5 Tdo 106/2026-554

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný Zdenko Zošiak proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 7. 10. 2025, sp. zn. 6 To 203/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 3 T 174/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Zdenka Zošiaka odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 3 T 174/2024, byl obviněný Zdenko Zošiak uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoníku“). Za toto jednání a dále za sbíhající se pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku a sbíhající se přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 3 T 54/2024, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 6 To 248/2024, mu soud prvního stupně podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3,5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 3 T 54/2024, který nabyl právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 6 To 248/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. G. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedené trestné činnosti se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný jako zástupce obchodní společnosti D.A.S. pomáhal poškozeným manželům D. a J. G. s přípravou a uzavřením darovací smlouvy ohledně nemovitostí ve prospěch vnuka poškozených AAAAA (pseudonym). Využil jejich získané důvěry a přiměl je k uzavření a podpisu smlouvy o svěření nemovitých věcí do správy obviněného, a to včetně návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí. Díky ostražitosti úřednice katastrálního úřadu byli poškození upozorněni na to, že předloženou smlouvou fakticky prodávají obviněnému tyto nemovitosti za kupní cenu ve výši 1 600 000 Kč splatnou k rukám vnuka AAAAA až za 10 let od podpisu smlouvy, což však poškození nikdy neměli v úmyslu. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl následně zamítnut. V případě uskutečnění převodu nemovitých věcí ve prospěch obviněného by poškozeným byla způsobena škoda ve výši 3 222 200 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl odvolací soud rozsudkem následovně. Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu. Sám zároveň podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl o trestu obviněného tak, že při nezměněném výroku o vině, a za sbíhající se pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 tr. zákoníku a přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, pro které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 3 T 54/2024, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 6 To 248/2024, uložil podle § 209 odst. 4 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 3 T 54/2024, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 6 To 248/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný Zdenko Zošiak prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl porušení práva na spravedlivý proces. Podle jeho názoru se soudy nižších stupňů dopustily svévolného a extenzivního hodnocení důkazů a neprovedly všechny důkazy nezbytné pro řádné objasnění jeho trestní věci. Obviněný namítl zejména rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, neboť skutkový stav podle jeho názoru neodpovídal provedenému dokazování. Závěry soudů nižších stupňů vycházely pouze z vybraných provedených důkazů v neprospěch obviněného. Přitom veškerá spolupráce obviněného a poškozených se týkala výhradně darování nemovitosti poškozených jejich vnukovi. Až následně se sami poškození obrátili na obviněného s obavou, že původně dohodnuté darování bylo velmi rizikové s ohledem na matku jejich vnuka a jejího přítele. Celá spolupráce směřovala původně výhradně k darování nemovitosti poškozenými jejich vnukovi, což bylo schváleno opatrovnickým soudem, ovšem poté se sami poškození na něj obrátili s obavou o osud nemovitosti. Myšlenka kompletní změny právního jednání z darování nemovitosti vnukovi jako nevhodné a nebezpečné pocházela přímo od poškozených, což podle obviněného dokazuje i komunikace přes aplikaci WhatsApp ze dne 11. 5. 2023. Podle soudů nižších stupňů však od samého počátku ze své vůle oslovil poškozené a záměrně se vůči nim choval přátelsky, aby v nich vzbudil co největší důvěru a následně je tak mohl podvést, což nelze dovodit z provedených důkazů. Podle jeho názoru proto došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a zásady in dubio pro reo.

6. Obviněný dále namítl neprovedení některých důkazů, tzv. opomenuté důkazy. Konkrétně namítl, že soudy nižších stupňů odmítly jeho návrh na doplnění dokazování o zprávu, z níž by bylo zřejmé, že v té době již nepracoval pro obchodní společnost D.A.S., dále o výroční zprávy adresované klientům této pojišťovny s uvedením konkrétních jmen správců jejich pojištění. Obviněný s tímto zamítnutím nesouhlasil, neboť soudy významně pochybily ve svém procesním postupu, nehledě na to, že pominuly i další možné verze hodnocení důkazů, včetně verze, že skutek vůbec nespáchal.

7. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

8. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného.

9. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídaly námitky, jimiž obviněný zpochybnil hodnocení důkazů, výsledky dokazování a na jeho základě učiněné skutkové závěry. Soud prvního stupně velmi pečlivě, přiléhavě a detailně hodnotil provedené důkazy a na jejich základě ustálil skutkový stav věci (v bodech 31. až 38. odůvodnění jeho rozsudku). Státní zástupce se plně ztotožnil i se závěry odvolacího soudu, na něž odkázal (v bodech 9. až 14. odůvodnění jeho rozsudku). Současně provedené důkazy bezpečně vyvracely obhajobu obviněného. Státní zástupce odmítl také námitky týkající se porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího principu in dubio pro reo. Tato výhrada obviněného směřovala výlučně proti skutkovým zjištěním a proti způsobu hodnocení provedených důkazů.

10. K tzv. opomenutým důkazům, zejména nevyžádání konkrétních zpráv společnosti D.A.S., státní zástupce odkázal na závěry soudu prvního stupně (v bodě 30. odůvodnění jeho rozsudku). V této trestní věci dovolatel nevytkl žádný nedostatek v hodnocení důkazů. Připomněl, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. K porušení pravidel významných z hlediska posuzování tzv. opomenutých důkazů nedošlo. Ve vztahu k posuzované věci bylo podstatné, že námitky týkající se neprovedení obviněným navrhovaných důkazů nebyly námitkami hmotněprávního charakteru. To, že obviněný nesouhlasil se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožnil se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.

11. Státní zástupce se dále věnoval námitkám obviněného, které se vztahovaly k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k nesprávnému právnímu posouzení skutku). Dovolatel namítal, že nejednal v podvodném úmyslu a poškozeným nezpůsobil škodu. Pokud šlo o objektivní stránku tohoto trestného činu, státní zástupce se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že nejednal úmyslně. Ve vztahu k subjektivní stránce souhlasil s vyjádřením odvolacího soudu uvedeným v bodě 12. odůvodnění jeho rozsudku, že s přihlédnutím k vyjádření poškozených a výpovědi svědkyně Mgr. Nelly Pelc Vostré již samotná smlouva jako celek dokládala podvodný úmysl obviněného. Bez jakékoli relevance označil obhajobu obviněného, jíž se snažil odůvodnit jinak účelově pochybný text smlouvy, jakož i to, že je osobou bez právnického vzdělání. Pokud snad bylo záměrem obhajoby obviněného zpochybnit věrohodnost výpovědí poškozených s poukazem na lehkovážný přístup poškozených spočívající v tom, že věděli nebo měli vědět o podstatě jeho jednání v rámci smluvního vztahu a byli schopni či měli být schopni posoudit smysl a účel jeho jednotlivých kroků, v důsledku čehož je tedy nemohl uvést v omyl, bylo třeba rovněž zohlednit základní charakteristiky jednání účastníků soukromoprávního (smluvního) vztahu a jeho možného přesahu do trestněprávní roviny. Státní zástupce konstatoval, že dovolání obviněného bylo založeno na opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, včetně řízení odvolacího. S jejich vypořádáním soudy nižších stupňů souhlasil, a proto souhlasil i se skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů.

12. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. Obviněný nesouhlasil se státním zástupcem, že by jeho námitky neodpovídaly dovolacím důvodům. Podle jeho názoru nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Nesouhlasil ani s posouzením, že se dopustil klamavého jednání a že poškození nebyli nikterak nuceni dostát své běžné opatrnosti v soukromoprávním vztahu. Obviněný ve svém dovolání nenapadal volné hodnocení důkazů soudem jako takové. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že soudy nižších stupňů nemohly vyhodnotit vinu pouze na základě určité skupiny provedených důkazů (v jeho neprospěch) a pominout tak provedené důkazy, které byly v jeho prospěch. Obviněný odkázal na sms zprávu ze dne 11. 5. 2023, kterou chtěl prokázat, že vytýkané právní jednání nebylo jeho nápadem, ani jeho iniciativou. Obviněný dále uvedl, že nebylo jeho úmyslem poškodit poškozené. Důkaz touto sms zprávou zcela popíral tvrzení poškozených, že od počátku chtěli převést dům na vnuka, obviněný plnil pouze jejich vlastní přání. Vznikl zde nepochybný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci, soudy nižších stupňů se vůbec nevypořádaly s uvedeným zásadním důkazem. To považoval za zásadní pochybení a porušení spravedlivého procesu, zejména pokud šlo o vyhodnocení provedených důkazů. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Není pravdou, že by nikdy nevytkl žádný nedostatek v hodnocení důkazů, který by měl protismyslný výklad, jak uvedl státní zástupce ve svém vyjádření. K uvedené smlouvě obviněný konstatoval, že po celou dobu uváděl poškozeným, že nemá právní vzdělání, a doporučoval jim nechat si smlouvy zkontrolovat advokátem, stejně jako to udělal on sám. Obviněný z těchto uvedených důvodů setrval na svém návrhu uvedeném v dovolání.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

16. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

17. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) K jednotlivým námitkám obviněného 18. Nejprve je třeba uvést, že většina dovolacích námitek obviněného představuje jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku. Oba soudy nižších stupňů se s ní také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat. Protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného souhlasí, není třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také souhlasí. Nadto je třeba uvést, že obviněný svou argumentaci ve více bodech svého dovolání sice koncipoval jako polemiku s hmotněprávním posouzením skutku ze strany soudů nižších stupňů, nicméně svou obranu v mnoha ohledech založil na odlišném hodnocení důkazů a odlišné verzi skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. Jak ale bylo vysvětleno shora, taková argumentace v zásadě neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

19. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněný uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat (v případě rozsudku soudu prvního stupně zejména na str. 13 až 20, u odvolacího soudu na str. 4 až 7 jeho rozsudku). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). To platí ovšem jen tehdy, pokud dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což nebyl případ dovolání obviněného.

20. Dovolání obviněného bylo ve své podstatě postaveno na dvou základních výhradách. Obviněný jednak namítal nesprávné hodnocení důkazů a neprovedení jím navrhovaných důkazů, jednak zpochybnil nesprávné právní posouzení skutku, což ale vázal na jinou skutkovou verzi, odlišnou od té, z níž vycházely soudy nižších stupňů (přitom zpochybňoval, že by jednal s podvodným úmyslem a že by zamýšlel způsobit značnou škodu). Tyto námitky však neodpovídají uplatněným ani jiným dovolacím důvodům.

21. Obviněný vytkl, že soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly jím navrhované důkazy, a to zprávy obchodní společnosti D.A.S. a výroční zprávy adresované klientům. Podle obviněného se proto jednalo o tzv. opomenuté důkazy. Ani tato námitka neodpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se předně nejednalo o podstatné důkazy, které by mohly zvrátit rozhodná skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů určující pro naplnění znaků trestného činu, který byl obviněnému kladen za vinu, neboť tato zjištění dostatečně vyplývala z dalších provedených důkazů. Ostatně obviněný ani nepoukazoval, které konkrétní skutkové zjištění odpovídající znaku skutkové podstaty jím mělo být prokázáno. I kdyby však na takový znak poukázal, aby jeho námitka alespoň formálně odpovídala dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byla by stejně zjevně neopodstatněná. V daném případě se totiž soud prvního stupně všemi těmito důkazními návrhy obviněného zabýval, zvážil potřebu jejich provedení, kterou neshledal, a proto jejich provedení zamítl a tento svůj postup také náležitě a ústavně konformně odůvodnil jejich nadbytečností (viz bod 30. na str. 13 odůvodnění jeho rozsudku).

22. Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen Sb. nál. a usn.), nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 Sb. nál. a usn., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 Sb. nál. a usn. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě tohoto důvodu soud prvního stupně využil.

23. Námitky obviněného směřující proti hmotněprávnímu posouzení skutku, konkrétně námitky, že nebyl dán podvodný úmysl a že jednání nesměřovalo k značné škodě, sice bylo možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud by ovšem obviněný vycházel ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Obviněný na tom ovšem své dovolání nestavěl, naopak na základě odlišné interpretace provedených důkazů a jejich hodnocení dospíval k odlišným skutkovým závěrům, na které chtěl aplikovat hmotněprávní úpravu. Obviněný tak vlastně nevznesl námitku nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutkového stavu, ale žádal právně posoudit skutkový stav jiný, k němuž dospěl vlastní interpretací důkazů, zatímco soudy nižších stupňů dospěly ke skutkovým závěrům odlišným, které předtím tvrdil i veřejný žalobce v obžalobě. Naproti tomu verze obviněného ohledně textu darovací smlouvy o svěření nemovitých věcí do správy obviněného a toho, že nemá právnické vzdělání, byla soudy nižších stupňů zcela důvodně odmítnuta, neboť byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním (zejména výpovědmi svědků – poškozených manželů G., jejich dcery D. K., ale i svědkyně M. Z.). Obviněný tak ve skutečnosti nevznesl námitku nesprávného právního posouzení skutku zjištěného provedeným dokazováním, ale námitku nesprávného skutkového zjištění, kterou v zásadě nelze v dovolacím řízení uplatnit, neboť Nejvyšší soud není soudem, který by měl provádět dokazování a provedené důkazy hodnotit.

24. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Vady dokazování je tak možno namítat jen v úzce vymezeném rozsahu v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo výše vysvětleno.

25. Nejvyšší soud na takto vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a rozsahu dokazování nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

26. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které následně potvrdil svým rozhodnutím i odvolací soud. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Navíc obhajobou obviněného, kterou uplatnil také ve svém dovolání, se soudy nižších stupňů zabývaly v předchozích fázích trestního řízení, dostatečně přitom odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za zcela účelovou, s čímž Nejvyšší soud plně souhlasí.

27. K námitce obviněného ohledně nesprávných závěrů soudů nižších stupňů se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum), ve zbytku může v plném rozsahu odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů.

28. Obviněný svým dovoláním zpochybnil naplnění znaků subjektivní a objektivní stránky pokusu podvodu spočívajícího v tom, že nikoho neuvedl v omyl a nezamýšlel způsobit značnou škodu. Soudy nižších stupňů však zcela správně dospěly k závěru, že jednání obviněného vykazovalo podvodný úmysl uvést poškozené v omyl. Uvádění v omyl lze shledat již v tom, že poškozené udržoval v představě, že stále jedná za pojišťovnu D.A.S., což ovšem pro posouzení jeho jednání jako pokusu podvodu nebylo podstatné (ovšem bylo to příznačné). Podstatné bylo, že přes domluvu s poškozenými navrhl zavkladovat převedení nemovitosti na sebe sama na základě záměrně nejasně formulované smlouvy nazvané „Smlouva o svěření nemovitého majetku“, jejímž pravým obsahem byla ale kupní smlouva, jak vyplývá z pasáže o úplatném převedení vlastnického práva k nemovitostem (viz část o projevu vůle a též v předmětu smlouvy), třebaže jinak záměrně klamavě označuje strany jako přejímající a předávající a smlouvu nazývá smlouvou o svěření nemovitého majetku. Také záměrně klamavě byla formulována kupní cena, která jednoznačně není identifikována (má spočívat v hodnotě nemovitostí ve výši 1,6 milionu Kč navyšované správou o 2 % ročně a splatné po 10 letech takové správy, aniž by bylo uvedeno, do kdy je tak třeba učinit apod.). Jak vyplynulo z provedeného dokazování, zejména z výpovědí poškozených a dalších svědků, z listinných důkazů a zčásti i z výpovědi obviněného, obviněný jako zástupce pojišťovny D.A.S. pomáhal poškozeným s přípravou darovací smlouvy ve prospěch nezletilého vnuka poškozených (k čemuž byl získán souhlas opatrovnického soudu) se zřízením služebnosti ve prospěch poškozených. Poškození rozhodně neměli zájem převést vlastnické právo k nemovitosti na obviněného. Z toho také vznikl konflikt při odstraňování nejasností kupní smlouvy (ohledně kupní ceny) v řízení u katastru nemovitostí, když svědkyně M. Z. upozornila poškozenou D. G., že předloženou smlouvou prodává svou nemovitost obviněnému, čemuž obviněný chtěl zabránit, že do toho svědkyni nic není. V podrobnostech lze odkázat na zevrubné posouzení situace a hodnocení důkazů soudem prvního stupně (bod 31. a násl. na str. 13 a násl. odůvodnění soudu prvního stupně, resp. bod 9. a násl. na str. 4 a násl. odůvodnění odvolacího soudu).

29. Obviněný nesouhlasil ani se závěrem soudů nižších stupňů ohledně rozsahu zamýšlené škody. Soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, že obviněný jednal v úmyslu tento trestný čin dokonat a způsobit poškozeným značnou škodu. Ani tato námitka neodpovídala dovolacím důvodům uplatněným obviněným, neboť směřovala proti hodnocení důkazního prostředku soudy nižších stupňů, na jehož základě učinily závěr o výši hrozící škody, který Nejvyšší soud považuje též za správný (srov. zejména bod 38. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že se obviněný dopustil pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. V případě uskutečnění převodu a vkladu do katastru nemovitostí by byla poškozeným způsobena škoda ve výši 3 222 200 Kč. Návrh na vklad do katastru nemovitostí byl zamítnut jen díky ostražitosti pracovnice katastrálního úřadu svědkyně M. Z., která si všimla nesrovnalostí ohledně určení kupní ceny, jež nebyla dostatečně určitě ve smlouvě sjednána, jakožto podstatná náležitost smlouvy, a poškozené upozornila na to, že fakticky prodávali své nemovitosti obviněnému za kupní cenu 1 600 000 Kč, splatnou vnukovi obviněných až po 10 letech od podpisu smlouvy. Nelze opomenout, že obviněný činil vše, aby k převodu a zápisu vkladu do katastru došlo, když i při ústním jednání na katastrálním úřadě měl s sebou připraven k podpisu zřejmě dodatek smlouvy upřesňující kupní cenu, jak vypověděla pracovnice katastrálního úřadu.

30. Je tak možné shrnout, že se soudy nižších stupňů věcí náležitě a dostatečně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, důkazy náležitě vyhodnotily a na jejich základě učinily skutkové závěry, které následně adekvátně právně kvalifikovaly, přitom se též dostatečně zabývaly obhajobou obviněného a řádně odůvodnily, proč jí neuvěřily a považovaly ji za nevěrohodnou. Proti takovému postupu na podkladě námitek podaných obviněným v dovolání nemá výhrad ani Nejvyšší soud jako soud dovolací, který neshledal žádný zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů.

V. Závěrečné shrnutí

31. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného Zdenka Zošiaka odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jím uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly jím deklarovaným dovolacím důvodům.

32. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněného III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání V. Závěrečné shrnutí Poučení: