5 Tdo 369/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 5 Tdo 369/2026 Datum rozhodnutí: 20.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: E 5 Tdo 369/2026-1129 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání, které podala obviněná Mgr. Drahomíra Brožová proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2025, sp. zn. 3 To 49/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 102 T 3/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Mgr. Drahomíry Brožové odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obviněná Mgr. Drahomíra Brožová byla rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2025, sp. zn. 102 T 3/2024, uznána vinnou pokusem zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 21 odst. 1 a § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále také jen „tr. zákoník“), a dále pokusem zločinu dotačního podvodu podle § 21 odst. 1 a § 212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 260 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 800 000 Kč. Dále jí byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obecně prospěšných společností nebo jejich zastupování na základě plné moci nebo prokury na 3 roky.

2. Skutek, jímž byla uznána vinnou citovaným rozsudkem, spočíval ve stručnosti v tom, že v úmyslu protiprávně vylákat podporu z prostředků Evropského fondu pro regionální rozvoj (dále jen „EFRR“) a ze státního rozpočtu České republiky v souvislosti s financováním projektu Helias Ústí nad Labem, o. p. s. (dále jen „žadatel“, „Helias“ či „stacionář“), s názvem „Helias Ústí nad Labem, o. p. s. – pořízení automobilů“ (dále také jen „projekt“), evidovaným Ministerstvem pro místní rozvoj České republiky (dále také jen „MMR“) coby poskytovatelem dotace pod registračním číslem CZ.06.6.127/0.0/0.0/21_124/0016731, v Ústí nad Labem v době od 18. 11. 2021 do 25. 8. 2022 obviněná v postavení statutárního orgánu žadatele podala dne 18. 11. 2021 MMR žádost o podporu projektu. Rozhodnutím poskytovatele dotace ze dne 29. 3. 2022, č. j. 21314/2022-55/1, bylo žádosti vyhověno a na projekt byla poskytnuta dotace v celkové výši 2 532 404,99 Kč z prostředků EFRR a ve výši 297 930 Kč z prostředků státního rozpočtu. Současně byly stanoveny podmínky, za kterých může být dotace vyplacena. Obviněná přitom v žádosti o podporu předstírala, že projekt splňuje kritéria podporovaných aktivit, definovaných v čl. 2.

2. Specifických pravidel pro žadatele a příjemce ze dne 31. 5. 2021, konkrétně pořízení automobilů pro účely poskytování sociálních služeb podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociálních službách“). Obviněná nepravdivě deklarovala zejména cíl projektu, když uvedla, že „cílem projektu je nákup 2 automobilů na elektrický pohon, které pomůžou zkvalitnit a zefektivnit poskytování sociální terénní služby formou osobní asistence (…)“, dále naplnění cílové hodnoty 1 indikátoru 55401 - Počet podpořených zázemí pro služby a sociální práci, neboť uvedla: „Měrnou jednotkou je v tomto případě 1 z důvodu toho, že automobily budou pořízeny především pro sociální službu osobní asistence a občasně pro denní stacionář nacházející se v jednom sídle (…)“, jakož i naplnění cílové hodnoty 2 indikátoru 55402 - Počet poskytovaných druhů sociálních služeb, přičemž uvedla: „Žadatel žádá o automobily především pro osobní asistenci a občasně pro denní stacionář (…)“. Ve skutečnosti však neměla v úmyslu projekt realizovat v souladu s deklarovanými cíli a indikátory projektu a podmínkami dotace, neboť poté, co na základě rozhodnutí MMR předměty dotace pořídila (dne 14. 7. 2022 převzala vozidlo Škoda Enyaq, RZ XY, a dne 5. 8. 2022 vozidlo Škoda Enyaq, RZ XY), neučinila žádné opatření, aby byla předána do užívání Helias a používána způsobem naplňujícím účel dotace a stanovené indikátory. Naopak si obě vozidla v rozporu s podmínkami dotace ponechala převážně pro osobní potřebu svojí a své dcery Mgr. Drahomíry Brožové. Následně dne 25. 8. 2022 podala poskytovateli dotace jménem žadatele žádost o platbu, v níž deklarovala celkové způsobilé výdaje s požadavkem k proplacení ve výši 2 809 435 Kč, a doložila dokumenty osvědčující pořízení předmětu dotace. Byla si přitom vědoma, že deklarované výdaje nejsou způsobilé ve smyslu části II. odst. 3 podmínek rozhodnutí MMR, neboť nebyly vynaloženy za účelem realizace projektu ve smyslu části III. odst. 1.1. rozhodnutí MMR. Uvedená vozidla byla v rozporu s podmínkami dotace užívána nejméně do 8. 10. 2022, kdy mj. na tuto skutečnost veřejně poukázala reportáž „Neuvěřitelné praktiky! Kde končí peníze na charitu?!“, uveřejněná na platformě YouTube. Jednání obviněné přitom směřovalo ke způsobení škody MMR v celkové výši 2 809 435 Kč, přičemž částka 2 513 705 Kč měla být poskytnuta z EFRR a částka 295 730 Kč ze státního rozpočtu, avšak v důsledku zjištění protiprávního jednání k vyplacení dotace a vzniku škody nedošlo.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 11. 2025, sp. zn. 3 To 49/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání obviněné

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná dovolání, v němž dovodila existenci dovolacích důvodů § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. K tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu dovolatelka uvedla, že učiněná skutková zjištění neumožňují závěr o jejím úmyslném zavinění ve vztahu k tvrzenému „uvedení nepravdivých údajů“ a k zamýšlenému způsobení škody v kvalifikačním rozsahu. Tyto závěry jsou podle ní v rozporu s provedenými důkazy. Soudy podle obviněné nesprávně vyložily znak „uvede nepravdivé údaje“ a nahradily povinnost prokázání nepravdivosti a úmyslu pouhou úvahou, že následné nakládání s vozidly „zpětně“ činí údaje v žádosti nepravdivými. V rozporu s provedenými důkazy je podle dovolatelky i závěr, že předmětná vozidla nebyla ani převážně užívána pro potřeby stacionáře a služby osobní asistence. Nadto závěr o jejím přímém úmyslu „protiprávně vylákat podporu“ a způsobit tvrzenou škodu nevyplynul ani z popisu skutku, ani z provedeného dokazování. Dovolatelka namítla, že předmětný projekt byl fakticky realizován, vozidla byla pořízena, byla k dispozici pro poskytování sociálních služeb a pro tuto službu byla využívána. K vyplacení dotace nedošlo. Osobní jízdy byly hrazeny jí i její dcerou. Časové období, které soudy nižších stupňů hodnotí jako klíčové pro závěr o její údajné neochotě projekt naplňovat, bylo 2 až 2,5 měsíce od převzetí vozidel do podání žádosti o proplacení dotace. Zdůraznila, že závěr o přímém úmyslu k neoprávněnému vylákání dotace nelze nahrazovat spekulací o „preferenci“ konkrétní značky či výbavy vozidel nebo úvahou, že měla postupovat rychleji při zajištění organizačních kroků (řidiči, nabíjení apod.). Její úmyslné zavinění je nutno dovodit z jednání v době podání žádosti o dotaci, nikoliv jej dovozovat ex post. Závěr o úmyslném jednání soudy dovodily z toho, že ona a její dcera vozidla používaly i pro soukromé účely, že vozidla nebyla v určitém období využívána výhradně k přepravě klientů. To však samo o sobě neprokazuje, že již při podání žádosti o dotaci či žádosti o platbu měla úmysl projekt od počátku zneužít a způsobit škodu, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty.

6. Obviněná uvedla, že bylo nezbytné vyzkoušet, zda vozidla i jejich výbava odpovídají potřebám jejich klientů, vytkla soudům nižších stupňů, že nehodnotily zjištěné skutečnosti, z nichž podle ní vyplynulo, že předmětná vozidla chtěla zapojit do provozu stacionáře postupně, o čemž podle ní měly svědčit svědecké výpovědi (K. V., že byla proškolena k řízení předmětného vozidla dne 21. 9. 2022, dcery obviněné Mgr. Drahomíry Brožové mladší, že opakovaně vezla klienta M. B. předmětným vozidlem do školy, B. P., že svědkyně K. V. nechtěla a bála se s novými vozidly jezdit, svědkyně B. B., že s dcerou dovolatelky, která řídila párkrát, s těmito vozidly uskutečnily svoz klientů, Š. K., která byla při nástupním pohovoru v únoru 2022 dotazována na své řidičské schopnosti, neboť Helias bude žádat nové služební vozidlo, K. J. K., která v září 2022 za syna hradila i svozy novými vozidly), přičemž dále poukázala i na listinné důkazy, svědčící o individuálních plánech klientů získat nové sociální dovednosti spojené s používáním hromadné dopravy, proto nebylo možno plně nová vozidla ihned využít. Dále obviněná uvedla, že soudy pominuly její motivaci i skutečnost, že pořízení vozidel bylo financováno ze soukromých prostředků její rodiny poskytnutých žadateli formou půjčky, z čehož plynulo, že žadatel nesl reálné finanční riziko spojené s pořízením vozidel bez jistoty proplacení dotace. Tato ekonomická realita byla v přímém rozporu s tvrzením o úmyslu „protiprávně vylákat“ dotaci. Zdůraznila, že vozidla byla v relevantní době využívána i k poskytování sociálních služeb a případné soukromé jízdy byly ojedinělé a byly kompenzovány stržením paušální částky ze mzdy. Organizační kroky k plnému využití vozidel souvisely i s obdobím letních prázdnin, v němž byl rozsah potřeby svozů proměnlivý. Navíc dotační podmínky obsahovaly řadu požadavků, které nebyly formulovány způsobem umožňujícím dovodit její vědomí o nezpůsobilosti výdajů již v době podání žádosti o platbu. Závěr o jejím přímém úmyslu způsobit škodu v rozsahu, který je jí kladen za vinu, tak neměl oporu v učiněných skutkových zjištěních.

7. K otázce „nepravdivých údajů“ v žádosti o dotaci a v žádosti o platbu obviněná konstatovala, že soudy nižších stupňů chybně dovodily, že uvedla nepravdivou informaci, že společnost Helias nedisponovala žádnými vozidly a že pořízená vozidla budou využívána „výhradně pro potřeby klientů“. Uvedený závěr je výsledkem nesprávného právního posouzení znaku „uvede nepravdivé údaje“. Pokud soudy vycházely z toho, že Helias využíval dvě jiná vozidla na základě nájemních smluv, neznamenalo to automaticky, že tvrzení o nedisponování vozidly je nepravdivé. Odvolací soud v bodě 16. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stacionář disponoval vozidly Hyundai a Peugeot. Pominul však, že v žádosti o poskytnutí dotace bylo uvedeno, že stacionář nevlastní žádné vozidlo. Předmětný údaj v žádosti o dotaci byl podle dovolatelky naprosto pravdivý. Z provedených důkazů zároveň vyplynulo, že v žádosti o dotaci a ve studii proveditelnosti bylo pracováno s tím, že žadatel nemá vozidla v dlouhodobém majetku (tj. nevlastní vlastní vozový park). Smyslem projektu bylo pořízení vlastních vozidel, nikoli potvrzení, že v jakékoli formě nikdy nebyla pro provoz sociálních služeb využita vozidla poskytnutá třetími osobami. Pokud zamýšlel dotační orgán sankcionovat nevyjasněný význam pojmu „disponovat“, musel by být tento pojem vymezen jednoznačně a předvídatelně, což se nestalo. Tím spíše by proklamaci o budoucím využití vozidel pro klienty nebylo možno označit za „nepravdivý údaj“, ledaže by již v době jeho učinění pachatel zamýšlel opak. Pouhé tvrzení, že v určitém období po pořízení vozidel nebylo využití stoprocentní nebo že došlo k dílčímu porušení pravidel, podle dovolatelky neprokazovalo nepravdivost původní deklarace.

8. Soudy nižších stupňů podle dovolatelky ani nepřihlédly k roli odborného zpracovatele projektu (společnosti ARTENDR, s. r. o.) a skutečnosti, že případné formální nedostatky či nepřesnosti v dokumentaci vznikly v důsledku chyb při odborném zpracování žádosti o dotaci, což mohlo mít zásadní význam právě pro posouzení subjektivní stránky jednání obviněné a pro závěr o „vědomém“ uvádění nepravdivých údajů. Pokud by Nejvyšší soud přijal závěr, že některé údaje byly objektivně nepřesné, bylo by nutno současně posoudit, zda taková nepřesnost měla reálný význam pro rozhodnutí o poskytnutí dotace a současně zda šlo o jednání úmyslné. Soudy však tuto analýzu nahradily konstrukcí, že „nepravdivost“ vyplývá z jejího následného chování. Takový postup však byl v rozporu s požadavky na zákonné vymezení znaků skutkové podstaty a zakládal nesprávné právní posouzení skutku.

9. Obviněná zdůraznila, že vozidla byla využita pro Helias v maximálním možném rozsahu, který umožňovaly personální kapacity a zájem klientů. V letních měsících je stabilně nižší poptávka po svozech a službách osobní asistence, navíc byl v tomto období stacionář uzavřen z důvodu malování. Všem klientům, kteří projevili zájem o služby osobní asistence, byla tato služba poskytnuta. Závěr odvolacího soudu, že vozidla nebyla ani „převážně“ užita pro potřeby klientů, neměl oporu v provedených důkazech. Nesouhlasila s tím, že cesty, při nichž probíhala osobní asistence předmětnými vozidly jejímu synovi M. B., nelze do využití „započítat“, neboť i on byl jejich klientem. Zápisy do svozových sešitů, interních dokumentů Helias, nikdy neměly jednotně danou formu a ustálená pravidla, proto se v nich zcela běžně objevovalo více druhů písma v rámci jednoho zápisu, stejně jako dodatečně psané doplňující poznámky. Šlo totiž jen o podklad pro následné vyúčtování poskytnutých služeb.

10. Vadu tzv. nesprávného právního posouzení obviněná spatřovala v tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily nepravdivost údajů a jejich právní posouzení, že mechanicky považovaly za zamýšlenou škodu celou částku požadované dotace (resp. částku uvedenou v žádosti o platbu), že se nezabývaly tím, zda by v případě zjištěných (či tvrzených) pochybení šlo o výdaj zcela nezpůsobilý, či pouze o dílčí porušení podmínek, u něhož by sankcí byla nejvýše korekce (krácení), nikoli automatické odnětí celé dotace. Dále tuto vadu spatřovala v tom, že se tyto soudy nevypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, ačkoliv k vyplacení dotačních prostředků vůbec nedošlo a případná pochybení bylo možno řešit prostředky dotačního práva. Tato pochybení podle dovolatelky dosáhla ústavněprávní roviny, což se následně promítlo právě do nesprávného právního posouzení skutku.

11. K otázce „nepravdivých údajů“ v žádosti o dotaci obviněná uvedla, že soudy nižších stupňů chybně postavily právní kvalifikaci skutku na závěru, že v žádosti o dotaci uvedla nepravdivé údaje ohledně cíle projektu. V tomto směru prakticky doslovně zopakovala svou předchozí argumentaci uplatněnou v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na kterou i sama odkázala. Upozornila, že tím, za jakých okolností byla podána žádost o platbu a zda byla poučena zpracovatelem žádosti, se dokazování vůbec nezabývalo. Ze strany zpracovatele podkladů pro žádost o dotaci, společnosti ARTENDR, s. r. o., nebyla upozorněna, že žádost o proplacení dotace nemá podat, nemá-li každodenní vytížení či dokončenou technickou přípravu. K této otázce se žádný ze svědků, pracovníků společnosti ARTENDR, s. r. o., ani nevyjadřoval. V této souvislosti poukázala na zprošťující rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka Zlín ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. 69 T 3/2024, který odkazoval i na judikaturu Nejvyššího soudu ohledně naplnění subjektivní stránky a zabýval se vlivem angažování odborného zpracovatele na případné úmyslné zavinění.

12. K otázce škody a k nesprávné právní kvalifikaci jejího jednání obviněná uvedla, že soudy nižších stupňů její jednání posoudily jako pokus trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, s tím, že k vyplacení dotace nedošlo, přičemž její jednání mělo směřovat ke způsobení škody 2 809 435 Kč. Tuto částku tyto soudy bez dalšího označily za zamýšlenou škodu, která měla být poskytovateli dotace způsobena. Takový přístup označila za hmotněprávně nesprávný. Ne každé porušení dotačních podmínek a už vůbec ne každé dílčí pochybení v realizaci projektu vede automaticky k závěru o nezpůsobilosti výdaje a závěru, že škodou je celá částka dotace. Pro trestní právo je podle dovolatelky rozhodující, zda a v jakém rozsahu vznikla majetková újma, resp. zda a v jakém rozsahu ji pachatel zamýšlel způsobit. V tomto směru odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 897/2022, ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 5 Tdo 640/2021, či ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 955/2018, a zdůraznila, že výši škody nelze paušálně ztotožňovat s celou výší dotace, neboť je třeba rozlišovat situace, v nichž je projekt zjevně fingovaný či zcela nežádoucí, od situací, v nichž jde jen o dílčí porušení podmínek (typicky řešitelné korekcí). S těmito jí uplatněnými námitkami se soudy nižších stupňů přesvědčivě nevypořádaly. Obviněná zdůraznila, že projekt měl být posouzen jako celek, nikoli jen na základě krátkodobého dvouměsíčního intervalu, navíc v období letních prázdnin. Pokud byly soukromé jízdy dovolatelky a její dcery prezentovány jako stěžejní důvod nezpůsobilosti výdajů, pak měla být vyčíslena konkrétní majetková újma vzniklá tímto jednáním. Namísto toho soudy nižších stupňů přijaly nejpřísnější variantu, že škodou je celá výše dotace, aniž vysvětlily, proč byla vyloučena možná korekce či jiné dotačněprávní řešení. Přitom za současné právní úpravy a praxe dotačních kontrol poskytovatel dotace při zjištění porušení podmínek standardně uplatňuje zásadu proporcionality, nikoli automatické odnětí celé dotace. Tento aspekt byl hmotněprávně významný i pro posouzení „bezprostřednosti“ jednání ve stadiu pokusu. Mechanické ztotožnění požadované částky se škodou má zásadní dopad na právní kvalifikaci jejího jednání. K vyplacení dotačních prostředků nedošlo, proto měla být případná pochybení řešena prostředky dotačního práva. Pokud by Nejvyšší soud neshledal důvody pro její zproštění obžaloby, přicházelo by podle dovolatelky v úvahu posouzení jejího jednání pouze v základní skutkové podstatě trestných činů, kterými byla uznána vinnou, nikoli jako pokus trestných činů s naplněním znaku kvalifikované skutkové podstaty „značné škody“. Dovolatelka dále poukázala na posouzení jejího jednání jako jednočinného souběhu trestných činů podle § 260 tr. zákoníku a § 212 tr. zákoníku, který byl zvolen pouze v důsledku administrativního rozdělení zdrojů financování dotace (část z prostředků EU, část ze státního rozpočtu). I tato otázka měla podle ní hmotněprávní rozměr, neboť u jednoho skutku mohla být trestněprávní reakce nepřípustně zdvojena, s čímž se soudy rovněž nevypořádaly.

13. K uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku obviněná uvedla, že i pokud byla shledána některá pochybení, šlo primárně o otázku dotačněprávní. Trestní právo by mělo nastupovat až jako ultima ratio. Soudy nižších stupňů nevyložily, v čem konkrétně spatřují takovou společenskou škodlivost, že je nutno použít prostředky trestního práva za situace, že k vyplacení dotačních prostředků nedošlo a poskytovatel dotace měl a využil své kontrolní mechanismy. Trestní řízení tak v podstatě suplovalo dotační kontrolu a sankční mechanismy, což bylo v rozporu s principem ultima ratio. Takový postup nebyl jen procesní vadou, ale představoval jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť soudy rezignovaly na aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku a na posouzení materiální stránky trestného činu v kontextu dotačního systému.

14. Dále obviněná dovodila, že došlo k narušení principu rovnosti stran v trestním řízení. Konkrétně se dovolávala principu kontradiktornosti, rovnosti účastníků řízení a práva na vyjádření garantovaných v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že po celou dobu čelila medializaci vedeného řízení. Ač obecně respektuje právo médií informovat veřejnost a uznává i veřejnost vyhlašování rozsudku, v dané věci nebylo možno přehlédnout, že již po začátku hlavních líčení média o věci opakovaně informovala, záběry z jednací síně (vč. svědeckých výpovědí) byly takřka v plném znění uveřejněny, aniž by byli svědci vyslechnuti. To vedlo ke vzájemnému ovlivňování svědeckých výpovědí ve prospěch obžaloby, neboť svědci nezřídka odkázali na skutečnosti uvedené již vyslechnutými svědky, k jejichž výpovědím se vyjadřovali a navazovali na ně. Již v průběhu přípravného řízení docházelo k uveřejňování informací z trestního spisu, svědci opakovaně vypovídali v rámci reportáží a byli vzájemně v kontaktu. Takto opatřené důkazy proto postrádaly jakoukoli důkazní hodnotu, bylo zjevné vzájemné ovlivňování svědků mezi sebou.

15. Uvedené hmotněprávní vady byly podle ní přítomny již v době rozhodování odvolacího soudu, a přesto tento její odvolání zamítl. Je proto přesvědčena, že se odvolací soud nevypořádal s jejími stěžejními námitkami. Navíc namítla, že své rozhodnutí odůvodnil velmi stručně, byť její odvolání bylo obsáhlé a obsahovalo poukaz na konkrétní rozpory mezi obsahem spisu a skutkovými zjištěními, i námitky ohledně hmotněprávního posouzení věci. Odvolací soud tak podle dovolatelky prakticky rezignoval na přezkum rozhodnutí a nekriticky přijal závěry soudu prvního stupně, pročež je dán důvod dovolání § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

16. Závěrem podaného dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

III. Vyjádření k dovolání obviněné

17. K dovolání obviněné se vyjádřil Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO) prostřednictvím evropského pověřeného žalobce (dále jen „evropský pověřený žalobce“), který úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení a obsah dovolání obviněné. Následně konstatoval, že naprostá většina jejích námitek je pouze opakováním dříve uplatněné obhajoby, s níž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Obviněnou tvrzená pochybení těchto soudů podle něj nepředstavovala opomenuté, nepřípustné nebo deformované důkazy, které by zakládaly tzv. extrémní nesoulad ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naopak se jednalo o řádně odůvodněné závěry, s nimiž se obviněná odmítla smířit. Dovolání proto považuje za zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

18. Dále evropský pověřený žalobce připomenul obecná východiska dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zdůraznil, že se ani s poukazem na tento důvod dovolání nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Obviněná podle něj separovala jednotlivá důkazní zjištění a cíleně ignorovala § 2 odst. 6 tr. ř. i důkazy svědčící v její neprospěch. Mimoto popisovala dílčí závěry soudů nižších stupňů nepravdivě, aby z těchto nepravdivých premis konstruovala tvrzení o nesprávnosti závěrů o její vině.

19. Námitky týkající se údajné absence subjektivní stránky jsou podle něj ryzí polemikou s hodnocením důkazů, neboť zejména soud prvního stupně se zabýval výpověďmi všech svědků jednotlivě i v souhrnu, věnoval se otázce procesu výběru vozidel a jejich následnému faktickému využívání. Odvolací soud tyto závěry přezkoumal a aproboval správnost učiněných zjištění i právních závěrů. Stejně tak se podle něj tyto soudy vypořádaly s otázkou pravdivosti uváděných údajů v žádosti o poskytnutí dotace, s tvrzeními o údajném faktickém využívání vozidel pro sociální účely, využitím vozidla pro potřeby klienta M. B. i nepřiléhavostí argumentu krátké doby užívání vozidel pro soukromé účely. Zdůraznil, že soudy nižších stupňů přitom shledaly, že obviněná uvedla nepravdivé skutečnosti nejen v žádosti o poskytnutí dotace, ale rovněž v žádosti o platbu, neboť navzdory své obhajobě o údajné dobré víře při užívání vozidel pro soukromou potřebu vykázala při podání žádosti o platbu 100 % výdajů jako způsobilých, tedy použitých pro účely projektu. K tomu evropský pověřený žalobce dodal, že pracovnice společnosti ARTENDR, s. r. o., S. B. vyloučila, že by obviněná otázku soukromého užívání vozidel v souvislosti s podáním žádosti o platbu řešila, což je v přímém rozporu s tvrzením obviněné v podaném dovolání.

20. K tvrzené krátkosti zjištěného období užívání vozidel v rozporu s deklarovaným účelem projektu pak evropský pověřený žalobce připomenul, že znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými byla uznána vinnou, byly naplněny již uvedením nepravdivých skutečností, resp. předložením nepravdivých dokladů v žádosti o poskytnutí dotace a následně i v žádosti o platbu. Soudy nižších stupňů přes uvedené dokonání obou trestných činů v základních skutkových podstatách podle něj s ohledem na nevyplacení dotace správně kvalifikovaly jednání obviněné jako pokus těchto trestných činů podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

21. Pokud jde o námitky dovolatelky k výši škody a použité právní kvalifikaci, i zde obviněná podle evropského pověřeného žalobce pouze opakuje argumenty, s nimiž se již soudy nižších stupňů přesvědčivě vypořádaly. Soud prvního stupně postupoval zcela v souladu s ustálenou soudní praxí, pokud za škodu považoval celou výši dotace. Ve vztahu k poukazu dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2023, sp. zn. 5 Tdo 897/2022, a další rozhodnutí, jak jsou uvedena v bodu 12. tohoto usnesení, uvedl, že tuto námitku odvolací soud přezkoumal v bodě 21. svého usnesení a odmítl ji jako nepřiléhavou s ohledem na skutečnost, že účelu dotace nebylo v důsledku trestné činnosti obviněné dosaženo. Ze stejného důvodu pak podle něj byla irelevantní argumentace, že předložení nepravdivých údajů a dokladů bylo pouze marginálním pochybením, které mělo být řešeno korekcí dotace. Argument, že nebylo vyčísleno, jaká konkrétní újma by vznikla několika soukromými jízdami, byl podle něj zcela nepřiléhavý. Jednání obviněné totiž nebylo kvalifikováno podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku ani § 212 odst. 2 tr. zákoníku, v nichž by snad mohl být takovýto postup uplatněn, nýbrž podle § 260 odst. 1 a § 212 odst. 1 tr. zákoníku, u nichž se za škodu považuje celá dotace. K tomu odkázal na výklad obsažený v bodech 76. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020.

22. Stran námitky nerespektování subsidiarity trestní represe uvedl, že jednání obviněné nevykazovalo žádné výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodňovat závěr, že se jednalo o případ vymykající se běžně se vyskytujícím případům trestné činnosti stejné povahy. Naopak, jednalo se o typický způsob spáchání trestného činu, u něhož se pachatel pod záminkou prospěšné činnosti snaží obohatit vylákáním finančních prostředků Evropské unie, přičemž jeho trestná činnost z důvodů nezáležejících na jeho vůli vyšla najevo dříve, než byly dotační prostředky vyplaceny.

23. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces uvedl, že vzhledem k „vyhledání“ případu investigativním žurnalistou a jeho následnému mediálnímu „pokrytí“ kauzy je zjevné, že bylo o trestním řízení obšírně referováno ve vybraných médiích (YouTube, HeroHero). Nicméně připomněl, že zásada veřejnosti je aspektem práva na spravedlivý proces a trestní řád umožňuje vyloučit veřejnost pouze ze zákonem stanovených důvodů, které však v dané věci objektivně nenastaly. Medializace proto stěží mohla být považována za porušení práva obviněné na spravedlivý proces. K namítanému ovlivnění svědků v důsledku medializace případu uvedl, že svědci byli procesně vyslýcháni již v přípravném řízení v souladu s § 169 tr. ř. V jejich výpovědích před soudem nedošlo k žádným podstatným změnám. Proto jejich věrohodnost bylo možno posoudit z hlediska konzistence skutkových tvrzení v čase a bylo možno konstatovat, že medializace případu neovlivnila ani důkazy jako takové a ani neměla žádný vliv na postup soudů v procesu hodnocení důkazů.

24. Evropský pověřený žalobce tedy neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak podle něj bylo možné konstatovat, že soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nedošlo podle něj ani k vadám právního posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, neboť soudy věc správně právně posoudily a své závěry přesvědčivě zdůvodnily a opřely o relevantní judikaturu. Proto nemohl být podle něj naplněn ani obviněnou uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

25. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

26. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Obviněná Mgr. Drahomíra Brožová přitom ve svém dovolání uplatnila dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

27. Je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

28. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněná svou dovolací argumentací, materiálně nahlíženo, míří na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu.

29. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak v rámci tohoto dovolacího důvodu nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

30. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

31. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, včetně jejího práva na spravedlivý proces (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) Ke konkrétním námitkám obviněné 32. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněné. Ve vztahu k námitkám obviněné, že soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí vadou tzv. zjevného rozporu, jakož i vadou tzv. nesprávného právního posouzení, je nutno konstatovat, že uplatněným dovolacím důvodům částečně vůbec neodpovídají a ve zbytku jsou zjevně neopodstatněné.

33. Podstatnou část v dovolání deklarovaných námitek obviněná uplatnila již v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tato část její dovolací argumentace tak představuje pouze opakování obhajoby, s níž se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Takovéto opakování shodných námitek, s nimiž se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů, zpravidla svědčí o neopodstatněnosti dovolání [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)].

34. Z hlediska obviněnou tvrzené vady tzv. zjevného rozporu je nutno připomenout, že v případě tzv. extrémního (zjevného) rozporu se jedná o situaci, v níž skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoli jakýchkoli skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku v tzv. skutkové větě. Musí se tedy jednat o taková skutková zjištění, bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Nejvyšší soud je totiž povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. V dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Existence tzv. zjevného rozporu nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, které je založeno na jiném pro obviněného příznivějším způsobu hodnocení důkazů.

35. V nyní projednávané věci je nutno akcentovat, že dovolatelka své výhrady přednáší strukturovaně a dostatečně přehledně je podřazuje pod konkrétní uplatněné dovolací důvody. Při materiálním posouzení její dovolací argumentace předestřené v souvislosti s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě však přesto nelze než dospět k závěru, že jejím prostřednictvím pouze uplatňuje námitky skutkové, jimiž vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými ve věci, jakož i s provedeným dokazováním, resp. s hodnocením jednotlivých důkazů ze strany soudů nižších stupňů. Takové námitky však nejsou podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř.

36. K těmto výhradám obviněné Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že se prolínají celým trestním řízením a že se jimi již v dostatečném rozsahu zabývaly soudy nižších stupňů, které dospěly k závěru, že o vině obviněné nejsou důvodné pochybnosti. Na základě důkazů provedených a hodnocených v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily jednoznačný závěr, že obviněná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byla uznána vinnou ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v příslušném časovém znění. Soudy nižších stupňů ani neměly žádnou pochybnost o tom, že úmysl obviněné směřoval jak k uvedení nepravdivých údajů v žádosti o dotaci, tak ke způsobení značné škody, což také řádně odůvodnily v souladu s § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz body 308. až 309., 312. až 316. rozsudku soudu prvního stupně a také body 14. až 17. usnesení odvolacího soudu). Ačkoli obviněná soudům nižších stupňů vytýká, že jimi formulovaná skutková zjištění a z nich učiněné závěry jsou v rozporu s provedeným dokazováním, jsou to naopak její tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování, respektive byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena, popřípadě zcela postrádají relevanci z hlediska rozhodných skutkových zjištění v dané věci a na to navazujících právních závěrů. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soudy nižších stupňů naplnily požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí, který je klíčový z hlediska práva na spravedlivý proces, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s výše citovanými zákonnými požadavky. Soudy nižších stupňů tak uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněné, jakož i ve věci provedenými důkazy.

37. Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněné uplatněným v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba připomenout, že trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady, uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo zatají doklady nebo údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu nebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Podle § 260 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, v příslušném časovém znění, hrozil pachateli trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, způsobil-li takovým činem značnou škodu. Tento trestný čin je deliktem výlučně úmyslným, postačí úmysl nepřímý (eventuální) podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to i ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku v podobě smíření s vyvoláním trestněprávního následku výše uvedeným jednáním. Pokud jde o zavinění těžšího následku v podobě způsobení značné škody, tj. škody ve výši nejméně 1 000 000 Kč, postačí nedbalostní zavinění podle § 17 písm. a) tr. zákoníku (blíže viz § 260 Poškození finančních zájmů Evropské unie. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3444).

38. Trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle § 212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, v příslušném časovém znění, hrozil pachateli trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, způsobil-li takovým činem značnou škodu. I v tomto případě jde z hlediska subjektivní stránky o úmyslný trestný čin, opět postačí úmysl nepřímý (eventuální) podle § 15 odst. 1 písm. b) či § 15 odst. 2 tr. zákoníku, tedy zavinění v podobě smíření s trestněprávním následkem v důsledku popsaného protiprávního jednání, který musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu. K trestní odpovědnosti pak na rozdíl od obecného trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku není třeba vznik škody, a to jak majetkové, tak případně nemajetkové povahy. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Trestný čin podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku spáchá proto i pachatel, který např. uvedením nepravdivých údajů v žádosti získá dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc nebo příspěvek, který použije na stanovený účel, jenž bude mít společensky prospěšný efekt. Stejně jako u trestného činu podle § 260 tr. zákoníku postačí i v tomto případě nedbalostní zavinění ve vztahu k těžšímu následku v podobě způsobení značné škody, tj. škody ve výši nejméně 1 000 000 Kč (viz ŠÁMAL, Pavel. § 212 Dotační podvod. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2741.).

39. Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, pokusem trestného činu, pokud k dokonání trestného činu nedošlo.

40. K uplatněným námitkám obviněné, týkajícím se subjektivní stránky těchto trestných činů, je nutné připomenout, že zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu, přičemž má dvě formy, úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit.

41. Soudy nižších stupňů shora uvedená východiska na posuzovanou věc aplikovaly a v dostatečném rozsahu a správně zohlednily potřebná kritéria pro učinění závěru o zavinění obviněné ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to jak ve vztahu k trestnému činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, tak ve vztahu k trestnému činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, přičemž o tomto závěru neměly pochyb (k tomu blíže viz body 312. až 316. rozsudku soudu prvního stupně a body 16. až 18. usnesení odvolacího soudu). S těmito jejich závěry se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Zdůraznit lze především to, že obviněná nejednala v dobré víře a byla si vědoma, že předmětná vozidla nesmí používat pro vlastní potřebu. Přesto uvedla nepravdivé skutečnosti již do samotné žádosti o poskytnutí dotace a následně i v žádosti o platbu nepravdivě deklarovala charakter využívání vozidel. Předstírala tak naplňování účelu dotace, ačkoliv si byla vědoma, že vozidla užívá prakticky výhradně pro soukromé potřeby své a své dcery, tedy v rozporu s podmínkami dotace. Nejvyšší soud proto shrnuje, že nejsou důvodné námitky obviněné, jimiž tvrdila, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky pokusu zločinů, kterými byla uznána vinnou, které obviněná uplatnila v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a nesprávně i v souvislosti s dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v nichž jen opakovala svou polemiku s hodnocením důkazů a s učiněnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

42. K námitkám obviněné, v nichž zpochybňovala právní kvalifikaci jejího jednání v souvislosti se zamýšlenou výší škody, a nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně, že škodou je celá výše dotace, je nutno uvést, že soudy nižších stupňů v tomto směru postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020). Pokud obviněná argumentovala ve svém dovolání poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná v bodě 12. tohoto usnesení, tyto její námitky správně odvolací soud vyvrátil v bodě 21. svého usnesení a odmítl je jako nepřiléhavé s ohledem na skutečnost, že účelu dotace nebylo v důsledku trestné činnosti obviněné dosaženo. Stejně tak lze v tomto směru odkázat i na body 296. až 322. rozsudku soudu prvního stupně. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit argumentaci obviněné, že předložení nepravdivých údajů a dokladů bylo pouze marginálním pochybením, které mělo být řešeno korekcí dotace, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádří v souvislosti s tvrzením dovolatelky o nesprávné aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Námitka obviněné, že nebyla vyčíslena konkrétní výše újmy, která vznikla několika soukromými jízdami, pak rovněž není přiléhavá, neboť jednání obviněné nebylo kvalifikováno podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku či § 212 odst. 2 tr. zákoníku, nýbrž podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku a § 212 odst. 1 tr. zákoníku (viz zejména bod 79. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1251/2020).

43. V souvislosti se shora konkretizovanými námitkami obviněné ohledně nesprávné právní kvalifikace je proto vhodné sumarizovat, že z napadených rozhodnutí vyplývá, že úmysl obviněné od počátku směřoval k užívání předmětných vozidel, jež zamýšlela financovat z poskytnuté dotace, prakticky výlučně pro soukromé potřeby své vlastní i své dcery. Ke změně ve způsobu jejich užívání, tedy skutečně alespoň dílem pro potřeby stacionáře, došlo až po odvysílání předmětné reportáže svědka Mgr. Jana Tuny. Nelze proto přisvědčit obviněné, že při podání žádosti o dotaci a následné žádosti o platbu jednala v dobré víře a že její úmysl byl jiný, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů. Nemohlo se proto jednat ani o jí tvrzené marginální pochybení, které by snad mělo být řešeno korekcí dotace. Soudy zvolená právní kvalifikace jednání obviněné, a to včetně naplnění jednotlivých znaků jejich skutkových podstat, tedy především zavinění ve formě úmyslu, a jejich postup, pokud za škodu považovaly celou výši dotace, jsou proto podle Nejvyššího soudu správné. Uvedené námitky dovolatelky, které podřadila pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou opodstatněné.

44. Obviněná namítla, že došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku a v konečném důsledku i principu ultima ratio, pokud nebyla uvedená pochybení řešena prostřednictvím kontrolních mechanismů ze strany poskytovatele dotace, např. formou korekce dotace, a že trestní řízení suplovalo dotační kontrolu a sankční mechanismy s ní spojené. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že tyto výhrady jsou sice podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně ve vztahu k nim je nutné poukázat především na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené ve stanovisku ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., i na závěry obsažené v řadě dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se problematiky aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Podle nich sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského práva, správního práva či jiných právních odvětví. Akcentování principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř. K tomu blíže také viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, nebo ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 5 Tdo 34/2024.

45. Nelze proto přisvědčit námitce obviněné o nesprávné aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku ze strany soudů nižších stupňů a o nedostatečném odůvodnění naplnění kritéria společenské škodlivosti posuzovaného jednání. Naopak, soudy nižších stupňů se zabývaly, byť je to v odůvodnění jejich rozhodnutí vyjádřeno poměrně stručně a spíše nepřímo, i vhodností aplikace zásady subsidiarity trestní represe v dané věci, avšak dospěly k závěru, že jednáním obviněné byly bezezbytku naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, jimiž byla uznána vinnou ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž správně dospěly k závěru, že trestní postih jejího jednání je nezbytný (viz body 294., 295., 315. a 316. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud se ztotožňuje i s přiléhavým vyjádřením evropského pověřeného žalobce, že jednání obviněné nevykazovalo žádné výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že se jednalo o případ vymykající se běžně se vyskytujícím případům obdobné trestné činnosti. Naopak, jednalo se o typický způsob spáchání těchto trestných činů, u nichž se pachatel pod záminkou prospěšné činnosti zamýšlel obohatit vylákáním finančních prostředků Evropské unie, přičemž jeho trestná činnost z důvodů nezáležejících na jeho vůli vyšla najevo dříve, než byly dotační prostředky vyplaceny. Nejvyšší soud proto uzavírá, že závěr o vině obviněné není v kolizi s § 12 odst. 2 tr. zákoníku a principem ultima ratio.

46. K obviněnou namítanému porušení jejího práva na spravedlivý proces, které spatřovala v medializaci tohoto trestního řízení, lze ve shodě s vyjádřením evropského pověřeného žalobce konstatovat, že trestní věci se podle § 2 odst. 10 tr. ř. před soudem projednávají veřejně, aby se veřejnost mohla jejich projednávání účastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech výslovně stanovených v trestním řádu nebo ve zvláštním zákoně. Zásada veřejnosti je vzhledem k čl. 96 odst. 2 Ústavy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zásadou ústavní. Z této zásady vyplývá, že na jednání soudu má zásadně přístup širší veřejnost, čímž je vykonávána i kontrola nad výkonem soudnictví v trestních věcech. Zásada veřejnosti je tak významnou zárukou zákonnosti trestního řízení a zachování práv osob, které se účastní řízení, zejména obviněného. V důsledku této zásady má obviněný možnost se hájit, popř. prokazovat svou nevinu, před širší veřejností, která sleduje průběh hlavního líčení nebo veřejného zasedání a zvažuje důkazní materiál obdobně, jak to činí soud při svém rozhodování. Zásada veřejnosti také umožňuje soudu plnit i výchovnou a preventivní funkci trestního řízení. S ohledem na význam zásady veřejnosti je možno v trestním řízení proti dospělým pachatelům vyloučit veřejnost jen zcela výjimečně. Důvody vyloučení veřejnosti jsou uvedeny v § 200 odst. 1 tr. ř. Aby veřejnost byla vylučována jen v nezbytném rozsahu, lze ji vyloučit také jen pro část hlavního líčení nebo veřejného zasedání (§ 200 odst. 1 tr. ř. a § 238 tr. ř.). I v případě vyloučení veřejnosti je nutno v hlavním líčení a veřejném zasedání rozhodnutí vždy vyhlásit veřejně. V tomto směru jde opět o provedení ústavní zásady stanovené v čl. 96 odst. 2 Ústavy a v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (viz ŠÁMAL, Pavel. § 2 Základní zásady trestního řízení. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 48–49.).

47. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené zdůrazňuje, že zásada veřejnosti je aspektem práva na spravedlivý proces, jedná se o zásadu ústavní a v praxi se může projevovat právě i tak, že jsou projednání trestní věci před soudem přítomni zástupci sdělovacích prostředků, kteří o projednávané věci dále informují veřejnosti. Nejvyšší soud proto souhlasí s evropským pověřeným žalobcem, že vzhledem k vyhledání a následné medializaci případu investigativním žurnalistou bylo o tomto trestním řízení obšírně referováno ve vybraných sdělovacích prostředcích a médiích. Jelikož v posuzované věci zjevně nenastaly důvody pro vyloučení veřejnosti ve smyslu § 2 odst. 10 tr. ř. ve spojení s § 200 odst. 1 tr. ř., popř. § 238 tr. ř., medializace stěží mohla být považována za porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Nadto samotná medializace projednávané věci tedy nemůže být bez dalšího považována za porušení práva obviněné na spravedlivý proces, neboť je přirozeným důsledkem uplatnění zásady veřejnosti, která sleduje legitimní cíl v podobě transparentnosti soudního rozhodování. Lze se rovněž ztotožnit s vyjádřením, že svědci byli procesně vyslýcháni již v přípravném řízení v souladu s § 169 tr. ř. a v jejich výpovědích před soudem nedošlo k podstatným změnám (viz protokoly o výslechu jednotlivých svědků a protokoly o hlavním líčení). Proto jejich věrohodnost mohly soudy posoudit z hlediska jejich skutkových tvrzení v čase, a v konečném důsledku bylo možno dospět k závěru, že medializace případu zjevně neovlivnila jednotlivé důkazy, avšak ani neměla žádný vliv na postup soudů v procesu hodnocení důkazů.

48. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, které by byly s to založit obviněnou uplatněné dovolací důvody ani jiné dovolací důvody v § 265b odst. 1 tr. ř., avšak ani takové vady, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněné, zejména pak jejího práva na spravedlivý proces. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnou uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí

49. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možno část jejích námitek podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., neshledal je důvodnými. O dovolání obviněné bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, respektive napadených rozhodnutí a jim předcházejícího řízení.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu