5 Tdo 421/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. Spisová značka: 5 Tdo 421/2026 Datum rozhodnutí: 20.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Křivé obvinění Dotčené předpisy: § 345 odst. 2 tr. zákoníku, § 345 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, § 345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, § 265k odst. 1 tr. ř., § 265k odst. 2 tr. ř., § 265l odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: C 5 Tdo 421/2026-784 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. P. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 10 To 154/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 10/2025, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 10 To 154/2025, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2025, sp. zn 6 T 10/2025. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 6 T 10/2025, byl obviněný J. P. (dále též jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, jehož se měl dopustit skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Podstata jeho trestné činnosti měla spočívat ve stručnosti v tom, že dne 9. 5. 2022 ve Vazební věznici v Hradci Králové (dále také jen „vazební věznice“) při podání vysvětlení, o němž byl sepsán úřední záznam podle § 10 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, před policejním orgánem oddělení prevence a stížností Vězeňské služby České republiky (dále také jen „vězeňská služba“) po řádném poučení mimo jiné uvedl, že byl dne 30. 4. 2022 v průběhu výkonu vazby při odvádění z vycházky napaden příslušníky vězeňské služby, a to tím způsobem, že příslušníci na něj již čekali v prostoru chodby vedoucí na vycházkový dvůr, pravděpodobně byli čtyři, jeden z dozorců mu zastoupil cestu, poté se obviněný otočil a náhle se ocitl na zemi a v ústech cítil krev. Když ležel schoulený na boku, jeden z dozorců ho nakopl do zad, kopů mohlo být i víc, záda měl od krve, zakrvavené měl i triko. Jiný dozorce mu přišlápl kotník levé nohy, následně ho příslušníci vězeňské služby zvedli. Dále obviněný ve své výpovědi popsal, jak v průběhu výkonu vazby ve vazební věznici došlo ze strany příslušníků vězeňské služby k dalšímu fyzickému napadení, a to při odvádění ze vstupní prohlídky na zdravotnickém oddělení, kdy jej jeden z dozorců napadl úderem otevřenou dlaní do oblasti levého spánku, úderem pěstí do oblasti hrudníku vlevo a následně obviněného povalil na zem, kde jej opakovaně bil otevřenou dlaní do oblasti spánku a kopal do oblasti holeně levé nohy, čímž mělo být obviněnému způsobeno zranění spočívající v podlitinách zad a holeně levé nohy. Ve své výpovědi se obviněný podrobně vyjádřil k popisu příslušníků vězeňské služby, kteří jej měli napadnout a na základě těchto skutečností a popisu okolností, za kterých mělo dojít k napadení, byli tito příslušníci ustanoveni jako P. Ž., J. B., P. D., P. Š., J. H. a J. D. Na podkladě tohoto obvinění příslušníků vězeňské služby si převzal spisový materiál policejní orgán Generální inspekce bezpečnostních sborů (dále též jen „GIBS“) a zahájil úkony trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. pro podezření příslušníků vězeňské služby služebně zařazených ve vazební věznici ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Následně byl dne 15. 6. 2022 obviněný vyslechnut policejním orgánem GIBS a o tomto výslechu byl pořízen úřední záznam o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 6 tr. ř., přičemž po poučení podle § 158 odst. 8 tr. ř. o povinnosti vypovídat pravdu a o trestní odpovědnosti za uvedení vědomě nepravdivých údajů obviněný opětovně popsal, jak měl být v průběhu výkonu vazby ve vazební věznici fyzicky napaden příslušníky vězeňské služby. Policejní orgán GIBS na základě prověření věci vydal dne 28. 3. 2023 usnesení podle § 159a odst. 1 tr. ř., kterým věc odložil, neboť prověřováním zjistil, že k napadení obviněného ze strany příslušníků vězeňské služby nedošlo.

2. Za uvedenou trestnou činnost a za přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, kterým byl obviněný uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 64 T 4/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 To 34/2023, byl obviněnému uložen podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků s dohledem. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 6 T 10/2025, byly zároveň zrušeny výroky o trestu v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 64 T 4/2022, a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 8 To 34/2023, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na ně navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.

3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas odvolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu, které následně doplnil o podrobný rozbor rozporů ve výpovědích svědků a později i o námitku odepření práva posledního slova. Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o odvolání obviněného svým usnesením ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 10 To 154/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný J. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. a napadl jím rozhodnutí v celém rozsahu s tím, že závěry soudů obou stupňů jsou věcně nesprávné a ústavně neudržitelné.

5. Obviněný namítl, že se v průběhu trestního řízení opakovaně vyjadřoval k rozporným skutečnostem, zcela popřel svou vinu i úmysl poškodit jinou osobu, jakož i úmysl přivodit trestní stíhání jiných osob. Jak dále zdůraznil, ve vazební věznici byl napaden a oznámením napadení pouze realizoval své právo domáhat se ochrany před nezákonným zásahem veřejné moci. Okolnosti napadení a útočníky pouze popsal, nikoho nejmenoval a neměl záměr někoho poškodit ani křivě obvinit. Obviněný spatřuje zásadní pochybení v tom, že odvolací soud se nevypořádal s jeho argumentací takovým způsobem, který by odpovídal požadavkům spravedlivého procesu a přezkoumatelnosti, nýbrž pouze převzal skutkové i právní závěry učiněné soudem prvního stupně.

6. Z hlediska tvrzených procesních vad obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytkl, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, přičemž mu bylo odepřeno i právo posledního slova, čímž došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu. Soud prvního stupně v odročeném hlavním líčení konaném v nepřítomnosti obviněného z toho chybně dovodil, že se obviněný vzdal zmíněného práva, přitom hlavní líčení bylo odročeno z důvodu pochybností ohledně správnosti obsazení soudu, ačkoli obviněný byl připraven pronést závěrečnou řeč, která je svou povahou osobní a soud prvního stupně ji nemohl bez dalšího nahradit pouhým přečtením protokolů. Uvedené pochybení nenapravil ani odvolací soud.

7. Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože podle jeho přesvědčení jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Jednoznačnou příčinu vzniku jeho poranění soud nepotvrdil, přesto dovodil, že obviněný lhal ohledně způsobu jejich vzniku. Podle názoru obviněného, pokud nelze postavit najisto, zda mu zranění způsobili dozorci, třetí osoby, anebo jestli si je způsobil sám, pak není možné jednoznačně určit, že je nepravdivé jeho tvrzení popisující jednu z možných příčin jejich vzniku. Soud prvního stupně vystavěl svůj skutkový závěr na selektivním hodnocení důkazů, když jen nekriticky převzal tvrzení dozorců, že nenapadli obviněného. Rozhodná skutková zjištění ohledně vědomě nepravdivého tvrzení obviněného jsou výsledkem spekulativní konstrukce, která nebyla v řízení prokázána, a jeho tvrzení soudy nižších stupňů nijak nevyvrátily. Mělo-li být úmyslem obviněného poškodit příslušníky vězeňské služby, jak dovodily soudy nižších stupňů, je uvedené zjištění v extrémním logickém rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný sám neinicioval nahlášení svého napadení a jeho výpověď byla vyvolána dotazováním a šetřením orgánů vězeňské služby. Při popisu napadení neoznačil konkrétní osoby jménem, ale jejich identifikaci provedly orgány činné v trestním řízení jako výsledek úředního postupu. Obviněný upozornil rovněž na nesrovnalost v argumentaci odvolacího soudu, který sám v napadeném usnesení reprodukoval, že obhajoba namítala neexistenci důkazu o úmyslu obviněného a že soud prvního stupně přijal spekulativní hypotézu o jeho sebepoškozování bez uceleného řetězce nepřímých důkazů.

8. Obviněný má za to, že výše uvedené vady vedly i k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů kvalifikovaly skutek jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, přestože nebyly naplněny všechny znaky jeho skutkové podstaty. Chybí zde vědomé nepravdivé obvinění, stejně jako úmysl způsobit konkrétní osobě trestní stíhání. Jak dále obviněný zdůraznil, při podání vysvětlení ho policejní orgán GIBS řádně nepoučil, zejména co do následků případného křivého obvinění, a na úředním záznamu o podání vysvětlení chybí jeho podpis. Nad rámec uvedeného obviněný upozornil, že nepostupují-li soudy v případech oznámení možných excesů vykonavatelů veřejné moci zdrženlivě a kriminalizují-li jednání oznamovatelů, může mít jejich postup negativní účinek na ochotu osob oznamovat tyto excesy. Obviněný připomněl i materiální stránku věci, protože prostředí vazební věznice je z hlediska ochrany osobní integrity vysoce rizikové a obviněný je v postavení slabší strany.

9. Závěrem svého dovolání obviněný akcentoval zásadu presumpce neviny, pravidlo in dubio pro reo a povahu trestního práva jako ultima ratio, přičemž navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

10. Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným, protože je vystavěno na opakování námitek, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Podle názoru státního zástupce se dovolání výslovně opírá o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., ovšem obviněný měl uplatnit rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

11. K vlastním dovolacím námitkám, konkrétně k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., státní zástupce uvedl, že v dané trestní věci byly naplněny podmínky ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného. Obviněný zde vytkl pouze procesní vadu, která nespadá pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., a shledal ji v nemožnosti uplatnit právo posledního slova a v neodůvodněném závěru soudu prvního stupně, že se svou nepřítomností vzdal tohoto práva. S tím se vypořádal odvolací soud v bodě 9. odůvodnění napadeného usnesení a poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 750/2023. Obviněný nebyl zbaven možnosti zareagovat na průběh dokazování a závěrečné hodnocení věci, když v předchozím odročovaném jednání měl obhájce prostor na úplné přednesení závěrečné řeči.

12. Státní zástupce nedovodil ani naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, protože dokazování soudu prvního stupně bylo bezvadné, a připomněl, že pouhý nesouhlas obviněného s výsledným hodnocením důkazů automaticky nezakládá extrémní rozpor ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. Podle státního zástupce i v případě alternativy, kdyby si zranění nezpůsobil obviněný sám, lze přesto vyloučit jím tvrzenou verzi napadení. Pro dovození trestní odpovědnosti obviněného je totiž významné, že lhal a nepravdivě označil příslušníky vězeňské služby za útočníky. Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů za okolností tvrzených dovolatelem nedošlo ze strany příslušníků vězeňské služby k jeho napadení a k tomu státní zástupce poukázal mimo jiné na výpovědi zdravotnického personálu při akcentaci časové souslednosti a na rozpory ve vyjádřeních obviněného. Obviněný tvrdil, že došlo ke dvěma napadením, nicméně při jeho následných zdravotních prohlídkách u něj nebyla pozorována žádná zranění. Navíc svědek K. Č. sdělil, že se mu dovolatel svěřil pouze s jedním napadením. Soudy nižších stupňů nedovodily nepravdivost tvrzení obviněného bez dalšího jen z toho, že policejní orgán GIBS odložil věc, ale řadou ostatních důkazů spolehlivě vyvrátily obhajobu obviněného.

13. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami obviněného ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jelikož z velké části směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Tvrzení, jímž obviněný zpochybnil naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky spáchaného přečinu, označil státní zástupce za neopodstatněné. Jak dále zdůraznil, pro naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je nutné, aby obvinění směřovalo proti určité osobě, kterou musí pachatel individualizovat tak, aby bylo možné dovodit, o koho jde, aniž by bylo třeba označit tuto osobu jménem. Na podkladě podání vysvětlení obviněného bylo možné bezpečně identifikovat jednotlivé dozorce vězeňské služby jako možné pachatele a následně bylo ohledně nich vedeno prověřování pro podezření z možného spáchání trestného činu. Podle názoru státního zástupce byla naplněna rovněž subjektivní stránka daného přečinu. Stran nepravdivosti tvrzení se vyžaduje přímý úmysl a k závěru o trestní odpovědnosti dovolatele nebylo nutné, aby soud nade vši pochybnost objasnil příčiny vzniku jeho zranění. Obviněný netrpěl duševní poruchou, byl si vědom nepravdivosti svého tvrzení a chtěl obvinit příslušníky vězeňské služby. Státní zástupce k subjektivní stránce připomněl, že v případě úmyslu přivodit dané osobě trestní stíhání postačí nepřímý úmysl, a přestože obviněný neinicioval prověřování jím oznámeného incidentu, není tato skutečnost způsobilá prokázat neexistenci jeho úmyslu (přímého ani nepřímého).

14. K namítanému porušení pravidla in dubio pro reo a zásady presumpce neviny státní zástupce odkázal na judikaturu, podle které se uvedené pravidlo a zásada uplatní pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se odehrál skutkový stav. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace nemá žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí ve prospěch obviněného. V daném případě pak soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o průběhu skutkového děje a o vině dovolatele.

15. Státní zástupce dal dovolateli za pravdu v tom, jak postupovat v případě oznámení možných excesů, kterých se měli dopustit vykonavatelé veřejné správy, ale je nutné, aby soud náležitě posoudil věrohodnost oznamovatelů a přihlédl k jejich zájmu na výsledku řízení. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.

16. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který využil tohoto práva a vyslovil nesouhlas se závěry státního zástupce, jelikož nepřináší odpověď na podstatu dovolání a nevypořádává se s ústavněprávním jádrem věci. Obviněný byl trestně postižen za popis násilí, které utrpěl ve vazbě, přestože objektivní vznik zranění je nesporný, jejich původ nebyl v trestním řízení bezpečně objasněn a jiný soud v související věci výslovně dovodil, že zranění způsobila třetí osoba a nemohla být způsobena spoluvězněm. Obviněný setrval na stanovisku, podle něhož rozhodná skutková zjištění nejsou v souladu s obsahem provedených důkazů, jsou vnitřně rozporná a vedla k trestní odpovědnosti obviněného v situaci, kdy nebylo nade vši pochybnost prokázáno jak vědomě nepravdivé obvinění, tak ani úmysl přivodit trestní stíhání konkrétních osob.

17. Pokud jde o dovolací důvod obsažený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., podle obviněného nejde jen o porušení ustanovení § 202 tr. ř., ale o materiální zásah do práva na obhajobu v závěrečné fázi hlavního líčení, protože poslední slovo mělo zásadní význam pro vysvětlení subjektivní stránky jednání. Nelze ztotožňovat poslední slovo jakožto samostatné právo obviněného se závěrečnou řečí obhájce, ani je jinak nahradit. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 3 Tdo 750/2023, na které odkázal státní zástupce, nepovažuje obviněný za přiléhavé bez zohlednění konkrétních okolností věci. Státní zástupce se navíc nevyjádřil k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 29 Co 55/2025. Jak dále obviněný zdůraznil, pro trestní odpovědnost nestačí, že se nepodařilo zjistit konkrétní pachatele útoku, ale musí být jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl, že jeho tvrzení je nepravdivé. Státní zástupce však nerozlišuje tento rozdíl, ale naopak opakovaně tvrdí, že pro trestní odpovědnost postačí, byla-li vyvrácena verze napadení obviněného konkrétními dozorci. Obviněný shledal rozpornou tu část vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného, kde státní zástupce na jednu stranu připustil, že zranění mohla vzniknout útokem třetí osoby, současně však tvrdil, že obviněný lhal o osobách útočníků.

18. Ani časová souslednost zdůrazněná státním zástupcem neprokazuje podle názoru obviněného jeho vědomou lež. Dovolatel byl v adaptační fázi vazby, bez možnosti ověřovat si časové údaje a v psychicky náročné situaci. V trestním řízení není úkolem obviněného dokázat, kdo přesně mu způsobil zranění, ale je úkolem obžaloby prokázat, že obviněný vědomě a úmyslně nepravdivě obvinil určité osoby, což nebylo splněno. Ani tehdy, je-li osoba následně identifikovatelná, není tím prokázáno, že oznamovatel jednal s vědomím nepravdivosti a s úmyslem přivodit trestní stíhání. Poučení o povinnosti vypovídat pravdu a o následcích uvedení nepravdivých údajů rovněž neprokazuje úmysl obviněného, a navíc vůči němu nebylo účinně provedeno. Obviněný uzavřel, že v projednávané věci šlo nikoli o mechanický střet dvou verzí, ale o situaci, kdy existovala objektivní zranění, jejichž příčina nebyla v trestním řízení bezpečně objasněna, a přesto byl z těchto nejasností vyvozen závěr o vědomé lži obviněného.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek uplatněných ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř., ovšem měl tak učinit s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jeho odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože (podle jeho přesvědčení) byly v řízení mu předcházejícím dány důvody právě podle § 265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen kvůli tomu odmítl dovolání obviněného.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod je určen k nápravě procesních vad, které spočívají v porušení ustanovení o povinné přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jeho úspěšné uplatnění předpokládá, že v rozporu se zákonem se konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ačkoli měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna podle zákona. Pokud tedy konkrétní ustanovení zákona nedovoluje z různých důvodů konat hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, je soud povinen umožnit či zajistit tuto účast tak, aby primárně nedošlo ke zkrácení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

22. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je způsobilá ovlivnit rozhodnutí soudů v otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Citovanému dovolacímu důvodu však neodpovídají námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze poukazují na jinou verzi skutkového stavu, aniž by dovolatel uvedl konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění, jež nejsou určující pro naplnění znaků spáchaného trestného činu (viz např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je určen k nápravě vad, které spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde o nesprávné použití ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku, případně na něj navazujících hmotněprávních norem mimo oblast trestního práva. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. b) K vlastním námitkám obviněného a důvodům zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů 24. Obviněný napadl svým dovoláním usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně. Přitom vytkl soudům nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu v důsledku vadného hodnocení důkazů, protože rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle přesvědčení obviněného ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a to především v otázce způsobení jeho zranění. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů, zejména zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu, jehož spácháním byl uznán vinným.

25. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že některé námitky obviněného by samy o sobě nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody, a některé by jim dokonce ani neodpovídaly. Lze pak přisvědčit státnímu zástupci v tom, že dovolání obviněného je z velké části opakováním skutkových námitek obviněného, které se prolínají v podstatě celým trestním řízením, nelze ovšem souhlasit s jeho vyjádřením k dovolání v tom, že se s těmito námitkami oba soudy nižších stupňů beze zbytku a správně vypořádaly. Nejvyšší soud tedy shledal, že není možno odmítnout dovolání obviněného podle některé z alternativ uvedených v § 265i odst. 1 tr. ř., proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků a rozhodnutí, proti nimž obviněný podal dovolání, a to v rozsahu a z důvodů obsažených v dovolání, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí.

26. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve obecně se vyjádřit k trestnému činu, který byl obviněnému v této trestní věci kladen za vinu. Přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Pachatel tedy lživě obviňuje jiného, je-li jeho obvinění nepravdivé a současně úmyslné, přičemž zákon zde předpokládá přímý úmysl pachatele [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Dále se u této alternativy křivého obvinění navíc vyžaduje specifický úmysl pachatele přivodit jinému trestní stíhání (dolus coloratus). Ve vztahu k tomuto tzv. druhému úmyslu však postačuje i srozumění (smíření) s následkem v podobě možného trestního stíhání jiné osoby, tj. i úmysl eventuální [§ 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Nevyžaduje se, aby trestní stíhání bylo skutečně zahájeno, případně aby došlo k odsouzení poškozeného. Rovněž není nutné, aby pachatel znal právní kvalifikaci skutku, který je předmětem jeho křivého obvinění a následného zamýšleného trestního stíhání (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník III. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4325).

27. Trestný čin křivého obvinění podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku má dva individuální objekty. Primárním je zájem na exkluzivitě morálního odsudku spojeného se spácháním trestného činu pouze pro skutečné pachatele trestných činů, tj. jde o řádnou činnost soudů a jiných orgánů veřejné moci. Sekundárním objektem je ochrana cti a dobré pověsti či jména občanů. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá ve lživém obvinění jiného ze spáchání trestného činu. Nevyžaduje se, aby obvinění vyvolalo jakoukoli konkrétní poruchu. Lživé obvinění musí mít vždy povahu skutkového tvrzení. Obviněním se rozumí kterýkoli způsob, jímž pachatel označuje konkrétní osobu jakožto pachatele konkrétního trestného činu, a to ve formě písemné, ústní, elektronické či konkludentní. K trestnosti se nepožaduje, aby obvinění bylo formulováno výslovně a přímo, postačí, je-li v daném kontextu zřejmé, ke komu směřuje a co je jeho obsahem. Kromě označení poškozeného jako pachatele musí lživé obvinění zahrnovat skutečnosti, které zakládají všechny znaky nějaké skutkové podstaty trestného činu, včetně například znaku specifického úmyslu, jestliže se u dané skutkové podstaty vyžaduje. Lživé obvinění nemusí obsahovat právní posouzení ani nemusí být provedeno veřejně, může mít i povahu neadresného provolání. Otázku, zda se poškozený skutečně dopustil trestného činu, z něhož ho obvinil pachatel trestného činu křivého obvinění, musí orgány činné v trestním řízení řešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř. Závěrem o jeho vině samozřejmě nejsou vázány v případném trestním stíhání vedeném proti poškozenému pro čin, z nějž jej pachatel obvinil. Platí to však i naopak, že spáchání trestného činu poškozeným, z něhož jej pachatel obvinil, je ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. otázkou viny. Pravomocné odsouzení poškozeného tak nemá za následek absolutní vyloučení trestní odpovědnosti za jeho křivé obvinění z činu, pro nějž byl pravomocně odsouzen, ale zpravidla bude vylučovat úmysl pachatele křivého obvinění. Ten tak v zásadě nebude trestný, i kdyby měl pochybnosti o správnosti tohoto rozhodnutí, neboť samostatná existence bude zpravidla představovat přiměřený důvod, na nějž pachatel spoléhá a který vylučuje jeho úmysl. Naopak skutečnost, že „poškozený“, jenž byl „pachatelem“ obviněn z trestného činu, nebyl pro tento trestný čin v trestním řízení odsouzen, neboť mu nebyla prokázána vina, nemůže automaticky postačovat k závěru, že šlo křivé obvinění ze strany toho, kdo obvinil jiného (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 6. 2011 ve věci Klouvi proti Francii, č. stížnosti 30754/03). V takovém případě musí orgány činné v trestním řízení učinit samostatný úsudek o tom, zda se „poškozený“ dopustil trestného činu a zda o tom „pachatel“ věděl [blíže viz např. PROVAZNÍK, J. § 345 (Křivé obvinění). In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck 2025, marg. č.

36. Dostupné na beck-online.cz].

28. Nejvyšší soud po podrobném prostudování trestního spisu konstatuje, že základní námitkou obviněného odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě bylo jeho tvrzení o zjevném rozporu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů, a to především k otázce vzniku zranění obviněného. Tuto námitku shledal Nejvyšší soud důvodnou, protože dovolatel uvedl konkrétní evidentní a existující rozpory mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními soudy obou stupňů, které jsou určující pro naplnění znaků posuzovaného přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku.

29. V trestní věci obviněného lze považovat za objektivně prokázané způsobení jeho zranění, a to jak lékařskou dokumentací, tak znaleckým posudkem, přičemž toto zranění obviněný utrpěl v průběhu výkonu vazby ve vazební věznici, což ostatně nezpochybnily ani soudy nižších stupňů. Přesná příčina zranění obviněného zůstala neobjasněna, a to jak v řízení vedeném policejním orgánem GIBS ohledně trestního oznámení o poranění obviněného, tak i v civilním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 23/2024 a v odvolacím řízení u Městského soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 29 Co 55/2025. Přesnou příčinu zranění obviněného nezjistil ani trestní soud v nyní projednávané trestní věci, přesto uzavřel, že následná trestní odpovědnost obviněného za přečin křivého obvinění nebyla závislá na vysvětlení vzniku jeho zranění. S uvedeným závěrem však nelze souhlasit. Je sice pravdou, že soudy nižších stupňů nedovodily nepravdivost tvrzení obviněného bez dalšího jen z toho, že policejní orgán GIBS odložil věc týkající se podezření ze spáchání trestného činu příslušníky vězeňské služby. Obhajobu obviněného pak soudy vyvracely i řadou dalších důkazů (datovanou zdravotnickou dokumentací, svědeckými výpověďmi poškozených, oznamovatele, zdravotnického personálu, psycholožky i spoluvězně). Nelze však uzavřít, že uvedené důkazy v souhrnu tvoří bezrozporný celek usvědčující obviněného z křivého obvinění. Příčina vzniku zranění obviněného je totiž podstatnou otázkou, která bez adekvátního zodpovězení nemůže vést k trestní odpovědnosti obviněného za přečin křivého obvinění. K původu zranění obviněného byly jako rovnocenné připuštěny možnosti, které vyplynuly ze znaleckého posudku a následného výslechu znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Michaely Ublové, Ph.D. (viz bod 30. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), a to, že obviněný si mohl způsobit zranění sám, stejně jako mu je mohli způsobit ztotožnění dozorci, popřípadě i třetí osoba. Současně znalkyně připustila možnost, že kdyby na těle obviněného vznikla dne 30. 4. 2022 poranění kůže malého rozsahu, dne 4. 5. 2022 již mohla být vyhojena. Soud prvního stupně však vystavěl skutkové závěry na spekulativní konstrukci o sebepoškozování obviněného bez jakéhokoli přímého důkazu či uceleného řetězce nepřímých důkazů, protože v podstatě převzal tvrzení dozorců vězeňské služby, že z jejich strany nedošlo k napadení obviněného. Přitom se nevypořádal se zjevně problematickou rovinou institucionálního zájmu a kolegiální solidarity, která mohla ovlivnit jejich výpovědi, byť formálně pod bodem 33. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně tvrdil, že vzhledem k tomu, že výsledek řízení se dotýkal těchto svědků, přistupoval k hodnocení jejich výpovědí obezřetně. Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle kterého v situaci „tvrzení proti tvrzení“ jsou soudy povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování zásady presumpce neviny. V takové situaci soudy rozhodně nemohou opomenout, je-li u svědků, jejichž výpověď stojí proti výpovědi obviněného, objektivně dána pochybnost o jejich nezainteresovanosti na výsledku řízení, což je ještě více zvýrazněno v situaci, kdy taková svědecká výpověď stojí proti výpovědi obviněného a představuje jediný přímý důkaz, z nějž má být prokázána vina obviněného.

30. Neobstojí ani závěry odvolacího soudu uvedené pod bodem 13. odůvodnění napadeného usnesení, že ve vedeném řízení byla spolehlivě vyvrácena pravdivost tvrzení obviněného, podle něhož mu poranění způsobili jím popsaní dozorci dne 30. 4. 2022 a dále při odvádění ze vstupní prohlídky dne 5. 5. 2022. Jak dokonce konstatoval odvolací soud, lze připustit, že zranění obviněnému způsobili příslušníci vězeňské služby, nikoli však za jím tvrzených okolností, ale stejně tak mu je mohl způsobit K. Č. či jiný spoluvězeň. Ačkoli jednoznačná příčina vzniku zranění obviněného nebyla potvrzena, přesto soudy nižších stupňů dovodily, že ohledně způsobu jejich vzniku lhal. Dovolateli lze dát za pravdu v tom, že nelze-li postavit najisto, zda zranění obviněnému způsobili dozorci vězeňské služby, třetí osoba, nebo zda si je způsobil sám, pak není možné ani jednoznačně určit, že jeho tvrzení popisující jednu z možných příčin jejich vzniku je úmyslně nepravdivé. Není možno bez dalšího učinit závěr, podle něhož obviněný lhal a nemohlo dojít k jeho napadení dozorci tak, jak tvrdil, za předpokladu, jestliže policejní orgán GIBS vydal usnesení podle § 159a odst. 1 tr. ř., kterým odložil věc týkající se dozorců vězeňské služby, neboť prověřováním zjistil, že nedošlo k napadení obviněného ze strany dozorců, resp. že se napadení neprokázalo. V takové situaci je totiž stejně pravděpodobná možnost, že se událost tak, jak ji popsal obviněný, stala, stejně jako možnost, že k ní nedošlo. Proto lze přiměřeně odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, podle kterého nepodaří-li se orgánům činným v trestním řízení prokázat vinu tomu, koho jiná osoba označila za pachatele, není tato skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem o tom, že obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného. Nejvyšší soud k tomu dodává, že odložení prověřované věci mohlo znamenat pouhou skutečnost, že se nepodařilo naplnit důkazní standard nezbytný pro zahájení trestního stíhání dozorců vězeňské služby, nikoliv že byl nade vši pochybnost prokázán opak tvrzení dovolatele.

31. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za významné i tvrzení obviněného, že sám neinicioval trestní stíhání dozorců vězeňské služby podezřelých z jeho napadení, ale zareagoval, až když byl na původ poranění dotázán. Jak totiž vyplývá z obsahu trestního spisu, dne 9. 5. 2022 si dozorce vězeňské služby Z. S. všiml, že obviněný má hematom v oblasti oka, a nahlásil tuto skutečnost na příslušná místa. Byl, jak sám přiznal, motivován tím, aby na něj nepadlo podezření, že způsobil poranění obviněnému on sám. Nejvyšší soud si je vědom své dosavadní judikatury, která nevyžaduje, aby pachatel přišel s křivým obviněním sám z vlastní iniciativy, ale připouští rovněž možnost, kdy pachatel učiní křivé obvinění na dotaz z iniciativy jiného subjektu či zda je uvede při plnění povinnosti vůči orgánu veřejné moci v rámci procesního úkonu (viz usnesení ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 3 Tdo 138/2023). Pokud jde o námitku obviněného spočívající v tom, že jím uvedený popis prožitého děje nezahrnoval konkrétní identifikaci dozorců, nýbrž jen obecný popis útočníků, i v tomto případě Nejvyšší soud zohlednil svou judikaturu podle které se k trestnosti přečinu křivého obvinění nepožaduje, aby obvinění bylo formulováno výslovně a přímo, ale postačí, je-li v daném kontextu zřejmé, ke komu směřuje (viz usnesení ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 4 Tdo 325/2021), tato osoba nemusí být označena jménem (viz usnesení ze dne 11. 3. 2015, sp. zn. 7 Tdo 170/2015). Se zřetelem na specifické okolnosti dané trestní věci a s ohledem na dílčí závěr učiněný výše pod bodem 31. tohoto usnesení i námitka obviněného spočívající v tom, že neinicioval trestní stíhání dotčených příslušníků vězeňské služby, taktéž nabourává koncept souladu rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného přečinu s provedenými důkazy.

32. Nejvyšší soud pokládá za vhodné alespoň ve stručnosti se vyjádřit k tvrzeným rozporům ve výpovědi obviněného, zejména pokud jde o časovou souslednost a počet útoků, z nichž soudy nižších stupňů dovozovaly vědomou lež obviněného. Lze připustit alternativu, že k napadení obviněného dozorci skutečně došlo (byť nikoli za zcela identických podmínek vymezených obžalobou), ačkoli soudy nižších stupňů zavrhly tuto možnost právě s poukazem na nesrovnalosti v časové souslednosti těchto napadení. V situaci, kdy se obviněný nacházel v adaptační části vazby, v uzavřeném prostředí a bez možnosti ověřovat si časové údaje, s přihlédnutím k značné psychické zátěži, není možné z jeho případných nepřesností v dataci či v počtu dílčích útoků dovozovat úmysl křivě obvinit jiné osoby ze spáchání trestného činu. V trestním řízení nelze založit výrok o vině na nejpravděpodobnější skutkové verzi, pokud jiné verze nejsou spolehlivě vyloučeny. Nejvyšší soud v daném případě dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů nižších stupňů nevyloučila možnost, že k napadení obviněného tak, jak jej popsal on sám, skutečně mohlo dojít, což vylučuje naplnění znaků skutkové podstaty přečinu křivého obvinění, jímž byl uznán vinným.

33. Obviněný pak důvodně uplatnil i námitky odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože výše uvedené vady (zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů) vedly zároveň k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku, zejména pokud jde o naplnění objektivní stránky (jiného lživě obvinil) a subjektivní stránky (učinil tak v úmyslu přivodit trestní stíhání konkrétních osob) jeho skutkové podstaty. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, nikoho konkrétního v podaném vysvětlení nejmenoval a jeho výpověď byla vyvolána dotazováním a šetřením příslušných orgánů, nikoli cílenou konstrukcí obviněného. Chybí zde tedy vědomě nepravdivé obvinění, stejně jako úmysl obviněného přivodit trestní stíhání konkrétní osoby. Nejvyšší soud shledal rovněž tyto námitky důvodnými.

34. Jak bylo uvedeno pod bodem 27. tohoto usnesení, pro naplnění objektivní stránky skutkové podstaty podle § 345 odst. 2 tr. zákoníku je nutné, aby lživé obvinění směřovalo proti určité osobě, kterou musí pachatel individualizovat takovými okolnostmi, z nichž lze spolehlivě dovodit, o koho jde, přičemž není třeba, aby tato osoba byla označena jménem. Lze připustit, že v trestní věci obviněného J. P. byl popis vzhledu údajných útočníků, jakož i místa a doby spáchání skutku tak, jak ho uvedl při podání vysvětlení, natolik konkrétní, že z něj byli bezpečně ustanoveni členové vězeňské služby, ohledně nichž bylo následně vedeno prověřování možného podezření ze spáchání trestného činu, a dovolatel tím skutečně splnil jeden z předpokladů nutných pro naplnění objektivní stránky daného přečinu (obvinil určité osoby, které byly následně ztotožněny a v daném kontextu bylo zřejmé, ke komu obvinění směřovalo). To ovšem ke spáchání přečinu křivého obvinění v dané věci nestačilo, protože nebylo spolehlivě vyvráceno, že nejde o lživé obvinění (viz výše body 29. a násl. tohoto usnesení).

35. Pokud jde o subjektivní stránku přečinu (viz výše bod 26. tohoto usnesení), je třeba připomenout, že v dané trestní věci obviněný zpochybnil vědomě nepravdivé obvinění jiného, stejně jako svůj úmysl způsobit konkrétní osobě trestní stíhání s tím argumentem, že pouze na dotaz dozorce vězeňské služby vypověděl, jak došlo k jeho zraněním, přičemž popsal událost, kterou subjektivně prožil jako násilí a incident nehlásil ze strachu. K popisu dozorců, kteří ho měli napadnout, se rozhodl až na popud vězeňské služby, když se ho někdo (dozorce Z. S.) ptal na podlitiny. Za dané důkazní situace není možné dovozovat přímý úmysl obviněného jen na podkladě tvrzení, že jeho napadení dozorci vězeňské služby nebylo prokázáno, protože to bez dalšího neznamená, že se daná událost vůbec nestala, zejména když u obviněného byla objektivně zjištěna poranění, nebyl u něj shledán důvod k sebepoškozování a k jeho napadení mělo dojít na místech, která ve věznici nejsou monitorována kamerovým systémem. Vzhledem k tomu pak není možné uvažovat ani o tzv. druhém úmyslu u obviněného, tj. o jeho záměru přivodit trestní stíhání konkrétních příslušníků vězeňské služby.

36. Co se týče tvrzeného procesního pochybení spočívajícího v tom, že obviněný nebyl při podání vysvětlení policejnímu orgánu GIBS řádně poučen, zejména z hlediska následků křivého obvinění, a že na protokolu o podaném vysvětlení chybí jeho podpis, Nejvyšší soud uvádí následující. Jak vyplynulo z obsahu trestního spisu, obviněný z důvodu technické závady na tiskárně (blíže viz bod 43. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) nepodepsal vytištěný úřední záznam o podání vysvětlení. Nicméně před podáním vysvětlení byl obviněný poučen, o čemž svědčí i neexistence námitek k obsahu úředního záznamu ze strany zmocněnkyně, která podepsala tento úřední záznam bez výhrad. Jde přitom o pochybení ryze formální povahy, které navíc ani neodpovídá žádnému z uplatněných (či jiných) dovolacích důvodů.

37. Pokud jde o tvrzené porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, nelze odhlédnout od ustálené judikatury podle které není porušením zásady presumpce neviny, jestliže soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč uvěřil výpovědi svědka nebo obviněného, či nikoli (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Obviněnému lze však dát za pravdu v tom, že se soud prvního stupně nevypořádal s jeho argumentací způsobem, který odpovídá požadavkům spravedlivého procesu a přezkoumatelnosti rozhodnutí a odvolací soud pouze převzal skutkové a právní závěry, aniž by odstranil zásadní rozpory a existující pochybnosti. Lze souhlasit s argumentací státního zástupce podpořenou příslušnou judikaturou (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1141/2018), že stojí-li proti sobě dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud po vyhodnocení důkazní situace nemá žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje, nejsou splněny podmínky pro uplatnění uvedené zásady a pro rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch. V trestní věci obviněného J. P. soud prvního stupně (aniž by odvolací soud v tomto postupu spatřil jakékoli pochybení) vystavěl svůj závěr na tom, že neměl po vyhodnocení provedených důkazů svědčících jak ve prospěch obviněného, tak v jeho neprospěch, pochybnosti o průběhu skutkového děje a o vině dovolatele. Nejvyšší soud, ač si je jinak plně vědom skutečnosti, že je na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat, se však nemohl ztotožnit s uvedenými závěry soudů nižších stupňů. Lze souhlasit s obviněným, že nešlo o pouhý střet dvou protichůdných verzí, ale o situaci, kdy existovala objektivní zranění obviněného, jejichž příčina nebyla v trestní řízením bezpečně objasněna. Nebylo ovšem vyvráceno, že se nemohl skutkový děj odehrát tak, jak tvrdil obviněný, a zůstaly zde různé verze o tom, že mu zranění mohla způsobit jiná osoba (dozorci vězeňské služby, spoluvězeň, třetí osoba), případně si zranění mohl způsobit sám, a přesto byl za těchto nejasností a za nedostatečné důkazní situace vyvozen závěr o vědomé lži obviněného. Z provedených důkazů tedy nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněný je pachatelem skutku, za který byl odsouzen.

38. Nejvyšší soud pak považuje za nezbytné v této souvislosti zmínit rovněž existenci civilního rozhodnutí, na jehož závěry poukazoval obviněný. Jde o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, sp. zn. 29 Co 55/2025, který sice není s poukazem na § 9 odst. 1 tr. ř. pro trestní soud v otázce viny bez dalšího formálně závazný, přesto nelze jeho existenci bez dalšího ignorovat. Šlo o rozhodnutí soudu, které hodnotilo tutéž základní skutkovou otázku, tj. zranění obviněného v době výkonu vazby, které ovšem dospělo k diametrálně odlišným závěrům. Městský soud v Praze jako odvolací civilní soud sice neuzavřel, že útočníky byli konkrétní dozorci vězeňské služby, ale jeho závěr zásadně oslabuje úvahu, že si obviněný událost vykonstruoval. V daném případě nebylo jednoznačně prokázáno, že obviněný věděl, že jeho tvrzení je nepravdivé, a proto nemůže obstát závěr, že pro trestní odpovědnost postačí, byla-li vyvrácena verze napadení konkrétními dozorci. Pokud jde o oznamování případných excesů, kterých se měli dopustit vykonavatelé veřejné moci v prostředí jejího výkonu, Nejvyšší soud ve shodě s dovolatelem zdůrazňuje, že soudy mají při posuzování takového tvrzení z hlediska trestněprávní odpovědnosti za křivé obvinění povinnost postupovat zdrženlivě, a to jak s ohledem na obtížnost prokazování verze oznamovatele, tak vzhledem k závažnosti těchto obvinění. Zvýšené opatrnosti je třeba dbát zejména v případech, v nichž jediným důkazem jsou na jedné straně výpověď oznamovatele a na druhé straně svědecké výpovědi zúčastněných veřejnoprávních subjektů. Současně v demokratickém právním státě, v němž jsou si všichni lidé rovni, nelze obecně bez dalšího přikládat vyšší váhu výpovědím příslušníků mocenských složek oproti výpovědím jednotlivců, vůči nimž se policejní či jiné státní pravomoci vykonávají (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Je důležité prověřit hlášené excesy a následně odsoudit a potrestat ty, kdo při výkonu svěřené moci zneužívají svého postavení, nebo naopak osoby, které jiné lživě obviňují.

39. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného J. P. došlo ke zjevnému rozporu rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu křivého obvinění, s obsahem provedených důkazů, v důsledku čehož byl zároveň nesprávně právně posouzen stíhaný skutek jako přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku. Pokud bylo v trestním řízení objektivně zjištěno, že obviněný utrpěl poměrně závažná poranění, pak otázka jejich původu měla být objasněna s vysokou mírou jistoty. Skutečnost, že nikdo z příslušníků vězeňské služby nebyl obviněn za údajné napadení obviněného, ještě nezakládá jeho úmyslně lživé obvinění. Skutkový závěr o vině obviněného tedy byl učiněn bez spolehlivé opory v provedených důkazech a s negativním dopadem na správnost právního posouzení stíhaného skutku. Bude tak na Okresním soudu v Hradci Králové, aby umožnil obviněnému vést náležitou obhajobu, znovu zvážil jeho návrhy na doplnění dokazování a zohlednil důkazy svědčící nejen v neprospěch obviněného, ale i v jeho prospěch. Přitom z pouhé skutečnosti, že ztotožněným dozorcům nebyla prokázána vina za napadení obviněného, nelze bez dalšího dovodit závěr o jeho trestní odpovědnosti za žalovaný přečin křivého obvinění.

40. Aniž by Nejvyšší soud jakkoli předjímal výsledek nového řízení, Okresní soud v Hradci Králové při svých úvahách rovněž zohlední pravidlo in dubio pro reo a závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18. Jestliže i po opětovném posouzení věci a případném doplnění dokazování budou přetrvávat důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností případu nebo bude možné rozumně dospět k více verzím skutkového děje, přičemž tyto pochybnosti nebude možné odstranit ani provedením dalších důkazů, je soud prvního stupně povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Okresní soud v Hradci Králové se vypořádá rovněž se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, které podmiňuje rozhodnutí soudu ve prospěch obviněného předpokladem, že existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů.

41. Nejvyšší soud tedy shledal naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které uplatnil obviněný, ale nikoli též dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. c) K nedůvodné námitce porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

42. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný vytkl, že mu bylo v hlavním líčení odepřeno právo posledního slova ve smyslu § 217 tr. ř., protože se nezúčastnil odročeného hlavního líčení. Tato námitka však není důvodná. Obecně platí, že pokud se obviněný k soudu nedostaví, avšak jsou splněny zákonné podmínky pro konání jednání v jeho nepřítomnosti, nezakládá tento postup soudu vadu podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 6. 2025 v dané trestní věci, kvůli pochybnostem o správném obsazení soudu bylo odročeno hlavní líčení za účelem vyčkání procesního stanoviska obhájce. Samosoudce se domníval, že v případě ukládání souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému jiným soudem v senátě, je nutné, aby řízení i v této věci probíhalo před senátem, a že vyvstala potřeba provést hlavní líčení znovu. Vznesl dotaz na obhájce, zda bude navrhovat provedení dokazování v celém rozsahu znovu v řízení před senátem, či bude souhlasit se čtením protokolů o hlavním líčení, k čemuž obhájce uvedl, že věc probere s obviněným. Z obsahu trestního spisu bylo rovněž zjištěno, že po skončení jednání byly procesní strany povolány zpět do jednací síně a bylo jim sděleno, že se bude pokračovat v hlavním líčení, jelikož ustanovení o senátním rozhodování se nevztahuje na věci, v nichž byla podána obžaloba po účinnosti novely trestního řádu, která reagovala na zánik funkce přísedícího v řízení před okresními soudy, a není třeba opakovat hlavní líčení a dokazování. Následně bylo hlavní líčení odročeno vzhledem ke konci řádné pracovní doby a obhájce obviněného dopředu omluvil svou neúčast u odročeného hlavního líčení s tím, že obviněný se případně dostaví sám. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 26. 6. 2025 je patrné, že obhájce ani obviněný se k odročenému jednání nedostavili. Soud prvního stupně zde konstatoval podstatný obsah dosavadního jednání a v souladu s ustanovením § 202 odst. 2 tr. ř. uvedl, že hlavní líčení se bude konat v nepřítomnosti obviněného, který nepřednese závěrečnou řeč z důvodu své nepřítomnosti a rovněž nevyužije právo posledního slova.

43. Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě nešlo o procesní vadu v postupu soudu prvního stupně. Byly splněny všechny zákonné podmínky nutné pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, a důsledek jeho nepřítomnosti nebyl proto překvapivý. O konání odročeného hlavního líčení obviněný i jeho obhájce věděli a byl to obviněný, kdo se ze své vůle zbavil možnosti pronesení posledního slova. V dané trestní věci nebylo možné kalkulovat ani s negativním výčtem situací předpokládaných v ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř., které zapovídá konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Za přečin podle § 345 odst. 2, odst. 3 písm. c), e) tr. zákoníku lze uložit trest odnětí svobody v rozmezí od 1 roku až do 5 let, tudíž v trestní sazbě nepřevyšující 5 let. Na uvedeném nic nezmění ani zohlednění původního odsouzení obviněného v jiné trestní věci pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (trestní sazba je zde odnětí svobody až na 2 roky), na které byl brán zřetel při ukládání souhrnného trestu. Nešlo ani o případ nutné obhajoby podle § 36 tr. ř., který rovněž vylučuje možnost konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

V. Závěrečné shrnutí

44. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo ze shora uvedených důvodů shledáno opodstatněným, pokud jde o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., a rozhodnutí soudů nižších stupňů v učiněné podobě při dosavadních zjištěních nemohla obstát. Nejvyšší soud proto vyhověl dovolání obviněného J. P. a podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 10 To 154/2025, i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 6 T 10/2025, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Bude tedy na tomto soudu, aby se znovu důsledně zabýval danou trestní věcí, bude-li třeba, doplnil či zopakoval dokazování, vypořádal se s obhajobou obviněného, zejména aby zohlednil, že z toho, že nebyla potvrzena verze obviněného, nelze bez dalšího dovozovat jeho trestní odpovědnost za přečin křivého obvinění, dále aby učinil odůvodněné skutkové závěry a náležitě je právně posoudil. Ačkoliv Nejvyšší soud neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nic nebrání soudu prvního stupně v tom, aby v novém řízení napravil tvrzené pochybení a umožnil obviněnému přednést závěrečnou řeč i využít jeho právo posledního slova.

45. Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. jsou soudy nižších stupňů při novém projednání a rozhodnutí věci vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř.

46. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. František Púry, Ph.D. předseda senátu