5 Tdo 1105/2025-287

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné M. D. D., roz. B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 50 To 185/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 58/2023, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 5. 2025, sp. zn. 1 T 58/2023, byla obviněná M. D. D. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek, v němž obžaloba státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město ze dne 6. 10. 2023, sp. zn. 2 ZT 152/2023, spatřovala přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Toho se měla obviněná dopustit tím, že dne 5. 4. 2023 v době kolem 8:30 hod. v Plzni na XY na chodbě „XY“ v prostoru za vstupními dveřmi poté, kdy příslušník Policie České republiky (dále též jen „policie“) T. C. (dále též jen „poškozený), který se na místě nacházel za účelem plnění služebních povinností, předložil obviněné služební průkaz příslušníka policie s odznakem kriminální policie a současně se slovně prohlásil za příslušníka policie slovem „policie“, nejprve do jmenovaného nejméně dvakrát strčila oběma rukama do oblasti hrudníku a následně jej udeřila levou rukou sevřenou v pěst do pravé části obličeje; v důsledku popsaného jednání nebyl poškozený zraněn, a tedy ani omezen v obvyklém způsobu života. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že ze skutkových zjištění vyplynulo, že poškozený se nacházel na uvedeném místě společně s kolegy – dalšími policisty S. B. a J. K., přičemž všichni byli oblečeni v civilním oděvu a byli tam za účelem plnění služebních povinností – chtěli provést prověrku, zda se v penzionu v prvním patře domu nachází osoba, na kterou vydala státní zástupkyně souhlas se zadržením pro podezření ze zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného se střelnou zbraní. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla Česká republika – Krajské ředitelství Policie Plzeňského kraje se sídlem v Plzni odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Soud prvního stupně již jednou rozhodoval v dané věci, a to svým usnesením ze dne 26. 2. 2024, kterým podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupil věc obviněné Úřadu městského obvodu Plzeň 3 k projednání v přestupkovém řízení, neboť dospěl k závěru, že žalovaný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, avšak mohl by být posouzen jako přestupek. Ke stížnosti státního zástupce podané v neprospěch obviněné Krajský soud v Plzni zrušil zmíněné usnesení soudu prvního stupně a uložil mu, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně zavázal soud prvního stupně k doplnění dokazování, a to především k ověření kvality policejního průkazu, jímž se měl poškozený na místě prokazovat obviněné, a její možností si ho prohlédnout. Krajský soud rovněž upozornil na to, že v dané trestní věci nešlo o hodnocení oprávněnosti či zákonnosti postupu policistů, ale stěžejní bylo posouzení toho, zda obviněná jednala úmyslně a zda mohla být alespoň srozuměna s tím, že jde o příslušníky policie.

3. V mezidobí došlo ke změně samosoudce, který ve věci rozhodoval, proto bylo nutno zopakovat dokazování, a to z valné části postupem podle § 219 odst. 3 tr. ř. Soud prvního stupně provedl kromě těch důkazů, k jejichž doplnění ho zavázal stížnostní soud, i další důkazy k ověření podmínek v místě incidentu. Mimo jiné znovu vyslechl všechny zúčastněné policisty a dále zaměstnavatele obviněné, který se na místo dostavil bezprostředně po incidentu. Následně soud prvního stupně rozhodl zprošťujícím rozsudkem tak, jak je uvedeno výše pod bodem 1., jelikož nebylo prokázáno, že by obviněná užila násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, jak to vyžaduje skutková podstata přečinu podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

4. Proti tomuto zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce v neprospěch obviněné včas odvolání. O něm rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 50 To 185/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně

5. Proti posledně zmíněnému usnesení Krajského soudu v Plzni podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. Ve svém dovolání nejvyšší státní zástupkyně předně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který na základě tvrzeného nenaplnění subjektivní stránky vyloučil užití skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle názoru dovolatelky určení, zda jde o úřední osobu, je vždy závislé na konkrétním kontextu situace, v níž dochází k výkonu pravomoci. Nelze akceptovat přístup, podle něhož by adresát výkonu pravomoci mohl pouhým subjektivním zpochybněním statusu úřední osoby odepřít podrobení se zákroku nebo dokonce nabýt legitimní možnost násilně se mu bránit. U obviněné podle dovolatelky nešlo ani o omyl ve vztahu ke znaku „úřední osoba“, protože postavení poškozeného a jeho kolegů bylo rozpoznatelné, poškozený se odpovídajícím způsobem přihlásil ke své roli úřední osoby a obviněná si mohla být vědoma, že zasahující osoby jsou policisté, přesto napadla poškozeného.

7. Jak dále nejvyšší státní zástupkyně zdůraznila, obviněná na místě a v době incidentu nezpochybnila autenticitu služebního průkazu poškozeného, ani neuvedla konkrétní výhrady vůči předložené podobě služebního průkazu, ačkoliv tak mohla učinit (např. výhradou, že průkaz neodpovídá předepsanému vzoru, že má odlišný formát nebo že v minulosti viděla jiný typ průkazu). Obviněná nepožádala ani o předložení služebních průkazů dalších dvou policistů. Vyjádření obviněné, že „to může říct každý“ a „takových si můžu udělat“, podle názoru nejvyšší státní zástupkyně nepostačuje k vyloučení srozumění obviněné s tím, že jednala vůči úřední osobě při výkonu její pravomoci. Nejvyšší státní zástupkyně dovodila, že skutková zjištění potvrdila pouze opotřebení některých částí služebního průkazu poškozeného, nikoliv takový zásah do jeho fyzického stavu, který by jej zbavil funkce služebního identifikátoru. Zjištěné opotřebení koženého pouzdra, způsobené každodenním nošením při výkonu služby, bylo marginální a navíc toto pouzdro slouží výhradně k uložení služebního průkazu, resp. odznaku policie, ale samo o sobě neplní identifikační funkci. Odznak policie obsahující označení „Kriminální policie“ byl bezvadný a odpovídal všem předepsaným náležitostem uvedeným v § 12 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o policii“), a to ve spojení s § 8 a § 10 vyhlášky č. 122/2015 Sb., o policejním označení, ve znění pozdějších předpisů. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí poukázal na zhoršený zrak obviněné, avšak podle dovolatelky opomněl, že sama obviněná v průběhu hlavního líčení sdělila, že služební průkaz, který byl předložen soudu, není totožný s tím, který jí byl předložen na místě činu. Přitom nemá význam spekulovat o tom, zda obviněná mohla či nemohla rozpoznat některé detaily na služebním průkazu, a pro posouzení věci je určující právě situace existující v době činu.

8. Nejvyšší státní zástupkyně dále s odkazem na odbornou literaturu zdůraznila, že pro posouzení povinnosti podrobit se výkonu pravomoci úřední osoby není rozhodné, zda je tento výkon realizován zcela v souladu s právními předpisy. Adresát výkonu veřejné moci není oprávněn samostatně posuzovat, zda je pravomoc vůči němu vykonávána podle zákona a v jeho mezích, ale jeho povinností je v zásadě se podvolit výkonu veřejné moci. Případný nesouhlas může adresát uplatnit až následně prostřednictvím opravných prostředků proti rozhodnutí, např. žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, případně žaloby proti nezákonnému zásahu. Podle dovolatelky představují výjimku jen excesy zcela vybočující z mezí pravomoci úřední osoby, přičemž o takový exces v dané věci nešlo. V projednávaném případě policisté vstoupili do objektu za legitimním cílem, tj. prověřit, zda se v něm nenachází hledaná osoba. Obviněná však situačně ovlivnila průběh zásahu tím, že bránila policistům ve vstupu na chodbu objektu, přičemž neměla oprávnění tak činit, protože služební činnost policistů nebyla namířena proti ní a ani ji neohrožovala. Argumenty soudů nižších stupňů, že obviněná byla ve fyzické nevýhodě a nacházela se v omezeném prostoru chodby, považuje nejvyšší státní zástupkyně za irelevantní a v případě pochybností o příslušnosti mužů k policejním složkám měla obviněná nejprve telefonicky kontaktovat linku 158, nikoli zvolit fyzický útok. Poškozený se stal terčem nevyprovokovaného násilného jednání ze strany obviněné. Jsou to však příslušníci policie, komu je svěřeno oprávnění překonat případný odpor směřující ke zmaření služebního zákroku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 945/2024), ale nepřichází v úvahu, že by obviněná mohla být následně přemožena bez možnosti obrany, pokud by sama nezaútočila jako první.

9. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně skutečnost, že příslušník policie není oděn ve služebním stejnokroji, není rozhodná pro závěr o tom, zda si pachatel mohl být vědom, že jedná vůči úřední osobě při výkonu její pravomoci (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 10/1967 Sb. rozh. tr.). V nyní posuzovaném případě poškozený a jeho kolegové působili jako operativní příslušníci kriminální policie, o kterých je známo, že při výkonu činnosti v terénu běžně nenosí služební stejnokroj. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1210/2014, pro dovození úmyslu pachatele přečinu násilí proti úřední osobě postačuje, pokud se policista v civilním oděvu prokáže služebním průkazem. K podobnému závěru dospěla judikatura i v případě strážníka obecní policie provádějícího zákrok bez služebního stejnokroje. Přitom podle dovolatelky byli všichni tři policisté kultivovaně oblečení muži středního věku, navíc navštívili objekt v pracovní den, z čehož nelze usuzovat, jak dovodily soudy nižších stupňů, že by mohli být kriminálními či jinak závadnými osobami.

10. Nejvyšší státní zástupkyně dále zpochybnila závěry soudů nižších stupňů, podle nichž obviněná mohla při interakci s policisty projevovat svou předchozí viktimizaci. Dřívější incident týkající se obviněné neměl souvislost s vystupováním pachatele pod falešnou identitou příslušníka policie, a nelze proto dovozovat zesílenou citlivost obviněné vůči ověřování služební identifikace policistů. Navíc ani předchozí negativní zkušenost s úředními osobami nepokládá judikatura za okolnost ospravedlňující nerespektování povinnosti podrobit se výkonu pravomoci úřední osoby (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 980/2022). Dovolatelka považuje za spekulativní tvrzení soudů nižších stupňů, že policisté mohli předložit služební průkazy před vstupem do daného objektu, protože to opouští rámec posouzení potenciálu rozpoznatelnosti úřední osoby ze strany obviněné a jde o polemiku o taktice provedení služební činnosti, ale nikoli o hodnocení subjektivní stránky posuzovaného přečinu. Nejvyšší státní zástupkyně dále vytkla, že nebyly zkoumány výhledové možnosti z horních oken penzionu, které mohly ovlivnit viditelnost situace ze strany ubytovaných, mezi nimiž se mohla nacházet i hledaná osoba. Policisté racionálně vysvětlili, proč se nelegitimovali již na ulici, a to nutností minimalizace rizika ohrožení zasahujících policistů a dalších osob.

11. Závěry soudů nižších stupňů, jimiž vyloučily trestní odpovědnost obviněné za přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, podle přesvědčení nejvyšší státní zástupkyně neodpovídají výsledkům provedeného dokazování. Soudy hodnotily důkazy rozhodné pro posouzení schopnosti obviněné rozpoznat, že šlo o úřední osobu, selektivně a v rozporu s interpretačními východisky ustálenými pro případy tohoto druhu, což vedlo k vadám v důkazním procesu a k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Nesprávným pak dovolatelka shledala závěr, že obviněná nenaplnila z důvodu nedostatku subjektivní stránky všechny znaky skutkové podstaty zmíněného přečinu, protože lze dovodit srozumění obviněné s tím, že jednání, jímž fyzicky napadla poškozeného, směřovalo vůči úřední osobě při výkonu její pravomoci, tj. subjektivní stránka byla naplněna přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněná jednala s cílem znemožnit výkon pravomoci úřední osoby, neboť napadený policista nemohl realizovat svou služební činnost na místě zamýšleným způsobem. Uvedená vada zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě je pak podle názoru nejvyšší státní zástupkyně založen postupem odvolacího soudu, který zamítl jako nedůvodné odvolání státního zástupce podané proti rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněné, ačkoliv měl napravit jeho pochybení.

12. Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu, a dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu Plzeň-město, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněné, která se k němu do dne rozhodování Nejvyššího soudu nevyjádřila.

III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům.

15. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší státní zástupkyně shledala ve svém dovolání naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě, protože vytkla soudům nižších stupňů zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, týkajících se zejména úmyslného zavinění obviněné, s obsahem provedených důkazů.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatelka spatřuje nesprávnost právního posouzení skutku v tom, že soudy nižších stupňů neshledaly v žalovaném skutku trestný čin, ačkoli podle jejího názoru byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. ř. včetně její subjektivní stránky.

17. Konečně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou uplatnila nejvyšší státní zástupkyně, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jak již bylo zmíněno, dovolatelka shledala v předcházejícím řízení dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. b) K uplatněným námitkám nejvyšší státní zástupkyně 18. Po prostudování spisového materiálu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky nejvyšší státní zástupkyně sice odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h) a m) tr. ř., nicméně nejsou opodstatněné. Přitom porovnáním podaného dovolání s obsahem trestního spisu Nejvyšší soud zjistil, že dovolací argumentace nejvyšší státní zástupkyně je z větší části opakováním námitek, které vznesli státní zástupci již v řízení před soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud proto považuje za účelné připomenout, že jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jestliže se v něm opakují jen námitky uplatněné již v hlavním líčení a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly.

19. Nejvyšší státní zástupkyně založila své dovolání na stěžejní námitce, v níž obsáhle vytýkala, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud u obviněné nedovodily naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle ní soudy hodnotily důkazy rozhodné pro posouzení schopnosti obviněné rozpoznat, že poškozený a jeho kolegové jsou policisty, selektivně a v rozporu s rozhodnými skutkovými zjištěními a následně učinily nesprávný závěr, pokud vyloučily trestní odpovědnost obviněné za uvedený přečin s tím, že skutek uvedený v obžalobě není trestným činem. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně lze u obviněné dovodit zavinění ve formě přinejmenším nepřímého úmyslu, jelikož obviněná měla jednat s cílem znemožnit výkon pravomoci úřední osoby tak, že poškozený nemohl realizovat svou služební činnost na místě zamýšleným způsobem.

20. Nejvyšší soud připomíná, že k tomu, aby bylo možné uvažovat o spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je nezbytné dovodit, že pachatel naplnil objektivní i subjektivní stránku skutkové podstaty tohoto trestného činu, tj. že užil násilí, a to v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby. Objektem uvedeného přečinu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci úředních osob při plnění úkolů státu nebo společnosti před násilnými zásahy do něj. K naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného přečinu se vyžaduje úmysl pachatele, a to i specifický, tzv. druhý úmysl (dolus coloratus), který přesahuje objektivní stránku, resp. vyžaduje se jednání pachatele zaměřené k cíli, tj. působit na výkon pravomoci úřední osoby, a proto musí jít o přímý úmysl pachatele (viz např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4091). Pachatel zde musí jednat s cílem působit na výkon pravomoci úřední osoby tak, aby napadená úřední osoba buď vůbec nevykonala svou pravomoc, či se bála ji vykonat, nebo ji vykonala jinak, než jak ji zamýšlela vykonat předtím, než došlo k použití násilí. Případný omyl pachatele ve vztahu ke znaku „úřední osoba“ či „výkon její pravomoci“ je třeba řešit podle obecných ustanovení o skutkovém omylu (§ 18 tr. zákoníku), zejména jestliže pachatel nevěděl, že proti němu jedná úřední osoba, např. policista. Pachatel nemusí mít žádný konkrétní vztah k úřední osobě, výkon její pravomoci se ho ani nemusí týkat a nemusí být účastníkem řízení vedeného před orgánem veřejné moci. Pachatelem může být i jiná úřední osoba, zejména jde-li o konflikt mezi takovými úředními osobami, v němž jedna z nich vykonává svou pravomoc vůči druhé.

21. V nyní posuzované trestní věci je pro závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného přečinu (tj. úmyslného zavinění, včetně tzv. druhého úmyslu) obviněnou M. D. D. podstatné, zda ze skutkových okolností tohoto případu zjištěných z provedených důkazů lze učinit spolehlivý závěr, že obviněná užila násilí proti úřední osobě (tj. poškozenému T. C.) skutečně v úmyslu působit na výkon jeho pravomoci jako policisty. K tomu by muselo být spolehlivě prokázáno nejen to, že obviněná věděla, že jde o příslušníka policie vykonávajícího nějakou pravomoc, ale i to, že jejím záměrem bylo, aby tuto pravomoc nevykonal vůbec, nebo ji vykonal jinak, než zamýšlel předtím, než došlo k použití násilí. Trestní věc obviněné se však poněkud vymyká typizovaným a dosud judikovaným případům týkajícím se přečinu násilí proti úřední osobě v podobě neoprávněného násilného zásahu do výkonu pravomoci policistů jako úředních osob, protože jsou zde určité specifické skutkové okolnosti, které zpochybňují jak to, že obviněná musela spolehlivě vědět o postavení poškozeného jako úřední osoby, tak i to, že úmyslně násilím zasahovala do výkonu jeho pravomoci. Z rozhodných skutkových okolností tohoto případu a ze závěrů, které učinily soudy nižších stupňů, totiž nelze podle přesvědčení Nejvyššího soudu dovodit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě v podobě specifického, tzv. druhého úmyslu obviněné spočívajícího v tom, že chtěla působit na výkon pravomoci poškozeného policisty jako úřední osoby.

22. V řízení před soudy nižších stupňů bylo nepochybně prokázáno, že v okamžiku, kdy obviněná přicházela k objektu označenému jako „XY“, v němž se nacházely kromě penzionu situovaného v prvním patře, kde měli policisté pátrat po hledané osobě, i další provozovny (v jedné z nich měla obviněná zaměstnání), poškozený policista a jeho kolegové stáli venku před zamčenými dveřmi objektu. Policisté v civilním oděvu vyzvali obviněnou, která po celou dobu držela v jedné ruce balíček s občerstvením, aby je vpustila do budovy, aniž by se jí již před vstupem dovnitř legitimovali. Bylo rovněž zjištěno, že v penzionu se v minulosti vyskytovaly tzv. závadové osoby a policie na místě občas zasahovala. Obviněná nechtěla vpustit policisty dovnitř, protože jí připadali podezřelí, a sdělila jim, aby kontaktovali příslušná telefonní čísla, chtějí-li vstoupit do objektu, s tím, že „žádná verbež do domu nesmí“. Poté obviněná odemknula vstupní dveře, které chtěla následně zavřít, čemuž však zabránil policista J. K., když do prostoru dveří vsunul nohu. Zde přítomní policisté přitom místo, kde měli hledat určitou osobu, znali a věděli, že vstup do domu není řešením, jelikož je prostor penzionu oddělen od ostatních prostor uzamčenou masivní mříží, takže by stejně museli kontaktovat provozovatele penzionu, aby jim ji odemkl. Následně poškozený, který využil toho, že jeho kolega zabránil zavření dveří, vstoupil do prostoru chodby, v důsledku čehož obviněná v podstatě uvízla přitisknutá ke zdi za těmito vstupními dveřmi. Teprve v tomto okamžiku se jí poškozený legitimoval služebním průkazem a slovním prohlášením „policie“. Jak bylo dále prokázáno, obviněná zpochybňovala příslušnost poškozeného a jeho dvou kolegů k policii, když odvětila, že „to může říct každý“ a „takových (myšleno služebních průkazů) si můžu udělat“. Je třeba zdůraznit, že obviněná neměla v době incidentu nasazené dioptrické brýle, ačkoliv měla nosit brýle na čtení i brýle tzv. na dálku, navíc soudy nižších stupňů zjistily, že služební průkaz poškozeného i jeho pouzdro byly opotřebené. Obviněná následně udeřila poškozeného nejméně dvakrát do hrudníku a poté levou rukou sevřenou v pěst do pravé části obličeje (poškozený nebyl zraněn), načež bezprostředně utekla do své kanceláře, kde se zamkla a telefonovala na tísňovou linku 158. V rozhovoru s operačním důstojníkem této tísňové linky obviněná opakovaně vyjádřila svou pochybnost ohledně příslušnosti mužů k policii a uvedla, že jeden z mužů jí zabránil v zavření dveří, že byla tísněna dvěma muži v prostoru chodby, přičemž až dodatečně jí byl předložen služební průkaz, který na ni nepůsobil přesvědčivě, takže ve snaze vyhnout se z jejich sevření udeřila jednoho z mužů. Nutno zmínit, že obviněná byla v minulosti sama obětí násilného trestného činu, který však nesouvisel s vystupováním pachatele pod falešnou identitou příslušníka policie.

23. Lze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že pro posouzení otázky, zda měla obviněná s ohledem na osobu poškozeného a dvou jeho kolegů jako zasahujících příslušníků policie svým jednáním naplnit všechny znaky stíhaného přečinu, je rozhodující i to, zda policisté v civilním oděvu při výzvě adresované obviněné postupovali skutečně jako úřední osoby, a to v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o policii či trestního řádu. Ochranu podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku požívá úřední osoba tehdy, postupuje-li v rámci svých pravomocí a odpovědnosti a současně při plném respektu k právním předpisům, které upravují způsob výkonu těchto pravomocí a odpovědnosti a které je úřední osoba povinna dodržovat. V opačném případě požívá úřední osoba pouze obecné ochrany podle ustanovení trestního zákoníku, v nichž není ochrana vázána na souvislost s její pravomocí a odpovědností. Úkolem soudů nižších stupňů nebylo hodnotit primárně zákonnost postupu policistů, ale zásadní bylo to, jak vnímala jejich jednání obviněná. Nemohla-li obviněná skutečně rozpoznat, že jde o policisty, není možné, aby svým jednáním naplnila uvedenou skutkovou podstatu, která nezbytně vyžaduje vědomí pachatele o tom, že páchá násilí proti úřední osobě a že tím působí na výkon její pravomoci.

24. Ačkoliv je možné konstatovat, že v dané trestní věci jednání policistů formálně nevybočilo ohledně prokázání jejich postavení z mezí policejního zákona, protože alespoň poškozený obviněné sdělil slovně svou příslušnost k policii (a zejména § 12 zákona o policii umožňuje prokázat se v případě nutnosti dokonce jen slovním prohlášením „policie“) a dokonce předložil obviněné svůj služební průkaz, je nutné zabývat se také otázkou načasování legitimace příslušníka policie, způsobem vlastního prokázání se policistů a dalšími okolnostmi případu, které mají podstatný význam pro určení formy zavinění obviněné a které se udály před incidentem, v průběhu jednání obviněné a po jeho skončení. V nyní posuzovaném případě by bylo jistě vhodnější, kdyby poškozený policista, resp. ideálně všichni tři policisté, prokázali svou příslušnost k policii obviněné již před penzionem, nikoliv až v momentě, kdy poškozený vnikl v podstatě násilně do prostor chodby objektu označeného jako penzion, v důsledku čehož zůstala obviněná zaklíněna za jeho vstupními dveřmi. Nejvyšší soud k tomu blíže odkazuje na závěry soudu prvního stupně (body 7. až 10. odůvodnění jeho rozsudku) i odvolacího soudu (body 10. a 11. odůvodnění jeho usnesení), s nimiž se ztotožňuje v tom, že policisté se před vstupem do objektu penzionu neprokázali obviněné vhodným způsobem a situace kvůli tomu zbytečně eskalovala.

25. Uvedený nestandardní služební postup policistů byl umocněný i tím, že policisté se nechovali vůči obviněné s potřebnou mírou respektu (poškozený měl obviněné dokonce tykat a nepředstavil se), což vedlo obviněnou ke zmíněnému jednání. Přitom nelze bez dalšího bagatelizovat ani to, že obviněná byla poněkud zatížena svou předchozí viktimizací a momentální situací, která byla pro ni stresová, protože měla obavy, že nejde o skutečné policisty, ale o podezřelé osoby, dále na ni negativně působil stísněný vstup do objektu a úzký prostor chodby, v němž měla ztíženou možnost pohybu i v důsledku své korpulentní postavy a toho, že v jedné ruce držela občerstvení. Obviněná pak byla limitovaná i špatnou čitelností služebního průkazu poškozeného, jehož pravost v důsledku svého zhoršeného zraku nemusela reálně jednoznačně rozpoznat. Vzhledem k uvedenému tedy obviněná vyhodnotila zmíněnou situaci jako pro ni nebezpečnou a udeřila poškozeného. Z toho ovšem nelze jednoznačně dovodit, že tak učinila v souvislosti s výkonem pravomoci poškozeného jako policisty v roli úřední osoby a v úmyslu působit na výkon této pravomoci. Obviněná neměla k dispozici informace, z nichž by dovodila, že policisté chtějí v penzionu pátrat po hledané osobě, a sama nebyla předmětem policejního zákroku. Policisté byli v početní i fyzické převaze a jejich postup byl poněkud nesrozumitelný. Nejvyšší soud má za to, že obviněná mohla v dané situaci skutečně věřit tomu, že jedná s jinými osobami než se skutečnými policisty.

26. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že protiprávní útoky páchané falešnými policisty nejsou v dnešní době ničím nereálným a občas se objevují případy osob vydávajících se za policisty, které např. přepadávají řidiče motorových vozidel při fingovaných silničních kontrolách, což není ryze českým jevem, ale je známý i v jiných státech (viz např. FRYŠTÁK, M., KUCHTA, J., PROVAZNÍK, J., ČEP, D. Postavení úřední osoby v trestním právu. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2017, s. 121 až 125). Proto není možné nastavit podmínky tak úzce, aby v praxi byla vyloučena obrana proti komukoliv, kdo o sobě prohlašuje, že je policista, zejména když není tak složité opatřit si policejní kombinézy, případně i služební odznaky. Tyto útoky se vyznačují poměrně dobrou organizovaností, a proto jsou obzvlášť nebezpečné. Na druhé straně každý člověk dbalý zákona musí vědět i to, že cílem policejního zásahu se může stát jeho obydlí nikoliv jen z důvodu jeho vlastních činů, ale proto, že zákrok může být vyvolán činností osob, které s ním bydlí (např. z důvodu podezření z páchání trestné činnosti), či kvůli třetím osobám (např. že ve sklepě domu se skrývá uprchlý vězeň). Je všeobecně známo, že činnost Policie České republiky spočívá v prověřování či vyšetřování toho, zda se stal trestný čin a kdo ho spáchal, nejen v zatýkání skutečných pachatelů, přičemž i výsledek, že se čin nestal, je obvykle stejně validní.

27. V dané trestní věci lze poukázat i na další sporné momenty týkající se postupu policistů vůči obviněné, které ji mohly důvodně vést k pochybnostem o jejich statusu úředních osob. Předně je nutné zmínit, že – jak již nastínily soudy nižších stupňů – vstup policejního orgánu do objektu označeného jako penzion, který byl uzamčen a nebyl volně přístupný veřejnosti, mohl být odůvodněn nutností provést domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků za splnění podmínek podle § 82 až § 83a tr. ř., jejichž provedení ovšem bylo podmíněno vydáním příslušného příkazu soudce, který v posuzovaném případě policisté neměli. Bez příkazu lze prohlídku jiných prostor provést jen ve velmi omezených situacích podle § 85 odst. 2 a 3 tr. ř., nebo jde-li o postup podle § 83c tr. ř. V úvahu zde přicházela možnost vstupu uvedená v § 83c odst. 2 písm. c) tr. ř., podle něhož může policejní orgán vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek, jestliže se v nich nachází osoba, kterou je třeba zadržet. V dané trestní věci však nebylo vůbec zřejmé, jestli se hledaná osoba zdržuje v objektu penzionu, policisté měli pouze tip, že by se tam mohla nacházet, spíše tak prováděli namátkovou kontrolu (v uvedeném penzionu nakonec hledaná osoba skutečně nebyla, podařilo se ji vypátrat až za delší dobu a na jiném místě). Nebylo možné uplatnit ani další alternativy citovaného ustanovení, jak připomněl i soud prvního stupně pod bodem 8. odůvodnění svého rozsudku, jehož závěry potvrdil i odvolací soud a Nejvyšší soud na ně v tomto směru odkazuje. Stejně tak není možné odůvodnit postup policistů odkazem na ustanovení § 40 zákona o policii, které definuje podmínky, za nichž je policista oprávněn vstoupit bez souhlasu uživatele do obydlí, jiného prostoru nebo na pozemek, protože nešlo o situaci, která nesnesla odkladu nebo v níž by byl ohrožen život nebo zdraví osob či odvraceno závažné ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti. Nemohlo jít ani o případ upravený v § 40 odst. 2 písm. b) zákona o policii, tj. že by policisté pronásledovali osobu, o které ani nevěděli, zda se vůbec v penzionu nachází, takže nebylo možné, aby ji pronásledovali.

28. V objektu, kde došlo k posuzovanému skutku, se sice kromě penzionu nacházela i řada provozoven, nicméně Nejvyšší soud dovodil (poněkud odlišně od soudů nižších stupňů), že policisté nemohli vstoupit s odkazem na ustanovení § 41 zákona o policii v podstatě bez omezení ani do míst, kde se nacházely tyto provozovny s tím, že by snad každý byl povinen jim umožnit takový vstup. Společné prostory (včetně chodby) nejsou samotnou provozovnou a ze skutkových zjištění nevyplynulo, že by policisté informovali obviněnou nebo provozovatele penzionu o záměru vstoupit do provozovny a že by jim to uvedené osoby měly umožnit. Penzion je ubytovacím zařízením, které se sice formálně považuje také za provozovnu (k jeho provozování je nutné splnit určité zákonem vyžadované podmínky, zejména disponovat živnostenským oprávněním), ovšem i v těchto prostorách je nutné ctít ústavně zaručené právo na nedotknutelnost obydlí a soukromí a dodržovat všechny zákonné požadavky pro vstup do nich a společných prostor. Přitom ochrana obydlí se vztahuje, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, též na krátkodobě užívané prostory k bydlení, například hotelový pokoj, ubytovnu či pronajatou chatu. Za součást obydlí se považují rovněž uzavřené nebo ohrazené prostory, které k němu náleží, typicky dvorek, zahrada, garáž, sklep či půda, a taktéž společný prostor v domě požívá příslušné zákonné ochrany (viz např. rozhodnutí pod č. 1/2024 a č. 2/2024 Sb. rozh. tr.). Všude tam je chráněné soukromí a domovní svoboda a platí zákaz neoprávněného vstupu do nich s výjimkou řádně nařízených prohlídek nebo výše uvedených naléhavých případů, o který však v dané věci z důvodů již zmíněných nešlo. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 3/09, jasně vymezil, že ústavní pořádek České republiky vyžaduje, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán, tj. stejně jako v případě výkonu domovní prohlídky je i zde nutné předchozí povolení soudu s tím, že nelze činit ostré prostorové oddělení soukromí v místech užívaných k bydlení od soukromí vytvářeného v místech a prostředí sloužících k pracovní či podnikatelské činnosti anebo k uspokojování vlastních potřeb či zájmových aktivit.

29. Policisté tedy měli v dané trestní věci disponovat především příkazem k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor a pozemků. Pro společné prostory chodby a zcela jistě do prostoru za uzamčenou mříží, za kterou se nacházel penzion, měl být soudní příkaz nezbytný. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů navíc vyplynulo, že policisté věděli, že za chodbou je zamčená mříž, nebyli v daném objektu poprvé, takže i kdyby je obviněná pustila do vstupních dveří, za mříž by se nedostali. Jako řádný postup policistů, který by nedevalvoval věrohodnost jejich statusu úředních osob, se jeví takový, že měli nejpozději při odemykání vstupních dveří předložit obviněné soudní příkaz k domovní prohlídce či k prohlídce jiných prostor a pozemků, což však neučinili (neboť jím ani nedisponovali). Měli pouze souhlas státní zástupkyně se zadržením podezřelé osoby, po které pátrali. Souhlas státního zástupce podle § 76 odst. 1 věty druhé tr. ř. má formu opatření a státní zástupce vydá předchozí souhlas k zadržení osoby podezřelé z trestného činu na základě písemné žádosti policejního orgánu po přezkoumání spisového materiálu. Od písemné žádosti lze upustit jen zcela výjimečně, například v mimopracovní době, je-li nutno vydat souhlas naléhavě a státní zástupce si opatří prostřednictvím telekomunikačního zařízení podklady pro vydání souhlasu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 973). Zmíněný souhlas státního zástupce se zadržením podezřelé osoby však policisté nepředložili obviněné ani před vstupem do objektu, ani poté, kdy poškozený, který využil toho, že J. K. zabránil obviněné v uzamčení vchodu, vnikl vchodovými dveřmi do společných prostor objektu a následně jí sdělil, že je policistou a předložil jí svůj služební průkaz, který však nepůsobil na obviněnou věrohodně. V souvislosti s tím by sice byl možný postup podle § 83c odst. 2 písm. c) tr. ř., tj. vstup do obydlí nebo jiných prostor z důvodu nutnosti zadržení osoby, ovšem muselo by zde být alespoň důvodné podezření, že se v objektu penzionu či jiných provozovnách v daném objektu nachází hledaná osoba, kterou je třeba zadržet (viz slova „… že se v nich nachází osoba …“), což v dané věci nebylo splněno.

30. V nyní posuzovaném případě pak přichází v úvahu též skutkový omyl obviněné ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož platí, že kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu totiž neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho základní skutkové podstaty, skutečně existuje (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 403). Nejvyšší soud souhlasí se závěry soudů nižších stupňů v tom, že policisté v souvislosti s prokázáním jejich příslušnosti k policii užili nevhodného postupu, v důsledku něhož obviněná mohla jednat ve skutkovém omylu negativním o tom, že poškozený a jeho kolegové jsou policisté. Nebylo jednoznačně prokázáno, že by si obviněná byla bez podstatných a rozumných pochybností vědoma, že tyto osoby jsou skutečně úřední osoby a že vykonávají svou pravomoc. Z hlediska tohoto omylu by obviněná mohla být trestně odpovědná pouze za trestný čin spáchaný z nedbalosti, což je však vyloučeno u přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, který je svou povahou úmyslným trestným činem, u něhož se navíc vyžaduje i tzv. druhý úmysl, tj. aby pachatel užil násilí s cílem působit na pravomoc úřední osoby.

31. V reakci na námitku nejvyšší státní zástupkyně o tom, že obviněná ovlivnila policejní zákrok, Nejvyšší soud uvádí, že situace se skutečně neodvíjela tak, jak policisté plánovali, ovšem uvedené není kryté úmyslným zaviněním obviněné tak, aby bylo možné dovodit její trestní odpovědnost. Lze si jen stěží představit, jak by obviněná mohla záměrně zmařit služební zákrok v kontextu toho, jak to vyžaduje tzv. druhý úmysl u přečinu násilí proti úřední osobě, například vyzrazením přítomnosti policistů hledané osobě, jelikož poškozený v podstatě zaklínil obviněnou u zdi za vchodovými dveřmi, navíc s občerstvením v jedné ruce. Ke zmaření služebního zákroku by nemohlo dojít ani tehdy, kdyby se jí policisté prokázali již před penzionem (a v ideálním případě by jí předložili příkaz k domovní prohlídce nebo prohlídce jiných prostor a pozemků) s krátkým sdělením, že jsou od policie a jdou do penzionu pátrat po hledané nebezpečné osobě, a vyzvali by ji k otevření dveří. V tak krátké době by obviněná nestihla varovat hledanou osobu, i kdyby se skutečně nacházela v prostorách penzionu. Policisté byli oproti obviněné v taktické výhodě dané nejen jejich fyzickými dispozicemi ale i početní převahou.

32. Lze uzavřít, že okolnosti spočívající zejména v načasování prokázání příslušnosti poškozeného k policii a ve způsobu provádění služebního zákroku svědčí o tom, že obviněná neměla z čeho jednoznačně dovodit, že policisté jdou do penzionu vykonávat prověrku, resp. pátrat po hledané osobě. Ze závěrů učiněných soudy nižších stupňů, které Nejvyšší soud považuje za zcela správné a neshledal v nich nic, co by je zpochybňovalo, vyplynulo, že obviněná byla přesvědčena, že nejde o skutečné policisty. Úder (nadto vedený s malou intenzitou a bez jakýchkoli následků na zdraví) nepoužila vědomě proti příslušníkovi policejního sboru a nezpůsobila mu žádné zranění, byť k naplnění znaku záležejícího v užití násilí u přečinu násilí proti úřední osobě se nevyžaduje, aby pachatel způsobil újmu na zdraví (k tomu viz rozhodnutí publikované pod č. 39/2013 Sb. rozh. tr.). Šlo spíše o spontánní reakci obviněné na situaci vyvolanou policisty, kterou nečekala a která ji zaskočila. Nevědomost obviněné o tom, že muži jsou skutečnými policisty, potvrzuje i její telefonát na tísňovou linku bezprostředně po incidentu i fakt, že se před policisty schovala v uzamčené kanceláři a odmítla se jim legitimovat až do příjezdu přivolané policejní hlídky. Existenci skutkového omylu na straně obviněné nepochybně zapříčinili policisté poněkud nestandardním služebním postupem. Objektivně jim totiž nic nebránilo legitimovat se obviněné již před vstupem do penzionu a jistě by postačilo, aby v souladu s příslušnou právní úpravou a s běžnými standardy slušného chování oslovili obviněnou před penzionem, řádně se prokázali a požádali o umožnění přístupu do objektu. Poškozený jí sice předložil služební průkaz, ale až po předchozím násilném vniknutí do uzavřeného prostoru a po překonání odporu poškozené, a navíc zde byly pochybnosti o čitelnosti průkazu a schopnosti obviněné vnímat jeho skutečný obsah, a to i v důsledku zhoršeného zraku obviněné. Přitom od běžného občana nelze obvykle očekávat, že zná podobu služebního průkazu policisty, byť se s ní může seznámit v příslušné vyhlášce, a že je schopen na první pohled posoudit jeho pravost. Jak dále vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, má-li jednání úřední osoby zjevné znaky svévole (například výrazně vybočuje z mezí její pravomoci), nedopadá na ni ustanovení § 127 odst. 2 tr. zákoníku, a proto skutek osoby, která reaguje na takový nesprávný postup této úřední osoby verbálním nebo fyzickým útokem, nelze považovat za přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku. Z hlediska právního posouzení takového skutku přichází v úvahu jen použití těch ustanovení trestního zákoníku, jimiž je obecně chráněna osobní integrita kohokoli bez vazby na zvláštní postavení úřední osoby, případně podle obdobných ustanovení zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo 629/2012).

33. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 4 Tdo 945/2024, je třeba zdůraznit, že úřední osoba požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl případně obviněný uznán vinným trestným činem podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc způsobem odpovídajícím zákonu. V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis upravující výkon pravomoci úřední osoby. V dané trestní věci však z popisu skutku tak, jak byl učiněn v podané obžalobě, nevyplynulo, jakou konkrétní pravomoc měli policisté vykonávat, ani v něm nebylo vyjádřeno, jakou pravomoc chtěla obviněná zmařit. Státní zástupce zde jen zcela obecně konstatoval, že poškozený se nacházel na místě „za účelem plnění služebních povinností“. Jinými slovy v popisu žalovaného skutku chybí konkretizace pravomoci, na kterou měla obviněná úmyslně působit, a není zde vyjádřen ani tzv. druhý úmysl obviněné, který je nezbytný pro vyvození její trestní odpovědnosti za uvedený přečin. Logickou úvahou lze dospět k závěru, že obviněná nemohla mařit výkon pravomoci policistů, když ani nevěděla, jakou pravomoc mají tito policisté vykonávat.

34. Nutno akcentovat, že záměrem Nejvyššího soudu není podceňování ochrany policistů ani jiných úředních osob obecně. Je nepochybné, a v tom lze přisvědčit nejvyšší státní zástupkyni, že adresát výkonu veřejné moci ze strany úřední osoby není oprávněn si samostatně posuzovat, zda je pravomoc úřední osoby vůči němu vykonávána secundum et intra legem, tj. nemá diskutovat o zákroku a rozhodně nemá klást odpor příslušníkům Policie České republiky, jejichž práce a služba veřejnosti je nepochybně velmi přínosná a současně náročná, nebezpečná a leckdy je ohrožuje na životě a zdraví. V nyní projednávané věci však nastaly zvláštní okolnosti případu, takže obviněná mohla jednat nanejvýš z nevědomé nedbalosti [§ 16 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1 tr. zákoníku], nikoliv však ve formě nepřímého úmyslu, jak tvrdila nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání. Zavinění z nedbalosti ovšem ke spáchání přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí (viz též § 13 odst. 2 tr. zákoníku).

35. Nelze přehlédnout, že obviněná byla v nestandardní vyhrocené situaci, kdy mohla důvodně pociťovat strach a ve svém skutkovém omylu neuvěřila poškozenému, že je policista, přičemž si nebyla jistá, jestli ji muži, které mylně pokládala za problematické osoby, nenapadnou. Proto neobstojí ani tvrzení dovolatelky, že obviněná měla požádat o předložení služebních průkazů i další dva policisty. Je nutné vzít v úvahu, že celý incident se odehrál jen během několika desítek vteřin. Obviněná se mohla maximálně přesvědčit o totožnosti policistů jinak, například tím, že by nejprve zatelefonovala na tísňovou linku policie, aniž by rovnou přistoupila k útoku, jak ve svém dovolání uvedla nejvyšší státní zástupkyně. I přesto nelze dovodit trestní odpovědnost obviněné za uvedený přečin, jelikož k jeho spáchání je třeba přímého úmyslu. Rozhodnutí pod č. 10/1967 Sb. rozh. tr., na které odkázala dovolatelka s tím, že skutečnost, že příslušník policie není oděn ve služebním stejnokroji, není rozhodná pro závěr o tom, zda si pachatel mohl být vědom, že jedná vůči úřední osobě při výkonu její pravomoci, není v nyní projednávané věci zcela přiléhavé. Ve zmíněném rozhodnutí totiž obviněný znal úřední osobu, resp. příslušníka tehdejší závodní stráže, a věděl, že v kritické době koná službu a plní své služební povinnosti, ačkoliv nebyl označen červenou páskou. V trestní věci obviněné však nebylo zjištěno, že by znala poškozeného a jeho dva kolegy policisty. Dovolatelka sice správně argumentovala tím, že ani předchozí negativní zkušenost s úředními osobami nelze považovat za okolnost ospravedlňující nerespektování povinnosti podrobit se výkonu pravomoci, a to s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 980/2022. Zde šlo ovšem o skutkově odlišnou věc, v níž se obviněný snažil vyhnout silniční kontrole, protože prudkým zvýšením rychlosti ujížděl policistům a přejel přes zastavovací pás, přičemž policejní vozidlo, které ho zastavovalo, bylo řádně označeno a policisté byli oděni ve služebním stejnokroji. Obviněný tak nemohl mít pochybnosti o tom, že vůči němu zakročují skuteční policisté.

36. V kontextu výše uvedeného nemůže obstát ani dovolací argument nejvyšší státní zástupkyně o medializaci dané trestní věci a negativním vlivu na veřejnost v případě neodsouzení obviněné. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, u obviněné šlo o specifickou situaci a okolnosti, které neodpovídají typickým případům neoprávněného násilného zásahu do výkonu pravomoci policistů jako úředních osob, od kterých se zásadně liší. K tomu lze uvést kromě výše zmíněného rozhodnutí pod č. 10/1967 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 980/2022, i rozhodnutí pod č. 36/1976-I. Sb. rozh. tr., v němž je uvedeno, že řidič motorového vozidla, který v úmyslu donutit policistu, který jej zastavuje, aby uskočil, tedy v úmyslu zabránit provedení silniční kontroly a vytvořit si možnost útěku, najíždí jedoucím automobilem zvýšenou rychlostí proti policistovi, se dopouští násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci úřední osoby, a to se zbraní ve smyslu § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podobně Nejvyšší soud judikoval rovněž v usnesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1420/2015, a v rozhodnutí pod č. 58/2012 Sb. rozh. tr. V rozhodnutí pod č. 39/2013 Sb. rozh. tr. bylo zdůrazněno, že pro naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby došlo k újmě na zdraví dotčené úřední osoby, proto je irelevantní, že pachatel vyvinul s vozidlem užitým proti úřední osobě jen nepatrnou rychlost, která objektivně nebyla způsobilá přivodit jí vznik újmy na zdraví, pokud i takové jednání ovlivnilo průběh výkonu pravomoci úřední osoby (např. když pachatel najížděl proti zakročujícímu policistovi tak, že vozidlem do něj opakovaně narazil, a tím jej přinutil ustoupit stranou). Dále lze uvést případ, kdy voják poškodil věc náležející příslušníku policie proto, že se mu chtěl pomstít za jeho služební zákrok, v čemž judikatura rovněž spatřuje naplnění přečinu násilí proti úřední osobě, ovšem ve variantě podle § 325 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nikoliv trestný čin urážky mezi vojáky podle § 397 tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 46/1980 Sb. rozh. tr.). V rozhodnutí publikovaném pod č. 57/2013 Sb. rozh. tr. bylo judikováno, že strážník obecní policie požívá ochrany úřední osoby i tehdy, provede-li v pracovní době výjimečně (např. vzhledem k aktuálně nastalé situaci, zejména je-li páchán trestný čin nebo přestupek bezprostředně ohrožující život, zdraví nebo majetek, apod.), zákrok nebo úkon k plnění úkolů obecní policie v občanském oděvu, a nemůže-li prokázat svoji příslušnost k obecní policii způsobem stanoveným v § 9 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, tj. stejnokrojem s odznakem obecní policie, identifikačním číslem a názvem obce, ale prokáže ji průkazem obecní policie. Jestliže pachatel v takovém případě užil násilí v úmyslu působit na výkon či pro výkon pravomoci strážníka obecní policie při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie, přičemž na základě konkrétních skutečností věděl, že napadená osoba vystupuje jako strážník obecní policie a vykonává svoji pravomoc spočívající např. v oprávnění požadovat prokázání totožnosti, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku.

37. Ve všech těchto případech lze vyzdvihnout, že pachatel trestného činu násilí proti úřední osobě věděl, že užívá násilí proti úřední osobě, byť v posledně citovaném případě nebyl strážník oděn ve služebním stejnokroji. Pachatel na základě konkrétních skutečností však věděl, že napadená osoba vystupuje jako úřední osoba, například s poukazem na to, že šlo o naléhavou aktuální situaci, kdy byl páchán trestný čin nebo přestupek bezprostředně ohrožující život, zdraví nebo majetek. V tom je odlišnost od nyní projednávané trestní věci obviněné M. D. D., která neměla z čeho spolehlivě dovodit, že šlo o skutečné policisty a že policisté vykonávají konkrétní úřední pravomoc. Jak už Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo 973/2014, o přečin násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nejde v případě, že pachatel podnikl útok vůči policistovi v civilním oděvu za situace, kdy z okolností věci nemohl vědět o tom, že útočí na policistu, a kdy ani policista neprokázal svou příslušnost k policii, ačkoli povaha nebo okolnosti úkonu mu tento postup umožňovaly.

38. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že zde není důvod zasahovat do napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jak v dovolání navrhovala nejvyšší státní zástupkyně, neboť její dovolací námitky nejsou opodstatněné. Ačkoliv bylo prokázáno, že se skutek v podobě úderu poškozeného obviněnou stal, nebylo postaveno na jisto, že uvedeným jednáním byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména úmyslné zavinění obviněné směřující i k tomu, aby působila na výkon pravomoci úřední osoby. Nejvyšší soud neshledal v postupu soudů nižších stupňů ani v jejich rozhodnutích jakékoliv pochybení, proto obviněná byla v souladu s pravidlem in dubio pro reo podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro žalovaný skutek. Soudy nižších stupňů se rovněž dostatečně vypořádaly s tím, jestli obviněná svým jednáním mohla naplnit znaky jiného trestného činu, a konstatovaly, že nikoliv, jelikož nedošlo ke zranění poškozeného, které by si vyžádalo lékařské ošetření či omezení v obvyklém způsobu života. Obviněná svým jednáním nemohla naplnit ani znaky přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, ani jeho pokusu podle § 21 tr. zákoníku.

IV. Závěrečné shrnutí

39. Nejvyšší soud na podkladě všech výše popsaných skutečností shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně jako zjevně neopodstatněné, proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.

40. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně III. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska b) K uplatněným námitkám nejvyšší státní zástupkyně IV. Závěrečné shrnutí Poučení: