5 Tdo 1/2026-5065

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2026 o dovolání obviněného I. J. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 9 To 177/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 163/2019, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 9 To 177/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2025, sp. zn. 4 T 163/2019, byl obviněný I. J. odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dílem podle § 199 odst. 1, 2 písm. c) a d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), dílem podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, a zločin týrání svěřené osoby dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. c) a d) tr. zákoníku, dílem podle § 198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl obviněný podle § 226 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále též jen „tr. ř.“) zproštěn obžaloby pro skutek, kterým měl spáchat přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku.

2. Proti uvedenému rozsudku podali odvolání obviněný a v jeho neprospěch též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, přičemž oba je směřovali proti všem výrokům. O těchto odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 9 To 177/2025 tak, že obě zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

3. Na tomto místě lze zmínit, že v posuzované trestní věci jsou výše zmíněná rozhodnutí soudů obou stupňů druhá v pořadí. První odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 6. 2024, sp. zn. 4 T 163/2019, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 9 To 337/2024, zrušen v celém rozsahu a vrácen soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Soud druhého stupně uvedl více důvodů pro svůj kasační výrok, mimo jiné vytýkal soudu prvního stupně nedostatek časové souvislosti mezi žalovaným hrubým jednáním obviněného vůči poškozeným pro stanovení počátku protiprávního období rokem 2003, dále tzv. skutková věta výroku o vině nenavazovala přesvědčivě na výsledky provedeného dokazování a rovněž poukázal na nedostatky v odůvodnění rozsudku, které neodpovídalo požadavkům stanoveným v § 125 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně poukazoval na konkrétní nesrovnalosti mezi skutkovým zjištěním a obsahem důkazů, například ohledně údajného škrcení a smýkání poškozené M. Ch. (dále též „poškozená č. 1“), četnosti chození před poškozenou AAAAA (pseudonym; dále též „poškozená č. 2“) pouze v tričku, a rovněž zpochybnil dostatek podkladů pro závěr o narušení morálních hodnot poškozených dcer. Soud druhého stupně rovněž uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval určitou kolizí mezi závěry znaleckých posudků ohledně osobnostních charakteristik poškozené č. 1, konkrétně znaleckého posudku PhDr. Jindřišky Záhorské, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, a znaleckého posudku doc. PhDr. Marka Preisse, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.

4. Skutek je procesním stranám dobře znám, proto jej Nejvyšší soud jen ve stručnosti shrne. Obviněný se dopustil výše zmíněných trestných činů tak, že nejméně v období od roku 2014 do 24. 9. 2016, kdy došlo k jeho vykázání ze společné domácnosti, kterou sdílel se svou tehdejší manželkou a dvěma dcerami, z nichž starší z nich v mezidobí nabyla zletilosti, (proto zjevně rozděleno časové období v tzv. právní větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, byť nikoli způsobem, který by zcela přesně reflektoval jinak správně zvolenou právní kvalifikaci – pozn. Nejvyššího soudu), se vzrůstající intenzitou cca jedenkrát až třikrát týdně, zejména po požití alkoholických nápojů, vulgárně nadával poškozené č. 1, ponižoval ji, fyzicky ji napadal, dopouštěl se vůči ní schválností jako rozsvěcení světla v místnosti, kde poškozená č. 1 spala společně s dalšími poškozenými dcerami, v důsledku čehož poškozené nemohly spát, poškozené č. 1 zasahoval do soukromí tím, že jí kontroloval mobilní telefon, osobní počítač a diář, protože ji podezříval z nevěry; takového jednání se dopouštěl v přítomnosti svých dcer poškozené č. 2 a BBBBB (pseudonym; dále též „poškozená č. 3“), které se snažily matku chránit, opakovaně obviněného prosily, aby toho zanechal, snažily se jej vytlačovat z místnosti, přičemž měly strach o sebe i o matku, a z tohoto důvodu chodily často spát mimo společné obydlí; obviněný před poškozenou č. 2 chodil ve dvou až třech případech nahý, poškozené č. 3 sdělil, že je mu líto, že je jeho dcera, v jednom případě se před poškozenými dcerami demonstrativně pokusil o sebevraždu, poškozeným dcerám sprostě nadával, ponižoval je a urážel jejich matku, situace poté vygradovala dne 24. 9. 2016, kdy za přítomnosti poškozené č. 3 obviněný poškozenou č. 2 silně chytil oběma rukama kolem krku v oblasti ohryzku a cloumal s ní, následně když chtěla vrátit své klíče, tyto po ní velkou silou hodil, netrefil ji jen díky tomu, že uskočila, přičemž chování obviněného poškozené dcery významně poškodilo a narušilo jejich zdravý duševní vývoj.

II. Dovolání obviněného

5. Obviněný podal dne 12. 11. 2025 proti výše označenému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tedy že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. V úvodu obviněný shrnul skutkový a procesní stav věci, především poukazoval na to, že soudy při hodnocení skutkového zjištění přihlížely k okolnostem, které předcházely době vymezené v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Dále obviněný upozorňoval na účelové chování poškozené č.

1. Pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný podřadil námitky spadající pod první a třetí alternativu, které jsou vyjmenovány shora. V rámci výhrad přiřazených tzv. extrémnímu rozporu (slovy zákona „zjevnému“) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obviněný konkrétně označil pokus o utajení důkazů poškozenou č. 1 před dcerami, podle obviněného zjevně proto, že si vlastní napadání vymyslela, dále přiznání k užití násilí ze strany obou dcer vůči obviněnému, absenci strachu poškozené č. 1 z obviněného, neboť se sama domáhala společného užívání nemovitosti, její tvrzení o „fungujícím“ vztahu s obviněným, což zpochybňuje tvrzení obžaloby o tom, že by poškozená č. 1 byla obětí domácího násilí, dále poukázal na ekonomickou soběstačnost poškozených dcer, které pro možnost vykonávat práce potřebovaly potvrzení o jejich zdraví, a rovněž zmínil zjevně účelové využití trestního řízení pro rozvod a majetkový motiv poškozené č. 1, o čemž má svědčit instruktáž JUDr. Miroslava Dudy k instalaci skryté kamery ve společném obydlí.

7. V rámci využití třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný tvrdil, že soudy opomenuly důkazní návrhy obhajoby a neprovedly tak úplné dokazování. Ačkoli původní rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen odvolacím soudem pro nedostatečně zjištěný skutkový stav a procesní pochybení, soud prvního stupně poté neprovedl v rámci hlavního líčení žádný z důkazů navrhovaných obhajobou. Tuto procesní situaci ponechal odvolací soud bez nápravy, naopak v napadeném usnesení nepravdivě konstatoval, že „návrhy na doplnění dokazování nebyly učiněny“. Tímto postupem však odvolací soud porušil zásadu závaznosti vlastního právního názoru a rezignoval na doplnění dokazování, přestože je ve svém prvním rozhodnutí požadoval. Obviněný poté v dovolání předložil výčet svých některých důkazních návrhů, které se týkaly především zdravotních zpráv a znaleckých posudků o duševním stavu poškozených, z nichž lze vysledovat účelovost tvrzení poškozených a znevěrohodnit jejich výpovědi, přesto zůstaly soudy obou stupňů opomenuty.

8. Nesprávné právní posouzení žalovaného skutku v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že soudy prvního a druhého stupně překrucovaly závěry posudku o společenské nebezpečnosti obviněného ze dne 6. 8. 2019 (č. l. 123-148), zpracovaného znalci MUDr. Gabrielou Leblovou a doc. PhDr. Markem Preissem, Ph.D., znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, resp. klinická psychologie. Dále obviněný poukázal na údajné pozměňování „obsahu protokolů z jiných řízení“, což vedlo k tomu, že soudy připsaly povahové rysy poškozené č. 1 obviněnému, nesprávně posoudily střet zájmů při zastupování nezletilé u některých úkonů, zohledňovaly okolnosti mimo období, za které byl odsouzen (blíže nespecifikováno, zřejmě okolnosti z let 2003 až 2013 – pozn. Nejvyššího soudu) a nekriticky přejímaly tendenční tvrzení obžaloby, jako například tvrzení státní zástupkyně, že obviněný „je mohl i zabít“, a svědků (ty blíže nespecifikoval – pozn. Nejvyššího soudu). V další části dovolání obviněný odkázal na judikaturu týkající se práva na spravedlivý proces (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1089/2019, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), a konstatoval, že v jeho trestní věci došlo k porušení procesních zásad volného hodnocení důkazů, in dubio pro reo, zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností a kontradiktornosti řízení. Dále pak namítal, že nebyly naplněny obligatorní znaky skutkových podstat trestných činů, kterých se měl dopustit, konkrétně znaku týrání, dále došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a psychickou újmou poškozené dcery AAAAA, stejně jako chybí následek na psychickém a fyzickém zdraví dcery BBBBB, u níž tak schází „znak způsobení těžké újmy na zdraví, jenž je formálním znakem kvalifikované skutkové podstaty týrání“. Na závěr obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a přikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání a replika k němu

9. Nejvyšší státní zástupkyně se prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) vyjádřila k dovolání obviněného. Po rekapitulaci jeho obsahu státní zástupkyně k námitkám přiřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že pouhá polemika s hodnocením důkazů soudy nemůže založit opodstatněnost první alternativy tohoto důvodu dovolání. Skutkové okolnosti zjištěné soudy se opíraly o výpovědi poškozených, svědků E. Š., P. Ž. a E. S. a o znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Co se týče opomenutých důkazů, tedy třetí alternativy výše zmíněného dovolacího důvodu, ty musí mít potenciál k tomu, aby měly rozhodný dopad na dokazování, tedy nesmí být nadbytečné. Soudy takové návrhy podle státní zástupkyně neopomenuly, protože se jimi zabýval soud prvního stupně v bodech 32. až 41. rozsudku a odvolací soud v bodě 32. napadeného usnesení. Soudy obou stupňů tak pouze aplikovaly zásadu hospodárnosti řízení a neprovedly navržené důkazy, přičemž se s nimi podle státní zástupkyně řádně vypořádaly. K námitkám podřazeným dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupkyně poukázala na skutečnost, že znak týrání je naplněn i tehdy, pokud se u poškozených neprojeví následky na zdraví v podobě zranění nebo jiné obdobné újmy. Podstatné je, aby se chování pachatele posuzovalo komplexně, nikoli izolovaně; až v tomto souhrnu může dojít k naplnění vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti. U domácího násilí je typické, že se role oběti a agresora nemění, tedy že útoky jsou vedené stále jednou osobou, nikoli vzájemně. Obviněný se dopouštěl především psychického týrání a byl to on, kdo konflikty vyvolával a eskaloval, aniž by byly navázány na věcné spory; šlo o jednostranné chování obviněného vůči poškozeným, které vyvolávalo u poškozených pocity strachu, úzkosti a stresu. Státní zástupkyně akcentovala to, že i když se jednotlivé útoky pachatele nemusí zdát nebezpečné, jejich opakovanost a hrubost se projevuje na utrpení poškozených. Státní zástupkyně upozornila, že není znakem skutkové podstaty trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí následek na fyzickém zdraví poškozené osoby. Z provedených důkazů vyplynulo, že útoky obviněného byly jednostranné a trvalé. Proto závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a zároveň souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i v případě jiného rozhodnutí.

10. Obviněný prostřednictvím svého obhájce zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státní zástupkyně, nesouhlasil s jejími závěry, podle jeho názoru především nevyvrátila dovolací argumentaci obviněného. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. oponoval, že nejde o pouhou polemiku se skutkovými závěry, nýbrž o označení konkrétních rozporů mezi provedenými důkazy a zjištěním soudů. Ohledně vypořádání soudů s jeho návrhy na doplnění dokazování obviněný tvrdil, že nevytýkal pouze absenci slovní zmínky o navržených důkazech, ale že soudy je odmítly provést bez přesvědčivého zdůvodnění. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nezpochybňoval obecnou tezi, podle níž je třeba nahlížet na celý kontext chování pachatele, ale v posuzované věci nebyl spolehlivě prokázán skutkový stav, což se poté projevilo v nesprávném právním posouzení. Chybné právní posouzení se promítlo především v posouzení naplnění znaku „týrání“ a formálního znaku kvalifikované skutkové podstaty u jedné poškozené a rovněž v časovém vymezení skutku. Na závěr obviněný setrval na svém dovolacím návrhu.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, přičemž dospěl k závěru, že části z nich lze přiznat opodstatnění.

12. Úvodem je třeba poznamenat, že dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky, směřuje tedy proti pravomocnému rozhodnutí soudu. Jeho podání je proto možné jen v těch případech, v nichž je některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, resp. 2 tr. ř. zatíženo vadou, již lze podřadit některému z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. l písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Zákonný dovolací důvod nemůže být v dovolání jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele skutečně svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

13. Obecně lze uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) je určen k nápravě vad spočívajících v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Při posuzování důvodnosti námitek pod něj podřazených je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním pro určitou právní kvalifikaci. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl dovolatel uznán vinným. Konkrétně je třeba zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají z žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

14. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vadou, která je prostřednictvím tohoto důvodu dovolání vytýkána, je proto jen nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na soudy zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy zjištěný skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K dovolacím námitkám obviněného 15. Zásadním pochybením soudů prvního i druhého stupně v posuzované věci byl podle obviněného rozsah dokazování, neboť se domáhal provedení dalších důkazů, a to v zásadě ve shodě s názorem odvolacího soudu, jak jej vyjádřil ve svém prvním rozhodnutí v odvolacím řízení. Obviněný rovněž poukazoval na do jisté míry tendenční hodnocení důkazů soudy obou stupňů a nesprávnou interpretaci obsahu některých důkazních prostředků, která vyústila v nesprávné skutkové zjištění výrazně podporující tvrzení obžaloby. Nejvyšší soud se nejprve zabýval výhradami obviněného proti neúplnému dokazování a opomenutí důkazů obhajoby, neboť je shledal nejen přiřaditelnými třetí alternativě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dospěl k závěru, že jsou částečně opodstatněné. V posuzované věci proto nebyly splněny podmínky pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., proto Nejvyšší soud mohl na podkladě tvrzení o vadě tzv. opomenutých důkazů přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř., a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání.

16. Nejvyšší soud primárně uvádí, že v souladu s čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z něho vyplývajícímu principu nezávislosti soudů závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, navržených nebo předložených důkazů provede. Samozřejmě takový postup nesmí ani v trestním řízení vykazovat znaky libovůle, ale musí být založen na pečlivém zhodnocení provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Soud je však vždy povinen rozhodnout o návrzích na doplnění dokazování, a pokud soud zamítne provést důkaz kterékoli z procesních stran, je nezbytné, aby svoje rozhodnutí ve všech souvislostech odůvodnil a vyložil, proč považuje konkrétní důkaz za nadbytečný.

17. Výkladem otázky rozsahu dokazování, resp. přístupu k návrhům stran na jeho doplnění v soudní praxi se opakovaně vyjadřoval i Ústavní soud. Z jeho zásadních tezí v tomto ohledu vyplývá, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo na spravedlivý proces vyplývajícímu z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2) je nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. IV. ÚS 546/05, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99).

18. Za tzv. opomenuté důkazy lze označit takové důkazy, které nebyly provedeny, případně o návrhu na jejich provedení nebylo soudem rozhodnuto vůbec, nebo nebyly hodnoceny zákonem stanoveným způsobem, zejména v souladu s pravidly uvedenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud k takové situaci dojde, znamená to porušení práva obviněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). O opomenuté důkazy jde také tehdy, pokud obviněný navrhne provedení konkrétního důkazu, ale ten je zamítnut bez odůvodnění, resp. s pouze okrajovým nebo obecným odůvodněním, které neodpovídá povaze a závažnosti věci (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09). Významnou otázkou při posuzování vady spočívající v tzv. opomenutých důkazech je však vždy vyhodnocení významu obsahu důkazního prostředku jako nositele navrženého důkazu na rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, o který jde, což jsou podmínky společné všem variantám procesních vad, k jejichž nápravě je určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V případech, v nichž se soudy zabývaly důkazními návrhy, rozhodly o nich a srozumitelně vyložily, proč jejich provedení nepovažovaly za nezbytné či významné pro výsledek řízení, nedojde k naplnění vady spočívající v tzv. opomenutém důkazu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 4 Tdo 908/2023, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2025, sp. zn. 5 Tdo 602/2025).

19. Vzhledem k procesní situaci, k níž došlo v posuzované trestní věci obviněného, jak bude zmíněna v následující části tohoto rozhodnutí, a která vedla Nejvyšší soud ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, je vhodné ještě připomenout konkrétní případy, v nichž i Ústavní soud přiznal důvodnost namítané vady rozsahu dokazování, a zrušil přezkoumávaná rozhodnutí. Například v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, soud druhého stupně pouze konstatoval závěry znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, resp. obviněným, který navrhl výslech zpracovatele tohoto posudku, jehož odborné stanovisko bylo odlišné od výsledků znaleckého zkoumání přijatého znalcem přibraným orgány činnými v trestním řízení, což soud druhého stupně zamítl a přesvědčivě neodůvodnil. V nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, šlo o případ, v němž stěžovatel v podání doručeném soudu druhého stupně před konáním veřejného zasedání navrhoval výslech řady svědků, na jejich výslechu výslovně trval i v průběhu veřejného zasedání, avšak tento soud se ani v odůvodnění svého rozhodnutí žádným způsobem nevypořádal s důkazními návrhy. Konečně také nálezem ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02, Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí, protože soud prvního stupně neprovedl důkazy navrhované stěžovatelem s tvrzením, že nebyly uplatněny při hlavním líčení, přestože písemně podané návrhy obhajoby již byly zařazeny do spisového materiálu. Naproti tomu státní zástupce v posuzované věci vyčerpal své důkazní návrhy jejich uvedením v obžalobě a při hlavním líčení je výslovně nezopakoval, pouze odkázal na provedení důkazů označených v obžalobě, tj. rovněž založených v trestním spise, čemuž soud vyhověl. V nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, Ústavní soud konstatoval zásadní pravidla plynoucí z jeho vlastního rozhodování ve vztahu k nedůvodně vytýkaným vadám tzv. opomenutých důkazů a rozdělil je do tří okruhů, jež mohou v takových případech obstát jako neopodstatněné. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle něhož navržený důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, to znamená, že ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

20. Nejvyšší soud zohlednil výše uvedený výklad námitek souvisejících s rozsahem dokazování a možného naplnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), jejíž podstatou jsou tzv. opomenuté důkazy na posuzovanou trestní věc obviněného. V tomto ohledu je nutné připomenout, že odvolací soud konal veřejné zasedání o obou podaných odvoláních dne 28. 8. 2025. Z protokolu o průběhu veřejného zasedání založeného na č. l. 4799-4802 tr. spisu vyplývá, že bylo jednáno v nepřítomnosti obviněného, který v den konání veřejného zasedání zaslal omluvu, v níž poukázal na svůj nepříznivý zdravotní stav bez potvrzující lékařské zprávy, a rovněž na své předchozí žádosti o změnu osoby tehdejší obhájkyně Mgr. Terezy Štochlové, která se k jednání odvolacího soudu osobně dostavila. Odvolací soud se před samotným rozhodnutím o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejprve zabýval žádostmi obviněného i samotné obhájkyně, která rovněž požádala o zproštění obhajoby obviněného odkazem na jeho nespolupráci a zejména zpochybňování výkonu obhajoby samotným obviněným. Po krátké poradě senátu o těchto žádostech odvolací soud neshledal důvody jim vyhovět, své stručné zdůvodnění tohoto postupu podrobněji vyložil v bodech 20. až 25. odůvodnění napadeného usnesení. Následně byl konstatován obsah rozsudku soudu prvního stupně a podána zpráva o stavu věci na základě obsahu trestního spisu, obě procesní strany přečetly své řádné opravné prostředky a v podrobnostech odkázaly na obsah jejich písemného vyhotovení. Obhájkyně také odkázala na doplnění odvolání. Následuje tvrzení o tom, že „návrhy na doplnění dokazování nejsou, dokazování se končí“. Státní zástupkyně shrnula své stanovisko k odvolání obviněného s tím, že je považuje za nedůvodné. Obhájkyně přečetla písemně podané vyjádření k odvolání státní zástupkyně. Po těchto vyjádřeních však následuje záznam o návrhu státní zástupkyně na provedení výslechu tří svědkyň, o nichž se zmínila při přednesu svého odvolání, dále pak prohlášení obhájkyně, že nemá návrh na doplnění dokazování. Tyto projevy uzavřel předseda senátu zopakováním prohlášení o ukončení dokazování, neboť „další návrhy na doplnění dokazování nejsou!“. Poté již byl dán prostor k přednesu konečných návrhů státní zástupkyni i obhájkyni a následovalo přerušení veřejného zasedání za účelem porady senátu. Po závěrečné poradě senátu pokračoval předseda senátu vyhlášením usnesení ve znění: „návrhy stran na doplnění dokazování se zamítají“, následně vyhlásil usnesení, jímž byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

21. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že odvolací soud se v rámci poněkud neuspořádaného průběhu veřejného zasedání dopustil opomenutí důkazů ve smyslu právních úvah soudní judikatury podrobně připomenuté v bodech 17. až 19. shora. Návrhy obviněného na doplnění dokazování byly totiž zařazeny do spisového materiálu a dodány do datové schránky Městského soudu v Praze dne 16. 8. 2025, tj. přede dnem konání veřejného zasedání (viz č. l. 4781 a násl.). Z protokolu o veřejném zasedání však nevyplývá, že by se odvolací soud těmito návrhy vůbec zabýval, nebyl konstatován obsah zmíněného podání obviněného ze strany předsedy senátu, který se podle hlasového záznamu průběhu veřejného zasedání jen „zmínil“ o podání obviněného datovaného 16. 8., rovněž bez sdělení jeho obsahu, blíže se k těmto návrhům obviněného nevyjádřila ani jeho přítomná obhájkyně. V průběhu veřejného zasedání, jak je zaznamenán v protokolu o něm, tedy byl vznesen návrh na výslech svědkyň pouze státní zástupkyní, a to zřejmě všech poškozených a E. Š., v protokole jmenované jako „Š.“. Z toho lze usoudit, že předsedou senátu vyhlášené rozhodnutí o tom, že se návrhy „stran“ na doplnění dokazování zamítají, nelze považovat za relevantní minimálně k písemně předloženému návrhu obviněného, který je založen na č. l. 4781 až 4783 tr. spisu. V tomto ohledu proto nelze přijmout za správný procesní postup odvolacího soudu, který byl záměrně podrobně reprodukován v bodě 20. shora, neboť je zjevné, že o návrhu, resp. návrzích obviněného na doplnění dokazování v odvolacím řízení, jak je písemně předložil a jsou součástí spisového materiálu, nebylo odvolacím soudem fakticky rozhodnuto. Ze samotného protokolu o průběhu veřejného zasedání tak ani není možné ověřit, jestli se s obsahem podání obviněného měl možnost seznámit celý senát odvolacího soudu, resp. je téměř jisté, že se tak nestalo, přestože v písemném vyhotovení rozhodnutí o odvoláních je o nich zmínka, což naznačuje, že předseda senátu, který zpracoval napadené usnesení, věděl o návrhu ze dne 16. 8. 2025, avšak procesně se s ním ve veřejném zasedání nevypořádal. V bodě 32. napadeného usnesení se odvolací soud vyjadřoval o „návrhu“ (tedy jediném?) obviněného na doplnění dokazování, ovšem poukázal jen na jeho obsáhlost. V každém případě je možné vyloučit, že by vyhlášené usnesení o zamítnutí návrhů „stran“ na doplnění dokazování mohlo být vztaženo na návrhy obviněného, pokud nebyly vzneseny, resp. ani přečteny v průběhu veřejného zasedání. V posuzovaném případě tak chybí jedna z okolností významná pro posouzení dovolacích námitek spočívajících v opomenutých důkazech, kterou je požadavek soudní judikatury na povinnost soudu rozhodnout o každém návrhu procesních stran na provedení konkrétního důkazu před soudem. V tomto ohledu tudíž bylo třeba považovat výhrady obviněného týkající se porušení jeho práva na spravedlivý proces v části týkající se tzv. opomenutých důkazů za opodstatněnou.

22. Jak bylo konstatováno v předchozím bodě tohoto usnesení, Nejvyšší soud nepřehlédl, že odvolací soud se k otázce rozsahu dokazování a návrhům obviněného na zopakování některých již provedených důkazů, případně nově navržených důkazů, které předkládal již po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně, zabýval v bodě 32. odůvodnění napadeného usnesení. Odvolací soud tak zjevně reagoval na jednu z odvolacích námitek obviněného, podle níž soud prvního stupně nesplnil veškeré pokyny odvolacího soudu v jeho kasačním rozhodnutí včetně požadavku na doplnění dokazování v hlavním líčení. Ve vztahu k četným návrhům obviněného na doplnění dokazování a zopakování některých důkazů odvolací soud konstatoval, že je obviněný uplatňoval v průběhu řízení před soudem prvního stupně, který se s nimi pečlivě vypořádal v odůvodnění svého rozsudku, jím vyslovené úvahy o nadbytečnosti provádění navržených důkazů odvolací soud označil za správné a ztotožnil se s nimi. V tomto ohledu lze shrnout, že odvolací soud v podstatě zařadil návrhy obviněného do dvou skupin. První tvoří důkazy vztahující se ke zdravotnímu stavu poškozených a druhou především výslechy svědků, označené jako „známí poškozených“, přičemž je posoudil jako nedůvodné a nadbytečné, avšak učinil tak tvrzením, že o nich bylo rozhodnuto. Uvedený způsob vypořádání s důkazními návrhy obviněného však neposkytuje dostatečný podklad pro jejich rozčlenění na ty, o nichž rozhodoval již soud prvního stupně v hlavním líčení, a odvolací soud se s ním ztotožnil, a o těch návrzích, které adresoval obviněný přímo odvolacímu soudu. Je možné souhlasit s názorem odvolacího soudu o určitém zahlcování soudů obou stupňů podáními ze strany obviněného, nicméně například byl v uvedené části odůvodnění usnesení odvolacího soudu zcela pominut návrh na provedení výslechu svědka JUDr. Miroslava Dudy, který lze nově zaznamenat v písemném podání obviněného doručeném dne 16. 8. 2025 odvolacímu soudu. S tímto návrhem se tudíž ani nemohl soud prvního stupně vůbec vypořádat a reagovat na něj. Mimo rámec obsahu dovolání lze jen připomenout, že odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení rovněž nevyjádřil k důvodům zamítnutí návrhu státní zástupkyně intervenující u veřejného zasedání na provedení výslechu svědkyň.

23. Nejvyšší soud si je vědom toho, že je pouze na uvážení soudu, které z opatřených nebo nově navržených důkazů budou provedeny a které nikoli, avšak soud přitom musí vždy dbát na dodržení práva obviněného na spravedlivý proces se zřetelem k výkladu tohoto práva ve vztahu k otázce rozsahu dokazování, jak je zmíněno výše odkazem na konkrétní případy soudní praxe. Součástí tohoto ústavně garantovaného práva je mj. i povinnost soudu rozhodnout o návrzích kterékoli z procesních stran na doplnění dokazování, nesmí dojít k tomu, že by o nějakém důkazu nebylo rozhodnuto vůbec, což odpovídá situaci, k níž došlo v posuzované trestní věci.

24. Námitku tzv. opomenutých důkazů uplatněnou obviněným v dovolání tedy shledal Nejvyšší soud důvodnou a přistoupil ke zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Učinil tak proto, že vytýkanou vadou bylo zatíženo odvolací řízení, které bude třeba konat znovu, a nebylo nezbytné vyslovit kasační výrok i ohledně rozsudku soudu prvního stupně. K napravení procesních nedostatků, jak jsou uvedeny shora, tedy postačí vrácení věci do stadia řízení před odvolacím soudem, který tak bude znovu rozhodovat o podaných řádných opravných prostředcích. Za tohoto procesního stavu a povaze zjištěných procesních vad je předčasné vyjadřovat se k dalším dovolacím námitkám obviněného, nicméně minimálně lze konstatovat, že Nejvyšší soud neshledal obviněným tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem dosud provedeného dokazování a skutkovým zjištěním soudu prvního stupně tak, jak je formulován v dovolání. Nicméně nebylo by vhodné konkrétně reagovat na jednotlivé případy údajného nesouladu, které obviněný označil v dovolání a podřadil první alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Bude nejprve záležet na přezkoumání napadeného rozsudku odvolacím soudem a důsledném vypořádání návrhů obviněného na doplnění dokazování ve věci, až poté, co dojde k posouzení důvodnosti podané obžaloby soudem prvního stupně, resp. její modifikace minimálně k určení doby trvání protiprávního jednání obviněného, odvolací soud bude moci dospět k vlastnímu závěru o správnosti výroku o vině obviněného.

25. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o zrušení napadeného usnesení se týká nejen odsuzujícího výroku o vině obviněného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně (proti zprošťujícímu výroku pod bodem II. nebylo podáno odvolání), ale též navazujícího výroku o trestu, jak byl obviněnému uložen soudem prvního stupně. Vzhledem k dovolacímu přezkumu napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení na podkladě dovoláním důvodně vytýkané vady, mohl Nejvyšší soud přezkoumat i tento výrok, byť proti němu obviněný v dovolání výslovně nebrojil. Lze předpokládat, že tak učinil proto, že své výhrady obviněný směřoval primárně proti výroku o vině, domáhal se jeho zrušení a výrok o trestu bez vyslovení viny by samostatně nemohl obstát.

26. Z odůvodnění příslušné části rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 61.), která se týká vyložení úvah, jimiž byl tento soud veden při ukládání trestu obviněnému, je zřejmé, že se sice soud do určité míry snažil zohlednit obecné zásady a kritéria vymezená v § 38 až § 42 tr. zákoníku, avšak nikoli pečlivě, případně je použil dokonce v rozporu s některými pravidly. Z jeho úvah vyplývá, že vycházel ze správné trestní sazby nejpřísnějšího trestného činu podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku, kterou u trestu odnětí svobody zákon stanovil v rozmezí od dvou do osmi let. Rovněž v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen úhrnný trest za oba trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Jedinou polehčující okolnost u obviněného shledal soud prvního stupně v jeho dosavadní bezúhonnosti, současně připomněl zkrácení doby páchání trestné činnosti ze žalovaných celkem třinácti let na dva a třičtvrtě roku. Mezi přitěžující okolnost soud prvního stupně nejprve zařadil skutečnost, že trestnou činnost obviněný směřoval vůči svým dvěma dcerám, které na něm byly citově závislé, a to v době jejich dospívání. Vzhledem ke složitostem ve vývoji osobností obou poškozených v této etapě jejich života soud spatřoval v atacích na psychiku obou poškozených větší nebezpečí vyvolání traumat, zejména se zřetelem k postoji obviněného nejen k žalovanému jednání, které popřel, ale i k jeho faktickému chování vůči nim, neboť s nimi přerušil kontakt, ačkoli ony k němu projevovaly pozitivní city. Postoj obviněného k posuzované věci soud hodnotil jako odmítavý, obviněný se snažil znevěrohodnit výpovědi samotných poškozených i některých svědků, neprojevil žádnou lítost, naopak se sám stavěl do role oběti. Soud prvního stupně i přes závažnost trestné činnosti a zmíněné přitěžující okolnosti vyměřil obviněnému trest odnětí svobody při samé dolní hranici trestní sazby. Tuto nejnižší výměru soud zdůvodnil dosavadní bezúhonností obviněného, zkrácením délky páchání trestné činnosti oproti obžalobě, uplynutím delší doby od jejího spáchání a rovněž přihlédl k tomu, že oproti prvnímu odsuzujícímu rozsudku v této věci, byl obviněný zproštěn obžaloby ze skutku kvalifikovaného jako přečin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – připomínka Nejvyššího soudu), neboť soud prvního stupně v rámci prvního rozsudku nijak nezohlednil skutečnost, že obviněný dlužné výživné uhradil po podání obžaloby (viz č. l. 4444 a 4584 tr. spisu), a byly rovněž splněny všechny zákonné podmínky účinné lítosti ve smyslu § 197 tr. zákoníku. Závěrem této části odůvodnění soud prvního stupně konstatoval, že trest odnětí svobody uložil obviněnému jako nepodmíněný, neboť jeho podmíněné odložení by nesplnilo účel. Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ve vztahu k uloženému druhu trestu i stanovení jeho výměry ztotožnil, odůvodnění soudu prvního stupně označil za dostatečné a nepovažoval trest za nepřiměřeně přísný. V reakci na odvolací námitky proti výroku o trestu odvolací soud rovněž zopakoval shora uvedené okolnosti prospívající obviněnému a shodně jako soud prvního stupně kladl důraz na chybějící sebereflexi obviněného, který sám sebe považuje za oběť rodinné situace a veškerou vinu svaluje na okolí, především samotné poškozené.

27. Nejvyšší soud v rámci přezkoumání výroku o trestu dospěl k závěru, že primárně soud prvního stupně neaplikoval vyměřovací pravidla pro ukládání trestu důsledně, jeho odůvodnění stručně reprodukované v bodě 26. shora je poměrně strohé, není dostatečně pečlivé a nelze je považovat za přesvědčivé. V neprospěch obviněného soud prvního stupně poměrně významně hodnotil spáchání trestné činnosti vůči jeho dcerám. V tomto ohledu však soud postupoval v rozporu s § 39 odst. 5 tr. zákoníku, podle něhož k okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. Jednou ze základních podmínek naplnění znaků základní skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku je protiprávní jednání vůči osobě, která je v péči nebo výchově pachatele. Předmětem útoku u tohoto trestného činu tudíž logicky bývají primárně nezletilé děti, vůči nimž má pachatel v rámci rodičovské odpovědnosti povinnost péče a výchovy (viz přiměřeně § 858 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Soud prvního stupně tak nepřípustně přičetl k tíži obviněného tutéž okolnost, která je znakem skutkové podstaty, což je v rozporu s citovanou zásadou vylučující dvojí zohlednění téže okolnosti při ukládání druhu i výměry trestu. V podstatě jedinou zbývající okolností, jež soud přiléhavě vyhodnotil v neprospěch obviněného, byl jeho osobní postoj k žalovanému jednání, které fakticky odmítl, naopak v průběhu celého trestního řízení prezentoval sebe jako osobu strádající a ublíženou chováním zejména své bývalé manželky, na jejíž stranu se přiklonily i dcery, a skutečně považoval sebe za oběť rodinné situace. Na druhé straně soudy obou stupňů ve zcela minimální míře, tj. nedostatečně, přihlédly k celé řadě okolností, které prospívaly obviněnému, resp. měly být zohledněny zásadněji, a to především ve vztahu k potřebě uložení trestu odnětí svobody spojeného s omezením osobní svobody obviněného. Primárně je nutné poukázat na poměrně výrazné zkrácení doby trvání protiprávního období o více jak 10 let a zproštění obviněného obžaloby pro jiný trestný čin oproti prvnímu odsuzujícímu rozsudku v téže věci, stejně jako na dobu téměř 10 let, která uplynula od spáchání trestné činnosti. Tyto okolnosti sice soudy měly na zřeteli při ukládání trestu, avšak nevyhodnotily je důsledně a nepromítly je do výběru druhu trestu. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě upozornit na to, že rodinné poměry obviněného a poškozených se od doby ukončení protiprávního jednání výrazně změnily, došlo k rozvodu manželství s poškozenou č. 1 a především k rozdělení společné domácnosti, kterou všichni společně nesdílí, delší dobu žijí odděleně a v neposlední řadě obě dcery již nabyly zletilosti. Přestože Nejvyšší soud nemíní jakkoli bagatelizovat závažnost posuzovaného skutku obviněného, který svým dlouhodobým hrubým chováním zásadním způsobem přispěl ke zhoršení psychického stavu všech poškozených, což u nich vedlo mj. k vyvolání negativního přístupu k vnímání osoby obviněného jako manžela a především otce, který partnerské neshody zjevně řešil nadměrným požíváním alkoholu, a právě pod jeho vlivem se většinou dopouštěl ponižujících, vulgárních a hrubých urážek a poznámek vůči všem poškozeným. Přesto se jeví uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jako nepřiměřené, zdůrazňující významně represivní složku trestní sankce. Bude tudíž na odvolacím soudu, aby v rámci nového odvolacího řízení zohlednil s vyšší pečlivostí veškerá kritéria při ukládání trestu obviněnému a v tomto ohledu doplnil úvahy soudu prvního stupně. V jeho zdůvodnění totiž zcela chybí argumenty pro uložení trestu odnětí svobody spojeného s omezením osobní svobody obviněného, kromě nedostatečné sebereflexe obviněného, což nelze přijmout jako dostatečně přesvědčivé pro poměrně výrazný zásah do života obviněného.

V. Závěrečné shrnutí

28. Nejvyšší soud na základě dovolání obviněného z výše uvedených důvodů zrušil usnesení soudu druhého stupně podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat. V rámci nového odvolacího řízení o obou odvoláních bude ohledně obviněného třeba reagovat na jeho veškeré odvolací námitky hmotněprávní povahy týkající se naplnění znaku týrání a rovněž se odvolací soud důsledně vypořádá s návrhy obviněného na doplnění dokazování řádným procesním postupem. Jelikož bylo napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud připomíná, že Městský soud v Praze je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Protože vady napadeného usnesení nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněného III. Vyjádření k dovolání a replika k němu IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska b) K dovolacím námitkám obviněného V. Závěrečné shrnutí Poučení: