5 Tdo 502/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 5 Tdo 502/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Dotčené předpisy: § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: E 5 Tdo 502/2026-1085 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný Anatoliy Davydov proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 7 To 314/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 72/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Anatoliye Davydova odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný Anatoliy Davydov byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 2 T 72/2024, uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 227 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1, odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb s výší jedné denní sazby 2 000 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Současně mu byl podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či funkce prokuristy v obchodních korporacích a v zákazu zastupování obchodních korporací na základě plné moci, příkazní smlouvy, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo na základě jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu na dobu 2 let.

2. Naproti tomu byl obviněný týmž rozsudkem podle § 226 písm. e) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 5. 2024, sp. zn. 4 ZT 173/2023, pro skutek popsaný v rozsudku, v němž obžaloba spatřovala přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zanikla trestnost činu. Zároveň byli tímto rozsudkem poškození Česká republika, zastoupená Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územním pracovištěm pro Prahu 4, Česká republika, zastoupená Městskou správou sociálního zabezpečení Brno, Vojenská zdravotní pojišťovna ČR, pobočka Brno a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, Regionální pobočka Brno, podle § 229 odst. 3. tr. ř. odkázáni s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Anatoliy Davydov odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 7 To 314/2025, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Skutku, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že jako osoba, která fakticky řídila chod obchodní společnosti DAVcom, s. r. o., s plným a výhradním přístupem do datové schránky společnosti, plně odpovědná za komunikaci společnosti s orgány státní správy, v rámci probíhajícího daňového řízení ve věci vymáhaného nedoplatku daňového dlužníka nijak nereagoval na výzvu Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště Brno III (dále také jen „finanční úřad“ či „správce daně“) ze dne 2. 12. 2022, vedenou pod číslem jednacím 4840525/22/3003-80514-713010, jež byla daňovému subjektu DAVcom, s. r. o., doručena do datové schránky, do níž se dne 5. 12. 2022 přihlásila oprávněná osoba (obviněný Anatoliy Davydov), čímž byla výzva řádně doručena. Obviněný neučinil na základě této výzvy pravdivé prohlášení o majetku podle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).

II. Dovolání obviněného

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř. Namítl, že bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoli již v rámci řízení před soudem prvního stupně byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., neboť ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny obhajobou navrhované podstatné důkazy, dále skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a byl mu uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

6. Obviněný dovodil, že soudy nižších stupňů pochybily při právním posouzení skutku ohledně závěru o prokázání zákonem požadované formy zavinění, neboť vyžaduje nejenom prokázání úmyslného zavinění, ale i vyjádření této formy zavinění ve skutkové větě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020). Požadovaná forma zavinění podle obviněného nebyla prokázána ani vyjádřena, přímo či nepřímo, ve skutkové větě a nebylo ji ani možno z jejího obsahu dovodit. Popsaný způsob jeho jednání znemožnil učinit závěr, že u něj došlo k úmyslnému zavinění a nikoli pouze nedbalostnímu. Proto měl za nesprávné i hmotněprávní posouzení skutku soudem prvního stupně. Odvolací soud se sice toto pochybení soudu prvního stupně pokusil napravit poukazem na body 31., 32. a 37. odůvodnění jeho rozsudku, avšak takový postup byl podle dovolatele nepřípustný, neboť podle judikatury Ústavního soudu zhojení vad tzv. skutkové věty rozvedením výroku o vině v odůvodnění rozhodnutí není možné, pokud rozhodné skutečnosti skutková věta neobsahuje.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel namítl, že nebyl proveden jím navrhovaný znalecký posudek z odvětví psychologie, neboť po prodělaném onemocnění COVID-19 trpěl poruchami kognitivních funkcí, a vyvstala tak otázka, zda byl v rozhodné době schopen vyhovět výzvě k učinění prohlášení o majetku. Vypracovaný znalecký posudek z odvětví psychiatrie totiž nemohl zodpovědět otázku, zda byl v rozhodné době příčetný, což vyplynulo i z výpovědi znalce MUDr. Petra Nedomy z odvětví psychiatrie, který v rámci výslechu u hlavního líčení uvedl, že její zodpovězení je mimo jeho odbornost. Její zodpovězení, včetně určení míry zhoršení kognitivních funkcí obviněného (mj. paměti), by umožnil právě jím navržený znalecký posudek z odvětví psychologie. Přitom zodpovězení uvedené otázky bylo podle dovolatele klíčové pro posouzení naplnění subjektivní stránky přečinu, který mu byl kladen za vinu. Ostatně podle obviněného ani v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně nebylo dostatečně vyjádřeno, že jednal v přímém úmyslu. Pokud by totiž jeho paměť byla narušena natolik, že by nebyl schopen uchovat v paměti skutečnost, že mu byla výzva doručena, pak by bylo možné jen stěží učinit závěr o úmyslu přímém. Skutečnost, že soud prvního stupně zamítl uvedený důkazní návrh pro jeho nadbytečnost a odvolací soud dovodil, že subjektivní stránka jednání obviněného byla znaleckým posudkem psychiatra ve spojení s ostatními provedenými důkazy prokázána bez jakýchkoli pochyb, tak podle dovolatele neodůvodnila zamítnutí uvedeného důkazního návrhu pro nadbytečnost.

8. K tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu obviněný uvedl, že soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že výzva finančního úřadu byla daňovému subjektu DAVcom, s. r. o., doručena do datové schránky, do které se dne 5. 12. 2022 přihlásil jako oprávněná osoba. Uvedené skutkové zjištění je přitom určující pro závěr o jeho vině. Dovolatel připomněl, že v průběhu řízení opatřil a soudu prvního stupně doložil lokalizaci IP adresy, z níž došlo dne 5. 12. 2022 k přihlášení do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o. Jednalo se o IP adresu lokalizovanou v Praze. Bydlištěm obviněného jsou však XY vzdálené více než 200 km od Prahy. Sám soud prvního stupně poukázal na to, že obviněný tento den osobně ověřoval svůj podpis na poště v XY u Brna. Skutkové zjištění, že se dne 5. 12. 2022 přihlásil do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o., tudíž podle něj bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, neboť z těch vyplývá, že se měl nacházet v tento den v Brně, resp. v XY u Brna, avšak k přihlášení do datové schránky mělo dojít z IP adresy lokalizované v Praze. Tento rozpor se pokusil překonat soud prvního stupně konstatováním, že „lokalizace IP adresy po 2 až 3 letech laickým způsobem se jeví neprůkaznou“. Obviněný namítl, že jím opatřenou lokalizaci lze jen stěží považovat za lokalizaci provedenou laickým způsobem, neboť IP adresa byla lokalizována na základě informací poskytnutých Digitální a informační agenturou, tedy ústředním správním úřadem zřízeným mimo jiné pro účely elektronické identifikace. Poukázal také na dikci § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož je odvolací soud vázán hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně, s výjimkou těch důkazů, které ve veřejném zasedání znovu provedl. K opětovnému provedení důkazů ve veřejném zasedání před odvolacím soudem však nedošlo.

9. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku ve vztahu k otázce společenské škodlivosti. Soudy podle něj nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe a nesprávně posoudily společenskou škodlivost skutku. Zdůraznil, že přečin, jímž byl uznán vinným, je ryze formálním deliktem, jímž se postihuje jednání, aniž by bylo třeba škodlivého následku. Tím spíš je nutno zabývat se jeho společenskou škodlivostí a možností jeho postihu podle jiných právních předpisů. Za zásadní považoval to, že poté, co byla společnosti DAVcom, s. r. o., doručena výzva k podání prohlášení o majetku (dne 5. 12. 2022), finanční úřad již žádné další kroky směřující k vymožení uložené povinnosti neučinil, pouze podal trestní oznámení (dne 17. 8. 2023). Ačkoli Nejvyšší soud v minulosti konstatoval, že opakované výzvy či další aktivity správce daně nejsou nutné pro trestnost tohoto jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 340/2016), poukázal na vývoj rozhodovací praxe a zdůraznil, že finanční úřad by měl možnost obrátit se na orgány činné v trestním řízení při nesplnění této povinnosti daňového subjektu užívat uvážlivě a jen tehdy, pokud nestačí mírnější prostředky k dosažení nápravy. Skutečnost, že finanční úřad dále s daňovým subjektem nijak nekomunikoval, nevyzýval jej ke splnění povinnosti a nevyužil možností, které skýtá daňový řád k vynucení splnění příkazu, podle něj nebyla jediným ukazatelem toho, že nejde o případ natolik společensky škodlivý, aby u něj nepostačovalo užití postihu podle jiného právního předpisu. Soudy totiž měly zohlednit i to, že se jedná o ryze formální prohřešek osoby dosud bezúhonné, jakož i to, že daňový subjekt beztak žádný relevantní majetek, který by měl před finančním úřadem přiznat, neměl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1114/2020). S ohledem na to, že v dané věci byla výzva k učinění prohlášení o majetku ve vztahu k daňovému subjektu jediným úkonem finančního úřadu, bylo třeba míru společenské škodlivosti hodnotit jako podstatným způsobem sníženou. Doplnil, že podle sdělení finančního úřadu nebylo přistoupeno k uložení pořádkové pokuty z toho důvodu, že správce daně na základě informací získaných z vyhledávací činnosti nezjistil žádný majetek daňového subjektu, který by bylo možné k vymožení daňových nedoplatků postihnout daňovou exekucí, a že v případě uložení pořádkové pokuty by pouze navýšil nedobytné pohledávky daňového subjektu.

10. Dovolatel zdůraznil, že uložení pořádkové pokuty nebylo jediným prostředkem, který mohl finanční úřad k vymožení uložené povinnosti využít předtím, než podal trestní oznámení. Především mohl zopakovat výzvu nebo ji směřovat přímo obviněnému jako jednateli společnosti. Argumentace finančního úřadu byla do jisté míry i vnitřně rozporná s jeho následným postupem. Na jedné straně správce daně věděl, že společnost DAVcom, s. r. o., nedisponuje žádným majetkem, na straně druhé však nepodání prohlášení o tomto (absentujícím) majetku považoval za natolik závažný prohřešek, že přistoupil bez další komunikace k podání trestního oznámení. Prohlášení o majetku navíc bylo v daném případě v zásadě jen formálním krokem, kterým mělo dojít k deklaraci nemajetnosti společnosti a nemohlo fakticky posloužit jako relevantní podklad k vymáhání daňové povinnosti, což společenskou škodlivost snižovalo. Navíc časový prostor pro dodatečné vyhovění výzvě obviněným byl omezený. Dne 26. 1. 2023 byl totiž z rejstříku jakožto jednatel společnosti vymazán a místo něj byl jako jednatel zapsán Vasili Movileanu. V době, kdy měl obviněný fakticky první možnost seznámit se se skutečností, že je podezřelým ze spáchání trestného činu (v rámci podání vysvětlení dne 13. 10. 2023) již jednatelem společnosti nebyl. Rovněž poměrně úzký časový prostor, v němž měl jakožto jednatel možnost fakticky výzvě dobrovolně vyhovět (od 5. 12. 2022 do 26. 1. 2023), snižoval společenskou škodlivost. Dovolatel ani nesouhlasil s odvolacím soudem, že změna osoby jednatele byla účelová, fiktivní a měla jej zprostit trestní odpovědnosti. Pokud došlo ke dni 26. 1. 2023 k výmazu obviněného z funkce jednatele společnosti DAVcom, s. r. o., stalo se to na základě právního jednání, které bylo uskutečněno již dne 20. 10. 2019, na jehož základě obviněný svůj podíl ve společnosti převedl na Vasilie Movileanu a tento jej současně nahradil v pozici jednatele. Pouze souhrou okolností (mj. dlouhodobého onemocnění advokáta Mgr. Radima Strnada, který byl zmocněn k podání návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku) nedošlo ke včasnému zápisu uvedených skutečností do obchodního rejstříku. Konečně pak v rámci hodnocení společenské škodlivosti mělo být přihlédnuto i k jeho zdravotnímu stavu, vyplývajícímu z doložených lékařských zpráv, v době, v níž měla být společnosti DAVcom, s. r. o., doručena výzva finančního úřadu.

11. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku obviněný dodal, že odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně akcentoval, že změna jednatele v obchodním rejstříku, kterou provedl, měla být fiktivní. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že právě toto jednání je mu fakticky kladeno za vinu. Pokud by tomu tak nebylo, nemusel taková skutková zjištění soud prvního stupně vůbec činit, neboť z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty přečinu podle § 227 tr. zákoníku neměla relevanci. Převod společnosti, potažmo funkce statutárního orgánu na Vasilie Movileanu a uvedené dispozice s majetkem neměly relevanci ani pro posouzení společenské škodlivosti jednání kladeného mu za vinu. Nebylo totiž prokázáno, že by tento převod uskutečnil s cílem vyhnout se povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, či majetek, který by měl být předmětem tohoto prohlášení, ze společnosti účelově vyvést.

12. Obviněný dále v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. uplatnil výhrady i k uloženému trestu, který zákon podle něj nepřipouští. Vedle peněžitého trestu mu byl totiž podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu či funkce prokuristy v obchodních korporacích a dále v zákazu zastupování obchodních korporací na základě plné moci, příkazní smlouvy, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo na základě jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu v trvání 2 let. Pro uložení takového trestu však podle něj nebyly splněny zákonné podmínky. Nebyla totiž podle něj splněna podmínka, že se trestného činu dopustil v souvislosti s touto činností. Tato podmínka by byla splněna pouze ve vztahu k výkonu funkce statutárního orgánu, eventuálně jeho člena, nikoli však již ve vztahu ke zbývajícím vymezeným činnostem, na něž se zákaz výkonu činnosti rovněž vztahuje. Připomenul, že povinnost učinit prohlášení o majetku je osobní povinností jednatele, resp. statutárního orgánu obchodní korporace. Tuto povinnost nelze přenést na zmocněnce (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1354/2019). Smyslem trestu zákazu činnosti přitom je, aby nedocházelo k opakování trestné činnosti. Jako prokurista obchodní korporace, zástupce obchodní korporace na základě plné moci, příkazní smlouvy, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo na základě jiného právního jednání umožňujícího jednat za právnickou osobu, by se z povahy věci přečinu podle § 227 tr. zákoníku dopustit nemohl. Odůvodnil-li uložení tohoto trestu soud prvního stupně tím, že se dopustil trestné činnosti v souvislosti se svou podnikatelskou činností, a zamítl-li odvolací soud jeho odvolání s odůvodněním, že je v zájmu společnosti a generální i individuální prevence, aby takové činnosti po určitou dobu obviněný nevykonával, bylo takové odůvodnění podle něj zcela vágní a neurčité. Skutečnost, že je mu zakázán nikoli pouze výkon funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu, nýbrž jakákoli možnost zastupovat obchodní korporace, aniž by to bylo odůvodněno legitimním cílem, dosáhla takové intenzity, že je možno hovořit o zásahu do jeho práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny.

13. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, zároveň aby podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

14. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten úvodem zrekapituloval dosavadní průběh řízení i obsah podaného dovolání obviněného a konstatoval, že v něm uvedeným výhradám nelze přiznat opodstatnění.

15. K tvrzené vadě tzv. zjevného rozporu zdůraznil, že dovolatel ve skutečnosti žádný takový rozpor nekonkretizoval, nýbrž pouze polemizoval s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů. Státní zástupce odkázal na body 13., 29. a 30. rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že se jeví bezpředmětným odkaz dovolatele na lokalizaci IP adresy v Praze. Jím předložená listina totiž nesignalizovala nelogičnost úvah soudu prvního stupně a nezpochybnila ani skutkové zjištění, že to byl on, kdo disponoval přístupem do datové schránky daňového subjektu. Skutečnost, že má bydliště v XY a že dne 5. 12. 2022 osobně ověřoval dokumenty na poště v XY u Brna rozhodně nevyvrací závěr o jeho přihlášení do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o., v tento den. S uvedenou námitkou se vypořádal již odvolací soud v bodě 10. jeho usnesení.

16. Za neopodstatněnou označil i výhradu obviněného proti neprovedení znaleckého posudku z odvětví psychologie. Obviněný ani v tomto směru nenaplnil uplatněný dovolací důvod. K vadě tzv. opomenutého důkazu státní zástupce připomněl teoretická a judikaturní východiska a konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně podrobně zdůvodnil nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného v bodě 31. svého rozsudku. S touto námitkou se adekvátně vypořádal i odvolací soud v bodech 12. a 13. svého usnesení. Pokud byl tento důkazní návrh odmítnut z důvodů jeho nadbytečnosti, jde o zdůvodnění akceptované rozhodovací praxí. V této souvislosti státní zástupce odkázal i na body 17. – 23. rozsudku soudu prvního stupně, a připomněl, že dovolateli nic nebránilo v postupu podle § 110a tr. ř., pokud byl přesvědčen o důležitosti tohoto znaleckého posudku.

17. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připomněl státní zástupce jeho obecná východiska a zdůraznil, že za relevantní lze považovat pouze námitky týkající se subsidiarity trestní represe, kterým však rovněž nebylo možno přiznat opodstatnění. Zdůraznil, že se soudy otázkou společenské škodlivosti jednání obviněného podrobně zabývaly a správně uzavřely, že se posuzovaný skutek ničím nevymyká běžně se vyskytujícím obdobným případům. Odkázal především na body 33. až 36. rozsudku soudu prvního stupně a body 14. a 15. usnesení odvolacího soudu. Navíc ani sám obviněný neuvedl žádnou relevantní okolnost, která by měla vést k úvaze o opodstatněnosti použití zásady subsidiarity trestní represe. Naopak se odpovědnost za své jednání pouze snažil přenést na údajnou nečinnost správce daně. Ani případná další komunikace ze strany finančního úřadu by však podle něj nemohla zbavit obviněného odpovědnosti za povinnosti jednatele společnosti a přenést ji na osobu pro daňový orgán nedosažitelnou (nově zapsaného jednatele Vasilie Movileanu z XY). V případě obviněného ani nešlo o to, že by aktivně činil kroky ke splnění výzvy správce daně tím, že by zpracováním a podáním prohlášení pověřil k tomu způsobilou osobu reálně vykonávající činnost pro obchodní společnost DAVcom, s. r. o. Rozhodnutí obviněného, jímž měl odvolat sebe z funkce jednatele společnosti a jmenovat do ní Vasilie Movileanu, bylo sice datováno dnem 18. 10. 2019, na obchodní rejstřík s návrhem na změnu zápisu však bylo s vědomím dovolatele podáno až 15. 12. 2022, tedy očividně v reakci na doručení předmětné výzvy ze strany daňového orgánu. Do té doby obviněný za společnost DAVcom, s. r. o., reálně vystupoval, a nepochybně proto nesl odpovědnost za to, že pokud připravoval změnu v osobě jednatele společnosti, za předpokladu, že rozhodnutí jediného společníka není přitom jen antedatováno, tak v součinnosti s bývalým advokátem, Mgr. Radimem Strnadem, či s nějakým jiným právním zástupcem změnu v obsazení funkce neměl potřebu dotáhnout do konce. Skutečnost, že správce daně nepoužil proti obviněnému všechny donucovací opatření podle daňového řádu nijak nesnižuje společenskou škodlivost jednání obviněného. Uložení pořádkové pokuty ze strany správce daně je totiž fakultativní. Trestní řízení ve věci bylo původně zahájeno na základě trestního oznámení Finančního úřadu pro hl. město Prahu, Územního pracoviště Praha 4, které Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 obdrželo již dne 14. 7. 2022. Jeho obsahem však nebylo jednání obviněného naplňující skutkovou podstatu přečinu podle § 227 tr. zákoníku, nýbrž podezření z trestné činnosti kvalifikované podle § 241 tr. zákoníku, jehož trestnost následně v průběhu trestního řízení zanikla v důsledku doplacení nedoplatků. Oznámení o podezření ze spáchání přečinu podle § 227 tr. zákoníku obdrželo Městské státní zastupitelství v Brně až dne 4. 8. 2023. Správce daně tudíž nepřistoupil k podání trestního oznámení ihned po uplynutí lhůty pro podání prohlášení o majetku, ale s odstupem několika měsíců. Obviněný proto měl dostatek času od obdržení výzvy k učinění prohlášení o majetku, tedy nejen ve stanovené lhůtě 15 dnů, ale i v době následující. Za zcela lichou označil poznámku dovolatele o údajně nedostatečném časovém prostoru ke splnění výzvy v důsledku změny v osobě jednatele, kterou inicioval sám obviněný.

18. Námitky týkající se subjektivní stránky označil státní zástupce za formálně uplatněné a konstatoval, že závěr o úmyslu obviněného vyplynul z popisu skutku. Připomněl obecná východiska přečinu podle § 227 tr. zákoníku, včetně jeho objektivní i subjektivní stránky, a zdůraznil, že lze tento čin spáchat i omisivním jednáním, na němž je právě postaven skutek, který je popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Z uvedeného popisu způsobu jednání obviněného vyplynulo, že omisivně jednal při vědomí všech rozhodných skutečností a rozhodl se být ve vztahu ke své povinnosti zcela pasivní. Nad rámec svého opomenutí obviněný po obdržení výzvy učinil kroky k přenesení povinnosti jednatele společnosti na osobu tzv. „bílého koně.“ Toto jednání však již znaky posuzovaného přečinu přímo nenaplňovalo a ve skutkové větě nemuselo a ani nemělo být zmiňováno. Z vyjádření popisu skutku nevyplývá žádná okolnost, z níž by bylo možno dovozovat pouze nedbalostní jednání obviněného. Ve vztahu k obviněným tvrzené nedostatečnosti popisu skutku státní zástupce doplnil, že přečin podle § 227 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, což jej odlišuje od jiných trestných činů, které lze naplnit jak v úmyslné, tak v nedbalostní formě zavinění. V takovém případě proto není nutno klást stejně přísné nároky na povinnosti soudu vyjádřit ve výroku rozsudku všechny zákonné znaky trestného činu, jímž se obviněný uznává vinným, jako je tomu u trestných činů postihnutelných v různých formách zavinění.

19. Státní zástupce poznamenal, že byly-li předmětem dokazování i okolnosti provázející působení obviněného ve společnosti DAVcom, s. r. o., v rozhodné době, které se přímo netýkaly posuzovaného skutku, tyto se stejně jako jiné skutečnosti mohly stát předmětem dokazování a následných úvah soudů z hlediska posouzení formy zavinění, motivace obviněného k nečinnosti vůči správci daně, posouzení povahy a závažnosti činu, vyhodnocení společenské škodlivosti, zjištění osobních poměrů pachatele apod. Dovolatel mylně vycházel z toho, že soud v trestním řízení provádí dokazování a činí skutková zjištění výhradně k tomu rozhodnému jednání, jež je součástí posuzovaného skutku. Státní zástupce s poukazem na § 89 odst. 1 tr. ř. uzavřel, že v trestním řízení jsou dokazovány všechny podstatné okolnosti, důležité pro trestní řízení, které je nezbytné zjistit a prokázat, aby bylo možné učinit určité rozhodnutí nebo zvolit příslušný procesní postup, nikoli jen okolnosti úzce navázané na posuzovaný skutek.

20. Námitky obviněného proti uloženému trestu zákazu činnosti by bylo možno podle státního zástupce s jistou dávkou tolerance formálně podřadit pod úvodní variantu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak nebylo jim možno přisvědčit. Připomněl podmínky a účel uložení trestu zákazu činnosti, skutečnost, že zakazovaný druh činnosti by měl mít přímou, bezprostřední souvislost se spáchaným trestným činem, i to, že příliš široké určení rozsahu trestu může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Naopak příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu. Přesně taková situace by ovšem nastala, pokud by byl v případě trestné činnosti spáchané v souvislosti s podnikáním obchodní korporace trest zákazu činnosti omezen výlučně na zákaz výkonu funkce statutárního orgánu obchodní korporace a jejího člena, aniž by pachateli byla omezena možnost vykonávat de facto totožné činnosti, jež jsou jinak svěřeny statutárnímu orgánu, na podkladě zmocnění. Obsahové vymezení trestu zákazu činnosti obdobně, jako tomu bylo v posuzované věci, je v rozhodovací praxi přijímáno jako zcela obvyklé a běžné. Pokud by byl připuštěn názor dovolatele, že trest zákazu činnosti lze omezit jen na zákaz výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu, byl by takto uložený trest do jisté míry redundantní, jelikož by zakazoval něco, co je již z hlediska existující právní úpravy nezákonné, přičemž by pachateli zůstala zachována možnost jednat v úkonech náležejících jinak do pravomoci statutárního orgánu z pozice zmocněného zástupce, prokuristy apod.

21. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

22. Obviněný v replice k vyjádření státního zástupce uvedl, že setrvává na svém dovolání v celém rozsahu. Vyjádření státního zástupce podle něj nepřekonalo jeho dovolací námitky, nýbrž pouze přejalo závěry soudů nižších stupňů, aniž by se však s dovoláním obviněného vypořádalo, konkrétně pak především s absencí úmyslu, jeho nedostatečným prokázáním a vyjádřením ve skutkové větě, s nedůvodným odmítnutím navrženého psychologického znaleckého posudku, tvrzeným zjevným rozporem, nesprávným posouzením subsidiarity trestní represe a nepřípustně širokým vymezením trestu zákazu činnosti.

23. K tvrzenému zjevnému rozporu skutkového zjištění o přihlášení do datové schránky uvedl, že nesouhlasí se státním zástupcem, že neidentifikoval potřebný rozpor. V této souvislosti poukázal na uplatněné námitky, že dne 5. 12. 2022 k přihlášení do datové schránky společnosti došlo z IP adresy lokalizované v Praze, zatímco on v tento den osobně ověřoval podpisy na poště v XY u Brna (200 km od Prahy), přičemž nebylo zjištěno, že by se běžně v Praze vyskytoval. Vyjádření státního zástupce tento rozpor nezpochybnilo. V tomto kontextu dovolatel odkázal na zásadu in dubio pro reo. Podstatou dovolací námitky není tvrzení, že vzdálenost mezi XY a Prahou je absolutní překážkou přihlášení, nýbrž to, že soudy zatížily rozhodnutí důkazně nepodloženou úvahou, že dovolatel mohl být někde jinde, neprokázaly, že se do datové schránky dne 5. 12. 2022 v 20:26:55 přihlásil on, že byl jedinou osobou, která měla do datové schránky přístup. O tomto závěru přetrvávají pochybnosti. Ostatně i některé platby kreditní kartou, na které soudy odkázaly a ze kterých jeho exkluzivní přístup do datové schránky dovodily, byly činěny i v době jeho hospitalizace v bezvědomí na jednotce intenzivní péče, proto nemohl tyto platby realizovat. Pokud soudy dovodily, že disponoval přístupem na základě dispozic s kreditní kartou, tak při stejné logice tímto přístupem musela disponovat i jiná osoba. Přitom společnost Vodafone neevidovala v roce 2022 aktivní zákaznický účet dovolatele ani společnosti DAVcom, s. r. o., proto nebylo možno uvedené zjištění odbýt jen úvahou, že k přihlášení mohlo dojít v kavárně, kanceláři nebo na jiné Wi-Fi síti. Takový závěr je hypotézou, nikoli zjištěním podpořeným důkazy. Soudy nižších stupňů nahradily absentující důkaz o konkrétním jednání dovolatele úvahou o teoretické možnosti takového jednání. Obviněný zdůraznil, že se v Praze v tento den nenacházel. Spolehlivé zjištění k rozhodnému přihlášení nebylo podloženo žádným důkazem a nebylo prokázáno jeho připojení do datové schránky společnosti v tento den.

24. K neprovedení znaleckého posudku z odvětví psychologie obviněný uvedl, že netvrdil, že soudy důkazní návrh formálně zcela ignorovaly. Poukazoval na význam tohoto důkazu pro rozhodnutí o jeho vině z hlediska posouzení, zda u něj byly v rozhodné době narušeny kognitivní funkce, zejména paměť, koncentrace a schopnost uchovat a následně vybavit si informaci o doručené výzvě, v takové míře, aby bylo možno bezpečně dovodit úmyslné odmítnutí splnění zákonné povinnosti chráněné ustanovením § 227 tr. zákoníku. Nezpochybňoval pravomoc soudů určit rozsah dokazování, pouze uvedl, že tato pravomoc není neomezená. Je-li navržen důkaz způsobilý objasnit otázku rozhodnou pro znak trestného činu, nelze jej odmítnout jen proto, že soud již předem převzal závěr o úmyslu z jiných, nepřímých okolností. Bylo povinností soudů nižších stupňů objasnit věc v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí. V trestním řízení nelze důkazní břemeno k prokázání absence úmyslu přesouvat na dovolatele. Je to obžaloba, kdo musí prokázat naplnění subjektivní stránky, a je to soud, kdo musí dbát na objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Návrh na vypracování znaleckého posudku proto nebyl marginální ani nadbytečný, směřoval k zodpovězení rozhodné skutkové otázky. Jeho neprovedení naplnilo dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

25. K absenci naplnění znaku úmyslu obviněný konstatoval, že každá pasivita po doručení výzvy nemusí být pasivitou úmyslnou, úmysl nelze presumovat. Skutková věta v nyní posuzované věci vyjadřovala v rozhodné části pouze to, že výzva byla doručena do datové schránky a že na ni nebylo nikterak reagováno. Neobsahovala však žádnou konkrétní okolnost, z níž by bylo možné dovodit, že dovolatel takto učinil úmyslně. Ani v samotném odůvodnění není specifikováno, na základě čeho dospěly soudy k závěru, že nevyhovění výzvě bylo učiněno úmyslně. Tvrzení státního zástupce, že u trestného činu, který má pouze úmyslnou skutkovou podstatu, nejsou nároky na vyjádření subjektivní stránky ve skutkové větě tak přísné, nelze podle dovolatele přisvědčit. Nedostatečné vyjádření subjektivní stránky nelze zhojit v odůvodnění rozsudku ani následným odkazem odvolacího soudu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odůvodnění může rozvést skutkovou větu, nemůže však doplnit chybějící zákonný znak skutkové podstaty, který ve výroku není vyjádřen ani přímo, ani prostřednictvím konkrétních skutkových okolností.

26. Ke společenské škodlivosti svého jednání obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nevysvětlily, proč nepostačovaly prostředky daňového řízení, proč bylo nezbytné bez předchozí reálné snahy o vymožení povinnosti uplatnit trestní odpovědnost a proč se i v tomto případě neuplatní postup stanovený judikaturou, která finančním orgánům klade povinnost dané osoby nejprve opakovaně vyzvat a až následně přistoupit k podání trestního oznámení. Dále zopakoval, že v posuzované věci bylo nutné hodnotit zejména povahu a reálný význam nesplněné povinnosti, postup správce daně, možnosti dodatečného splnění povinnosti, zdravotní stav dovolatele a absenci jeho předchozí trestní minulosti. Správce daně měl dostatečný časový prostor k využití mírnějších prostředků a k ověření, zda se jedná o úmyslnou obstrukci, nebo o opomenutí. Z obsahu spisu vyplynulo, že správce daně po doručení výzvy nekomunikoval s daňovým subjektem způsobem směřujícím k reálnému splnění povinnosti a nevyužil ani pořádkovou pokutu jako zákonem předvídaný donucovací prostředek. Následně se dovolatel opětovně věnoval okolnostem převodu obchodního podílu a funkce jednatele ve společnosti, jeho působení ve společnosti DAVcom, s. r. o., jakož i tomu, jaký měly tyto skutečnosti vliv na jeho trestní odpovědnost a jakým způsobem byly hodnoceny soudy nižších stupňů, ale právě i státním zástupcem v jeho vyjádření.

27. K uloženému trestu zákazu činnosti dovolatel uvedl, že tento trest je možné vymezit šířeji než pouze zákazem výkonu funkce statutárního orgánu, nicméně takto široké vymezení nebylo v této věci odůvodněno zákonnou souvislostí se spáchaným činem. Připomněl, že povinnost učinit prohlášení o majetku nelze splnit prostřednictvím zástupce na základě plné moci, příkazní smlouvy, mandátní smlouvy, komisionářské smlouvy nebo smlouvy o obchodním zastoupení. Není proto zřejmé, v čem má spočívat bezprostřední souvislost posuzovaného přečinu s těmito formami zastupování. Obecná úvaha, že příliš úzké vymezení zákazu by nechránilo společnost před opakováním trestné činnosti podle obviněného nepostačuje k zásahu do práva podnikat a provozovat hospodářskou činnost. Setrval na tom, že trest zákazu činnosti byl uložen v rozsahu přesahujícím zákaz výkonu funkce statutárního orgánu, popř. člena statutárního orgánu, jako druh a rozsah trestu, který v konkrétních souvislostech zákon nepřipouští, resp. jehož uložení nebylo dostatečně odůvodněno zákonnými podmínkami § 73 tr. zákoníku. Závěrem své repliky proto trval na svém dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s petitem dovolání.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

28. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

29. Je nutno zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř., respektive v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby mu konkrétní námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud je obsahem dovolání pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). Obviněný Anatoliy Davydov své dovolání opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř.

30. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je jím „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Obviněný svou dovolací argumentací míří na první a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu.

31. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Jeho podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

32. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jehož prostřednictvím lze v dovolacím řízení brojit proti výroku o trestu. Tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu (první alternativa), nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu (druhá alternativa). Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenou přesně definovaným rozpětím. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice.

33. Nakonec dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, kterou obviněný uplatnil, je dán, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

34. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) K námitkám obviněného 35. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, rozsudku soudu prvního stupně, s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, jakož i se samotným dovoláním obviněného, musí konstatovat, že dovolací argumentace obviněného, že soudy nižších stupňů zatížily svá rozhodnutí vadami zjevného rozporu, opomenutých důkazů i nesprávného právního posouzení a že obviněnému byl uložen nepřípustný trest, uplatněným dovolacím důvodům, materiálně nahlíženo, zčásti vůbec neodpovídá a zčásti při jisté míře benevolence odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, avšak je zjevně neopodstatněná. K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného lze přitom uvést následující.

36. Převážnou část dovolacích námitek obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, především pak ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2024 (viz odvolání na č. l. 596 až 597 spisu a jeho odůvodnění na č. l. 615 až 620 spisu), jakož i ve svém odvolání proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně ze dne 30. 9. 2025 (viz odvolání na č. l. 1008 až 1009 spisu a jeho odůvodnění na č. l. 1017 až 1021 spisu). Značná část jeho dovolací argumentace přitom představuje pouze opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. body 24. až 40. rozsudku soudu prvního stupně a body 4. až 19. usnesení odvolacího soudu). V takové situaci se pak zpravidla jedná o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)].

37. Z hlediska tvrzené vady tzv. zjevného rozporu je předně namístě připomenout, že v případě tzv. extrémního (zjevného) rozporu se jedná o situaci, v níž skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, bez jejichž prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Nejvyšší soud totiž je a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Existence tzv. zjevného rozporu proto nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové či právní závěry než soudy nižších stupňů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, či ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu mezi obsahem provedených důkazů a zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, zpravidla pro něj příznivějším.

38. Dokazování je totiž doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Je ovládáno zásadami vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hrají významnou roli. Soud je totiž přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.

39. Při materiálním posouzení této části dovolací argumentace nezbylo než dospět k závěru, že jejím prostřednictvím obviněný neuplatňuje námitky právní, nýbrž skutkové. Jejich prostřednictvím vyjadřuje svůj nesouhlas s konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými v této věci, jakož i s provedeným dokazováním a jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. Především pak prezentuje své pochybnosti o správnosti skutkového zjištění soudů, že se do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o., v pondělí dne 5. 12. 2022 v 20:26 hod. skutečně přihlásil právě on, přičemž své výhrady podporuje jím doloženou lokalizací IP adresy v Praze, z níž mělo dojít k přihlášení. Takové námitky ovšem nejsou, jak již bylo naznačeno, podřaditelné pod uplatněný, avšak ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Jejich prostřednictvím se totiž nelze domáhat přezkumu správnosti a úplnosti skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. a prověřování zákonnosti provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení a není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů, neboť je zjištěným skutkovým stavem vázán. K námitkám obviněného přitom nelze pominout, že i přes skutečnost, že v tento den na poště v XY u Brna ověřoval svůj podpis, měl z časového hlediska (úřední hodiny této pošty) dostatečný prostor na přesun do Prahy za předpokladu, že by přihlášení bylo provedeno z IP adresy nacházející se v Praze, což však bylo, jak bude uvedeno níže, rovněž zpochybněno. Nelze ani pominout závěr soudů nižších stupňů o tom, že nebylo prokázáno, že by přístup do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o., měla v rozhodné době jakákoli jiná osoba.

40. Odůvodnění soudů nižších stupňů stran provedené lokalizace IP adresy v Praze, její správnosti, souvisejících výhrad obviněného a také ohledně faktických možností jeho přihlášení do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o., s ohledem na jeho přítomnost v XY u Brna téhož dne, lze podle Nejvyššího soudu označit za přesvědčivé. Odkázat je možno zejména na body 13., 14., 26., 27., 29., 30. rozsudku soudu prvního stupně a bod 10. usnesení odvolacího soudu. S uvedenými závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje a proto shrnuje, že výhradám obviněného nebylo možno přiznat opodstatnění. Obviněným předložená listina o lokalizaci IP adresy – totiž, jak uvádí i státní zástupce, nikterak nesignalizovala nelogičnost úvah soudu prvního stupně. Skutečnost, že má obviněný evidované bydliště v XY a že dne 5. 12. 2022 osobně ověřoval dokumenty na poště v XY u Brna, totiž nijak nevyvrací závěry soudů ve vztahu k přihlášení obviněného do datové schránky společnosti DAVcom, s. r. o., dne 5. 12. 2022 (viz výzva a její doručenka na č. l. 339 až 342 spisu), byť za předpokladu, že by k přihlášení došlo skutečně z IP adresy lokalizované v Praze. Jak totiž uvedl již odvolací soud v bodě 10. svého usnesení, jednak byla lokalizace předložená obviněným provedena laickým způsobem po 2 až 3 letech od přihlášení do datové schránky (č. l. 625 až 719 spisu), a tudíž lze mít jisté pochybnosti o její správnosti, jednak byla státním zástupcem provedena další lokalizace připojení do datové schránky společnosti, podle níž byla zjištěna lokalita připojení Brno, a to hned v několika případech, včetně přístupu dne 5. 12. 2022 v čase 20:29:40,927 (viz č. l. 736-verte až 739 spisu). Z doručenky datové zprávy, která obsahovala předmětnou výzvu, založené na č. l. 342 spisu, pak jednoznačně vyplývá, že tato datová zpráva byla adresátovi doručena dne 5. 12. 2022 v čase 20:26:55, tedy prakticky v bezprostřední návaznosti na přihlášení provedené z Brna. Mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním tudíž nebylo možno spatřovat tzv. zjevný rozpor, přestože obviněný je přesvědčen o opaku. K tomu lze odkázat i na precizní argumentaci soudu prvního stupně uvedenou v bodě 29. jeho rozsudku.

41. Obviněný dále v podaném dovolání uplatnil třetí alternativu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tvrdil existenci vady tzv. opomenutého důkazu v podobě jím navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Přestože nelze přehlédnout, že i prostřednictvím této části dovolací argumentace obviněný, materiálně nahlíženo, primárně přednáší skutkové námitky a brojí proti učiněným skutkovým zjištěním a z toho vyplývajícím právním závěrům o existenci jeho úmyslu spáchat přečin podle § 227 tr. zákoníku, lze při značné míře benevolence dospět k závěru, že třetí alternativu citovaného dovolacího důvodu uplatnil řádně.

42. Nejvyšší soud připomíná, že v případě tzv. opomenutých důkazů jde dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na jeho provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, takže o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti tohoto navrženého důkazu. Dílem se jedná o situace, v nichž v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému návrhu na provedení důkazu vždy vyhovět. Citovaný dovolací důvod navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy. Jinak vyjádřeno, soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je, že se musí jednat o důkazy podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces je založeno až situací, v níž by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

43. V nyní posuzované věci však nebylo možno dospět k závěru, že se v případě neprovedení znaleckého posudku z odvětví psychologie jedná o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu shora citované judikatury. Obviněný důkazní návrh přednesl, byť poněkud nepřímo, v rámci hlavního líčení dne 27. 3. 2025 (č. l. 942-verte spisu), a to v reakci na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Petra Nedomy. V rámci hlavního líčení dne 30. 9. 2025 svůj návrh zopakoval (č. l. 991-verte spisu), přičemž soud prvního stupně jej zamítl. Následně v rámci veřejného zasedání u odvolacího soudu obviněný důkazní návrh opětovně přednesl, přičemž jej odvolací soud také zamítl. Soud prvního stupně podle Nejvyššího soudu dostatečně podrobně zdůvodnil nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného v bodě 31. svého rozsudku. Odvolací soud se adekvátně vypořádal se související námitkou obviněného v bodech 12. a 13. svého usnesení. Z těchto rozhodnutí nade vši pochybnost vyplynulo, že obviněný v době svého omisivního jednání, tedy nevyhovění výzvě finančního úřadu, netrpěl takovou duševní poruchou či onemocněním, které by mu znemožňovaly chápat smysl a význam výzvy či následků toho, pokud jí nevyhoví. K tomu soud prvního stupně v podrobnostech rozvedl závěry učiněné na podkladě znaleckého zkoumání obviněného znalcem MUDr. Petrem Nedomou a výslechu tohoto znalce, lékařské zprávy z Lázní Luhačovice (č. l. 851 spisu), s tím souvisejícího vyjádření lékaře MUDr. Ondřeje Rybeckého (č. l. 858 spisu), vyžádaných výpisů z účtu obviněného v rozhodném období, jakož i skutečnosti, že obviněný konkrétně dne 5. 12. 2022, tj. v den doručení předmětné výzvy, uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě nabyl nemovitosti a právě v této souvislosti ověřoval podpisy na poště v XY u Brna. Ze všech uvedených důkazů soud prvního stupně dovodil, že obviněný v rozhodné době žil běžným způsobem života a že u něj nebylo možno hovořit o přítomnosti takového onemocnění či duševní poruchy, která by mu bránila vnímat smysl doručené výzvy a vyhovět jí a která by svědčila o stavu jeho nepříčetnosti v době jeho omisivního jednání, jak obviněný tvrdil v podaném dovolání a ve své replice.

44. Shora uvedenému postupu i závěrům soudu prvního stupně nemůže Nejvyšší soud nic vytknout. Pokud za dané situace dospěly soudy nižších stupňů k tomu, že provedení obviněným navrženého důkazu je nadbytečné, lze se s tímto plně ztotožnit. Zároveň bylo možno označit za přiléhavé také vyjádření státního zástupce i soudu prvního stupně, že obviněnému nic nebránilo, aby sám předložil znalecký posudek z odvětví psychologie, pakliže byl přesvědčen o jeho důležitosti z hlediska podstatných skutkových zjištění ve věci. V případě, pokud měl tento soud s ohledem na další, shora citované ve věci provedené důkazy za prokázané nade vši pochybnost, že byl obviněný v době svého omisivního jednání příčetný a byla zachována jeho rozpoznávací a ovládací schopnost, nebylo nelogické, že uvedený důkazní návrh obviněného zamítl jako nadbytečný. Tímto postupem se pak soud prvního stupně rozhodně nezbavoval povinnosti zjistit naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 227 tr. zákoníku nade vši pochybnost a nepřenášel nepřípustně důkazní břemeno na dovolatele, jak tento tvrdil v podaném dovolání a ve své replice k vyjádření státního zástupce. Stejně tak proto nelze nic vytknout ani závěrům odvolacího soudu, který v odůvodnění svého usnesení označil postup soudu prvního stupně za správný a konstatoval, že neměl povinnost důkaznímu návrhu obviněného vyhovět. Měl však povinnost tento svůj postup adekvátně vyargumentovat v odůvodnění svého rozhodnutí, což také učinil (viz bod 6. usnesení odvolacího soudu).

45. Ve vztahu k této námitce obviněného je proto možno uzavřít, že se s uvedeným důkazním návrhem obviněného soudy nižších stupňů adekvátně vypořádaly ve svých rozhodnutích, na něž lze pro jejich přiléhavost plně odkázat (viz zejména body 6. a 7. usnesení odvolacího soudu a body 20., 21., 23. a 31. rozsudku soudu prvního stupně). Zamítnutí důkazního návrhu pro jeho nadbytečnost je právní praxí aprobovaný postup. Obecné soudy totiž nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Z uvedeného proto jednoznačně vyplývá, že se v nyní posuzované věci nemůže jednat o situaci tzv. opomenutého důkazu. Námitky obviněného nebyly proto opodstatněné.

46. Obviněný dále namítl absenci svého úmyslu a s tím související nesprávnost závěrů soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným. Formálně i tyto námitky lze podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že i tato část dovolací argumentace, která navazovala na skutkové námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., představovala spíše jen jeho polemiku s učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, jakož i s jeho hodnocením ze strany soudů nižších stupňů. Ani prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se nelze domáhat přezkumu správnosti a úplnosti skutkového stavu (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a prověřování zákonnosti provedeného dokazování (§ 2 odst. 6 tr. ř.), jakožto otázek práva procesního. Proto uvedené námitky nebyly, materiálně nahlíženo, podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud k těmto výhradám obviněného proto jen ve stručnosti uvádí, že soudy neměly o úmyslu obviněného pochyb, jejich závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 227 tr. zákoníku je správný a respektoval teoretická východiska vyjádřená v odborné komentářové literatuře k trestním předpisům, jakož i v judikatuře Nejvyššího soudu. K tomu lze odkázat zejména na body 20., 21., 31. a 37. rozsudku soudu prvního stupně a body 12. a 13. usnesení odvolacího soudu. Pokud pak obviněný namítl, že nelze směšovat objektivní stránku (omisivní jednání spočívající v nevyhovění výzvě finančního úřadu) se subjektivní stránkou (jeho úmysl omisivně jednat popsaným způsobem), k tomu je namístě uvést následující.

47. Na základě provedeného dokazování, jakož i na základě informací dostupných v obchodním rejstříku bylo postaveno najisto, že obviněný byl v rozhodné době, v okamžiku doručení výzvy dne 5. 12. 2022 a v následujícím období plynutí lhůty pro vyhovění této výzvě, jediným jednatelem společnosti DAVcom, s. r. o. Do obchodního rejstříku byl až 26. 1. 2023 zapsán jako jednatel společnosti Vasili Movileanu. Na základě tohoto svého postavení měl proto obviněný mj. povinnost jednat s péčí řádného hospodáře [§ 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a § 51 a násl. zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“)], do čehož lze bezesporu řadit i povinnost seznámit se s korespondencí adresovanou obchodní společnosti ze strany orgánů státní správy a na tuto případně reagovat. V konečném důsledku by proto bylo možno dovodit, že měl z pozice jednatele společnosti povinnost kontrolovat i obsah její datové schránky. Uvedené Nejvyšší soud dovozuje mj. z priority doručování písemností ze strany orgánů státní správy právě prostřednictvím datové schránky. Obviněný se tak, zjednodušeně řečeno, měl v pozici jediného jednatele společnosti zajímat o to, zda jí jsou doručovány nějaké písemnosti (nejen) prostřednictvím datové schránky, které by jí mohly – především – ukládat nějakou povinnost, nebo na něž by bylo nutno z jakéhokoliv jiného důvodu reagovat. Pokud by se do datové schránky nepřihlašoval pravidelně on sám ani by tímto úkolem nepověřil jinou osobu na základě konkrétního zmocnění, bylo by možno hovořit vesměs o jeho laxním přístupu k vykonávání funkce jednatele společnosti. Obviněnému samozřejmě nic nebránilo v tom pověřit třetí osobu k vyřizování korespondence obchodní společnosti a udělit jí v této souvislosti přístup do datové schránky, avšak ze spisového materiálu ani napadených rozhodnutí nevyplynulo, že by k tomu došlo, byť v rámci hlavního líčení uvedl, že udělil plnou moc manželce, k čemuž však nebyl ve spisovém materiálu dohledán relevantní podklad. Lze proto uzavřít, že obviněný byl v rozhodné době jediným jednatelem společnosti DAVcom, s. r. o., jakož i jedinou osobou, která společnost zastupovala a která v rozhodné době vyřizovala korespondenci adresovanou obchodní společnosti a přistupovala do datové schránky (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že byl obviněný osobou s výhradním přístupem do této datové schránky (od 6. 2. 2018 do 28. 1. 2023), ostatně vyplynula i ze samotného spisového materiálu (viz úřední záznam na č. l. 288 spisu a sdělení Digitální a informační agentury na č. l. 290 a 291 spisu).

48. Nehledě na shora uvedené lze konstatovat, že ať už by soudy potenciálně dospěly k závěru, že se obviněný do datové schránky sám nepřihlásil, neboť udělil přístup třetí osobě (což je však shora uvedenými důkazy vyvráceno), a dále se aktivně nezajímal o to, zda jsou společnosti, jejímž byl jednatelem, doručovány písemnosti od správních orgánů, anebo by dospěly k závěru, že se obviněný do datové schránky sám dne 5. 12. 2022 přihlásil a řádně doručenou výzvu finančního úřadu v rozporu s péčí řádného hospodáře, k níž byl z titulu jednatele společnosti povinen, ignoroval, k čemuž skutečně i v posuzované věci došlo, bylo by u obviněného podle Nejvyššího soudu v obou případech možno hovořit přinejmenším o stavu lhostejnosti k trestněprávně relevantnímu následku. Nejvyšší soud jen pro úplnost připomíná, že tento typ lhostejnosti lze podřadit pod tzv. smíření s trestněprávně relevantním následkem jednání obviněného, kterážto je považována za úmyslnou formu zavinění podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku, byť v jeho nejmírnější formě. Trestní zákoník totiž v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014). K pojmům srozumění, lhostejnost a k jejich srovnání s vědomou i nevědomou nedbalostí blíže srov. body 73. až 80. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 798/2024. Je však nasnadě konstatovat, že v nyní posuzované věci soudy dospěly k závěru, že obviněný jednal nikoliv v nepřímém úmyslu coby mírnější formě úmyslného zavinění, nýbrž dokonce v tzv. úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud považuje uvedené závěry s ohledem na učiněná skutková zjištění za správné a uvádí, že je soudy rovněž v dostatečném rozsahu odůvodnily. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jednotlivé důkazy, které vedly soudy nižších stupňů k formulaci závěrů prezentovaných v jejich rozhodnutích, znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a případně z nich vyvozovat vlastní skutkové závěry a nahrazovat tak činnost těchto soudů. Závěrům soudů nižších stupňů o jednání obviněného v úmyslu přímém nelze nic vytknout.

49. Pokud obviněný namítal nedostatečné vyjádření úmyslné formy jeho jednání v popisu skutku ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, lze konstatovat, že pokud jde o znaky subjektivní stránky trestného činu, je třeba ve skutkové větě vyjádřit ty, které jsou důležité z hlediska příslušné skutkové podstaty žalovaného trestného činu, a dále v těch případech, v nichž pohnutka (motiv) je relevantním rozlišujícím znakem. Nerespektování § 120 odst. 3 tr. ř. spočívající v absenci jakéhokoli údaje vyjadřujícího ve skutkové větě výroku subjektivní stránku úmyslného trestného činu nelze nahradit ani právní větou výroku, ani odůvodněním rozsudku. U trestných činů, které lze spáchat úmyslně i z nedbalosti, je třeba ve výroku přesně uvést, o kterou formu zavinění se jedná. Závěr o vině obviněného musí být ve výroku rozsudku formulován jednoznačně, nikoli alternativně. K tomu také viz GŘIVNA, Tomáš. § 120 [Náležitosti rozsudku]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1671.

50. Jak již přiléhavě uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, z uvedeného popisu způsobu jednání obviněného vyplynulo, že omisivně jednal při vědomí všech rozhodných skutečností a rozhodl se být ve vztahu ke své povinnosti zcela pasivní. Nad rámec svého opomenutí naopak po obdržení výzvy učinil kroky vedoucí k přenesení povinnosti jednatele společnosti na třetí osobu. Z vyjádření popisu skutku nevyplývá žádná okolnost, z níž by bylo možno dovozovat pouze nedbalostní jednání obviněného. Přečin podle § 227 tr. zákoníku je tzv. úmyslným trestným činem, což jej odlišuje od povahy některých jiných trestných činů, které lze naplnit jak v úmyslné, tak v nedbalostní formě zavinění. Lze proto souhlasit s tím, že v takovém případě není nutno klást stejně přísné nároky na povinnosti soudu vyjádřit ve výroku rozsudku všechny zákonné znaky trestného činu, jímž se obviněný uznává vinným, jako je tomu u trestných činů postihnutelných v různých formách zavinění, jak ostatně vyplývá i ze shora citované komentářové literatury. V nyní posuzované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku, potažmo výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně, splnil požadavky, které na něj klade § 120 tr. ř., a proto výhradám obviněného nebylo možno přisvědčit. Navíc ani nebyly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody. Hypoteticky by je sice bylo možno podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jehož prostřednictvím lze namítat neúplnost výroku, avšak tento dovolací důvod obviněný v podaném dovolání nenamítl. Jen pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že není jeho úkolem domýšlet dovolací argumentaci obviněného. Nadto v posuzované věci by ani těmto námitkám obviněného, pakliže by byly řádně formálně podřazeny pod správný dovolací důvod, nebylo možno s ohledem na shora uvedené přiznat opodstatnění.

51. K tvrzení obviněného o nedostatku společenské škodlivosti jeho jednání, což je námitka podřaditelná pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je nutno především připomenout závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jakož i řadu dalších rozhodnutí týkajících se problematiky subsidiarity trestní represe, podle nichž „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví. Akcentování principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení, jak je vymezen v § 1 odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, nebo ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 5 Tdo 34/2024).

52. Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně dovodily společenskou škodlivost jeho jednání a tím porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Naopak, soudy nižších stupňů se dostatečně zabývaly komplexností a specifickými okolnostmi posuzované věci a řádně posoudily vhodnost aplikace zásady subsidiarity trestní represe, potažmo principu ultima ratio, v předmětné věci (viz body 33. až 35. rozsudku soudu prvního stupně a body 14. a 15. usnesení odvolacího soudu). Těmto soudům lze přisvědčit, že v posuzované věci nebyly zjištěny takové výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr, že nebylo namístě uplatnit trestní odpovědnost obviněného. Zdůraznit lze především následující aspekty. Obviněný se k trestné činnosti nedoznal a v rámci závěrečné řeči namítal, že společnost převedl na třetí osobu. Prohlášení o majetku datované ke dni 20. 10. 2023 a podepsané osobou Vasili Movileanu finanční úřad obdržel až dne 29. 6. 2024. Nejednalo se však o účinné podání, neboť nebylo podáno kvalifikovaným způsobem. Ani po poučení ze strany správce daně společnost kvalifikované podání neučinila. Finanční úřad společnosti DAVcom, s. r. o., po marném uplynutí lhůty pro vyhovění výzvě neuložil pořádkovou pokutu, neboť by byla zjevně nevymahatelná, jak vyplynulo z provedeného dokazování (podpůrně také srov. trestní oznámení na č. l. 336 až 337 spisu). Je zjevné, že obviněný se své odpovědnosti pokoušel zprostit převodem jednatelství na třetí osobu a v průběhu celého trestního řízení vykazoval liknavý přístup k povinnosti učinit prohlášení o majetku, jakož i k povinnosti uhradit nedoplatek na dani z příjmů, zdravotním a sociálním pojištění (viz skutek, pro nějž byl rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby). Takové jednání se i podle odvolacího soudu jeví společensky škodlivějším než jednání pachatelů, jímž se Nejvyšší soud zabýval v obviněným citovaných rozhodnutích. Nejvyšší soud se s uvedenými vyjádřeními soudů nižších stupňů ztotožňuje a souhlasí i s vyjádřením státního zástupce, že ani sám obviněný v podaném dovolání neuvedl žádnou relevantní okolnost, která by měla vést k úvaze o opodstatněnosti užití zásady subsidiarity trestní represe. Stejně tak lze souhlasit i s dalšími vyjádřeními státního zástupce, která se týkala okolností převodu funkce jednatele na třetí osobu. Ani této námitce obviněného proto nebylo možno přisvědčit, neboť je zjevně neopodstatněná.

53. Z hlediska výhrad obviněného k uloženému trestu zákazu činnosti je nutno připomenout, že tento trest lze uložit výhradně pachateli, který se trestného činu dopustil v souvislosti s určitou činností. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá či bezprostřední, avšak tato činnost nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Na přímou souvislost spáchaného trestného činu s danou činností lze usuzovat z toho, že tato činnost nepostrádá věcný (vnitřní, účelový), místní a časový vztah ke spáchanému trestnému činu. Pro vyslovení zákazu určité činnosti je dále nezbytné, aby předmětnou činnost pachatel při trestném jednání sám přímo vykonával. Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla pachateli příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání. Souvislost činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti (která byla předmětem zákazu) se spáchaným trestným činem byla dovozena například v případě, pokud pachatel sice do trestné činnosti nezahrnul společnost, jejímž byl jednatelem, avšak uskutečňoval činnost spojenou s výkonem funkce statutárního orgánu. Naopak na souvislosti s výkonem určité činnosti nelze usuzovat výhradně na základě toho, že ke spáchání činu došlo v době, v níž pachatel tuto činnost vykonával, pokud souvislost mezi spáchaným činem a vykonávanou činností byla pouze náhodná. Příčinná souvislost mezi výkonem činnosti a spáchaným trestným činem může existovat jak v případě úmyslného trestného činu, tak i v případě trestného činu spáchaného z nedbalosti. K tomu blíže viz ŠČERBA, Filip. § 73 [Zákaz činnosti]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 3–9.

54. Z hlediska souvislosti se spáchaným trestným činem je pak nutné přesně vymezit druh (obsah) a rozsah zakázané činnosti. Taková konkretizace je ovšem obtížná, protože na jedné straně rozvoj specializace podnikatelských aktivit, činností v hospodářství i ve státní správě a v dalších oblastech vede k dělení různých druhů činnosti na užší specializace a je nutno zvažovat, zda by nemohlo být dosaženo nápravy pachatele a ochrany společnosti zákazem i jen určité modality daného druhu činnosti; na druhé straně se tyto specializace různě prolínají, proto i jiná obdobná činnost může skýtat pro pachatele stejnou příležitost a stejné možnosti pro opakování trestného činu jako činnost, v souvislosti s níž se pachatel dopustil trestného činu. Je nutno též vycházet především ze souvislosti činnosti se spáchaným trestným činem. Jak již uvedl i státní zástupce ve svém vyjádření, pokud jde o rozsah zákazu činnosti, příliš úzké vymezení nebude zaručovat dostatečnou ochranu společnosti před opakováním trestného činu ze strany pachatele, příliš široké určení může bezdůvodně omezovat pracovní, společenské a jiné uplatnění pachatele a jeho resocializaci. Proto činnost, kterou soud zakazuje, musí být v rozsudku určena přesně a jednoznačně tak, aby nevznikaly pochybnosti při výkonu trestu a aby byl výkon trestu kontrolovatelný. Přesné vymezení zakázané činnosti má význam i z hlediska právní jistoty pachatele a možných trestněprávních důsledků při jeho porušení. Proto je-li ukládán trest zákazu činnosti např. za trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním obchodní společnosti a je-li pachatel členem jejího statutárního orgánu, nelze takový trest vymezit jako zákaz výkonu funkce „statutárního zástupce“ obchodní společnosti, ale jen jako zákaz výkonu funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) nebo zástupce (např. prokuristy podle § 450a násl. o. z.) obchodní společnosti. K tomu dále viz PÚRY, František. § 73 [Zákaz činnosti]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1236-1238.

55. Pokud tato východiska aplikujeme na nyní posuzovanou věc, lze dospět k závěru, že soudy nižších stupňů uvedené předpoklady pro uložení trestu zákazu činnosti naplnily, respektovaly teoretická i judikaturní východiska a vyvarovaly se příliš úzkého, ale i naopak příliš širokého vymezení trestu zákazu činnosti. Pokud bylo postaveno najisto, že se obviněný protiprávního jednání dopustil v přímé souvislosti s výkonem funkce jednatele obchodní společnosti DAVcom, s. r. o., bylo namístě uložit mu zákaz činnosti v uvedeném rozsahu, a to právě z důvodu prevence páchání trestné činnosti v budoucnu (zejména v souvislosti se stále aktivní společností DAVIDOV Company, s. r. o., založenou obviněným, jejíž jednatelkou je jeho dcera, přičemž prokuru vykonává obviněný), jakož i z hlediska zachování výchovné funkce trestu, potažmo přesněji řečeno jeho rehabilitačního (nápravného) účelu. Pro jistou stručnost Nejvyšší soud odkazuje na relevantní a přesvědčivé části odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz bod 40. rozsudku soudu prvního stupně a body 17. a 18. usnesení odvolacího soudu).

56. K výhradám obviněného, které přednesl ve svém dovolání, Nejvyšší soud ještě doplňuje, že se prolínají vesměs celým trestním řízením a že se jimi již v dostatečném rozsahu zabývaly soudy nižších stupňů, přestože obviněný v podaném dovolání tvrdil opak. Soudy konstatovaly, že o vině obviněného není pochyb, a na základě důkazů provedených a hodnocených v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. učinily jednoznačný závěr o tom, že naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle § 227 tr. zákoníku, včetně objektivní stránky, subjektivní stránky i společenské škodlivosti jeho jednání ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jejichž naplnění obviněný v podaném dovolání rozporuje. Soudy taktéž splnily požadavek na náležité odůvodnění rozhodnutí, který je klíčový z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces, neboť svá rozhodnutí odůvodnily v souladu s požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Soudy nižších stupňů uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného, čím konkrétně byla tato vyvrácena, jakož i to, jak se vypořádaly s jednotlivými důkazy, zejména pak ve věci vypracovaným znaleckým posudkem, dalšími listinnými důkazy a výslechy svědků i znalce.

57. Nejvyšší soud tudíž shrnuje, že dovolací argumentace obviněného nebyla ve značné části podřaditelná pod uplatněné, avšak ani žádné jiné dovolací důvody, neboť nepřesahovala meze pouhé polemiky obviněného s učiněnými skutkovými zjištěními, na to navazující právní kvalifikací, její správností, jakož i s provedeným dokazováním a správností jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný se prostřednictvím své dovolací argumentace snažil prezentovat pro něj příznivější verzi skutkového děje, na to navazující konstrukci skutkových zjištění i příznivější právní kvalifikaci jeho jednání. V té části, v níž jeho dovolací argumentace byla při jisté míře benevolence podřaditelná pod uplatněné dovolací důvody, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Nakonec Nejvyšší soud dodává, že neshledal ani takové vady rozhodnutí soudů nižších stupňů, které by dosahovaly intenzity porušení ústavně zaručených práv obviněného.

58. Jen pro doplnění Nejvyšší soud uvádí, že jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř., nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné shrnutí

59. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možno část jeho námitek podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 tr. ř., neshledal je důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí, respektive napadených rozhodnutí, a jim předcházejícího řízení.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu