou námitku, kterou je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, musel by konstatovat, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Je tomu tak proto, že zaprvé, obviněný v rámci veřejného zasedání nenavrhoval provést žádné další důkazy, natožpak konkrétní důkaz, jenž by měl prokázat jím tvrzené skutečnosti ohledně okolností převodu směnek a ohledně existence a obsahu dohody mezi ním a spoluobviněným Hadererem (k tomu srov. zvukový záznam z veřejného zasedání konaného dne 3. 11. 2021 v čase 2:08:20 až 2:10:00). Nebyl ani navrhován výslech dovolatele. Zadruhé, dokazování k těmto okolnostem a skutečnostem bylo v předchozích fázích řízení prováděno, a to i ve veřejném zasedání, kdy odvolací soud opětovně vyslechl spoluobviněného Haderera a právě mimo jiné k tomu, z jakého důvodu byly předmětné směnky spoluobviněným Hadererem obviněnému Raškovi předány, přičemž soud druhého stupně stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že byly předány pouze jakožto „páka“ k případnému dalšímu vyjednávání ohledně převodu, potažmo prodeje podílu tohoto spoluobviněného u společnosti TAXI Partner, s. r. o. (k tomu srov. výpověď spoluobviněného Haderera ve veřejném zasedání na zvukovém záznamu v čase 1:45:30 až 1:59:00, popř. až 2:04:20, nebo také body 54 až 58 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). K této námitce obviněného lze rovněž odkázat na bod 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 62 a body 64 a 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

96. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou ohledně dvojinstančnosti řízení a změny popisu skutku, s nimiž souvisí případné porušení § 263 odst. 7 tr. ř. Obecně lze uvést, že § 263 odst. 7 tr. ř. upravuje postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů provedených ve veřejném zasedání a jejich návaznost na důkazy provedené a zhodnocené v hlavním líčení před soudem prvního stupně v případech, kdy odvolací soud mění nebo doplňuje skutková zjištění oproti napadenému rozsudku soudu prvního stupně. Jde o provázání skutkových zjištění a objasňování skutkového stavu u soudů obou stupňů umožňující odlišné hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem oproti tomu, jak důkazy zhodnotil soud prvního stupně. Projevem zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) je také zmíněná povinnost odvolacího soudu přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem, pokud odvolací soud přistoupí ke změně či doplnění skutkových zjištění. Tato povinnost vychází z toho, že důkazy nejlépe zhodnotí ten, kdo měl nejbližší a nezprostředkovaný dojem z jejich provádění. Odvolací soud však tyto důkazy nehodnotí izolovaně, nýbrž je dále povinen navazovat při jejich hodnocení na hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně, pokud důkazy provedené před soudem prvního stupně nezopakuje odvolací soud. Skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího tedy nemohou být od sebe odtržena. Jak již bylo naznačeno, vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně v napadeném rozsudku se však neuplatní ve dvou směrech, a to právě tam, kde odvolací soud originálně provede důkazy dosud neprovedené před soudem prvního stupně, a tam, kde odvolací soud znovu provede důkazy předtím již provedené v hlavním líčení před soudem prvního stupně. V obou případech se jedná o důkazy podstatné pro rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu nenahrazujícím činnost soudu prvního stupně (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3121.).

97. Dovolací soud rovněž odkazuje na ustálenou judikaturu, např. usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, podle něhož: „vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně podle § 263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy přezkoumá-li odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá-li je vadným a ve věci sám rozhodne“.

98. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedená teoretická východiska a vzhledem na konkrétní postup odvolacího soudu tudíž naznal, že u obviněných v projednávané věci k porušení práva obviněných na dvojinstančnost řízení ani s ním spojeného práva na obhajobu obviněných nedošlo. Zároveň nedošlo ani k porušení pravidel spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1, 2, odst. 3 písm. b), c), d) Úmluvy a č. 8 odst. 2 Listiny. V dané věci totiž není pochyb o tom, že odvolací soud skutkovou větu upravil na podkladě dokazování před soudem nalézacím, v návaznosti na výslech spoluobviněného Haderera ve veřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2021, a to z důvodu, že jednak shledal důvody pro zproštění obžaloby spoluobviněného Haderera, jednak shledal částečně důvodné námitky stran zvolené právní kvalifikace jejich jednání soudem prvního stupně. Nad rámec shora uvedeného je také třeba akcentovat, že spoluobviněný Haderer v podstatě v rámci veřejného zasedání setrval na své výpovědi z hlavního líčení, když z postupu soudu druhého stupně je zřejmé, že důvodem opakovaní jeho výslechu byla právě skutečnost, zda jednání tohoto spoluobviněného naplnilo znaky pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k trestným činům, kterými byli uznáni vinnými obvinění Raška a G. (blíže viz bod 54 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Jinak řečeno, důvodem opětovného výslechu spoluobviněného Haderera byla otázka posouzení jeho jednání z hlediska příslušných ustanovení trestního zákoníku. Současně je třeba zdůraznit, že u výslechu spoluobviněného Haderera u veřejného zasedání byli účastni oba dovolatelé, včetně jejich obhájců a byla jim dána možnost klást spoluobviněnému otázky, tedy vyjádřit se k jeho výpovědi, čehož ani nevyužili. I z tohoto pohledu byla práva na obhajobu dovolatelů zcela zachována.

99. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí ve vztahu k námitce obviněných ohledně porušení zásady tzv. dvojinstančnosti řízení a práva na obhajobu, že ve věci rozhodoval jak soud prvního, tak druhého stupně, takže obviněným byla dána zákonná možnost podat odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, čehož také oba využili. Napadené rozhodnutí soudu prvního stupně soud druhého stupně také věcně přezkoumal. Proto lze uzavřít, že dvojinstančnost řízení byla dodržena. Jinak řečeno, soudy nižších stupňů rozhodovaly jak v rámci nalézacího řízení, tak rovněž v rámci odvolacího řízení, přičemž je nepochybné, že se oba soudy nižších stupňů shodly v podstatě ve vztahu k dovolatelům jak v hodnocení důkazů, tak i v podstatných rysech popisu vytýkaných skutků. Jestliže tedy byl soudem prvního stupně na základě provedených důkazů formulován určitý skutkový stav a tento byl poté právně kvalifikován, přičemž soud druhého stupně následně doplnil dokazování, a to právě vzhledem k tomu, že považoval za důvodné podané odvolání spoluobviněného Haderera, a poté spoluobviněného Haderera obžaloby zprostil a v návaznosti na tuto změnu upravil popis skutku, když při formulaci skutkových zjištění reagoval na změnu právní kvalifikace ve prospěch dovolatelů (viz bod 38 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), nelze v takovém postupu spatřovat porušení zásady dvojinstačnosti řízení a práva na obhajobu.

100. Oba obvinění totiž pomíjí, že odvolací soud shledal ve vztahu k nim skutková zjištění soudu prvního stupně věcně správná, když k změně skutkových zjištění přistoupil toliko z důvodu zproštění spoluobviněného Haderera obžaloby a změně právní kvalifikace jednání dovolatelů v jejich prospěch. Tito po úpravě skutkové věty byli shledáni vinnými toliko zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku s odkazem na § 238 tr. zákoníku. Takový postup odvolacího soudu nelze považovat za porušení ústavně zaručeného práva na dvojinstančnost trestního řízení, neboť obhajoba obviněných tímto postupem odvolacího soudu nebyla nijak omezena a odpovídá ustanovení § 263 odst. 3 tr. ř., které upravuje možnost změny či doplnění skutkových zjištění v odvolacím řízení. Pokud obvinění spatřují porušení práva na spravedlivý proces v tom, že ve věci rozhodl sám odvolací soud, tak zcela pomíjí § 263 odst. 7 tr. ř., který takový postup umožňuje, když lze mít za to, že ani rozsah doplnění dokazování před odvolacím soudem nevedl k nahrazování činnosti soudu prvního stupně (blíže viz § 259 odst. 1 tr. ř.). S ohledem na výše uvedené musí Nejvyšší soud konstatovat, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv obviněných.

101. Jak již bylo naznačeno, oba obvinění materiálně nahlíženo, namítají porušení zásady totožnosti skutku, když konkrétně tvrdí, že nebyla zachována totožnost skutku, protože došlo ke změně skutku rozsudkem soudu druhého stupně oproti podané obžalobě a oproti rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud považuje za vhodné osvětlit, že taková námitka není pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřaditelná. Je tomu proto, že zmíněný pojem je institutem trestního práva procesního (je upraven v ustanovení § 220 tr. ř.), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují tak jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Proto takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně zařadit nejen pod deklarovaný dovolací důvod, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 6 Tdo 454/2016). Je ovšem nutno připustit, že výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017), pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného. O takový případ se však v dané věci nejedná.

102. Přesto Nejvyšší soud ve vztahu k námitce totožnosti skutku dodává, že ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. může soud rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu, avšak že nemusí jít o naprostou shodu žalobního návrhu a výroku rozsudku. Je nutno přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Zároveň musí Nejvyšší soud zdůraznit, že podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoliv jeho popis, neboť trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Platí, že totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku současně neznamená, že mezi skutkem uvedeným ve sdělení obvinění a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby a skutkem uvedeným v rozsudku musí být plná shoda. Totožnost skutku je tedy dána při zachování totožnosti jednání a následku, ale i jak již bylo naznačeno, v případě zachování jen totožnosti jednání nebo jen totožnosti následku nebo při částečném zachování totožnosti jednání a následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014).

103. Lze tedy uzavřít, že požadavek zakotvený v § 220 odst. 1 tr. ř., podle kterého soud může rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu, neznamená, že při požadavku na zachování totožnosti skutku musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé opět mohou přibýt. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Jelikož podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována také tehdy, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku, jak již bylo naznačeno. Platí, že přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná. Z toho je třeba mj. dovodit, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. Takovými okolnostmi, jež mohou oproti podané obžalobě v řízení před soudem doznat změn, aniž by tím došlo k porušení totožnosti skutku, jsou i vymezení časového období stíhaného skutku a výše škody, která jím byla způsobena, ale i otázka např. účasti jiné osoby na spáchání skutku či jejího podílu na tomto skutku.

104. Z pohledu shora naznačených závěrů je třeba zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že i při změně některých skutečností spáchání trestné činnosti mezi obžalobou a rozsudkem soudu prvního stupně a následně rozsudkem druhého stupně byla zachována totožnost skutku, když byla zachována částečně totožnost jednání a následku. V předmětné věci byla totiž nepochybně zachována totožnost skutku, když nedošlo ke změně způsobu spáchání trestné činnosti (tj, neoprávněné vyplnění blankosměnek v rozporu se směnečným vyplňovacím právem, jejich neoprávněné indosování, jakož i jejich další vymáhání u soudu). Jinak vyjádřeno, postupem soudu druhého stupně nedošlo k tomu, že by byla porušena totožnost skutku, neboť byla zachována totožnost jednání, když oproti podané obžalobě soud pouze upřesnil konkrétní způsob jednání, a byla zachována i totožnost následku, a to i v návaznosti na zproštění obžaloby spoluobviněného Haderera.

105. Navíc je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na rozdíly mezi podanou obžalobou, skutkem vyjádřeným v rozsudku soudu prvního stupně a v rozsudku soudu druhého stupně, tak zcela pomíjí, že v podané obžalobě byl skutek formulován na základě důkazů, které byly provedeny v přípravném řízení, a za situace, kdy obvinění využili svého práva nevypovídat, což je jejich zákonné právo, ale za této situace musí orgány činné v přípravném řízení vycházet jen z dalších důkazů. Protože ovšem obvinění v rámci hlavního líčení vypovídali, tak soud provedl jistou úpravu podané obžaloby, která reagovala na jejich výpovědi a jenž spočívala právě v tom, že na rozdíl od podané obžaloby dospěl k závěru, že spoluobviněný Haderer nepředal směnky dalším spoluobviněným za účelem jejich vymáhání. Tato úprava skutku nakonec vedla i ke změně právní kvalifikace jednání spoluobviněného Haderera, když jeho jednání kvalifikoval toliko jako pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Jinak řečeno, již soud prvního stupně dospěl k závěru, že spoluobviněný Haderer směnky nepředal dovolateli Raškovi s tím, že tyto budou vymáhány, takže i z tohoto pohledu je tvrzení dovolatele a spoluobviněného G. o tzv. překvapivém rozhodnutí soudu druhého stupně neakceptovatelné. V posuzované věci se tak nejednalo ani o takovou situaci, kdy by odvolací soud rozhodl překvapivě, nezákonně či do věci vnesl novum, jak tvrdí oba obvinění. Pokud po provedeném dokazování a v reakci na výsledky dokazování odvolací soud shledal za vhodné a žádoucí upravit částečně popis jednání obviněných a vzniklý následek, nelze v tomto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.

106. Ve vztahu k výslovně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. za částečně relevantně uplatněné lze považovat námitky obviněného Rašky a spoluobviněného G. vztahující se hmotněprávnímu naplnění znaků zvolené skutkové podstaty trestného činu, byť jak již bylo naznačeno, dovolatel G. dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně neuplatnil. Stran nenaplnění znaků zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku za užití § 238 tr. zákoníku je nutné uvést následující. Tohoto zvlášť závažného zločinu se dopustí ten, kdo padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný a spáchá-li takový čin ve značném rozsahu. Značným rozsahem se podle § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném v době rozhodování soudů nižších stupňů, jakož i v době rozhodování dovolacího soudu, rozumí rozsah dosahující částky nejméně 1.000.000 Kč. Zde je ovšem namístě zdůraznit, že spáchání tohoto činu ve značném rozsahu nelze dovozovat jen z toho, že je naplněn znak způsobení značné škody či k tomuto následku jednání pachatele směřovalo (srov. přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1133/2016).

107. Paděláním platebního prostředku ve smyslu § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku se rozumí jeho falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení bez oprávnění s použitím zařízení, materiálů, tiskopisů apod., které se jinak používají k jeho výrobě, vyplnění či vyhotovení, anebo náhradních zařízení, materiálů, tiskopisů apod., a to se záměrem, aby takový platební prostředek vypadal či budil zdání, že je pravý nebo platný. Paděláním platebního prostředku se rozumí jak jeho kompletní falešné vyrobení, vyplnění nebo vyhotovení se všemi jeho náležitostmi, včetně u těch platebních prostředků, u nichž to přichází v úvahu, jejich barevného či grafického provedení, reliéfu apod., sloužících při jejich používání (např. u platební karty při placení v obchodě za zboží nebo služby s pomocí tzv. žehličky), dále i magnetického proužku, mikročipu, optického nebo jiného speciálního záznamu, tak i vyrobení či vyhotovení tzv. náhražky, např. prázdné bílé plastové karty opatřené jen mikročipem či magnetickým záznamem, která proto může sloužit jen k některé funkci platebního prostředku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3 vydání. Praha: C. H. Beck. s. 3037, marg. č. 23). Zároveň není rozhodné, zda padělaný platební prostředek obsahuje údaje týkající se jen fiktivních osob, jejichž existenci pachatel pouze předstírá, nebo údaje osob, které skutečně existují. Za padělání a pozměnění směnek nelze ovšem považovat jednání, jímž osoba vyplní blankosměnku v rámci svého vyplňovacího oprávnění, a to včetně skutečnosti, kdy jedná nad rámec svého vyplňovacího práva (viz R 27/2012). Pokud však takto vyplní blankosměnku osoba, která není nadána vyplňovacím právem, je možné její jednání posoudit podle § 234 tr. zákoníku. K naplnění podmínek trestní odpovědnosti podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku alinea první se zároveň vyžaduje, aby pachatel platební prostředek padělal či pozměnil v úmyslu použít jej jako pravý či platný, ať již tak plánuje učinit osobně, anebo prostřednictvím jiné osoby. V případě trestného činu podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku je tedy nad rámec samotného padělání platebního prostředku vyžadováno, aby tak pachatel jednal v úmyslu použít tento platební prostředek jako pravý nebo platný (k tomu viz SKUPIN, Zdeněk Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 49). Současně je třeba uvést, že za platební prostředek se považuje bianko směnka.

108. Podle odborné komentářové literatury jednání pachatele spočívající v neoprávněném doplnění potřebných náležitostí do tzv. směnky je jejím paděláním, pokud takto jedná osoba, která není nadána vyplňovacím právem. Pozměněním směnek je v praxi především neoprávněná změna některé podstatné náležitosti jinak pravé směnky pachatelem, zpravidla vztahující se k jeho hodnotě. Zpravidla půjde ze strany pachatele o pozměnění výše peněžité sumy, na kterou zní bezpodmínečný příkaz zaplatit (ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 234 [Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3039, marg. č. 23).

109. Z předestřených teoretických předpokladů je tak zřejmé, že obvinění svým jednáním skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku naplnili. Z provedeného dokazování před soudem prvního stupně, s jehož závěry se na základě tohoto dokazování ztotožnil i soud odvolací, bylo totiž zjištěno, že obvinění úmyslně pozměnili zajišťovací blankosměnky vystavené řidiči taxislužby, tj. společnosti TAXI Partner, s. r. o., které jim předal z předem určeného důvodu (vyjednávaní ohledně prodeje obchodního podílu), nikoliv převedl, spoluobviněný Haderera. Pokud dovolatel Raška poukazuje na skutečnost, že se nemohl dopustit předmětného zvlášť závažného zločinu, když se jednalo o směnky, které byly v jeho vlastnictví, tak tato námitka je založena na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy nižších stupňů a jako taková nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod (viz body 91 a 92 tohoto rozhodnutí). Zde je třeba pro jistou stručnost jen uvést, že při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem.

110. Lze tedy uzavřít, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu vyplývá, že obvinění Raška a G. padělali zajišťovací bianco směnky, které chtěli užít jako pravé, a následně se pokusili získat na jednotlivých výstavcích směnek vysoké finanční částky (předžalobní výzvy, směnečné žaloby). Pokud soudy nižších stupňů na podkladě provedeného dokazování uzavřely, že obvinění Raška a G. se na tomto postupu vůči výstavcům směnek společně dohodli, tedy že obviněný G. po společné dohodě se spoluobviněným Raškou a bez patřičného oprávnění vyplnil na směnkách chybějící směnečné údaje nepravdivě, a to v rozsahu: datum vystavení (odporující době jejich reálného vystavení), smyšlený termín splatnosti, místo placení uvedl XY, doložku bez protestu, u blankosměnek uvedl směnečný peníz ve výši 300.000 Kč, ač obvinění věděli, že žádnou škodu výstavci směnek společnosti TAXI Partner, s. r. o., nezpůsobili a částka na nich uvedená je smyšlená, jedná se o skutkový závěr, který nenaplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Navíc na tuto námitku bylo již reagováno v bodě 93 tohoto rozhodnutí.

111. K námitce obviněného, že výstavci bianco směnek skutečně předmětné částky dlužili a že tedy směnečný peníz vyplněný do bianco směnek odpovídal skutečné výši závazku, je třeba akcentovat, že tato námitka je bezpředmětná vzhledem ke skutkovému závěru, že nebyl oprávněným držitelem uvedených bianco směnek. Navíc tato námitka neodpovídá výpovědi spoluobviněného Haderera, ze které je zřejmé, že nedoplatky tržeb po řidičích neměli v úmyslu vymáhat, neboť tito fakticky tržby odevzdávali většinovému vlastníku společnosti TAXI Partner, s. r. o. Navíc spoluobviněný Haderer dovolateli při předání šanonů obsahujících bianco směnky výslovně sdělil, že tyto jsou neplatné a tyto mu svěřil z přesně určeného důvodů, kterým ovšem nebylo jejich uplatnění u soudu.

112. Obviněný rovněž uplatnil námitku, že žádné směnky nevyplnil, tedy že se na padělání směnek nijak nepodílel. V podstatě obdobnou námitku pak uplatnil obviněný G., když tento ovšem namítá, že se na vymáhání směnek nikterak nepodílel. Lze mít za to, že jak obviněný Raška, tak i obviněný G. zpochybňují, že jednali jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, a na základě tohoto tvrzení se snaží dosáhnout toho, že svým izolovaným jednáním nemohl žádný z nich naplnit předmětný trestný čin. Předně je třeba uvést, že tato námitka je fakticky založena na nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, které dospěly k závěru, že tito jednali po společné domluvě. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že soudy nižších stupňů dostatečně vyjádřily okolnosti jejich vzájemného jednání v rámci svých hodnotících úvah.

113. Přestože lze mít za to, že tyto námitky obviněných jsou převážně skutkové povahy, Nejvyšší soud se touto argumentací blíže zabýval. Obecně je třeba uvést, že podle § 23 tr. zákoníku platí, že byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Stejně tak lze připomenout, že o společné jednání, ať již současně probíhající, nebo postupně na sebe navazující, jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale rovněž tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, popř. jestliže je jednání každého ze spolupachatelů alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství pak ani není třeba, aby se všichni spolupachatelé účastnili na trestné činnosti stejnou měrou, neboť stačí i částečné přispění, třebaže v podřízené roli (srov. R 170/1949), jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (srov. R 36/1973-I. a 42/2010-II.). K tomu blíže viz ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532–533, marg. č. 3.

114. Současně lze k podmínce společného úmyslu spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku odkázat i na odbornou komentářovou literaturu, podle níž: „společný úmysl nelze ztotožňovat s výslovnou dohodou spolupachatelů, která není vyžadována (postačí konkludentní dohoda – srov. R 2180/1925, dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1133/2004), ale ani s rozmyslem nebo po předchozím uvážení [tzv. premeditací v širším smyslu – srov. § 42 písm. a)]; tyto kvalifikované formy úmyslu mohou být dány zejména u výslovné dohody spolupachatelů, ale o spolupachatelství při naplnění jeho znaků půjde i při úmyslu prostém při spontánním nebo afektivním jednání spolupachatelů (zejména tomu tak zpravidla bude při přistoupení dalšího spolupachatele ke spolupachatelství trestného činu, který již prováděli ostatní spolupachatelé). Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem společný, zvláště když každý svým přispěním napomáhal činnosti ostatních (srov. R 22/1950) (ŠÁMAL, P., ŘÍHA, J. § 23 [Spolupachatel]. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 539, marg. č. 4).

115. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů založených na provedeném dokazování pak vyplývá, že se o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku v případě obviněných Rašky a G. jednalo (viz bod 67 a 69 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 46 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Proto nelze považovat námitky obou dovolatelů v tomto směru za důvodné a opodstatněné. Nevyšší soud stručně na jejich úvahy odkazuje, když s těmito se zcela ztotožnil. Tedy, že obviněný G. nejednal při vyplňování směnek zcela sám a bez vědomí spoluobviněného Rašky, kterého by tak záměrně uvedl v omyl a nezákonně se na jeho úkor obohatil, nýbrž že jednali na základě společné dohody.

116. Za důvodnou rovněž nemohla být shledána ani další námitka obviněného spočívající v tom, že u něho nebyla naplněna subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. Předně je třeba opětovně zdůraznit, že uplatněná argumentace je založena na jiných skutkových zjištěních, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů. Taková argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod (viz bod 108 tohoto rozhodnutí). Bez ohledu na tento závěr je možno uvést, že závěr o naplnění subjektivní stránky založily soudy nižších stupňů právě na podkladě velmi pečlivého a odůvodněného hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemném souhrnu (k tomu srov. body 66 a 67 a 69 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 42, 43, 46 a 47 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

117. Pokud obviněný dále namítá, že se v případě žalovaného skutku nejedná o zločin podvodu podle § 209 tr. zákoníku, tak vzhledem ke skutečnosti, že rozsudkem soudu druhého stupně nebyl obviněný tímto trestným činem uznán vinným (k tomu srov. zejména bod 38 a 49 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je argumentace dovolatele bezpředmětná a nepřiléhavá. Nejvyšší soud tedy podrobněji na tuto námitku obviněného Rašky nebude reagovat. Pouze jako obiter dictum lze uvést, že pokud by skutečně byl obviněný Raška majitelem směnek, bylo by možno za určitých předpokladů zvažovat právní kvalifikaci jeho jednání právě jako trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku.

118. Ve vztahu k pochybnostem ohledně výše kupní ceny za předmětné bianco směnky, která se nerovnala součtu směnečných sum, je nutno uvést, že k tomu se již dostatečně vyjádřily soudy nižší instance, mimo jiné s přihlédnutím k tomu, že obviněný Raška tuto námitku uplatnil již v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Proto na jejich úvahy a závěry Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje (viz body 65 až 66 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nad rámec tohoto závěru je třeba zdůraznit, že odvolací soud ve skutkových zjištěních uvedl toliko počet směnek znějících na směnečnou částku 300 000 Kč a počet směnek znějících na částku 30 000 Kč, čímž řešil rozsah trestné činnosti, nikoliv způsobenou škodu. Naznačený postup soudu odpovídal tomu, že obvinění již nebyli uznáni vinnými trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku, kde je výše způsobené škody důležitá z hlediska naplnění všech objektivních znaků tohoto trestného činu. Lze se domnívat, že obviněný touto argumentací pravděpodobně „cílil“ na naplnění znaku „ve značném rozsahu“ (viz str. 3 dovolání, bod 3), ovšem bez nějaké bližší argumentace. Za takové situace ovšem jen určitým způsobem naznačená dovolací argumentace nemůže být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015). Toliko velmi stručně Nejvyšší soud akcentuje, že samotná výše hrozící a fakticky způsobené škody sama o sobě nebyla pro naplnění kvalifikačního znaku trestného činu podle písm. b) odst. 4 § 234 tr. zákoníku, tedy naplnění znaku spáchání činu ve značném rozsahu, rozhodující, jednalo se o jedno hledisko pro určení tohoto znaku objektivní stránky uvedeného zločinu. Zde je třeba zdůraznit, že při rozhodování, zda obvinění spáchali předmětný trestný čin ve značném rozsahu, soudy nižších stupňů vycházely z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016, kde výše hrozící škody fakticky představovala jedno z kritérií, nikoliv však rozhodující a jediné (viz bod 74 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 46 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec shora uvedeného je skutečně jen stručně lze uvést, že pokud by obviněný nechtěl způsobit škodu ve výši odpovídající hodnotě uplatněných směnečných peněz, tak z pohledu této jeho obhajoby je třeba zdůraznit, že pokud by jeho jednání k takovému následku nesměřovalo, tak by pak uplatnění směnek u soudu postrádalo zcela smysl.

119. Obviněný také namítal, byť rovněž velmi stručně [viz str. 3 písm. b) dovolání], že se soudy nesprávně vypořádaly s možným zánikem trestnosti pokusu ve smyslu § 21 odst. 3 tr. zákoníku. Obecně lze tuto argumentaci podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když ovšem tato je zjevně neopodstatněná. K zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu podle § 21 odst. 3 tr. zákoníku může dojít za předpokladu, že pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání takového činu a (zároveň) odstranil nebezpečí, jež z podniknutého pokusu vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem nebo učinil o takovém pokusu oznámení státnímu zástupci či policejnímu orgánu (příp. u vojáka alternativně nadřízenému) v době, kdy vzniklé nebezpečí mohlo být ještě odstraněno. Zde je nutno pro jistou přesnost i podotknout, že dobrovolnost není vyloučena, pokud pachatel jedná z obavy před trestním stíháním, které ovšem v okamžiku jednání není bezprostředně hrozící nebo již zahájené. Jelikož ovšem jednání obviněného naplňovalo skutkovou podstatu § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, je odkaz na § 21 odst. 3 tr. zákoníku nepřípadný. Je tomu tak proto, že trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku v úmyslu použít jej jako pravý nebo platný byl dokonán již samotným excesivním a neoprávněným vyplněním směnečných údajů na předmětných směnkách obviněným G., coby spolupachatelem a jejich úmyslným uplatněním u soudu, a nikoliv až samotným vymožením směnečných dlužných částek, jak snad s ohledem na uplatněnou argumentaci dovozuje obviněný Raška. Samotné vymožení směnečných peněz pak představuje fázi dokončení trestné činnosti. Pojem dokončení (ukončení) představuje kategorii povahy subjektivně-faktické, neboť znamená uskutečnění pachatelových představ o jeho cílech právě spácháním trestného činu (Kratochvíl, V. a kol. Trestní práva hmotné. Obecná část. 2 vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 343 s). Lze proto uzavřít, že jeho námitky v tomto směru nejsou důvodné.

120. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřípustnosti trestního stíhání jeho osoby, tj. k jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je podle Nejvyššího soudu předně potřeba uvést, jak již bylo naznačeno, že tyto námitky nebyly uplatněny právně relevantním způsobem. Je tomu tak proto, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. může dojít výlučně tehdy, pakliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až n) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. O takovou situaci se však nejedná, když obviněný fakticky svoji argumentaci směřuje jednak do skutkových zjištění, jednak jeho námitky směřují do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný namítá, že jeho jednání nebylo v rozporu se zákonem směnečným a šekovým, a jednak poukazuje na zásadu subsidiarity trestní represe. Přesto se Nejvyšší soud k této argumentaci vyjádří.

121. Zaprvé, obviněný Raška zcela zjevně opomíjí, že podle skutkových zjištění obou soudů nižších stupňů, nebyl oprávněným majitelem směnek. Z tohoto důvodu tak nedošlo k převodu směnek na jeho osobu ani k převodu směnečného vyplňovacího práva, coby práva akcesorického, na tuto osobu. Zde je podle Nejvyššího soudu třeba připomenout, že s převoditelností směnečného vyplňovacího práva k blankosměnce úzce souvisí i další charakteristický znak. Toto právo bývá označováno jako právo akcesorické, které zásadně není možné od blankosměnky oddělit. Z této akcesorické povahy směnečného vyplňovacího práva pak judikatura dovozuje, že společně s převodem či přechodem blankosměnky dochází i k převodu či přechodu tohoto práva, aniž by bylo třeba ohledně něj uzavírat samostatnou smlouvu (k tomu blíže viz DVOŘÁKOVÁ, Z. Povaha směnečného vyplňovacího práva. Časopis pro právní vědu a praxi. XXVII, 2019, č. 2, s. 189–209). Jinak vyjádřeno, ke zmíněné blankotradici, jíž argumentují oba obvinění, v posuzované věci nedošlo, neboť předmětné směnky nebyly spoluobviněným Hadererem obviněnému Raškovi předány s úmyslem převodu vlastnického práva ke směnce, nýbrž výlučně jako prostředek směřující ke zlepšení jeho vyjednávací pozice ohledně podílu u společnosti TAXI Partner, s. r. o. Přiléhavá proto není ani ta argumentace obou obviněných, kterou repetitivně vznášejí v rámci svých podaných dovolání, že směnky byly obviněnému Raškovi převedeny řádně, byl jejich oprávněným majitelem (vlastníkem), a že proto byly směnky vyplněny po právu a v souladu s příslušnými ustanoveními směnečného a šekového zákona.

122. S ohledem na shora uvedené proto nelze souhlasit s námitkou obviněného Rašky, ale i obviněného G., že se nedopouštěli ve spolupachatelství jednání nezákonného a protiprávního ve smyslu zákona směnečného a šekového a v konečném důsledku pak především ve smyslu § 234 tr. zákoníku. Za přiléhavý pak nelze považovat ani jistým způsobem toliko naznačený případný odkaz dovolatelů na tzv. zásadu subsidiarity trestní represe, popř. na princip ultima ratio, na nějž patrně dovolatel Raška chtěl svou argumentací také mířit, když mimo jiné i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně pak k jím tvrzené nesprávnosti výroku o náhradě škody způsobené poškozeným jeho jednáním, tvrdil, že objektem trestného činu podle § 234 tr. zákoníku je ochrana finanční soustavy, nikoliv majetkových zájmů jednotlivých poškozených, čímž chtěl patrně říci, že by tyto majetkové zájmy poškozených měly být chráněny (výlučně) prostřednictvím občanskoprávního řízení.

123. V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout jednak závěry ze stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jednak závěry obsažené v individuálních rozhodnutích týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, v nichž bylo vysloveno, že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“ (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010). Jinak řečeno, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017).

124. Lze připustit, že soudy nižších stupňů se otázkou subsidiarity trestní represe ve svém rozhodnutí výslovně nezabývaly, což ovšem nelze považovat za jakékoliv pochybení, neboť soud není povinen odůvodňovat subsidiaritu trestní represe, pokud má za to, že v dané věci není důvod pro použití tohoto ustanovení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 403/2017). Nejvyšší soud, přestože obviněný skutečně jen jistým způsobem naznačuje otázku subsidiarity trestní represe, a to poněkud zmatečně, zdůrazňuje, že při hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného nelze pominout skutečnosti zjištěné v průběhu dokazování. Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný páchal trestnou činnost určitým sofistikovaným způsobem, když záměrně vytvořil situaci, kdy obrana jednotlivých výstavců směnek byla ztížena (viz indosace směnek), byť lze připustit, že nikoliv nemožná. Zároveň není pochyb o tom, že jeho cílem bylo ve spolupachatelství s obviněným G. získat majetkový prospěch, a to tak, že se obohatí na úkor poškozených – řidičů, bývalých zaměstnanců společnosti TAXI partner, s. r. o. Nadto se shora specifikované trestné činnosti dopustili tito obvinění ve kvalifikované skutkové podstatě. V tomto směru je třeba zdůraznit, že páchání trestné činnosti v tomto rozsahu a dosahující takto vysoké společenské škodlivosti vylučuje použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V takovém případě může být účinná náprava pachatele dosažena jen prostředky trestního práva.

125. Nejvyšší soud ještě připomíná, že ani z příslušné judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 4244/12) nevyplývá, že princip subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 trestního zákoníku je nutno chápat v tom smyslu, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, pokud existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost správněprávní, občanskoprávní či pracovněprávní (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 4097/12). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 2550/12).

126. Nejvyšší soud v dané souvislosti považuje za vhodné poukázat i na nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 934/13, podle kterého „je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli ‚negativního zákonodárce‘ v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. Princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz – zde je chápán jako korektiv zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.“. O takový případ se v dané věci nejednalo.

127. Nejvyšší soud dále k této části dovolací argumentace obviněného, jakož i k té části dovolací argumentace, jíž namítá, že soudy nesprávně určily výši škody, respektive stanovily oběma obviněným povinnost nahradit části poškozených škodu způsobenou jejich protiprávním jednáním, přestože objektem přisouzeného činu podle § 234 tr. zákoníku podle nich není ochrana majetkových zájmů individuálních poškozených, uvádí následující. Lze mít za to, že fakticky obviněný namítá, že práv poškozeného se domáhají osoby, kterým toto právo nepřísluší, a z toho následně dovozuje nesprávný výrok o náhradě škody. Obecně je třeba konstatovat, že podle § 43 odst. 1 tr. ř. ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné. Podle § 43 odst. 3, věta první, tr. ř. poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. V dané věci jde tedy o posouzení toho, zda osoby, které na základě padělaných směnek uhradily nějaké finanční částky, mají postavení poškozeného, či nikoliv.

128. Nejvyšší soud na rozdíl od obviněného shledal, že těmto osobám práva poškozeného přísluší, neboť v důsledku protiprávního jednání obviněného a spoluobviněného G., došlo ke způsobení majetkové škody na straně těchto osob. Samotná skutečnost, že trestný čin podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku poskytuje ochranu platebním prostředkům a tím řádnému fungování celého, zejména bezhotovostního platebního styku (objekt trestného činu), je nerozhodná, neboť důležité je, že to bylo právě protiprávní jednání, jenž naplňovalo znaky uvedeného trestného činu, které mělo za následek způsobení škody těmto osobám. Ze samotné skutečnosti, že poškození nevyužijí možnosti uplatnit své nároky na náhradu škody prostřednictvím civilní žaloby, nelze dovozovat, že není možné použít prostředky trestního práva z pohledu principu ultima ratio. Lze totiž mít za to, že pokud se poškozená osoba domnívá, že se stala obětí trestné činnosti, tak se může vždy domáhat ochrany prostředky trestního práva, aniž by předtím vyčerpala možnost domoci se svého práva jinými prostředky, např. civilní žalobou. Jinak vyjádřeno, zaleží na rozhodnutí poškozených, zda nárok na náhradu škody uplatní prostřednictvím civilní žaloby či se se svým nárokem připojí podle § 43 odst. 3 tr. ř. k trestnímu řízení. O náhradě škody způsobené těmto poškozeným je pak možno rozhodnout právě v rámci adhezního řízení, neboť právě takové rozhodnutí, potažmo projednání oprávněnosti tohoto jejich nároku, lze považovat za jeho účel. Ke správnosti vyslovení výroku o náhradě škody lze odkázat rovněž na body 52 až 53 rozsudku odvolacího soudu. Pokud obviněný v dané souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 564/2017, není Nejvyššímu soudu zcela zřejmé, k čemu tato argumentace směřuje, když v této citované věci byla předmětem řízení zcela jiná trestná činnost.

129. Nejvyšší soud proto shrnuje, že shora uvedenou část dovolací argumentace obviněného Rašky nebylo možno vůbec podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když by ji při značné míře benevolence bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně i v takovém případě se jedná o argumentaci zjevně nedůvodnou a neopodstatněnou. Ostatně jak přiléhavě uvádí státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obou obviněných, dovolání lze z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. podat, jestliže bylo proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné, přičemž o jeho nepřípustnost jde pouze tehdy, pakliže je dána některá okolnost uvedená v § 11 odst. 1 tr. ř., resp. v § 11a tr. ř. Za situace, kdy obvinění argumentují absentujícím rozporem svého jednání se zněním platné právní úpravy, v daném případě s podmínkami zákona směnečného a šekového, a na tomto podkladě staví beztrestnost svého jednání, pak jimi použitá konstrukce odůvodnění tvrzené nepřípustnosti jejich trestního stíhání ve smyslu užitého dovolacího důvodu neodpovídá jeho účelovému zaměření a nebyla tak při respektování vázanosti Nejvyššího soudu dovolacími důvody způsobilá věcnému projednání.

130. Ve vztahu k námitce obviněného ohledně nepřiměřenosti jemu uloženého trestu Nejvyšší soud předně připomíná, že námitky proti uloženému trestu lze namítat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který obviněný ani v dovolání neuplatnil. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že citovaný dovolací důvod spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo by mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným. Jak již bylo naznačeno, zásah Nejvyššího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu i tehdy, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Výše uvedené ovšem nelze aplikovat na projednávanou věc, když obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let a 6 (šest) měsíců, tedy trest pohybující se při dolní hranici zákonné trestní sazby (sazba činila 5–10 let), a to přesto, že trestnou činnost spáchal v rozsahu padělání celkem 129 směnek, přičemž tímto jednáním zamýšlel se spoluobviněným G. způsobit eventuelně škodu v celkové výši 37.190.000 Kč, tj. ve výši trojnásobně převyšující tzv. škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti v trvání 6 (šesti) let, tedy rovněž trest v rámci zákonné trestní sazby (trest zákazu činnosti lze uložit v trvání 1–10 let), když trestné činnosti se dopustil jako statutární orgán obchodní společnosti. Zde je třeba uvést, že trest zákazu činnosti je právě možno uložit za situace, kdy se pachatel trestného činu dopustil v souvislosti s touto činností.

131. Obviněný rovněž namítal, že mu bylo v průběhu veřejného zasedání odebráno slovo v důsledku čehož mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na obhajobu. Tato argumentace není podřaditelná pod žádný ze zvolených dovolacích důvodů. Protože ovšem obviněný namítá porušení práva na obhajobu, považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto argumentaci reagovat. Dovolací soud předně musí uvést, že po prostudování spisového materiálu, zejména pak protokolu o veřejném zasedání konaném dne 3. 11. 2021 na č. l. 6450 a následujících, jakož i zvukového záznamu z tohoto veřejného zasedání, dospěl k závěru, že je tato námitka obviněného nedůvodná. Jak totiž vyplývá ze zvukového záznamu z veřejného zasedání v čase 1:32:15 až 1:36:59, odvolacím soudem mu nebylo odebráno slovo a možnost vyjádřit se ke všem okolnostem. Odvolací soud obviněného Rašku pouze tehdy, kdy opakoval svoji argumentaci uplatněnou již v předchozích fázích řízení a v podaném odvolání, stejně jako opakoval rozličné okolnosti projednávané věci, které jsou dostupné ve spisovém materiálu, na tuto skutečnost upozornil, přičemž současně s tím veskrze jen korigoval směr, jímž se vyjádření obviněného ubíralo, a to v souladu s procesní zásadou rychlosti řízení, ekonomie (hospodárnosti) řízení a přiměřenosti ve smyslu § 2 odst. 4 tr. ř. Zcela jistě, jak vyplývá ze zmíněného zvukového záznamu, nebyla obviněnému odebrána možnost vyjádřit se k prováděným důkazům, navrhnout další důkazy k provedení, popř. vyjádřit se k dalším skutečnostem – k tomu srov. zvukový záznam v čase 2:08:20 až 2:10:

0. Lze proto uzavřít, že tímto postupem soudu druhého stupně nemohlo dojít k tvrzenému porušení práv obviněného.

132. Nejvyšší soud tak závěrem ve vztahu k obviněnému Raškovi shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu, které by byly s to založit obviněným uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody jmenované v § 265b odst. 1 tr. ř., natožpak porušení jeho práva na spravedlivý proces. K dovolání obviněného G.:

133. Nejvyšší soud vzhledem k obsahu podaného dovolání musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného G., jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenutý důkaz, nesprávné právní nebo jiné hmotněprávní posouzení věci, nepřípustnost trestního stíhání, dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. e), g), tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice při značné míře benevolence odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K jednotlivým dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. ř. – uvádí Nejvyšší soud následující.

134. I v případě tohoto dovolatele je nutno předně uvést, že část v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak v odůvodnění dovolání ze dne 9. 8. 2021 (srov. č. l. 6306 a 6346 až 6349 verte spisového materiálu). Zejména se jednalo o námitky ohledně toho, že soudy pochybily, pokud neuvěřily jeho obhajobě, stejně tak, že dospěly k závěru, že se snažil vyvinit svého bratra, obviněného Rašku, takže považoval skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Dále, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, byl nesprávně určen objekt trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, a že předmětný trestný čin nenaplnil excesivním vyplněním směnky, že nebylo zohledněno, že lze směnky převést tzv. blankotradicí atp. Lze tedy uzavřít, že ze strany obviněného tak v dovolání podstatě jde v této části pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména body 58 až 80 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 36 až 50 a dále body 60 až 68 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z pohledu tohoto závěru je pro stručnost možno odkázat na bod 82 tohoto rozhodnutí.

135. Přesto lze skutečně jen stručně uvést, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. fakticky obviněný spatřuje naplnění tvrzeného extrémního rozporu v tom, že soudy nižších stupňů, především soud druhého stupně, dospěly ke skutkovému závěru, že spoluobviněný Raška nebyl oprávněným majitelem směnek, že tímto byl právě tehdy spoluobviněný Haderer. Současně jej spatřuje v selektivním hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, a to výlučně v jeho neprospěch, když následně obviněný předkládá své vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry. Tato dovolací argumentace i v případě tohoto obviněného nepřekračuje pouhou polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jak již bylo naznačeno, prostý nesouhlas s tím, jak soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy a jaká na základě tohoto hodnocení vzešla skutková zjištění, nemůže zakládat existenci tzv. tvrzeného extrémního rozporu a naplňovat zvolený dovolací důvod. Jinak vyjádřeno, tyto dovolací námitky nemohou obstát, neboť představují po stránce věcné námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Protože ovšem obviněný v tomto směru uplatňuje fakticky stejnou argumentaci jak spoluobviněný Raška, odkazuje Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru na body 85–95 tohoto rozhodnutí, ve kterých se vypořádal s touto uplatněnou argumentaci.

136. Stejné povahy je námitka obviněného týkající se toho, že soudy nižších stupňů postupovaly nesprávně, pokud neuvěřily jeho obhajobě ohledně způsobu, jakým se dostaly předmětné směnky do jeho dispozice, a že to byl právě on, kdo fakticky uvedl spoluobviněného Rašku v omyl. Bez ohledu na tento závěr je třeba odkázat na bod 93 tohoto rozhodnutí, kde bylo reagováno na totožnou námitku uplatněnou spoluobviněným Raškou.

137. Nejvyšší soud nemůže souhlasit ani s tvrzením obviněného, že vyplněním přední strany směnky nedošlo k naplnění trestného činu, neboť jde o realizaci směnečných práv. Obecně lze připustit, že indosaci blankosměnek je možno považovat za realizaci směnečných práv, ovšem vědomé a úmyslné vyplnění nepravdivých informací za takové právo rozhodně považovat nelze. V tomto směru je třeba zdůraznit, že směnka je cenný papír a slouží jako platební nebo zajišťovací nástroj mezi dlužníkem a věřitelem. Lze rovněž připustit, že se směnkou se může obchodovat, případně je možné ji převést na někoho jiného. Platná směnka ovšem musí mít zároveň listinnou podobu a musí obsahovat náležitosti, jako jsou datum splatnosti a místo, kde k placení dojde, když nesmí chybět ani vlastnoruční podpis toho, kdo směnku vystavuje. Tzv. bianco (nebo blanko) směnkou, což jsou směnky i v projednávané trestní věci, je směnka, která záměrně nemá vyplněné všechny údaje – nejčastěji chybí splatnost a dlužná částka. Věřitel smí chybějící údaje vyplnit v případě, že se dlužník dostane do prodlení se splácením a následně mu směnku předloží k placení. Učinit tak musí v souladu se směnečným vyplňovacím prohlášením. Pokud dlužník své závazky uhradí, musí věřitel směnku vrátit nebo skartovat. Z pohledu tvrzení obviněného je ovšem nutno zdůraznit, že mezi směnečná práva ovšem nepatří neoprávněné vyplňování nepravdivých informací ve formě směnečné částky, data splatnosti, doložky bez protestu či místa placení neoprávněnými osobami a už vůbec se mezi ně neřadí zfalšování podpisu na směnečném rubopisu. Navíc se jedná svojí povahou o námitku podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když obviněný tvrdí, že jeho jednání bylo v souladu se zákonem, který ovšem ani obviněný neuplatnil. O takovou situaci se v dané věci nejednalo.

138. Rovněž tento obviněný uplatnil námitky stran odepření práva na spravedlivý proces ve vztahu ke změně skutku odvolacím soudem, přičemž povaha těchto námitek je totožná jako argumentace spoluobviněného Rašky. Proto i ve vztahu k této námitce lze odkázat na body 96–105 tohoto rozhodnutí.

139. Obviněný v rámci podaného dovolání rovněž konstatoval, že dovolací důvody uplatněné obviněným Raškou pojímá za vlastní a činí je součástí svého vlastního dovolání. Nejvyšší soud musí konstatovat, že takový postup nelze akceptovat a nemůže vést k přezkumu této dovolací argumentace ve vztahu k tomuto obviněnému v rámci dovolacího řízení. V tomto směru je třeba odkázat na § 265f tr. ř., které upravuje obsah dovolání, kdy v rámci podaného dovolání je kromě jiných náležitosti nutno zejména předně uvést uplatněné dovolací důvody a dále výslovně rozvést své dovolací námitky odpovídající těmto jednotlivým zvoleným dovolacím důvodům. Jinak řečeno, v rámci podaného dovolání nelze odkázat na obsah jiných podání (např. odvolání), ale ani na obsah dovolání jiného dovolatele, byť by i jiný dovolatel byl zastoupen stejným obhájcem. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání konkrétního obviněného uplatněny a v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tedy musí být uvedeny konkrétně přímo v textu tohoto dovolání (srov. při. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017).

140. Jelikož ovšem obviněný přes odkaz na obsah dovolání spoluobviněného Rašky dále výslovně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e). tr. ř., přičemž ohledně naplnění tohoto dovolacího důvodu odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 541/10 a zdůraznil skutečnost, že na základě tohoto nálezu bylo jeho jednání z pohledu směnečného práva jednáním přípustným, tak se za této situace Nejvyšší soud těmito námitkami stran naplnění tohoto dovolacího důvodu věcně zabýval. Tedy námitkou nepřípustnosti trestního stíhání jeho osoby. Jelikož obdobnou námitku, byť podrobněji rozvedenou, uplatnil i dovolatel Raška, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na shora uvedenou část odůvodnění tohoto usnesení, které se vztahuje k námitkám týkajícím se předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. u obviněného Rašky, neboť lze námitky obviněného G. v této části s ohledem na jejich faktickou obsahovou shodu s námitkami obviněného Rašky, potažmo jím uplatněnými dovolacími důvody, vypořádat stejným způsobem (blíže viz body 120–122 tohoto rozhodnutí). K dovoláním obou obviněných:

141. Zcela na okraj, jako obiter dictum, pak Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že s ohledem na to, že v předmětných směnkách nebylo v době jejich vystavení uvedeno právě datum jejich vystavení, jednalo se tak zjevně ve smyslu § 75 ve spojení s § 76 odst. 1 a § 10 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů o směnky od počátku neplatné, byť šlo o tzv. blankosměnky, u nichž zákonodárce připouští větší míru benevolence, co se absence některých jejich náležitostí týče. Tento závěr odpovídá i přístupu spoluobviněného Haderera k těmto směnkám, který opakovaně uvedl, že předmětné směnky považoval za neplatné. Naznačený závěr nemůže mít však za následek, že by se obviněný Raška a obviněný G. nedopustili zvlášť závažného zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, tj. padělali platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý ve značném rozsahu, a to tak, že do směnek vyplnili v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením chybějící údaje, mj. včetně data vystavení směnky, takovým způsobem, aby byly považovány za platné a mohli je tak uplatnit u příslušného soudu. S ohledem na to, že oba obvinění opakovaně namítali, že ne každý zásah do směnky je protiprávním a nezákonným, je namístě připomenout, že právě vyplnění chybějících údajů do blankosměnek, které podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů získali ve zlé víře, v rozporu se směnečným vyplňovacím prohlášením je zcela jednoznačně protiprávní ve smyslu § 10 zákona směnečného a šekového, a tudíž je také způsobilé k naplnění skutkové podstaty přisouzeného činu, jak již bylo shora naznačeno zejména v reakci na námitky obviněných, jimiž mířili na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

142. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obou obviněných byla podána částečně z důvodů, které obsahově nelze podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., a tudíž v této části nejsou uplatněny řádně – zejména pak námitky dovolatelů, jež podřazují pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a dále námitky, jimiž oba obvinění – materiálně hodnoceno – pouze vyjadřují svůj nesouhlas s provedeným dokazováním a jeho hodnocením soudy nižších stupňů, přičemž tyto námitky vztahují k různým dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1. tr. ř., a jsou pak jejich dovolání podána částečně z důvodů, které sice lze s notnou dávkou tolerance podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., avšak že jimi uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

143. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud konstatuje, že jelikož nejsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v tomto případě zatížena vadami, jež by byly podřaditelné pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. e), g), které oba uplatňují, a obviněný Raška dále dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. K návrhům na odklad výkonu napadených rozhodnutí

144. Nejvyšší soud nepřehlédl, že oba obvinění ve svých podáních současně navrhli, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, popř. přerušila výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.

VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

145. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných Mgr. Petra Rašky a A. G. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných částečně neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a částečně jim sice odpovídala, avšak byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k nim Dovolatel Raška: Dovolatel G.: Vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství: Replika obviněného Rašky: III. Přípustnost dovolání 66. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že jsou dovolání obviněných přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).IV. Důvodnost dovolání K dovolání obviněného Rašky: K dovolání obviněného G.: K dovoláním obou obviněných: V. K návrhům na odklad výkonu napadených rozhodnutí 144. Nejvyšší soud nepřehlédl, že oba obvinění ve svých podáních současně navrhli, aby předsedkyně senátu dovolacího soudu odložila, popř. přerušila výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předsedkyně senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněných s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jejich dovolání bude vyhověno. Předsedkyně senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistila, a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětech obviněných rozhodnout samostatným rozhodnutím, jim nevyhověla a samostatným (negativním) výrokem nerozhodla.VI. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu