5 Tdo 510/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 5 Tdo 510/2026 Datum rozhodnutí: 15.07.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Podvod Dotčené předpisy: § 209 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku ve znění od 01.01.2026 Kategorie rozhodnutí: C 5 Tdo 510/2026-1151 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2026, sp. zn. 67 To 332/2025, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 127/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá.

Odůvodnění

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 7. 2025, sp. zn. 1 T 127/2024, byl obviněný J. H. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 2, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a to ve znění účinném do 31. 12. 2025 (aniž by to bylo výslovně uvedeno), za nějž mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit škodu poškozeným, konkrétně uvedeným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2026, sp. zn. 67 To 332/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) a e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. H. uznal vinným pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, a to ve znění účinném od 1. 1. 2026 (aniž by to ovšem též výslovně uvedl), za což mu podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému též povinnost nahradit škodu poškozeným, konkrétně uvedeným ve výroku rozsudku odvolacího soudu.

3. Uvedeného zločinu se obviněný podle rozsudku odvolacího soudu dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že celkem 10 dílčími útoky v období od května 2021 do srpna 2022 jednotlivým poškozeným přislíbil provedení stavebních prací, za tímto účelem s nimi uzavřel jednotlivé smlouvy o dílo, na jejichž základě od poškozených postupně vylákával zálohy v různé výši na materiál a stavební práce, a to v úmyslu dílo ve slíbeném rozsahu neprovést a ponechat si poskytnuté finanční prostředky, přitom některá díla sice započal, avšak nedokončil a poskytnuté zálohy nevrátil. Tímto jednáním způsobil poškozeným škodu v celkové výši 1 760 803,74 Kč. V podrobnostech postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů, jež jsou stranám známa.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obviněný podal dovolání proti výroku o vině, a to pouze proti dílčím útokům pod body 1., 2., 3. a 7., u nichž v řízení před soudem prvního stupně neprohlásil vinu, a též proti výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody navazujících na výrok o vině u označených dílčích útoků.

5. Obviněný nejprve obecně namítl, že u útoků, u kterých neprohlásil vinu, nebyla dostatečně prokázána výše způsobené škody, přitom rozsah škody byl určující pro samotný závěr o jeho trestní odpovědnosti, celkové posouzení závažnosti jeho jednání a též pro navazující výrok o trestu. Soudy nižších stupňů při určování výše škody totiž vůbec nepřihlédly k tomu, že pro poškozené vykonal dílčí plnění spočívající v pořízení materiálu, částečném výkonu stavebních prací a úhradě subdodávek. O tyto jeho náklady tak měla být snížena částka škody, kterou je povinen poškozeným nahradit.

6. K útoku pod bodem 1. namítl, že soudy nižších stupňů při stanovení výše škody vycházely ze znaleckého posudku předloženého poškozenou, přestože doložil rozpor v jedné z položek posudku, a to nákladech na přesun suti a hmot. Podle posudku měla tato položka činit přibližně 27 000 Kč, on však předložil faktury obchodní společnosti Metrák, které byly vystaveny na částku převyšující 51 000 Kč. Soudy nižších stupňů si tohoto rozporu byly vědomy, přesto uzavřely, že to nečiní znalecký posudek nepravdivý. Soudy nižších stupňů zamítly jeho důkazní návrh revizním znaleckým posudkem, přitom bez něj nebylo možné určit jaké náklady skutečně vynaložil na provedené práce, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě.

7. Podle obviněného výše škody nebyla řádně zjištěna ani v případě útoku č.

2. Soudy nižších stupňů ji stanovily na částku 38 900 Kč, neboť poškozená poskytla 83 900 Kč a on jí vrátil 45 000 Kč. Ve výši způsobené škody se však nijak nepromítly náklady na fasádovou barvu namíchanou podle požadavku poškozené a na polystyren, jejichž úhradu doložil. Odvolací soud pak tuto námitku vypořádal tím, že nelze určit, k jaké zakázce se předložená faktura vztahuje, současně však připustil, že stavební materiál nakupoval. Způsobená škoda proto nemohla být ve výši 38 900 Kč, jak uzavřely soudy nižších stupňů a ke správnému zjištění její skutečné výše mělo být doplněno dokazování. Uvedený skutek se navíc stal v době pandemie, kdy docházelo k výpadkům dodávek, přitom tato okolnost měla vliv na posouzení naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť neměl od počátku v úmyslu uvedenou zakázku neplnit.

8. Stejného pochybení při stanovení výše škody se soudy nižších stupňů dopustily i u útoku č. 3, u nějž bylo nesporné, že stavební práce byly zahájeny. Navíc předložil fotodokumentaci a faktury za materiál a vybavení, zejména od obchodních společností SIKO KOUPELNY a Hornbach, přesto soudy nižších stupňů uzavřely, že způsobil škodu ve výši 95 000 Kč pouze na základě jejího jednostranného vyčíslení poškozeným. Podle obviněného takový postup neodpovídal požadavku na řádné zjištění skutkového stavu a soudy nižších stupňů měly doplnit dokazování znaleckým posudkem k ocenění provedených prací a dodaného materiálu, jak navrhoval, přitom tento jeho návrh byl zamítnut jako nadbytečný.

9. Dále zpochybnil též výši škody u dílčího útoku č. 7, u nějž sice soudy nižších stupňů zohlednily, že na stavbu zajistil lešení v hodnotě 15 000 Kč, které odečetly z výše způsobené škody, nicméně již nezohlednily další provedené práce, dodaný materiál a odvoz suti, přestože připustily, že obviněný nějaké práce provedl a na stavbě zůstal vedle lešení i drobný materiál. Obviněný i v tomto případě navrhoval doplnit dokazování o znalecké ocenění provedených prací a dodávek, kterému soudy nižších stupňů nevyhověly, přesto kategoricky stanovily, že škoda činila 130 000 Kč.

10. Podle obviněného pak vzhledem k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně rozsahu způsobené škody došlo též k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Trestní odpovědnost totiž nevzniká jen proto, že zhotovitel dílo nedokončil nebo objednatel nebyl spokojen s rozsahem provedených prací. Musí být bezpečně prokázáno, že pachatel již při převzetí peněz jednal v podvodném úmyslu. Obviněný však vykonával stavební práce a v určitém rozsahu plnil své povinnosti ze smluv o dílo, což podle něj vylučuje závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu. Stejně tak se nesprávná skutková zjištění promítla do nesprávnosti výroku o povinnosti nahradit škodu poškozeným, neboť výše škody nebyla řádně prokázána. Nadto u útoku pod bodem 1. je ve skutkové větě a následně i v odůvodnění rozsudku uvedeno, že způsobil škodu ve výši 480 166,74 Kč, avšak uložena mu byla povinnost poškozené M. K. nahradit škodu ve výši 487 747,94 Kč.

11. Obviněný nesouhlasil ani s výrokem o trestu, neboť i ten vycházel z nesprávně zjištěného rozsahu trestné činnosti a z nepřesného vyhodnocení závažnosti skutků. Pokud by odvolací soud zohlednil námitky obviněného týkající se výše způsobené škody, pak by to mělo vliv i na povahu a závažnost spáchaného činu a byl by mu uložen trest mírnější. Podle obviněného pak odvolací soud v rámci výměry trestu odnětí svobody dostatečně nezohlednil i polehčující okolnosti, které u něj shledal, a jeho osobní a rodinné poměry. Navíc nepodmíněný trest odnětí svobody mu výrazně snižuje možnost pracovat a postupně nahradit škodu poškozeným.

12. Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů zrušil ve výroku o vině ohledně útoků pod body 1., 2., 3. a 7., v navazujícím výroku o trestu i výroku o náhradě škody a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. In eventum navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a uložil mu trest mírnější.

III. Vyjádření k dovolání

13. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

14. Státní zástupce nejprve uvedl, že námitky obviněného, kterými zpochybňoval výši způsobené škody, neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou založeny na pouhé polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů. Podle státního zástupce pak tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se opomenutých důkazů, když se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozsudků k důkazním návrhům obviněného vyjádřily. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu, na jehož základě mohly dospět k závěru o vině obviněného.

15. K námitkám, kterými obviněný zpochybnil právní posouzení skutku, neboť soudy nižších stupňů vycházely z nesprávně zjištěné výše škody, státní zástupce uvedl, že je obviněný založil na jiném skutkovém stavu, než byl zjištěn v tomto trestním řízení, proto neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Rozhodná skutková zjištění pak odpovídají zákonným znakům zločinu podvodu, když v několika případech vylákal od poškozených peněžní prostředky na stavební práce, ale s jejich provedením buď vůbec nezapočal, anebo stavební práce nedokončil, přitom poškozeným způsobil celkovou škodu ve výši 1 760 803,74 Kč. Závěr o trestní odpovědnosti obviněného pak nemůže změnit ani zjištění, že obviněný na podkladě uzavřených smluv částečně plnil, tedy část prací provedl a pořídil část materiálu. Obviněný si totiž částečným plněním vytvářel podmínky pro vylákání dalších peněžních prostředků, aniž bylo jeho záměrem díla dokončit. Dílčí práce tak byly provedeny se záměrem získat si důvěru poškozených a obohatit se na jejich úkor. Navíc soudy nižších stupňů zohlednily částečné provedení prací nebo dodání materiálu při stanovení výše způsobené škody.

16. Vzhledem k tomu, že výše způsobené škody byla v trestním řízení dostatečně prokázána a poškození svoje nároky na náhradu škody uplatnili v souladu se zákonem, pak je podle státního zástupce správný i výrok o náhradě škody.

17. Dále se státní zástupce zabýval námitkami obviněného proti výroku o trestu, které podle něj též žádnému uplatněnému ale ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. V intencích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné namítat i další vady výroku o trestu, nicméně námitky z hlediska přiměřenosti trestu tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, snad až na výjimky, byl-li by uložený trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý a zasahoval by do základních práv a svobod obviněného. V nyní projednávané věci však odvolací soud dostatečně zohlednil význam všech polehčujících a přitěžujících okolností a výměru trestu odnětí svobody stanovil v souladu se zákonem. Podle státního zástupce tak uložený trest není extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený.

18. Ze všech shora rozvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyslovil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

19. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který této možnosti nevyužil.

IV. Posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání a) Obecná východiska

20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

22. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

23. V tomto stejném duchu a naznačeném směru musí být vykládán také nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022. Šlo zejména o reakci na rozvinutou judikaturu především Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze shora rozvedeného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění, tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásady volného hodnocení důkazů, vyhledávací a presumpce neviny. Taková existence tzv. zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. b) K námitkám obviněného 24. Nejvyšší soud předně zjistil, že obviněný většinu námitek uvedených v dovolání uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat. Takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). To platí ovšem jen tehdy, pokud dovolací námitky odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což nebyl případ dovolání obviněného.

25. Obviněný svým dovoláním především namítal nesprávné zjištění výše způsobené škody, když soudy nižších stupňů nezohlednily jím provedené práce a dodaný materiál, a to v rozsahu tvrzeném obviněným, resp. neprovedly k těmto otázkám dokazování v potřebném rozsahu navrhovaném obviněným (zvláště pak opatřením znaleckého posudku k ocenění provedených stavebních prací a hodnoty dodaného materiálu). Výše způsobené škody tak podle něj nebyla dostatečně prokázána. Na základě tohoto odlišného hodnocení výše způsobené škody oproti soudům nižších stupňů pak dovozoval i nesprávné posouzení skutku, nesprávný adhezní výrok i nepřiměřeně přísný uložený trest odnětí svobody. Obhajoba obviněného týkající se výše způsobené škody, od které se odvíjí i jeho další námitky, však stojí na prostém nesouhlasu s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, na odlišném hodnocení důkazů a preferování vlastní verze skutkového děje vztahující se k rozsahu provedených prací a dodaného materiálu, než učinily soudy nižších stupňů. Takové námitky však nemohou založit tzv. zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jak vyžaduje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy nižších stupňů se z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, která byla podpořena jednou skupinou důkazů, jež nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě odůvodnily.

26. K uplatněným námitkám obviněného, které se týkaly výše způsobené škody, se proto Nejvyšší soud může vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (obiter dictum) a ve zbytku může v plném rozsahu odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů.

27. Nejprve je třeba uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.; Jelínek, J., Říha, J. Rozhodnutí ve věcech trestních se vzory rozhodnutí soudů a podání advokátů. 5. vydání. Praha: Leges, 2023, s. 43 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora.

28. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu a rozsahu dokazování nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu].

29. V daném případě však dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Lze tak shrnout, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a které následně potvrdil svým rozhodnutím i odvolací soud.

30. Přesto se Nejvyšší soud stručně vyjádří k námitkám, kterými obviněný zpochybňoval výši způsobené škody u dílčích útoků pod body 1., 2., 3. a 7. Podle něj soudy nižších stupňů měly zohlednit jím vykonané práce a dodaný materiál, o které měla být podle obviněného ponížena výše způsobené škody u jednotlivých poškozených. Nadto obviněný navrhoval opatřit a provést k důkazu znalecké posudky na ocenění jím vykonaných prací, soudy nižších stupňů však tyto důkazní návrhy zamítly. Bez těchto znaleckých posudků však podle obviněného nebylo možné správně stanovit výši škody, má se proto jednat o opomenuté důkazy.

31. K těmto námitkám je nejprve třeba uvést, že soudy nižších stupňů (stejně jako státní zástupce v obžalobě) v rámci stanovení výše způsobené škody zohlednily, že obviněný některé práce skutečně provedl a obstaral nějaký stavební materiál. O tyto jím vynaložené náklady a hodnotu jím provedených prací zjištěných na základě provedených důkazů (včetně znaleckého posudku, s nímž obviněný nesouhlasil) pak také snížily výši škody, kterou poškozeným způsobil. Takový postup soudů nižších stupňů však byl značně ve prospěch obviněného. Podle judikatury Nejvyššího soudu se však škoda způsobená poškozenému vylákáním finančních prostředků nesnižuje o žádné náklady vynaložené pachatelem na spáchání trestného činu, o hodnotu poskytnutého jiného než slíbeného zboží, o dílčí částky později vrácené pachatelem po spáchání trestného činu podvodu (tj. po jejich podvodném vylákání) apod. V této spojitosti je možno odkázat především na rozhodnutí č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr. (vrácení části podvodně vylákaných peněz je jen relutární reparací významnou toliko pro výrok o náhradě škody, případně i o trestu, nikoli však pro výrok o vině), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1302/2008, uveřejněné pod č. T 1140 ve svazku 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008 (hodnota náhradního plnění nevyžádaného zboží namísto přislíbeného nesnižuje výši způsobené škody podvodným vylákáním peněz), dále pak na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. 8 Tdo 455/2021, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 5 Tdo 3/2024. Tím, že obviněný částečně plnil své povinnosti vyplývající z uzavřených smluv o dílo v podobě provedení některých stavebních prací, popř. dodáním drobného stavebního materiálu (často navíc zcela nevhodného či nevyžádaného), si získával důvěru poškozených, aby od nich získal další finanční zálohy na provedení díla, které mu byly postupně vypláceny, aniž by však bylo záměrem obviněného jednotlivá díla v celém rozsahu provést a je dokončit. Dodání stavebního materiálu a částečné vykonání stavebních prací obviněným přitom jistě lze zahrnout do nákladů na jeho trestnou činnost, s nimiž navíc obviněný předem počítal. Jeho skutečný podvodný záměr je doložen i množstvím a rozsahem slíbených stavebních prací v relativně krátkém období, které obviněný ani nebyl schopen a ochoten provést. Věděl-li již při uzavírání smluv, že slíbené práce v plném rozsahu neprovede, jak důvodně a opodstatněně uzavřely soudy nižších stupňů, měla by pro účely výroku o vině škoda spočívat v souhrnu takto podvodně vylákaných částek a podvodně vyplacených částek, které by neměly být ponižovány o žádné náklady vynaložené obviněným na část poskytnutých stavebních prací. Za takové situace je pak zcela nadbytečné provádět k této otázce rozsáhlé dokazování, jak žádal obviněný, neboť toto skutkové zjištění je nepotřebné pro učinění výroku o vině, když se neodráží v žádném zákonném znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, který byl obviněnému kladen za vinu. Nadto soudy nižších stupňů přece jen k tomu dokazování vedly (ostatně mohlo mít význam pro výrok o trestu a o náhradě škody, jak vyplývá z výše uvedené judikatury), učinily důkazně podložené závěry. Obviněný s nimi sice nesouhlasil a polemizoval se soudy nižších stupňů, jde-li o jimi provedené hodnocení důkazů, na jehož základě soudy k těmto závěrům dospěly. Taková prostá polemika se soudy nižších stupňů však vůbec neodpovídá úzce vymezenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Na tomto místě je možné se vyjádřit též k námitce opomenutých důkazů. Ani ta však neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Vzhledem k tomu, že se výše způsobené škody nesnižuje o náklady obviněného, jak bylo uvedeno výše, nejedná se o rozhodné skutkové zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu, jak vyžaduje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto, soudy nižších stupňů se důkazními návrhy obviněného zabývaly, dospěly však k závěru, že již provedly dostatečné množství důkazů, které prokázaly vinu obviněného, a proto jeho důkazní návrhy zamítly pro jejich nadbytečnost.

33. Jde-li o námitky proti správnosti zjištění skutkového stavu, který je podkladem pro výrok o náhradě škody, platí zčásti výše uvedené, tedy soudy nižších stupňů dokazování v určitém rozsahu provedly, učinily na jeho podkladě vlastní skutkové závěry, které promítly i do výroku o náhradě škody. Kromě toho jediný dovolací důvod týkající se skutkových závěrů a kvality a rozsahu provedeného dokazování uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vůbec nevztahuje k jiným výrokům, než je výrok o vině (viz slova „skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“). Jinými slovy ani případná nesprávnost skutkových závěrů nezbytných pro výrok o náhradě škody vůbec nemá být důvodem pro kasační zásah dovolacího soudu, nejsou samostatným důvodem, pro který by mohlo být podáno dovolání.

34. Přesto se lze jen stručně k těmto námitkám vyjádřit. Pokud soudy nižších stupňů (nad rámec shora označené judikatury) ponížily výši způsobené škody konstatované již ve výroku o vině o hodnotu obviněným provedených prací či o navrácené části vyplacených záloh, nelze pak zpochybňovat ani správnost tomu odpovídajícího výroku o náhradě škody u jednotlivých poškozených (v podstatě byla převzata částka z výroku o vině, která byla takto snížena, do výroku o náhradě škody). Jen v případě poškozené M. K. (útok č. 1) soudy nižších stupňů přiznaly právo na náhradu škody vyšší, než kterou uvedly ve výroku o vině. V tomto případě obviněný podvodně vylákal částku 584 000 Kč, která měla být škodou uvedenou ve výroku o vině, nicméně soudy nižších stupňů ji snížily na částku ve výši 480 166,74 Kč, která odpovídá součtu částky 443 166,74 Kč (odpovídající hodnotě neprovedených prací a nedodaného materiálu podle znaleckého posudku) a částky 37 000 Kč odpovídající záloze na verandu nezohledněné ve znaleckém posudku. Přesto byl této poškozené přiznán nárok na náhradu škody ve výši 487 747,94 Kč, přičemž tento rozdíl nebyl soudy nižších stupňů vysvětlen (správnost pak obviněný zpochybnil ve svém dovolání). Rozdíl mezi škodou uvedenou ve výroku o vině a výší přiznaného nároku na náhradu škody ve výši 7 581,20 Kč pak odpovídá nákladům nápravných opatření, jak je ocenil znalec Ing. Ivo Šimůnek ve svém znaleckém posudku (viz k tomu též bod 20 na str. 12 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Proto bylo zcela důvodné, že soudy nižších stupňů uložily obviněnému nahradit i tuto částku, tedy povinnost k náhradě škody o ni navýšily. Jde o poškozenou vynaložený náklad, který by býval nevznikl, nebýt trestné činnosti spáchané obviněným. Tento náklad má povahu skutečné škody (damnum emergens) a je v příčinné souvislosti s protiprávním činem obviněného.

35. Námitky ryze právní, a to jak proti výroku o vině, tak i proti výroku o náhradě škody, které by odpovídaly obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněný vlastně ani nevznesl. Pokud obviněný zpochybňoval naplnění některých znaků trestného činu podvodu (znaků škody a zavinění), činil tak na základě zcela jiné skutkové verze, než ke které na podkladě dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Takové námitky, jak bylo shora vysvětleno, ale vůbec neodpovídají ani zmíněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu.

36. Stejně tak uplatněným ani jiným dovolacím důvodům neodpovídají námitky obviněného proti výroku o trestu, s nímž také obviněný nesouhlasil. Zpochybňoval však jeho přísnost opět ve spojitosti s upřednostněním jiné verze skutkového děje, než k jaké dospěly soudy nižších stupňů. V této spojitosti lze (ve shodě se státním zástupcem) jen připomenout, že výrok o trestu lze dovoláním napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil (ostatně obviněný si zjevně byl vědom, že úzce vymezené podmínky tohoto dovolacího důvodu nebyly v jeho případě naplněny). Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze totiž dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným, což se v případě obviněného nestalo (a obviněný to ani netvrdil). Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Lze snad jen zcela nad rámec doplnit, že při ukládání trestu obviněnému byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který není zjevně nepřiměřený co do druhu, ani co do výše (trest byl přes množství poškozených, četnost dílčích útoků, délku páchání trestné činnosti, jakož i speciální recidivu pachatele) vyměřen ještě dokonce v dolní polovině zákonné trestní sazby (polovinou u trestní sazby v rozpětí 2 až 8 let je 5 let odnětí svobody). Odvolací soud tak více než dostatečně zohlednil i polehčující okolnosti prospívající obviněnému (zejména částečné uznání viny a projevenou lítost). Rozhodně tak nejde o trest zjevně nepřiměřeně přísný.

V. Závěrečné shrnutí

37. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněného J. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., neboť jím uplatněné námitky v podaném dovolání neodpovídaly deklarovaným ani jiným dovolacím důvodům.

38. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu