5 Tdo 617/2026

Rubrum

5 Tdo 617/2026-863 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný Ing. Martin Ronovský, DiS. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2026, sp. zn. 11 To 361/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 84/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. Martina Ronovského, DiS., odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obviněný Ing. Martin Ronovský, DiS., byl rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 2 T 84/2025, uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 32 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 roků. Dále byl obviněnému podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 2 600 Kč, v celkové výši 520 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému městu Čáslav škodu ve výši 6 187 388 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo poškozené město Čáslav odkázáno se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, státní zástupce a poškozené město Čáslav odvolání, která Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2026, sp. zn. 11 To 361/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ve stručnosti spočíval v tom, že v úmyslu vlastního obohacení ve snaze získat pracovní místo vedoucí úřadu – tajemník Městského úřadu Čáslav dne 29. 11. 2018 vědomě předložil na Městském úřadu Čáslav, náměstí Jana Žižky z Trocnova č. p. 1, Čáslav, jako součást své přihlášky do výběrového řízení na pozici vedoucí úřadu – tajemník Městského úřadu Čáslav nepravdivé čestné prohlášení ze dne 28. 11. 2018, v němž lživě uvedl, že splňuje předpoklady podle § 5 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávních celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „zákon č. 312/2002 Sb.“), přičemž následně nezjištěného dne, aby bylo vyhověno výzvě Krajského úřadu Středočeského kraje k doložení této zákonné podmínky, předložil nepravdivé pracovní smlouvy uzavřené s obchodní společností ZE-KOV METAL, s. r. o., ze dne 1. 7. 2010 a ze dne 1. 7. 2013, které měly prokazovat, že má nejméně tříletou praxi splněnou v průběhu osmi let bezprostředně předcházejících jmenování do funkce jako vedoucí zaměstnanec a splňuje předpoklady pro vznik pracovního poměru vedoucího úřadu podle § 5 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb., konkrétně že byl u společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., zaměstnán od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2015 na pozici – vedoucí zaměstnanec, přičemž věděl, že v této společnosti nikdy zaměstnán nebyl. Na základě těchto nepravdivých informací uspěl ve výběrovém řízení a do funkce tajemníka města Čáslavi byl po souhlasu Krajského úřadu Středočeského kraje jmenován s účinností ke dni 11. 3. 2019, přičemž tuto funkci nadále vykonává, za což mu byla neoprávněně za období od 11. 3. 2019 nejméně do 28. 2. 2025 vyplacena celková čistá mzda ve výši 4 270 609 Kč a zaměstnavateli městu Čáslav vznikly tzv. osobní náklady představující výdaje zaměstnavatele na mzdu zaměstnance v celkové výši 6 187 388 Kč, čímž způsobil městu Čáslav škodu nejméně 6 187 388 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Ing. Martin Ronovský, DiS., prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl především nesprávné právní posouzení skutku, nesprávné posouzení otázky vzniku a výše škody, absenci příčinné souvislosti mezi jednáním kladeným mu za vinu a vznikem škody, nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu, nesprávnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, jakož i vady dokazování a porušení jeho práva na spravedlivý proces.

5. Konkrétně v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nesouhlasil s právními závěry soudů nižších stupňů týkajícími se naplnění znaku způsobení škody jako obligatorního znaku skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Namítl, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 274/2016. Obviněný dovodil, že ač soudy nižších stupňů na uvedená rozhodnutí odkazovaly, jejich závěry ohledně výše škody interpretovaly nesprávně. Soudy nižších stupňů podle něj nesprávně dovodily, že škodu představuje celý jeho plat tajemníka městského úřadu včetně plateb na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a dalších souvisejících odvodů hrazených zaměstnavatelem. Zdůraznil, že funkci tajemníka po celou dobu pracovního poměru fakticky řádně a v plném rozsahu vykonával a zaměstnavateli poskytoval odpovídající pracovní plnění. Podle jeho názoru proto nelze uzavřít, že veškeré plnění poskytnuté zaměstnavatelem představovalo škodu. Namítl, že byl zavázán k vrácení veškerých příjmů, které v souvislosti s výkonem funkce obdržel, ačkoli zaměstnavatel současně po celou dobu využíval výsledků jeho práce. Tím vznikla situace, že poškozený získal bezúplatně jeho pracovní výkon, zatímco on za odvedenou práci neobdržel žádnou odměnu. Podle jeho názoru došlo k nepřijatelnému stavu, neboť byl postižen nejen uloženým peněžitým trestem, ale i odnětím veškeré odměny za vykonanou práci. Takový důsledek je v rozporu se smyslem trestního práva a s principem spravedlivého uspořádání majetkových vztahů. Současně poukázal na to, že jeho pracovní činnost přinesla městu významné majetkové hodnoty a finanční přínosy. Uvedl zejména své působení v záležitostech souvisejících se společností AVE CZ, v jejichž důsledku město Čáslav získalo částky v řádu stovek milionů korun a další nároky měly být předmětem pokračujících soudních řízení. Podle jeho názoru tato okolnost potvrzuje, že město z jeho činnosti dlouhodobě profitovalo. Obviněný zpochybňuje i závěr soudů o vzniku škody odpovídající plné výši vyplaceného platu.

6. Obviněný dále namítl, že soudy se nezabývaly tím, že nemohl ovlivnit průběh výběrového řízení a jednal v dobré víře, že podmínky výběrového řízení splňuje. Byl přesvědčen, že postupuje v souladu se zákonem, proto je vyloučen podvodný úmysl. Rovněž uvedl, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nesplněnou podmínkou výběrového řízení a vznikem škody, nebyla ani zjištěna výše škody způsobená poškozenému nesplněním podmínky předchozí praxe. Soudy podle něj opomněly princip subsidiarity trestní represe a zásadu ultima ratio. Pokud by nebyla splněna některá z podmínek výběrového řízení, mohlo by to zakládat nejvýše důvod pro skončení pracovního poměru, nikoliv automaticky trestní odpovědnost za trestný čin podvodu. Nebylo prokázáno, že by se na úkor poškozeného neoprávněně obohatil, neboť pobíral pouze odměnu za fakticky vykonanou práci, kterou byl schopen vykonávat a kterou také vykonával.

7. Podle jeho názoru nebylo postaveno najisto, jaká konkrétní majetková újma měla poškozenému vzniknout právě v důsledku tvrzeného uvedení v omyl, ani nebylo vyčísleno, o jakou hodnotu měl být poškozený zkrácen. Soudy podle jeho názoru pouze převzaly celkovou částku vyplacených mzdových prostředků, aniž by zkoumaly existenci skutečné majetkové újmy.

8. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu obviněný uvedl, že jednal v dobré víře, že podmínky výběrového řízení splňuje. Namítl, že zaměstnavatel měl k dispozici veškeré relevantní podklady a sám posuzoval jejich obsah. Nemohl ovlivnit rozhodování výběrové komise ani průběh výběrového řízení. Nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu uvést jiného v omyl za účelem získání neoprávněného majetkového prospěchu.

9. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, se způsobem vedení dokazování a brojil proti procesnímu postupu soudů. Dovodil, že soudy založily závěr o jeho vině především na tvrzení, že neexistoval jeho pracovní poměr u společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., a že práci, kterou deklaroval pro účely splnění podmínek výběrového řízení, fakticky nevykonával. Takový závěr měl podle něj vycházet zejména ze sdělení ZE-KOV METAL, s. r. o., z absence záznamů o jeho evidenci u České správy sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovny a z výpovědi svědka M. Ch. Dovolatel namítl, že uvedené důkazy byly soudy hodnoceny jednostranně a nebyla věnována pozornost důkazům svědčícím v jeho prospěch, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.

10. Ve vztahu k výpovědi svědka M. Ch. poukazoval dovolatel na to, že svědek vykonával zcela odlišnou pracovní činnost, pracoval v jiné části areálu společnosti a jeho pracovní náplň nijak nesouvisela s činností dovolatele. Jejich pracovní doba se zásadně lišila a vzhledem k rozmístění pracovišť, charakteru vykonávané práce i organizaci provozu nebylo neobvyklé, že se navzájem nesetkávali. Proto samotná skutečnost, že si jej svědek nepamatoval nebo jej na pracovišti nevídal, nemohla bez dalšího vést k závěru o neexistenci jeho pracovního poměru nebo o nevykonávání práce.

11. Obviněný dále uvedl, že soudy opomenuly důkazy svědčící v jeho prospěch. Již po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně dohledal a předložil další důkazy podporující jeho obhajobu. Avšak odvolací soud se těmito důkazy dostatečně nezabýval. Za významné považoval zejména písemné vyjádření účetní společnosti, paní L., která s ním byla v pravidelném pracovním kontaktu a mohla potvrdit jeho působení ve společnosti. Přitom nebyla odvolacím soudem vyslechnuta a její písemné vyjádření nebylo odpovídajícím způsobem zhodnoceno. Dovolatel poukázal i na argumentaci jednatele ZE-KOV METAL, s. r. o., Petra Šmidrkala, který odmítl před soudem prvního stupně vypovídat, byla mu uložena pořádková pokuta, v níž vysvětloval tento svůj postoj i důvody, pro které nechtěl vypovídat, k čemuž soudy nepřihlédly.

12. Dále dovolatel poukazoval na zápočtový list vydaný bývalým zaměstnavatelem, který podle něj představoval významný důkaz o existenci pracovního poměru, argumentoval judikaturou Ústavního soudu, podle níž nelze zaměstnance sankcionovat za případná pochybení zaměstnavatele a nesplnění evidenčních povinností zaměstnavatele vůči orgánům sociálního zabezpečení nebo zdravotním pojišťovnám. V této souvislosti namítl i nesprávné hodnocení údajů vedených Českou správou sociálního zabezpečení a Oborovou zdravotní pojišťovnou. Tvrdil, že absence evidence zaměstnance u těchto institucí sama o sobě nevylučuje existenci pracovního poměru a vypovídá pouze o splnění či nesplnění povinností na straně zaměstnavatele. Poukazoval na dokumenty Oborové zdravotní pojišťovny, z nichž podle jeho tvrzení vyplývalo, že příslušné evidenční nedostatky byly později napraveny a byl zpětně veden jako zaměstnanec obchodní společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o. Za významné označil rovněž listinné důkazy dokládající jeho činnost ve prospěch této společnosti, zejména e-mailovou komunikaci s bankami, finančním úřadem a dalšími institucemi, plné moci k zastupování společnosti, dokumentaci týkající se podnikatelské činnosti společnosti, fotografie, plánky areálu a další písemnosti. Podle jeho názoru tyto důkazy potvrzovaly jeho pracovní působení ve společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., a zejména fotografie, jakož i další dokumentace, vyvracely věrohodnost výpovědi svědka M. Ch. a současně zpochybňovaly správnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů.

13. Namítl rovněž, že odvolací soud sice veřejné zasedání přerušil za účelem posouzení dalšího postupu, avšak navržené důkazy nakonec neprovedl, přestože se podle jeho názoru již nacházely ve spise a jejich provedení nevyžadovalo žádné významné prodloužení řízení. Dovolatel považoval odmítnutí těchto důkazů za porušení povinnosti odvolacího soudu zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Současně vytkl tomuto soudu, že odmítnutí navrhovaných důkazů odůvodnil pouze obecným konstatováním o jejich nadbytečnosti, aniž by konkrétně vysvětlil, proč nemohou přispět k objasnění věci. Takový postup považoval za rozporný s požadavky vyplývajícími z § 125 tr. ř. a z judikatury Ústavního soudu k problematice tzv. opomenutých důkazů.

14. Obviněný dále zpochybnil závěr soudů o motivu jeho jednání. Poukázal na skutečnost, že před nástupem do funkce pobíral v předchozím zaměstnání vyšší příjem a že s městem uzavřel pracovní poměr se sjednanou zkušební dobou, čímž podle svého názoru podstoupil profesní i finanční riziko, čímž chtěl vyvrátit závěr soudů nižších stupňů, že jednal se záměrem zajistit si neoprávněný finanční prospěch.

15. V závěru dovolání obviněný poukázal na mimořádně závažné důsledky napadených rozhodnutí. Uvedl, že vedle peněžitého trestu ve výši 520 000 Kč byl zavázán nahradit škodu ve výši 6 187 388 Kč, která podle jeho názoru přesahuje částku, jíž fakticky během výkonu funkce obdržel, neboť zahrnuje též odvody na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění a další povinné odvody za zaměstnance. Namítl, že uvedené povinnosti mají likvidační dopad na jeho majetkové poměry a negativně dopadají i na jeho rodinu. Dále poznamenal, že v důsledku odsouzení ztratil bezúhonnost, byl odvolán z funkce a přišel o zaměstnání, přičemž zápis v rejstříku trestů zásadním způsobem omezuje jeho možnosti dalšího pracovního uplatnění zejména ve veřejné správě. Současně poukázal na další finanční zatížení spočívající v povinnosti nahradit poškozenému náklady spojené se zastoupením zmocněncem ve výši 223 011 Kč.

16. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kutné Hoře věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření nejvyšší státní zástupkyně a replika obviněného

17. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Státní zástupce uvedl, že ačkoli část dovolacích námitek obviněného formálně odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, nejsou věcně důvodné, případně se pohybují mimo rámec dovolacího přezkumu.

18. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný podřadil námitky týkající se nesprávného právního posouzení výše škody. K tomu státní zástupce zdůraznil, že škodu představují veškeré prostředky vynaložené poškozeným na plat obviněného a související zákonné odvody. Obviněný totiž získal funkci tajemníka obecního úřadu na základě nepravdivých listin, kterými předstíral splnění zákonného kvalifikačního předpokladu uvedeného v § 5 zákona č. 312/2002 Sb. Toto podvodné jednání bylo bezprostřední příčinou vzniku pracovněprávního vztahu, neboť bez splnění, respektive fingovaného prokázání požadované praxe by nemohl být do funkce jmenován. V hypotetickém stavu, pokud by k podvodnému jednání nedošlo, by poškozenému nevznikly žádné mzdové ani odvodové povinnosti. Právě z tohoto důvodu je podle státního zástupce škodou celá částka vyplacených prostředků.

19. K judikatuře Nejvyššího soudu, na kterou obviněný odkazoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015, a ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 274/2016), státní zástupce zdůraznil, že skutkové okolnosti těchto věcí nejsou s projednávaným případem srovnatelné. V prvním rozhodnutí směřovalo podvodné jednání pouze k získání výhodnějšího platového zařazení, zatímco v druhém usnesení nebylo prokázáno, že by bez předložení nepravdivého dokladu nemohl být pachatel do zaměstnání vůbec přijat. Oproti tomu v nyní posuzované věci bylo padělané doložení vedoucí praxe nezbytnou podmínkou samotného vzniku pracovního poměru. Proto nelze aplikovat tzv. rozdílové kritérium výpočtu škody, ale je nutné vycházet z celkových nákladů, které poškozenému vznikly v důsledku podvodně založeného pracovněprávního vztahu.

20. Státní zástupce dále odmítl argumentaci, podle níž soudy nižších stupňů nezohlednily rozsah a kvalitu práce vykonávané obviněným. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 417/2003, podle něhož není pro posouzení trestní odpovědnosti rozhodné, zda pachatel práci fakticky vykonával nebo jaký byl její přínos, nýbrž zda majetková dispozice poškozeného byla vyvolána podvodným jednáním pachatele.

21. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho alternativě spočívající v tvrzené existenci opomenutých důkazů, státní zástupce zdůraznil, že rozhodování o rozsahu dokazování náleží výlučně soudu. Soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům stran, je však povinen jejich neprovedení řádně odůvodnit. V projednávané věci podle něj soud prvního stupně i soud odvolací tento požadavek splnily, dostatečně vysvětlily, proč navržené důkazy považovaly za nadbytečné a nevýznamné pro právní závěry ve věci. V této souvislosti odkázal na čl. 82 Ústavy a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1190/2021, podle něhož samotné neprovedení navrženého důkazu bez dalšího neznamená porušení práva na spravedlivý proces. Navrhované důkazy proto nebyly opomenuty v judikaturním smyslu tohoto pojmu a jejich neprovedení nezaložilo žádný deficit v procesu zjišťování skutkového stavu.

22. Za nedůvodnou označil státní zástupce rovněž námitku porušení zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, kterou obviněný spojoval s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Připomněl, že podle judikatury Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 2550/12, ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2801/16) představuje subsidiarita trestní represe výjimečný korektiv určený pouze pro případy, jejichž společenská škodlivost nedosahuje ani spodní hranice běžně se vyskytujících případů dané trestné činnosti. Taková situace v posuzované věci nenastala. Obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž svým jednáním naplnil kvalifikační znak značné škody, jehož zákonný limit nejen naplnil, ale dokonce několikanásobně překročil. Existence pracovněprávních či občanskoprávních následků proto podle státního zástupce nemůže vyloučit trestní odpovědnost obviněného.

23. K námitkám směřujícím proti uloženému peněžitému trestu státní zástupce uvedl, že povinnost k náhradě škody uložená podle § 228 odst. 1 tr. ř. nepředstavuje trest, nýbrž rozhodnutí o soukromoprávním nároku poškozeného v adhezním řízení, jehož účelem je reparace způsobené majetkové újmy. Nelze ji proto považovat za součást trestní sankce ani za nepřípustný dvojí postih. Současně zdůraznil, že obviněný neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se týká nepřípustného druhu trestu nebo trestu uloženého mimo zákonnou sazbu. Odkázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 8 Tdo 1062/2023, podle něhož nelze prostřednictvím dovolání napadat pouhou nepřiměřenost uloženého trestu. Současně se podle něj nejedná ani o případ extrémně přísného a ústavně nekonformního trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016).

24. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněného neprokazují existenci žádné vady předvídané trestním řádem, soudy nižších stupňů správně zjistily skutkový stav i aplikovaly příslušné právní normy. Závěrem svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

25. Dovolatel ve své replice k vyjádření nejvyšší státní zástupkyně setrval na argumentaci uplatněné v dovolání. Závěr státního zástupce, že škodu představují veškeré mzdové náklady vynaložené zaměstnavatelem, podle něj pomíjí skutečnost, že po dobu více než šesti let fakticky vykonával svěřenou funkci a poskytoval zaměstnavateli reálné plnění. Město Čáslav získalo výsledky jeho pracovního výkonu a významný ekonomický přínos. V případě, že by tuto práci nevykonával, muselo by výkon funkce zajistit jinou osobou za odpovídající odměnu. V této souvislosti znovu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu uvedené v jeho odvolání, podle nichž nelze při určení škody pominout poskytnuté protiplnění. Odlišnost skutkového stavu není podle něj důvodem pro rezignaci na základní princip, že škoda musí představovat skutečnou majetkovou újmu poškozeného. Přijetí závěru o povinnosti vrátit celý příjem získaný za období výkonu funkce bez zohlednění hodnoty vykonané práce by podle něj vedlo k tomu, že by poškozený získal dlouhodobé odborné plnění bez jakékoli odpovídající protihodnoty. Takový výsledek neodpovídá materiálnímu pojetí škody ani základním principům upravujícím vzájemné vypořádání poskytnutých plnění.

26. Ve vztahu k procesním námitkám obviněný nesouhlasil se stanoviskem, že soudy nižších stupňů dostatečně odůvodnily neprovedení jím navržených důkazů. Navrhované důkazy směřovaly ke zjištění existence pracovního poměru a výkonu práce u společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., a okolností podstatných pro závěr o naplnění objektivní i subjektivní stránky skutku. Jejich neprovedení je případem opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť mohly mít přímý vliv na skutková zjištění. Jeho dovolání nesměřuje proti skutkovým zjištěním, ale otevírá otázky hmotného práva, zejména správného vyčíslení škody, existence příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody, aplikace relevantní judikatury Nejvyššího soudu, respektování principu subsidiarity trestní represe a proporcionality uložených sankcí. Nejvyšší státní zastupitelství se s těmito otázkami věcně nevypořádalo a pouze převzalo závěry soudů nižších stupňů. Za nedostatečně odůvodněný má dovolatel také výrok o peněžitém trestu. Soudy nižších stupňů nezkoumaly jeho osobní, rodinné a majetkové poměry ani reálnou schopnost zaplatit uložený peněžitý trest ve výši 520 000 Kč a současně nahradit škodu přesahující 6 milionů Kč. Soudy neposuzovaly přiměřenost a proporcionalitu takto kumulovaných majetkových povinností.

27. Dovolatel uzavřel, že vyjádření státního zástupce nevyvrací jeho zásadní dovolací námitky, zejména pokud jde o vymezení škody, existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a tvrzenou škodou a přiměřenost uložených majetkových sankcí. Proto setrval na návrhu učiněném v podaném dovolání.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného a) Obecná východiska

28. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. Obviněný Ing. Martin Ronovský, DiS., uplatnil ve svém dovolání dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ačkoli správně měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s poukazem na výše uvedené dovolací důvody. Byť obviněný neoznačil správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumat, toto pochybení samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl.

29. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

30. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

31. Dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který však obviněný neuplatnil, je naplněn, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím (trest odnětí svobody, obecně prospěšných prací, zákazu činnosti apod.). Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného použití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003). Pokud však byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Námitku porušení pravidel pro výběr druhu trestu a jeho výměry podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). b) Ke konkrétním dovolacím námitkám 34. Nejvyšší soud předně podotýká, že řada námitek, které obviněný uplatnil, je prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimž obviněný vytýká způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Dovolatel v zásadě jen opakuje svoji obhajobu uplatněnou v předchozích stadiích řízení, s níž se soudy nižších stupňů přesvědčivě a věcně správně vypořádaly v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

35. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s výše rozvedenými námitkami obviněného, jimiž tvrdil existenci opomenutých důkazů, je nutno připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již uvedl Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr. ř.) bezbřehý, soud je při určení rozsahu dokazování limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS, dále nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS, nález ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS).

36. V projednávané věci soud prvního stupně a v návaznosti na něj i odvolací soud dostatečně přesvědčivě zdůvodnily, proč považovaly výše zmíněné důkazní návrhy obviněného za nadbytečné. Zcela jasně vysvětlily svou úvahu, proč obviněným navržené důkazy nemohly přinést poznatky způsobilé zpochybnit skutkové a v návaznosti na ně ani právní závěry, na nichž napadená rozhodnutí spočívají. Konkrétně soud prvního stupně (viz bod 14. odůvodnění jeho rozsudku) uvedl, že skutková zjištění případně získaná z těchto důkazů nemohou mít relevanci pro skutkové závěry a právní posouzení věci. Obdobně i odvolací soud ve vztahu k důkazním návrhům uplatněným obviněným v odvolacím řízení (zejména k otázce, zda byl obviněný skutečně zaměstnán ve společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o.) dovodil jejich nadbytečnost s odůvodněním, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí, že provedené dokazování poskytovalo dostatečný podklad pro učinění skutkových závěrů a obviněným navrhované důkazy nejsou způsobilé uvedené skutkové závěry zvrátit, neboť tyto byly dostatečně podloženy jinými důkazy provedenými již před soudem prvního stupně zejména zprávami ČSSZ a zdravotní pojišťovny a zjištěními o tom, že obviněný nikdy od této společnosti neobdržel žádné finanční částky, z nichž by bylo možno dovodit existenci zaměstnaneckého poměru vůči této obchodní společnosti (blíže viz zejména bod 10. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). S ohledem na uvedené lze konstatovat, že postup soudů byl v tomto směru v souladu s výše naznačenými požadavky, a nelze tedy dovodit, že by došlo k opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů.

37. K námitkám obviněného, v nichž nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se správností skutkových zjištění, lze uvést, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.

38. Výhrady obviněného uvedené v dovolání nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Konkrétně obviněný popíral naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, avšak svými výhradami brojil proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, a nikoli proti jejich právním závěrům. Pokud obviněný nesouhlasil s jejich závěrem, že jeho pracovní poměr u obchodní společnosti ZE-KOV METAL, s. r. o., neexistoval, že práci, kterou deklaroval pro účely splnění podmínek výběrového řízení, fakticky nevykonával, pak své závěry odvozoval zejména z odlišného hodnocení výpovědi svědka M. Ch. a pomíjel další důkazy, které soudy nižších stupňů vedly k jimi učiněnému závěru. Ostatně stejné výhrady obviněný uplatňoval již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jeho námitkami náležitě vypořádaly. V tomto směru lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Bez významu jsou i námitky obviněného, kterými vyvracel závěry soudů o jeho úmyslném jednání, spočívající v tom, že nemohl ovlivnit rozhodování výběrové komise, že v předchozím zaměstnání pobíral vyšší příjem či že sjednaný pracovní poměr s městem Čáslav zahrnoval zkušební dobu. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody, ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky totiž svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného ani v případě, že by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

39. Pro úplnost lze připomenout, že obviněným zmiňované právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2457/21, nebo ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 122/21). Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení jako celek, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy, které však byly v posuzované trestní věci plně respektovány. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, a kromě jiného i náležitě zkoumaly výši způsobené škody, jakožto i odpovědnost obviněného za ni. Ve věci provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které respektují § 2 odst. 6 tr. ř. a nalezly svůj odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soudy nižších stupňů se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího zcela odkázat.

40. Opodstatnění nebylo možné přiznat ani námitkám obviněného uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterými zpochybňoval výši zjištěné škody, která je současně okolností a určujícím znakem pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Předně lze poznamenat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v projednávané věci zcela odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zastávající konstantně názor, že pro určení výše způsobené škody je nutné vycházet z obecné zásady, že skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (srov. rozhodnutí č. III 1967 Sb. rozh. obč.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 96/2006, přijal závěr, že za škodu se v případě trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. (nyní podle § 209 tr. zákoníku), jehož se pachatel dopustí tím, že neoprávněně vyláká na svém zaměstnavateli hrubou mzdu, může považovat nejen ta částka, o níž se obviněný obohatil tím, že přijal výplatu "čisté mzdy", ale lze sem zahrnout i částku, kterou tvoří povinná daň (zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), pojistné na sociální zabezpečení (zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti) a zdravotní pojištění (zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění), jež je povinen odvádět. Za škodu lze proto považovat i ty částky, které za obviněného jako za zaměstnance zaplatil jeho zaměstnavatel na základě zák. č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a zák. č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, neboť jde o platby, které je zaměstnavatel povinen vždy uhradit, jinak se vystaví postihu, a rovněž tyto položky vedly ke zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentují majetkové hodnoty, které bylo nutno vynaložit. V kontextu s uvedeným lze dále přisvědčit názoru státního zástupce, že v projednávané věci nelze vycházet ze závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 733/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 274/2016, neboť se jedná o případy skutkově zcela odlišné. Oproti citovaným případům bylo v nyní posuzované věci podvodné jednání obviněného, kterým předstíral splnění zákonného kvalifikačního předpokladu uvedeného v § 5 zákona č. 312/2002 Sb. (tj. padělané doložení vedoucí praxe), nezbytnou podmínkou samotného vzniku pracovního poměru obviněného, bez jejíhož splnění by nemohl být do funkce jmenován, nikoli pouze důvodem pro zvýšení platového zařazení ve stávajícím pracovním poměru. Proto nelze aplikovat tzv. rozdílové kritérium výpočtu škody, ale je nutné vycházet z celkových nákladů (jak bylo naznačeno výše), které poškozenému vznikly v důsledku podvodně založeného pracovněprávního vztahu. S poukazem na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem již v usnesení ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 417/2003, uveřejněném v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, svazek 25, č. T 604, je rovněž nutno odmítnout argumentaci obviněného, kterou zdůrazňoval svůj ekonomický přínos pro poškozeného, neboť okolnost, zda a jakým způsobem pachatel vykonával práci ve funkci, do níž byl za těchto okolností neprávem zařazen, nebo jaký byl její přínos, je z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku irelevantní, za situace, pokud majetková dispozice poškozeného byla vyvolána podvodným jednáním obviněného. Následně vzniklé výdaje poškozeného na plat a tzv. osobní náklady spojené se zaměstnáním obviněného tak jednoznačně byly v příčinné souvislosti se skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným.

41. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice odpovídá námitka obviněného týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe v projednávané věci, kterou vymezil obecným tvrzením o možnosti dosažení nápravy využitím prostředků pracovního práva, avšak ani této námitce nelze přisvědčit, neboť odpovědnost podle norem pracovního práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování práv chráněných § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. K tomu je nutno především připomenout závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2023, sp. zn. Tpnj 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jakož i řadu dalších rozhodnutí týkajících se problematiky aplikace zásady subsidiarity trestní represe, podle nichž „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví. Akcentování principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu účelu trestního řízení, jak je vymezen v § 1 odst. 1 tr. ř.“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1366/2017, nebo ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 5 Tdo 34/2024). Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž zde nejsou dány okolnosti svědčící o nižší společenské škodlivosti, které by odůvodňovaly dostatečnost postihu podle jiného odvětví práva. Právě naopak, jednání popsané ve skutkové větě svědčí o naprosté lhostejnosti k hodnotám a zájmům chráněným normami trestního práva. Nutno dodat, že obviněný ani netvrdí takové specifické či výjimečné okolnosti, jejichž důsledkem by byl nedostatek společenské škodlivosti. Obviněný svým jednáním naplnil kvalifikační znak spočívající ve způsobení značné škody, jejíž hranice je zákonem přesně a jednoznačně kvantifikována. Zároveň je nesporné, že obviněným způsobená škoda z důvodu dlouhodobě udržovaného protiprávního stavu tuto zákonnou hranici nikoli pouze dosáhla, ale několikanásobně překročila. Nelze ani přehlédnout přístup obviněného, který v průběhu trestního řízení neprojevil ani náznakem jakoukoli sebereflexi, naopak setrvává na tvrzení o legálnosti svého počínání. Námitky obviněného v tomto ohledu je tak třeba označit za zjevně neopodstatněné.

42. Obviněný v souvislosti s uloženým peněžitým trestem dovozoval existenci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tvrzením, že jde o nepřiměřeně přísný trest, že soudy nižších stupňů nezkoumaly jeho osobní a majetkové poměry, ani nezohlednily, že peněžitý trest by pro něj byl likvidační, a to i vzhledem k uložené povinnosti nahradit škodu poškozenému, což chápal jako dvojí sankční postih. Je nutno konstatovat, že takto uplatněné námitky obviněného neodpovídají dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (jehož prostřednictvím lze v dovolacím řízení brojit proti výroku o trestu, který však obviněný neuplatnil, jak již bylo výše uvedeno). Přitom peněžitý trest, který byl obviněnému uložen, není trestem, který by zákon nepřipouštěl, nedošlo ani k jeho uložení ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku ve vztahu k trestnému činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného tedy neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a neodpovídají ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, neboť pouhá obviněným tvrzená nepřiměřenost jemu uloženého peněžitého trestu nemůže tento dovolací důvod naplnit. Přitom za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve vztahu k výroku o trestu lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry konkrétního trestu, jakými je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl být uložen úhrnný, souhrnný nebo společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 5 Tdo 314/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

43. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu pouze výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu vyjadřujícího vázanost státu zákony. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, v nichž obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17). O situaci shora popsanou se ale v posuzované věci nejedná a soudy nižších stupňů se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody a peněžitého trestu obviněnému nedopustily. Lze proto uzavřít, že odvolací soud v projednávaném případě dostatečně zkoumal přiměřenost uložených trestů a uložené tresty nejsou tresty extrémně přísnými, zjevně nespravedlivými a nepřiměřenými, které by ospravedlňovaly výjimečný zásah dovolacího soudu ve shora uvedeném smyslu.

44. K námitce obviněného ohledně údajně dvojího sankčního postihu lze dodat, že uložení peněžitého trestu vedle povinnosti k náhradě škody podle § 228 tr. ř. nepředstavuje dvojí sankci. Peněžitý trest je trestní sankcí ukládanou v rámci trestního řízení, zatímco výrok podle § 228 tr. ř. představuje rozhodnutí o soukromoprávním reparačním nároku poškozeného, o němž trestní soud rozhoduje pouze v rámci tzv. adhezního řízení, které ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení o náhradě škody, a nárok poškozeného si tak zachovává svou civilněprávní povahu.

V. Závěrečné shrnutí

45. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. Martina Ronovského, DiS., jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť ačkoliv bylo možné část námitek uplatněných obviněným podřadit pod uplatněné dovolací důvody, Nejvyšší soud je neshledal důvodnými. O dovolání obviněného bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. 7. 2026 JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu