4 Tz 161/2001
V PLATNOSTINejvyšší soud vyhověl stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti ve prospěch obviněného ve věci soudní rehabilitace za trestný čin nenastoupení vojenské služby. Shledal, že vojenský soud porušil zákon, když se nezabýval námitkami obviněného o náboženském přesvědčení jako důvodu odmítnutí služby. Napadené usnesení a rozsudek zrušil a věc přikázal okresnímu soudu k novému projednání. Soud se opřel o § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř. a o § 1 odst. 1, 2 zákona o soudní rehabilitaci.
Rubrum
4 Tz 161/2001 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 9. října 2001 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Danuše Novotné a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. S., proti pravomocnému usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92 a podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. rozhodl t a k t o :
Výrok
Pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92 a v řízení, jež mu předcházelo b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a v § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb., v neprospěch obviněného J. S. Citované usnesení s e z r u š u j e . Zrušuje se též rozsudek býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92 a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Olomouci s e p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění
Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. 1 T 182/81, ve spojení s usnesením býv. Vyššího vojenského soudu v Táboře ze dne 7. 1. 1982, sp. zn. 2 To 342/81 byl J. S. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), jehož se dopustil tím, že dne 17. 9. 1981 na Okresní vojenské správě v Olomouci v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě odmítl převzít povolávací rozkaz řady G, který mu ukládal dne 1. 10. 1981 do 12.00 hodin nastoupit k výkonu vojenské základní služby u vojenského útvaru J. a ani ji do 24 hodin po lhůtě stanovené v povolávacím rozkaze u uvedeného útvaru nenastoupil. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na dvacet měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl zařazen do první nápravně výchovné skupiny. K žádosti obviněného J. S. o soudní rehabilitaci bylo usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92, rozhodnuto, že jmenovaný je účasten soudní rehabilitace podle § 4 písm. e) zák. č. 119/1990 Sb. a podle § 14 odst. 1 písm. f) tohoto zákona byl v odsuzujícím rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. 1 T 182/81 zrušen výrok o trestu. Toto usnesení nabylo právní moci dnem jeho vyhlášení, t. j. dne 3. 6. 1992. Rozsudkem býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92 bylo ve věci obviněného J. S. při nezměněném výroku o vině trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., z rozsudku býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 1981, sp. zn. 1 T 182/81 podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zák. upuštěno od potrestání. Proti usnesení býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92 podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného J. S. Poukázal v ní na znění ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., § 3 odst. 1 tr. zák., jakož i na smysl ustanovení § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a zaujal názor, že důvodem odmítnutí vojenské služby obviněným bylo jeho náboženské přesvědčení. Na jeho jednání se proto vztahuje § 1 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb. Zmíněné ustanovení je nutno posuzovat souhrnně s § 1 odst. 1 o účelu tohoto zákona a s přihlédnutím k § 4 písm. e) cit. zákona, v němž je trestný čin podle § 269 odst. 1 tr. zák. výslovně uveden. Jedná se tedy o čin, který směřoval k uplatnění základního práva, a který byl v rozporu s mezinárodním právem prohlášen za trestný. Stěžovatel dále poukázal na stanovisko Ústavního soudu vyjádřené v nálezu z 12. 3. 2001, č. j. ÚS 187/2000, ohledně pojmu trestu ve smyslu § 6 zák. č. 198/1993 Sb., jakož i celkového smyslu zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. ve vztahu k § 269 odst. 1 tr. zák., jehož se v neprospěch obviněného J. S. býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci napadeným usnesením dopustil, dále aby napadené usnesení zrušil a poté postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud z podnětu stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroků napadeného usnesení, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k níže uvedeným závěrům. Obviněný J. S. ve svém písemném návrhu a později i ve veřejném zasedání konaném dne 3. 6. 1992 uvedl důvody, o něž svoji žádost o soudní rehabilitaci opírá. Zejména poukázal na ústavní princip svobody svědomí, jehož se domáhal již v původním trestním řízení, ale na něj nebyl brán dostatečný zřetel a jeho jednání bylo bez dalšího označeno za trestné. Býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci konal na podkladě návrhu obviněného přezkumné řízení podle oddílu třetího zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. (dále jen reh. zák.). V souladu s účelem tohoto zákona, jenž vyplývá z obsahu ustanovení § 1 odst. 1, 2 bylo povinností soudu především se vypořádat s otázkou, zda jsou v posuzovaném případě splněny podmínky pro zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí za čin, který v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestný. Soud byl přitom povinen vzít v úvahu, že činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem, kterému odporovalo také jejich stíhání a trestání. Soud byl v přezkumném řízení povinen dále zjišťovat důvody vadnosti původního přezkoumávaného rozhodnutí, jež jsou demonstrativně uvedeny v ustanovení § 14 odst. 1 reh. zák. Ve shora uvedeném rámci tedy bylo v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. v tehdy platném znění zapotřebí zjistit skutečný stav věci a při rozhodování z něj vycházet. To ale býv. Vojenský obvodový soud v Olomouci dostatečně neučinil, když z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že skutkové i právní závěry vyslovené v původním odsuzujícím rozsudku pokládá za správné, a pouze s odkazem na změněnou společenskou nebezpečnost činu shledal podmínky pro zrušení výroku o trestu, pro jeho zjevnou nepřiměřenost. Není ale nikterak zřejmé, jak se soud vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným J. S. v návrhu na rehabilitační řízení, ani jak tyto námitky posoudil z hlediska účelu a podmínek soudní rehabilitace vyjádřených v ustanovení § 1 odst. 1, 2 reh. zák. V tomto směru je pak napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť jeho odůvodnění neobsahuje potřebné náležitosti stanovené v § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění. Ve výše uvedených souvislostech je třeba připomenout, že článek 32 Ústavy z roku 1960 v odst. 1 zaručoval občanům svobodu vyznání, pokud to není v rozporu se zákonem. Odstavec 2 téhož ustanovení stanovil, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Svoboda vyznání a svědomí sice byla uvedeným článkem Ústavy formálně zaručena, ovšem právní norma nižší právní síly, jíž by realizace této svobody byla zaručena, vydána nebyla, a praktická ustanovení jiných norem nižší právní síly tuto svobodu prakticky likvidovala. Svobodu myšlení, svědomí a náboženství výslovně formuluje článek 18 Všeobecné deklarace lidských práv z 10. 12. 1948, ale její čl. 29 odst. 2 stanoví, že každý je při výkonu svých práv a svobod podroben jen takovým omezením, která stanoví zákon výhradně za tím účelem, aby bylo zajištěno uznávání a zachovávání práv a svobod ostatních a vyhověno spravedlivým požadavkům morálky, veřejného pořádku a obecného blaha v demokratické společnosti. Taktéž podle článku 9 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze 4. 11. 1950 svoboda projevovat náboženství a přesvědčení může podléhat jen těm omezením, která jsou stanovena zákony, a která jsou v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Bylo proto třeba se zabývat otázkou zda jednání obviněného, které bylo v původním řízení kvalifikováno jako trestný čin, směřovalo k uplatnění jeho základního práva, jež bylo citovanými dokumenty zaručeno a zda bylo v rozporu s mezinárodním právem prohlášeno za trestné, a nebo naopak, zda jednání obviněného již z těchto garantovaných práv a svobod vybočovalo. V kladném případě pak zároveň zvážit, zda obviněný měl možnost dostát svým povinnostem, jež mu byly zákonem uloženy, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením. Bylo však třeba zjišťovat i to, zda případně pohnutkou spáchaného jednání byly jiné okolnosti, případně zda šlo o jinou motivaci při odmítání výkonu vojenské základní služby, které by mohly naznačené úvahy vylučovat. To však v rámci přezkumného řízení podle zákona o soudní rehabilitaci býv. Vojenským obvodovým soudem v Olomouci zkoumáno nebylo a jeho závěry ohledně výroku o vině v původním odsuzujícím rozsudku jsou tudíž formální a nepřesvědčivé. Bude proto nutné obviněného k těmto otázkám podrobně vyslechnout, případně vyslechnout svědky, kteří by mohli k jejich objasnění přispět. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dospěl ke konstatování, že podaná stížnost pro porušení zákona je opodstatněná, a proto podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným pravomocným usnesením býv. Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92, a v řízení jemu předcházejícím byl v neprospěch obviněného J. S. porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6 a § 134 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění a v § 1 odst. 1, 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zák. č. 47/1991 Sb. V důsledku vysloveného porušení zákona pak Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušil a zrušil též rozsudek téhož soudu ze dne 3. 6. 1992, sp. zn. 4 Rtv 22/92, včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté Nejvyšší soud podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázal Okresnímu soudu v Olomouci, jehož příslušnost ke konání přezkumného řízení je založena ustanovením § 7 odst. 1 reh. zák., aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v intencích tohoto rozsudku (viz § 270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. října 2001 Předseda senátu: JUDr. František Hrabec
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (1)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.