5 Tdo 284/2022-18965

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. MUDr. Michal Toběrný, bytem Lopatecká 360/23, Praha 4, 2. Petr Kutil, bytem Lopatecká 161/17, Praha 4, 3. Ing. Pavel Kocourek, bytem Snopkova 483/7, Praha 4, 4. Mgr. Josef Veselý, bytem Pražského povstání 1879, Benešov, a 5. Ing. Jozef Kalavský, bytem Sojčí 239/12, Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka, Mgr. Josefa Veselého a Ing. Jozefa Kalavského odmítají.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015 (dále též jen rozhodnutí či rozsudek soudu prvního stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak), byli pod bodem I. uznáni vinnými obvinění MUDr. Vladimír Dbalý a MUDr. Michal Toběrný skutkem právně posouzeným jako jednak zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a jednak zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, obvinění Petr Kutil a Ing. Pavel Kocourek byli uznáni vinnými pomocí ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku a zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku [v případě obviněného Ing. Pavla Kocourka též podle odst. 3 písm. e)], Mgr. Josef Veselý byl uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Vinným byl pro tento skutek uznán též obviněný Tomáš Kadlec. Pod bodem II. byli uznáni vinnými MUDr. Vladimír Dbalý, MUDr. Michal Toběrný a Ing. Jozef Kalavský jednak trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce jen „tr. zák.“), a to MUDr. Vladimír Dbalý jako pachatel a zbylí dva obvinění jako pomocníci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jednak obvinění MUDr. Vladimír Dbalý a MUDr. Michal Toběrný trestným činem přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 2, 4 písm. a) tr. zák. a obviněný Ing. Jozef Kalavský trestným činem podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za to byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému byl podle § 160 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle § 51 odst. 1 a § 52 odst. 1 tr. zák. trest propadnutí majetku a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel všeho druhu na 24 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 6 T 268/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému MUDr. Michalu Toběrnému byl podle § 160 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle § 53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 5 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle § 54 odst. 3 tr. zák. v trvání 2 let pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě peněžitý trest vykonán. Obviněnému Petru Kutilovi byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 4 000 000 Kč (vyměřený v počtu 200 denních sazeb po 20 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 1 roku a 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněnému Ing. Pavlu Kocourkovi byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výměře 1 000 000 Kč (vyměřený v počtu 200 denních sazeb po 5 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněnému Mgr. Josefu Veselému byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen také peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč (vyměřený v počtu 60 denních sazeb po 1 000 Kč) s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3 měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Obviněnému Ing. Jozefu Kalavskému byl podle § 255 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 53 odst. 2 písm. a) tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 2 000 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody podle § 54 odst. 3 tr. zák. v trvání 1 roku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Dále bylo uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. o nárocích poškozené Nemocnice Na Homolce na náhradu škody.

2. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním všichni obvinění a státní zástupce, který je podal proti výroku o trestu v neprospěch obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila a Ing. Pavla Kocourka. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020 (dále též jen rozhodnutí či rozsudek odvolacího soudu, příp. soudu druhého stupně, nebude-li výslovně uvedeno jinak). Odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu ohledně obviněných MUDr. Vladimíra Dbalého a Ing. Jozefa Kalavského, ohledně obviněného MUDr. Michala Toběrného ve výroku o trestu a ohledně obviněných Ing. Pavla Kocourka a Petra Kutila ve výroku o uložení peněžitého trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud současně znovu rozhodl ve věci následovně. V případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil celý výrok o vině pod body I. – III. z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, č. j. 57 T 1/2017-8771, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a znovu rozhodl tak, že pod bodem I. obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého [ad a) za jednání spáchané společně s již odsouzenou Ing. Emilií Bialešovou a JUDr. MUDr. Romanem Žďárkem, Ph.D., MBA; ad b) za jednání spáchané společně s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, Ing. Pavlem Kocourkem, Tomášem Kadlecem, Mgr. Josefem Veselým; ad c) za jednání spáchané společně s již odsouzeným D. M.] uznal vinným jednak pokračujícím zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku, jednak zločinem porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 2 al. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 al. 1, odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku, pod bodem II. [ad a) za jednání spáchané společně s obviněnými Ing. Jozefem Kalavským a MUDr. Michalem Toběrným; ad b) společně za jednání s již odsouzeným Z. Č., ad c) za jednání společně s již odsouzeným J. K.] uznal obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého vinným jednak pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a jednak pokračujícím zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný Ing. Jozef Kalavský byl pod bodem II. a) výroku rozsudku odvolacího soudu uznán vinným jednak pomocí k přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. c), § 220 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a jednak zločinem podplacení podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému podle § 331 odst. 4, § 45 odst. 1 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný a úhrnný trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku byl tomuto obviněnému dále uložen trest propadnutí majetku. Obviněnému Ing. Jozefu Kalavskému byl podle § 332 odst. 3 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč (vyměřený v počtu 200 denních sazeb po 10 000 Kč). Obviněnému MUDr. Michalu Toběrnému byl při nezměněném výroku o vině pod body I. a II. napadeného rozsudku soudu prvního stupně uložen podle § 160 odst. 4 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 5 000 000 Kč (vyměřený v počtu 200 denních sazeb po 25 000 Kč). Obviněnému Ing. Pavlu Kocourkovi byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 4 000 000 Kč (vyměřený v počtu 200 denních sazeb po 20 000 Kč). Obviněnému Petru Kutilovi byl podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 4 000 000 Kč (vyměřený v počtu 200 denních sazeb po 20 000 Kč). Bylo dále rozhodnuto o nárocích poškozené Nemocnice Na Homolce na náhradu škody. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání obviněných Ing. Pavla Kocourka, Tomáše Kadlece a Mgr. Josefa Veselého. Jinak ponechal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

3. Trestné činnosti se obvinění podle rozsudků soudů nižších stupňů měli dopustit zjednodušeně uvedeno níže popsaným způsobem, přičemž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na obsáhlé výroky o vině v rozsudcích soudu prvního i druhého stupně [na str. 1 až 8 rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015, týkající se obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka, Mgr. Josefa Veselého, a na str. 2 až 15 rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, týkající se obviněných MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a Ing. Jozefa Kalavského, jehož se týkal jen skutek popsaný pod bodem II. a) rozsudku soudu druhého stupně]. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý byl uznán vinným z rozsáhlé trestné činnosti, jíž se podle závěrů soudů nižších stupňů dopouštěl v postavení ředitele státní příspěvkové organizace Nemocnice Na Homolce (dále jen ve zkratce „NNH“ nebo „Nemocnice Na Homolce“), on byl podle závěrů soudů nižších stupňů ústřední a klíčovou postavou. Dovolatelů MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka a Mgr. Josefa Veselého se pak týká skutek uvedený v napadeném rozsudku soudu druhého stupně pod bodem I. b), resp. uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, a dovolatelů Ing. Jozefa Kalavského a MUDr. Michala Toběrného se dále týká skutek popsaný pod bodem I. a) rozsudku soudu druhého stupně, resp. předtím pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Jde-li o další výroky o vině týkající se obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nebudou zde pro nadbytečnost reprodukovány, odkázat v tomto směru lze především na rozhodnutí soudů nižších stupňů (a též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci týkající se tohoto obviněného vedené pod sp. zn. 5 Tdo 849/2024).

4. Jednání pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně [resp. I. b) výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, který se ovšem týkal jen obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA] se podle soudů nižších stupňů dopustil obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, spolu s obviněnými MUDr. Michalem Toběrným, Petrem Kutilem, Ing. Pavlem Kocourkem, Mgr. Josefem Veselým a Tomášem Kadlecem, který však nepodal dovolání. Nejpozději v září roku 2008 se začali MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako ředitel NNH, MUDr. Michal Toběrný jako náměstek ředitele NNH a předseda dozorčí rady obchodní společnosti HOLTE MEDICAL, a. s., se sídlem Praha 5, Roentgenova 37/2 (dále jen „HOLTE MEDICAL“), dceřiné společnosti Nemocnice Na Homolce, Petr Kutil jako předseda představenstva obchodní společnosti HOLTE MEDICAL a Ing. Pavel Kocourek jako ředitel odboru hospodaření přímo řízených organizací Ministerstva zdravotnictví České republiky (dále ve zkratce jen „MZ“, „ministerstvo“, nebo Ministerstvo zdravotnictví“) a člen dozorčí rady obchodní společnosti HOLTE MEDICAL dohadovat o záměru zadat jménem Nemocnice Na Homolce veřejnou zakázku na digitalizaci chorobopisů s cílem získat z této zakázky osobní prospěch. Vymysleli plán spočívající v tom, že zakázka bude zadána jimi preferované obchodní společnosti, kterou následně fakticky ovládnou, zakázku ve skutečnosti provede subdodavatel za podstatně nižší cenu a rozdíl mezi touto částkou a částkou skutečně vyplacenou NNH vyvedou na další spřízněné obchodní společnosti jako platbu za fiktivní plnění, aby zastřeli původ těchto peněz, které následně z účtů těchto spřízněných obchodních společností nechají vybrat a rozdělí si je. Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný k tomuto jednání plánovali využít možností vyplývajících z jejich postavení v Nemocnici Na Homolce a Ing. Pavel Kocourek možností vyplývajících z jeho funkce na ministerstvu, umožňujících jim ovlivnit průběh zadávacího řízení, resp. ztížit možnost kontroly jeho průběhu a následné samotné realizace veřejné zakázky a finančních toků při její realizaci. Za tím účelem inicioval obviněný Petr Kutil přes svého známého obviněného Tomáše Kadlece, kterého do plánu zasvětil, dne 9. 10. 2008 vznik obchodní společnosti DISOL, s. r. o., se sídlem Praha 3, Křišťanova 643 (dále jen „DISOL“), která měla zakázku získat a jejímž jediným jednatelem a společníkem byl právě obviněný Tomáš Kadlec. Poté obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, nechal připravit dokumentaci k této veřejné zakázce, kterou nechal schválit obviněným Ing. Pavlem Kocourkem, ředitelem odboru hospodaření organizací ministerstvem. Dne 23. 2. 2009 nechal zveřejnit v Informačním systému o veřejných zakázkách záměr Nemocnice Na Homolce zadat v užším řízení nadlimitní veřejnou zakázku „Digitalizace archivu chorobopisů“ s předpokládanou celkovou hodnotou 95 000 000 Kč bez DPH, jejímž předmětem měla být digitalizace archivu chorobopisů NNH v počtu stránek 75 000 000. Jelikož obchodní společnost DISOL vzhledem ke své krátké existenci nesplňovala kvalifikační podmínky, z podnětu obviněného Petra Kutila uzavřel obviněný Tomáš Kadlec jednající za obchodní společnost DISOL dne 5. 3. 2009 smlouvu o sdružení s obchodní společností VDI Meta Trans – výrobní družstvo invalidů, se sídlem Praha 4, Antala Staška 1292/32 (dále jen „VDI Meta Trans“), poté se společně účastnili výběrového řízení pod názvem DISOL Group. Předsedou hodnotící výběrové komise byl obviněný MUDr. Michal Toběrný. Dne 15. 6. 2009 při otevírání obálek bylo zjištěno, že nabídka preferovaného sdružení DISOL Group nebyla ekonomicky nejvýhodnější, neboť ji překonala obchodní společnost ICZ, a. s., tehdy se sídlem Praha 4, Hvězdova 1689/2a (dále jen „ICZ“). Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Ing. Pavel Kocourek a Petr Kutil se rozhodli, že zabrání zadání zakázky obchodní společnosti ICZ, která podala ekonomicky nejvýhodnější nabídku, tím, že ji vyřadí pro údajné nesplnění zadávacích podmínek, konkrétně neprokázání, že bude mít do dne případného zadání zakázky zajištěné požadované zabezpečené prostory. Vyloučen byl také další uchazeč, obchodní společnost Scanservice, a. s., se sídlem Praha 9, Náchodská 2397/23 (dále jen „Scanservice“). Neoprávněně vyloučená obchodní společnost ICZ se podle plánu obviněných MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka a Tomáše Kadlece výslovně vzdala práva podat proti svému vyloučení námitky. Obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, pak dne 16. 7. 2009 uzavřel s obviněným Tomášem Kadlecem jednajícím za DISOL Group Smlouvu o dílo č. 120609 (dále jen „Smlouva o dílo“) s cenou plnění ve výši 146 250 000 Kč bez DPH. Tímto jednáním obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek a Tomáš Kadlec jednak neoprávněně zvýhodnili sdružení DISOL Group na úkor obchodní společnosti ICZ, jejíž nabídka byla ekonomicky výhodnější a splňovala podmínky stanovené zadávací dokumentací, tedy neměla být vyřazena, jednak způsobili Nemocnici Na Homolce škodu ve výši nejméně 56 887 994 Kč, neboť na základě takto uzavřené smlouvy bylo obchodní společnosti DISOL vyplaceno do konce roku 2011 celkem 150 600 494 Kč, ačkoli tytéž služby mohla NNH získat za výhodnější částku 93 712 500 Kč, kterou nabízela neoprávněně vyřazená obchodní společnost ICZ. Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil a Ing. Pavel Kocourek podle svého původního plánu, s nímž seznámili Tomáše Kadlece a Mgr. Josefa Veselého, po uzavření Smlouvy o dílo zcela ovládli obchodní společnost DISOL. Obvinění dne 14. 9. 2009 nechali (za účasti dalších osob) založit obchodní společnost Virmil, a. s., tehdy se sídlem Praha 3, Křišťanova 643 (dále jen „Virmil“), jejíž akcie na majitele fakticky drželi přímo obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a Petr Kutil a jež získala obchodní podíl od Tomáše Kadlece v obchodní společnosti DISOL. Finanční prostředky zaslané obchodní společnosti DISOL od NNH byly pak postupně převáděny na účet obchodní společnosti DRUPPI, s. r. o., se sídlem Praha 9, Rubeška 4/383 (dále jen „DRUPPI“), v níž byl jednatelem a společníkem obviněný Mgr. Josef Veselý, blízký přítel obviněných Petra Kutila a Tomáše Kadlece, a to takovým způsobem, aby vše budilo dojem běžných obchodních transakcí. Veškeré zastírací převody sloužící k legalizaci výnosů z této trestné činnosti jsou podrobně popsány ve výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 7-8, na který je možno plně odkázat. Všichni obvinění tak činili při vědomí, že finanční prostředky připsané na účet obchodní společnosti DRUPPI od obchodní společnosti DISOL pocházejí z plateb, které společnosti DISOL uhradila Nemocnice Na Homolce jako plnění za nelegálně zadanou veřejnou zakázku na digitalizaci archivu chorobopisů. Tyto finanční prostředky obviněný Mgr. Josef Veselý vybíral v hotovosti z bankomatů a předával obviněnému Petru Kutilovi k dalšímu rozdělení. Obvinění tak zastřeli původ částky v celkové výši nejméně 53 390 618,50 Kč, z čehož nejméně 25 miliónů Kč připadlo obviněnému MUDr. Vladimíru Dbalému, MBA, který navíc opakovaně prodlužoval DISOL Group termín odevzdání díla a nepožadoval od nich zaplacení smluvní pokuty ve výši 130 miliónů Kč, na niž měla Nemocnice Na Homolce podle smlouvy nárok.

5. Jednání pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (jde-li o MUDr. Michala Toběrného), resp. pod bodem II. a) výroku o vině napadeného rozsudku odvolacího soudu (jde-li o MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a Ing. Jozefa Kalavského), se dopustili obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jako ředitel NNH, MUDr. Michal Toběrný jako jeho náměstek a Ing. Jozef Kalavský jako zástupce dodavatele obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, s. r. o., se sídlem Praha 5, Na Zatlance 2174/5 (dále jen „TRANSKONTAKT-MEDICAL“). Obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný nejprve iniciovali rozhodnutí o nákupu Leksellova gama nože (dále ve zkratce též jen „LGN“ či „LG nůž“), přičemž počítali s tím, že od dodavatele této veřejné zakázky budou pro sebe požadovat úplatek ve výši několika procent z celkové sjednané ceny veřejné zakázky. S tímto plánem vedli jednání se zástupci Ministerstva zdravotnictví coby zřizovatele Nemocnice Na Homolce, aby získali dotaci na tuto investiční akci s předpokládanou hodnotou 130 000 000 Kč. Jediným dodavatelem LGN na území České republiky byla obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL, s níž vyjednali cenu předmětu veřejné zakázky ve výši 139 800 000 Kč bez DPH. Dne 18. 8. 2009 obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, domluvil s obviněným Ing. Jozefem Kalavským, zástupcem obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, úplatek ve výši 4 % z vyjednané ceny, který nebude slevou na kupní ceně, ale osobním prospěchem MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a MUDr. Michala Toběrného. Zakázka tak byla zadána dodavateli TRANSKONTAKT-MEDICAL za cenu 139 800 000 Kč bez DPH, tedy 152 382 000 Kč s DPH (ač uvedená obchodní společnost jej objednala u výrobce toliko za 91 028 000 Kč). V rozsudcích soudů nižších stupňů je dále podrobně popsáno předání sjednaného úplatku Ing. Jozefem Kalavským, jakož i ustanovení právních i vnitřních předpisů, jež svým jednáním porušili obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný, kteří svým jednáním způsobili Nemocnici Na Homolce škodu ve výši odpovídající částce 5 664 175 Kč (215 000 Eur), již obdrželi jako úplatek a o niž mohla být kupní cena nižší.

II. Dovolání obviněných

6. Proti rozsudku odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020) podali dovolání obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek, Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský každý prostřednictvím svého obhájce. Protože věc obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, byla vyloučena k samostatnému projednání, nebude níže obsah jeho dovolání reprodukován. a) Dovolání obviněného MUDr. Michala Toběrného 7. Dovolatel MUDr. Michal Toběrný napadl dovoláním rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2021, sp. zn. 2 To 81/2020, a to všechny jeho výroky dotýkající se tohoto obviněného. Své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání tohoto obviněného se částečně shoduje s dovoláním MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. I tento dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces, které spočívalo v extrémním nesouladu skutkových zjištění soudů a obsahem provedených či opomenutých důkazů. Soud prvního stupně podle obviněného MUDr. Michala Toběrného závěr o jeho vině založil na deformovaných důkazech, na svých domněnkách a hypotézách. Odvolací soud tyto vady neodstranil, naopak je prohloubil.

8. Obviněný v průběhu celého trestního řízení namítal, že se zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky podle § 256 odst.1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku nestal a nemohl stát, což dokládal tvrzením odborníků a zpracovatelů zadávací dokumentace (svědka JUDr. Vladimíra Tögela a doc. JUDr. Ing. Radka Jurčíka), svědků z řad zaměstnanců NNH (S. A. a E. H.) a svědků z řad pracovníků vyloučené obchodní společnosti ICZ. Na tyto důkazy však soudy nižších stupňů nijak nereagovaly. Ačkoliv obviněný svá tvrzení velmi podrobně rozepsal ve svém odvolání, soud druhého stupně se k nim nijak nevyjádřil, čímž porušil jeho právo na řádné odůvodnění vycházející z práva na spravedlivý proces.

9. Dále obviněný připomněl, že administrativně organizačním a právním zabezpečením předmětného zadávacího řízení Digitalizace chorobopisů v Nemocnici Na Homolce byl na základě mandátní smlouvy pověřen advokát JUDr. Vladimír Tögel. Podíl pověřené osoby na zadávacím řízení byl stěžejní. Z e-mailové konverzace mezi pověřencem (JUDr. Tögelem) a zástupci zadavatele (MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, MUDr. Michalem Toběrným atd.), popř. Ministerstvem zdravotnictví (Ing. Pavlem Kocourkem) nevyplývají žádná jednání, kterými by se obvinění snažili zasahovat do zadávacího řízení v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách a zvýhodňovat preferované sdružení DISOL. Soudy nižších stupňů se nijak nevypořádaly s námitkou, že obvinění by nemuseli tak složitě a zdlouhavě organizovat zadávací řízení, pokud by chtěli ovlivnit zadávací řízení, ale mohli by zvolit tzv. užší zadávací řízení, využít § 18 odst. 1 písm. e) zákona č. 137/2006, o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZVZ“), a uplatnit výjimku z působnosti zákona v rámci tzv. vertikální spolupráce „in house“ prostřednictvím dceřiné společnosti HOLTE MEDICAL, a. s., v níž byl Petr Kutil předseda představenstva a MUDr. Michal Toběrný předseda dozorčí rady.

10. Obchodní společnost ICZ byla vyřazena proto, že nesplnila podmínky zadávacího řízení, nebyla tak rozhodně vyloučena v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách, ale právě naopak. Dále se dovolatel MUDr. Michal Toběrný pozastavil nad tím, že pověřená osoba (JUDr. Vladimír Tögel) nebyla trestně stíhaná a naopak byly stíhány osoby v různých funkcích ve vztahu k zadavateli, které prakticky na zadávací řízení neměly žádný vliv. Obviněný MUDr. Michal Toběrný vyjádřil své přesvědčení, že byl stíhán prakticky pouze pro to, že byl předseda hodnotící komise, kterým ani nechtěl být, a vyřadil ze zadávacího řízení obchodní společnost ICZ. Jako předseda hodnotící komise však jednal na základě doporučení pověřené osoby. Znovu připomněl, že v souladu se zákonem o veřejných zakázkách nemohl být vybrán subjekt, který nesplnil podmínky zadávacího řízení, i když jeho cena byla nejnižší.

11. Dovolatel MUDr. Michal Toběrný se dále obsáhle vyjádřil k možnosti (resp. nemožnosti) zrušit předmětné zadávací řízení, což posuzoval již soud prvního stupně s odkazem na odbornou literaturu a judikaturu. Pokud by zrušili zadávací řízení pro překročení nabídkové ceny nad předpokládanou hodnotu veřejné zakázky podle § 84 odst. 2 písm. d), e) ZVZ, nebyla podle obviněného v roce 2009 tak jednoznačná situace, že by nebyl zadavatel od ÚOHS sankcionován. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 Afs 20/2008-152, publikovaný pod č. 1771/2009 Sb. rozh. Nejvyššího správního soudu, a na rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 7. 4. 2009, č. j. 62 Ca 28/2008-74, nemá žádnou souvislost [vyjma právní nemožnosti zrušit zadávací řízení podle § 84 odst. 2 písm. d), e) ZVZ] s předmětnou trestní věcí, v níž byla skutková situace odlišná (nabídku na finanční služby podal uchazeč, který byl se zadavatelem, tj. Ministerstvem financí, v soudním sporu). Obviněný zdůraznil, že zadavatel tuto možnost zvažoval, avšak s ohledem na tehdejší restriktivní výklad ÚOHS ustanovení § 84 odst. 2 písm. d), e) ZVZ ji nezvolil a po konzultaci s pověřenou osobou se řídil jiným rozhodnutím ÚOHS, a sice rozhodnutím č. j. S 293/2007/01721/2008/510/IF, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 11. 7. 2008, č. j. R037,38/2008/02-13394/2008/310-Hr, jimiž byla zadavateli Nemocnice Jihlava uložena pokuta za neoprávněné zrušení zadávacího řízení. Dále se v dovolání podrobněji věnoval tomuto případu.

12. Obviněný dále zpochybňoval obsah elektronického diáře obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, který braly soudy nižších stupňů za stěžejní důkaz. Podle dovolatele však některé záznamy v něm obsažené přímo odporovaly dalším důkazům. Soudy nižších stupňů tak dotvořily hypotetický skutkový děj, řada záznamů z deníku byla soudy nižších stupňů vykládána příliš extenzivně. Dovolatel pak navrhoval vyslechnout svědky k prokázání věrohodnosti záznamů (kteří svědci a k čemu by měli vypovídat, obviněný konkrétně specifikoval na str. 11-15 svého dovolání). Jedná se o 28 osob, s nimiž měl mít obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, podle záznamů v elektronickém deníku jednání. Výslechem těchto svědků by podle dovolatele mohla být ověřena pravdivost záznamů v elektronickém deníku. Soudy nižších stupňů však návrhy obhajoby na doplnění dokazování výslechem těchto svědků bez dalšího odůvodnění zamítly. Tím podle obviněného došlo rovněž k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Porušeno bylo právo na rovnost zbraní, neboť státnímu zástupci nebyl zamítnut ani jeden návrh na doplnění dokazování. Obviněný se pozastavil i nad tím, že byl odsouzen pouze na základě toho, že někdo jiný o něm napsal něco negativního do wordového dokumentu, ačkoliv řada záznamů byla jako nepravdivá vyvrácena. Soudy nižších stupňů tento důkaz hodnotily chybně a bez vzájemných souvislostí. Rovněž nebylo vyhověno návrhu připojit k důkazům tzv. „černý šanon“, který obviněná Ing. Emilie Bialešová založila do trestního spisu ve věci vedené pod sp. zn. 51 T 1/2017, v němž důkladně popsala, jak se její zápisky neshodují se zápisky MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Bez dostatečného zdůvodnění byl odmítnut také znalecký posudek na stanovení ceny za provedení digitalizace jedné stránky chorobopisu v NNH. Soud prvního stupně v pasáži, v níž vysvětlil, proč nevyhověl návrhu předvolat další navrhované svědky, predikoval, co by tyto osoby vypověděly, což je podle obviněného nepřípustné a zasahuje do jeho práva na spravedlivý proces, neodpovídá to požadavku zjistit skutkový stav bez jakýchkoliv pochybností. Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že soudy nižších stupňů porušily základní zásady trestního řízení.

13. Ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. a) výroku rozsudku odvolacího soudu, resp. pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, učinily soudy nižších stupňů závěr o vině dovolatele, ačkoliv rozhodná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s obsahem důkazů. Skutkový děj dovozený soudy nižších stupňů lze shrnout tak, že obvinění MUDr. Michal Toběrný a MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, byli od počátku rozhodnuti pořídit LG nůž od obchodní společnosti TRANSKONTAKT-MEDICAL, tedy od prostředníka. Proti tomuto závěru však stojí výpověď svědka J. N., kterou soud prvního stupně opominul a který uvedl, že on sám bez konzultace s obviněnými nadefinoval podmínky nákupu LGN pro NNH. Jednal s výrobcem ELEKTA, s dodavatelem TRANSKONTAKT-MEDICAL i SÚJB. Dovolatel nesouhlasil se strohým odůvodněním odvolacího soudu, který se nevypořádal se všemi jeho námitkami uplatněnými v odvolání.

14. Soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav se neopírá o žádný z provedených důkazů, jedná se podle dovolatele o ryzí fabulaci soudů, resp. státního zastupitelství. Soudy ignorovaly dvě zásadní okolnosti. Jednalo se o státní zakázku, o které rozhodla vláda počátkem roku 2009 jako o mimořádné investici do zdravotnictví, jak vyplývá z výpovědi svědka Z. K., kterou však soud prvního stupně nijak nevyhodnotil. Dovolatel tím poukázal na to, že o nákupu LGN nerozhodovali obvinění, ale vláda. Dále připomněl, že LGN byl světovým unikátem a o jeho novou verzi projevila NNH (resp. J. N.) zájem již v roce 2007, nešlo tak o iniciativu obviněných. Konečná cena LGN nevznikla z jednání o úplatku, jak tvrdí soudy nižších stupňů, nýbrž z přikoupení systému Extend. K dojednání kupní ceny pak došlo dne 14. 8. 2009, a nikoliv dne 18. 8. 2009, což potvrzuje zápis právníka NNH Mgr. Jána Gajdoše. Je přitom nesmyslné, aby byl zápis antedatován. Obsahem schůzky bylo doladění dodávky zařízení LGN, došlo k přikoupení systému Extend, byla odsouhlasena konečná cena, domluvený pětiletý servis po předání přístroje, což má nepochybně vliv na hodnocení výhodnosti vyjednané kupní ceny. Pochybnosti jsou také ohledně schůzky MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, s Ing. Jozefem Kalavským dne 18. 11. 2009, kterou oba aktéři zpochybňují, a opak má vyplývat jen z elektronického diáře. Obviněný nesouhlasil také se závěry, že by mu obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, předal polovinu úplatku, ani k tomu není žádný jiný důkaz kromě elektronického deníku.

15. Dovolatel dále zpochybnil, proč by obviněný Ing. Jozef Kalavský měl obviněným dávat úplatek, když v řízení před soudem (oproti tvrzením v obžalobě) bylo jednoznačně prokázáno, že obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL byla od roku 2004 výhradním dovozcem výrobků obchodní společnosti ELEKTA instrument AB v České republice. Pro takové jednání neměl žádný důvod. Naopak Nemocnice Na Homolce, její pracovníci (zejména J. N.), měli o LGM zájem. S touto námitkou se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly.

16. Jelikož souhrn nepřímých důkazů netvoří logický a provázaný celek, nemůže o ně být opřen závěr o vině dovolatele. Bylo tak zasaženo do ústavních práv obviněného. Ze všech shora uvedených důvodů proto obviněný MUDr. Michal Toběrný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

17. Ještě po uplynutí dovolací lhůty zaslal tento dovolatel další podání z 3. 5. 2023 nazvané „Doplnění dovolání“, ve kterém uvedl, že odvolací soud měl správně aplikovat trestní zákoník ve znění „novely zákona č. 338/2020 Sb.“, účinné od 1. 10. 2020, který takto označil na několika místech svého podání a kterým měly být změněny hranice výše škod v § 138 tr. zákoníku [míněn byl zjevně zákon č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony]. Podle obviněného tak byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř., přičemž na jiném místě podání je označil za důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž zjevně chtěl dodatečně rozšířit své dovolání o další dovolací důvod uvedený v nyní platném a účinném trestním řádu v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), který by měl podle něj být naplněn, protože mu byl uložen nepřiměřený trest. Obviněný dále odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 1025/2020. b) Dovolání obviněného Petra Kutila 18. Obviněný Petr Kutil podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání (datované 28. 11. 2021) z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřoval v existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů, které navíc některé důkazy opomenuly.

19. Odvolací soud se podle obviněného Petra Kutila vůbec nezabýval zásadní odvolací námitkou tohoto obviněného, že v rámci veřejné zakázky digitalizace archivu chorobopisů NNH nebyla žádnému dodavateli, tedy ani sdružení DISOL, zjednána přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů. Bylo prokázáno, že k vyloučení obchodní společnosti ICZ, stejně jako obchodní společnosti Scanservis, která nabídla ještě vyšší cenu než sdružení DISOL, došlo oprávněně a v souladu se zákonem. Podle dovolatele Petra Kutila není pravdou tvrzení soudu prvního stupně, že by se měl snažit o zabránění zadání zakázky obchodní společnosti ICZ s odkazem na nesplnění podmínky, která však v zadávací dokumentaci nebyla stanovena. K tomu obviněný uvedl, že jednak ničím nebyla prokázána jeho účast na průběhu zadávacího řízení, jednak vyřazení obchodní společnosti ICZ se zakládalo na nesplnění podmínky uvedené v čl. 7 bodu 7.1. a 7.2. týkající se zabezpečených prostor, v nichž bude realizován výkon plnění veřejné zakázky. Na výzvu hodnotící komise obchodní společnost ICZ předložila „torzo smlouvy o smlouvě budoucí“ na prostory od 1. 10. 2009, avšak termín zahájení plnění měl být ihned po skončení zadávacího řízení, tj. do 31. 7. 2009. K vyřazení této obchodní společnosti tedy došlo v souladu se zákonem, naopak kdyby nebyla vyřazena, dopustil by se zadavatel flagrantního porušení zákona. Upozornil na konkrétní listinné dokumenty vztahující se k průběhu zadávacího řízení, na výpovědi svědků zaměstnanců a zástupců obchodní společnosti ICZ (specifikoval je podrobně na str. 4. a 5. svého dovolání), kteří potvrdili, že v době stanovené v zadávací dokumentaci neměla obchodní společnosti ICZ zajištěné potřebné prostory. Obchodní společnost ICZ se proti vyřazení nijak nebránila, nepodala námitky a v podstatě toto vyřazení přivítala. Soud prvního stupně dále zcela ignoroval fakt, že obchodní společnost ICZ zakázku pro Nemocnici Na Homolce podhodnotila, když do ceny nezahrnula všechny náklady, přičemž i to bývá premisou pro následné vyřazení uchazeče z výběrového řízení podle § 77 ZVZ. Dovolatel proto shrnul, že sdružení DISOL bylo vybráno, protože jako jediné splnilo zadávací podmínky veřejné zakázky.

20. Nemocnici Na Homolce nebyla způsobena žádná škoda a sdružení DISOL nezískalo neoprávněný prospěch, neboť NNH obdržela plnění za cenu obvyklou. Obviněný požadoval vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomiky na vysoutěženou cenu digitalizace. Soudy nižších stupňů na tento návrh nereagovaly, a tak nechal dovolatel Petr Kutil sám vypracovat znalecký posudek u znalecké kanceláře EQUITA Consulting, s. r. o., který navrhl provést v rámci odvolacího řízení. Tento důkaz však odvolací soud neprovedl s odkazem na nadbytečnost a irelevantnost, neboť za určující kritéria pro stanovení hodnoty zakázky je třeba podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 74/2014 (míněno zřejmě rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 746/2014), považovat hodnotu vzešlou ze zadávacího řízení provedenou podle tehdy platného zákona o veřejných zakázkách, a nikoli podle kritérií uvedených v § 138 tr. zákoníku (míněn zřejmě § 137 tr. zákoníku). Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že tím zatížil soud druhého stupně řízení vadou spočívající v tzv. opomenutém důkazu (k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1765/21).

21. Třebaže odvolací soud odkázal na zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, sám jej podle obviněného nerespektoval. Toto rozhodnutí stanoví, že je potřeba nejdříve vyhodnotit, zda nabídka učiněná v zadávacím řízení údajně znevýhodněným uchazečem je reálná, zda se nejedná o cenu neodpovídající možnostem a schopnostem takového uchazeče a zda by nabídka byla tímto uchazečem realizovatelná. Jen pokud je postaveno na jisto, že došlo k vyřazení uchazeče neoprávněně a zakázka by byla takovýmto uchazečem realizovatelná, pak je škodou rozdíl těchto dvou nabídek. Dovolatel zdůraznil, že v tomto směru nebylo dokazování soudů nižších stupňů vedeno, naopak z výpovědí zástupců obchodní společnosti ICZ vyplynulo, že nebyli schopni podmínky zakázky splnit.

22. Obviněný Petr Kutil dále nesouhlasil se stanovením škody ve výši 56 887 994 Kč, jež odpovídá rozdílu mezi částkou, která byla NNH vyplacena sdružení DISOL a částkou nabídnutou obchodní společností ICZ, kterou měl svým jednáním Nemocnici Na Homolce způsobit. Upozornil na ustanovení § 137 tr. zákoníku, které je podle něj nutno aplikovat i na cenu za služby. Citoval k tomu z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 12 Ksz 7/2019, v němž se v bodě 217. a 218. zabýval určením výše škody podle trestního zákoníku a zákona o oceňování majetku a znaleckou terminologií. Podle dovolatele cena, kterou obchodní společnost ICZ nabízela v rámci výběrového řízení, nebyla v žádném případě cenou obvyklou, což vyplývá z výpovědí svědků, jakož i z další cenové nabídky dalšího uchazeče o veřejnou zakázku, která byla ještě vyšší než vítězného sdružení DISOL. Lze tedy důvodně pochybovat, že by obchodní společnost ICZ byla schopna v jí nabízené ceně zakázku realizovat. Obviněný upozornil, že obchodní společnost ICZ v roce 2013 realizovala obdobnou zakázku na digitalizaci dokumentů pro Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky (dále také jen ve zkratce „VZP ČR“). Z veřejných zdrojů obhajoba zjistila, že předpokládaná cena této zakázky byla stanovena na částku 383 000 000 Kč, což bylo ve svém souhrnu více, než nabídlo a realizovalo sdružení DISOL pro NNH, jehož nabídnutou cenu lze považovat za cenu obvyklou podle § 137 tr. zákoníku, neboť se jednalo o srovnatelnou zakázku.

23. Dovolatel Petr Kutil závěrem dodal, že nebylo prokázáno, že sdružení DISOL získalo zakázku pomocí trestného činu, a tak ani není možné dovozovat jakoukoliv legalizaci výnosů z trestné činnosti. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. c) Dovolání obviněného Ing. Pavla Kocourka 24. Rozsudek odvolacího soudu napadl také obviněný Ing. Pavel Kocourek prostřednictvím svého obhájce dovoláním (datovaným 23. 11. 2021), které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť toto rozhodnutí, stejně tak i předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K tomu obviněný poukázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se posuzování skutkového děje v dovolacím řízení v případě existence extrémního nesouladu mezi právním posouzením a skutkovými zjištěními vyplývajícími z hodnocení provedeného dokazování.

25. Dovolatel nejprve zrekapituloval rozsudky, a to v částech, jež se ho týkaly. Namítl vady dokazování, které vyplývaly podle něj z toho, že soud prvního stupně si selektivně vybíral důkazy, upřednostnil důkazy v jeho neprospěch a naopak pomíjel důkazy svědčící v jeho prospěch, s jeho obhajobou se nevypořádal a nevysvětlil, jak konkrétně z titulu své funkce na Ministerstvu zdravotnictví mohl ovlivnit předmětné výběrové řízení. Úkolem dovolatele bylo pouze po zaslání zadávací dokumentace posoudit její soulad se zákonem o veřejných zakázkách. Závěry soudu prvního stupně jsou v přímém rozporu s jeho podnětem ze dne 11. 11. 2010, jímž žádal přímo ministra zdravotnictví o vyslání veřejnosprávní kontroly z odboru kontroly Ministerstva zdravotnictví do NNH.

26. Obviněný namítal, že v řízení nebyly provedeny žádné důkazy, které by prokazovaly, že se obvinění snažili zabránit zadání zakázky obchodní společnosti ICZ. Neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly manipulaci s výběrovým řízení v neprospěch této obchodní společnosti, přesto soudy nižších stupňů dovodily vinu obviněných pouze na základě skutkového děje předloženého obžalobou. Nedokáže vysvětlit, jak by obvinění dokázali obchodní společnost ICZ přimět nepodat proti svému vyloučení z výběrového řízení námitky, když bylo dokazováním zjištěno, že tak obchodní společnost ICZ učinila z vlastní vůle (což vyplývá z výslechů svědků z této obchodní společnosti). Odsouzení tak bylo založeno pouze na tvrzeních nemajících oporu v provedeném dokazování, bylo opřeno pouze o záznamy v elektronickém deníku, který byl pouhou fabulací. Rovněž z výslechu administrátora zakázky JUDr. Vladimíra Tögela nevyplynulo žádné zjištění o nátlaku nebo o snaze obviněných ovlivnit výběrové řízení. Obviněný dále upozornil na výslechy svědků Z. H. G., E. H., A. P., L. Z., P. Č., Ing. Jiřího Votruby, Ing. Bohuslava Cempírka, Zdeňka Jirkovce, Ing. Ilony Machové, Renaty Telínové a Ing. Milana Zajíčka. Soudy nižších stupňů zcela pominuly, že P. Č. se chtěl s obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, sejít ohledně předmětné zakázky, avšak tento obviněný jej odmítl.

27. Dovolatel Ing. Pavel Kocourek byl uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 24 odst. 1 písm. c), § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 tr. zákoníku. Upozornil, že v případě účastenství musí pomocník jednat s úmyslem pomoci druhému spáchat trestnou činnost, tedy musel by vědět, co obvinění plánují a tomu pomoci. K tomu však nebylo provedeno žádné dokazování, žádný důkaz nesvědčí v jeho neprospěch. Pouze elektronický deník obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jehož obsah měly soudy nižších stupňů pečlivě vážit a konfrontovat jej s dalšími důkazy. S vyhodnocením soudu prvního stupně ohledně pravdivosti údajů v elektronickém deníku obviněný zásadně nesouhlasí. Soud prvního stupně zcela pominul výslechy svědků M. S., M. Š., Z. K., D. Š. a V. P. Poznamenal, že obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, v dané době požíval nadměrně alkohol, kokain a barbituráty, které nepochybně měly vliv na jeho poznámky v elektronickém deníku, přičemž k tomu byly vypracovány znalecké posudky z odvětví psychiatrie a psychologie. Znalci uvedli, že některé zápisy týkající se užívání návykových látek obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, jsou popisovány nepravdivě, nadneseně. Dovolatel je pak toho názoru, že rovněž i další zápisy v elektronickém deníku jsou nevěrohodné a nadnesené. Bylo také zjištěno, že některé zápisy v elektronickém deníku obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, upravoval, mazal apod. (jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. Marka Fialy).

28. Odvolací soud nevyhověl požadavku obviněného na doplnění dokazování spočívajícím ve vypracování znaleckého posudku z oboru ekonomika za účelem posouzení ceny obvyklé za digitalizaci dokumentů, což mohlo mít nepochybně přímý vliv na posouzení výše způsobené škody, zda za cenu obvyklou bylo možno považovat cenu nabízenou obchodní společností ICZ. Zjištěnou výši způsobené škody odpovídající částce 56 887 994 Kč považuje tento obviněný za absurdní a ničím nepodloženou, když si navíc tuto částku měli mezi sebou obvinění podělit. Dovolatel popsal pohyby peněz mezi právnickými osobami zúčastněnými na digitalizaci chorobopisů NNH zmapované od samého počátku až do samotného zajištění finančních prostředků vrchním státním zastupitelstvím na účtech obchodní společnosti PETA DEVELOPMENT, a. s., a Zdeňka Berana, z čehož zcela jednoznačně vyplývá nemožnost obohatit se o více jak 56 miliónů Kč.

29. Dále se dovolatel Ing. Pavel Kocourek věnoval rozhodnutí odvolacího soudu. Vyjádřil své přesvědčení, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, které opětovně shrnul. Postupem soudu druhého stupně podle obviněného došlo k zásahu do jeho základních práv, porušení základních zásad trestního řízení, zásady dokazování, presumpce neviny, objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, vyhodnocení všech důkazů svědčících v prospěch i neprospěch obviněných, porušení zásady oficiality, což vše vedlo ke vzniku nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněnými (neúplnými) skutkovými zjištěními. Rozhodnutí soudů nižších stupňů tak obviněný považoval za nepřezkoumatelná, v rozporu se základními právy dovolatele, která by měl ve smyslu práva na spravedlivý proces chránit rovněž i Nejvyšší soud. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu.

30. Na základě shora uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, a aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. d) Dovolání obviněného Mgr. Josefa Veselého 31. Obviněný Mgr. Josef Veselý podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání (datované 2. 11. 2021) z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v druhé variantě, jelikož bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť rozsudek soudu prvního stupně podle něj spočíval na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a dále v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

32. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 uvedl, že v projednávané věci shledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy. Skutkové závěry podle dovolatele nemají oporu v provedeném dokazování, možnost dovolacího přezkumu těchto námitek pak založil na označených rozhodnutích Ústavního soudu.

33. Po shrnutí rozsudků soudů nižších stupňů vyjádřil přesvědčení, že jejich závěry se ohledně něj neopírají o žádný usvědčující důkaz. Obviněného Mgr. Josefa Veselého se týkají pouze okrajová skutková zjištění. Bylo pouze ze zajištěného dopisu zjištěno, že obviněný Mgr. Josef Veselý žádá obviněného Petra Kutila o půjčku ve výši 100 000 Kč, z čehož soud prvního stupně dovodil přátelské vazby mezi nimi. Avšak přátelství nijak neodůvodňuje, že by jednal z pokynů obviněného Petra Kutila, jak je popsáno ve skutkovém ději. Z písemného předávacího protokolu o předání účetnictví obchodní společnosti DRUPPI panu J. R. soud prvního stupně dovodil pravý opak, než co je v této listině uvedeno, že účetnictví obchodní společnosti DRUPPI nebylo nikdy novému vlastníkovi předáno. V elektronickém deníku obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, není dovolatel Mgr. Josef Veselý zmíněn, neexistuje souvislost mezi penězi zajištěnými v cestovním kufru MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a penězi, které měl obviněný Mgr. Josef Veselý vybrat a v hotovosti předat obviněnému Petru Kutilovi. K závěru ohledně činnosti obchodní společnosti DRUPPI neprovedl soud prvního stupně žádný důkaz, jenž by odůvodnil závěr, že by nevykonávala aktivní činnost, v rámci níž by mohla na svůj účet přijímat peněžní prostředky v řádech miliónů Kč a následně je hradit svým dodavatelům v hotovosti. Obviněný upozornil, že platební transakce mezi obchodními společnostmi DISOL a DRUPPI probíhaly ještě dříve, než byla realizována zakázka na digitalizaci chorobopisů NNH. Výběry peněz v řádech statisíců prováděl obviněný Mgr. Josef Veselý běžně ještě dříve, než obchodní společnosti DISOL uhradila NNH jakékoliv plnění za zadanou veřejnou zakázku. Tyto skutkové závěry nemají podle dovolatele žádnou oporu v provedených důkazech, popis skutku je založen na pouhých domněnkách soudů nižších stupňů.

34. Dovolatel uvedl, že nebylo prokázáno, že by naplnil objektivní stránku trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), c) tr. zákoníku. Dále nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s tím, že vybrané prostředky z účtu obchodní společnosti DRUPPI pochází z nelegálně zadané veřejné zakázky. O tom, že soud prvního stupně své skutkové závěry postavil na domněnkách, svědčí podle dovolatele i to, že konkrétně neoznačil důkazy, z nichž své závěry o vině obviněného dovodil. Tuto vadu pak nenapravil ani odvolací soud, který se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně pouze ztotožnil, aniž by se konkrétně zabýval výhradami obhajoby.

35. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 byl podle obviněného naplněn tím, že mu byl uložen trest, který trestní zákoník nepřipouští. Obviněnému Mgr. Josefu Veselému byl soudem prvního stupně uložen peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb při výši denní sazby 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 60 000 Kč, podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Uvedený náhradní trest však byl obviněnému uložen v rozporu s účinnou právní úpravou, neboť s účinností od 1. 10. 2020 byl zákonem č. 333/2020 Sb. trestní zákoník změněn tak, že náhradní trest byl vypuštěn. Obviněný připomněl, že podle § 3 odst. 1 tr. zákoníku lze uložit pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje. Dovolatel tak má za to, že v projednávané věci pak ona doba spadala do okamžiku, kdy rozhodoval odvolací soud o řádném opravném prostředku. Proto měl odvolací soud v souladu s touto změnou výrok o trestu ve vztahu k tomuto obviněnému upravit, jak to učinil u některých dalších obviněných.

36. S ohledem na výše uvedené obviněný Mgr. Josef Veselý navrhl, aby dovolací soud ve vztahu k jeho osobě zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně. e) Dovolání obviněného Ing. Jozefa Kalavského 37. Obviněný Ing. Jozef Kalavský podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání (datované 2. 11. 2021) z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 v jeho druhé alternativě, neboť bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzením. Podle obviněného se nestal skutek, který mu byl kladen za vinu. Tento skutek ani nemohl být v trestním řízení prokázán.

38. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle obviněného nepřezkoumatelné. Soud druhého stupně se zákonným způsobem nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, konkrétně na ně nereagoval, pouze několika frázemi obhajobu obviněných odmítl. Jelikož zůstal obviněný odvolacím soudem nevyslyšen, zopakoval ve svém dovolání své námitky proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, která jsou podle něj založena na polopravdách, vytrhávání dílčích skutečností a popírání některých důkazů. V tom obviněný spatřoval extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým dějem a obsahem důkazů. Dále konkrétně rozvedl zásadní námitky proti těmto skutkovým zjištěním.

39. Skutkové zjištění, že se obvinění MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný znali a v únoru 2009 se dohodli, že si při nákupu LG nože ve veřejné zakázce pro sebe řeknou o úplatek, nemá oporu v žádném z provedených důkazů. Soudy nižších stupňů podle obviněného ignorovaly některé důležité okolnosti. Za prvé v případě nákupu LG nože se jednalo o státní zakázku, kterou schvalovala na počátku roku 2009 vláda jako mimořádnou investici do zdravotnictví, jak vyplývá z výpovědi svědka Z. K. Za druhé se jednalo o významnou iniciativu J. N., který se již v roce 2008 zajímal o možnost koupě tohoto nového unikátního zařízení pro Nemocnici Na Homolce. Dovolatel shrnul, že NNH se o nový LG nůž zajímala prakticky bezprostředně již po jeho uvedení na trh, nechtěla již investovat do zastaralého modelu, který navíc nebyl ještě v jejím vlastnictví. To vše tedy podle obviněného vyvrací názor soudu prvního stupně, že by LG nůž byl nakoupen pro to, že ředitel nemocnice a jeho náměstek toužili po úplatku. Cena za nový LG nůž ve výši 139 800 000 Kč v sobě zahrnovala i dále přikoupený systém Extend v ceně 10 miliónů Kč, nejedná se tedy o soudy nižších stupňů vyfabulovaný úplatek navíc. Schůzku ze dne 18. 8. 2009, kde měla být dojednána cena LG nože, dovodil soud prvního stupně pouze na základě záznamu v elektronickém diáři obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, ačkoliv je tato schůzka vyvrácena jinými důkazy. Ke schůzce, kde měly být dojednány podrobnosti prodeje LG nože došlo dne 14. 8. 2009, obviněný Ing. Jozef Kalavský se jí za obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL zúčastnil společně s P. T. a T. M. V. d. T., za NNH byli na schůzce přítomni MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a MUDr. Michal Toběrný. Zápis o této schůzce, který všichni účastníci podepsali, učinil právník NNH Mgr. Ján Gajdoš. Konstrukci soudu prvního stupně, že by ke sjednání úplatku mělo dojít až poté na jednání mezi obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, a obviněným Ing. Jozefem Kalavským, považuje za nelogickou a těžkopádnou, nemající oporu v důkazech. Stejně tak další tvrzení ohledně schůzky dne 18. 11. 2009 v restauraci Mövenpick Hotel Praha a následných dvou předání úplatků v prosinci 2009 a v lednu 2010 opírá soud prvního stupně pouze o záznamy v elektronickém diáři. Obviněný Ing. Jozef Kalavský předložil knihu jízd, z níž vyplynulo, že dne 18. 11. 2009 v Praze vůbec nebyl a k setkání s MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, tak vůbec nedošlo. Důkazy vyvracející tvrzení, že byl v dané dny v Praze, předložené obviněným byly soudem prvního stupně nedůvodně odmítnuty. Nevysvětleno zůstalo, proč by měl peníze na úplatek vybírat ze svého soukromého účtu. Upozornil také na to, že dne 16. 12. 2009 jel do Prahy podepsat dodatek ke smlouvě o prodeji LGN T., právě z toho důvodu, že obviněný Ing. Jozef Kalavský dopoledne nemohl, byl se s manželkou podívat na pozemky v obci XY (jak vyplývá z výpovědi svědka T. a svědkyně I. K.). Dovolatel vyjádřil přesvědčení, že se soudům nižších stupňů nepodařilo vyvrátit jeho „alibi“, i když tomu věnovaly značné úsilí. Soudy nižších stupňů z jednoho natankování u Velkého Meziříčí dne 16. 12. 2009 učinily nepatřičné závěry o cestě z Brna do Prahy. Na zajištěných bankovkách u obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nebyly zjištěny daktyloskopické stopy obviněného Ing. Jozefa Kalavského, ani jeho manželky či pracovníka banky, který mu měl bankovky vydávat. V průběhu řízení před soudem byl proveden stěžejní důkaz, že obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL získala potřebnou licenci od Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) již v roce 2008 na dovoz takového ionizujícího zařízení a od roku 2004 byla výhradním dovozcem výrobků obchodní společnosti ELEKTA Instrument AB do České republiky.

40. Dále i tento dovolatel zpochybnil roli „hlavního důkazu“ v podobě elektronického diáře obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Orgány činné v trestním řízení z něj použily jen ty zápisy, které zapadaly do jimi „vyfabulovaného“ skutkového děje. Důkazy svědčící ve prospěch obviněného soudy nižších stupňů zcela ignorovaly. I kdyby obviněný připustil, že se obhajoba ohledně pravosti zápisů v deníku mýlí, jednalo by se pouze o nepřímý důkaz. K tomu odkázal na publikované rozhodnutí pod č. 38/1968 Sb. rozh. tr., podle nějž souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru. Zdůraznil, že k těmto poznámkám je nutno přistupovat také s ohledem na to, v jakém stavu je obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, psal.

41. Soud prvního stupně bez důkazů dovodil, že vyjednaná cena za LG nůž ve výši 139 800 000 Kč byla pro NNH nevýhodná, neboť v sobě zahrnovala i úplatek pro MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. K tomu obviněný Ing. Jozef Kalavský namítl, že původní cena sdělená ve výběrovém řízení obchodní společností TRANSKONTAKT-MEDICAL činila 130 000 000 Kč, avšak samotné stanovení ceny v zadávací dokumentaci byl problém, jelikož tento model LG nože ještě nebyl v Evropě zaveden, a dále byl nad rámec původně zamýšleného objemu zboží dokupován systém Extend, který nebyl ještě nikde na světě instalován. Dokoupení tohoto systému bylo předmětem jednání dne 14. 8. 2009, a právě z tohoto důvodu došlo k navýšení kupní ceny. Obviněný předložil soudům nižších stupňů podrobnou kalkulaci, která ospravedlňovala kupní cenu. Zisk z transakce nemohl činit částku 44 miliónů, kterou soud prvního stupně vypočetl jednoduše tím, že odečetl od prodejní ceny cenu nákupní. Je nutno také zohlednit další náklady na dopravu, instalaci a servis. Po tomto odpočtu hrubý zisk před zdaněním činil 18,7 mil Kč, což činí 15 % z prodejní ceny a jedná se o obvyklou marži. Výrobce obchodní společnost ELEKTA LTD. doporučuje svým prodejcům marži nepřevyšující 20 % a celková prodejní cena nesměla převýšit katalogovou cenu (5,5 mil. €), což bylo také dodrženo. Pro srovnání dovolatel uvedl, že stejný přístroj jako NNH zakoupila poté nemocnice ve Vídni při tehdejším kurzu 26,90 Kč za 1 € za částku 147 950 000 Kč. Zdůraznil, že obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL na sebe převzala dobrovolně náklady na servis v hodnotě téměř milión euro, v dodatku č. 1 ke kupní smlouvě podepsaném dne 16. 12. 2009, tedy v den, kdy mělo dojít k předání první části úplatku. Soud prvního stupně se zabýval otázkou, proč servis nebyl dojednán hned v kupní smlouvě a zda dodatek nebyl sjednán dodatečně, to však opět učinil bez jakéhokoliv důkazu. Dovolatel tedy zopakoval, že cena byla pro NNH velmi výhodná vzhledem ke všem poskytnutým službám nad rámec pouhé dodávky zařízení. Proti ceně nijak nevystupovalo ministerstvo zdravotnictví jako nadřízený orgán NNH, což svědčí o tom, že i tento orgán cenu považoval za odpovídající. Závěry soudů nižších stupňů týkající se ceny jsou tak v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou v tomto směru taktéž nepřezkoumatelná, odvolací soud se v tomto směru vůbec námitkami obviněného nezabýval.

42. Obviněný Ing. Jozef Kalavský brojil rovněž proti zjištěné výši způsobené škody, kterou soud vyčíslil jako výši předaného úplatku ve výši 215 000 €. Zarážející na tom podle dovolatele je, že nebyla stanovena cena výrobků jakýmkoliv odborným způsobem, avšak soudy nižších stupňů učinily závěry, že byla navýšena právě o úplatek. Zároveň však uvedly, že úplatek byl poskytnut ze soukromých prostředků obviněného Ing. Jozefa Kalavského. V případě pochybností měl být ustanoven znalec, který by stanovil, zda cena 139 800 000 Kč byla adekvátní či nikoliv.

43. K motivaci obviněného soud prvního stupně uvedl, že byl veden snahou získat výjimečný zisk. Tento závěr obviněný označil za absurdní. Obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL byla zavedenou společností, která za dobu své dvacetileté existence prodala desítky až stovky obdobně drahých zařízení. Pozastavil se i nad tím, proč by nabízel úplatek zrovna v obchodě, který nemohl provést nikdo jiný než obchodní společnost TRANSKONTAKT-MEDICAL, která byla jediným dodavatelem tohoto přístroje do České republiky. Skutečný motiv obviněného byl, aby NNH měla pro své pacienty k dispozici novější a bezpečnější model LG nože, a proto také inicioval sjednání „luxusních záručních podmínek“.

44. Obviněný dále vyjádřil své přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení nadhodnotily výpověď svědka F. J., který uváděl, že NNH přišla o částku 800 000 € (tuto částku pak pan profesor různě měnil), za kterou nabízel NNH odkup starého LG nože. Výpověď tohoto svědka obviněný považoval za zaujatou a vyfabulovanou. Bylo zjištěno, že obchodní společnost ELEKTA LTD. odkoupila starý přístroj na náhradní díly a po odečtení nákladů vrátila Nadaci Charta 77 částku 525 000 €, NNH však neobdržela z této částky nic. V řízení vyplynuly na povrch informace o nestandardním postupu v případě provozování starého LG nože, který měla v nájmu NNH od Nadace Charty 77, J. N. odhadl náklady na provoz starého LG nože ve výší 160 miliónů Kč, tedy vyšší, než činila nákupní cena nového LG nože. Tomu však soud prvního stupně nevěnoval žádnou pozornost, neboť by to zničilo jeho vizi o motivaci jednání obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA.

45. K podpoře svých tvrzení navrhoval obviněný provést důkazy k objasnění věci, odvolací soud se jeho důkazními návrhy vůbec nezabýval, z tohoto pohledu je tak obviněný označil za tzv. opomenuté důkazy v duchu judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. Obviněný navrhoval provést znalecký posudek ke stanovení ceny přístroje, provést dotaz na vídeňskou kliniku, kolik za přístroj zaplatila. Dále navrhl provést porovnání celého diáře MUDr. Michala Toběrného s elektronickým diářem MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, a vyžádat si účetnictví Nadace Charty 77 k objasnění finančních toků mezi NNH a touto nadací. Soudy nižších stupňů tyto návrhy obhajoby bezdůvodně zamítly.

46. Obviněný rovněž napadl výrok o trestu, uložený trest nepovažoval za proporcionální ve vztahu k ostatním obviněným. Jemu byl uložen třetinový trest odnětí svobody oproti hlavnímu pachateli a peněžitý trest poloviční. Odůvodnění o trestech považoval za nedostatečné a nepřezkoumatelné.

47. Závěrem dovolatel Ing. Jozef Kalavský navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak soudu prvního stupně, a uložil Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.

48. Po uplynutí dovolací lhůty obviněný Ing. Jozef Kalavský podal další dvě podání nazvané „Doplnění dovolání“ prostřednictvím dvou nově zvolených obhájců. Obviněný uvedl, že nemění dovolací důvody ani rozsah dovolání, pouze jej doplňuje, podrobně konkretizuje a uceleně shrnuje námitky, jež poukazují na existenci extrémního nesouladu skutkových závěrů s obsahem dokazování ve vztahu k naplnění skutkových podstat trestných činů, jednak porušení povinnosti při správě cizího majetku, jednak podplacení. Připomněl nový dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Dále zopakoval výhrady vůči skutkovým zjištěním, jež uvedl již v podaném dovolání. K výroku o trestu namítl, že soudy nižších stupňů nepřihlédly k délce trestního řízení (7 let) a k době, která uplynula od spáchání údajných trestných činů (12 let). Vzhledem k osobě obviněného, který doposud vedl řádný život a je mu přes 70 let, soudy nižších stupňů měly uložit podmíněný trest odnětí svobody, který by zajistil zachování účelu trestu. V dalším doplnění dovolatel upozornil na skutkově shodnou trestnou činnost zjištěnou v Nemocnici Na Homolce, za niž byl obviněné Ing. Emilii Bialešové rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020, podle § 256 odst. 2 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Nadto se obviněná měla dopustit závažnějšího trestného činu a způsobit vyšší škodu. V tom obviněný spatřoval v jeho případě, kdy mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výši 3 let a 6 měsíců, porušení principu právní jistoty, rovnosti a legitimního očekávání garantovaných Listinou.

III. Vyjádření k dovoláním

49. K podaným dovoláním všech shora uvedených dovolatelů se souhrnně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Protože ani státní zástupce v mnoha ohledech nevypořádával věcně shodné námitky jednotlivých obviněných zvlášť, zreprodukuje Nejvyšší soud i ty pasáže jeho vyjádření, jež se týkaly všech obviněných, a vynechá jen ty části, jež se dotýkaly výlučně obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA (zejména k otázce souběhu trestných činů podle § 256 a § 331 tr. zákoníku).

50. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolacích námitek obviněných připomněl zásady pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Jednoznačně odmítl dovolací námitky obviněných založené na extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry. Při objektivním uvážení těch skutečností, jež byly soudem prvního stupně zjištěny z provedeného dokazování a našly svůj odraz ve velmi podrobném odůvodnění v rozsudku, nelze vůbec hovořit o tom, že by skutková zjištění přijatá v konečném výsledku soudy nižších stupňů neměla obsahovou spojitost s precizně označenými a zhodnocenými důkazy, že by způsob hodnocení provedených důkazů a na jeho podkladě přijaté skutkové závěry neodpovídaly požadavkům elementární logiky. Přijatá skutková zjištění soudů nižších stupňů nejsou ani protipólem skutečného obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.

51. Obhajoba se logicky snažila zpochybnit věrohodnost stěžejního důkazu, a to elektronického deníku obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Námitky dovolatelů vůči tomuto elektronickému deníku a způsobu, jakým soudy nižších stupňů hodnotily jednotlivé záznamy v něm obsažené, jsou ryze procesního charakteru, vycházejí z jiného hodnocení tohoto důkazu, který soudy nižších stupňů hodnotily ve spojitosti s důkazy dalšími, a proto nejsou podřaditelné pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod. Elektronický deník byl prvoinstančním soudem zcela správně proveden k důkazu v jeho nejúplnější verzi. Velice věrně popisuje proběhnuvší události, kterých byl obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, účasten, mnohdy včetně niterních pocitů, jak tyto události v příslušné době obviněný vnímal a zachytil je ve svých osobních komentářích. V tomto ohledu mají podle státního zástupce záznamy v elektronickém deníku dokonce vyšší vypovídací sílu, než by měla vlastní výpověď obviněného, byť by se rozhodl vypovídat po pravdě. I v takovém případě by si již s odstupem času nemohl upomenout na takové podrobnosti, jaké z podrobně vedeného deníku lze vyčíst. Nadto je nutno zdůraznit, že elektronický deník, resp. jednotlivé záznamy v něm obsažené, rozhodně nestojí v důkazní situaci osamoceně, naopak jako článek uzavřeného řetězce důkazů plně obstojí. Státní zástupce vyzdvihl, že soud prvního stupně si dal v odůvodnění svého rozhodnutí značnou práci s tím, aby nejen elektronický deník jako celek, ale i jednotlivé záznamy v něm obsažené, podrobně vyhodnotil v návaznosti na skutečnosti vyplývající z dalších důkazů, ať již listinných důkazů či výpovědí, záznamy komparoval s dalšími důkazy, z nichž lze jen namátkou zmínit SMS komunikaci a záznamy z kalendáře z mobilních telefonů obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, záznamy ze zachycené e-mailové komunikace, výpisy z bankovních účtů, záznamy o nákupech hodnotných movitých věcí či samotné tyto věci nalezené u obviněného při domovní prohlídce. Blíže proto odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně (zejména na str. 430 a násl.), jakož i co se týče obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, v bodech 67. – 83. odůvodnění souvisejícího rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017 (a návazně v pasážích odůvodnění těchto rozhodnutí věnujících se zvlášť každému ze skutků, pro něž byli obvinění uznáni vinnými trestnou činností).

52. Byl-li ze strany dovolatelů činěn závěr, že v případě elektronického deníku se jednalo o literární dílo s částečně autobiografickými a částečně smyšlenými prvky, jde naopak v případě takového tvrzení o skutkovou verzi, která v provedených důkazech, zejména ve vlastním obsahu elektronického deníku, nemá žádnou oporu. Tato verze se zjevně objevila až se snahou o pozměnění vlastního obsahu záznamů v elektronickém deníku, jeho promazáním na konci roku 2013 a dodatečnou úpravou, zcela zřejmě v souvislosti se zvoleným způsobem připravované obrany. Je to naopak tvrzení o údajné literární fikci, které bylo beze zbytku vyvráceno.

53. Státní zástupce odmítl porušení zásady zákazu nucení k sebeobviňování, ke kterému mělo dojít v důsledku důkazního použití záznamů z elektronického deníku vedeného v době páchání trestné činnosti obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, který v trestním řízení sám vypovídat odmítl. Aby bylo vůbec možno hovořit o porušení zákazu nucení k sebeobvinění, musí se vždy jednat o nedobrovolné poskytování důkazu obviněným proti sobě samému v důsledku donucování, tzn. v důsledku aktivního konání ze strany orgánů veřejné moci. To není možné zaměňovat s případem, v němž orgány činné v trestním řízení čerpají z důkazu, na jehož vzniku se obviněný o vlastní vůli bez jakékoli ingerence státní moci podílel nebo jej dokonce sám zcela vytvořil, zvláště pak šlo-li o důkaz, který vznikl v době, kdy obviněný páchal trestnou činnost a státní orgány ještě svou činnost směrem k odhalení této trestné činnosti ani nezahájily. Takový důkaz zásadně nemůže být z dokazovaní vyloučen, pokud pochopitelně není opatřen za použití nepřípustného donucení vůči obviněnému. To se ovšem v posuzovaném případě nestalo a dovolatel v tomto smyslu ani neargumentuje, pouze v podstatě nepřípustně rozšiřuje zásadu „nemo tenetur se ipsum accusare“ na použití jakéhokoli důkazu, na němž jehož vytvoření by se pachatel nějak účastnil, bez ohledu na to, jakým způsobem bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení, příp. jiných orgánů veřejné moci, na vůli obviněného ve smyslu poskytnutí takového důkazu a v souvislosti s jeho opatřením pro potřeby trestního řízení působeno. Takovému přístupu není možno přisvědčit, neboť by jeho uplatnění vedlo až k absurdním důsledkům, že by z dokazování byly vyloučeny všechny důkazy, na nichž se pachatel nějakým způsobem, např. podpisem na listině, podílel.

54. Státní zástupce nesouhlasil ani s tvrzením dovolatelů, že by nedostatečným odůvodněním rozhodnutí soudů nižších stupňů (především soudu odvolacího) mělo být zasaženo do ústavního práva obviněných na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně obsahuje nejen výčet, ale i podstatný obsah konkrétních důkazů, na jejichž podkladě byl přijat závěr o vině obviněných. Soud prvního stupně vycházel z podrobně rozvedených důkazů vypovídajících komplexně o nastaveném mechanismu závadného jednání, jejichž podstata byla v rozsudku v případě skutků pod body I. (str. 441 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) i II. (str. 482 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) výroku o vině taktéž rozvedena, a to předně (ale zdaleka nejenom) z výstupů z elektronického deníku obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA. Soud provedl rovněž nespočet důkazů, na jejichž podkladě si mohl učinit obrázek o tom, že závěry v elektronickém deníku odpovídají realitě (blíže se tím zabýval na str. 430 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze také dostál požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů, a to přiměřeným způsobem, který odpovídal rozsahu věci, počtu dílčích jednání a počtu pachatelů, kteří se na jednání ke škodě Nemocnice Na Homolce podíleli. Podle státního zástupce byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v písemném vyhotovení rozsudku tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Z odůvodnění vyplýval také vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Podle státního zástupce se odvolací soud při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném k odvolání obviněných s těmito závěry v zásadě ztotožnil. Z odůvodnění jeho rozsudku přitom kromě jiného lze dovodit, že se zabýval i důkazními návrhy obviněných, nicméně k doplnění dokazování nepřistoupil. Odvolací soud nemusí podrobně a všeobsažně reagovat na veškeré jednotlivosti uvedené v odvolání, zvlášť pokud se odvolatel pustí do přehodnocování důkazů. Je zcela běžnou praxí, že soud druhého stupně nerekapituluje veškeré provedené důkazy a učiněná skutková zjištění. Jestliže se soud druhého stupně ztotožní s postupem soudu prvního stupně, zpravidla pouze odkáže na odůvodnění jeho rozhodnutí.

55. Státní zástupce neshledal, že by došlo k opomenutí některého z navržených důkazů obviněnými. Je na úvaze soudu, kterými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, jež má význam pro zjištění skutkového stavu. Zároveň připustil, že v rámci zaručeného práva na spravedlivý proces je povinností soudu o navržených důkazech rozhodnout. Soud ovšem není povinen všechny navržené důkazy provést, současně je však povinen se jimi zabývat a případně odůvodnit, proč je zamítl. Podle státního zástupce v posuzované věci soudy nižších stupňů těmto požadavkům dostály. Odvolací soud se k námitkám tzv. opomenutých důkazů vyjádřil v bodech 39. a 41. odůvodnění napadeného rozsudku. Soud druhého stupně měl za to, že skutečnosti, jež mohly navrhované důkazy ověřit, již byly provedeným dokazováním dostatečně vyjasněny a soudy na podkladě důkazů vyplývajících z již provedených důkazních prostředků mohly učinit relevantní skutkové závěry.

56. Ve stručnosti pak státní zástupce k jednotlivým důkazním návrhům uvedl následující. V případě znaleckého posudku MUDr. Tomáše Turka šlo o důkaz, který obhajoba obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, předložila až po doručení rozsudku soudu prvního stupně v souvislosti s podáním odvolání a v odvolání navrhla jeho provedení. Tento důkaz však měl řešit otázky, které již byly soudem prvního stupně na podkladě jiných důkazů posouzeny a bylo tak zcela v kompetenci odvolacího soudu zvážit potřebnost či nadbytečnost tohoto důkazu. Nadto státní zástupce k tomuto posudku poznamenal, že se znalec nad rámec své odborné kvalifikace pustil do hodnocení (obecné věrohodnosti) důkazu – elektronického deníku a jeho jednotlivých zápisů. Tím si nepřípustně osoboval výsostné oprávnění soudu hodnotit důkaz. Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů ani z hlediska jejich věrohodnosti, a to ani v tom směru, zda okolnost, o níž podává zprávu, je prokázána. Jen pro úplnost státní zástupce doplnil, že o požívání (nikoli ale o nadužívání) drog obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, jsou první náznaky již z doby, kdy již jeho trestná činnost vymezená ve skutcích popsaných ve výroku o vině v rozsudcích soudů nižších stupňů spěla ke svému konci. K návrhu obviněného Petra Kutila na provedení znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady, vypracovaného znaleckým ústavem EQUITA Consulting, s. r. o., státní zástupce uvedl, že byl obhajobou předložen den před zahájením veřejného zasedání o odvolání (tj. dne 9. 6. 2021). K jeho nadbytečnosti se vyjádřil již intervenující státní zástupce u odvolacího soudu v písemném vyjádření. Odvolací soud si rozhodnutí o důkazních návrzích vyhradil do závěrečné porady a ve veřejném zasedání dne 17. 6. 2021 bylo vyhlášeno usnesení, že se návrhy na doplnění dokazování zamítají a že se dokazování prohlašuje za skončené. Jak již bylo zmíněno, důvody tohoto postupu uvedl odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Z uvedeného lze usuzovat, že se Vrchní soud v Praze neprovedením znaleckých posudků MUDr. Tomáše Turka a EQUITA Consulting, s. r. o., namítaného pochybení opomenutím těchto důkazů nedopustil, neboť nešlo o nedůvodné neprovedení navrhovaných důkazů, které by byly pro rozhodná skutková zjištění podstatné. K dalším námitkám neprovedení navrhovaných výslechů svědků se adekvátně vyjádřil již soud prvního stupně na str. 505 a násl. svého rozsudku. Státní zástupce uzavřel, že k opomenutí žádného podstatného důkazu, který by měl z hlediska právního posouzení stíhaného skutku zásadní význam, a tím i k nepřípustnému a neakceptovatelnému zásahu do práva dovolatelů na spravedlivý proces, podle jeho mínění nedošlo.

57. Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolacím námitkám, které podle něj byly uplatněny v mezích dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Velkou pozornost věnoval státní zástupce především možnosti posouzení jednoho skutku podle ustanovení § 256 a § 331 tr. zákoníku současně, což se ale netýká obviněných, o jejichž dovoláních bylo rozhodnuto tímto usnesením, proto budou tyto pasáže vyjádření státního zástupce vynechány.

58. Státní zástupce odmítl námitky dovolatelů vztahující se ke skutku uvedeného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně a týkající se stanovení výše způsobené škody, která byla znakem skutkové podstaty zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů podle něj postupovaly zcela správně, pokud stanovily výši škodlivého následku rozdílem nabídkových cen subjektů, které se ucházely o realizaci veřejné zakázky. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku vyrovnal také s námitkou, že dodavatel s konkurenční nabídkou nebyl reálně schopen poptávané služby za nabízenou cenu z ekonomického pohledu reálně dodat (a to konkrétně na str. 508 až 509). Pokud odvolací soud reagoval na shodné výhrady obviněných v napadeném rozsudku v bodě 44. odůvodnění tak, že nemá pochyby o výši způsobené škody, nepochybil, shledal-li tyto výhrady nedůvodnými. V souladu s tím, co bylo vysloveno soudy nižších stupňů, platí i to, že zvolený způsob určení výše škody odpovídá rozhodovací praxi (soudy nižších stupňů k tomu opakovaně a důvodně poukázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014). Za nesprávný nepovažoval státní zástupce ani způsob určení výše škody v případě skutku vymezeného pod bodem II. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s čímž vyjádřil souhlas i odvolací soud v bodě 45. odůvodnění napadeného rozsudku.

59. Ani námitce obviněného Mgr. Josefa Veselého, že odvolací soud v jeho případě nezasáhl do výroku o peněžitém trestu a nezrušil stanovený náhradní trest odnětí svobody, státní zástupce nepřisvědčil. Tomuto obviněnému byl soudem prvního stupně uložen peněžitý trest v počtu 60 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, soud prvního stupně podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020 (tedy účinným v době vyhlášení jeho rozsudku) stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Obviněný Mgr. Veselý v odůvodnění svého odvolání v části týkající se uložení trestu neuplatňoval námitky nesprávnosti výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Státní zástupce proto považoval za sporné, zda vůbec odvolací soud mohl využít ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř., na které dovolatel odkazoval. Peněžitý trest byl obviněnému uložen soudem prvního stupně v souladu se všemi zákonnými podmínkami ve smyslu § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 a § 69 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020, takže byl trestem zcela jednoznačně přípustným a zákonným. Odvolací soud vydal svůj rozsudek za účinnosti trestního zákoníku ve znění jeho novelizace provedené zákonem č. 333/2020 Sb., kterou došlo mimo jiné ke změně pravidel pro případ nevykonání peněžitého trestu. Nově je stanoven pevně daný přepočet zákonem určeným poměrem (každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody, jak plyne z § 69 odst. 2 tr. zákoníku). Odvolací soud při úvahách ohledně výroků o trestech, včetně výroku o trestu peněžitém, musel porovnat jednotlivé právní úpravy především z pohledu § 2 odst. 1 tr. zákoníku. V případě obviněného Mgr. Josefa Veselého by při přeměně nevykonaného peněžitého trestu byl obviněný podle aktuálního znění § 69 odst. 2 tr. zákoníku ohrožen až 120 dny odnětí svobody, a to v závislosti na tom, do jaké míry by zůstal peněžitý trest nezaplacen, což je nepochybně přísnější postih než 3 měsíce náhradního trestu odnětí svobody. Zásah do výroku o peněžitém trestu, který by spočíval ve zrušení náhradního trestu odnětí svobody, by byl v neprospěch obviněného Mgr. Josefa Veselého, proto jej správně odvolací soud neučinil, když odvolání proti výroku o trestu v neprospěch obviněného nepodal státní zástupce.

60. K námitkám dovolatele Ing. Jozefa Kalavského k uloženému trestu ve vztahu k ostatním obviněným státní zástupce uvedl, že nejsou uplatněny v mezích dovolacích důvodů. Pokud jde o výrok o trestu ve vztahu k tomuto dovolateli, nelze rozhodnutí soudů nižších stupňů považovat za nepřezkoumatelná. Soudy nižších stupňů totiž zdůvodnily, k jakým okolnostem při určení druhu trestu a stanovení výměry trestu odnětí svobody, jakož i peněžitého trestu, u obviněného přihlédly a jakými úvahami se přitom řídily – k tomu státní zástupce odkázal na str. 523 až 524 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 52 až 53 odůvodnění napadeného rozsudku soudu druhého stupně. Jen pro úplnost státní zástupce doplnil, že se soudy při ukládání trestu musí zcela v souladu se zásadou individualizace trestů řídit podmínkami stanovenými v § 39 a násl. tr. zákoníku, včetně polehčujících a přitěžujících okolností ve smyslu § 41 a § 42 tr. zákoníku, které jsou v podstatě vždy u každého z pachatelů jedinečné a od ostatních spolupachatelů odlišné. Proto není určující, zda pachatel považuje pro sebe určitý druh trestu či jeho výměru nepříznivější ve srovnání s trestem, který byl soudem za splnění všech hledisek pro ukládání trestů uložen jiným obviněným.

61. Závěrem se státní zástupce vyjádřil k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který uplatnili obvinění Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský. Ani tento důvod státní zástupce neshledal za opodstatněný v žádné jeho alternativě.

62. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání všech obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněná. Souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného něž navrhovaného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Dále ve spojitosti s vypořádáním námitek obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, ponechal státní zástupce na zvážení Nejvyššího soudu, zda z důvodu nejednotné aplikační praxe při aplikaci ustanovení § 256 a § 331 tr. zákoníku věc nepostoupit velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu.

IV. Replika k vyjádření státního zástupce

63. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obviněným k případné replice. Tohoto práva využil obviněný Ing. Jozef Kalavský. Vyjádřil svůj názor, že státní zástupce přistupoval k podaným dovoláním globálně a povrchně a nijak se nevyjádřil ke konkrétním dovolacím námitkám tohoto obviněného. S tvrzením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že důkaz elektronickým deníkem obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, nestojí osamocen, obviněný nesouhlasil. Naopak konstatoval, že v jeho případě existují důkazy, které obsah záznamů v deníku přímo vyvracejí, k tomu odkázal na obsah vlastního dovolání. K jeho důkazním návrhům se odvolací soud nijak nevyjádřil, proto se podle dovolatele jedná o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Obviněný Ing. Jozef Kalavský tak setrval na svém dovolání a na návrhu, jak má Nejvyšší soud rozhodnout.

V. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

64. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že ohledně všech dovolatelů jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

65. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 a odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

66. Obvinění MUDr. Michal Toběrný, Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek, Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský ve svých dovoláních argumentovali dovolacím důvodem uvedeným v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolatel Mgr. Josef Veselý své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Obviněný Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský se dovolávali také důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021.

67. Obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který byl v době rozhodování dovolacího soudu obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Obecně lze uvést, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Uvedený dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

68. K tomu je potřeba na úvod upozornit, že od 1. 1. 2022 došlo novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. k rozšíření dovolacích důvodů (jak již bylo naznačeno shora). Dovolací důvod do té doby uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 zařazen pod písmenem h) téhož ustanovení, neboť pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl s účinností od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Obvinění tak tento dovolací důvod ještě uplatnit nemohli, protože u všech celá lhůta pro podání dovolání, v rámci níž je možno měnit dovolací důvody (§ 265f odst. 2 tr. ř.), proběhla v roce 2021, tj. před datem účinnosti zmíněné novely. Značná část z jimi uplatněných námitek byla ovšem koncipována tak, že by snad mohla odpovídat spíše tomuto dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud sice již rozhodoval za účinnosti nové právní úpravy, nicméně posuzoval dovolání obviněných podaná před nabytím její účinností (rozšiřovat dovolací důvody přitom je možné jen v průběhu dovolací lhůty). V tomto směru je ovšem třeba připomenout, že šlo o reakci zákonodárce zejména na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [v tomto duchu měl být vykládán dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 a tyto požadavky byly promítnuty do nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeném jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněném pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Touto zmíněnou optikou proto Nejvyšší soud nahlížel i na dovolání obviněných.

69. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] je dán, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

70. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Z toho je patrno, že dovolatelé Mgr. Josef Veselý a Ing. Jozef Kalavský měli zřejmě na mysli tento dovolací důvod v jeho druhé variantě.

71. Nejvyšší soud dále v obecné rovině připomíná, že v případě námitek, které dovolatelé uplatnili již v předchozí fázi řízení a soudy nižších stupňů se s nimi v dostatečné míře a správně vypořádaly, dovolací soud zpravidla odmítne taková dovolání jako zjevně neopodstatněná, jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Na odůvodnění těchto rozhodnutí pak může dovolací soud odkázat (k tomu srov. též dále).

72. Také je třeba na úvod upozornit, že předmětem dovolacího řízení mohou být jen ty námitky obviněných, které obvinění učinili ještě v rámci svých dovolání podaných v zákonem stanovené lhůtě, nemohou naopak být předmětem dovolání nové námitky uvedené v doplňcích či dodatcích dovolání nebo ve vyjádření k dovolání jiných stran, resp. v replikách k takovým vyjádřením. To vyplývá z ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle nějž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. K tomu lze odkázat na bohatou judikaturu, z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024. b) K námitkám obviněných proti výroku o vině 1. Obecně k námitkám nepřípustným a neodpovídajícím dovolacím důvodům 73. K samotným obsahům podaných dovolání je nejprve nutno uvést, že značná (ba dokonce převážná) část dovolacích námitek všech obviněných neodpovídá uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. byly uplatněny ty námitky, jejichž prostřednictvím obvinění zpochybňovali skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, nesouhlasili s rozsahem provedeného dokazování, domáhali se jiného hodnocení provedených důkazů a na jeho základě nabízeli jinou verzi skutkového děje, na kterou pak žádali aplikovat normy hmotného práva. Především neodpovídaly uplatněným ani jiným dovolacím důvodům ve všech dovoláních převážně uplatňované námitky tvrzených procesních pochybení soudů nižších stupňů v procesu dokazování. Takové námitky nelze vůbec podřadit pod žádný z taxativně vypočtených a úzce vymezených dovolacích důvodů v § 265b odst. 1 tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a to ani pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, jak byl obecně vymezen shora.

74. Dále je třeba upozornit, že dovolací soud, jak správně upozornil státní zástupce, se mohl zabývat jen těmi námitkami obviněných, které obvinění uplatnili v rámci dvouměsíční lhůty pro podání dovolání. Po uplynutí dovolací lhůty však někteří obvinění (MUDr. Michal Toběrný a Ing. Jozef Kalavský) svá dovolání doplnili o zcela nově formulované námitky, (obviněný Ing. Jozef Kalavský dokonce podal nová dovolání vypracovaná nově zvolenými obhájci), které předtím neuplatňovali ve svých dovoláních podaných v rámci lhůty pro jejich podání. Dovolací soud proto znovu odkazuje na ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle nějž lze měnit rozsah a důvody dovolání jen po dobu běhu dovolací lhůty. Toto pravidlo je nepřekročitelné, v řízení o dovolání dokonce není možné, a to ani z výjimečných důvodů, navrácení lhůty k podání dovolání, jak vyplývá z § 265e odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud se tak nemůže, a proto ani nebude, dále věnovat těm námitkám obviněných, které obvinění uplatnili ve svých dalších podáních (byť by byly označeny jako dovolání). V případě obviněného Ing. Jozefa Kalavského jde především o podání datovaná dnem 31. 3. 2022 a 3. 5. 2022 (označená jako doplnění dovolání), resp. i podání ze dne 4. 4. 2022 (označené jako replika, šlo-li nad rámec původně vznesených námitek v dovolání), v případě obviněného MUDr. Michala Toběrného jde o podání nazvané doplnění dovolání ze dne 3. 5. 2023.

75. Dále je možno na úvod připomenout, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky, že Nejvyšší soud není běžnou třetí instancí pověřenou přezkumem skutkového stavu věci a že podání dovolání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, který uplatnili všichni obvinění. Na jeho podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obvinění domáhali. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takový přístup obstojí i vzhledem ke změně právní úpravy, k níž došlo s účinností od 1. 1. 2022, jak bylo vysvětleno výše.

76. Obvinění navíc ve svých dovoláních prakticky výlučně opětovně uváděli tytéž argumenty, které uplatňovali již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jejich obhajoby jak v hlavním líčení, tak i základem jejich odvolací argumentace v odvoláních podaných proti rozsudku soudu prvního stupně. S těmito námitkami se zevrubně vypořádal již soud prvního stupně ve svém rozsudku, stejně tak je posoudil i odvolací soud. Odkázat tak lze na jejich podrobná odůvodnění, především pak na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a to vedle velmi obsáhlé části až doslovně rekapitulující důkazy i dosavadní průběh trestního řízení, v níž též průběžně hodnotil jednotlivé důkazy, lze odkázat zejména na jeho str. 437 až 502 a následné právní posouzení a odůvodnění dalších výroků na str. 502 až 520, jakož i na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (zejména na jeho str. 37 až 55). Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

2. Ke konkrétním námitkám obviněných 77. Obvinění ve svých dovoláních brojili proti nesprávnosti skutkových zjištění, přičemž předkládali vlastní verze skutkového děje, vyjadřovali nesouhlas s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, namítali, že došlo k opomenutí jimi navrhovaných důkazů. To vše jsou ovšem námitky, které zásadně nemohou naplnit jimi uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, ale ani žádný jiný dovolací důvod, jak bylo naznačeno shora, neboť jde o pouhou polemiku se soudy nižších stupňů, jaký skutkový stav byl v řízení provedeném před nimi prokázán, jaké závěry lze z provedených důkazů vyvodit, či jaký měl být rozsah dokazování. Nejsou-li však takovými námitkami současně porušena základní lidská práva, jak bude vyloženo níže, nejsou takové námitky způsobilé naplnit dovolací důvody (a to v zásadě ani za právní úpravy účinné v době rozhodování dovolacího soudu s ohledem na úzké vymezení nového dovolacího důvodu představeného výše).

78. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak ani být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.

79. Nejvyšší soud při posuzování důvodnosti dovolání vždy interpretuje a aplikuje uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby byla dodržena základní práva obviněného, včetně práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu – viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 SbNU. Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněných. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní (jak shodně tvrdili obvinění), mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, resp. i následně v rozsudku soudu druhého stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. O hodnocení řady důkazních prostředků ze strany soudů nižších stupňů lze polemizovat (ostatně je to patrné i ze shora provedené reprodukce podaných dovolání, v nichž jsou zcela odlišné pohledy na hodnocení řady důkazů soudy nižších stupňů ze strany obviněných a ze strany nejvyššího státního zástupce). To je ovšem běžná polemika stran, kterou soudy nižších stupňů vzaly v potaz a k jedné z verzí se důvodně přiklonily a svůj závěr dostatečně jasně vysvětlily. V takovém případě ovšem nejde o zjevně excesivní hodnocení, které měl na mysli Ústavní soud.

80. Dovolací soud tak na základě znalosti spisového materiálu dospěl k závěru, že závěry soudů nižších stupňů nejsou v tzv. extrémnímu nesouladu s důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, tedy nemůže jím být ani kontaminováno právní posouzení skutku. V nyní posuzované věci dovolatelé sice tento extrémní rozpor také namítali, stejně tak namítali nedostatečný rozsah dokazování a nesprávnost vyhodnocení důkazů, nicméně tato jejich obhajoba již byla vypořádána především soudem prvního stupně ve velmi zevrubném odůvodnění jeho rozsudku, stejně tak se touto obhajobou zabýval i soud druhého stupně v řízení o odvolání a neakceptoval ji. V řízení dovolacím tak jde o opakovanou obhajobu obviněných, která se tak po celou dobu nese v duchu prosté polemiky s tvrzeními veřejného žalobce, které akceptovaly i soudy nižších stupňů. V tomto směru však není dán další prostor pro revizi závěrů soudů nižších stupňů v řízení dovolacím, jak bylo opakovaně vysvětleno shora, neboť Nejvyšší soud nemůže skutkové závěry soudů nižších stupňů revidovat, neprovádí-li sám dokazování.

81. Jen nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) se může Nejvyšší soud vyjádřit k některým hlavním námitkám obviněných, které ale jinak žádnému dovolacímu důvodu neodpovídaly a nemohly tak ani založit přezkumné oprávnění Nejvyššího soudu, jak bylo již vysvětleno (kromě toho se i tak jeví být zjevně nedůvodné, neboť závěry soudů nižších stupňů se jeví být přesvědčivé, jak ostatně vyplývá i z níže uvedeného).

82. Všichni obvinění se ve svých dovoláních především snažili zpochybnit věrohodnost záznamů v elektronickém deníku, který si vedl obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA. Jelikož tyto výhrady vznášeli obvinění již před soudy nižších stupňů, a to jak dovolatelé, jichž se týká toto rozhodnutí, v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 4/2015, tak i spoluobviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, a další osoby obviněné v trestním řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 57 T 1/2017, byla této otázce v rozhodnutí soudů nižších stupňů opakovaně věnovaná patřičná pozornost (a to dokonce ve 4 jejich rozsudcích – dvou soudů prvního stupně a dvou soudů druhého stupně). Kromě toho byla této otázce věnována pozornost již i v řízení u Nejvyššího soudu vedeném pod sp. zn. 5 Tdo 991/2021, v němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 5 Tdo 991/2021, odmítl dovolání obviněných Ing. Emilie Bialešové a D. M. a též nejvyššího státního zástupce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 8 To 67/2020 (v řízení o odvoláních proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017). Již v tomto usnesení Nejvyšší soud akceptoval závěry soudů nižších stupňů opřené též o zmíněný elektronický deník a záznamy v něm učiněné, proto lze též na argumentaci v odůvodnění i tohoto usnesení odkázat. Takové vypořádání námitek obviněných v uvedeném řízení následně opakovaně akceptoval i Ústavní soud, který odmítl ústavní stížnosti stěžovatelů D. M. (usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 2473/22) i Ing. Emilie Bialešové (usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. I. ÚS 2417/22). V obou případech i Ústavní soud odmítl námitky stěžovatelů, že došlo k jejich odsouzení prakticky výlučně na základě jediného usvědčujícího nepřímého důkazu, ve skutečnosti i v těchto věcech (podobně jako v nyní projednávaném případě) se nesly námitky obviněných v rovině pouhé polemiky se závěry soudů nižších stupňů a jimi učiněným hodnocením důkazů. I Ústavní soud v souběžně vedené věci považoval dokazování za důkladné, rozhodně ani v druhé větvi nestály záznamy z elektronického deníku osamoceně, naopak byly důsledně ověřovány dalšími důkazy (v tomto směru je podobně zevrubné ověřování údajů učiněné soudem prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 4/2015). Již to samo o sobě dokládá, že nešlo o důkaz jediný, stejně tak nebyl osamoceně hodnocen, ale důkazy byly hodnoceny ve vzájemných souvislostech, tedy v souhrnu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

83. I v nyní projednávané věci (vedené u soudu prvního stupně pod sp. zn. 2 T 4/2015) podrobily soudy nižších stupňů tento klíčový důkaz (zmíněný elektronický deník) pečlivé revizi, co se týče prověření pravdivosti obsahu jednotlivých záznamů v něm učiněných. Tyto záznamy byly zevrubně konfrontovány s dalšími objektivně ověřitelnými údaji zjištěnými v rámci dokazování (byla ověřována data s reálným uskutečněním jednotlivých setkání, jakož i domluvené výsledky). V tomto směru lze odkázat zejména na podrobné relevantní pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (souhrnně od str. 438 do str. 501, srov. ale též pasáže předcházející – zejména str. 406 a následující, jde-li o obsah elektronického deníku). Byla ale provedena též řada dalších důkazních prostředků (zejména byly provedeny znalecké posudky) vztahujících se k tomuto elektronickému deníku. Konkrétně šlo zejména o znalecké zkoumání z oborů kybernetika, odvětví výpočetní technika, resp. kriminalistika, kriminalistická počítačová expertíza a kybernetika či kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, jak je zevrubně rozvedeno na str. 357 až 382. Rovněž bylo vedeno dokazování ohledně možnosti ovlivnění obsahu zápisů do deníku užíváním návykových látek obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, (a ve spojitosti s tím i schopnosti tohoto obviněného účastnit se hlavního líčení), i v tomto směru lze odkázat na zevrubné rozvedení jednotlivých důkazních prostředků, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie – viz str. 390 až 406. Ve všech těchto směrech dovolací soud odkazuje na příslušné pasáže soudních rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak prvního stupně, vztahující se k hodnocení důkazů k jednotlivým skutkům a dílčím útokům – viz především pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 2 T 4/2015), na str. 438 až 478, v němž šlo o skutek I., zatímco v napadeném rozsudku odvolacího soudu o skutek pod bodem I. b), resp. na str. 478 až 502 v případě skutku pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, v napadeném rozsudku odvolacího soudu šlo o skutek pod bodem II. a), který se však dovolatelů, o jejichž dovolání je tímto rozhodnutím rozhodnuto, netýká. Pro úplnost (jakkoliv se to týká jen obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jehož věc byla vyloučena k samostatnému projednání) lze odkázat i na odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 57 T 1/2017, na str. 49 až 254 ohledně skutku pod bodem I. A), v napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. b), dále ohledně skutku I. B), v napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem II. c), skutku II., v napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. a) a konečně skutku III., v napadeném rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. c), v těchto pasážích Městský soud v Praze pro větší přehlednost hodnocení důkazů bezprostředně obsahově porovnával svědecké výpovědi, listinné a další důkazy s konkrétním záznamem z elektronického deníku. Vyhodnocení soudu prvního stupně (ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 4/2015) plně akceptoval i odvolací soud – viz zejména bod 39. odůvodnění jeho rozsudku, resp. bod 42., jde-li o zmíněný elektronický diář jako klíčový (nikoli však osamocený) důkaz.

84. Z označených pasáží je dobře patrné, že tomuto klíčovému důkazu věnovaly soudy nižších stupňů patřičnou pozornost. Jejich hodnocení pak nepostrádá logiku, naopak plně odpovídá požadavkům vyplývajícím z § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. S rozpory mezi jednotlivými verzemi elektronických dokumentů se soudy nižších stupňů rovněž náležitě vypořádaly (srov. zejména str. 412 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 4/2015).

85. Elektronický deník je dokument sestavený obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, do nějž si obviněný průběžně zapisoval prožité skutečnosti i plány do budoucna, obsahuje zejména zápisy o uskutečněných schůzkách (s určením dne, hodiny a osob, s nimiž se setkal, jakož i obsahu schůzek) a v němž hojně vyjadřoval expresivními výrazy i své pocity. Z jednotlivých záznamů (z jejich čistého obsahu) se však dala dovodit trestná činnost všech obviněných a v určitém směru byl tento deník nepochybně vodítkem pro orgány činné v trestním řízením, jakým směrem vést vyšetřování. Jak již bylo uvedeno, pravdivost záznamů byla detailně verifikována (tedy ověřována a potvrzována) dalšími důkazy – elektronickou komunikací, přepisy textových zpráv, deníky dalších obviněných (či jiných dotčených osob) i dalšími listinnými důkazy (např. údaji o telekomunikačním provozu, resp. lokalizací mobilních telefonů, pohybu vozidel apod.), jakož i svědeckými výpověďmi a dalšími důkazy (viz odkazy na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud znovu připomíná, že týž důkaz byl zpochybňován samotným obviněným MUDr. Vladimírem Dbalým, MBA, ale i dalšími obviněnými i v druhé větvi kauzy tohoto obviněného, v níž byli stíháni i další obvinění Ing. Emilie Bialešová a D. M. a v níž proti použitelnosti tohoto důkazu ničeho nenamítal ani Nejvyšší soud a ani Ústavní soud (srov. shora zmíněná usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 991/2021 a Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2473/22 a I. ÚS 2417/22).

86. Nelze zároveň přisvědčit ani námitce obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, k níž se hlásili i další obvinění, že užitím elektronického deníku jako důkazu by snad mohlo dojít k porušení principu zákazu nucení k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Tento princip nemohl být porušen už jen z toho důvodu, že dovolatel si elektronický deník psal sám bez jakéhokoliv nátlaku orgánů činných v trestním řízení, o jejichž úkonech v době vytváření dokumentu ani nevěděl. Obviněný se v něm fakticky doznával k trestné činnosti, ovšem činil tak bez jakékoliv interakce s orgány činnými v trestním řízení a dlouho před zahájením svého trestního stíhání (kdy se dozvěděl o tom, že je proti němu trestní řízení vedeno). Nebyl k psaní záznamů nijak nucen orgány činnými v trestním řízení, tento deník (jako wordový soubor) byl pak zajištěn při domovní prohlídce provedené v souladu se zákonem.

87. K principu nemo tenetur se ipsum acussare lze odkázat především na zevrubné výklady obsažené v odborné literatuře [ze všech pramenů je možno zmínit především vynikající výklady v těchto článcích: Musil, J. Zákaz donucování k sebeobviňování (nemo tenetur se ipsum accusare). Kriminalistika, č. 4/2009, Herczeg, J. Zásada „nemo tenetur“ a práva obviněného v trestním řízení, Bulletin advokacie, č. 1-2/2010, s. 38 a násl.; Holländer, P. Zrod a současnost principu nemo tenetur se ipsum prodere (hypostáze jednoho základního práva). Právník, č. 2/2017, s. 89 a násl.; Púry, F., Mates, P. Zákaz nucení k sebeobviňování. Bulletin advokacie, č. 3/2019, s. 7 a násl.; Bohuslav, L. Zásada nemo tenetur ve vztahu k trestnímu řízení proti právnickým osobám. In: Ústavněprávní limity trestního práva. K odkazu Jiřího Herczega. Praha: Leges, 2019, s. 175 a násl.]. S tímto principem pracuje judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí č. 33/2020 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019) a zejména Ústavního soudu (z mnohých srov. například jeho nálezy ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 528/06, nebo ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 2369/08, či stanovisko pléna Ústavního soudu z 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10, kterým se sjednocoval dosavadní rozkolísaný přístup senátů Ústavního soudu; zevrubně k přehledu judikatury Ústavního soudu a jejího vývoje srov. Holländer, P. Op. cit.). V českém právním řádu vyplývá tento princip zejména z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny a § 33 odst. 1, § 89 odst. 3 a § 92 odst. 1 tr. ř. Připomenout je možno též mezinárodní závazky plynoucí z čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech uveřejněného pod č. 120/1976 Sb. Zmínit je možno též omezenou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, který bez jasného a jednoznačného zakotvení této zásady v Úmluvě může využít zejména čl. 3 (zákaz mučení a nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestu) a čl. 6 (právo na spravedlivý proces) – viz např. rozhodnutí ve věci Jalloh proti Německu z 11. 6. 2006, č. stížnosti 54810/00, rozhodnutí ze dne 25. 2. 1993 ve věci Funke proti Francii, č. stížnosti 10828/84, srov. též rozhodnutí ve věci Gäfgen proti Německu ze dne 1. 6. 2010, č. stížnosti 22978/05.

88. Zmíněný princip zákazu nucení k sebeobviňování se podle odborné literatury i judikatury (zjednodušeně uvedeno) váže především k vynucení výpovědi osoby proti ní samé (jak výslovně zapovídá i náš § 33 odst. 1, § 89 odst. 3 a § 92 odst. 1 tr. ř., podle nichž obviněný není povinen vypovídat, k výpovědi či k doznání nesmí být žádným způsobem donucován, důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení zásadně nesmí být v řízení použit, ledaže by šlo o řízení proti osobě, která se donucení dopustila). Má ovšem širší dosah v tom směru, že nikdo nesmí být nucen k tomu, aby aktivně přispěl ke svému odsouzení (viz např. Rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva v Rio de Janeiro, 1994, že „nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, k vlastnímu odsouzení“ – viz Musil, J. Op. cit.). V širším smyslu tak na obviněném v souladu s uvedeným principem nesmí být vynucována aktivní spolupráce na jeho odsouzení (např. v podobě sepsání určitého textu pro porovnání písma, nesmí být ani nucen k tomu, aby určil místo, kde se nacházejí věci důležité pro trestní řízení apod., jak vyplývá z bohaté judikatury soudů), nicméně může být na něm vynucováno strpění určitých úkonů k zajištění důkazů objektivně existujících nezávisle na obviněném (např. sejmutí otisků prstů, pachové stopy, odebrání bukálního stěru apod. – viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st 30/10). V daném případě ovšem ani sám obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, ani žádný jiný obviněný, v dovolání neuváděli, v čem by porušení principu nemo tenetur se ipsum acussare mělo spočívat, čím měl být nepřípustně nucen k výpovědi, doznání či jiné aktivní spolupráci na svém odsouzení, když si pouze v době před zahájením trestního řízení (popř. po dobu utajeného prověřování) psal deník v elektronické podobě, který jej posléze usvědčoval z trestné činnosti. Z uvedeného je patrné, že jde o princip procesní, který zapovídá nepřípustné procesní techniky vedoucí k usvědčení obviněného, tento princip však užitím důkazního prostředku spočívajícího v provedení elektronického deníku k důkazu porušen nebyl. Jde totiž o důkaz jako jakýkoliv jiný, který předtím vytvořil sám obviněný a který následně v rámci trestního řízení orgány činné v trestním řízení zákonným způsobem zajistily a provedly k důkazu (podobně jako se zajistí a provede jakákoliv jiná listina předtím vytvořená obviněným – např. dopisy, faktury či jiné účetní záznamy apod.).

89. Také je třeba odmítnout verzi, že šlo o fiktivní zápisky sloužící pro účely budoucího autorského díla, i touto obhajobou se soudy nižších stupňů zabývaly a přesvědčivě ji vyvrátily. Stejně tak se zevrubně zabývaly i dodatečně prováděnými změnami v tomto elektronickém diáři, které byly činěny jen pro účely zpochybnění věrohodnosti záznamů v trestním řízení. Konečně velká část pozornosti byla věnována i duševnímu stavu obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, při vytváření tohoto dokumentu, ani v tomto ohledu nebyly shledány důvody, pro které by neměly soudy nižších stupňů z tohoto důkazu vycházet. Zcela důvodně soudy nižších stupňů poukazovaly i na tu část záznamů, z níž vyplývá, že i obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, si byl velmi dobře vědom toho, že jde o významný kompromitující a usvědčující materiál (viz např. poznámka ze 17. 3. 2011 o tom, že zažil největší paniku života, když se obával ztráty datového nosiče s elektronickým diářem – k tomu str. 412 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soudy nižších stupňů tento důkazní prostředek zevrubně hodnotily, důvodně přiřazovaly termínům užívaným obviněným náležitý věcný obsah, což také vysvětlily (srov. zejména pojem „moo“ odvozeného od „moolah“, tedy anglického slangového pojmu pro peníze, v daném případě úplatky – viz zejména str. 419 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

90. Soudy nižších stupňů také pečlivě provedly i další dokazování, takto získané důkazy řádně vyhodnotily. V daném případě po jejich prostudování (stejně tak spisového materiálu) dovolací soud neshledal nesoulad, natožpak extrémní, mezi provedenými důkazy a z něj odvozeným skutkovým dějem. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Jak bylo zdůrazněno již výše, samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

91. Jelikož i prakticky všechny další skutkové výhrady dovolatelé uplatnili již v předchozích fázích řízení, může dovolací soud ohledně jejich vypořádání odkázat na předchozí rozhodnutí učiněná v této věci, neboť se obhajobou obviněných soudy nižších stupňů zevrubně zabývaly a důvodně dospěly k závěrům o skutkovém stavu, který promítly do popisu skutku ve výrokové části svých rozsudků. Především Městský soud v Praze se pečlivě věnoval obhajobě obviněných, srozumitelně hodnotil důkazy, a to nejen jednotlivě, ale především i ve vzájemných souvislostech (což mnohdy svými námitkami právě obvinění pomíjeli). Soud prvního stupně tak činil především v již zmíněných pasážích komplexního posouzení souvisejících důkazů, vyhodnocoval, jaké důkazy závěry o vině podporují a obhajobu obviněných naopak vyvrací. V případě obviněného MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, jde vedle str. 412 a násl. věnovaných elektronickému diáři zejména o str. 437 a násl. rozsudku soudu prvního stupně, obviněného MUDr. Michala Toběrného (v elektronickém diáři nejčastěji označovaném zkratkou „M“) jde ve své podstatě o tytéž pasáže, protože se v nich průběžně vypořádával s důkazní situací týkající se i tohoto obviněného. Jednou z mnoha obran tohoto obviněného se soud prvního stupně věnoval v odůvodnění svého rozsudku na str. 473 a násl., v níž důvodně vyvrátil obranu obviněného spočívající v tom, že zadávací řízení nebylo možno zrušit. Skutkové závěry týkající se též obviněného Ing. Pavla Kocourka jsou logicky odůvodněny na str. 468 až 471 rozsudku soudu prvního stupně. Manipulace s veřejnou zakázkou týkající se digitalizace chorobopisů se pak soud prvního stupně věnoval na mnoha stranách odůvodnění svého rozsudku, odkázat lze především na str. 446 až 454 a 470. Tvrzením obviněného Mgr. Josefa Veselého věnoval soud prvního stupně pozornost především na str. 460 až 464 a 507 odůvodnění svého rozsudku. Obhajobu obviněného Ing. Jozefa Kalavského detailně rozebral a vyvrátil zejména na str. 491 až 501 odůvodnění svého rozsudku.

92. Obvinění Petr Kutil, Ing. Pavel Kocourek a Ing. Jozef Kalavský uplatnili též námitku chybného stanovení výše způsobené škody. I ohledně ní platí výše uvedené, neboť i v tomto případě je základem námitky nesprávné zjištění skutkového stavu. V případě skutku pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (týkajícího se digitalizace chorobopisů NNH) vycházel soud prvního stupně, jehož postup důvodně akceptoval i soud odvolací, při stanovení výše škody z rozdílu mezi skutečně proplacenou částkou vítězné obchodní společnosti DISOL a nabízenou cenou nedůvodně vyřazeného uchazeče o veřejnou zakázku (dodavatele), obchodní společnosti ICZ, tedy stanovil škodu ve výši 56 887 994 Kč, svůj postup vysvětlil na str. 505 odůvodnění svého rozsudku. Důvodně přitom odkazoval na dřívější judikaturu, konkrétně na stejný postup, jako byl akceptován Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 746/2014, podobně bylo ke stanovení výše škody přistupováno i ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání usnesením ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1475/2015, které bylo uveřejněno pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr. V takovém případě, kdy dojde k nedůvodnému vyřazení uchazeče o veřejnou zakázku, lze akceptovat postup soudů, pokud škodu určí jako rozdíl mezi vítěznou nabídkou (resp. jemu proplacenou částkou za dodání veřejné zakázky) a výhodnější cenou nabízenou nedůvodně vyřazeným uchazečem, pokud tomu odpovídají i další skutková zjištění. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění též zevrubně vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obchodní společnost ICZ byla vyřazena nedůvodně. I v tomto případě lze odkázat na vysvětlení, proč nebyla přijata argumentace obhajoby, která ji opakovala i v dovoláních, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – zejména na str. 502 až 508, ale též na předchozích stranách – viz např. str. 442 a násl., zejména str. 447 až 452. Jde-li o skutek pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně (nákup LGN), byla škoda stanovena jako minimální a odpovídala výši dojednaného a přijatého úplatku ve výši 4 % z kupní ceny LGN, o který mohla být kupní cena nižší (kdyby obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, jednal jako řádný hospodář v zájmu NNH a jím spravovaného majetku, a nikoli v zájmu osobním), tedy po provedeném dokazování byla stanovena ve výši 5 664 175 Kč. Ani proti takovému postupu a logickým úvahám soudu prvního stupně, které akceptoval i soud odvolací, nemá Nejvyšší soud námitek. Nebylo tak třeba provádět složité znalecké dokazování obvyklé ceny LGN jako specifického zařízení, které není běžně nabízeno na trhu a jehož cena může být modifikována v závislosti na dalších doprovodných službách a plněních, jak namítali obvinění, protože je celá konstrukce stanovení výše škody pojata jinak. Škodou je tak minimální částka spočívající ve výši úplatku poskytnutého podplaceným osobám jednajícím za objednatele, který na nákup využívá zdrojů z veřejných rozpočtů a za nějž jednal obviněný MUDr. Vladimír Dbalý, MBA, v kooperaci s dalšími obviněnými, a ve svůj prospěch, a nikoli ve prospěch jím zastupovaného subjektu sjednával podmínky plnění tak, aby z účtované ceny jemu a dalším osobám zůstala významná část jako úplatek. O něj mohla být cena nižší, kdyby byly upřednostněny zájmy NNH před jejich osobními. Je pak lhostejné, zda cena včetně marže pro dodavatele byla obvyklá, protože dodavatel zastoupený obviněným Ing. Jozefem Kalavským byl ochoten o uvedená 4 % snížit výnos z obchodu, a přesto jej realizovat, a částku odpovídající uvedeným 4 % předat dalším obviněným jako úplatek (jinými slovy snížil marži jím zastupovaného dodavatele ku prospěchu zástupců objednavatele, nikoli však ve prospěch tohoto objednavatele, který mohl mít cenu o uvedenou částku nižší). I v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – str. 508 až 512, jde-li o hmotněprávní posouzení skutku, str. 478 a násl., jde-li o skutkové závěry (k usvědčujícím důkazům a k vyvrácení obhajoby obviněného lze odkázat zejména na odůvodnění na str. 484-488, 491-494, jde-li o kalkulaci ceny a především zdůvodnění stanovení výše škody především str. 494-495).

93. Někteří dovolatelé (obvinění MUDr. Michal Toběrný, Ing. Pavel Kocourek, Petr Kutil, Ing. Jozef Kalavský) vznesli dále námitky, že v řízení před soudy nižších stupňů zůstaly opomenuty některé důkazy. Ani tyto námitky přímo nenaplňovaly obviněnými uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně naplňovaly by dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, který byl přidán do trestního řádu v reakci na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, a to mimo jiné též k problematice opomenutých důkazů, které musel věnovat pozornost Nejvyšší soud i za předchozí právní úpravy.

94. V prvé řadě je potřeba připomenout, že není úkolem soudu provést všechny navržené důkazy. Je zcela na úvaze soudu v trestním řízení, které z navržených důkazů provede. Samozřejmě takový postup nesmí vykazovat znaky libovůle. Důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze totiž hodnotit jako opomenuté důkazy. Ústavní soud v řadě svých nálezů podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí – z mnoha nálezů Ústavního soudu viz např. nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaný pod č. 10/1995 ve svazku č. 3 na str. 51 SbNU, nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, publikovaný pod č. 76/1997 ve svazku č. 8 na str. 231 SbNU, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, publikovaný pod č. 127/2002 ve svazku č. 28 na str. 95 SbNU, nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 SbNU. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Kromě shora uvedených viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str. 377 SbNU, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 SbNU.

95. Jedním z ústavně konformních důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je tak i jeho zjevná nadbytečnost, která se posuzuje vzhledem ke stávající důkazní situaci. V tomto směru nejde o tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, jimiž se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost, a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. V posuzovaném případě má dovolací soud za to, že se soudy nižších stupňů s návrhy obviněných na doplnění dokazování dostatečně vypořádaly, jak vyplývá zejména z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 502, resp. na str. 41 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zároveň ani Nejvyšší soud neshledal, že by navrhované důkazy mohly přinést nějaký zásadní zvrat v již ustáleném skutkovém stavu, o opomenuté důkazy se tedy nejedná.

96. Lze tedy shrnout, že po prostudování spisového materiálu a rozsudků soudů nižších stupňů Nejvyšší soud neshledal obviněnými tvrzená pochybení soudů nižších stupňů při provádění dokazování, vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků a na jejich základě utváření skutkových závěrů, která by bylo možno označit za porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

97. Dovolatel Ing. Pavel Kocourek dále namítal absenci úmyslu v jeho případě pomoci spáchat trestnou činnost, neboť nevěděl, co ostatní obvinění mají v plánu. Ve své podstatě jde však i v tomto ohledu o námitku skutkovou, a nikoli nesprávného právního posouzení, neboť vychází z jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně dovodil (jak vysvětlil na str. 504 odůvodnění svého rozsudku), že obviněný Ing. Pavel Kocourek byl obeznámen s celou situací a s účastí ostatních obviněných na trestné činnosti, účastnil se schůzek, na kterých byla trestná činnost probírána a plánována, utvrzoval ostatní v trestné činnosti svými radami, jak celou věc co nejlépe provést, k čemuž využíval svého postavení na Ministerstvu zdravotnictví. K odůvodnění skutkových závěrů, proč byl obviněný Ing. Pavel Kocourek brán za součást skupiny ovládající NNH a obchodní společnost HOLTE MEDICAL lze odkázat zejména na str. 439-440, 444, 449, 466, 468 a násl. Proto byla důvodně odmítnuta obhajoba tohoto obviněného, že nevěděl, co mají ostatní obvinění v plánu. Při takových skutkových závěrech je ovšem dán přímý úmysl, a to jak k vlastnímu jednání v podobě usnadnění spáchání činu jiného, tak i k jeho (úmyslnému) jednání. Je tak dán tzv. dvojí úmysl účastníka, jak je vyžadován v odborné literatuře i judikatuře – platí obdobně, co bylo uvedeno k návodu v rozhodnutí č. 3/2018-IV. Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 213/2017); shodně např. ŚÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 569, marg. č.

3. Ani tuto námitku obviněného proto nemohl Nejvyšší soud akceptovat. c) K námitkám proti výrokům o trestech 98. S pravomocnými výroky o trestu v rozsudcích soudů nižších stupňů vyslovili nesouhlas dovolatelé MUDr. Michal Toběrný a Ing. Jozef Kalavský, kteří své takto zaměřené námitky podřadili pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, a obviněný Mgr. Josef Veselý, který je podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 [nyní jde o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.].

99. Obecně lze uvést, že námitky proti výroku o trestu lze uplatnit zásadně podle dovolacího důvodu uvedeného v době rozhodování Nejvyššího soudu v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, v době podání dovolání obviněných v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Tento dovolací důvod je úzce vymezen jen pro případy uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští, nebo uložení sice přípustného druhu trestu, nicméně ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na daný trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, není tento a ani žádný jiný dovolací důvod naplněn, protože cestou dovolání nelze namítat jen nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu totiž zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

100. Pod tento dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 nelze podřadit ani námitky obviněného Mgr. Josefa Veselého ohledně uložení náhradního trestu při ukládání peněžitého trestu. Tyto námitky by však mohly odpovídat jinému dovolacímu důvodu, který obviněný též uplatnil, a sice důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněné, jak bude vysvětleno níže. Naopak námitky obviněných MUDr. Michala Toběrného a Ing. Jozefa Kalavského, kterými brojili proti nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody a kterými zpochybňovali úvahy odvolacího soudu při jeho ukládání, příp. namítali (Ing. Jozef Kalavský) nezohlednění délky řízení a doby, která uplynula od spáchání trestné činnosti, obecně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu (avšak i k nim se Nejvyšší soud obiter dictum vyjádří a uvede, proč je nepovažuje za zjevně excesivní).

101. Obviněnému Mgr. Josefu Veselému uložil soud prvního stupně trest svým rozsudkem ze dne 26. 9. 2018, odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto rozsudkem odvolacího soudu ze dne 17. 6. 2021 (odvolací soud do výroku o trestu, jak jej učinil soud prvního stupně, nezasahoval ani z podnětu jiného odvolání). Brojil-li obviněný Mgr. Josef Veselý, že mu byl soudem prvního stupně při ukládání peněžitého trestu uložen také náhradní trest odnětí svobody pro případ neuhrazení peněžitého trestu, nezákonně, neboť trestní zákoník ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu nic o takovém náhradním trestu neuvádí, je možno k tomu uvést následující. S účinností od 1. 10. 2020 skutečně došlo novelou trestního zákoníku, zákonem č. 333/2020 Sb., (mimo jiné) též ke změně ustanovení § 69 tr. zákoníku, bylo vypuštěno pravidlo o potřebě vyslovit náhradní trest odnětí svobody pro případ, že by současně ukládaný peněžitý trest nebo jeho část nebyl pachatelem vykonán. Došlo totiž k celkové změně koncepce ukládání a vyměřování peněžitého trestu a zařízení jeho následného výkonu, podle níž má být nadále výměra případného trestu odnětí svobody, pokud by nebyl vykonán celý peněžitý trest, závislá na počtu denních sazeb, jejichž počet je (vedle jejich výše) jedním z parametrů určujících pro celkovou výměru peněžitého trestu. Od 1. 10. 2020 platí úprava (§ 69 odst. 2 tr. zákoníku), že soud přemění peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu, jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody. Jedná se sice o pravidlo týkající se zařízení výkonu původně uloženého trestu (stanovené pro případ, že se mu pachatel nepodrobí), nicméně jde o pravidlo hmotněprávní.

102. V tomto směru se i v období od 1. 10. 2020 plně uplatní pravidla o časové působnosti trestních zákonů upravená v § 2 a 3 tr. zákoníku. Uvedenou změnou se nic nemění na okruhu druhů trestů, proto omezení plynoucí z § 3 odst. 1 tr. zákoníku nenalezne uplatnění, protože jak úprava platná a účinná před uvedeným datem, tak i po něm, obsahují v § 52 odst. 1 tr. zákoníku oba sledované druhy trestů – pod písm. e) trest peněžitý a pod písm. a) trest odnětí svobody. Rozhodně tak nedošlo ke zúžení množiny druhů trestů, žádný druh trestu nebyl před rozhodnutím odvolacího soudu zrušen (vypuštěn), nebyl a nemohl být tak ani uložen takový druh trestu, který by trestní zákoník účinný v době rozhodování odvolacího soudu neznal. Jen pro dokreslení lze uvést, že množina druhů trestů se za posledních 30 let nikdy nezužovala (jen se postupně rozšiřovala – např. o trest obecně prospěšných prací, domácího vězení a další), proto v tomto ohledu obviněným namítané pravidlo § 3 odst. 1 tr. zákoníku ani nemohlo být porušeno. Plně se ale uplatní pravidlo o časové působnosti trestních zákonů uvedené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Jinými slovy v závislosti na konkrétních okolnostech mohou nastat i po 1. 10. 2020 případy, které bude třeba posoudit i podle právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, a to včetně uložení peněžitého trestu i s náhradním trestem odnětí svobody, nebude-li z hlediska trestnosti posouzení činu podle trestního zákoníku účinného od 1. 10. 2020 pro pachatele příznivější. Přitom je třeba upozornit, že zásadně má přednost právní úprava účinná v době spáchání činu, pozdější se použije jen tehdy, jestliže je to (z hlediska trestnosti činu) pro pachatele příznivější (jinými slovy, vede-li užití obou právních úprav k témuž výsledku, je třeba užít právní úpravu účinnou v době spáchání činu). Podrobněji k pravidlům o časové působnosti trestních zákonů a k intertemporálním účinkům novelizace trestního zákoníku zákonem č. 330/2020 Sb. lze odkázat na článek Říha, J. Časová působnost trestních zákonů a intertemporální účinky novelizací trestních předpisů. Trestněprávní revue, 2021, č. 4, s. 196 a násl. (zejména bod IV.).

103. Tímto směrem ovšem obviněný Mgr. Josef Veselý svou argumentaci nevedl a v dovolání ji neuplatnil, proto ani nejsou k dispozici jeho námitky, které by mohl Nejvyšší soud relevantně vypořádat. Přesto nad rámec uvedeného může Nejvyšší soud uvést, že i ponechání výroku o trestu, jak jej učinil soud prvního stupně, soudem odvolacím (včetně trestu peněžitého) se jeví v případě obviněného Mgr. Josefa Veselého opodstatněné. Je totiž možno připomenout, že tomuto obviněnému byl uložen peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč, který byl vyměřen v 60 denních sazbách po 1 000 Kč, zároveň byl vysloven náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíců (tj. v přepočtu 90 dnů). Odvolací soud ohledně obviněného Mgr. Josefa Veselého rozhodoval jen o odvolání podaném samotným obviněným (státní zástupce v jeho neprospěch odvolání nepodal), byl tak limitován zásadou zákazu reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. Zhoršení postavení obviněného odvolacím soudem tak nepřicházelo v úvahu. K tomu by ovšem došlo, pokud by odvolací soud postupoval podle návrhu obviněného a pouze vypustil výrok o náhradním trestu odnětí svobody, jak se obviněný též domáhal v dovolacím řízení, a to s odůvodněním, že se plně uplatní právní úprava platná a účinná od 1. 10. 2020. V takovém případě by totiž při nezaplacení celého peněžitého trestu hrozila přeměna peněžitého trestu v trest odnětí svobody ve výměře 120 dnů, tedy dvojnásobku počtu denních sazeb (2 x 60 = 120), neboli 4 měsíce odnětí svobody, což je zcela nepochybně více, než 3 měsíce trestu odnětí svobody (neboli 90 dnů) jako náhradního trestu odnětí svobody stanovené soudem prvního stupně a akceptované soudem odvolacím. Jen pro úplnost lze dodat, že nebylo důvodu jakkoliv měnit vyměření samotného peněžitého trestu, a to i proto, že pravidla pro vyměřování počtu a výše denních sazeb zůstala zmíněnou novelizací nedotčena (pouze bylo doplněno pravidlo o maximálním počtu denních sazeb tak, aby výměra případného trestu odnětí svobody, v nějž se peněžitý trest přemění, nebyla vyšší, než je horní hranice zákonné trestní sazby trestu odnětí svobody za daný trestný čin – toto pravidlo ale v tomto případě nehrálo žádnou roli).

104. Lze tak shrnout, že i v tomto ohledu byl postup odvolacího soudu správný, odvolací soud rozhodně nepochybil, pokud z podnětu odvolání podaného obviněným Mgr. Josefem Veselým bez náhrady nezrušil výrok o náhradním trestu odnětí svobody za peněžitý trest, jak obviněný v dovolání namítal. Takovým obviněným navrhovaným postupem by naopak soud druhého stupně své rozhodnutí zatížil vadou, a to hned ve dvojím ohledu, jednak by nerespektoval pravidlo o časové působnosti trestních zákonů uvedené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku, protože by užil novější právní úpravy, která v otázce trestnosti (konkrétně pro výrok o trestu) nebyla pro pachatele (obviněného) příznivější, jednak by porušil procesní pravidlo uvedené v § 259 odst.4 tr. ř. o nepřípustnosti změny rozsudku soudu prvního stupně k horšímu (zákaz reformationis in peius), nebylo-li podáno odvolání v neprospěch obviněného státním zástupcem. Konečně lze konstatovat, že vznesená námitka obviněného vůbec neodpovídala jím uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, neboť obviněnému nebyl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, popřípadě ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Mnohem spíše svým obsahovým zaměřením odpovídala námitka dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť obviněný mnohem spíše namítal nesprávné použití ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. (potažmo i § 3 odst. 1 tr. zákoníku), ovšem v tomto ohledu šlo o námitky zjevně neopodstatněné, jak bylo vysvětleno výše.

105. Další námitky obviněných týkající se nepřiměřenosti a exemplárnosti uložených trestů (a to především nepodmíněného trestu odnětí svobody) pak nelze zásadně cestou dovolání namítat, jak již bylo uvedeno výše, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (k tomu srov. již zmiňované rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat ani pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru zmíněných dvou dovolacích důvodů. Oba mají hmotněprávní povahu, přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je obecným hmotněprávním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je zvláštním hmotněprávním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím druhého dovolacího důvodu, jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, by znamenalo popření smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo současně i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

106. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod někteří obvinění ani neuplatnili a zjevně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021, resp. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

VI. Závěrečné shrnutí

107. Lze tak uzavřít, že námitky obviněných MUDr. Michala Toběrného, Petra Kutila, Ing. Pavla Kocourka, Mgr. Josefa Veselého a Ing. Jozefa Kalavského z převážné části vůbec neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, jen s notnou mírou tolerance by některé z nich bylo možno za takové považovat. Veškeré námitky, které obvinění uplatnili v dovolacím řízení, byly však zevrubně vypořádány soudy nižších stupňů, zejména pak soudem prvního stupně, neboť obvinění ve své podstatě jen opakovali svou obhajobu uplatněnou již dříve, proto může i Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (ale i druhého stupně) plně odkázat. Jak bylo shora vysvětleno, Nejvyšší soud sám neprovádí dokazování, nemůže ani již dříve provedené důkazy hodnotit a je povinen vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, zasáhnout může jen ve výjimečných případech, kdyby zjistil, že byla závažným způsobem porušena pravidla dokazování, která by znamenala porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak bylo též zevrubně vysvětleno výše, nicméně žádné takové pochybení v tomto řízení nezjistil. Obviněným bylo umožněno se dokazování účastnit, činit návrhy, dávat podněty, přičemž soudy nebyly povinny jim všem vyhovět, pak ale srozumitelně vysvětlily, proč tak rozhodly. Za této situace shledal Nejvyšší soud ty námitky obviněných zjevně neopodstatněné, a proto dovolání všech označených obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.

108. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů II. Dovolání obviněných a) Dovolání obviněného MUDr. Michala Toběrného b) Dovolání obviněného Petra Kutila c) Dovolání obviněného Ing. Pavla Kocourka d) Dovolání obviněného Mgr. Josefa Veselého e) Dovolání obviněného Ing. Jozefa Kalavského III. Vyjádření k dovoláním IV. Replika k vyjádření státního zástupce V. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska b) K námitkám obviněných proti výroku o vině 1. Obecně k námitkám nepřípustným a neodpovídajícím dovolacím důvodům 2. Ke konkrétním námitkám obviněných c) K námitkám proti výrokům o trestech VI. Závěrečné shrnutí