4 Tz 17/2026

Rubrum

4 Tz 17/2026-342 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněných 1. J. Z. a 2. J. W., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 7 To 48/2026, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 6 T 114/2025, takto:

Výrok

Podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost pro porušení zákona zamítá.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 6 T 114/2025, byli obvinění J. Z. a J. W. uznáni vinnými zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů) v XY, okr. XY, na zahradě parcelní č. XY, poblíž železniční tratě, po předchozí dohodě dne 28. 2. 2025 kolem 13:00 hodin naložili fenu křížence psa domácího jménem Asta, vlkošedé barvy se světlými znaky na distálních částech končetin a v oblasti tlamy s čipem č. 203 0981003 82614, přesně nezjištěného věku 10–15 let a hmotnosti 24,7 kg, do zahradního kolečka, tuto převezli a poté naložili do zavazadlového prostoru osobního automobilu tovární značky VW Polo, RZ: XY, užívaného obžalovaným J. W., kterou měli dle dohody s jejím majitelem, s ohledem na její nepříznivý zdravotní stav odvézt k veterináři na utracení, k čemuž převzali od majitele částku 100 EUR, cestou na obec XY, okr. XY se domluvili, že fenu k veterináři neodvezou, usmrtí ji sami, peníze si rozdělí, přičemž obžalovaný J. Z. z garáže, kterou užíval, vzal rýč a poté dojeli k parkovišti u silnice III. třídy č. XY, kde nejprve šli hledat vhodné místo, kde by fenu odložili a ponechali ji tam bez péče zemřít, když se obžalovaný J. W. nabídl, že fenu usmrtí, tak ji spoluobžalovaný J. Z. přinesl z vozidla do lesa mezi stromy cca 100 metrů od silnice, souřadnice GPS XY, kde byla v zemi prohlubeň, když cestou fena obžalovaného J. Z. kousla, taj ji pustil na zem, kopal do ní, následně obžalovaný J. W. rýčem naplocho 2x udeřil fenu do hlavy, čímž jí způsobil frakturu čelní kosti s penetrací do paranasální dutiny bez narušení celistvosti mozkovny spojenou s hematomem v podkoží v okolí levého oka a ucha a edém mozku, a když fena poté nejevila známky života, tak obžalovaný J. Z. vyhloubil v zemi jámu o rozměrech - 115 cm × 66 cm × 40 cm, fenu do díry položil, následně na ni naházel zeminu tak, že fena nebyla vidět, aniž by se přesvědčili, zda fenu skutečně usmrtili, tak tuto nechali na místě v nepříznivých klimatických podmínkách, z místa odešli a až dne 3. 3. 2025 kolem 10:00 hodin našel fenu, která slabě kňučela, náhodný kolemjdoucí J. P., který ji vyhrabal, odvezl na vyšetření do veterinární ordinace MVDr. Rolanda Šebesty v Kraslicích, ul. Čs. armády 842/13, okr. Sokolov, kde s ohledem na zranění feny bylo veterinářem provedeno usmrcení, obžalovaní způsobili feně křížence psa domácího jménem Asta útrapy a příkoří ve smyslu § 4 zák. č. 246/1992 Sb., o ochraně zvířat proti týrání, kdy zraněné zvíře pociťovalo velkou trýzeň, dále jí způsobili subdurální hematom a edém mozku, který mohl ovlivňovat kognitivní a mechanické funkce organismu, kdy subdurální hematom a edém mozku je závažný stav přímo ohrožující život jedince s vysokou pravděpodobností smrti.

2. Za uvedené jednání byl obviněný J. Z. odsouzen podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku, § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného vyslovení dohledu v zákonem stanoveném rozsahu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to rýče s celokovovým madlem černé barvy, nezjištěné značky.

3. Za uvedené jednání byl obviněný J. W. odsouzen podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle § 84 tr. zákoníku, § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců za současného vyslovení dohledu v zákonem stanoveném rozsahu. Podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku, § 48 odst. 4 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů a jiných návykových látek.

4. Proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 29. 1. 2026, sp. zn. 6 T 114/2025, podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Sokolově odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 7 To 48/2026, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

5. Proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 7 To 48/2026, podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněných J. Z. a J. W. stížnost pro porušení zákona. Podle stěžovatele byl z důvodů vyložených v mimořádném opravném prostředku napadeným rozhodnutím ve prospěch obviněných porušen zákon v ustanoveních § 256 a § 254 odst. 1 tr. ř. a v ustanoveních § 38 odst. 1, § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.

6. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku stěžovatel nejprve poukázal na zákonná znění ustanovení § 38 odst. 1, § 39 odst. 1, 2, 3, § 81 odst. 1, § 134, § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, § 256, § 258 odst. 1 písm. e), jakož i podmínky použití § 266 odst. 2 tr. ř. a dále připomněl dosavadní řízení i argumentaci soudů. Zdůraznil, že odvolací soud potvrdil výrok o trestu uložený soudem prvního stupně, aniž by dostatečně zohlednil všechna zákonná hlediska významná pro ukládání trestu, zejména povahu a závažnost spáchaného trestného činu, způsob jeho provedení, pohnutku pachatelů, míru způsobeného utrpení zvířete a následky, které jejich jednáním nastaly.

7. Uložený trest je podle názoru stěžovatele ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu, jakož i k poměrům pachatelů, neboť dostatečně nereflektuje mimořádně surový způsob jednání, pohnutku spočívající v ponechání si finanční částky určené k veterinárnímu zákroku, ani následné ponechání těžce zraněného zvířete pohřbeného zaživa bez jakékoli pomoci, a to za současného zneužití důvěry majitele fenky Asty.

8. Vytkl, že soudy při úvahách o druhu a výměře trestu nedostatečně respektovaly zákonná kritéria uvedená v ustanovení § 38 a § 39 tr. zákoníku. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že soud přihlédl především k okolnostem svědčícím ve prospěch obou obviněných podle § 41 tr. zákoníku, tedy k jejich doznání, prohlášení viny, projevené lítosti, u obviněného J. Z. k dosavadní soudní bezúhonnosti a u obviněného J. W. též k tomu, že si našel zaměstnání. V této souvislosti vyjádřil názor, že takto vedené úvahy nelze považovat za úplné a přesvědčivé, neboť se v nich v odpovídající míře nepromítly okolnosti svědčící v neprospěch obviněných podle § 42 tr. zákoníku. Především nebylo náležitě zohledněno, že obvinění nejednali v náhlém afektu ani v nahodilé situaci. Sled událostí vylučuje závěr o nahodilosti či okamžitém selhání. Naopak svědčí o jednání s rozmyslem a ze zavrženíhodných pohnutek, při němž měli obvinění dostatek času zvážit následky svého postupu, od svého jednání upustit a splnit původní účel, pro který jim byla fena svěřena. Za významnou přitěžující okolnost je třeba považovat také zištnou pohnutku obviněných a mimořádnou surovost provedení činu. Fena Asta byla po převozu do lesního prostoru kopána a následně dvakrát udeřena rýčem do hlavy. Způsobená poranění představovala závažný, život ohrožující stav. Tím však utrpení zvířete neskončilo. Obvinění se nijak nepřesvědčili, zda fena skutečně uhynula, vložili ji do vyhloubené jámy, zahrabali zeminou tak, že nebyla vidět, a z místa odešli. Tato fáze jednání obviněných je podle názoru stěžovatele z hlediska úvah o trestu zásadní. Posuzovaný skutek nelze redukovat pouze na samotný fyzický útok.

9. Námitky státního zástupce obsažené v odvolání odvolací soud nevypořádal způsobem odpovídajícím jejich závažnosti. Omezil se v podstatě na obecné konstatování, že okresní soud vzal v úvahu všechna zákonná hlediska podle § 37 až § 39 tr. zákoníku, že uložené tresty považuje za dostatečné a že se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožňuje. Z odůvodnění napadeného usnesení však není patrné, jakými konkrétními úvahami se odvolací soud řídil při posouzení námitek týkajících se rozmyslu obviněných, jejich zištné pohnutky, surového způsobu provedení činu a následného ponechání těžce zraněné feny bez pomoci.

10. Výše uvedené okolnosti případu podle stěžovatele vylučují závěr, že by u obviněných postačovalo uložení trestu spojeného s podmíněným odkladem výkonu trestu podle § 81 tr. zákoníku. Takto uložený podmíněný trest neodpovídá ani míře způsobeného utrpení, ani zištné pohnutce, ani surovosti provedení skutku, a zároveň opomíjí skutečnost, že obvinění po jeho spáchání nevyvinuli žádnou aktivní snahu utrpení zvířete ukončit či přivolat pomoc. Pokud za těchto okolností soudy uložily oběma obviněným trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 48 měsíců, jde podle názoru stěžovatele o trest zjevně nepřiměřeně mírný.

11. Ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 7 To 48/2026, byl porušen zákon ve prospěch obviněných J. Z. a J. W. v ustanoveních § 256 a § 254 odst. 1 tr. ř. a v ustanoveních § 38 odst. 1, § 39 odst. 1, 2, 3 a § 81 odst. 1 tr. zákoníku.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) podanou stížnost pro porušení zákona nepovažoval za důvodnou. V prvé řadě upozornil, že při posuzování přísnosti trestů uložených za týrání zvířat je nutno přiměřeně hodnotit zejména i to, zda byl pachatel k osudu zvířete dlouhodobě lhostejný a zda jednal s cílem zvířeti úmyslně způsobit fyzické utrpení. Významnou polehčující okolností je i doznání pachatele a snaha převzít odpovědnost za své selhání. V této souvislosti konstatoval, že v předmětné věci se nejednalo o zcela typické týrání zvířat. Na jedné straně je zřejmé, že pes skutečně trpěl, a to následkem způsobu usmrcení, který byl z důvodu svého neodborného provedení nedostatečně účinný – pes se pak trápil další tři dny. Na straně druhé motivem jednání sociálně slabých pachatelů nebylo utrpení psa, nýbrž „ušetření“ částky 100 eur, za níž měl být pes podle původního záměru odborně usmrcen veterinářem vzhledem ke svému nedobrému zdravotnímu stavu. Z uvedených důvodů považuje otázku odložení či výkonu trestu odnětí svobody v této věci za spornou. Utrpení psa bylo komplikací, a nikoliv zdrojem potěšení žádného z obou pachatelů.

13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud stížnost pro porušení zákona zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. Obhájci obviněných navrhl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.

14. Obhájce obviněných navrhl stížnost pro porušení zákona jako nedůvodnou zamítnout.

15. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1, 2 tr. ř. a shledal ji přípustnou.

16. Mimořádný opravný prostředek směřuje proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 7 To 48/2026 a byl podán v neprospěch obviněných do výroku o trestu. Nejvyšší soud proto posuzoval její přípustnost z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat, jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu. Podle ministra spravedlnosti se v posuzovaném případě konkrétně jedná o první alternativu citovaného ustanovení, tedy že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu.

17. Pokud má být stížností pro porušení zákona napaden pouze výrok o trestu, může se tak podle § 266 odst. 2 tr. ř. stát jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

18. V oblasti mimořádných opravných prostředků nestačí k jejich důvodnosti nepřiměřenost trestu. Shodně s úpravou stížnosti pro porušení zákona jsou v § 278 odst. 1 tr. ř. stanoveny také podmínky obnovy řízení, směřuje-li návrh na její povolení jen proti výroku o trestu. V případě dovolání se podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyžaduje nepřípustnost uloženého druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Je-li uložený trest nepřiměřený, je to podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. důvodem, pro který výrok o trestu zruší odvolací soud, ale pokud tak neučiní – ať už v důsledku vlastního pochybení nebo v důsledku zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.) – není to důvodem k použití mimořádného opravného prostředku. Mimořádné opravné prostředky nejsou určeny ke korekci výroku, jímž byl uložen nepřiměřený trest.

19. Zákonná dikce „ve zřejmém nepoměru“ k povaze a závažnosti trestného činu, resp. „ve zřejmém rozporu“ s účelem trestu, vyjadřuje, že uložený trest je v tak hrubém rozporu se zákonnými hledisky, že to překračuje meze pouhé nepřiměřenosti. Jedná se o očividné, na první pohled patrné a zcela zjevné vybočení z rámce přiměřenosti, které má povahu výrazného až extrémního rozporu mezi trestem, jak byl uložen, a trestem, jak měl být správně uložen při respektování zákonných hledisek. Ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu je především každý trest (u mladistvého trestní opatření) uložený ve výměře nad horní hranici trestní sazby. Oproti tomu trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby ve zřejmém nepoměru nutně být nemusí.

20. Přiměřenost trestních sankcí je v § 38 odst. 1 tr. zákoníku vyjádřena tak, že trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele. Na to navazuje ustanovení § 39 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy (přičemž citované ustanovení tato obecná hlediska dále podrobněji rozvádí). Podle § 39 odst. 3 tr. zákoníku při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a § 42 tr. zákoníku), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu (v dalším citované ustanovení blíže rozvádí, podle jakých kritérií se posuzuje přiměřenost délky řízení).

21. Účel trestu není v trestním zákoníku výslovně upraven. V praxi se za účel trestu považuje to, aby pachateli bylo zabráněno v dalším páchání trestné činnosti, aby pachateli byla způsobena určitá újma jako odplata za trestný čin, aby pachatel byl vychován k řádnému způsobu života a aby bylo výchovně působeno i na ostatní členy společnosti.

22. V posuzované věci byl obviněným za zločin týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku ukládán trest odnětí svobody podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku, tedy v rámci zákonné trestní sazby stanovené v rozpětí od dvou do šesti let. Obviněným byl tento trest uložen ve výměře třiceti měsíců, tj. ve výměře dvou a půl roku, což je mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby. Z obsahu stížnosti pro porušení zákona lze usuzovat, že námitky ministra spravedlnosti nesměřovaly proti takto zvolené výměře trestu, ale proti tomu, že Okresní soud v Sokolově povolil podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody.

23. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.

24. Hlediska pro posuzování povahy a závažnosti trestného činu vyplývající z ustanovení § 39 odst. 2 tr. zákoníku nelze přesně vymezit a kvantifikovat, a proto zřejmý nepoměr uloženého trestu k povaze a závažnosti trestného činu bude dán, jen když druh nebo výměra trestu podstatně nerespektuje tato hlediska vymezená trestním zákoníkem. Zřejmý nepoměr je však třeba posuzovat i ve vztahu k trestní sazbě stanovené za konkrétní posuzovaný trestný čin v trestním zákoníku. Půjde tedy o případy, kdy byl např. trest uložen při horní hranici trestní sazby namísto správně uloženého trestu při dolní hranici trestní sazby a naopak, nebo jako podmíněný trest odnětí svobody, ač měl být vyměřen trest nepodmíněný, a naopak atd. O zřejmý nepoměr půjde i v těch případech, kdy měl být vyměřen kromě uloženého trestu ještě další trest a naopak, kdy byl uložen v rozporu se zákonem souhrnný trest, který uložen být neměl, či tento trest naopak uložen nebyl, ač správně podle zákona být uložen měl (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3305). Uvedenou podmínku lze mít v posuzovaném případě za splněnou, neboť stěžovatel napadenému rozhodnutí vytkl uložení excesivně mírného trestu nezohledňujícího kritéria § 39 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku.

25. Z ustanovení označených ministrem spravedlnosti a relevantních pro posouzení věci je třeba zmínit § 302 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo týrá zvíře surovým nebo trýznivým způsobem, a bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až na tři léta, zákazem činnosti nebo propadnutí věci. Spáchá-li takový čin veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 302 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a podle § 302 odst. 2 tr. zákoníku bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti. Zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty podle § 302 odst. 3 písm. b) a c) tr. zákoníku jsou dány, b) způsobí-li takovým činem týranému zvířeti trvalé následky na zdraví nebo smrt a c) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, za což bude pachatel podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku potrestán odnětím svobody na dvě léta až šest let.

26. Obviněným byl trest odnětí svobody uložen ve výměře, která připouští podmíněný odklad výkonu trestu. Z citovaného ustanovení jinak vyplývá, že tu jsou dva předpoklady podmíněného odkladu výkonu trestu, které musí být splněny současně. První předpoklad se týká „osoby a poměrů pachatele“ a druhý předpoklad se týká „okolností případu“.

27. Obviněný J. Z. do doby spáchání trestného činu vedl řádný život, nebyl odsouzen pro žádný trestný čin ani postižen pro přestupek. Obviněný J. W. byl v minulosti dvakrát soudně trestán, v obou případech však již bylo rozhodnuto o jeho osvědčení, a dopustil se rovněž jednoho přestupkového jednání. Poměry obviněného J. W. se oproti době spáchání trestného činu podle zjištění Okresního soudu v Sokolově změnily v tom, že si našel zaměstnání ve Spolkové republice Německo. Dosavadní způsob života obviněných tak umožňuje postup podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění se k trestnému činu doznali, upřímně jej litovali a v rámci hlavního líčení učinili prohlášení viny podle § 206c odst. 6 tr. ř.

28. Okolnosti případu jako další hledisko pro postup podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku zahrnují skutečnosti, které poukazují na povahu trestného činu jako činu bezcitného, surového a hrubého a které současně svědčí o vyšší míře jeho závažnosti. Jednání obviněných směřovalo proti starému a zdravotně indisponovanému zvířeti, kterému s cílem je usmrtit způsobili bolestivá zranění a následné utrpení tím, že je zaživa zahrabali. Uvedené skutečnosti svou povahou a závažností svědčí proti závěru o důvodnosti podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

29. Okolnosti případu však nelze hodnotit pouze z hlediska způsobu, jakým bylo jednání obviněných provedeno, ale je třeba zohlednit také jeho motiv a další okolnosti, za nichž k němu došlo. V tomto směru je třeba přisvědčit názoru státního zástupce uvedenému v jeho vyjádření, podle něhož se v posuzovaném případě nejednalo o typické týrání zvířat. Motivem obviněných nebylo primárně způsobení utrpení psa, nýbrž zvolení zcela nevhodné formy jeho usmrcení. Pes byl vzhledem ke svému nedobrému zdravotnímu stavu již určen k usmrcení, které mělo být podle původního záměru odborně provedeno veterinářem za částku 100 EUR. Obvinění nacházející se v nepříznivé sociální situaci se však ve snaze tuto částku „ušetřit“ rozhodli pro jiný, zcela nevhodný způsob usmrcení, v jehož důsledku psovi způsobili bolestivá zranění a následné utrpení.

30. Utrpení psa však nebylo cílem jednání žádného z obviněných ani zdrojem jejich uspokojení či potěšení, ale nežádoucím důsledkem jimi zvoleného způsobu usmrcení. Z jejich jednání nelze dovodit motiv spočívající ve snaze zvířeti působit bolest, prodlužovat jeho utrpení či se z jeho utrpení jakkoli těšit. Nešlo rovněž o jednání vedené ziskuchtivostí v podobě snahy získat pro sebe majetkový prospěch. Motivem bylo vyhnout se nákladům spojeným s odborným veterinárním usmrcením psa. Tato okolnost samozřejmě nesnižuje závažnost jednání obviněných ani utrpení, které psovi způsobili, je však významná při posouzení okolností případu a jejich motivace.

31. Při hodnocení okolností případu je třeba zohlednit také skutečnost, že obvinění neměli žádné zkušenosti s usmrcováním zvířat a jejich představa o průběhu a možných následcích zvoleného způsobu usmrcení byla zjevně omezená. Jejich jednání sice vedlo k tomu, že pes utrpěl bolestivá zranění a následné utrpení, nelze však přehlédnout, že jejich postup nebyl veden snahou toto utrpení způsobit či prodlužovat. Tomu odpovídá i jejich další jednání, kdy psa po zahrabání již ponechali na místě a nepřesvědčili se, zda skutečně uhynul. Skutečnost, že je nenapadlo ověřit, zda k úhynu psa skutečně došlo, lze v kontextu jejich nezkušenosti a nedostatečné představy o možných následcích zvoleného postupu vnímat jako projev jejich neuváženosti a nedostatečného úsudku, nikoli jako okolnost svědčící o snaze vystavit psa dalšímu utrpení. I tuto skutečnost je proto třeba zohlednit při celkovém posouzení povahy a závažnosti jejich jednání.

32. Při celkovém hodnocení okolností případu je proto třeba vedle bezpochyby závažného a nevhodného způsobu provedení zohlednit také skutečnost, že jednání obviněných nebylo motivováno snahou zvířeti působit utrpení, nebylo vedeno ziskuchtivostí ani jiným zavrženíhodným motivem a utrpení psa nebylo sledovaným cílem jejich jednání. Jejich jednání směřovalo k usmrcení již k usmrcení určeného zvířete, přičemž k závažnému utrpení došlo v důsledku volby zcela nevhodného způsobu tohoto usmrcení. Tyto skutečnosti sice nemohou zastřít závažnost následku, představují však okolnosti významné pro celkové posouzení povahy a závažnosti činu a osoby obviněných.

33. Posuzovaný případ se tedy vyznačuje jak okolnostmi, které svědčí v neprospěch obviněných, tak okolnostmi, které svědčí v jejich prospěch. Obvinění po celou dobu trestního řízení spolupracovali s orgány činnými v trestním řízení, od počátku se ke svému jednání doznávali, litovali ho a prohlásili vinu podle § 206c odst. 6 tr. ř., je proto třeba dospět k závěru, že okolnosti případu jako celek nebrání postupu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku. Přestože způsob provedení činu odůvodňuje jeho vyšší závažnost, uvedené skutečnosti ve svém souhrnu svědčí pro závěr, že účelu trestu lze v případě obviněných dosáhnout i podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody.

34. Soudům obou stupňů pak nelze, jak již bylo vyloženo, nic vyčíst, pokud rozhodly o podmíněném odložení výkonu trestu na zkušební dobu 48 měsíců. Byl uložen trest ve výměře 30 měsíců, přičemž měly za to, že vzhledem k osobě a poměrům pachatelů, zejména s přihlédnutím k jejich dosavadnímu životu a k okolnostem případu, není k působení na pachatele, aby vedli řádný život, třeba bezprostředního výkonu trestu. Podle Nejvyššího soudu nelze dospět k závěru, že by přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci nemohlo obstát, byť lze připustit, že odůvodnění týkající se uloženého trestu je co do soustředěnosti k problematickým konkrétním otázkám stručné.

35. Ačkoli si jistě lze představit i uložení přísnějšího trestu odnětí svobody, nejde v projednávané věci o takovou situaci, kterou by bylo možno charakterizovat jako uložení trestu vybočujícího z mezí zákonné diskrece soudu, a to natolik zásadní, aby bylo namístě vyvozovat porušení zákona ve smyslu § 39 odst. 1 až 3 tr. zákoníku. Míra nepřiměřenosti uloženého trestu nedosáhla v daném případě takového stupně, aby to přesvědčivě odůvodňovalo závěr, že uložený trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům obviněného, resp. že uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu, jak vyžaduje ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř.

36. Nejvyšší soud shledal, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 4. 2026, sp. zn. 7 To 48/2026, není v rozporu se zákonem a z pohledu ministrem spravedlnosti předestřených důvodů může v zákonném testu obstát. Stížnost pro porušení zákona byla proto podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Za splnění podmínek § 274 odst. 2 tr. ř. tak Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Jiří Pácal předseda senátu