5 Tdo 425/2026

Rubrum

5 Tdo 425/2026-3581 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 12 To 43/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 51 T 10/2020, takto:

Výrok

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 12 To 43/2025, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 51 T 10/2020. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 51 T 10/2022, byl obviněný P. H. uznán vinným zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za který mu soud podle § 260 odst. 4, § 67 odst. 1, 3 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 2 500 Kč, tj. v celkové výměře 250 000 Kč. Podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „tr. ř.“) soud prvního stupně odkázal poškozenou Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem pro místní rozvoj, s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný, a to proti výrokům o vině i trestu, a v jeho neprospěch též státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, který je směřoval proti výrokům o trestu a náhradě škody. O obou řádných opravných prostředcích rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 12 To 43/2025, jímž z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradu škody částku 9 194 699,27 Kč. Odvolání obviněného Vrchní soud v Praze jako nedůvodné zamítl podle § 256 tr. ř. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně beze změn.

3. Obviněný P. H. se podle zjištění soudů dopustil zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku skutkem popsaným podrobně ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, na který lze plně odkázat, neboť je procesním stranám době znám. Ve stručnosti lze skutek shrnout tak, že obviněný jako externí hodnotitel Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, jenž se mj. zavázal provést objektivní a nestranné posouzení projektů pro 16. kolo výzvy Regionálního operačního programu Severozápad pro období 2007 až 2013, mj. také projektu č. CZ 1.09/2.100/30.00762 pod názvem „Kvalitní projektová dokumentace – prostředek ke zvýšení rozvojové kapacity území“ (dále jen „Projekt“) podaný Svazkem obcí INTEGRO – Západ Českého středohoří – Poohří, IČ 68982984, přičemž výstupem takového hodnocení měl být odborný posudek s bodovým ohodnocením jednotlivých kritérií včetně jeho zdůvodnění. Konkrétně obviněný dne 5. 11. 2010 v sídle Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „Úřad“) předložil vyhotovený posudek datovaný 7. 11. 2010, v němž udělil Projektu celkem 56 bodů, což nestačilo na postup Projektu do dalších fází hodnocení v rámci řízení o dotaci. Po telefonickém hovoru s ředitelem Úřadu, samostatně trestně stíhaným Bc. Ing. Petrem Kušnierzem, se na jeho popud obviněný spojil s K. R., dříve O., která jej přesvědčila, aby v zájmu prosazení Projektu učinil změny ve svém hodnocení. Obviněný poté dne 16. 11. 2010 v rozporu s čl. 7.1.7.

3. Operačního manuálu Regionální rady soudržnosti Severozápad ze dne 7. 5. 2010 a čl. 2.3.

2. Příručky pro hodnotitele ze dne 1. 6. 2010, bez sepsání předávacího protokolu přepracoval svůj odevzdaný odborný posudek, v němž bezdůvodně navýšil bodové hodnocení Projektu na 64 bodů. V důsledku toho Projekt postoupil do dalšího kola hodnocení, v němž byl úspěšný, dne 21. 2. 2011 byla se Svazkem obcí INTEGRO – Západ Českého středohoří – Poohří jako příjemcem dotace uzavřena smlouva o poskytnutí dotace, na jejímž základě byla příjemci dotace vyplacena v rámci předfinancování projektu částka 9 901 559,27 Kč z rozpočtu České republiky, avšak následně nebyla proplacena z evropských fondů, protože o to Ministerstvo financí jako platební a certifikační orgán v dotačním řízení s ohledem na netransparentní hodnocení projektu ani nepožádalo. Takto obviněný způsobil České republice zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1, škodu ve výši 9 901 559,27 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti označenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Oldřicha Nejdla dovolání, jež v zákonné lhůtě pro podání dovolání doplnil nejprve prostřednictvím téhož obhájce a poté ještě prostřednictvím obhájce JUDr. Václava Cidliny. Své dovolání obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť výrok o náhradě škody z napadeného rozsudku odvolacího soudu podle něj spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a dále protože odvolacím soudem bylo jeho odvolání zamítnuto, přestože byly v řízení předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně dány důvody v písmenech g) a h), tj., že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Konkrétní dovolací argumentace obviněného je velmi podrobná, obviněný učinil její součástí mj. i časté citace obsáhlých pasáží z napadených rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně. Nejvyšší soud ji v následujících bodech tohoto usnesení zrekapituluje velmi stručně, a to s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný zejména vyjádřil svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy obou stupňů, jež z nich dovodily, že obviněný neoprávněně podpořil Projekt, úmyslně porušil vnitřní předpisy Úřadu a bez objektivního důvodu navýšil bodové hodnocení Projektu. Za důkazní prostředky, jejichž obsah je zjevně rozporný s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu, považoval svou výpověď, svědeckou výpověď K. R. (dříve O.), dohodu o provedení práce, svůj původní i přepracovaný odborný posudek, vnitřní předpisy Úřadu, a to čl. 7.1.7.2. a 7.1.7.

3. Operačního manuálu a čl. 2.3.

2. Příručky pro hodnotitele, telefonický hovor mezi ním a Ing. Bc. Petrem Kušnierzem ze dne 16. 11. 2010 v 9:44:03 hod., SMS zprávu zaslanou dne 16. 11. 2010 ve 12:33:55 hod. K. R. (dříve O.) Ing. Bc. Petru Kušnierzovi a znalecký posudek Ing. Františka Dvořáčka. Ze žádného z uvedených důkazů nelze dovodit, že by obviněný vnímal přehodnocení dvou kritérií posudku jako objektivně neodůvodněné, ale ani to, že by si byl vědom jakékoli protiprávnosti způsobu, jakým provedl změnu v bodování Projektu. Zdůraznil, že o jednáních či dohodách mezi dalšími osobami z řad zaměstnanců Úřadu nevěděl, argumenty, jež mu předložila K. R. (dříve O.) považoval za věcné a ztotožnil se s nimi. Odmítl, že by mu byl jmenovanou svědkyní sdělen požadavek, který by odporoval vnitřním předpisům Úřadu.

6. Na výše uvedené námitky týkající se zjevného rozporu mezi obsahem označených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie obviněný navázal výhradami, které přiřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jimiž brojil proti naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku na skutek popsaný ve výroku o vině. Obviněný také citoval některá ustanovení vnitřních předpisů Úřadu, jež měl podle soudů obou stupňů porušit, a na jejich znění demonstroval, že jeho povinností bylo postupovat při hodnocení Projektu co nejobjektivněji a provádět expertní hodnocení nezávisle na druhém externím hodnotiteli, nikoli však nezávisle na pracovnících Úřadu. Zdůraznil, že pro Úřad prováděl expertní hodnocení Projektu v postavení jeho zaměstnance (pracovněprávní vztah mezi nimi vznikl na základě Dohody o provedení práce), tudíž se musel řídit pokyny zaměstnavatele. Tento pracovněprávní vztah mu umožňoval neuposlechnout pouze takový pokyn, který by byl zjevně v rozporu s kogentními právními normami, což požadavek na přehodnocení Projektu nebyl. Jak konstatoval i soud prvního stupně, jeho hodnocení mělo výlučně subjektivní povahu. Pokud tedy jeho vlastní představě odpovídalo navýšení bodů u dvou kritérií hodnoceného Projektu, nemohlo jít o neobjektivní hodnocení, které by porušovalo vnitřní předpisy Úřadu. Skutkové okolnosti shrnuté ve výroku o vině tedy nedávají podklad pro závěr o naplnění znaků objektivní ani subjektivní stránky zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie, zejména ohledně soudy tvrzeného úmyslného vyhotovení a předložení dokladů s nepravdivými údaji.

7. Obviněný dále s odkazem na vadu spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. napadl výrok o náhradě škody, jímž mu odvolací soud uložil povinnost nahradit poškozené škodu ve výši dosahující téměř 10 milionů Kč. Obsáhlou argumentaci obviněného lze zestručnit na podstatu několika vytýkaných vad, jimiž bylo zatíženo adhezní řízení. Odvolací soud ukládal obviněnému povinnost k náhradě škody v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“), ačkoli správně měl vycházet z právní úpravy odpovědnosti za škodu upravené v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. práce“), podle níž poškozená mohla své nároky na náhradu škody uplatnit v adhezním řízení výhradně proti jeho tehdejšímu zaměstnavateli, nikoli však přímo vůči obviněnému. Dále k tomu obviněný poznamenal, že vzhledem ke způsobení škody rovněž zaměstnavatelem a jeho dalšími zaměstnanci, kteří porušili své povinnosti, obviněný nemůže odpovídat za škodu v celém rozsahu, ale toliko v poměrné části podle míry svého zavinění, jde o tzv. dělenou odpovědnost ve smyslu příslušných ustanovení zák. práce. Především však byl nárok poškozené podle názoru obviněného promlčen z důvodu marného uplynutí subjektivní promlčecí doby uvedené v § 106 odst. 1 obč. zák., jak shledal již soud prvního stupně a vysvětlil v bodě 225. odůvodnění svého rozsudku. Obviněný souhlasil se zjištěním soudu prvního stupně, podle něhož se poškozená o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděla nejpozději v termínu podání trestního oznámení, tj. dne 11. 2. 2016, a subjektivní dvouletá promlčecí lhůta pro uplatnění nároku na náhradu škody poškozené tudíž uplynula dne 11. 2. 2018. Jestliže se poškozená připojila se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení až dne 25. 3. 2022, učinila tak až po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty a její nárok na náhradu škody je tudíž promlčen. Ve vztahu k výroku o náhradě škody obviněný vznesl ještě námitku proti procesnímu postupu odvolacího soudu, který změnil výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce podaného v jeho neprospěch, ačkoli podle § 43 odst. 3 tr. ř. tak mohl soud učinit jen na návrh poškozeného.

8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a sám jej podle § 265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Součástí svého podání učinil také návrh na odklad výkonu výroku o náhradě škody ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.

9. Následně obviněný dvakrát doplnil své dovolání, obě podání byla doručena v zákonné dvouměsíční lhůtě. V prvním doplnění obviněný zpochybnil úvahy odvolacího soudu, podle něhož subjektivní lhůta pro promlčení nároku na náhradu škody začala poškozené běžet až dne 19. 6. 2020, tj. v den vydání usnesení, jímž Regionální rada regionu soudržnosti Severozápad rozhodla o tom, že jí byla způsobena škoda ve výši 9 901 559,27 Kč. Obviněný tomuto názoru oponoval, za nejzazší datum počátku běhu dotčené lhůty označil den 13. 2. 2019, k němuž sama poškozená sdělila policejnímu orgánu, že se připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, jehož výši ještě hodlala upřesnit později. V rámci druhého doplnění dovolání, které za obviněného podal obhájce JUDr. Václav Cidlina, obviněný zdůraznil, že dotačnímu orgánu nepředložil nepravdivý doklad, trval naopak na správnosti a pravdivosti údajů z opraveného odborného posudku. Pokud soudy shledaly naplněný znak „nepravdivého dokladu“, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odvolací soud dále porušil zásadu volného hodnocení důkazů, jestliže z důkazu, který ve veřejném zasedání nezopakoval (a proto byl procesně nepoužitelný), učinil závěry odlišné od soudu prvního stupně, čímž byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Konkrétně na podkladě zprávy o jednání s obviněným uzavřel, že obviněný věděl o tom, že nedůvodným navýšením bodového hodnocení přispěje k tomu, aby Projekt postoupil do další fáze hodnocení a v zásadě tak mohl získat dotaci. Obviněný však i v dovolání trval na tom, že takových okolností si nebyl vědom, zejména pak body navýšil z důvodu vlastního opravdového přesvědčení o opodstatněnosti takové změny. Nedostatek v postupu odvolacího soudu obviněný spatřoval i v tom, že odvolací soud se vůbec nezabýval jeho námitkou promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin nejpozději dne 16. 11. 2015, což mělo být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Namítl také porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť ve spise jsou založeny přepisy odposlechu a SMS zprávy bez patřičného protokolu. Setrval dále i na námitce promlčení nároku poškozené na náhradu škody, přičemž zopakoval, že poškozená se svého nároku v rámci odvolacího řízení ani nedomáhala. Pokud tedy odvolací soud za takových okolností obviněnému uložil povinnost k náhradě škody, opět porušil právo obviněného na spravedlivý proces.

10. Nejvyšší soud podotýká, že návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí předložil Nejvyššímu soudu kromě obviněného také předseda senátu soudu prvního stupně v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř., který se ztotožnil s názorem obviněného o promlčení nároku poškozené České republiky na náhradu škody. Nejvyšší soud tomuto návrhu z preventivních důvodů vyhověl proto, aby nedošlo k nenapravitelné újmě na majetkových právech obviněného, a usnesením ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 5 Tdo 147/2026, podle § 265h odst. 3 tr. ř. odložil, případně přerušil výkon dotčeného výroku o náhradě škody z rozsudku odvolacího soudu.

III. Vyjádření k dovolání obviněného a replika obviněného

11. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci podaného dovolání a dosavadního průběhu trestního řízení se státní zástupce postupně podrobně vyjádřil ke vzneseným dovolacím námitkám. Nejvyšší soud podobně jako v případě dovolací argumentace obviněného, výrazně zestruční rekapitulaci úvah státního zástupce, jimiž reagoval na dovolací námitky.

12. Nejprve se státní zástupce vyjádřil k výtkám proti výroku o náhradě škody, jež podle něj neodpovídaly zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě, protože byly založeny na nesprávné domněnce obviněného o procesním pochybení odvolacího soudu, jestliže ten z podnětu odvolání státního zástupce změnil výrok o náhradě škody, jímž obviněnému uložil povinnost uhradit poškozené škodu. Názor obviněného je v rozporu s § 246 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř., podle něhož může státní zástupce napadnout rozsudek soudu prvního stupně odvoláním pro nesprávnost kteréhokoli výroku.

13. Státní zástupce neshledal první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za naplněnou, neboť obsah soudy provedených důkazů korespondoval rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným. K tomu státní zástupce doplnil, že podstatu dovolacích námitek tvořil jednak nesouhlas obviněného se způsobem, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, což zvolený dovolací důvod nepřipouští, a dále na podkladě vlastní interpretace důkazů předkládal přesvědčení, že jeho úmyslné zavinění žádný z důkazů neprokazuje, přestože z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá opak. Státní zástupce neměl pochybnosti o tom, že obviněný si musel uvědomovat porušení své nestrannosti, jestliže mimo oficiální postup se nechal ovlivnit zaměstnancem Úřadu a vyhověl jeho nestandardnímu požadavku na změnu hodnocení, tudíž jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Státní zástupce také kategoricky odmítl představu, že by soudy na trestní věc obviněného aplikovaly kolektivní trestní odpovědnost, jak obviněný naznačil v dovolání.

14. Z hlediska nesprávného právního posouzení skutku, tj. první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný podle státního zástupce opět nevznesl jakoukoli námitku, jíž by bylo možné přisvědčit. Vycházel totiž z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy. Především se státní zástupce vymezil proti úvaze obviněného, podle níž byl ohledně požadavku na navýšení bodového hodnocení Projektu povinen řídit se pokyny zaměstnavatele. Státní zástupce poznamenal, že pracovněprávní vztah mezi obviněným a Úřadem skončil v souladu se zněním Dohody o provedení práce nejpozději 7. 11. 2010 a osobní jednání s K. R. (dříve O.) o změně hodnocení dvou částí Projektu proběhlo až 16. 11. 2010. Ze stejného důvodu nebyly správné ani úvahy obviněného o aplikaci zák. práce při rozhodování o nároku poškozené na náhradu škody.

15. Obviněný v dovolání vytkl odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho námitkou promlčení nároku poškozené na náhradu škody, s níž se soud prvního stupně ztotožnil. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud zaujal odlišný právní názor, podle něhož poškozená uplatnila nárok na náhradu škody včas, k čemuž se přiklonil i státní zástupce. Ten souhlasil s odvolacím soudem, že obsah podaného trestního oznámení neprokazuje znalost poškozené o tom, kdo konkrétně by měl odpovídat za jí způsobenou škodu. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody státní zástupce stanovil shodně s odvolacím soudem k datu 19. 6. 2020, proto připojení se poškozené s jejím nárokem na náhradu škody ze dne 25. 3. 2022 nelze považovat za opožděné. Státní zástupce k tomu dále uvedl, že poškozená se prostřednictvím dotčeného ministerstva ani nemohla připojit před 1. 1. 2022, kdy nastala účinnost právních předpisů, na jejichž základě došlo ke zrušení Regionálních rad regionů soudržnosti, jejichž právním nástupcem se od uvedeného data stalo Ministerstvo pro místní rozvoj.

16. Vzhledem k neopodstatněnosti námitek přiřazených ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nebyl důvodně uplatněn ani důvod pod písm. m) tamtéž. Závěrem proto státní zástupce navrhl odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. dále vyslovil souhlas s tím, aby i případně jiné rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu upozornil, že poškozená by měla dostat možnost vyjádřit se k dovolání obviněného, který brojil i proti výroku o náhradě škody. V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že poškozená byla s obsahem dovolání obviněného, vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k němu i s obsahem repliky obviněného seznámena, avšak nevyužila možnost na uvedená podání reagovat.

17. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice dovolateli. Ten tohoto práva využil, svou předchozí argumentaci zopakoval a rozvedl v závislosti na obsahu vyjádření státního zástupce. S úvahami státního zástupce nesouhlasil, setrval zejména na tom, že změnu hodnocení Projektu provedl na základě věcných argumentů svého zaměstnavatele, přičemž byl přesvědčen, že jako externí hodnotitel měl právo do svého posudku zasáhnout, nešlo-li o změnu nadiktovanou zaměstnanci Úřadu, byť je spornou otázkou, za jakých podmínek přesně bylo možné odevzdaný odborný posudek korigovat. Z hlediska naplnění subjektivní stránky pak nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o tom, že zaměstnankyně Úřadu, jež se na něj obrátila s požadavkem na změnu jeho posudku, postupovala nesprávně. Dále zopakoval, že nárok na náhradu škody poškozené podléhá režimu zák. práce, nicméně beztak byl promlčen. Zpochybnil závěr státního zástupce, že jeho pracovněprávní vztah skončil odevzdáním odborného posudku, protože součástí jeho povinností bylo odborný posudek odevzdat v podobě odpovídající požadavkům zaměstnavatele, mezi něž se později zařadil také podnět k navýšení bodového hodnocení. Podle obviněného tedy mezi ním a Úřadem vznikl tzv. faktický pracovní poměr, z něhož mj. vyplývá povinnost zaměstnance k náhradě škody podle ustanovení zák. práce. Závěrem repliky obviněný setrval i na svém dovolacím návrhu na zrušení dovoláním napadených rozhodnutí soudů obou stupňů a na zproštění obžaloby v dovolacím řízení.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

18. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, poté se zabýval konkrétní argumentací dovolatele se zřetelem k jím uplatněným dovolacím důvodům. Shledal, že část dovolacích námitek fakticky odpovídá vadám, k jejichž nápravě je určen dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, protože správně zjištěné výsledky subjektivního hodnocení Projektu obviněným nelze právně posoudit jako nepravdivé ve smyslu objektivní stránky trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Této části argumentace obviněného Nejvyšší soud tedy přiznal opodstatnění, proto mohl v dovolacím řízení přezkoumat napadená rozhodnutí soudů druhého i prvního stupně podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Přitom dospěl k závěru, že odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, s nímž se ohledně výroků o vině a o trestu ztotožnil i odvolací soud, je spolu s rozsudkem odvolacího soudu zatížen vytýkanými vadami a tato rozhodnutí tudíž nemohou obstát.

19. Obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

20. Obecně lze konstatovat, že dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahuje tři alternativy, a to že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zároveň vyplývá, že popsané vady se musí vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků konkrétního trestného činu. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která však nejsou určující pro naplnění znaků trestného činu (viz rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr.).

21. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, tudíž je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění, jejichž společným předpokladem je zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, což bylo v posuzované trestní věci splněno, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody, avšak učinil tak z podnětu odvolání státního zástupce a odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Ten v dovolání uplatnil druhou alternativu označeného dovolacího důvodu, která je určena pro případy, v nichž sice obviněnému nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně (jako tomu je u první alternativy tohoto dovolacího důvodu), ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž obviněný P. H. poukázal na vady odpovídající dovolacím důvodům pod písm. g) a h) téhož ustanovení. b) K vlastním námitkám obviněného 23. Na základě předložených výhrad Nejvyšší soud shledal, že nejsou splněny předpoklady pro odmítnutí dovolání obviněného, proto na jeho podkladě přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházející řízení podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. Obviněný v dovolání především důvodně brojil proti nesprávnému právnímu posouzení soudy zjištěného skutku, neboť podle jeho přesvědčení jím nebyly naplněny znaky objektivní i subjektivní stránky trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie, a to ani v jeho základní skutkové podstatě podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Zejména v rámci svého doplnění dovolání ze dne 17. 2. 2026 obviněný zcela konkrétně namítl, že jím předložený opravený odborný posudek nemohl být považován za nepravdivý, resp. nepravdivými nebyly ani v něm uvedené údaje, jak mu soudy kladly za vinu. Ve svém obsáhlém dovolání obviněný vysvětlil, že navýšení bodů u dvou kritérií Projektu bylo opodstatněné, nešlo o svévolnou změnu, přičemž samotné hodnocení mělo i podle vyjádření soudů zcela subjektivní charakter. Jeho odborný posudek tudíž i po provedené úpravě byl správný a pravdivý, což vztáhl k závěru o jasném vyloučení úmyslného zavinění. S argumentací obviněného se Nejvyšší soud v podstatných rysech ztotožnil. Již na tomto místě lze stručně avizovat, že s ohledem na nedostatek alternativních znaků objektivní stránky spočívajících ve vyhotovení, použití či předložení nepravdivého, nesprávného nebo neúplného dokladu, resp. nepravdivých údajů v dokladech, za daného skutkového stavu nepřipadala vůbec v úvahu možnost vyvození trestní odpovědnosti obviněného za spáchání trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k tomuto výsledku přezkumné činnosti Nejvyšší soud nepovažuje za potřebné zabývat se ostatními námitkami obsaženými v dovolání, včetně naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu, a dále též případnými vadami výroku o náhradě škody.

24. Nejvyšší soud úvodem v krátkosti obecně připomene, že trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, jehož objektem je ochrana finančních zájmů Evropské unie, se dopustí ten, kdo a) vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady, b) uvede nepravdivé, nesprávné nebo neúplné údaje anebo c) zatají doklady nebo údaje, a tím umožní neoprávněné použití nebo zadržování finančních prostředků pocházejících z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu nebo umožní neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z rozpočtu Evropské unie nebo rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem. Pachatel tímto jednáním umožní neoprávněné použití finančních prostředků (nebo zadržování) z některého z evropských rozpočtů, anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu tím, že vytvoří reálnou možnost k vyvolání těchto škodlivých následků, k nimž samotným však dojít nemusí, trestný čin bude přesto dokonán (jde tedy o tzv. předčasně dokonaný trestný čin). Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedené v § 260 odst. odst. 4 písm. c) tr. zákoníku je způsobení značné škody takovým činem, jíž se v současnosti rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč [srov. § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020]. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele ve vztahu ke znakům základní skutkové podstaty (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž k okolnosti způsobení značné škody, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby postačuje zavinění z nedbalosti [srov. § 17 písm. a) tr. zákoníku]. Ustanovení § 260 tr. zákoníku o trestném činu poškození finančních zájmů Evropské unie (před 1. 1. 2010 šlo o § 129a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009) bylo do trestního zákona zařazeno v důsledku implementace Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995 a dvou jejích dodatkových protokolů (dále jen „Úmluva“). Přestože se v uvedené Úmluvě, jak zdůrazňuje důvodová zpráva k § 260 tr. zákoníku, hovoří o podvodu poškozujícím finanční zájmy Evropských společenství, povahou popsaného jednání v čl. 1 uvedené Úmluvy jde spíše o porušení hospodářské disciplíny než o podvod v našem pojetí (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3436). Citované ustanovení o trestném činu poškození finančních zájmů Evropské unie doznalo v průběhu času dílčích změn, jež však, jak správně uvedl soud prvního stupně v bodě 203. rozsudku, neměly na tento případ faktický dopad, pozdější právní úpravu měl soud prvního stupně za příznivější pro obviněného s ohledem na změny hranic jednotlivých kategorií výše škody.

25. Z uvedeného obecného výkladu je zjevné, že první ze dvou základních skutkových podstat tohoto trestného činu v prvním odstavci § 260 tr. zákoníku (druhá se vztahuje k použití finančních prostředků z rozpočtů Evropské unie) zahrnuje celkem tři alternativní formy jednání. První z nich [ad a)] se týká nakládání s nepravdivými, nesprávnými nebo neúplnými doklady, druhá [ad b)] spočívá v uvádění nepravdivých, nesprávných nebo neúplných údajů a třetí [ad c)] v zatajení dokladů nebo údajů. Všem těmto alternativám protiprávního jednání je společné, že jimi pachatel umožní neoprávněné použití (nebo zadržování) finančních prostředků z některého z evropských rozpočtů, anebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu, jakož i neoprávněné použití nebo zadržování majetku pořízeného z takového rozpočtu, tím, že vytvoří reálnou možnost k vyvolání těchto škodlivých následků, k nimž samotným však dojít nemusí. Podle slovního vyjádření tzv. právní věty ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl obviněný zjištěným skutkem naplnit základní skutkovou podstatu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku tím, že „vyhotovil a předložil doklady, ve kterých uvedl nepravdivé údaje, čímž umožnil…“. Z této formulace je zjevné, že soud prvního stupně, s nímž v rozsahu výroku o vině souhlasil i odvolací soud, důsledně nerozlišoval mezi označenými alternativami trestného jednání podle první základní skutkové podstaty ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „předložené doklady“ blíže nespecifikoval jako nepravdivé, nesprávné nebo neúplné a neučinil tak ani v odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 199.). Z uvedeného znění právní věty tudíž není zcela zřejmé, který z prvních dvou alternativních způsobů spáchání považoval soud prvního stupně za naplněný, a současně odpovídající skutkovým okolnostem popsaným ve výroku o vině. Nicméně i přes tento nedostatek je evidentní, že zásadně měl obviněný podle soudů naplnit základní skutkovou podstatu trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku buď v té alternativě, že vyhotovil a předložil nepravdivý doklad (pozn. Nejvyššího soudu: ve skutečnosti šlo pouze o jednu listinu, jestliže soud prvního stupně v bodě 199. rozsudku označil za doklad předložený poskytovateli dotace pouze obviněným zpracovaný, resp. vyhotovený odborný posudek, nikoli o více dokladů, jak vyplývá z tzv. právní věty výroku o vině), eventuálně že obviněný uvedl nepravdivé údaje v dokladu předloženém poskytovateli dotace, případně soud uvažoval o obou variantách. Významná pro rozhodnutí v této věci je však skutečnost, že oběma zmíněným alternativám protiprávního jednání je společný aspekt „nepravdivosti“, přičemž pro účely tohoto trestního řízení není zásadní, zda mělo jít o vyhotovení a předložení nepravdivého dokladu anebo o uvádění nepravdivých údajů v podkladu předkládaném poskytovateli dotace, nýbrž bylo třeba se soustředit na povahu dokladu či údajů. Ať již samotný dokument či jen související údaje musí totiž být vyhodnoceny jako nepravdivé, to znamená v rozporu se skutečností. Podle zjištění Nejvyššího soudu však obviněným zpracovaný odborný posudek ani po jeho změně neměl zákonem předpokládanou povahu, a nebylo jej tudíž možné označit za nepravdivý, a to z níže podrobněji vysvětlených důvodů.

26. Co se týká obviněným zpochybněného znaku „nepravdivý doklad“, resp. „nepravdivé údaje“, lze připomenout, že podle důvodové zprávy k předchozí i aktuální právní úpravě dotčeného ustanovení se dokladem ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jím být např. žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení (např. o bezdlužnosti vůči veřejné správě či ve vztahu k veřejné podpoře), podklady k veřejné zakázce nebo výpis z obchodního či trestního rejstříku. Mezi zákonem aprobované doklady lze v podstatě zahrnout každý z dokumentů, který je potřebný pro sestavování rozpočtu Evropské unie nebo některého rozpočtu spravovaného Evropskou unií nebo spravovaný jejím jménem. Může jít i o podklady potřebné k odvádění a čerpání finančních prostředků z takového rozpočtu, anebo k nakládání s majetkem pořízeným z těchto prostředků. Nepravdivým pak bude některý z výše uvedených dokladů tehdy, jestliže svým obsahem neodpovídá objektivní skutečnosti. Obdobně pak nepravdivý údaj ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku je takový údaj, jenž svým obsahem neodpovídá skutečnosti (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3439 až 3440). K otázce předmětu i povahy nepravdivých dokladů, jakož i údajů, které bezprostředně souvisí s touto činností a fakticky způsobí nepravdivý nebo hrubě zkreslený obsah žádosti o poskytnutí dotace, se Nejvyšší soud již opakovaně vyjadřoval ve své rozhodovací praxi, na niž lze pro stručnost odkázat (např. usnesení ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. 7 Tdo 1463/2012 či ze dne 28. 6. 2023 sp. zn. 5 Tdo 400/2023, které bylo potvrzeno usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2742/23). Pro úplnost lze dodat, že pachatelem trestného činu může být jak ten, kdo vyplnil jednotlivé nepravdivé údaje do žádosti o poskytnutí dotace, tak ten, kdo takovou žádost podepsal a je si vědom, že v ní jsou uvedeny nepravdivé údaje, stejně jako ten, kdo připravuje podklady, které je nutné předložit k žádosti o dotaci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. 5 Tdo 557/2025 či ze dne 31. 10. 2018 sp. zn. 5 Tdo 1139/2018).

27. Z tzv. skutkové věty výroku o vině ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soudy obou stupňů považovaly za nepravdivé údaje (či celý dokument) z odborného posudku zpracovaného obviněným, který po upozornění K. R. (dříve O.) zvýšil bodová hodnocení u dvou kritérií, v důsledku čehož obdržel Projekt v souhrnu dostatečný počet bodů, aby mohl postoupit do užšího výběru přihlášených zájemců o dotaci. Konkrétně obviněný tedy Projektu ve svém posudku udělil nejprve 56 bodů, posléze však tento počet navýšil na celkem 64 bodů. Druhý externí hodnotitel, Z. T., udělil stejnému Projektu celkem 71 bodů (což byl maximální povolený počet) a policejním orgánem přibraný znalec Ing. František Dvořáček celkem 52 bodů. V této souvislosti však nelze nepřipomenout, že v bodě 189. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně vyslovil úvahu, podle níž všechna zmíněná hodnocení těchto tří různých osob (dvou externích hodnotitelů a znalce) mají subjektivní povahu, nelze je považovat za chybná! Tím však sám rozporoval vlastní právní názor o naplnění znaku „nepravdivého dokladu“, resp. „nepravdivých údajů“. Jestliže u jednotlivých dílčích kritérií nebylo objektivně ani možné stanovit přesnou bodovou hranici, jež by odpovídala skutečnosti, tj., že by byla ve smyslu metodiky nastavené Úřadem Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad neobjektivní, nelze na taková hodnocení nahlížet jako na odporující objektivní skutečnosti, neboť vyjadřují „jen“ subjektivní názor hodnotitele zohledňující nastavená kritéria. Za takové situace nelze tedy ani výsledek hodnocení obviněného posoudit jako „nepravdivý“, a body jím udělené Projektu i po navýšení nelze označit jako neodpovídající realitě. U tohoto způsobu hodnocení Projektu, které si poskytovatel dotace zajistil na podkladě s externími hodnotiteli uzavřených dohod o provedení práce, šlo tedy o vyjádření subjektivního vnímání účelu Projektu, jeho připravenosti a přínosu pro společnost, resp. daný region, což nebylo dost dobře možné objektivizovat. Jak již konstatoval soud prvního stupně, ani znaleckým zkoumáním nebylo možné objektivně stanovit skutečně „správný“ a objektivnímu pohledu odpovídající počet bodů, který měl být externími hodnotiteli přidělen posuzovanému Projektu. Interními předpisy byly u jednotlivých kritérií určeny pouze maximální bodové hranice, jež ale obviněný nepřekročil ani po úpravě hodnocení. Jak je patrno z původního a pozměněného odborného posudku, jejichž kopie jsou založeny na č. l. 393 až 398 verte tr. spisu, obviněný přidal konkrétně 3 body u kritéria rizikovost projektu (bod 3.6 posudku) a 5 bodů u kritéria vyjadřujícímu, nakolik Projekt přispívá ke zvýšení kvality života na venkově z hlediska aktivizace místních subjektů a informování veřejnosti (bod 4.1 posudku). Jiné dílčí výhrady k obsahu Projektu obviněný ve svém posudku ponechal, dokonce mu neudělil ani maximálně možný počet 71 bodů, jak učinil druhý externí hodnotitel (viz č. l. 399 až 400 verte tr. spisu). Formální bodové rozmezí obviněný tedy dodržel, pro kontrolu správnosti počtu bodů u jednotlivých kritérií posudku v jiném ohledu není k dispozici hledisko, podle něhož by bylo možné usuzovat na chybnou, a již vůbec nepravdivou výši bodů. Soudy obou stupňů se tudíž správně shodly na tom, že obviněný pro poskytovatele dotace prováděl subjektivní hodnocení, avšak v rámci stanoveného bodového rozpětí, čemuž však neodpovídá jejich nesprávné právní posouzení, že jeho odborný posudek nebyl pravdivý, resp. že obsahoval nepravdivé údaje.

28. Za daného skutkového stavu nemohly obstát ani úvahy soudů vyvozující „nepravdivost“ posudku či v něm uvedených údajů z provedení změny odborného posudku, který zcela neodpovídal vnitřním předpisům (nebyl vyhotoven předávací protokol o předání podkladů hodnotiteli k jejich přepracování), ani ze samotného faktu, že obviněný se k navýšení bodů u dvou kritérií rozhodl až po upozornění K. R. (dříve O.), která jej na význam Projektu upozornila při osobním setkání dne 16. 11. 2010 na žádost Ing. Bc. Petra Kušnierze. Zaměstnankyně poskytovatele dotace K. R. (dříve O.) svého nadřízeného Ing. Bc. Petra Kušnierze, pravděpodobně jednoho z iniciátorů a hlavní postavy při realizaci trestné činnosti související s udělováním dotací z evropských rozpočtů v regionu, ihned po osobním jednání s obviněným informovala formou SMS zprávy o tom, že obviněný P. H. přehodnotil svůj přísný způsob bodování a rozhodl se Projekt podpořit více body, než mu původně přidělil. Ani takové skutkové okolnosti nepodporují verzi soudů o rozporu obviněným uděleného počtu bodů Projektu s objektivní realitou, což představuje jednu ze zákonných podmínek naplnění znaku objektivní stránky trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Formální postup při změně odborného posudku sice opravdu nebyl dodržen, což však nelze klást k tíži obviněného za situace, v níž jeho zaměstnavatel (poskytovatel dotace) stanovil v Příručce pro hodnotitele určité pravidlo, podle něhož měl aktivně něco vykonat právě sám zaměstnavatel (sepsat předávací protokol o vrácení posudku hodnotiteli), čemuž nedostál. Obviněný byl smluvně zavázán provést externí hodnocení Projektu a nikoli povinen dohlížet na respektování vnitřních předpisů zaměstnavatele jím samotným, a to tím spíše, jestliže se od kvality posudku měla odvíjet konečná výše jeho honoráře (jak je uvedeno v Příručce pro hodnotitele, viz č. l. 84 tr. spisu), což jej zajisté motivovalo provést veškeré změny posudku neformálně, nikoli však nepravdivě. Pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného nemůže podle názoru Nejvyššího soudu postačovat skutečnost, že k přepracování posudku došlo neformální cestou, ani ve spojení s určitým podnětem k úpravě hodnocení ze strany samotného poskytovatele, pokud, jak bylo již vyloženo, obviněný měl k dispozici určité rozpětí bodů u jednotlivých kritérií bez konkretizujících pravidel či hledisek, a jím subjektivně vnímaný odpovídající výsledný součet bodů ani nevyčerpal maximální hranici. Jednání obviněného vytýkané mu obžalobou nelze posuzovat jako trestnou součinnost, případně i jen součást dalších kroků jiných osob, které měly vést k vylákání dotace prostřednictvím nepravdivých dokladů či údajů souvisejících s čerpáním evropských fondů. Ostatně, jak konstatoval soud prvního stupně v bodech 182. a 190. rozsudku, samotný Projekt byl následně úspěšně realizován bez případného zpochybnění jeho účelnosti a prospěchu, což v podstatě odborný posudek obviněného v rámci posuzování jeho kvality predikoval. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že z výše rozvedených důvodů je za dané důkazní situace vyloučeno pohlížet na objektivní stránku trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie jako na naplněnou, odborný posudek vypracovaný obviněným ani v něm uváděné údaje nelze označit za nepravdivé ve smyslu znaku skutkové podstaty § 260 odst. 1 tr. zákoníku.

29. Při úvahách o trestní odpovědnosti obviněného nelze dále odhlédnout ani od širšího smyslu ustanovení § 260 tr. zákoníku a od toho, na které společenské zájmy cílí jím poskytovaná ochrana. Individuálním primárním objektem trestněprávní ochrany poskytované tímto ustanovením jsou, jak již bylo uvedeno shora, finanční zájmy Evropské unie. Těžištěm této ochrany jsou příjmy do souhrnného rozpočtu Evropské unie a do rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem a výdaje z těchto evropských rozpočtů, včetně prostředků soustředěných v různých fondech Evropské unie, specificky pak prostředků soustředěných ve strukturálních fondech a ve fondu PHARE, SAPARD a ISPA. Trestný čin poškození finančních zájmů Evropské unie zahrnuje velice širokou škálu jednání dotýkajících se zájmů Evropské unie ve finanční oblasti. Ve své podstatě do jeho rámce spadají veškerá protiprávní jednání, jejichž důsledkem je snížení finančních prostředků tvořících příjmy souhrnného rozpočtu Evropské unie a rozpočtů spravovaných Evropskou unií nebo jejím jménem, veškeré případy neoprávněného použití finančních prostředků z těchto evropských rozpočtů a určitá jednání, s nimiž je spojena hrozba takového poruchového následku. Mezi skutkové podstaty tohoto trestného činu tedy patří skutkové podstaty tzv. ohrožovacích i poruchových deliktů. Tento trestný čin se proto ocitá na pomezí hospodářských a majetkových deliktů, hospodářských proto, že postihuje případy porušení hospodářské disciplíny, a majetkových proto, že předmětem jeho ochrany je majetek Evropské unie před různými jej ohrožujícími aktivitami, zvláště pak aktivitami vyznačujícími se rysy podvodných jednání (viz Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1984, 1985). Z tohoto úhlu pohledu se jeví neudržitelnou představa, že by obviněný svým jednáním mohl, byť „jen“ ohrozit majetkové zájmy Evropské unie, jestliže pro poskytovatele dotace vypracoval na základě vlastního subjektivního přesvědčení posudek vyhodnocující kvalitu posuzovaného Projektu, přičemž jeho odborný posudek se následně stal jedním z vícero podkladů pro poskytovatele dotace v rámci dalšího procesu evaluace vhodnosti Projektu a jeho výběru z dalších žadatelů o dotaci. Dosavadní výsledky dokazování neposkytují dostatečný, resp. žádný podklad pro závěr, že by se konkrétně obviněný dohodl s některými zástupci poskytovatele dotace na vypracování zcela neobjektivního hodnocení předmětného Projektu, a jeho pozměněný odborný posudek by neodpovídal skutečnosti, resp. jeho vlastnímu subjektivnímu vnímání obsahu a kvality Projektu, ale naopak by byl vytvořen podle představ skutečných pachatelů dané trestné činnosti. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné upozornit na to, že v tomto případě nastala v praxi méně častá varianta, v níž je v roli pachatele snažícího se neoprávněně použít dotační prostředky z evropských rozpočtů poskytovatel dotace, za něhož takto postupovaly jiné fyzické osoby nežli obviněný, jejichž trestněprávní postih odpovídá účelu ustanovení § 260 odst. 1 tr. zákoníku. Byl to totiž sám poskytovatel dotace, který záměrně zasáhl do výběru žadatelů o dotaci a zjevně měl zájem upřednostnit Projekt a umožnit tak jeho realizaci s využitím evropských finančních prostředků. Nejvyšší soud tedy v tomto dovolacím řízení žádným způsobem nezpochybňuje rozhodnutí soudů v trestních věcech, v nichž jsou či byly stíhány další fyzické nebo právnické osoby, jejichž trestná činnost souvisela, třebaže jen okrajově, s přidělením dotační podpory Projektu. Naproti tomu žalované a soudy zjištěné počínání obviněného P. H. nenese známky porušení hospodářské disciplíny či dokonce uvádění nepravdivých údajů poskytovateli dotace ve smyslu § 260 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu se výrazně liší žalované jednání obviněného P. H. a např. ředitele Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Severozápad Ing. Bc. Petra Kušnierze, který, jak vyplývá z dosud nepravomocného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem učiněného v jiné trestní věci zmíněné soudem prvního stupně v bodech 179. a 180. rozsudku, v zásadě svévolně řídil přidělování dotací, přestože zastupoval Úřad, jenž měl být garantem realizace operačních programů a tedy i poskytování dotačních prostředků z evropských zdrojů v souladu s platnými předpisy Evropské unie i předpisy vnitrostátními.

30. Nejvyšší soud tudíž pro pochybení v posouzení naplnění objektivní stránky trestného činu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, proti čemuž obviněný oprávněně brojil v dovolání, zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jimiž byl obviněný P. H. nesprávně uznán vinným zločinem podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest a rovněž mu byla uložena povinnost k náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Ministerstvem pro místní rozvoj. Co se týká dalších dovolacích námitek, ať už proti výroku o náhradě škody, proti naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu aj., Nejvyšší soud se jimi nezabýval, protože to bylo vzhledem k výsledku dovolacího řízení nadbytečné, resp. za současného stavu dokazování minimálně předčasné. Trestní řízení se vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který opětovně projedná obžalobu státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem pro skutek, kterým měl dovolatel podle něj spáchat zločin poškození finančních zájmů Evropské unie, což však je v dané důkazní situaci vyloučeno, jak Nejvyšší soud vysvětlil shora v tomto usnesení. Především soud prvního stupně provedl dokazování v hlavním líčení vyčerpávajícím způsobem, rovněž velmi pečlivě odůvodnil své rozhodnutí, kromě dalšího přitom považoval i jakékoli znalecké zkoumání za nadbytečné s tím, že by představovalo pouze další subjektivní závěr, resp. náhled na kvalitu či společenský přínos a účelnost Projektu. Proto se jeví vysoce nepravděpodobnou možnost, přestože ji nelze zcela vyloučit, že by v dalším řízení mohlo být doplněno objasňování skutkových okolností žalovaného skutku, zejména skutečností, z nichž by vyplývaly okolnosti odpovídající znakům objektivní stránky trestného činu podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétní vyhotovení „nepravdivého dokladu“ nebo uvádění „nepravdivých údajů“ obviněným. Aktivitu z hlediska doplnění dokazování by měl před soudem prvního stupně projevit především zástupce veřejné žaloby, pokud bude nadále trvat na důvodnosti postavení obviněného před soud za tentýž skutek. Jestliže v novém hlavním líčení před Krajským soudem v Ústí nad Labem nedojde k zásadním změnám ve výsledcích dokazování oproti stávajícímu stavu, bude třeba přihlédnout k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle něhož dosud zjištěný skutek není trestným činem podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, ani žádným jiným trestným činem.

31. Za (byť vysoce nepravděpodobné) situace, v níž bude před soudem prvního stupně dokazování doplněno mj. i k otázce (ne)pravdivosti odborného posudku či v něm obsažených údajů s tím výsledkem, že nový důkaz povede k nezpochybnitelnému závěru o rozporu odborného posudku (či jím předkládaných údajů) s objektivní skutečností, bude nezbytné hodnotit naplnění podmínek pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, eventuálně, pokud bude soud opětovně uvažovat o uplatnění trestní odpovědnosti na jednání obviněného, bude nutné zvažovat jeho účastenství na trestné činnosti hlavního pachatele Ing. Bc. Petra Kušnierze. K tomu Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že veškeré důkazní prostředky je potřeba vyhodnotit s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo, tj. rozhodnout ve prospěch obviněného, pokud nelze dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016).

V. Závěrečné shrnutí

32. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud vyhověl dovolání obviněného P. H. a z podnětu jeho dovolání a odpovídající částí argumentace podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 12 To 43/2025, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 51 T 10/2020, jemuž podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

33. Nejvyšší soud připomíná, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena v důsledku dovolání obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.). Protože vady napadených rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu