5 Tdo 1103/2024-11511

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 3. 2025 o dovoláních, která podali obvinění 1. F. Š. a 2. M. V. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 9/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 30/2018, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných F. Š. a M. V. odmítají.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 17 T 30/2018, byli obvinění F. Š. a M. V. shodně uznáni vinnými pomocí ke zločinu dotačního podvodu podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020 (dále jen jako „tr. zákoník“) a pomocí ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 24 odst. 1 písm. c) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, za což soud prvního stupně každému z nich uložil podle § 43 odst. 1 a § 212 odst. 6 za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody, a to obviněnému F. Š. v trvání 20 měsíců a obviněnému M. V. v trvání 14 měsíců. Výkon těchto trestů odnětí svobody soud prvního stupně podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 30 měsíců obviněnému F. Š., resp. 21 měsíců obviněnému M. V.

2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podali odvolání oba obvinění a také poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem pro místní rozvoj. Odvolání obviněných Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 5 To 9/2024, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná a odvolání poškozené odmítl podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou.

3. Skutková zjištění, jež jsou popsána v odsuzujícím výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jsou všem stranám dobře známa, věc byla řešena soudy obou stupňů opakovaně, nyní probíhá také již druhé dovolací řízení v posuzované trestní věci. Nejvyšší soud proto nepovažuje za nutné reprodukovat skutek, ze který byli obvinění odsouzeni, a to i s přihlédnutím k odmítnutí obou dovolání.

4. Jak již bylo uvedeno shora, v této trestní věci jde ohledně obou obviněných již o druhé dovolací řízení. Původně byli obvinění F. Š. a M. V. rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018, zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., tedy proto, že žalovaný skutek není trestným činem. Další spoluobvinění M. S., V. H. a P. D. byli citovaným rozsudkem odsouzeni k podmíněně odloženým trestům odnětí svobody. V neprospěch mj. i obviněných F. Š. a M. V. podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích odvolání, jemuž v odvolacím řízení Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, nevyhověl, jeho kasační zásah do rozsudku soudu prvního stupně se vztahoval pouze ke spoluobviněným M. S., P. D. a V. H. Rozsudek odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněných F. Š. a M. V. (a dalších spoluobviněných), z jehož podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně všech obviněných a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Spoluobvinění M. S., P. D. a V. H. u hlavního líčení dne 18. 2. 2022 prohlásili vinu podle § 206c odst. 2 a § 314q odst. 3 tr. ř., soud prvního stupně toto jejich prohlášení viny přijal a rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, sp. zn. 17 T 30/2018, je odsoudil za sbíhající se zločiny dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie, přičemž rozsudek s ohledem na naplnění podmínek podle § 129 odst. 2 tr. ř. neobsahuje odůvodnění. U téhož hlavního líčení byla zároveň před prohlášením viny těmito spoluobviněnými vyloučena trestní věc obviněných F. Š. a M. V. ze společného řízení, avšak po vyhlášení odsuzujícího rozsudku ohledně uvedených třech spoluobviněných byla opět spojena ke společnému projednání pod původní sp. zn. 17 T 30/2018. Následně bylo konáno opakované hlavní líčení včetně dokazování a poté ve vztahu k obviněným F. Š. a M. V. soud prvního stupně rozhodl rozsudkem, jak je blíže uvedeno v bodě 1. tohoto usnesení.

II. Dovolání obviněných, vyjádření k nim a repliky obviněných a) Dovolání obviněných

5. Obvinění F. Š. a M. V. podali svá dovolání proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím společného obhájce a opřeli je shodně o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g, h) a l) tr. ř. Je třeba již na tomto místě upozornit na zjevně nesprávné paragrafové označení posledního ze tří deklarovaných dovolacích důvodů. Obvinění totiž důvod uvedený v písmenu l) citovaného ustanovení slovně vyjádřili tak, že je uplatněn ve spojení s dovolacími důvody uvedenými v písmenech g) a h), neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a dále ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Evidentně tedy formální citace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. neodpovídá záměru obviněných a především nekoresponduje jeho slovnímu vyjádření. Správně tedy obvinění mínili označit důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, nicméně tato nepřesnost neměla žádný vliv na rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích. Obvinění úvodem shrnuli své výhrady tak, že na jejich trestní věc soudy nepohlížely optikou stavebních techniků, kteří v letech 2008 a 2009 ještě neměli jakékoli zkušenosti s projekty dotovanými z veřejných financí. Zdůraznili, že neznali smluvní podmínky ujednané mezi zhotovitelem a investorem, ani podrobnosti vztahu mezi investorem a dotačním orgánem a že v rámci realizace projektu nemohli postupovat jinak, než jak skutečně jednali.

6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění konkrétně namítli nesprávně zjištěný skutkový stav a nedůvodné neprovedení důkazu. Tím měl být interní výkaz zhotovitele se souhrnem jednotlivých položek včetně interních výkonů zhotovitele a s excelovskou tabulkou, v níž jsou doklady přiřazeny k jednotlivým položkám stavby, který k důkaznímu návrhu obhajoby odvolací soud ve veřejném zasedání konaném dne 12. 6. 2024 jako důkaz nepřipustil. Podle dovolatelů odvolací soud řádně nezdůvodnil odmítnutí jeho provedení, ačkoli jeho prostřednictvím bylo možné zjistit, že veškeré vyúčtované položky byly skutečně realizovány.

7. Nesprávnost skutkových zjištění soudů obvinění spatřovali v konstatování soudů, podle něhož svými podpisy převzali odpovědnost za správnost údajů uvedených v podepisovaných zjišťovacích protokolech, a že si byli vědomi financování projektu z evropských prostředků včetně skutečnosti, že jimi stvrzované doklady budou sloužit jako podklady pro čerpání dotace. Připojení podpisu obvinění považují za pouhou formalitu, údaje v jednotlivých zjišťovacích protokolech zaznamenali jiní zaměstnanci zhotovitele a obvinění jim důvěřovali. Ostatně obsah zjišťovacích protokolů, pro určení jejichž parametrů či náležitostí formálně neexistuje zákonná definice, měl podle jejich přesvědčení reflektovat zejména smluvní ujednání mezi zhotovitelem a investorem, nikoli objektivní realitu. Z tohoto důvodu proto nemohlo jít o nepravdivé doklady. Jinou nesprávnost ve skutkových zjištěních obvinění spatřovali ve skutečnosti, že ve výroku o vině jsou převzaty z obžaloby všechny zjišťovací protokoly bez ohledu na to, zda na jejich podkladě bylo skutečně nesprávně fakturováno či nikoli, přičemž podle znaleckého posudku Českého vysokého učení technického v Praze ze dne 15. 9. 2017 nebylo na základě zjišťovacích protokolů formálně nesprávně fakturováno na předmětné stavbě již od září 2009. Co se týká zjištění znalosti obviněných o částečném financování projektu z evropských dotací, dovolatelé připustili, že této informace si byli vědomi. Konkrétní podmínky čerpání dotace však neznali. Nevěděli, jestli právě zjišťovací protokoly budou jednou z příloh předkládaných žadatelem o dotaci jejímu poskytovateli, a nic jim neukládalo povinnost seznámit se s podmínkami poskytnutí dotace investorovi.

8. Dále obvinění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vytýkali soudům nesprávné právní posouzení skutku. Zopakovali svůj názor z předchozí části dovolání, podle něhož „zjišťovací protokol slouží k utvrzení projevů vůle smluvních stran a slouží právě především pro účely vypořádání práv a povinností smluvních stran, obvykle ve vztahu objednatel – zhotovitel“. Obě strany se tedy mohou dohodnout na tom, že obsah zjišťovacího protokolu nebude odpovídat objektivní realitě. V posuzovaném případě existovalo několik důvodů pro to, aby nebyl v konkrétních listinách zobrazen skutečný stav. Jednak nebylo možné stavbu realizovat podle projektové dokumentace, jež byla součástí stavebního povolení, nýbrž průběžně došlo k vypracování nové projektové dokumentace a v návaznosti na ni byl vytvořen rovněž nový cenový rozpočet. Za tímto účelem se zhotovitel s investorem dohodli, že do dokončení obou těchto podkladů se prozatím bude při průběžné fakturaci postupovat podle původního cenového rozpočtu, přestože tedy některé cenové položky neodpovídaly skutečnosti. Teprve později mělo dojít k vzájemnému finančnímu vypořádání, což se stalo přibližně v srpnu až září roku 2009. K těmto okolnostem, které bývají v praxi běžnou součástí realizací staveb, soudy rozhodující v trestní věci vůbec nepřihlédly a uzavřely, že obvinění byli srozuměni s tím, že investor odsouhlasuje zjišťovací protokoly a proplácí na jejich podkladě vystavené faktury s úmyslem porušit dotační podmínky. Takovou úvahu obvinění odmítli, protože ve skutečnosti byly zjišťovací protokoly vystavovány podle původního rozpočtu pouze z toho důvodu, že nový položkový rozpočet ještě nebyl vyhotoven a bylo nutné pokračovat ve výstavbě bez průtahů v souladu se smlouvou a pokyny jejich zaměstnavatele.

9. Současně obvinění brojili také proti naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, k jejichž spáchání měli napomáhat. Jak podrobně vyložili již ve svých odvoláních, nebylo prokázáno, že by zaviněním byly pokryty všechny znaky skutkových podstat trestných činů dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Kromě toho u pomocníka se podle obviněných vyžaduje zavinění pouze ve formě přímého úmyslu, který je však v jejich případě vyloučen. Na základě skutku, pro který jsou stíháni, bylo možné ohledně nich uvažovat nanejvýše o vědomé nedbalosti, protože způsob financování i vystupování investora vůči dotačnímu orgánu jim byly zcela lhostejné, tudíž věděli, že mohou způsobit trestněprávní následek, ale nechtěli ho způsobit a bez přiměřených důvodů spoléhali, že k němu nedojde. Právní závěry soudů o naplnění úmyslného zavinění obviněných jsou rovněž v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/15, a ze dne 21. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1038/17, nebo s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. S odkazem na odbornou literaturu obvinění dále připomněli, že pomocník jako účastník na individuálním skutku musí mít určitou představu o činu, který má být proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily konkrétní skutkovou podstatu trestného činu. Takovou podmínku však dovolatelé nesplňovali, protiprávní činnost hlavních pachatelů nebyla v jejich představách jakkoli individualizována, neznali podmínky poskytnutí dotace a nevěděli, jak hlavní pachatelé budou nakládat s jimi podepisovanými doklady. Své jednání obvinění označili jako „právně neutrální“, tedy takové, které reálně usnadnilo nebo umožnilo pachateli spáchat úmyslný trestný čin, avšak jinak proběhlo nezávisle na činu i jeho pachateli v souladu s právem, zde konkrétně v souladu se smlouvou o dílo a pokyny zaměstnavatele. V takových případech právně neutrálních jednání se však většinová část odborné veřejnosti přiklání k názoru nevyvodit trestní odpovědnost pomocníka.

10. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva obvinění vyzdvihli význam práva na odvolání, které však v jejich případě soud druhého stupně porušil, protože na jejich klíčové odvolací námitky nereagoval a nevypořádal se s nimi.

11. Závěrem svých dovolání proto obvinění opět shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout, eventuálně aby rozhodl podle § 265m tr. ř. a sám oba obviněné zprostil obžaloby. Vedle toho ještě učinili návrh postupovat podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, tj. dožadovali se, aby Nejvyšší soud postoupil věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť kasační rozhodnutí senátu č. 5 trestního kolegia spočívá na právních závěrech rozporných s judikaturou Nejvyššího soudu citovanou v dovoláních. b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním a repliky obviněných 12. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem připomněl výroky napadených rozhodnutí a zrekapituloval společnou dovolací argumentaci, k níž se následně detailně vyjádřil.

13. Ve stručnosti lze jeho stanovisko reprodukovat tak, že výhrady obviněných proti postupu odvolacího soudu nelze podřadit žádnému dovolacímu důvodu. Konkrétní námitky obvinění nepředložili, přičemž v dovolacím řízení se lze zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. uvedeny přímo v textu dovolání. Státní zástupce pouze v obecné rovině konstatoval, že odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a proto nebyl povinen opakovat shodnou argumentaci, jež byla obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku. Rovněž mimo okruh dovolacích důvodů státní zástupce zařadil výhradu proti „košatému“ popisu skutku, který obsahuje i výčet dokladů formálně správných.

14. Jestliže obvinění tvrdili, že mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nastal zjevný rozpor, státní zástupce s tímto názorem nesouhlasil. Zejména soud prvního stupně pečlivě odůvodnil přijaté skutkové závěry, které rozhodně odpovídají výsledku dokazování a nejsou s nimi v rozporu. Blíže se státní zástupce věnoval zjišťovacím protokolům, přičemž za mylné označil tvrzení obviněných, podle nichž obsah zjišťovacích protokolů nemusí odpovídat skutečnému stavu. Smluvní volnost stran státní zástupce nepopíral, avšak upozornil na její meze v situaci, v níž se účastníci smlouvy začnou podílet na páchání trestné činnosti. Sami obvinění uvedli, že zjišťovací protokol měl sloužit jako podklad pro fakturaci, která by však opět měla odpovídat skutečnosti, aby splňovala zákonné podmínky pro vedení účetnictví. Státní zástupce odmítl také obhajobu obviněných, podle níž jejich podpisy na dokladech byly pouhou formalitou, a souhlasil se soudy, že vlastnoručním podpisem převzali odpovědnost za správnost v nich uváděných údajů.

15. Co se týká výhrady opomenutého důkazu, státní zástupce souhlasil s odvolacím soudem o nadbytečnosti zjišťování, zda došlo k předražení prací. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných totiž ohledně případného nadhodnocení ceny projektu nešlo o podstatnou otázku, resp. rozhodné skutkové zjištění. Žádnou relevanci státní zástupce nespatřoval ani výtce, podle níž se soudy nezabývaly organizační strukturou obchodní společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., neboť zařazení obou obviněných na konkrétních pozicích je vyjádřeno přímo v popisu skutku. Kromě toho obvinění ani neformulovali tento argument v tom smyslu, že by v průběhu trestního řízení takový důkaz navrhovali, aniž by se jím soudy zabývaly, a byl tak dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

16. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obvinění zpochybnili naplnění subjektivní stránky účastenství k trestným činům hlavních pachatelů. Státní zástupce však nepřisvědčil ani této námitce a poznamenal, že dovolatelé uvedli nepravdu ohledně skutečnosti, že v případě výstavby relaxačního a regeneračního centra Hluboká nad Vltavou mělo jít o jejich první projekt financovaný z veřejných zdrojů, neboť se podíleli na rekonstrukci zimního stadionu v Českých Budějovicích v majetku Statutárního města České Budějovice. K vyhodnocení úmyslného zavinění státní zástupce odkázal na bod 53. kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci a bod 63. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se detailně zabýval zaviněním obviněných a učinil právní závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Shodně s obviněnými státní zástupce konstatoval, že účastenství na trestném činu je výhradně úmyslnou formou trestné součinnosti, nicméně zákon nevyžaduje výlučně přímý úmysl, jak se obvinění mylně domnívají, postačuje úmysl nepřímý. Při absenci doznání lze zavinění vyvodit z jiných okolností objektivního charakteru, jak učinily soudy v posuzované trestní věci. Podstatné je, že obvinění nejednali způsobem, který by bylo možné označit za právně relevantní ze strany tzv. vedlejší figury. Sami totiž postupovali v rozporu s právními předpisy upravujícími podnikání, zejména porušovali způsob jeho účetního vykazování. Obvinění se významně přizpůsobili potřebám hlavních pachatelů, přičemž poskytnutou pomocí se připojili k podpoře jiných osob jako reálně předpokládaných pachatelů, neboť existovala vysoká pravděpodobnost, že skutečně bude jejich příspěvek (který nelze označit za běžné jednání) využit ke spáchání trestného činu.

17. Protože ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. obvinění vznesli neopodstatněné námitky, nemohl být úspěšně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Závěrem tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Souhlasil, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněným, kteří této možnosti využili. Učinili tak opět společným podáním, v němž vytkli státnímu zástupci, že jejich jednání posuzuje ryze formálně bez přihlédnutí k relevantním okolnostem případu. Konkrétně se ohradili proti tvrzení, jímž státní zástupce tvrdil neurčitost dovolacích výhrad proti postupu odvolacího soudu, který se nevypořádal s jejich námitkami. Pro přehlednost však obvinění doplnili tuto svou dovolací argumentaci a uvedli přesně, o které odvolací výhrady šlo. V odvolacím řízení tedy vytýkali nesprávné a nedostatečné zjištění skutkového stavu, nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, nesprávné právní posouzení skutku, a to zejména zavinění a účastenství. Dále obvinění nesouhlasili se státním zástupcem, pokud nespatřoval pochybení ve výčtu všech jimi podepsaných dokladů v popisu skutku. Podle nich šlo o významný exces, který měl vliv na posouzení závažnosti stíhané trestné činnosti. Rozdílný názor měli také na obsah zjišťovacích protokolů, zopakovali, že je pouze na objednateli a zhotoviteli, co učiní obsahem těchto dokladů, nemusí tedy odpovídat skutečně odvedené práci. Zásadní je hledisko, že výstavba nebyla předražená a nedošlo k odcizení jakékoli hodnoty. Ve své replice obvinění trvali také na výtce, že odvolací soud nedůvodně neprovedl jimi navrhovaný důkaz, k čemuž zdůraznili, že nevyhovění jejich návrhu odvolací soud ve svém usnesení nezdůvodnil. Také požadavek na bližší objasnění zařazení obviněných v organizační struktuře zhotovitele nebyl zbytečný, protože jde o podstatnou okolnost pro posouzení jejich trestní odpovědnosti, zvláště subjektivní stránky účastenství na trestné činnosti. Z podnětu vyjádření státního zástupce k dovoláním obvinění opravili své tvrzení, že dříve neměli zkušenosti s projektem financovaným z veřejných financí. Uvedli, že šlo o překlep, neboť tím mysleli projekt financovaný z dotačních zdrojů. Co se týká právního posouzení, názor vyslovený státním zástupcem se diametrálně odlišuje od představy obviněných. Ti zopakovali, že nejednali v rozporu se zákonem, ani s účetními či profesními předpisy, jak tvrdí státní zástupce, z jehož vyjádření však podle obviněných není zřejmé, v čem přesně spočívá nezákonnost jejich jednání. Jinak obvinění setrvali na svých návrzích z podaných dovolání.

III. Posouzení přípustnosti dovolání a) Obecná východiska

19. Poté, co Nejvyšší soud zjistil, že u obou dovolatelů jsou splněny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, dospěl k následujícím závěrům ohledně důvodnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Obvinění shodně uplatnili dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. První z nich je určen k nápravě vad, které spočívají v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod byl včleněn do taxativního výčtu dovolacích důvodů s účinností od 1. 1. 2022 zákonem č. 220/2021 Sb. Při posuzování důvodnosti uplatněných námitek podřazených uvedenému dovolacímu důvodu je důležité skutečně pečlivě hodnotit, jaký význam mohly mít vytýkané vady dokazování na výsledek trestního řízení, eventuálně na zachování práva obviněného na spravedlivý proces. Tomuto dovolacímu důvodu tak nemohou odpovídat jen obecně formulované výhrady proti způsobu hodnocení důkazů soudy prvního či druhého stupně, nebo obecné námitky proti rozsahu dokazování a již vůbec nelze akceptovat námitky, které jsou primárně založeny na jiné verzi skutkového stavu, než kterou dovodily soudy, pokud z nich není zřejmý evidentní (zjevný) rozpor mezi obsahem důkazů a jejich hodnocením soudy, a to vždy jen ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním. S odkazem na tento dovolací důvod lze tedy úspěšně brojit proti vadám ve skutkovém zjištění soudů, které se týkají skutkových okolností významných pro rozhodnutí o podané obžalobě a které jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu. Konkrétně musí dovolatel zdůvodnit existenci takové vady tím, že napadaná skutková zjištění nevyplývají ze žádného provedeného důkazu (jsou ve zjevném nesouladu s obsahem provedených důkazů), nebo že jsou primárně založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo že ve vztahu k nim nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení. Pouze vady takové povahy by odůvodňovaly mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti (viz přiměřeně rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

21. Druhý uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se týká vad zákonem vyjmenovaných rozhodnutí, která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Pochybení soudu, které je prostřednictvím tohoto důvodu vytýkáno, se proto může týkat jen nesprávného použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva na soudy zjištěný skutek. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže soudy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního či druhého stupně, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

22. Jako třetí dovolací důvod obvinění formálně citovali důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., avšak z jeho slovního vyjádření je zřejmé, že správně hodlali uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě ve vazbě na důvody podle písm. g) a h). V takových případech lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Podstatou této druhé alternativy je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně (jako je tomu u první alternativy), ale že tento soud, ačkoli v řádném opravném řízení přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, neodstranil vadu vytýkanou v odvolání, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů v písmenech a) až l) odst. 1 § 265b tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3174 až 3176). Tento dovolací důvod obvinění tedy uplatnili ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

23. Ve vztahu k obsahu dovolací argumentace obou obviněných je možné předeslat, že uvedenému výkladu dovolacích důvodů jednotlivé námitky částečně odpovídaly, byť ve větší míře jde o opakování již vypořádaných výhrad z předchozích stadií tohoto trestního řízení včetně předchozího dovolacího rozhodnutí, nicméně ani ve zbývajících částech nejsou dovolání obviněných opodstatněná, jak bude podrobněji rozvedeno níže. b) K dovolacím námitkám obviněných 24. Jak již bylo zmíněno, v posuzované trestní věci jde o druhé dovolací řízení, v tom prvním Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020, jímž zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 To 78/2019, i rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 17 T 30/2018, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Stěžejní vadou z pohledu obviněných F. Š. a M. V., jež byla soudům obou stupňů nejvyšším státním zástupcem v prvním dovolacím řízení důvodně vytýkána, a stala se tak (kromě dalších nedostatků) podkladem kasačního výroku Nejvyššího soudu, bylo nesprávné právní posouzení jednání těchto obviněných, které soudy původně zprostily obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, podle něhož nebylo možné akceptovat představu, že u stíhaného jednání dovolatelů nejde alespoň o účastenství na trestné činnosti hlavních pachatelů. Podle již tehdy evidentních skutkových zjištění totiž obvinění F. Š. a M. V. vědomě podepisovali doklady, jejichž obsah neodpovídal reálně provedeným pracím a dodávkám na stavbě, která byla z významné části (téměř z poloviny) financována z evropských rozpočtů, a to mj. na podkladě právě jimi parafovaných nepravdivých dokladů. Současně se Nejvyšší soud již v tomto svém usnesení dostatečně podrobně vyjádřil i k otázce subjektivní stránky obviněných jako účastníků na trestné činnosti dalších spoluobviněných (viz body 50. až 53. citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu, že skutkový stav v opakovaném řízení u soudů prvního a druhého stupně nedoznal změn (s výjimkou úpravy znění skutkové věty tak, aby lépe vyjadřovala konkrétní přispění obviněných pomocí hlavním pachatelům ke spáchání trestné činnosti), nebyl ani důvod pro to, aby Nejvyšší soud zaujal odlišný právní názor, jímž je v takovém případě sám vázán (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004, uveřejněné pod T 686 ve svazku 5 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Po vrácení věci do stadia hlavního líčení provedl soud prvního stupně dokazování vyčerpávajícím způsobem, v rámci hodnocení komplexu provedených důkazů se vypořádal dostatečně jak s jejich obsahem, tak i s připomínkami a pokyny Nejvyššího soudu. Rovněž odvolací soud reagoval adekvátně na odvolací námitky obviněných, přičemž jeho úvahám nelze ničeho vytknout.

25. Až na níže uvedenou výjimku obvinění ve svých dovoláních nepředložili nové argumenty, které by v průběhu trestního řízení dosud nezazněly a jimiž by se rozhodující soudy dostatečně nezabývaly. Především soud prvního stupně se se shodnými námitkami, jaké obvinění předložili v dovoláních, důsledně a přesvědčivě vypořádal. Z tohoto důvodu a také s ohledem na vlastní právní názor vyslovený v prvním dovolacím řízení ve věci obviněných Nejvyšší soud nehodlá v zájmu stručnosti odůvodnění rozhodnutí o odmítnutí dovolání (viz § 265i odst. 2 tr. ř.) znovu podrobněji reagovat na stejnou obranu obviněných, již uplatnili v aktuálních dovoláních. V tomto ohledu lze odkázat na úvahy formulované v předchozím dovolacím rozhodnutí. K jinak správným argumentům soudů prvního i druhého stupně Nejvyšší soud pouze doplní některé poznámky v reakci na dovolací výhrady obou dovolatelů.

26. Konkrétně tedy obvinění opakovaně zpochybňovali povahu tzv. zjišťovacích protokolů, které podepisovali, což bylo fakticky posouzeno jako stěžejní skutkový podklad pro vyslovení jejich viny. Oba obvinění se v podstatě snažili soudy přesvědčit, že je zcela v pořádku, jestliže ve sporných listinách byl podpisem stvrzen stav díla, který se rozcházel se skutečností, ale obě smluvní strany se na takovém postup shodly. Podle obviněných bylo zásadní to, zda údaje ve zjišťovacích protokolech odpovídaly smlouvě mezi zhotovitelem, obchodní společností HOCHTIEF CZ, a. s., a investorem (objednatelem), obchodní společností KARDIOCENTRUM VYSOČINA CZ, s. r. o., případně projektové dokumentaci jako součásti stavebního povolení. Současně obvinění tvrdili, že realizační projektová dokumentace (nově opatřená) se vypracovávala postupně a neměli ji v průběhu realizovaných stavebních prací ještě k dispozici. Nejvyšší soud však tuto jejich obhajobu vyhodnotil jako účelovou a odmítl jí přiznat opodstatnění, stejně jako to učinil soud prvního stupně v bodě 47. svého rozsudku ze dne 19. 10. 2023. V citované části dovoláními napadeného rozsudku soudu prvního stupně se tento soud vypořádal s námitkou obhajoby týkající se smluvní volnosti stran. Soud prvního stupně zcela správně zdůraznil, že ta má pochopitelně své meze, a to zejména v rámci projektu, jehož náklady jsou hrazeny z veřejných financí. Nejvyšší soud má za vhodné k této otázce poznamenat některé další skutečnosti. Co se týká povahy dokladů označovaných jako zjišťovací protokoly, lze souhlasit s dovolateli, že nejde o zákonný pojem. V praxi bývá nejčastěji definován ve všeobecných obchodních podmínkách, které bývají nedílnou přílohou uzavřené smlouvy o dílo. V případě smluv o dílo uzavřených mezi investorem KARDIOCENTRUM VYSOČINA CZ, s. r. o., a zhotovitelem HOCHTIEF CZ, a. s., tomu tak sice nebylo, protože smlouvy neodkazovaly na nějakou takovou přílohu, přesto je z nich zjevné, že nezavazovaly ani jednu ze smluvních stran k uvádění fiktivních údajů do dokladů, které sloužily jako podklad pro poskytování měsíčních plateb zhotoviteli. Podle čl. 7.2 Smlouvy o dílo ze dne 8. 8. 2008 se objednatel zavázal zhotoviteli poskytnout měsíční platby doložené objednatelem odsouhlaseným soupisem provedených prací. Dále pak podle čl. 7.3 této smlouvy byl podkladem pro poskytnutí měsíčních plateb doklad se soupisem provedených prací, který vystavil zhotovitel (viz č. l. 9119 a 9120 tr. spisu). Smlouva neobsahovala vlastní výkladová pravidla, tudíž není pochyb, že pojem „provedené práce“ odkazoval na reálně provedené práce a nikoli výkony, které se objektivně neuskutečnily a byly pouze deklarovány v protokolech. Na tuto smlouvu o dílo navazovala následně Smlouva o dílo ze dne 5. 1. 2009 (č. l. 9134 a násl. tr. spisu), která na rozdíl od té předchozí smlouvy výslovně v čl. 7 užívala výraz „zjišťovací protokol“. Podle čl. 7.5 této druhé smlouvy musel být přílohou platebního dokladu vystaveného zhotovitelem vždy zjišťovací protokol odsouhlasený objednatelem a z čl. 7.2 vyplývá, že obsahem zjišťovacího protokolu byly mj. provedené práce na stavbě (viz č. l. 9138 tr. spisu). Z obsahu uvedených listin lze dovodit, že tvrzení obviněných o správnosti jejich postupu, při němž byly na stavbě odsouhlasovány práce a spotřebovaný materiál, které provedeny či využity nebyly, je v rozporu se smlouvou o dílo uzavřenou mezi zhotovitelem a objednatelem. V případě uskutečňování změn díla obě smlouvy předvídaly určitý stanovený postup (srov. čl. 13. 7 a 14. 3 smlouvy o dílo ze dne 8. 8. 2008, č. l. 9125 a 9126 tr. spisu, resp. čl. 14. 1 smlouvy o dílo ze dne 5. 1. 2009, č. l. 9147 tr. spisu), jímž se však zhotovitel a objednatel ve skutečnosti neřídili. V tomto případě bylo tudíž třeba obviněným vytknout zejména to, že se primárně odchýlili od samotné smlouvy o dílo, a proto je irelevantní jejich obhajoba, že nepravdivé doklady stvrzovali za účelem dodržení smluvního ujednání s investorem. Obviněným vytýkané jednání ve spojení s postupem dalších spoluobviněných mělo dopad také na dotační řízení, jež je ovládáno přísně vymezenými podmínkami, za nichž se lze odchýlit od ujednaných dotačních pravidel, jak připomenul soud prvního stupně ve svém odsuzujícím rozsudku. Ostatně je zcela nemyslitelné, aby se platby odvíjely od nepravdivých dokladů, jak přiléhavě vyložil státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním. Obvinění sice poukázali na princip smluvní volnosti, který však jednoznačně není způsobilý ospravedlnit takovýto postup u projektů financovaných z veřejných financí, což vyslovil již soud prvního stupně. Pokud tedy obvinění založili svou dovolací obranu na tom, že je legální a v souladu s uzavřenými smlouvami o dílo, aby fiktivní doklady sloužily pro vyplácení plateb za neuskutečněné stavební práce a dodávky, Nejvyšší soud ji nemohl akceptovat. Obvinění totiž nerespektovali ani pravidla dohodnutá ve smlouvách o dílo a důsledně se jimi neřídili, pokud by tedy bylo přihlíženo k jejich obhajobě. Nicméně s přihlédnutím k dalším zjištěným skutečnostem je nesporné, že tak činili po dohodě s dalšími původními spoluobviněnými osobami, které se podílely na realizaci dotovaného díla, a to způsobem jednání odpovídající znakům účastenství ve formě pomoci na trestných činech dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie.

27. Pro úplnost Nejvyšší soud ještě stručně zareaguje na tvrzení obviněných, že vyčkávali na dokončení projektové dokumentace pro realizaci stavby a z ní vycházející rozpočet. Tuto obhajobu je nutno opět charakterizovat jako ryze účelovou. Především, i pokud by se jejich tvrzení zakládalo na pravdě, nemůže je zbavit trestní odpovědnosti, protože případné změny projektu neřešili v souladu se smlouvami o dílo, v nichž byl stanoven postup pro situaci tvrzenou obviněnými. Zásadní však je, že tato obrana nemá oporu ve skutkovém stavu zjištěném soudy a podepřeném o výsledky provedeného dokazování. V prvním hlavním líčení již byl učiněn skutkový závěr, který ani v novém hlavním líčení nedoznal změn, podle něhož zhotovitel formálně stavěl podle projektové dokumentace předložené původně poskytovateli dotace. Avšak ve skutečnosti stavební práce a dodávky probíhaly již podle nové projektové dokumentace vytvořené A+U DESIGN v srpnu 2008, jejíž existence však oficiálně byla přiznána až o rok později poté, co dodatkem ke smlouvě o dílo ze dne 5. 1. 2009 byla pevně stanovena cena díla a investor byl poskytovatelem dotace vyzván k doložení změn projektu a rozpočtu (srov. str. 43 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2019). Stavba tedy byla po celou dobu realizována podle nové projektové dokumentace z roku 2008 a nikoli podle té, jež byla předložena dotačnímu orgánu jako podklad pro rozhodnutí o poskytnutí dotace, jak správně připomněl soud prvního stupně v bodě 43. dovoláním napadeném rozsudku, resp. jak v průběhu trestního řízení potvrdili i svědci D. P. a V. K. (viz výpověď svědkyně z prvního hlavního líčení na č. l. 10488 tr. spisu, výpověď svědka, která byla u opakovaného hlavního líčení čtena se souhlasem stran a je zaznamenána na č. l. 11 349 tr. spisu). Rovněž znalkyně Ing. Dana Čápová, Ph.D., potvrdila v opakovaném hlavním líčení nesoulad vyfakturovaných a skutečně realizovaných prací a dodávek (viz č. l. 11 373 verte a násl. tr. spisu). Obviněný F. Š. přitom osobně převzal novou projektovou dokumentaci dne 16. 12. 2008, jak dokládá jeho podpis na předávacím protokole založeném na č. l. 10481 tr. spisu. Také již v srpnu 2008 byl informován o způsobu hlubinného založení, jež se však neshodovalo s tím, jak bylo vyprojektováno v dokumentaci použité pro stavební povolení. Uvedené zjištění vyplývá z e-mailové korespondence mezi zástupci zhotovitele a A+U DESIGN, jež byla obviněnému zasílána v kopii na vědomí (viz č. l. 912 až 920 tr. spisu). Nejvyšší soud tedy neměl podklad do soudy správně zjištěného skutkového stavu zasahovat a uvedenou námitku, jíž bylo omlouváno uvádění nepravdivých údajů do zjišťovacích protokolů, shledal účelovou a důkazy vyvrácenou.

28. K výhradám proti rozsahu zjišťovacích protokolů zahrnutých do popisu skutku lze poznamenat, že totožnou námitkou se zabýval opět již soud prvního stupně v bodě 103. odůvodnění svého prvního rozsudku v této trestní věci. Právě na základě tvrzení obhajoby dovolatelů soud prvního stupně přezkoumal všechny zjišťovací a předávací protokoly, a to i se zřetelem k odpovídajícím závěrům znaleckého posudku ČVUT a zjistil, že nepravdivě byly dodané práce prezentovány ve všech těchto dokladech vyjmenovaných v obžalobě. Konkrétní nepravdivé doklady potom soud prvního stupně jednotlivě označil v bodě 90. téhož rozsudku. V rozporu s realitou tedy byly všechny protokoly z první etapy projektu (od 30. 9. 2008 do 30. 6. 2009), ve druhé etapě (od 31. 7. 2009 do 30. 10. 2009) šlo o zjišťovací protokoly č. 10, 11 a 13 a ve třetí etapě (od 30. 11. 2009 do 31. 5. 2010) o protokoly č. 14 až 17 a č. 19 ze dne 31. 5. 2009, z něhož nelze vůbec určit, co mělo být předmětem předání a fakturace. Jde přitom o ty samé zjišťovací protokoly, které jsou uvedeny ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně (aniž by tzv. skutková věta obsahovala kromě nich i jiné zjišťovací protokoly), s nímž se ztotožnil i soud odvolací, jehož rozhodnutí obvinění napadli svými dovoláními. Tvrzení obviněných, že soudy důsledně nezkoumaly obsah (údaje) jednotlivých dokladů specifikovaných v popisu skutku, tedy nemohlo obstát.

29. Své další námitky obvinění směřovali proti právnímu posouzení úmyslného zavinění. Tvrdili, že subjektivní stránka u nich naplněna nebyla. Neznali bližší podmínky poskytnutí dotace, o níž věděli nanejvýše to, že částečně pokryje náklady projektu, avšak které přesně a za jakých okolností, to jim známo nebylo. Této námitce Nejvyšší soud také nepřiznal opodstatnění, a naopak se ztotožnil se soudy obou stupňů, které shledaly u obviněných jako účastníků na trestném jednání hlavních pachatelů subjektivní stránku naplněnou ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud stejně jako odvolací soud v bodě 36. svého usnesení upozorňuje na evidentní písařskou chybu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v bodě 65. rozsudku nedopatřením citoval § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli slovně v odůvodnění opakovaně vyjádřil naplnění úmyslu nepřímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

30. Obecně k účastenství lze s odkazem na odbornou literaturu (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 563 až 575) připomenout, že účastník na trestné činnosti jiného hlavního pachatele nemusí znát všechny okolnosti jeho trestného jednání. Není třeba, aby např. pomocník měl přesnou představu o zločinu hlavním pachatelem zamýšleném ve všech podrobnostech, zejména pokud jde o jeho předmět, rozsah, místo a čas, je dostatečné, jestliže si představuje skutek chystaný hlavním pachatelem v hlavních rysech, opodstatňujících určitou trestní skutkovou podstatu, a ví, že osobou, které je nápomocen, bude poškozen (ohrožen) trestním zákoníkem chráněný statek, současně jednáním (konáním nebo opomenutím), které trestní zákoník postihuje (viz rozhodnutí č. 4686/1933 Sb. rozh. tr.; dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1237/2017, podle kterého návodce nemusí přímo znát totožnost budoucích poškozených). Účastník dále ani nemusí znát totožnost hlavního pachatele, nemusí s ním být v kontaktu nebo dokonce být s ním dohodnut na způsobu jeho účasti na trestné činnosti. Pro vyvození trestní odpovědnosti účastníka mj. postačuje, že byly zjištěny okolnosti týkající se skutečné úmyslné role takového účastníka při spáchání činu hlavního pachatele a způsob jeho činnosti, kterou mu umožnil nebo usnadnil spáchání trestného činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1340/2015, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1015/2013). Na druhou stranu účastenství se musí vztahovat k individuálně určenému trestnému činu, a proto účastník musí mít alespoň hrubou představu o činu, který má být proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily určitou skutkovou podstatu trestného činu (viz rozhodnutí č. 3812/1929 Sb. rozh. tr.), což vyplývá z toho, že účastenství vždy směřuje ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétnímu hlavnímu pachateli (viz rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr.). Subjektivní stránka účastenství tedy předpokládá úmysl směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu a hovoříme o tzv. dvojím úmyslu, který se musí vztahovat jednak k vlastní činnosti spočívající v účastenství na činu jiného ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci, jednak k činu hlavního pachatele, který musí být úmyslným trestným činem nebo jeho pokusem, přičemž v obou případech může jít i o úmysl nepřímý. Právní názor obviněných prezentovaný v dovoláních o tom, že pomoc je možná pouze ve formě přímého úmyslu, tedy nemůže obstát, shodně je tomu i ohledně dalších argumentů proti jednání v nepřímém úmyslu a tvrzení o nedbalostním zavinění obviněných.

31. Soud prvního stupně dospěl v rámci právního posouzení jednání obou obviněných k závěru, že naplnili znaky pomoci ke zločinům dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie. Své úvahy soud prvního stupně rozvedl poměrně důkladně v bodech 61. až 65. rozsudku, a jsou zde zahrnuty též okolnosti charakterizující naplnění nepřímého úmyslu. Nejvyšší soud se s jeho právními závěry ztotožnil. Protože však obsah dovolání obviněných budí dojem, že jimi uskutečněná potvrzování nepravdivých dokladů představovala (i podle soudů) právně neutrální jednání, pro jistotu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že o takové jednání v této trestní věci za zjištěného skutkového stavu nešlo, ani jít nemohlo. Jak již bylo shora uvedeno v bodě 26. tohoto usnesení, postup obviněných byl v rozporu i se samotnou smlouvou o dílo, která předpokládala vykazování reálně provedených prací zhotovitelem a nikoli imaginárně provedených prací. Stejně ostatně uvažoval i soud prvního stupně, který na závěr svého výkladu v bodě 63. odůvodnění rozsudku uzavřel, že obvinění, kteří byli srozuměni s možností využití dokladů k trestné činnosti, vykonávali úkony v rozporu s realitou, a proto jejich jednání ztratilo charakter neutrality. Výhrada obviněných, podle níž jednali právně neutrálně, tedy byla zcela mylná. Pokud navíc obvinění, jak sami přiznali, věděli o poskytované finanční podpoře z evropských zdrojů, byť nebyli seznámeni s bližšími podmínkami její výplaty, museli být srozuměni s možností, že bude vyplacena mj. i na jimi vykazované neuskutečněné práce a dodávky, jejichž realizaci na stavbě nepravdivě deklarovali. K takovému trestním zákoníkem (v § 212 a § 260) předvídanému následku obvinění přispěli, s čímž byli nepochybně srozuměni. Přímo v čl. 1. 3 Smlouvy o dílo ze dne 8. 8. 2008 je uvedeno, že ve vzájemném styku obou smluvních stran ve věcech souvisejících s touto smlouvou, kromě zástupců zhotovitele uvedených v bodě 1.2 jsou zejména při operativním technickém řízení činnosti při realizaci díla, při potvrzování zápisů o splnění podmínek pro uvolnění plateb, odsouhlasování faktur nebo jiných podkladů pro placení, potvrzování zápisů o předání a převzetí díla nebo jeho části, zmocněni jednat za zhotovitele vedoucí projektového týmu F. Š. a stavbyvedoucí M. V. (viz č. l. 9118 tr. spisu). Tito obvinění tudíž věděli, že platby od objednatele jdou ve prospěch jejich zaměstnavatele (zhotovitel HOCHTIEF CZ, a. s.), přičemž mezi nezbytné podklady pro úhradu budou zařazeny též jimi vystavené, resp. jimi odsouhlasené podklady. Jestliže část nákladů projektu měla být objednateli proplacena z evropských fondů, čehož si obvinění byli vědomi, museli počítat s možností, že i jimi nepravdivě potvrzené práce a dodávky mohou být zařazeny do dokumentace v rámci dotačního řízení, a tedy že (eventuálně) budou neoprávněně proplaceny z dotačních prostředků, čímž bude porušen zájem chráněný v ustanoveních § 212 a § 260 tr. zákoníku. Na straně obou obviněných proto nepochybně bylo přítomno aktivní kladné stanovisko k možnosti použití sporných protokolů pro kontrolu poskytovatele dotace, což charakterizuje volní složku nepřímého úmyslu. Již soud prvního stupně přiléhavě podotkl, že obviněným F. Š. a M. V. není přisuzováno spolupachatelství, pro jehož trestní odpovědnost by bylo vyžadováno, aby znali podrobně okolnosti páchání trestné činnosti včetně dotačních podmínek a konkrétního způsobu jejich porušení, což naopak nebylo významné u účastníků na trestném jednání hlavních pachatelů (str. 19 rozsudku soudu prvního stupně).

32. Odvolacímu soudu obvinění vytkli vadu tzv. opomenutého důkazu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě. Tato námitka byla vznesena v trestním řízení poprvé, což je z hlediska časové souslednosti logické. Ve veřejném zasedání dne 12. 6. 2024 obvinění předložili návrh k provedení dokumentace dokládající výčet všech provedených položek a prací na projektu k důkazu, jehož prostřednictvím chtěli potvrdit realizaci jimi odsouhlasených prací a dodávek. Odvolací soud takový důkazní návrh zamítl usnesením jako nadbytečný s tím, že své rozhodnutí ústně odůvodnil (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 11 436 tr. spisu). Ze zvukového záznamu pořízeného při veřejném zasedání je patrno, že odvolací soud se nejprve s obsahem dokumentů seznámil a poté shledal, že „pro dnešní rozhodnutí nejsou potřeba“, měl tudíž jejich provedení k důkazu za nadbytečné. Způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s tímto návrhem obhajoby je v souladu se zákonem, zejména s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Trestní řád nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, ani váhu či důkazní sílu jednotlivých důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů je vybudována na vnitřním přesvědčení orgánů činných v trestním řízení, které není projevem libovůle nebo svobody takového orgánu, ale je vytvářena přísně logicky na základě zákonů a jiných právních předpisů, přičemž se opírá o právní vědomí, o všestranné, hluboké a logické zhodnocení důkazů i jejich vzájemných souvislostí, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu. Orgány činné v trestním řízení musí ve svém rozhodnutí své vnitřní přesvědčení řádně odůvodnit. Proto soud musí v odůvodnění rozsudku vyložit, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, jak se vypořádal s obhajobou a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (§ 125 odst. 1). V případě rozhodnutí, jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu, není třeba vyhotovovat usnesení (§ 136 odst. 1 tr. ř.), což byl i tento případ procesního rozhodnutí o zamítnutí návrhu na doplnění dokazování. Nejvyšší soud po přehrání odpovídající části zvukového záznamu v rámci dovolacího řízení tedy považuje vytýkaný postup odvolacího soudu za akceptovatelný, byť by bylo vhodnější, aby důvody pro odmítnutí návrhu obhajoby vyjádřil i v písemném vyhotovení svého rozsudku. Nicméně nejde o vadu, pro kterou by bylo třeba zasahovat do pravomocného soudního rozhodnutí, a to především s ohledem na to, že listiny předkládané obviněnými by nemohly zvrátit správné skutkové i právní posouzení trestní věci. V posuzovaném případě totiž bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že deklarované pracovní výkony či dodávky materiálu nebyly fakticky realizovány, k této skutečnosti již nebylo potřeba se opakovaně vracet. Současně je argumentace vztahující se k námitce opomenutého důkazu v rozporu s jinými částmi dovolání, v nichž obvinění sami přiznávají, že některé položky ve zjišťovacích protokolech a soupisech prací potvrzovali v rozporu se skutečností, avšak nespatřovali na tom nic špatného, protože se tak mělo dít za souhlasu zhotovitele i objednatele, tedy obou smluvních stran příslušných smluv o dílo. Proces dokazování nelze vykládat tak, aby jeho výsledek odpovídal představám obviněného a byl mu prospěšný, a obdobně právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí podle představ obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21, aj.). Rovněž je v této souvislosti vhodné poukázat na ústavně zakotvený princip nezávislosti soudů, a to v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky, z něhož mj. vyplývá oprávnění soudu v každé fázi řízení uvážit, který z vyhledaných i navržených důkazů provede. Pouze soud tedy určuje rozsah dokazování v konkrétní věci a posuzuje důvodnost návrhů na doplnění dokazování (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS101/95). Současně však v případě, že soud odmítne provést konkrétní důkaz, musí své rozhodnutí zdůvodnit. K této otázce se již Nejvyšší soud vyjádřil s tím, že tak odvolací soud v posuzované věci učinil ústně do protokolu v rámci veřejného zasedání, jak bylo ověřeno v dovolacím řízení, přičemž s důvodem nadbytečnosti doplnění dokazování se Nejvyšší soud ztotožnil.

33. Dále obvinění v dovoláních nově navrhli předložit jejich trestní věc velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, čemuž senát č. 5 trestního kolegia nevyhověl, protože neshledal podmínky nezbytné pro takový postup. Obvinění svůj návrh odůvodnili rozporem právního názoru Nejvyššího soudu na hodnocení subjektivní stránky pachatele vysloveném v usnesení sp. zn. 5 Tdo 1251/2020 s názorem prezentovaným v usnesení sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, v němž však Nejvyšší soud posuzoval zásadně odlišné skutkové okolnosti. Ve starším z obou citovaných trestních případů šlo o podepisování daňových přiznání pachatelem, který spoléhal na řádné vedení účetnictví jím pověřené jiné osoby (své matky), věřil v pravdivost stvrzovaných dokumentů a „provinil“ se tedy tím, že zcela rezignoval na kontrolu jejich obsahu, projevil tedy tzv. pravou lhostejnost k hrozbě vzniku následku předvídanému trestním zákonem. Naproti tomu v tomto dovolacím řízení řešené trestní věci obvinění vědomě podepisovali nepravdivost obsahu dokladů, přičemž věděli o částečném proplácení nákladů projektu z veřejných prostředků a byli tedy srozuměni i s eventuálním využitím těchto fiktivních dokladů k ohrožení nebo poškození finanční sféry poskytovatele dotace. Mimo to obvinění v nyní posuzovaných dovoláních opakovaně tvrdili, že si nesrovnalostí uváděných ve zjišťovacích a předávacích protokolech byli vědomi, což však omlouvají tím, že s nimi byla obeznámena i druhá smluvní strana, tj. obv (investor). Protože tedy v popsaných dvou případech nešlo o skutkově obdobnou věc, nemohl být názor senátu č. 5 trestního kolegia v posuzované věci odlišný, resp. v rozporu s právním názorem téhož senátu přijatém v usnesení sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. Proto Nejvyšší soud neshledal důvod pro postoupení trestní věci dovolatelů velkému senátu trestního kolegia podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

34. K nedostatkům právního posouzení zjištěného jednání obviněných F. Š. a M. V., jež vytýkali v prvním dovolacím řízení, je možné konstatovat, že soud prvního stupně poukázal na ty významné okolnosti, z nichž zřetelně vyplývá zavinění obviněných v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (body 43. až 65. rozsudku). Vrchní soud v Praze se s úvahami soudu prvního soudu plně ztotožnil. Nejvyšší soud neshledává na závěrech přijatých soudy obou stupňů jakoukoli vadu, jsou logické, dostatečně přesvědčivé a vyplývají ze všech ve věci provedených důkazů. Veškeré dovolací výhrady proti nim proto Nejvyšší soud shledal nedůvodnými.

IV. Závěrečné shrnutí

35. Obvinění F. Š. a M. V. tedy ve svých dovoláních vznesli převážně shodné námitky, které uplatnili již v předchozím stadiu trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi důsledně vypořádaly. Pokud obvinění ve druhém dovolacím řízení předložili nový argument tzv. opomenutého důkazu, nebylo mu možné přiznat opodstatnění. Soudy obou stupňů se řídily pokyny Nejvyššího soudu z jeho prvního usnesení v tomto trestním řízení, některé důkazy zopakovaly a jiné nově provedly, se všemi se náležitě vypořádaly, popsaly úvahy, jimiž byly vedeny při jejich hodnocení, a dovodily z nich konkrétní skutková zjištění uvedená v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, která odpovídají znakům skutkových podstat účastenství ve formě pomoci ke zločinům dotačního podvodu a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 24 odst. 1 písm. c), § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněných, vyjádření k nim a repliky obviněných a) Dovolání obviněných b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovoláním a repliky obviněných III. Posouzení přípustnosti dovolání a) Obecná východiska b) K dovolacím námitkám obviněných IV. Závěrečné shrnutí