4 Tz 207/2000
V PLATNOSTINejvyšší soud zrušil usnesení vyšetřovatele, které zastavilo trestní stíhání za ublížení na zdraví, protože nebyly provedeny všechny nezbytné důkazy. Soud upozornil, že vyšetřovatel nesplnil povinnost zjistit skutkový stav pečlivě a rovnovážně, včetně hodnocení důkazů ve prospěch i proti obviněnému. Zvláštní důležitost měla rekonstrukce nehody, aby bylo zjištěno, zda řidič měl možnost zareagovat včas. Rozsudek přikázal vyšetřovateli věc znovu projednat a rozhodnout v souladu s tímto rozhodnutím.
Rubrum
4 Tz 207/2000 ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal dne 14. listopadu 2000 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. F. H. a soudců JUDr. J. P. a JUDr. E. T. stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. S., proti usnesení vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Chrudim, ze dne 10. 4. 2000, ČVS:OVCR-62/2000-08, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. ř. za splnění podmínek podle § 272 tr. ř. t a k t o :
Výrok
Pravomocným usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Chrudim, ze dne 10. 4. 2000, ČVS:OVCR-62/2000-08, a v řízení, jež mu předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních § 2 odst. 5, odst. 6 a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve prospěch obviněného K. S. Citované usnesení se z r u š u j e . Zrušují se též všechna další rozhodnutí, která na zrušené usnesení obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Vyšetřovateli Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Chrudim se p ř i k a z u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění
Usnesením vyšetřovatele Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování Chrudim, ze dne 10. 4. 2000, ČVS:OVCR-62/2000-08, bylo podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno trestní stíhání obviněného K. S. pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že dne 28. ledna 2000 kolem 12.30 hodin jako řidič osobního automobilu značky ŠKODA 135 Favorit, SPZ 96-07 při jízdě po silnici č. 1/17 v km 22.000 na n. M. v uzavřené obci H. M., okres Ch., se plně nevěnoval řízení vozidla a nepřizpůsobil rychlost jízdy zejména situaci vzniklé v silničním provozu, při jízdě ze směru od Č. na Ch. na přechodu pro chodce, přehlédl zprava přecházející chodkyni M. K., kterou zachytil pravým bokem a vnějším zpětným zrcátkem, přičemž M. K. utrpěla velmi závažná a rozsáhlá zranění, zejména v oblasti hlavy, krční páteře, hrudníku a břicha, kterým při převozu do nemocnice v Chrudimi podlehla. Toto usnesení nabylo právní moci dne 18. 4. 2000 (nikoli 16. 4. 2000, jak je chybně uvedeno ve stížnosti pro porušení zákona). Vyšetřovatel v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnost, že obviněný - řidič Favoritu, v době vstupu nezletilé M. K. do vozovky, již nebyl schopen z časových důvodů provést účinnou reakci (zastavení, přibrždění, vyhnutí), která by nehodě zabránila, nebo její následky zmírnila. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného K. S. stížnost pro porušení zákona. Vytkl v ní porušení zákona v ustanovení § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. ve vztahu k ustanovení § 224 odst. 1, odst. 2 tr. zák., když vyšetřovatel neprovedl všechny důkazy, nezbytné k prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu a důkazy, které byly provedeny, hodnotil jednostranně ve prospěch obviněného. Dále poukázal na obsah jednotlivých výpovědí obviněného, svědků, jakož i znaleckého posudku z oboru dopravy, ale i dalších opatřených důkazů a vyslovil názor, že postava poškozeného dítěte byla viditelná ihned při vjezdu vozidla obviněného do náměstí, přičemž ve výhledu řidiče nebránila žádná překážka. Přesto obviněný až do okamžiku střetu svého vozu s tělem poškozené existenci dítěte před přechodem nezaregistroval. Z ustanovení zákona o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích a vyhlášky o pravidlech silničního provozu je zřejmé, že řidič je povinen sledovat dopravní situaci nejen na vozovce, ale i v její bezprostřední blízkosti a přizpůsobit tomu rychlost a způsob jízdy. Musí mít na zřeteli, že děti jednají často živelně a nejsou schopny chápat povinnosti chodců, ve smyslu příslušných předpisů. Vzhledem k uvedeným skutečnostem mělo být zjištěno, a to i za pomoci případné rekonstrukce, ve kterém místě mírně pravotočivé zatáčky mohl obviněný spatřit dítě, přicházející k okraji chodníku, nebo již zde stojící. Znalec se pak měl vyjádřit k různým možnostem obviněného dopravní nehodě zabránit, nebo její následky zmírnit, při okamžitém zareagování na poškozenou, neboť stávající znalecký posudek se vyjadřuje pouze k situaci, kdy již dítě vstoupilo do vozovky a obviněný nebyl schopen nehodě zabránit. Teprve po takovémto došetření bude možno stanovit, zda a do jaké míry obviněný porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona. V závěru stížnosti pro porušení zákona proto ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vytýkané porušení zákona vyslovil, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle § 270 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě podané stížnosti pro porušení zákona přezkoumal podle § 267 odst. 1 tr. ř. správnost výroku napadeného usnesení, jakož i řízení, jež mu předcházelo a zjistil, že zákon byl porušen v podstatě v těch směrech, jak je to namítáno stěžovatelem. Nejvyšší soud musí přisvědčit názoru vyslovenému ve stížnosti pro porušení zákona, že vyšetřovatel nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, který musí být zjištěn tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Bez návrhu stran musí být objasněny stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Důkazy musí být hodnoceny podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vyšetřovatel při svém konečném rozhodnutí ve věci vycházel z výpovědi obviněného, který mj. uvedl, že při příjezdu k přechodu jel stále stejnou rychlostí asi 40 km/hod a přibližně 1 m od pravého okraje silnice. Svítící slunce jej nijak neoslňovalo. Po pravé straně stála na parkovišti řada vozidel zaparkovaných kolmo k silnici. Pokud jde o to, zda zaregistroval nějaké chodce vpravo či vlevo na chodníku, uvedl, že tam určitě někdo byl, ale kolik osob a v kterém místě, to neví. K přechodu ale nikdo nepřicházel a tento byl úplně volný. V okamžiku, kdy byl celou délkou auta na přechodu pro chodce, uviděl zprava dítě, a to mu narazilo do boku vozidla v místě, kde začíná čelní sklo a zpětné vnější zrcátko. Vinen se necítí, neboť dívka mu na vozidlo naběhla z boku v době, kdy on byl již skoro mimo přechod a před tím ji vůbec přibíhat k přechodu neviděl, což mohlo být ovlivněno zaparkovanými auty. Naproti tomu svědek J. K., který v kritické době jel ve vozidle Ford Mondeo, podle svého tvrzení asi 30 m za vozidlem obviněného prohlásil, že již při vjezdu na náměstí zaregistroval na pravé straně na chodníku u přechodu stojící dětskou postavu, hlavou natočenou směrem na Chrudim. Pro něj bylo postavení dítěte alarmující a proto se svým vozidlem najel ke středu svého jízdního pruhu a přibržděním snížil rychlost na cca 35 km/hod. Řidič Favoritu jel stále stejnou rychlostí kolem 45 km/hod., hodně blízko pravému okraji. Snížením rychlosti a zařazením ke středu vozovky ztratil výhled na dítě. Když bylo vozidlo Favorit odhadem ze tří čtvrtin na přechodu pro chodce, uslyšel ránu a uviděl i pohyb těla dítěte po pravé straně tohoto vozidla. Přítomnost dívky na chodníku v těsné blízkosti přechodu pro chodce vyplývá též ze svědeckých výpovědí D. R. a I. M. Ze závěrů znaleckého posudku z oboru dopravy lze zjistit, že vozidlo obviněného se před nehodou pohybovalo rychlostí v rozsahu 35 - 45 km/hod. ve vzdálenosti od chodníku 0,78 až 1 m. V okamžiku vstoupení dívky do vozovky bylo blízko jejího koridoru chůze a je technicky přijatelný údaj řidiče, až do střetu s chodkyní prošla tak krátká doba, že nestačil reagovat. Předek vozidla Favorit byl v tu chvíli od dívky vzdálen 1, 2 až 9 m. Pokud by řidič sledoval pohledem dívku na chodníku a v okamžiku jejího vstupu zahájil reakci na brždění, zastavil by na dráze 13,7 až 21,7 m. Za příčinu nehody z technického hlediska znalec označil vstup nezletilé chodkyně do vozovky v okamžiku, kdy již řidič Favoritu nebyl schopen z časových důvodů provést účinnou reakci (zastavení, přibrždění, vyhnutí), která by nehodě zabránila, nebo její následky zmírnila. Znalec také ale v jednom ze svých závěrů vyslovil hypotézu, že řidič Favoritu měl patrně možnost postřehnout včas nezletilou chodkyni při jejím příchodu na chodník před přechodem. Pokud by již v tomto jednání postřehl nebezpečí, mohl jet více vlevo, zpomalit, nebo oboje. Výhledové poměry v kritickém místě jsou do jisté míry zadokumentovány pořízenou fotodokumentací, plánkem místa dopravní nehody, a vyjadřuje se k nim i svědek J. K. Podle § 7 odst. 1 písm. a) zák. č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se tak, aby žádným způsobem neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní; své chování je povinen přizpůsobit mj. situaci v silničním provozu. Podle § 5 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, je řidič povinen věnovat se plně řízení vozidla a sledovat situaci v silničním provozu. Podle § 5 odst. 1 písm. c) vyhl. č. 99/1989 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je řidič povinen dbát zvýšené opatrnosti zejména vůči dětem. Z obsahu do té doby opatřených důkazů vzniklo důvodné podezření, že obviněný při jízdě v kritickém místě své povinnosti řidiče, vyplývající z výše citovaných ustanovení zákonných či podzákonných předpisů, nerespektoval. Za vzniklé důkazní situace byl tudíž vyšetřovatel povinen za pomoci znalce z oboru dopravy zjistit, ve kterém místě mírné pravotočivé zatáčky, a na jakou vzdálenost mohl obviněný spatřit dívku (přicházející, resp. stojící) na chodníku u přechodu pro chodce. Dále zodpovědět, zda by obviněný stačil vozidlo zastavit před místem budoucího střetu, případně toto místo objet, pokud by včas a řádně reagoval na vzniklou dopravní situaci. Bylo třeba stanovit i to, jaká by byla případná nárazová rychlost vozidla Favorit do těla poškozené, pokud by obviněný řádně a včas na vzniklou dopravní situaci reagoval a přesto by se mu již střetu s poškozenou nepodařilo zabránit. V takovém případě bylo nutné položit otázku znalcům z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zda by při vypočítané nárazové rychlosti došlo k fatálnímu následku, tj. ke smrti poškozené, případně jak závažné následky by střet s vozidlem zanechal na jejím zdravotním stavu. Odpovědi na zmíněné otázky bylo možné získat pravděpodobně pouze po provedení rekonstrukce nehodového děje, případně v rámci příslušného vyšetřovacího pokusu. Pouze ale za podmínky jejich opatření bylo reálné s konečnou platností učinit objektivní závěr, zda obviněný je právně odpovědný za vznik dopravní nehody i vzniklý následek, a pokud ano, rovněž jeho jednání příslušným způsobem kvalifikovat podle trestního zákona. Při celkovém hodnocení důkazů a to včetně těch, jež budou opatřeny v rámci doplněného vyšetřování, bude nutné přihlédnout i k případné míře spoluzavinění poškozené, která rovněž nerespektovala ust. § 55 odst. 2 vyhl. č. 99/1989 Sb., stanovící, že před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zda tak může učinit bez nebezpečí. Tato okolnost může být významná i z hlediska hodnocení, zda obviněný porušil důležitou povinnost, uloženou mu podle zákona. Za stávajícího stavu dokazování tedy bylo usnesení vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání obviněného podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. předčasné, když v předchozím řízení nebyly opatřeny veškeré potřebné důkazy a skutkový stav nebyl dostatečně zjištěn, jak to vyžaduje ust. § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným usnesením byl porušen zákon v citovaných ustanoveních trestního řádu, a to ve prospěch obviněného K. S., pro něhož je příznivější zastavení trestního stíhání, než jeho pokračování. Protože obě lhůty uvedené v ustanovení § 272 tr. ř. byly zachovány a ministr spravedlnosti to ve stížnosti pro porušení zákona navrhl, bylo podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušeno, a to včetně všech dalších případných rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem k této změně, pozbyla podkladu. Poté byla podle § 270 odst. 1 tr. ř. věc přikázána orgánu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl a to v intencích tohoto rozsudku Nejvyššího soudu (§ 270 odst. 4 tr. ř.).
Poučení
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 14. listopadu 2000 Předseda senátu: JUDr. F. H.
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.