5 Tdo 4/2026-394

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 13 To 257/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 7/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chrudimi podal dne 11. 1. 2024 u Okresního soudu v Chrudimi obžalobu na obviněného J. M. pro skutek, v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 2 T 7/2024, byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro tento skutek a poškozená J. S. byla podle § 229 odst. 3 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací napadený rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 14. 8. 2024, sp. zn. 13 To 211/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. V pořadí druhým rozsudkem ze dne 29. 10. 2024, sp. zn. 2 T 7/2024, soud prvního stupně opět obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, neboť znovu dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. I tento rozsudek odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce svým usnesením ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 13 To 351/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

2. Okresní soud v Chrudimi v pořadí třetím rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, sp. zn. 2 T 7/2024, uznal obviněného J. M. vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to mu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil samostatný peněžitý trest v počtu 150 denních sazeb, s výší jedné denní sazby 300 Kč, tedy celkem ve výši 45 000 Kč. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podle § 256 tr. ř. usnesením ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 13 To 257/2025, zamítl.

3. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že jako zaměstnanec společnosti Moneta Money Bank, a. s., v pozici investičního bankéře, využil svého postavení osobního bankéře poškozené J. S., nar. XY, a zároveň jejího vyššího věku, zhoršeného zdravotního stavu a osamělosti, postupně si získal její důvěru a náklonnost, dne 8. 2. 2023 jí zřídil spořicí účet č. XY, u něhož nastavil, aby jí byly výpisy zasílány pouze v elektronické formě, ačkoliv věděl, že počítač, smartphone ani jiné obdobné technologie neužívá, proto si nebude schopna zkontrolovat transakce provedené na nově zřízeném účtu, přitom věděl, že si poškozená své peníze bedlivě střeží a výpisy z jiných účtů v papírové podobě kontroluje. Následně jí dne 20. 2. 2023 na pobočce banky v XY na adrese XY předložil k podpisu mezi dalšími dokumenty týkajícími se správy jejího investičního portfolia rovněž předvyplněný platební příkaz na částku 100 000 Kč s odloženou splatností ve prospěch svého soukromého bankovního účtu č. XY, který J. S. plně důvěřující jeho osobě nevědomky podepsala, ačkoliv neměla v úmyslu provést takovouto transakci, v důsledku čehož byla dne 27. 2. 2023 platba realizována a tím byla poškozené J. S. způsobena škoda ve výši 100 000 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. M. dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

5. Obviněný zdůraznil, že jej soud prvního stupně opakovaně zprostil obžaloby, když připustil, že se u poškozené mohla projevovat zapomnětlivost, mohla zapomenout na jejich dohodu o poskytnutí zálohy, pochopit ji jinak, než jak ji vnímal obviněný. V druhém zprošťujícím rozsudku soud prvního stupně dovodil procesní nepoužitelnost výslechu poškozené provedeného jako neodkladný úkon bez účasti obhájce obviněného, a to i z důvodu vad v poučení poškozené. Z důvodu úmrtí poškozené nebylo možno její výslech zopakovat, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

6. Obviněný namítl, že ačkoliv obžaloba konstatovala zhoršenou paměť poškozené, vše, co řekla v jeho neprospěch, obžaloba považovala za autentické a pravdivé. Obviněný se nemohl účastnit svědeckého výslechu poškozené, neboť podle orgánů činných v přípravném řízení byla zranitelnou osobou a hrozil jí vznik druhotné újmy. Z výslechu poškozené však žádný vznik druhotné újmy nevyplynul, zaměstnanci Moneta Money bank, a. s., ji před zahájením trestního stíhání opakovaně kontaktovali, jednali s ní a navodili v ní zcela úmyslně přesvědčení, že s ní obviněný jednal v rozporu se zákonem, což nemohl v přípravném řízení nijak zvrátit. Navíc poškozená nebyla před svým výslechem zákonným způsobem poučena a dotazy jí byly kladeny tak, aby potvrzovaly verzi obžaloby. Z videozáznamů je zřejmá zmatenost poškozené. Z dotazů kladených poškozené je zřejmé, že vyslýchající byl o vině obviněného přesvědčen. Obviněný proto navrhoval, aby byla mezi ním a poškozenou provedena konfrontace podle § 104a tr. ř. Na tento návrh však nebylo policejním orgánem ani státním zástupcem nijak reagováno a následně byl tento návrh zamítnut.

7. Výslech poškozené učiněný jako neodkladný úkon bez účasti obviněného či jeho obhájce nebylo podle obviněného možné v hlavním líčení použít jako důkaz, navíc poškozená nebyla ani správně poučena podle § 101 odst. 1 tr. ř., o svém právu odepřít výpověď i o tom, že je povinna vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčovat, rovněž nebyla poučena o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Přesto bylo v písemném protokolu o výslechu uvedeno, že byla poučena, poučení rozuměla, je si vědoma váhy své výpovědi a možných důsledků, které z toho plynou. Navíc je poučení nesprávně sepsáno v mužském rodě. Svědkyni nebyla ani podle § 101 odst. 2 tr. ř. dána možnost, aby souvisle vypověděla vše, co sama ví, ale byly jí přímo kladeny připravené otázky.

8. Vzhledem k výše uvedenému obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

9. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

10. Podle jeho názoru obviněný ve svém dovolání neuvedl žádný argument, který by bylo možné podřadit pod první alternativu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a provedenými důkazy. Námitky obviněného týkající se způsobu hodnocení důkazů samy o sobě nenaplňují tento ani jiný dovolací důvod.

11. Námitky obviněného, že soud své rozhodnutí založil na výslechu poškozené, který byl proveden v rozporu s procesními pravidly stanovenými zákonem, lze podle státního zástupce podřadit pod druhou alternativu uplatněného dovolacího důvodu. Již odvolací soud však v bodech 15. až 22. svého usnesení detailně vysvětlil, proč takové námitce nelze přiznat opodstatnění. S těmito závěry se státní zástupce ztotožnil.

12. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podřadit námitku obviněného, že soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení konfrontace mezi ním a poškozenou. Z ustálené judikatury však vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu může být odůvodněno tím, že jde o důkaz fakticky nadbytečný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Konfrontace, jíž se obviněný domáhal, tak neměla povahu opomenutého důkazu, neboť soudy vystavěly svá rozhodnutí na skutkových zjištěních učiněných na základě shromážděných důkazních prostředcích, které byly obstarány a řádně provedeny a následně interpretovány v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. tak, že byl nade vši pochybnost objasněn skutkový stav a provádění dalšího dokazování by bylo zjevně nadbytečné.

13. Vzhledem k výše uvedenému závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek uplatněných ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

16. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ačkoli správně měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, a to právě s odkazem na obviněným uplatněný dovolací důvod. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. b) K námitkám obviněného 17. Námitky, jimiž obviněný zpochybňoval závěr soudů o jeho vině, spočívající v tom, že poškozená měla zhoršenou paměť a trpěla zapomnětlivostí, představují pouhou polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Obviněný v zásadě jen vytýká způsob, jímž soudy hodnotily provedené důkazy. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hrají významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D., Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uvádí, že nejlepším způsobem pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

18. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Námitku dovolatele, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vůbec podřadit. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení provedených důkazních prostředků obviněným ani v případě, pokud by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

19. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně řádně odůvodnil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru, že obviněný zneužil důvěry poškozené a nechal ji podepsat předvyplněný platební příkaz, na jehož základě převedl částku 100 000 Kč z účtu poškozené na vlastní účet. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že poškozená byla osobou velice spořivou, není proto pravděpodobné, že by s převodem tak vysoké částky souhlasila, navíc za situace, že by se jednalo o zálohovou platbu na budoucí pečovatelské služby poskytnuté obviněným poškozené. Je nutno připomenout, že poškozená trpěla problémy s pamětí, proto si důležité věci zapisovala, a tak by si jistě případný převod tak vysoké částky poznamenala, což se nestalo. Přitom mělo jít o zálohovou platbu na pečovatelské služby, které jí měl obviněný teprve v budoucnosti poskytnout. Skutkový děj byl tedy logicky dovozen z provedeného dokazování a v souladu s principy formální logiky soudy nižších stupňů vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a z jakých důvodů dospěly k závěru o jeho vině. Obviněný ostatně ani neidentifikoval, v čem tvrzený zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními spatřuje. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak uplatnil pouze formálně.

20. Námitka obviněného, že nebylo policejním orgánem ani státním zástupcem reagováno na jeho návrh na provedení konfrontace podle § 104a tr. ř. a následně byl tento návrh zamítnut, je námitkou týkající se procesního postupu orgánů činných v trestním řízení, která nenaplňuje zvolený ale ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Vina obviněného byla v řízení prokázána v souladu se zákonem a právem obviněného na spravedlivý proces. Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na vyhodnocení všech provedených důkazů, které byly dostatečným podkladem pro učiněná skutková zjištění, z nichž vyplývá vina obviněného. Ani námitka obviněného, že v řízení nevyplynulo, že by poškozené hrozila druhotná újma a byla osobou zranitelnou, není způsobilá naplnit žádný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nadto je třeba zdůraznit, že vzhledem ke svému věku a zhoršeným paměťovým a kognitivním schopnostem poškozená byla zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu § 2 odst. 4 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů, který za zvlášť zranitelnou oběť mimo jiné považuje osobu vysokého věku nebo postiženou fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo smyslovým poškozením, pokud tyto skutečnosti mohou vzhledem k okolnostem případu a poměrům této osoby bránit jejímu plnému a účelnému uplatnění ve společnosti ve srovnání s jejími ostatními členy.

21. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, že výpověď poškozené nebylo možné v hlavním líčení použít jako důkaz z důvodu jejího nesprávného poučení. Ačkoli je tato argumentace podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud ji neshledal důvodnou. Nejprve lze připomenout, že podle § 101 odst. 1 tr. ř. je před výslechem svědka třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2 tr. ř., jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Podle § 101 odst. 2 tr. ř. musí být svědek na počátku výslechu dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast.

22. Není však smyslem poučení úplně a přesně tlumočit veškerá ustanovení trestního řádu, ale svědka je třeba poučit tak, aby z poučení vyplýval skutečný smysl a účel povinnosti svědka vypovídat podle pravdy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1198/2023). V posuzovaném případě byla poškozená J. S. poučena, že má mluvit pravdu, aby nikoho křivě neobvinila či nijak nepoškodila. Takové poučení je pak nutné považovat s ohledem na věk i zdravotní stav poškozené za zcela dostačující, neboť z něj jasně vyplývají pravidla, jimiž se měla při své výpovědi řídit. Skutečnost, že nebyly výslovně označeny trestné činy křivého obvinění a pomluvy, není zásadního významu a nečiní poučení svědkyně nesprávným. Nadto je třeba zdůraznit, že poučení je vždy také nutné přizpůsobit osobě, jíž je adresováno. Příliš formální a komplikované poučení obsahující všechna zákonná ustanovení, která připadají v úvahu, může být pro svědky se zhoršenými kognitivními schopnostmi náročné na pochopení, a tak se v konečném důsledku zcela míjí svým účelem. Zjednodušení poučení tak, aby současně byl zachován jeho význam, je v takových případech naopak žádoucí a rozhodně nepředstavuje porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

23. Jak již správně uvedl odvolací soud v odůvodnění svého usnesení, podle judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1985, sp. zn. 4 Tdo 52/1985, publikované pod č. 52/1986 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 115/2014), na poučení o právu odepřít výpověď a jednoznačném vyjádření svědka k této možnosti je nutné striktně trvat pouze v případě svědka, u něhož objektivně ze situace vyplývá právo odepřít výpověď z důvodu jeho blízkého vztahu k obviněnému či z důvodu hrozby, že přivodí trestní stíhání sobě nebo osobě blízké ve vztahu rodinném či obdobném ve smyslu § 100 odst. 1, odst. 2 tr. ř. V ostatních případech není nepoučení svědka takovou vadou řízení, která by vylučovala možnost v hlavním líčení přečíst protokol o výpovědi svědka podle § 211 odst. 2 tr. ř. V průběhu řízení z provedeného dokazování přitom takový blízký vztah poškozené a obviněného nevyplynul. Obviněný pečoval o obviněnou pouze krátkou dobu, ačkoliv mu poškozená důvěřovala dlouhodobě, jejich vztah byl nejprve na úrovni zaměstnance banky a jejího klienta. Jak zdůraznil již odvolací soud, dne 15. 2. 2023 byla obviněná propuštěna z nemocnice a již 8. 3. 2023 jí obviněný vracel částku 100 000 Kč. Nemohlo tedy dojít k takovému jejich sblížení, aby bylo možné považovat obviněného za osobu poškozené blízkou ve smyslu § 100 tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí

24. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání obviněného III. Vyjádření k dovolání IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska b) K námitkám obviněného V. Závěrečné shrnutí Poučení: